Zobrazení zdroje stránky Sociální percepce, poznávání a interpretace (atribuce)

== Sociální percepce  ==
V širším smyslu jako '''sociální''' '''determinace''', tzn.: Naše percepce je sociálně determinovaná. V užším slova smyslu = '''interpersonální''' '''percepce'''. Je výběrová (spjatá s motivací), závislá na širším kontextu, je situačně podmíněná. 

=== Strategie utváření dojmů ===
# 	'''Princip průměrování''' (Anderson, 1965) - průměrné charakteristiky zeslabují vliv vysoce atraktivních (platí pro zeslabení negativních vlivů rovněž)
#	'''Positivity bias''' (Sears, 1983) - vliv pozitivního hodnocení druhých lidí, pozitivního prostředí, „jestliže jsem v blízkosti příjemných lidí, mám tendenci generalizovat pozitivní hodnocení“
Odlišnost sociální percepce od nesociální<br />

[[sociální percepce|Sociální percepce]] je interaktivní, má vzájemný charakter. Obraz o druhých si děláme, abychom mohli jejich chování interpretovat. (Jak si člověk vytváří dojmy o významných rysech druhých, jak vnímá jejich emoce a jak si vysvětluje jejich chování) Proces se skládá z vnímání, zpracování, interpretace. Některé přístupy při utváření dojmu zdůrazňují projevy chování vnímaného, některé vlastnosti vnímatele.

==== strategie utváření dojmu pode Andersona (1974) ====
* sumační model/strategie - každé vnímané vlastnosti připisuje člověk určitou hodnotu, hodnoty vlastností se sčítají a výsledná hodnota je základem dojmu
* průměrující model - hodnoty vlastností se průměrují
==== strategie utváření dojmu podle Asche ====
Celkový dojem si vytváříme na základě útržkovitých informací a těmto částečným informacím vytváříme (vlastní vazby) další vlastnosti – na základě implicitní teorie osobnosti; důležitou informací z těchto útržkovitých, která má největší vliv na vytváření dojmu, je informace o tom, zda je člověk „příjemný“ nebo „odtažitý“ (odstup)

==== Dílčí komponenty sociální percepce ====
* '''subjekt vnímání''' (kdo vnímá) - aktuální psychický stav, emoce, motivace, stabilnější psychické struktury – implicitní teorie, osobnosti atd., stereotypy (outgroup homogenity bias - tendence vnímat vyšší homogenitu u členů druhých skupin, než vlastní skupiny, 	minimal intergoup discrimination effect - již pouhá kategorizace produkuje diskriminaci; snaha zvýšit status vlastní skupiny, vnitroskupinová preference - chování osob vlastní skupiny má člověk tendenci vnímat a hodnotit pozitivně ve srovnání s členy jiných skupin), kognitivní heuristiky (proces zjednodušení pomáhající jednoduše řešit složité operace, př: dosažitelnost – přisouzení charakteristik, které subjekt napadnou jako první, reprezentativnost – tendence zařadit objekt do kategorií podle míry podobnosti osobě s průměrnými charakteristikami dané kategorie).
*	'''objekt vnímání''' (kdo je vnímán) - fyzický vzhled a jeho úprava, komunikační projevy verbální i neverbální, sociální status, shoda v některých osobnostních, sociálních, demografických charakteristikách, míra nejednoznačnosti, nesrozumitelnosti chování (je lépe být čitelný), výsledky činnosti, efekt primárnosti - vlastnosti, které jsou zachycené jako první, mají pro utváření dojmu podstatnější význam než vlastnosti zachycené později (u lidí neznámých), efekt novosti - větší vliv na utvoření dojmu mají informace zachycené naposled (u lidí známých), [[haló efekt]] - nějaká vlastnost je natolik dominantní, že při vytváření dojmu ovlivňuje vnímání všech ostatních vlastností, nápadnost v chování nebo fyzická nápadnost, nápadné chování víc přitahuje pozornost a má silnější vliv na utváření dojmu
* '''prostředí''' - positivity bias (Sears - vliv pozitivního prostředí, jsme-li v přítomnosti příjemných lidí v pozitivním prostředí, máme tendenci generalizovat)


