Synchronicita: Porovnání verzí

 
(Není zobrazeno 14 mezilehlých verzí od stejného uživatele.)
Řádek 1: Řádek 1:
−
'''Synchronicita''' (z řec. synchronos, současný)je pojem, který zavedl švýcarský psychiatr [[Carl Gustav Jung|C. G. Jung]] jako označení pro příčinně nevysvětlitelné (akauzální) setkání dvou nebo více událostí v čase, které na úrovni prožívání člověka získávají význam.  
+
'''Synchronicita''' (z řec. synchronos, současný) je pojem, který zavedl švýcarský psychiatr [[Carl Gustav Jung|C. G. Jung]] jako označení pro příčinně nevysvětlitelné (akauzální) setkání dvou nebo více událostí v čase, které na úrovni prožívání člověka získávají význam.
  
 
=== Původ ===
 
=== Původ ===
−
Jung poprvé termín použil v roce 1920, ale až v roce 1951 jej rozvedl v diskuzním setkání analyticky orientovaných myslitelů skupiny Eranos a v roce 1952 jev znova komentoval společně s fyzikem [[Wolfgang Pauli|Wolfgangem Paulim]] v rozsáhlém článku.<ref>Carl G. Jung,  . (1952). <i>Synchronizität als ein Prinzip akausaler Zusammenhänge.</i> (Studien C. G. Jung Inst.) Rascher.</ref> Z výkladu Junga o synchronicitě je nejznámější příklad s opakovaným motivem ryby, ať už to byla kresba, sen pacientky, oběd či skutečná ryba ležící na jezerním molu jakožto motivy objevující se během jednoho dne. Souběh událostí nezůstal bez povšimnutí, a tak náhodná koincidence získala význam smysluplnosti.
+
Jung poprvé termín použil v roce 1920, ale až v roce 1951 jej rozvedl v diskuzním setkání analyticky orientovaných myslitelů skupiny Eranos a v roce 1952 jev znova komentoval společně s fyzikem [[Wolfgang Pauli|Wolfgangem Paulim]] v rozsáhlém článku.<ref>Carl G. Jung,  . (1952). <i>Synchronizität als ein Prinzip akausaler Zusammenhänge.</i> (Studien C. G. Jung Inst.) Rascher.</ref> Samotný jev zkoumal podle Komárka již v roce 1919 [[Paul Krammerer]] a dal mu název „zákon sérií“ (Seriengesetz), dále například [[Arthur Koestler]] v roce 1971, který ho pojmenoval koincidence.<ref>Komárek Stanislav. (2008). <i>Příroda a kultura: svět jevů a svět interpretací</i>. (Vyd. 2., V nakladatelství Academia 1., rozš., 307 s.) Praha: Academia.</ref>
−
 
 
−
Samotný jev zkoumal podle Komárka již v roce 1919 [[Paul Krammerer]] a dal mu název „zákon sérií“ (Seriengesetz), dále třeba i [[Arthur Koestler]] v roce 1971, který ho pojmenoval koincidence.<ref>Komárek Stanislav. (2008). <i>Příroda a kultura: svět jevů a svět interpretací</i>. (Vyd. 2., V nakladatelství Academia 1., rozš., 307 s.) Praha: Academia.</ref>
 
  
 
=== Druhy ===
 
=== Druhy ===
 
Dle Junga se dají rozlišit tři typy synchonicit dle způsobu, jakým se vyjevují:
 
Dle Junga se dají rozlišit tři typy synchonicit dle způsobu, jakým se vyjevují:
−
„ ''1. Koincidence psychického stavu pozorovatele se současnou, objektivní, vnější událostí, která odpovídá psychickému stavu nebo obsahu, přičemž mezi psychickým stavem a vnější událostí není patrná kauzální souvislost a není myslitelná ani s ohledem na už konstatovanou psychickou relativizaci prostoru a času.
 
  
−
2. Koincidence psychického stavu s odpovídající (více nebo méně současnou) vnější událostí, která se však odehrává mimo dosah vnímání pozorovatele, je tedy vzdálená v prostoru a dá se ověřit teprve dodatečně (jako například požár Stockholmu).  
+
„''1. Koincidence psychického stavu pozorovatele se současnou, objektivní, vnější událostí, která odpovídá psychickému stavu nebo obsahu, přičemž mezi psychickým stavem a vnější událostí není patrná kauzální souvislost a není myslitelná ani s ohledem na už konstatovanou psychickou relativizaci prostoru a času.''
  
