Analytická psychologie: Porovnání verzí
| (Nejsou zobrazeny 2 mezilehlé verze od stejného uživatele.) | |||
| Řádek 10: | Řádek 10: | ||
=== Archetypy === | === Archetypy === | ||
| − | Archetypy jsou v analytické psychologii chápány jako pravzory v chování a myšlení, které jsou společné napříč kulturami. Archetypy jsou jednotky kolektivního [[nevědomí]], které se zaktivizují jim odpovídajících situacích. Archetyp ztrácí na intenzitě, pokud je zvědoměn. Spíše než samotný obsah vytváří archetyp mantinely pro určité obsahové pole. Jung tvrdí, že archetypů je tolik, „''kolik je typických situací v životě.''“ <ref>Jung Carl Gustav. (1997). <i>Archetypy a nevědomí</i>. (Vyd. 1., 437 s.) Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka.</ref> Jako příklad archetypu lze uvést [[Animus a anima|animus a anima]], archetyp matky, archetyp hrdiny nebo archetyp moudrého starce. | + | Archetypy jsou v analytické psychologii chápány jako pravzory v chování a myšlení, které jsou společné napříč kulturami. Archetypy jsou jednotky kolektivního [[nevědomí]], které se zaktivizují jim odpovídajících situacích. Archetyp ztrácí na intenzitě, pokud je zvědoměn. Spíše než samotný obsah vytváří archetyp mantinely pro určité obsahové pole. Jung tvrdí, že archetypů je tolik, „''kolik je typických situací v životě.''“ <ref name="nevedomi">Jung Carl Gustav. (1997). <i>Archetypy a nevědomí</i>. (Vyd. 1., 437 s.) Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka.</ref> Jako příklad archetypu lze uvést [[Animus a anima|animus a anima]], archetyp matky, archetyp hrdiny nebo archetyp moudrého starce. |
=== Psychologické typy === | === Psychologické typy === | ||
| Řádek 18: | Řádek 18: | ||
* '''Introverze''' – zaměření dovnitř, na vnitřní prožívání. | * '''Introverze''' – zaměření dovnitř, na vnitřní prožívání. | ||
| − | Podle Junga je mysl nástrojem adaptace a orientace.<ref>Jung Carl Gustav. (1997). <i>Základní otázky analytické psychologie a psychoterapie v praxi</i>. (2. vyd., 436 s.) Brno: Nakl. Tomáše Janečka.</ref> K tomu jí slouží několik psychických funkcí, podle kterých se rozlišují čtyři tzv. '''[[Funkční typ|funkční typy]]''': | + | Podle Junga je mysl nástrojem adaptace a orientace.<ref name="multiple">Jung Carl Gustav. (1997). <i>Základní otázky analytické psychologie a psychoterapie v praxi</i>. (2. vyd., 436 s.) Brno: Nakl. Tomáše Janečka.</ref> K tomu jí slouží několik psychických funkcí, podle kterých se rozlišují čtyři tzv. '''[[Funkční typ|funkční typy]]''': |
*'''Myšlení''' – funkce intelektového poznání, vytváření logických závěrů. | *'''Myšlení''' – funkce intelektového poznání, vytváření logických závěrů. | ||
| Řádek 25: | Řádek 25: | ||
*'''Intuice''' – nevědomé vnímání. | *'''Intuice''' – nevědomé vnímání. | ||
| − | U každého člověka jedna funkce převažuje a jedna zcela ustupuje. Myšlení a cítění patří v tomto systému mezi funkce racionální, zatímco vnímání a intuice mezi funkce iracionální.<ref | + | U každého člověka jedna funkce převažuje a jedna zcela ustupuje. Myšlení a cítění patří v tomto systému mezi funkce racionální, zatímco vnímání a intuice mezi funkce iracionální.<ref name="multiple"/> Na jungovské typologii je založen nástroj psychologické osobnostní diagnostiky [[MBTI]] (Myers-Briggs Type Indicator). |
=== Individuace === | === Individuace === | ||
| − | Individuace je označení pro duchovní rozvoj člověka. V první části života do čtyřicátého věku se člověk pohybuje ve sféře vědomého Já, poté by podle Junga něj měl nastat obrat k tzv. „bytostnému Já“<ref | + | Individuace je označení pro duchovní rozvoj člověka. V první části života do čtyřicátého věku se člověk pohybuje ve sféře vědomého Já, poté by podle Junga něj měl nastat obrat k tzv. „bytostnému Já“<ref name="nevedomi"/>, označovanému též jako Self (německy Selbst) – tedy k středu celé psýché. Člověk by tak měl začít rozvíjet svoji duchovní stránku.<ref>Stevens Anthony. (2001). <i>Jung: a very short introduction</i>. (175 p.) New York: Oxford University Press.</ref> |
