Zobrazení zdroje stránky Významné teorie inteligence

== Definice inteligence ==
Dle Blatného (2010)<ref name="blat">Blatný, M. (2010). Psychologie osobnosti: hlavní témata, současné přístupy. (Vyd. 1., 301 s.) Praha: Grada.</ref> jde o obecnou rozumovou schopnost umožňující zpracování informací za pomoci myšlenkových operací. 

Vágnerová (2004, str. 123) <ref name="vag">Vágnerová, M. (2004). Základy psychologie. (Vyd. 1., 356 s.) V Praze: Karolinum.</ref> chápe tento pojem šířeji a uvádí, že ''„termín inteligence slouží k označení obecné struktury rozumových schopností, které určují způsob orientace, tj. porozumění, a obvykle nějakým způsobem ovlivňují i chování“.''

Známá operacionální definice od Edwina Boringa zní: Inteligence je to, co měří inteligenční testy.{{ Zdroj?}}

== Spearmanova dvou-faktorová teorie ==
'''Charles Edward Spearman''' (1863-1945) svou teorií navázal na Francise Galtona a jeho žáka Karla Pearsona, jenž dal vzniknout faktorové analýze. Tuto metodu Spearman dále rozpracoval, použil k výzkumu inteligence, a vytvořil tak '''první faktorovou teorii inteligence'''. <ref name="blat" />

Při dlouholetém výzkumu předkládal skupinám dětí řadu jednoduchých testů, dokud neměl velké množství dat. Na tato data potom aplikoval metodu faktorové analýzy a zjistil pozitivní korelaci mezi jednotlivými testy. V praxi to znamenalo, že ti, kteří dosáhli vysokého skóru v jednom testu, obvykle patřili mezi ty úspěšnější i v jiných testech. <ref name="lund">Lund, N. (2012). Inteligence a učení. (Vyd. 1., 146 s., Překlad Helena Hartlová). Praha: Grada.</ref>

Z těchto výsledků usoudil, že '''inteligence''' je '''ovlivněna dvěma faktory''': 
* Prvním faktorem je '''obecný faktor''' nebo také '''faktor g''', který určuje obecnou inteligenci. Zahrnuje základní schopnost řešit problémy a komplikované úlohy, projevuje se tedy v celém spektru různorodých situací. Faktorem g disponují všichni lidé, jen každý v jiné míře.  <ref name="spear">Spearman, C. (1927). The abilities of man: their nature and measurement. (415 s.) New York: Macmillan.</ref>
* '''Druhým faktorem''', který ovlivňuje výsledky v dílčích testech, je '''specifický faktor''' nebo také '''faktor s'''. Tento faktor zahrnuje konkrétní schopnosti v určité oblasti, například matematické nebo verbální schopnosti. <ref name="spear">Spearman, C. (1927). The abilities of man: their nature and measurement. (415 s.) New York: Macmillan.</ref>

== Thorndikeova teorie vzorků ==
'''Edward Lee Thorndike''' (1874-1949) svou teorii založil stejně jako Spearman na faktorech, ale na rozdíl od něj předpokládal existenci více faktorů, z nichž žádný se neprojevuje obecně. Jeho teorie je tedy '''mnohofaktorová''' a každý faktor zde zastupuje konkrétní oblast schopností, přičemž tyto '''oblasti''' jsou si '''navzájem rovnocenné'''. Při různých úlohách se tedy do činnosti zapojují různé kombinace faktorů.  <ref name="sme">Smékal, V. (2009). Pozvání do psychologie osobnosti: člověk v zrcadlení [i.e. zrcadle] vědomí a jednání. (3., opr. vyd.) Brno: Barrister.</ref>

