Vývoj a rozvoj osobnosti: Porovnání verzí
Řádek 136: | Řádek 136: | ||
* subjektivní vzorek: víš jak na to, ale dnes to nebylo ono | * subjektivní vzorek: víš jak na to, ale dnes to nebylo ono | ||
* intraindividuální srovnávání: bere v úvahu předchozí žákovy úspěchy: ve srovnání s minulým ses začal učit | * intraindividuální srovnávání: bere v úvahu předchozí žákovy úspěchy: ve srovnání s minulým ses začal učit | ||
+ | |||
+ | [[Kategorie: Psychologie osobnosti|*]] | ||
+ | [[Kategorie: Vývojová psychologie|*]] |
Aktuální verze z 4. 2. 2014, 20:12
Obsah
Teorie vývoje a rozvoje osobnosti
- Freud – psychosexuální vývoj
- Erikson – vývoj identity
- Allport – propriový vývoj
- Behaviorismus – naučená osobnost
- Humanistická psychologie – vlastní aktivita
Vývoj sebepojetí
Vývoj JÁ
- vynořující se já - pravidelnosti interakčních aktivit,fyzivká jednota v čase, tělesné schema
- subjektivní já - druzí vnímají
- verbální já - poznávání se v zrcadle
- sebehodnocení
Vývoj identity
Identita = prožívání toho, čím jedinec je
- procesy utváření
- zrcadlové já – Cooley, Mead
- sociální srovnávání – Festinger
- přijímání rolí
- percepce sociální odlišnosti
- teorie ego-identity (Erikson)
- teorie ego-identity (Marciu) - stavy identity
- difuzní – před vyvíjením identity
- předčasné uzavření – převzetí hodnot od autorit
- moratorium – zkoumání alternativ
- dosažení identity
- teorie identity v symbolickém interakcionismu (Styker)
- self je hierarchická soustava internalizovaných rolí
- teorie sociální identity (Tajfel)
- osobní identita
- sociální identita – skupinová identita (model minimálních skupin)
- sociálně konstruktivistický přístup
- Haré – systém přesvědčení nebo metod, kterými dávají lidé význam svému jednání
- Garfinkel – etnometodologie
- Goffman – dramaturgický přístup
Úloha vnitřních a vnějších faktorů v rozvíjení osobnosti
- vrozené dispozice
- zrání
- situační podmínky, prostředí
- učení
- se utváří v sociálním prostředí a zárovep ho ovlivpuje
- propojení kultury a osobnosti
- modální osobnost - všemi sdílené osobnostní jádro, které zrcadlí typické vlastnosti a podstatné hodnoty dané kultury
- Sullivan – interakční původ osobnosti
- interakce mezi nimi, aktivita jedince
- kritické periody vývoje – např. pro jazyk a sociální dovednosti
- zrání je limitem učení
Činitele utváření a vývoje osobnosti
Vnitřní výbava organismu (R. Cattel)
- dědičná výbava
- genová výbava
- vrozená výbava
- konstituční výbava
Vlivy prostředí ve vztahu k vnitřním činitelům
- fyzické
- psychologické – interakce na úrovni významové, učení, přizpůsobení
Procesy utváření a vývoje osobnosti
Zrání
- se projevuje zákonitou posloupností evolučních a involučních změn ve stavbě a funkci organismu
- má povahu pevného sledu kroků či programu, který je u všech lidí prakticky shodný, rychlost v nějaké míře rozdílná
- Hlavní úlohu v utváření osobnosti má dozrávání nervové a hormonální soustavy
- kritická období
- Bowlby – během 1. 2 let si dítě musí vytvořit citový vztah k jednomu dospělému. Jde o citlivé období, během kterého vznikne silná citová vazba (attachment)
- schopnost normálního citového vztahu do budoucnosti apod. (příkladem nevytvořené citové vazby viz vlčí děti)
- závisí na přiměřenosti podněcování činností
- ne deprivace, ale ani zahlcení podněty příliš brzo
Učení
- má a utváření osobnosti člověka největší význam
- psychologický účinek zkušenosti
- procesy zpevpování, nápodoby, vhledu
- Konkretizace podoby lidských vlastností a činností z obecných předpokladů
- Na rozdíl od zrání jsou účinky samotného učení v nějaké míře zvratné vyhasínáním ustavených spojů a přetvářením jejich vzorců
- účelné z hlediska přizpůsobování jedince měnícím se okolnostem
- Obsah učení je integrován do soudržné soustavy osobnostní struktury
- Podmínkou pro účinné učení je odpovídající stupep zralosti a výkonnosti nervové soustavy
- Učení
- Individuální
- Sociální
- Nahodilé
- Soustavné
- Socializace
- Výchova
Podstata a povaha procesu socializace a individualizace osobnosti
- imitace
- identifikace
- interiorizace norem, hodnot a postojů
- od heterorefulace k autoregulaci
Socializační činitele
- celokulturní vlivy – základní osobnost, převládající hodnotové orientace – kulturní tlaky, před. osobním stykem nebo institucemi
- širší vztažná skupina – vztah: rod, vzdělání, zaměstnání, majetkové poměry, místo bydliště, věk, světonázorové nebo zájmové zaměření, typická zaměření a způsoby
- malé společenské skupiny – původní rodina – reálné a modelové prostředí, často přenos vztahů, nápodoba
- proces, jímž se individuum stává členem nějaké skupiny.