| − | Cílem individace je začlenění nevědomého, nadčasového bytostného Já, do časově vázané osobnosti. Žití v souladu s bytostným Já znamená realizaci plného potenciálu lidství – v jungovském smyslu tedy zbavení se rodičovských a kulturních imperativů, [[Obranné mechanismy|obranných mechanismů]], falešných obalů [[Persona|persony]], zbavení se [[Projekce|projikování]] stínu na ostatní a spíše uskutečnění opaku – jeho prozkoumání. Úplné dosažení těchto záměrů Jung ale v rámci jednoho života nepožaduje. „''Tento cíl je důležitý jen jakožto idea. Podstatou je opus, který vede k cíli: ten je cílem lidského života.''“<ref | + | Cílem individace je začlenění nevědomého, nadčasového bytostného Já, do časově vázané osobnosti. Žití v souladu s bytostným Já znamená realizaci plného potenciálu lidství – v jungovském smyslu tedy zbavení se rodičovských a kulturních imperativů, [[Obranné mechanismy|obranných mechanismů]], falešných obalů [[Persona|persony]], zbavení se [[Projekce|projikování]] stínu na ostatní a spíše uskutečnění opaku – jeho prozkoumání. Úplné dosažení těchto záměrů Jung ale v rámci jednoho života nepožaduje. „''Tento cíl je důležitý jen jakožto idea. Podstatou je opus, který vede k cíli: ten je cílem lidského života.''“<ref name="nevedomi"/> |
===Synchronicita=== | ===Synchronicita=== | ||
| − | Synchronicita je pojem označující smysluplnou koincidenci dvou nebo více událostí, které nejsou kauzálně spojeny. Jung poprvé termín použil v roce 1920 a v roce 1952 jej rozvedl v rámci samostatného článku<ref>Komárek Stanislav. (2008). <i>Příroda a kultura: svět jevů a svět interpretací</i>. (Vyd. 2., V nakladatelství Academia 1., rozš., 307 s.) Praha: Academia.</ref>. Z výkladu Junga o synchronicitě je nejznámější příklad s náhodným opakovaním motivu ryby během dne (ryba v kresbě, poté ve snu pacientky atd.).<ref><i>O synchronicitě</i>. | + | Synchronicita je pojem označující smysluplnou koincidenci dvou nebo více událostí, které nejsou kauzálně spojeny. Jung poprvé termín použil v roce 1920 a v roce 1952 jej rozvedl v rámci samostatného článku <ref name="nevedom">Komárek Stanislav. (2008). <i>Příroda a kultura: svět jevů a svět interpretací</i>. (Vyd. 2., V nakladatelství Academia 1., rozš., 307 s.) Praha: Academia.</ref>. Z výkladu Junga o synchronicitě je nejznámější příklad s náhodným opakovaním motivu ryby během dne (ryba v kresbě, poté ve snu pacientky atd.).<ref>Carl Gustavl Jung. (1958)<i>O synchronicitě</i>. Praha: Academia.</ref> |
| − | Samotný jev zkoumal již v roce 1919 [[Paul Krammerer|Krammerer]] a dal mu název „zákon sérií“ (Seriengesetz), dále třeba i A. Koestler v roce 1971, který ho pojmenoval koincidence.<ref | + | Samotný jev zkoumal již v roce 1919 [[Paul Krammerer|Krammerer]] a dal mu název „zákon sérií“ (Seriengesetz), dále třeba i A. Koestler v roce 1971, který ho pojmenoval koincidence.<ref name="nevedom"/> |
== Odkazy == | == Odkazy == | ||
Aktuální verze z 3. 7. 2015, 16:15
Analytická psychologie je psychologická škola vycházející z díla švýcarského psychiatra Carla Gustava Junga. Zdůrazňuje význam osobního hledání celistvosti a pracuje s pojmy jako osobní a kolektivní nevědomí, archetyp, komplex, persona, animus a anima a individuace. Jungova teorie byla rozvíjena dalšími autory jako Toni Wolffová, Marie-Louse Franzová, Jolande Jacobi, Aniela Jaffé a Anthony Stevens.