== Thurstoneova teorie primárních mentálních schopností ==
'''Louis Leon Thurstone''' (1887-1955) metodu faktorové analýzy poněkud inovoval, a to přidáním tzv. '''rotace faktorů''' (Plháková, 1999). Svou teorii podložil rozsáhlým výzkumem, kdy 240-ti studentům vysoké školy předložil postupně 56 různých testů. Tato studie probíhala v létě 1934 a studenti se jí účastnili dobrovolně. Každý den strávili přibližně '''patnáct hodin''' vyplňováním testových baterií. <ref name="TL">Thorndike, R., & Lohman, D. (c1990). A century of ability testing. (xi, 163 p.) Chicago: Riverside Pub. Co. </ref>

Výsledky byly následně podrobeny faktorové analýze a přinesly základních 12 faktorů, z čehož '''sedm faktorů''' bylo jasně a zřejmě pojmenovatelných a vymezitelných. Dle Thurstonea by spolu tyto '''faktory neměly korelovat''', neměly by být navzájem závislé, avšak později se toto tvrzení '''vyvrátilo'''. Tyto primární schopnosti spolu signifikantně korelují, což '''naznačuje existenci nějakého obecného faktoru'''. <ref name="TL">Thorndike, R., & Lohman, D. (c1990). A century of ability testing. (xi, 163 p.) Chicago: Riverside Pub. Co. </ref>

Mezi zjištěných '''sedm primárních schopností''' patří<ref name="balcar">Balcar, K. (1991). Úvod do studia psychologie osobnosti. (2., opravené vyd., 217 s.) Chrudim: Mach.</ref>: 
* slovní porozumění 
* slovní plynulost 
* práce s čísly 
* prostorová představivost 
* paměť 
* rychlost vnímání 
* usuzování.

== Hierarchické modely inteligence ==
Další teorie již nepřináší nové faktory, nesnaží se vyvracet předchozí výsledky, ale spíše sjednocují již vzniklé teorie do větších celků. Takto vzniklo hned několik hierarchických modelů inteligence (Blatný, 2010). Jako první navrhl syntézu Spearmanovy a Thurstoneovy teorie '''Cyril Burt''', a vytvořil tak '''hierarchický model struktury schopností'''. <ref name="balcar" />

Další hierarchický model si připisuje '''Philip Ewart Vernon'''. Na pomyslný vrchol hierarchické struktury dosadil obecnou inteligenci (faktor g), o úroveň níže potom skupinové faktory verbální-studijní a prostorový-mechanický, pod ně pak řadil ještě menší a specifické skupinové faktory. <ref name="nak98">Nakonečný, M. (1998). Psychologie osobnosti. (2.vyd., 336 s.) Praha: Academia.</ref>

[[File:hierarch model inteligence.jpg|400px]]

Zajímavostí tohoto modelu je určitá podobnost mezi hlavními skupinovými faktory a pozdějším zjištěním různých funkcí obou hemisfér. Faktor verbální-studijní odpovídá svými funkcemi a připisovanými schopnostmi levé hemisféře, zatímco faktor prostorový-mechanický hemisféře pravé. <ref name="balcar" />

== Guilfordova teorie struktury intelektu ==
Mezi největší kritiky hierarchických modelů inteligence patřil '''Joy Paul Guilford''' (1897-1987), který se tyto modely snažil vyvrátit svým velmi obsáhlým a komplikovaným '''trojrozměrným modelem 120-ti poznávacích schopností'''. Těchto 120 schopností uspořádal do krychle, kde každá její součást vznikla '''kombinací tří hlavních směrů'''<ref name="ruisel">Ruisel, I. (2000). Základy psychologie inteligence Přel. P. Bakalář. (1.vyd., 183 s.) Praha: Portál. </ref>:
* intelektových operací
* obsahů
* a produktů.