==== Chyby v sociální percepci osob ====
'''Implicitní teorie osobnosti''' - laická chyba, která spočívá v rozvíjení určité zjištěné vlastnosti do dalších charakteristik<br />
'''Efekt mírnosti a shovívavosti''' - sympatické osoby subjekt hodnotí v pozitivních vlastnostech výše a negativních níže, tj. pozitivní vlastnosti přeceňuje a negativní podceňuje. <br />
tendence přisuzovat určité příčiny chování druhých ('''atribuce příčin'''), lidské povahové vlastnosti a motivy, (dívka, pozvána si prohlédnou koberec do bytu mladého muže)<br />
'''Korespondenční intence''' - z intencí se usuzuje na určité povahové vlastnosti<br />
'''Kategorizace''' - zařazování vnímaných objektů, ať jsou to věci, osoby nebo události, do určitých tříd podle shodnosti znaků. <br />
'''Selekce a inference''' - z množství podnětu, které na jedince v každé situaci působí, věnuje pozornost jen některým, vlastně jen menší části těchto podnětů. <br />
'''Srovnávání subjektu s vnímanou osobou''', což se projevuje i projekcí vlastních pocitů a intencí do nevnímatelné mysli vnímané osoby. <br />
'''Vnímaná podobnost''' - vnímaného a vnímajícího (podobnost postojů), vyvolává sympatii, s níž je spojeno přeceňování kladných a podceňování záporných projevů.<br />

Záměrné zkreslení - lidé své skutečné úmysly často skrývají, předvádějí se v lepším světle, "hrají divadlo", a už vůbec se  nemůžeme spolehnout na to, co o sobě říkají (deklarovaný vs. skutečná úmysl). <br />


== Interpretace soc. reality - atribuční teorie ==
[[Atribuce]] = jak lidé přisuzují příčinnost chování vlastního či druhých osob, proč se lidé chovají tak, jak se chovají. Poznání příčin chování lidí nám pomáhá pochopit svět jako předpověditelný a kontrolovatelný. 

=== Naivní psychologie F. Heidera ===
Máme tendenci dosáhnout stabilních dojmů/ vytvářet si stabilní a smysluplné dojmy o druhých. Příčiny jsou vnitřní a vnější. Vnitřní – spojeny s osobnostními vlastnostmi, příčiny spatřovány uvnitř člověka. Vnější – příčiny chování spatřovány v prostředí. Zda těžiště chování bude vnímáno ve vnitřních či vnějších příčinách, bude mít vliv na interpersonální vztahy. F. Heider - lidé se chovají jako "naivní vědci". Na základě shromážděných info formulují  teorie o jejich možných příčinách. Identifikace těchto příčin - proces atribuce.<br />


'''Asch''': NOMOTETICKÝ přístup (hledání obecných principů)<br />

'''Kelly''': IDIOGRAFICKÝ přístup (hledání jedinečných dimenzí)

=== Teorie kauzálních schémat. ===
Koncepce jedince o způsobu vzájemného působení dvou nebo více příčinných faktorů vzhledem k určitým důsledkům
schéma mnohonásobných dostatečných příčin - kterákoli z možných příčin je dostačující pro produkci daného výsledku
schéma mnohonásobných nevyhnutelných příčin - musí působit více činitelů, aby se dosáhlo určitého účinku.

'''Kdy vzniká atribuce''' - neobvyklá situace, nečekaná situace, nepříjemná situace, významná situace, složitá situace (extrémní).

=== Styly atribuce ===
*	Tendence potvrdit první dojem „ jsou skutečně takoví, jak na nás zapůsobili“
*	Znalost jednoho postoje vede k zobecňování
*	Vlastní chování častěji interpretujeme z okolností než z motivů (ze sebepercepce, ne z introspekce)
*	Odlišná atribuce úspěchu a neúspěchu u sebe a u druhých
*	Falešný konsensus = vlastní chování
*	Naučená bezmocnost (learned helplessness)
*	Kulturní determinace
*	Fundamental attributional error (Ross, 1977)

Tradiční atribuční model předpokládá, že člověk interpretuje chování BUĎ personálně (dispozičně)  NEBO situačně (okolnostmi).
Alternativním (a zdá se že i přesnějším) je dvoukrokový model: chování  -> personální atribuce (automatický první krok) -> +- situační atribuce. Jinak řečeno: chování druhého člověka interpretujeme primárně z jeho dispozic, tento obraz doplňujeme (do určité míry) poukazem na vlivy situace

