William James: Porovnání verzí
| Řádek 1: | Řádek 1: | ||
| − | '''William James''' (1842 New York, USA – 1910 New Hampshire, USA) byl americký psycholog, jeden ze zakladatelů vědecké a empirické [[psychologie]], autor vlivných knih | + | '''William James''' (1842 New York, USA – 1910 New Hampshire, USA) byl americký psycholog, jeden ze zakladatelů vědecké a empirické [[psychologie]], autor vlivných knih o psychologii náboženství a filosofii výchovy a významný představitel pragmatismu. |
* Jamesův psychologický přístup byl nazván jako [[funkcionalismus]] a je definován jako studium operací mysli sloužících k adaptaci organismus na okolní prostředí a fungování v něm.<ref>Nolen-Hoeksema Susan. (2012). <i>Psychologie Atkinsonové a Hilgarda</i>. (Vyd. 3., přeprac., 884 s.) Praha: Portál.</ref> | * Jamesův psychologický přístup byl nazván jako [[funkcionalismus]] a je definován jako studium operací mysli sloužících k adaptaci organismus na okolní prostředí a fungování v něm.<ref>Nolen-Hoeksema Susan. (2012). <i>Psychologie Atkinsonové a Hilgarda</i>. (Vyd. 3., přeprac., 884 s.) Praha: Portál.</ref> | ||
== Život == | == Život == | ||
James se narodil jako nejstarší z pěti dětí v dobře situované americké rodině. Stejně jako jeho pět velmi nadaných sourozenců – dostal vynikající vzdělání, několikrát navštívil Evropu a naučil se řadu jazyků. Jeho bratr Henry James se stal úspěšným spisovatelem. | James se narodil jako nejstarší z pěti dětí v dobře situované americké rodině. Stejně jako jeho pět velmi nadaných sourozenců – dostal vynikající vzdělání, několikrát navštívil Evropu a naučil se řadu jazyků. Jeho bratr Henry James se stal úspěšným spisovatelem. | ||
| − | Od | + | Od 60. let 19. století studoval medicínu na Harvardově univerzitě, kde pak také působil až do dvé smrti (1910). V roce 1867–1868, když se léčil z depresí v Německu, objevil psychologii [[Hermann Helmholtz|Hermanna Helmholtze]] a Freudova učitele [[Pierre Janet|Pierre Janeta]]. Po promoci (1869) se stal asistentem lékařství na Harvardově univerzitě, ale od roku 1876 se už věnoval pouze psychologii (profesorem 1885) a od roku 1897 se stal tamtéž profesorem filosofie. |
== Dílo == | == Dílo == | ||
| − | Jamesovy dvousvazkové "Principy psychologie" dnes patří do zlatého fondu psychologické literatury. Smlouvu o jejich napsání uzavřel s nakladatelem v roce 1878 a jejich sepsání mu trvalo 12 let.<ref>Plháková Alena. (2006). <i>Dějiny psychologie</i>. (Vyd. 1., 328 s.) Praha: Grada.</ref> Na začátku tohoto díla James definuje psychologii jako "''vědu o mentálním životě, a to jak o jeho fenoménech, tak i o jeho podmínkách''." <ref name="principles">James, W. (2004). <i>The Principles of Psychology (Volume 1 of 2)</i>. Digireads. com Publishing.</ref> V Principech psychologie se věnuje tématům jako [[vědomí]], [[pozornost]], návaky, [[instinkt|instinkty]] či [[Vůle|vůli]]. | + | Jamesovy dvousvazkové "Principy psychologie" dnes patří do zlatého fondu psychologické literatury. Smlouvu o jejich napsání uzavřel s nakladatelem v roce 1878 a jejich sepsání mu trvalo 12 let.<ref name="plhakova">Plháková Alena. (2006). <i>Dějiny psychologie</i>. (Vyd. 1., 328 s.) Praha: Grada.</ref> Na začátku tohoto díla James definuje psychologii jako "''vědu o mentálním životě, a to jak o jeho fenoménech, tak i o jeho podmínkách''." <ref name="principles">James, W. (2004). <i>The Principles of Psychology (Volume 1 of 2)</i>. Digireads. com Publishing.</ref> V Principech psychologie se věnuje tématům jako [[vědomí]], [[pozornost]], návaky, [[instinkt|instinkty]] či [[Vůle|vůli]]. |
