Emoce

Emoce

• predispoziční programy chování, jež přímo souvisejí s akcí (tedy organizované, behaviorální reakce). Jsou tvořeny pocity, jež jsou dosti silné na to, aby se organizovaly do vzorce chování. Mají cíl, intenci a vlastní logiku. Jsou organismickou výpovědí o našem stavu a o tom, co s ním dělat; směřují ke změně vnější a vnitřní situace
• emoční doprovod všech duševních jevů ( na pomezí vědomého a nevědomého → špatně se popisuje)
• citové jevy (intervenující proměnné)
• tvoří zvláštní třídu duševních jevů
• nelze je v podstatě definovat (ale známe je dobře z vlastní zkušenosti)
• prapůvodní psychické jevy
• vyjadřují stav prožívání (označovaný jako cit) + spojené fyziologické reakce (fenomenologové akcentují prožívání, behavioristé hovoří o emocionálním chování a zdůrazňují jeho behaviorální, resp. fyziologické složky, ve skutečnosti tvoří zážitková a fyziologická složka jednotu)

• historie:

• původně city ztotožňovány s afekty (Aristoteles rozumí pod afekty všechny stavy duše, až stoikové zúžili pojem afekt na „nerozumné stavy duše“)
• Aristoteles – v žádostivosti je podřízen cit
• T. Akvinský – věnoval se žádostivosti, zejména vůli, akceptuje kvalitativní odlišnost emocionálních procesů od volních, ale zásadně nepozměňuje Aristotelovu klasifikaci psychických funkcí, rozděluje city na nižší a vyšší
• R. Descartes – věnoval se převážně emocionálním funkcím, kategorizace afektů, důraz na význam podivu (= základ, z něhož vyrůstá afekt)
• B. Spinoza – zabýval se hlavně strukturou dispozic k afektům
• D. Hume – rozděloval vášně a emoce na přímé a nepřímé, hlubší rozpracování pojmu emocionálních procesů (i když spekulativní povahy)
• Ch. Wolff – rozlišuje 2 základní mohutnosti – poznávací a volní, cit je podřízen snaze
• Tetens – zdůraznil, že cit je samostatná psychická funkce, není možné podřizovat cit snaze! (jeho myšlenka zapadla, protože v oficiální filozofii převládala scholastická interpretace Aristotelova učení)
• J.J. Rousseau – důraz na samostatnost citu
• I. Kant – rozdělil psychiku na funkce poznávací, citové a volní (trichotomie), Kritika soudnosti – zabývá se zde city (důležité pojmy: libost a nelibost, stenický = činy podporující a astenický = činům bránící cit)
• Brentano – spojoval citové a volní funkce

• základní složky emocí:

• fyziologická komponenta – tělesná složka, fyzická, somatická. Těžko se zastírá a předstírá (je objektivní; právě tohle se často měří, když se experimentálně zkoumají emoce). Informuje o obecné aktivaci (tep, tlak, dech, kožní odpor, potivost, EKG, EEG, emisní tomografie). Těžko se tím zjišťuje pozice prožívané emoce na hédonickém kontinuu – pro to je nutná kognitivní komponenta. např. změny tepové frekvence, krevního tlaku, pocení a trávicí změny

• behaviorální komponenta – výrazová, expresivní. Je pozorovatelná zvnějšku bez zvláštních měřících metod, je zde určitá volnost a variabilita v předstírání a zastírání. Silně se tu projevuje neverbální složka komunikace, určitá část behaviorální složky emocí je špatně kontrolovatelná. Projevuje se kulturní modulace (kulturní rozdíly v expresi určitých emocí). Zvláště se v této oblasti řeší výraz tváře (Paul Ekman). Atkinson uvádí hypotézu obličejové zpětné vazby (emoce se odrážejí ve výrazu tváře, percepce grimasy zpětně posiluje emoci) – díky tomu je možné ovlivnit vlastní prožívání třeba jen tím, že se člověk nuceně usmívá, mračí, projevované chování, např. výraz ve tváři, tón hlasu, postoj těla

• kognitivní komponenta – intrapsychická, fenomenální, introspektivní. Je přístupná pouze introspekcí, a to ještě v omezeném měřítku. Jde o prožívaný a informující aspekt emocí, projevuje se vědomě, nevědomě i mimovědomě. Snadno se zastírá a předstírá před ostatními (do hlavy vám nikdo nevidí), někdy i před sebou samým. U dospělých lidí je tato složka silně vázána na jazyk (málo u dětí, méně u „přírodních“ národů nebo třeba u autistů) – ovšem jen obtížně dokážeme verbálně vystihnout své vnitřní stavy. Proto často využíváme stylizování, mnohdy dochází ke zpětnému ovlivňování (podobně jako u hypotézy obličejové zpětné vazby) popisem emoce. Součástí kognitivní komponenty jsou ale i plány, vzpomínky, představy, intuitivní myšlení, řešení problémů a rozhodování, pocitové soudy a úsudky. Zde je patrné kognitivní působení emocí. Procesy zahrnující subjektivní pocity a poznatky jako vzpomínky, představy.