=== Princip kovariance ===
(Kelley, 1967)
Zda budu atribuovat vnitřní nebo vnější příčiny, ovlivňují tři informace. 
* Konzistence informace - stálost chování jedince v čase, jedinec se chová stejně ve stejné situaci v průběhu času
* Distinkce - specifičnost určitého chování, jedinec se chová stejně také v jiných situacích
*Konsenzus - chovají se jiní druzí v dané situaci stejně, podobně
'''atribuce vnějších příčin'''
*nízká konzistence (nestálé chování)
*vysoká konzistence + vysoká distinkce + vysoký konsenzus (stálé specifické chování všech osob)
'''atribuce vnitřních příčin
'''
*vysoká konzistence (stálé chování)
*nízká distinkce (nespecifické chování)
*nízký konsenzus (chování osoby je výjimkou)

=== Dimenze kauzality (B. Weiner) ===
Příčina úspěchu:
* stálé příčiny (podobné věcí mi jdou)- lidé si více věřili, že uspějí i v budoucnosti
* nestabilní příčiny (protože jsem se hodně snažil)
* atribuce nekontrolovatelnosti - lze změnit, důvod neúspěchu "protože se dost nesnažily" , jako výsledek pocit větší kontroly nad životem. 
* naučená bezmocnost - depresivní atribuční styl - přesvědčení, že příčiny jsou vnitřní, s globální, a nikoli jen omezeným účinkem, a že působí stále, nikoli jen přechodně. 
'''Dimenze uvažování o příčinách'''
(B. Weiner, 1986)
*	Vnější (externí, situační) vs. vnitřní (interní, dispoziční)
*	Stabilní (trvalé) vs. nestabilní (dočasné)
*	Související s ovlivnitelností (kontrolovatelností) situace chování (otázka: „Může dotyčný ovlivnit svoje chování)

=== Chyby v atribučních procesech (zákl. atrubuční chyba). ===
Skutečný význam mají jen ty info, které získáváme na základě neobvyklého chování, vymykajícího se očekávání. Pokud lidí udělají něco neobvyklého, začneme přemýšlet o tom, proč to asi udělali. Potřeba vysvětlení v případě neobvyklého scénáře. 
- vlastní chování - tendence usuzovat na situační příčiny
'''Základní atribuční chyba (Ross) ''' - Cizí chování - tendence vysvětlovat jejich vlastnostmi a názory, vlastní chování vysvětlujeme situačními faktory  

=== Teorie korespondujících inferencí Jonese a Davise ===
Chování aktéra se může vysvětlovat buď na základě situačních faktorů nebo na základě záměrů, motivů cílů nebo vlastností aktéra o tom rozhoduje pozorovatel. Ten zpracovává informace směrem od výsledků chování a samotného chování k vysouzení vnitřních dispozic osoby. Zvažuje, zda byl aktér schopen záměrně vyvolat cílový stav. Atribuce (inference) je korespondující, když dispozice přisuzovaná aktérovi koresponduje s chováním od kterého je tato dispozice odvozena. Faktory, které ke korespondující inferenci vedou chování je sociálně žádoucí, čím méně je rozdílných důsledků činnosti, tím více inference korespondují. Z motivačních faktorů je to hédonická relevance a personalismus. Bude tím spíše inferentní čím více se pozorovatel domnívá, že je směřováno na něj.<br />

=== Locus of control===
J. B. Rotter definoval tzv. LOC - locus of control (místo řízení či kontroly). Definoval takto dva styly: internalistický a externalistický. Přesvědčení subjektu, že je nebo není schopen kontrolovat dění, zejména v nestrukturované situaci
* Internalisté - mají pocit, že mohou ovlivňovat dění kolem sebe, pro vysvětlení událostí hledají vnitřní příčiny, záleží na nich, zda budou úspěšní
* Externalisté - nejsou si příliš jistí, příčiny úspěchu a neúspěchu připisují vnějším příčinám, chybí pocit kontroly nad životem (důležitý pro životní vyrovnanost), v naší kultuře tento styl snižuje aktivitu

=== Seligmanův atribuční styl===
Seligman přeučoval děti na základní škole z externalistů na internalisty. Když jsou lidé v depresi, vidí svět pořád jedním rigidním způsobem. Neúspěchy hodnotí jako vnitřní (já) s globálním účinkem. Příčiny jsou pro ně stabilní (působí stále) a neměnné. Jde o tzv. depresivní atribuční styl. Globální příčiny - např. nejde mi matematika, nemůžu uspět v ničem.

== Použitá literatura ==
Otázka čerpá z těchto publikací:<br />

ARONSON, Elliot, Timothy D WILSON a Robin M AKERT. Social psychology. 7th ed. Upper Saddle River, NJ: Pearson Education, c2010.
HAYES, Nicky. Základy sociální psychologie. Vydání sedmé. Praha: Portál, 2013.
VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. Sociální psychologie. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2008.