[[File:krychle inteligence.png|400px]]

Za '''pět základních intelektových operací''' či procesů považoval poznávání, paměť, konvergentní myšlení, divergentní myšlení a hodnocení.<ref name="mik">Mikšík, O. (2007). Psychologická charakteristika osobnosti. (2. přeprac. vyd., 273 s.) Praha: Karolinum. </ref>

'''Základní čtyři typy psychických obsahů''', na které je možné použít zmiňované operace, jsou obsahy figurální či konkrétně názorné (např. barva, tvar vnímaného objektu), obsahy symbolické (např. čísla, písmena), obsahy sémantické (např. pojmy, soudy) a obsahy behaviorální. <ref name="plh">Plháková, A. (1999). Přístupy ke studiu inteligence. (1. vyd., 305 s.) Olomouc: Univerzita Palackého. </ref>

Výsledkem spojení intelektové operace a psychického obsahu potom může být jeden z '''šesti produktů''': obsahové jednotky, třídy, systémy, transformace, implikace nebo relace - vztahy mezi jednotkami.<ref name="mik">Mikšík, O. (2007). Psychologická charakteristika osobnosti. (2. přeprac. vyd., 273 s.) Praha: Karolinum. </ref>

== Teoretická, praktická a sociální inteligence ==
Kromě různých strukturálních teorií inteligence se mnozí snažili o rozlišení různých druhů inteligence. Již zmíněný '''Thorndike''' takto vymezil ''tři základní oblasti: inteligenci teoretickou/abstraktní, praktickou/konkrétní a inteligenci sociální''.<ref name="nak97">Nakonečný, M. (1997). Encyklopedie obecné psychologie. (2., rozšířené vyd., v Academii vyd. 1., 437 p.) Praha: Academia.</ref>

'''Teoretická inteligence''' je právě ta, která odpovídá užšímu vymezení slova inteligence, tedy jako obecná schopnost řešit teoretické problémy, jejíž úroveň se dá vyjádřit inteligenčním kvocientem.<ref name="čáp">Čáp, J. (1993). Psychologie výchovy a vyučování. (1. vyd., 415 p.) Praha: Univerzita Karlova. </ref> Je možné ji celkem snadno měřit. První inteligenční testy, které se podobaly jejich současné formě, vytvořili na přelomu 19. a 20. století Alfred Binet a Theophile Simon. <ref name="at">Atkinson, R. (2003). Psychologie. (2., aktualiz. vyd., V Portálu 1., xxii, 751 s., Překlad Erik Herman, Miroslav Petržela, Dagmar Brejlová). Praha: Portál. </ref>

Test měl měřit inteligenci u dětí a rozlišit tak děti, které jsou silně zaostalé v mentálním vývoji, a výuka dle klasického vzdělávacího systému by pro ně neměla smysl. <ref name="at">Atkinson, R. (2003). Psychologie. (2., aktualiz. vyd., V Portálu 1., xxii, 751 s., Překlad Erik Herman, Miroslav Petržela, Dagmar Brejlová). Praha: Portál. </ref> Aby bylo možné obecně zhodnotit inteligenci daného jedince, vymyslel '''William Luis Stern''' ''inteligenční kvocient – IQ''.<ref name="vag" />

[[File:rovnice iq.png|400px]]

Tento výpočet však mohl být jen obtížně aplikován u dospělých lidí a značně zkresloval výsledky i u dětí, proto se od něj časem ustoupilo. Přesný výsledek nahradilo umístění se v určitém pásmu inteligence. Průměrné IQ se nachází v rozmezí od 90 do 110, kam se zařadí přibližně 50 % populace  <ref name="říč">Říčan, P. (2009). Psychologie. (3., aktualiz. vyd., 300 s.) Praha: Portál.</ref>. Různé zdroje uvádí názvy a někdy i hodnoty IQ odlišně, zde je tabulka nejčastějšího pojetí:

{| class="wikitable"
|-
| nad 130 || vysoký nadprůměr
|-
| 120-130 || výrazný nadprůměr
|-
| 110-120 || lehký nadprůměr
|-
| 90-110 || průměr
|-
| 80-90 || lehký podprůměr
|-
| 70-80 || výrazný podprůměr
|-
| 50-70 || lehká mentální retardace
|-
| 35-50 || středně těžká MR
|-
| 20-35 || těžká MR
|-
| pod 20 || hluboká MR
|}