• Afekt - krátká, silná emoční reakce na významný podnět při sníženém sebeovládání, současně se však i v našich zemích používá někdy výraz afekt jako synonymum ke slovu emoce. V anglofonních textech se pak často setkáte s pojmem affect, který může být překládán podle kontextu jako emoce, pocit (jako čistě subjektivní složka emoce) či emoční valence (dimenze líbí/nelíbí, kladný/záporný). Krátké, velmi silné, s objektem. silný, bouřlivě, ale krátce probíhající citový stav, silný vzestup – plató – odeznění, intenzita: zvýšený střed, vysoká, i extrémní, doba trvání: minuty až hodiny (do odeznění), zdroj: téměř jistě známý, většinou jeden podnět, někdy i více, vědomí – nevědomí: zatemňuje vědomí, ovládá, někdy mizí schopnost sebereflexe, sebekontroly –ztráta zábran, na vznik afektu mají vliv rysové charakteristiky jedince, silně motorické a vegetativní projevy, prací s projevy lze měnit průběh exprese afektu výrazné psychosomatické příznaky, např: hrůza, vztek, zuřivost, nadšení

• Emoční epizody - v čase se odvíjející emoční výměna, scénář, vzorec, např. reakce na překvapivou zprávu či partnerská hádka. Součástí je kontext emoční scény. Rozsáhlejší než emoce v čase, tak prostoru, silné, s objektem.

• Nálady - přetrvávající a udržované emoční klima, je mírnější než klasická emoce či emoční epizoda, zato trvá o mnoho déle. Současně nemají jasný objekt, nálady nejsou zaměřené, naopak jsou bez intence, i když mohou být objektem (událostí, osobou) vyvolány. Dlouhodobé, slabší, ale zato vytrvale působící, obvykle bez objektu, máme je pořád, určité emoční ladění, tvoří celkové prostředí, „podbarvují“ ostatní procesy a funkce, stále ovlivňují prožívání, intenzita: mírná až střední (výš už afekt), doba trvání: hodiny až dny (ne mnoho dnů), zdroj, podnět: bývá soubor podnětů, částečně známý, možný organický zdroj – výslednice více činitelů (př. u žen menstruace)vědomí – nevědomí: někdy vědomá, jindy nevědomá, či částečně, těžko záměrně ovlivnitelné, např. nostalgie, skleslost, rozmrzelost, veselost, spokojenost, náladovost – značné kolísání v náladě, chyba dvojího druhu: někdo vnímá dobře svoji náladu, ostatních špatně a obráceně; někdo špatně rozeznává radostné nálady, úzkostné lépe

• Vášeň - posedlost, silné, na objekt zaměřené vztahové city, které působí po dlouhou dobu (i když se objevují názory, že vášně jsou spíše charakteristikou vztahu, než samostatnou podkategorií emotivity silný citový vztah ovládající člověka, trvalejší osobnostní charakteristiky, intenzita: vyšší než nálady, doba trvání: doba trvání dlouhodobě (až celoživotně), blízko k osobnostním rysům, udávají hodnotovou orientaci, zdrojem energie, vytrvalosti a vůle překonávat překážky, dosáhnout cíle – vztah ke konaci, ale mohou i narušovat interpersonální vztahy, např: vášně umělecké, cestovatelské, sběratelské …

• Citové vztahy – dlouhodobější, sociálně vztažné city – láska, nenávist – lze obtížně zkoumat

Dimenze emocí

Zážitek libosti/nelibosti

• jedna ze základních dimenzí
• každá emoce se vyznačuje určitou intenzitou zážitku příjemného nebo nepříjemného (př. intenzivního prožívání slasti je orgasmus, př. silně nepříjemného zážitku je intenzivní bolest zubů)
• tvoří tzv. hédonické kontinuum (bipolární dimenze)
• libost - nelibost, příjemné - nepříjemné

• 

  Hédonické kontinumm

• závisí na stavu potřeb ( jejich aktuálnosti či latentnosti), fyzickém a mentálním stavu, v jehož rámci pocity vznikají (voják pociťuje menší bolest ze zranění v bojové atmosféře než na ošetřovně), velikou roli hraje i kontrast ( některé pocity libosti nebo nelibosti vystupují jen proto, že kontrastují s předcházejícím stavem – např. odpočinek je velmi příjemný po únavě)
• výrazně také vystupuje jev adaptace (dlouhodobé nebo opakované působení citově výrazně akcentovaného podnětu, má tendenci oslabovat jeho citový přízvuk až k jeho úplnému zániku)
• ke každé emoci přistupuje ještě specifická zážitková kvalita, která činí tu kterou emoci tím, čím je a podle níž je emoce pojmenována (radost, strach, hněv, stud…), jen několik emocí nemá akcent příjemného nebo nepříjemného (lítost)