- Socializace a vývoj osobnosti jsou dvě stránky téhož.
- Socializace zdůrazpuje pochody učení při přizpůsobování na sociální požadavky, zatímco osobnost se vztahuje na konečné výsledky tohoto procesu.
- interakční proces, jímž je chování osoby modifikováno, aby se stalo konformní s očekáváními, které mají členové skupiny, k nímž osoba náleží. Trvá celý život.
- vrůstání do sociálního systému, který není obecný a abstraktní, ale existuje ve zvláštních formách společenských vztahových systémů – v sociálních skupinách.
- Kruh: lidé, kteří vyrostou v určitém socializačním okruhu, dávají tutéž socializaci dál (výchovou)
Dva axiomy (základní předpoklad přijatý bez důkazů x zásadní poučka, platná bez dokazování):
- různí lidé zastávají různé sociální pozice v celospolečenské struktuře a to určuje, které složky kultury k nim proniknou a které se přenesou do osobnosti při jejím vývoji
- socializace je vždy orientována na budoucnost – socializační činitelé (především rodiče) anticipují svět, ve kterém bude jejich dítě žít – záleží na tom, co předpokládají, podle toho zaměřují působení.
Socializací získává dítě:
- fakt o fyzickém a sociálním okolí
- množství různých vědomostí a dovedností
- postoje a hodnoty, vztahující se k morálním standardům a druhým lidem
Obsah a činitele socializace
- Socializační program – sled vývojových úkolů (pro jedince vodítka, sdělující, co se od něj právě očekává a co se od něj bude očekávat v budoucnu, a motivaci dělat to, co od něj společnost požaduje) – obvykle odpovídající zrání, problém u mentálně zaostalých a v menší míře i rychleji se rozv. dětí.
- Socializace se vždy v nějaké míře dostává do rozporu s bezprostředními biologickými a psychologickými tendencemi > konflikty:
- závislost – obecně je v našem společenském prostředí kladně hodnocena nezávislost
- agrese – tlumení, může být zdrojem poruch interpersonální n. psychosomatické povahy
- výkonnost – v našem prostředí neobyčejně vysoce hodnocená stránka osobnosti, nižší výkonnost = nižší hodnota jednice, diskriminace... & opomíjení nevýkonnostních kvalit osobnosti
- sexualita – motiv k pohlavnímu styku bývá často v rozporu s motivací vztaženou k početí dítěte; pohlavní zrání, duševní vývoj a společenské osamostatpování lidského jedince se rozpojily, rozpor – cit. vztah × sex × spol. norma...
Rodina jako základní socializační činitel
- Rodina je primární skupina s intimní interakcí jednotlivých členů, kteří se navzájem úzce identifikují a cítí bezprostřední zájem o skupinu jako celek. Každý člen rodiny nejen participuje na životě celé skupiny, ale podřizuje se i sociální kontrole, vypracovaným pravidlům, regulujícím chování členů.
Členové rodiny:
- Slouží dítěti jako modely sociálního chování. Na dítě působí – výchovné procedury (od prvopočátku –viz hygienické praktiky, láska, krmení, reakce na pláč a smích)
- Dvě základní dimenze: matka může být velmi láskyplná, ale silně omezující (kontrolující dítě).
Sourozenci: každé dítě má odlišné prostředí – důvody:
- jedinečná konstituce dítěte, na níž závisí, co dítě stimuluje
- rozdíly v pohlaví dětí – rozdíly v reagování (tradice role chlapce a dívky)
- rozdíly v pořadí narození – změny v sociálních pozicích
- změny v rodičovské péči, závislé na věku, zkušenosti, fyzických a psychických změnách rodičů
- změny v socioekonomickém statusu rodiny
- symbolický význam, který má každé dítě pro rodiče (prvorozený, dcery, syn, dědic)
Sebeznehodnocující pojetí:
- Teorie atribucí - dítě si navyká přijímat vlastnosti, které mu druzí připisují za své
- Atribuce se mění v autoatribuci (kauzální atribuce – vše musí mít pro nás příčinu).
- Pokud jde o vlastnosti, které dítě hodnotí jako méněcenné – dochází k demolizaci
- Teorie balance – navozené mínění o sobě má tendenci ke konzistenci – dítě, které sebe sama vnímá jako inteligentní (bylo tak opakovaně hodnoceno) usiluje o vyšší výkon
- Teorie sebepotvrzující předpovědi – člověk, který počítá se selháním, spíše selže než ten, kdo počítá s úspěchem.
- Vztah sebepojetí a výkonu je výraznější než vztah výkonu a inteligence.
Hodnocení dětí ve vztahu k rozvoji osobnosti:
- sociální srovnávání: ve srovnání s ostatními jsi horší/lepší – sebekoncepce se více tvoří srovnáváním s ostatními, než se svým předchozím výkonem
- subjektivní vzorek: víš jak na to, ale dnes to nebylo ono
- intraindividuální srovnávání: bere v úvahu předchozí žákovy úspěchy: ve srovnání s minulým ses začal učit