O největší rozpracování '''teorie praktické inteligence''' se postarali '''Robert J. Sternberg a Richard K. Wagner'''. Praktickou inteligenci využíváme v každodenním životě, aniž bychom o tom věděli. Umožňuje nám vyznat se ve složitých situacích, vyhledat a pojmenovat problém, vyhodnotit okolnosti a najít nejlepší možné řešení. <ref name="blat" />
Jiní k definování praktické inteligence používají anglický pojem ''know-how'', což označuje znalost určitých postupů vhodných k řešení situace. Někdo tento pojem ztotožňuje s českým výrazem ''selský či zdravý rozum''.<ref name="ruisel">Ruisel, I. (2000). Základy psychologie inteligence Přel. P. Bakalář. (1.vyd., 183 s.) Praha: Portál. </ref>

'''Sociální inteligence''' v původním pojetí označovala schopnost jednat s lidmi, pochopit je a adekvátně na ně reagovat. Postupem času se pozornost psychologů zaměřila více na pochopení druhých a v souvislosti se sociální inteligencí se začalo mluvit o empatii. Empatie v dnešním smyslu slova znamená vcítění se do druhého, dříve však nesla i trochu pejorativně zabarvené významy jako nakažení se emocemi ostatních nebo náhradní prožívání emocí a pocitů druhých.<ref name="ruisel">Ruisel, I. (2000). Základy psychologie inteligence Přel. P. Bakalář. (1.vyd., 183 s.) Praha: Portál. </ref>

== Fluidní a krystalizovaná inteligence ==
'''Raymond Bernard Cattell''', jenž je autorem této teorie, z počátku spolupracoval se Spearmanem a svou teorií navázal na teorii '''faktoru g'''. Ten však rozčlenil do dvou samostatných celků, které nazval fluidní a krystalizovaná inteligence. Inspiroval se prací kanadského psychologa a neurologa Donalda Oldinga Hebba, který zpozoroval u lidí s různým poškozením mozku odlišné změny ve fungování intelektu. <ref name="plh">Plháková, A. (1999). Přístupy ke studiu inteligence. (1. vyd., 305 s.) Olomouc: Univerzita Palackého. </ref>

'''Fluidní inteligence''' je vrozená ''schopnost učit se a nalézat efektivní řešení problémů'', jakýsi potenciál, který je možno kdykoli zaktivovat a využít při běžném životě. '''Krystalizovaná inteligence''' je oproti tomu ''založená na zkušenostech, znalostech a naučených dovednostech, a zároveň zahrnuje i slovní zásobu''. Je to schopnost využít takto získané znalosti při řešení problémů. Tento typ inteligence je tedy '''silně kulturně determinován'''.<ref name="catt">Cattell, R. (1971). Abilities: their structure, growth, and action. (xxii, 583 p.) Boston: Houghton Mifflin.</ref>

== Gardnerova teorie sedmi druhů inteligence ==
'''Howard Earl Gardner''' vytvořil teorii sedmi druhů inteligence, které pojal široce jako '''soubory schopností'''. Dle jeho kritérií musí inteligence umožňovat řešení skutečných problémů, také by ale měla umožnit problémy vyhledat či vytvořit. Inteligence musí být alespoň v určitém kulturním okruhu důležitým a užitečným prvkem. Inteligence by měla mít také své umístění v mozkové struktuře. <ref name="gard">Gardner, H. (1999). Dimenze myšlení: Teorie rozmanitých inteligencí. (1. vyd., 398 s.) Praha: Portál.</ref>

Mezi jeho sedm druhů inteligence patří inteligence<ref name="gard">Gardner, H. (1999). Dimenze myšlení: Teorie rozmanitých inteligencí. (1. vyd., 398 s.) Praha: Portál.</ref>:
* jazyková,
* hudební, 
* logicko-matematická, 
* prostorová, 
* tělesně-pohybová, 
* intrapersonální, 
* interpersonální.

