Vývoj a rozvoj osobnosti

Teorie vývoje a rozvoje osobnosti

• Freud – psychosexuální vývoj
• Erikson – vývoj identity
• Allport – propriový vývoj
• Behaviorismus – naučená osobnost
• Humanistická psychologie – vlastní aktivita

Vývoj sebepojetí

Vývoj JÁ

• vynořující se já - pravidelnosti interakčních aktivit,fyzivká jednota v čase, tělesné schema
• subjektivní já - druzí vnímají
• verbální já - poznávání se v zrcadle
• sebehodnocení

Vývoj identity

Identita = prožívání toho, čím jedinec je

• procesy utváření

• zrcadlové já – Cooley, Mead
• sociální srovnávání – Festinger
• přijímání rolí
• percepce sociální odlišnosti

• teorie ego-identity (Erikson)
• teorie ego-identity (Marciu) - stavy identity

• difuzní – před vyvíjením identity
• předčasné uzavření – převzetí hodnot od autorit
• moratorium – zkoumání alternativ
• dosažení identity

• teorie identity v symbolickém interakcionismu (Styker)

• self je hierarchická soustava internalizovaných rolí

• teorie sociální identity (Tajfel)

• osobní identita
• sociální identita – skupinová identita (model minimálních skupin)

• sociálně konstruktivistický přístup

• Haré – systém přesvědčení nebo metod, kterými dávají lidé význam svému jednání
• Garfinkel – etnometodologie
• Goffman – dramaturgický přístup

Úloha vnitřních a vnějších faktorů v rozvíjení osobnosti

• vrozené dispozice

• zrání

• situační podmínky, prostředí

• učení
• se utváří v sociálním prostředí a zárovep ho ovlivpuje
• propojení kultury a osobnosti
• modální osobnost - všemi sdílené osobnostní jádro, které zrcadlí typické vlastnosti a podstatné hodnoty dané kultury
• Sullivan – interakční původ osobnosti

• interakce mezi nimi, aktivita jedince

• kritické periody vývoje – např. pro jazyk a sociální dovednosti
• zrání je limitem učení

Činitele utváření a vývoje osobnosti

• Determinace osobnosti

Vnitřní výbava organismu (R. Cattel)

• dědičná výbava
• genová výbava
• vrozená výbava
• konstituční výbava

Vlivy prostředí ve vztahu k vnitřním činitelům

• fyzické
• psychologické – interakce na úrovni významové, učení, přizpůsobení

Procesy utváření a vývoje osobnosti

Zrání

• se projevuje zákonitou posloupností evolučních a involučních změn ve stavbě a funkci organismu
• má povahu pevného sledu kroků či programu, který je u všech lidí prakticky shodný, rychlost v nějaké míře rozdílná
• Hlavní úlohu v utváření osobnosti má dozrávání nervové a hormonální soustavy
• kritická období

• Bowlby – během 1. 2 let si dítě musí vytvořit citový vztah k jednomu dospělému. Jde o citlivé období, během kterého vznikne silná citová vazba (attachment)
• schopnost normálního citového vztahu do budoucnosti apod. (příkladem nevytvořené citové vazby viz vlčí děti)

• závisí na přiměřenosti podněcování činností

• ne deprivace, ale ani zahlcení podněty příliš brzo

Učení

• má a utváření osobnosti člověka největší význam

• psychologický účinek zkušenosti
• procesy zpevpování, nápodoby, vhledu

• Konkretizace podoby lidských vlastností a činností z obecných předpokladů
• Na rozdíl od zrání jsou účinky samotného učení v nějaké míře zvratné vyhasínáním ustavených spojů a přetvářením jejich vzorců

• účelné z hlediska přizpůsobování jedince měnícím se okolnostem

• Obsah učení je integrován do soudržné soustavy osobnostní struktury
• Podmínkou pro účinné učení je odpovídající stupep zralosti a výkonnosti nervové soustavy
• Učení

• Individuální
• Sociální
• Nahodilé
• Soustavné
• Socializace
• Výchova

Podstata a povaha procesu socializace a individualizace osobnosti

• imitace
• identifikace
• interiorizace norem, hodnot a postojů

• od heterorefulace k autoregulaci

Socializační činitele

• celokulturní vlivy – základní osobnost, převládající hodnotové orientace – kulturní tlaky, před. osobním stykem nebo institucemi
• širší vztažná skupina – vztah: rod, vzdělání, zaměstnání, majetkové poměry, místo bydliště, věk, světonázorové nebo zájmové zaměření, typická zaměření a způsoby
• malé společenské skupiny – původní rodina – reálné a modelové prostředí, často přenos vztahů, nápodoba
  

• proces, jímž se individuum stává členem nějaké skupiny.

• Socializace a vývoj osobnosti jsou dvě stránky téhož.
• Socializace zdůrazpuje pochody učení při přizpůsobování na sociální požadavky, zatímco osobnost se vztahuje na konečné výsledky tohoto procesu.