| + | |||
| + | === James-Langeova teorie emocí === | ||
| + | James rozvinul originální teorii emocí, kterou ve stejný čas formuloval podobně dánský fyziolog [[Carl G. Lange]]. Její podstatou je předpoklad, že citové zážitky jsou odezvou na tělesné změny vyvolané emocionálně významnými podněty. Nejprve tedy vzniká fyziologická reakce, poté následuje citový prožitek<ref name="plhakova" />. Jamesův často citovaný příklad je následující: po spatření medvěda se nebojíme a běžíme, nýbrž po spatření medvěda se rozběhneme a v důsledku této akce se bojíme medvěda. V české psychologické literatuře je hojně citován vysvěltující výrok: "''jsme smutní, protože pláčeme.''"<ref name="plhakova" /> | ||
=== Jamesovo pojetí vůle === | === Jamesovo pojetí vůle === | ||
| − | James začíná kapitolu o vůli v druhém díle Principů Psychologie slovy: „''Touhá, přání a vůle, to jsou stavy mysli, které každý zná, ale žádná definice je nedokáže vysvětlit jasně.''“<ref name="principles" /> | + | James začíná kapitolu o vůli v druhém díle Principů Psychologie slovy: „''Touhá, přání a vůle, to jsou stavy mysli, které každý zná, ale žádná definice je nedokáže vysvětlit jasně.''“<ref name="principles" />. James pak ve svém základním díle přináší jako jeden z prvních teoretiků psychologický konstrukt vůle. V první řadě pojímá vůli jako vztah mezi vlastním já (Self) a stavem mysli, ne jako vztah mezi já a mimomentálními jevy, jak vyplývalo z filosofické tradice<ref name="principles" />. Podle Brichcína byla vůle u Jamese''analyzována jako dynamický faktor, spíše než statická vlastnost nebo schopnost.''“<ref>Brichcín Milan. (1999). <i>Vůle a sebekontrola. Teorie, metody, experimenty</i>. (1. vyd., 423 s.) Praha: Karolinum.</ref> James pojímá vůli jako ideomotorickou aktivitu, akt, jež je zakončen fyzickým úkonem. Tak autor nereflektuje zcela uplatnění vůle, které může mít pouze mentální charakter bez zjevného kinestetického efektu. William James tvrdí, že „''když chceme vykonat určitý chtěný akt, musíme mít přítomnou mentální koncepci z paměťových obrazů toho, co chceme vykonat.''“<ref name="principles" />. Mimo výše uvedené James přináší ještě několik stále aktuálních poznatků k dynamice uplatnění vůle: |
# Úsilí o pozornost je základním fenoménem vůle. | # Úsilí o pozornost je základním fenoménem vůle. | ||
| − | # Vůle se uplatňuje v situacích, kdy se v mysli objeví | + | # Vůle se uplatňuje v situacích, kdy se v mysli objeví protikladné tendence. |
# Vůle se uplatňuje v situacích, kdy se rozhoduje o tom, jestli jednání bude určeno instinktivními (zejm. pudovými) či neinstinktivními (např. hodnoty, morálka) složkami osobnosti.“<ref name="principles" />. | # Vůle se uplatňuje v situacích, kdy se rozhoduje o tom, jestli jednání bude určeno instinktivními (zejm. pudovými) či neinstinktivními (např. hodnoty, morálka) složkami osobnosti.“<ref name="principles" />. | ||
== Odkazy == | == Odkazy == | ||
<references/> | <references/> | ||
| + | |||
| + | === Související články === | ||
| + | * [[Funkcionalismus]] | ||
| + | * [[Sigmund Freud]] | ||
| + | * [[Pragmatismus]] | ||
| + | * [[Emoce]] | ||
| + | |||
| + | === Klíčová slova === | ||
| + | James, psychologie, zakladatel, funkcionalismus, principy psychologie | ||
| + | |||
| + | [[Kategorie: Dějiny psychologie]] | ||
Verze z 19. 6. 2015, 14:43
William James (1842 New York, USA – 1910 New Hampshire, USA) byl americký psycholog, jeden ze zakladatelů vědecké a empirické psychologie, autor vlivných knih o psychologii náboženství a filosofii výchovy a významný představitel pragmatismu.