- Spolu s Freudovou psychoanalýzou nebo Adlerovou individuální psychologií patří ke klasickým hlubinně psychologickým směrům.
Obsah
Základní koncepce
Nevědomí
Základ analytické psychologie tvoří předpoklad, že nevědomí představuje mocnou část zdravé lidské psýché a že duševní celistvost vyžaduje spolehlivou komunikaci mezi vědomými a nevědomými složkami. Sny představují jeden z hlavních nástrojů, pomocí nichž se nevědomí může vyjádřit.[1] Analytická psychologie rozlišuje mezi nevědomím osobním a kolektivním. Kolektivní nevědomí obsahuje archetypy společné všem lidským bytostem, což znamená, že může u jedince vynést na povrch i symboly, které se nevztahují jen k jeho individuální lidské zkušenosti. Jung vědomí a nevědomí definuje následovně:
„…vědomí je intenzivní a koncentrované, je jen efemérní a zaměřeno na bezprostřední přítomnost a nejbližší budoucnost a minulost a disponuje jen individuálním zkušenostním materiálem, který zahrnuje pouze několik málo desetiletí. Další paměť je umělá a spočívá v podstatě v potištěném papíru. Zcela jinak nevědomí. Není sice koncentrované a intenzivní, nýbrž zšeřelé až temné, je svrchovaně extenzivní a tím nejparadoxnějším způsobem vedle sebe může řadit nejrůznorodější prvky.“[2]
Archetypy
Archetypy jsou v analytické psychologii chápány jako pravzory v chování a myšlení, které jsou společné napříč kulturami. Archetypy jsou jednotky kolektivního nevědomí, které se zaktivizují jim odpovídajících situacích. Archetyp ztrácí na intenzitě, pokud je zvědoměn. Spíše než samotný obsah vytváří archetyp mantinely pro určité obsahové pole. Jung tvrdí, že archetypů je tolik, „kolik je typických situací v životě.“ [3] Jako příklad archetypu lze uvést animus a anima, archetyp matky, archetyp hrdiny nebo archetyp moudrého starce.
Psychologické typy
Analytická psychologie pracuje s detailní osobnostní typologií. Existují dva základní typy zaměření:
- Extraverze (sám Jung skutečně používal slovo „extravert“; varianta s „o“ – „extrovert“ se neupřednostňuje) – zaměření ven, na vnější objekty.
- Introverze – zaměření dovnitř, na vnitřní prožívání.
Podle Junga je mysl nástrojem adaptace a orientace.[4] K tomu jí slouží několik psychických funkcí, podle kterých se rozlišují čtyři tzv. funkční typy:
- Myšlení – funkce intelektového poznání, vytváření logických závěrů.
- Cítění – funkce subjektivního hodnocení.
- Vnímání – všímavost pomocí smyslových orgánů.
- Intuice – nevědomé vnímání.
U každého člověka jedna funkce převažuje a jedna zcela ustupuje. Myšlení a cítění patří v tomto systému mezi funkce racionální, zatímco vnímání a intuice mezi funkce iracionální.[4] Na jungovské typologii je založen nástroj psychologické osobnostní diagnostiky MBTI (Myers-Briggs Type Indicator).