== Emoční inteligence ==
Pojem emoční inteligence '''poprvé''' použili '''Peter Salovey a John D. Mayer'''. Základem jejich teorie se stala intrapersonální a interpersonální inteligence převzatá z teorie Gardnera. O obsáhlé rozpracování a zviditelnění konceptu emoční inteligence se však postaral až '''Daniel Jay Goleman'''. <ref name="plh">Plháková, A. (1999). Přístupy ke studiu inteligence. (1. vyd., 305 s.) Olomouc: Univerzita Palackého. </ref>

Emoční inteligence je ''schopnost přesně vnímat vlastní i cizí emoce, pochopit jejich význam, adekvátně na ně reagovat, umět s nimi zacházet a použít je ke svému i všeobecnému prospěchu.'' <ref name="lund">Lund, N. (2012). Inteligence a učení. (Vyd. 1., 146 s., Překlad Helena Hartlová). Praha: Grada.</ref>

V minulosti již bylo sestrojeno několik '''metod pro měření''' emoční inteligence, avšak jejich reliabilita a validita byla mnohokrát zpochybněna. O sestavení takové metody se dvakrát pokusili také J. D. Mayer, P. Salovey a D. R. Caruso. Jako protiváha k inteligenčnímu kvocientu IQ byl navržen pro míru emoční inteligence '''emoční kvocient - EQ'''. <ref name="lund">Lund, N. (2012). Inteligence a učení. (Vyd. 1., 146 s., Překlad Helena Hartlová). Praha: Grada.</ref>

== Odkazy ==
=== Reference ===
<references/>

=== Použitá literatura ===
* Blatný, M. (2010). Psychologie osobnosti: hlavní témata, současné přístupy. (Vyd. 1., 301 s.) Praha: Grada.
* Vágnerová, M. (2004). Základy psychologie. (Vyd. 1., 356 s.) V Praze: Karolinum.
* Lund, N. (2012). Inteligence a učení. (Vyd. 1., 146 s., Překlad Helena Hartlová). Praha: Grada.
* Spearman, C. (1927). The abilities of man: their nature and measurement. (415 s.) New York: Macmillan.
* Smékal, V. (2009). Pozvání do psychologie osobnosti: člověk v zrcadlení [i.e. zrcadle] vědomí a jednání. (3., opr. vyd.) Brno: Barrister.
* Thorndike, R., & Lohman, D. (c1990). A century of ability testing. (xi, 163 p.) Chicago: Riverside Pub. Co.
* Balcar, K. (1991). Úvod do studia psychologie osobnosti. (2., opravené vyd., 217 s.) Chrudim: Mach.
* Nakonečný, M. (1998). Psychologie osobnosti. (2.vyd., 336 s.) Praha: Academia.
* Ruisel, I. (2000). Základy psychologie inteligence Přel. P. Bakalář. (1.vyd., 183 s.) Praha: Portál.
* Mikšík, O. (2007). Psychologická charakteristika osobnosti. (2. přeprac. vyd., 273 s.) Praha: Karolinum.
* Plháková, A. (1999). Přístupy ke studiu inteligence. (1. vyd., 305 s.) Olomouc: Univerzita Palackého.
* Nakonečný, M. (1997). Encyklopedie obecné psychologie. (2., rozšířené vyd., v Academii vyd. 1., 437 p.) Praha: Academia.
* Čáp, J. (1993). Psychologie výchovy a vyučování. (1. vyd., 415 p.) Praha: Univerzita Karlova.
* Atkinson, R. (2003). Psychologie. (2., aktualiz. vyd., V Portálu 1., xxii, 751 s., Překlad Erik Herman, Miroslav Petržela, Dagmar Brejlová). Praha: Portál.
* Říčan, P. (2009). Psychologie. (3., aktualiz. vyd., 300 s.) Praha: Portál.
* Cattell, R. (1971). Abilities: their structure, growth, and action. (xxii, 583 p.) Boston: Houghton Mifflin.
* Gardner, H. (1999). Dimenze myšlení: Teorie rozmanitých inteligencí. (1. vyd., 398 s.) Praha: Portál.

=== Externí odkazy a doporučená literatura ===

=== Související články ===

=== Klíčová slova ===
inteligence