−
3. Koincidence psychického stavu s odpovídající, dosud neexistující, budoucí, a tedy časově  zdálenou událostí, kterou lze rovněž verifikovat teprve dodatečně.''“<ref>Carl Gustav Jung. (1951). <i>O synchronicitě</i>.</ref>
+
''2. Koincidence psychického stavu s odpovídající (více nebo méně současnou) vnější událostí, která se však odehrává mimo dosah vnímání pozorovatele, je tedy vzdálená v prostoru a dá se ověřit teprve dodatečně.''
 +
 
 +
''3. Koincidence psychického stavu s odpovídající, dosud neexistující, budoucí, a tedy časově  zdálenou událostí, kterou lze rovněž verifikovat teprve dodatečně.''“<ref name="multiple">Carl Gustavl Jung. (1958). <i>O synchronicitě</i>. Praha: Academia.</ref>
  
 
=== Kritika ===
 
=== Kritika ===
−
Subjektivita nazíraní je argumentem pro i proti existenci fenoménu synchronicity. Odpůrci mohu argumentovat, že smysluplnost vztahů lze vidět všude, kde člověk chce, a tudíž lze nalézt nespočetně mnoho synchronicit. Zastánci existence fenoménu mohou však namítnout, že subjektivita a předpojatost je součástí západní vědy.  
+
Kritika z pohledu psychologie se týká zejména role [[Konfirmační zkreslení|konfirmačního zkreslení]]. Z pohledu statistiky je synchronicita vysvětlována jako pouhá náhoda, neboť ve vzorku skladajícím se z mnoha proměnných je výskyt dvou subjektivně k sobě vztažených událostí pravděpodobný.<ref>Bishop Paul. (2000). <i>Synchronicity and intellectual intuition in Kant, Swedenborg, and Jung</i>. (xvi, 465 p.) Lewiston, N.Y: E. Mellen Press.</ref>
  
−
Koncepce synchronicity byla a je často předmětem kritického hodnocení a byla srovnávána s typem magického myšlení a řazena do oblasti parapsychologie. S provokativním závěrem, který předkládá Jung na konci své přednášky, se však kritice ze strany akademické psychologie nelze podivovat. Jung žíka: „''Synchronistické fenomény dokazují simultánní existenci smysluplné podobnosti v heterogenních, kazuálně nespojených procesech, jinými slovy skutečnost, že pozorovatelem vnímaný obsah může být zároveň znázorněn bez kauzálního spojení také nějakou vnější událostí. Z toho plyne závěr, že buď psýché nelze lokalizovat v prostoru, nebo je prostor psychicky relativní''.“<ref>Carl Gustav Jung. (1951). <i>O synchronicitě</i>.</ref>
+
Koncepce synchronicity je pro svou nevědeckost často předmětem kritického hodnocení a bývá řazena do oblasti parapsychologie. S provokativním závěrem, který předkládá Jung na konci své přednášky, se však kritice ze strany akademické psychologie nelze podivovat. Jung tvrdí:  
 +
 
 +
„''Synchronistické fenomény dokazují simultánní existenci smysluplné podobnosti v heterogenních, kazuálně nespojených procesech, jinými slovy skutečnost, že pozorovatelem vnímaný obsah může být zároveň znázorněn bez kauzálního spojení také nějakou vnější událostí. Z toho plyne závěr, že buď psýché nelze lokalizovat v prostoru, nebo je prostor psychicky relativní''.“<ref name="multiple" />
  
 
== Odkazy ==
 
== Odkazy ==
−
 
 
=== Reference ===
 
=== Reference ===
 
<references />
 
<references />
 +
 +
=== Použitá literatura ===
 +
* Jung Carl Gustav. (1993). <i>Analytická psychologie: Její teorie a praxe. Tavistocké přednášky</i>. (2.vyd., 205 s.) Praha: Academia.
 +
* Stevens Anthony. (2001). <i>Jung: a very short introduction</i>. (175 p.) New York: Oxford University Press.
 +
* Carl Gustavl Jung. (1958)<i>O synchronicitě</i>. Praha: Academia.
 +
 +
===  Externí odkazy ===
 +
[http://hi.wz.cz/jung/Jung-Synchronicita.htm Zápis z Jungovy přednášky o synchronicitě]
 +
 +
=== Související články ===
 +
[[Analytická psychologie]], [[Carl Gustav Jung]]
 +
 +
===  Klíčová slova ===
 +
Jung, Analytická psychologie, psychologie
 +
 +
[[Kategorie: Psychologie|*]]

Aktuální verze z 3. 7. 2015, 16:18

Synchronicita (z řec. synchronos, současný) je pojem, který zavedl švýcarský psychiatr C. G. Jung jako označení pro příčinně nevysvětlitelné (akauzální) setkání dvou nebo více událostí v čase, které na úrovni prožívání člověka získávají význam.