• interakční proces, jímž je chování osoby modifikováno, aby se stalo konformní s očekáváními, které mají členové skupiny, k nímž osoba náleží. Trvá celý život.
• vrůstání do sociálního systému, který není obecný a abstraktní, ale existuje ve zvláštních formách společenských vztahových systémů – v sociálních skupinách.
• Kruh: lidé, kteří vyrostou v určitém socializačním okruhu, dávají tutéž socializaci dál (výchovou)

Dva axiomy (základní předpoklad přijatý bez důkazů x zásadní poučka, platná bez dokazování):

• různí lidé zastávají různé sociální pozice v celospolečenské struktuře a to určuje, které složky kultury k nim proniknou a které se přenesou do osobnosti při jejím vývoji
• socializace je vždy orientována na budoucnost – socializační činitelé (především rodiče) anticipují svět, ve kterém bude jejich dítě žít – záleží na tom, co předpokládají, podle toho zaměřují působení.

Socializací získává dítě:

• fakt o fyzickém a sociálním okolí
• množství různých vědomostí a dovedností
• postoje a hodnoty, vztahující se k morálním standardům a druhým lidem

Obsah a činitele socializace

• Socializační program – sled vývojových úkolů (pro jedince vodítka, sdělující, co se od něj právě očekává a co se od něj bude očekávat v budoucnu, a motivaci dělat to, co od něj společnost požaduje) – obvykle odpovídající zrání, problém u mentálně zaostalých a v menší míře i rychleji se rozv. dětí.
• Socializace se vždy v nějaké míře dostává do rozporu s bezprostředními biologickými a psychologickými tendencemi > konflikty:

• závislost – obecně je v našem společenském prostředí kladně hodnocena nezávislost
• agrese – tlumení, může být zdrojem poruch interpersonální n. psychosomatické povahy
• výkonnost – v našem prostředí neobyčejně vysoce hodnocená stránka osobnosti, nižší výkonnost = nižší hodnota jednice, diskriminace... & opomíjení nevýkonnostních kvalit osobnosti
• sexualita – motiv k pohlavnímu styku bývá často v rozporu s motivací vztaženou k početí dítěte; pohlavní zrání, duševní vývoj a společenské osamostatpování lidského jedince se rozpojily, rozpor – cit. vztah × sex × spol. norma...

Rodina jako základní socializační činitel

• Rodina je primární skupina s intimní interakcí jednotlivých členů, kteří se navzájem úzce identifikují a cítí bezprostřední zájem o skupinu jako celek. Každý člen rodiny nejen participuje na životě celé skupiny, ale podřizuje se i sociální kontrole, vypracovaným pravidlům, regulujícím chování členů.

Členové rodiny:

• Slouží dítěti jako modely sociálního chování. Na dítě působí – výchovné procedury (od prvopočátku –viz hygienické praktiky, láska, krmení, reakce na pláč a smích)
• Dvě základní dimenze: matka může být velmi láskyplná, ale silně omezující (kontrolující dítě).

Sourozenci: každé dítě má odlišné prostředí – důvody:

• jedinečná konstituce dítěte, na níž závisí, co dítě stimuluje
• rozdíly v pohlaví dětí – rozdíly v reagování (tradice role chlapce a dívky)
• rozdíly v pořadí narození – změny v sociálních pozicích
• změny v rodičovské péči, závislé na věku, zkušenosti, fyzických a psychických změnách rodičů
• změny v socioekonomickém statusu rodiny
• symbolický význam, který má každé dítě pro rodiče (prvorozený, dcery, syn, dědic)

Sebeznehodnocující pojetí:

• Teorie atribucí - dítě si navyká přijímat vlastnosti, které mu druzí připisují za své

• Atribuce se mění v autoatribuci (kauzální atribuce – vše musí mít pro nás příčinu).
• Pokud jde o vlastnosti, které dítě hodnotí jako méněcenné – dochází k demolizaci

• Teorie balance – navozené mínění o sobě má tendenci ke konzistenci – dítě, které sebe sama vnímá jako inteligentní (bylo tak opakovaně hodnoceno) usiluje o vyšší výkon
• Teorie sebepotvrzující předpovědi – člověk, který počítá se selháním, spíše selže než ten, kdo počítá s úspěchem.

• Vztah sebepojetí a výkonu je výraznější než vztah výkonu a inteligence.

Hodnocení dětí ve vztahu k rozvoji osobnosti:

• sociální srovnávání: ve srovnání s ostatními jsi horší/lepší – sebekoncepce se více tvoří srovnáváním s ostatními, než se svým předchozím výkonem
• subjektivní vzorek: víš jak na to, ale dnes to nebylo ono
• intraindividuální srovnávání: bere v úvahu předchozí žákovy úspěchy: ve srovnání s minulým ses začal učit