Synchronicita

Synchronicita (z řec. synchronos, současný)je pojem, který zavedl švýcarský psychiatr C. G. Jung jako označení pro příčinně nevysvětlitelné (akauzální) setkání dvou nebo více událostí v čase, které na úrovni prožívání člověka získávají význam.

Původ

Jung poprvé termín použil v roce 1920, ale až v roce 1951 jej rozvedl v diskuzním setkání analyticky orientovaných myslitelů skupiny Eranos a v roce 1952 jev znova komentoval společně s fyzikem Wolfgangem Paulim v rozsáhlém článku. Samotný jev zkoumal podle Komárka již v roce 1919 Paul Krammerer a dal mu název „zákon sérií“ (Seriengesetz), dále například Arthur Koestler v roce 1971, který ho pojmenoval koincidence.

Druhy

Dle Junga se dají rozlišit tři typy synchonicit dle způsobu, jakým se vyjevují:

„1. Koincidence psychického stavu pozorovatele se současnou, objektivní, vnější událostí, která odpovídá psychickému stavu nebo obsahu, přičemž mezi psychickým stavem a vnější událostí není patrná kauzální souvislost a není myslitelná ani s ohledem na už konstatovanou psychickou relativizaci prostoru a času.

2. Koincidence psychického stavu s odpovídající (více nebo méně současnou) vnější událostí, která se však odehrává mimo dosah vnímání pozorovatele, je tedy vzdálená v prostoru a dá se ověřit teprve dodatečně.

3. Koincidence psychického stavu s odpovídající, dosud neexistující, budoucí, a tedy časově zdálenou událostí, kterou lze rovněž verifikovat teprve dodatečně.“

Kritika

Subjektivita nazíraní je argumentem pro i proti existenci fenoménu synchronicity. Kritika z pohledu psychologie se týká zejména role konfirmačního zkreslení, které vede člověka k vyhledávání informací, které fenomén synchronicity potvrdí. Z pohledu statistiky je pak vysvětlením synchronicity pouhá náhoda, neboť ve vzorku skladajícím se z mnoha proměnných je výskyt synchronicity pravděpodobný.

Koncepce synchronicity byla a je často předmětem kritického hodnocení a bývá řazena do oblasti parapsychologie. S provokativním závěrem, který předkládá Jung na konci své přednášky, se však kritice ze strany akademické psychologie nelze podivovat. Jung tvrdí: „Synchronistické fenomény dokazují simultánní existenci smysluplné podobnosti v heterogenních, kazuálně nespojených procesech, jinými slovy skutečnost, že pozorovatelem vnímaný obsah může být zároveň znázorněn bez kauzálního spojení také nějakou vnější událostí. Z toho plyne závěr, že buď psýché nelze lokalizovat v prostoru, nebo je prostor psychicky relativní.“

Použitá literatura

• Jung Carl Gustav. (1993). Analytická psychologie: Její teorie a praxe. Tavistocké přednášky. (2.vyd., 205 s.) Praha: Academia.
• Stevens Anthony. (2001). Jung: a very short introduction. (175 p.) New York: Oxford University Press.
• Carl Gustav Jung. (1951). O synchronicitě.

Externí odkazy

http://hi.wz.cz/jung/Jung-Synchronicita.htm

Související články

Carl Gustav Jung

Klíčová slova

Jung, Analytická psychologie, psychologie