Původ

Jung poprvé termín použil v roce 1920, ale až v roce 1951 jej rozvedl v diskuzním setkání analyticky orientovaných myslitelů skupiny Eranos a v roce 1952 jev znova komentoval společně s fyzikem Wolfgangem Paulim v rozsáhlém článku.[1] Samotný jev zkoumal podle Komárka již v roce 1919 Paul Krammerer a dal mu název „zákon sérií“ (Seriengesetz), dále například Arthur Koestler v roce 1971, který ho pojmenoval koincidence.[2]

Druhy

Dle Junga se dají rozlišit tři typy synchonicit dle způsobu, jakým se vyjevují:

„1. Koincidence psychického stavu pozorovatele se současnou, objektivní, vnější událostí, která odpovídá psychickému stavu nebo obsahu, přičemž mezi psychickým stavem a vnější událostí není patrná kauzální souvislost a není myslitelná ani s ohledem na už konstatovanou psychickou relativizaci prostoru a času.

2. Koincidence psychického stavu s odpovídající (více nebo méně současnou) vnější událostí, která se však odehrává mimo dosah vnímání pozorovatele, je tedy vzdálená v prostoru a dá se ověřit teprve dodatečně.

3. Koincidence psychického stavu s odpovídající, dosud neexistující, budoucí, a tedy časově zdálenou událostí, kterou lze rovněž verifikovat teprve dodatečně.“[3]

Kritika

Kritika z pohledu psychologie se týká zejména role konfirmačního zkreslení. Z pohledu statistiky je synchronicita vysvětlována jako pouhá náhoda, neboť ve vzorku skladajícím se z mnoha proměnných je výskyt dvou subjektivně k sobě vztažených událostí pravděpodobný.[4]

Koncepce synchronicity je pro svou nevědeckost často předmětem kritického hodnocení a bývá řazena do oblasti parapsychologie. S provokativním závěrem, který předkládá Jung na konci své přednášky, se však kritice ze strany akademické psychologie nelze podivovat. Jung tvrdí:

„Synchronistické fenomény dokazují simultánní existenci smysluplné podobnosti v heterogenních, kazuálně nespojených procesech, jinými slovy skutečnost, že pozorovatelem vnímaný obsah může být zároveň znázorněn bez kauzálního spojení také nějakou vnější událostí. Z toho plyne závěr, že buď psýché nelze lokalizovat v prostoru, nebo je prostor psychicky relativní.“[3]

Odkazy

Reference

  1. ↑ Carl G. Jung, . (1952). Synchronizität als ein Prinzip akausaler Zusammenhänge. (Studien C. G. Jung Inst.) Rascher.
  2. ↑ Komárek Stanislav. (2008). Příroda a kultura: svět jevů a svět interpretací. (Vyd. 2., V nakladatelství Academia 1., rozš., 307 s.) Praha: Academia.
  3. ↑ 3,0 3,1 Carl Gustavl Jung. (1958). O synchronicitě. Praha: Academia.
  4. ↑ Bishop Paul. (2000). Synchronicity and intellectual intuition in Kant, Swedenborg, and Jung. (xvi, 465 p.) Lewiston, N.Y: E. Mellen Press.

Použitá literatura

  • Jung Carl Gustav. (1993). Analytická psychologie: Její teorie a praxe. Tavistocké přednášky. (2.vyd., 205 s.) Praha: Academia.
  • Stevens Anthony. (2001). Jung: a very short introduction. (175 p.) New York: Oxford University Press.
  • Carl Gustavl Jung. (1958)O synchronicitě. Praha: Academia.

Externí odkazy

Zápis z Jungovy přednášky o synchronicitě

Související články

Analytická psychologie, Carl Gustav Jung

Klíčová slova

Jung, Analytická psychologie, psychologie

Citováno z „https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Synchronicita&oldid=21634“