- Jamesův psychologický přístup byl nazván jako funkcionalismus a je definován jako studium operací mysli sloužících k adaptaci organismus na okolní prostředí a fungování v něm.[1]
Obsah
Život
James se narodil jako nejstarší z pěti dětí v dobře situované americké rodině. Stejně jako jeho pět velmi nadaných sourozenců – dostal vynikající vzdělání, několikrát navštívil Evropu a naučil se řadu jazyků. Jeho bratr Henry James se stal úspěšným spisovatelem. Od 60. let 19. století studoval medicínu na Harvardově univerzitě, kde pak také působil až do dvé smrti (1910). V roce 1867–1868, když se léčil z depresí v Německu, objevil psychologii Hermanna Helmholtze a Freudova učitele Pierre Janeta. Po promoci (1869) se stal asistentem lékařství na Harvardově univerzitě, ale od roku 1876 se už věnoval pouze psychologii (profesorem 1885) a od roku 1897 se stal tamtéž profesorem filosofie.
Dílo
Jamesovy dvousvazkové "Principy psychologie" dnes patří do zlatého fondu psychologické literatury. Smlouvu o jejich napsání uzavřel s nakladatelem v roce 1878 a jejich sepsání mu trvalo 12 let.[2] Na začátku tohoto díla James definuje psychologii jako "vědu o mentálním životě, a to jak o jeho fenoménech, tak i o jeho podmínkách." [3] V Principech psychologie se věnuje tématům jako vědomí, pozornost, návaky, instinkty či vůli.
James-Langeova teorie emocí
James rozvinul originální teorii emocí, kterou ve stejný čas formuloval podobně dánský fyziolog Carl G. Lange. Její podstatou je předpoklad, že citové zážitky jsou odezvou na tělesné změny vyvolané emocionálně významnými podněty. Nejprve tedy vzniká fyziologická reakce, poté následuje citový prožitek[2]. Jamesův často citovaný příklad je následující: po spatření medvěda se nebojíme a běžíme, nýbrž po spatření medvěda se rozběhneme a v důsledku této akce se bojíme medvěda. V české psychologické literatuře je hojně citován vysvěltující výrok: "jsme smutní, protože pláčeme."[2]
Jamesovo pojetí vůle
James začíná kapitolu o vůli v druhém díle Principů Psychologie slovy: „Touhá, přání a vůle, to jsou stavy mysli, které každý zná, ale žádná definice je nedokáže vysvětlit jasně.“[3]. James pak ve svém základním díle přináší jako jeden z prvních teoretiků psychologický konstrukt vůle. V první řadě pojímá vůli jako vztah mezi vlastním já (Self) a stavem mysli, ne jako vztah mezi já a mimomentálními jevy, jak vyplývalo z filosofické tradice[3]. Podle Brichcína byla vůle u Jameseanalyzována jako dynamický faktor, spíše než statická vlastnost nebo schopnost.“[4] James pojímá vůli jako ideomotorickou aktivitu, akt, jež je zakončen fyzickým úkonem. Tak autor nereflektuje zcela uplatnění vůle, které může mít pouze mentální charakter bez zjevného kinestetického efektu. William James tvrdí, že „když chceme vykonat určitý chtěný akt, musíme mít přítomnou mentální koncepci z paměťových obrazů toho, co chceme vykonat.“[3]. Mimo výše uvedené James přináší ještě několik stále aktuálních poznatků k dynamice uplatnění vůle:
- Úsilí o pozornost je základním fenoménem vůle.
- Vůle se uplatňuje v situacích, kdy se v mysli objeví protikladné tendence.
- Vůle se uplatňuje v situacích, kdy se rozhoduje o tom, jestli jednání bude určeno instinktivními (zejm. pudovými) či neinstinktivními (např. hodnoty, morálka) složkami osobnosti.“[3].
Odkazy
- ↑ Nolen-Hoeksema Susan. (2012). Psychologie Atkinsonové a Hilgarda. (Vyd. 3., přeprac., 884 s.) Praha: Portál.
- ↑ 2,0 2,1 2,2 Plháková Alena. (2006). Dějiny psychologie. (Vyd. 1., 328 s.) Praha: Grada.
- ↑ 3,0 3,1 3,2 3,3 3,4 James, W. (2004). The Principles of Psychology (Volume 1 of 2). Digireads. com Publishing.
- ↑ Brichcín Milan. (1999). Vůle a sebekontrola. Teorie, metody, experimenty. (1. vyd., 423 s.) Praha: Karolinum.
Související články
Klíčová slova
James, psychologie, zakladatel, funkcionalismus, principy psychologie
Text je dostupný pod licencí Creative Commons Uveďte autora 3.0 Česko při dodržení případných autorských práv a dalších podmínek
© 2013 ISSN: 2336-5897