Individuace
Individuace je označení pro duchovní rozvoj člověka. V první části života do čtyřicátého věku se člověk pohybuje ve sféře vědomého Já, poté by podle Junga něj měl nastat obrat k tzv. „bytostnému Já“[3], označovanému též jako Self (německy Selbst) – tedy k středu celé psýché. Člověk by tak měl začít rozvíjet svoji duchovní stránku.[5]
Cílem individace je začlenění nevědomého, nadčasového bytostného Já, do časově vázané osobnosti. Žití v souladu s bytostným Já znamená realizaci plného potenciálu lidství – v jungovském smyslu tedy zbavení se rodičovských a kulturních imperativů, obranných mechanismů, falešných obalů persony, zbavení se projikování stínu na ostatní a spíše uskutečnění opaku – jeho prozkoumání. Úplné dosažení těchto záměrů Jung ale v rámci jednoho života nepožaduje. „Tento cíl je důležitý jen jakožto idea. Podstatou je opus, který vede k cíli: ten je cílem lidského života.“[3]
Synchronicita
Synchronicita je pojem označující smysluplnou koincidenci dvou nebo více událostí, které nejsou kauzálně spojeny. Jung poprvé termín použil v roce 1920 a v roce 1952 jej rozvedl v rámci samostatného článku [6]. Z výkladu Junga o synchronicitě je nejznámější příklad s náhodným opakovaním motivu ryby během dne (ryba v kresbě, poté ve snu pacientky atd.).[7]
Samotný jev zkoumal již v roce 1919 Krammerer a dal mu název „zákon sérií“ (Seriengesetz), dále třeba i A. Koestler v roce 1971, který ho pojmenoval koincidence.[6]
Odkazy
Reference
- ↑ Slovník základních pojmů psychologie C. G. Junga. (2005). (Vyd. 1., 173 s.) Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka.
- ↑ Jung Carl Gustav. (1994). Duše moderního člověka. (1. vyd., 378 s.) Brno: Atlantis.
- ↑ 3,0 3,1 3,2 Jung Carl Gustav. (1997). Archetypy a nevědomí. (Vyd. 1., 437 s.) Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka.
- ↑ 4,0 4,1 Jung Carl Gustav. (1997). Základní otázky analytické psychologie a psychoterapie v praxi. (2. vyd., 436 s.) Brno: Nakl. Tomáše Janečka.
- ↑ Stevens Anthony. (2001). Jung: a very short introduction. (175 p.) New York: Oxford University Press.
- ↑ 6,0 6,1 Komárek Stanislav. (2008). Příroda a kultura: svět jevů a svět interpretací. (Vyd. 2., V nakladatelství Academia 1., rozš., 307 s.) Praha: Academia.
- ↑ Carl Gustavl Jung. (1958)O synchronicitě. Praha: Academia.
Použitá literatura
- Jacobi Jolande Székács. (2013). Psychologie C.G. Junga. (Vyd. 2., V Portálu 1., 210 s., [16] s. obr. příl.) Praha: Portál.
- Jung Carl Gustav. (1993). Analytická psychologie: Její teorie a praxe. Tavistocké přednášky. (2.vyd., 205 s.) Praha: Academia.
- Jung Carl Gustav. (1994). Duše moderního člověka. (1. vyd., 378 s.) Brno: Atlantis.
- Jung Carl Gustav. (1995). Člověk a duše. (Vyd. 1., 277 s.) Praha: Academia.
- Jung Carl Gustav. (1997). Základní otázky analytické psychologie a psychoterapie v praxi. (2. vyd., 436 s.) Brno: Nakl. Tomáše Janečka.
- Jung Carl Gustav. (1997). Archetypy a nevědomí. (Vyd. 1., 437 s.) Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka.
- Jung Carl Gustav. (1998). Osobnost a přenos: výbor z díla III. (1. vyd., 404 s.) Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka.
- Stevens Anthony. (2001). Jung: a very short introduction. (175 p.) New York: Oxford University Press.
Externí odkazy
Záznam rozhovoru C.G.Junga pro BBC (v angličtině)
Doporučená literatura
Jung Carl Gustav. (1993). Analytická psychologie: její teorie a praxe. (Vyd. 2., 205 s.) Praha: Academia, nakladatelství Akademie věd České republiky.
Související články
Klíčová slova
Jung, Analytická psychologie, psychologie, individuace, nevědomí, vědomí
Text je dostupný pod licencí Creative Commons Uveďte autora 3.0 Česko při dodržení případných autorských práv a dalších podmínek
© 2013 ISSN: 2336-5897
