Sociální motivace

Tento článek (nebo jeho část) není dostatečně ozdrojován. Prosím doplňte relevantní odbornou literaturu do příslušné sekce na konci článku či do poznámek pod čarou tam, kde to uznáte za vhodné.

Vymezení

Motivace je podle Janouška a Slaměníka (2008) "hybnou silou psychického charakteru", které uvádějí do pohybu lidské chování a činnost. Tato síla má svůj směr a intenzitu. Každé chování je nějakým způsobem motivované, i když si to člověk nemusí uvědomovat. Struktura motivačních dispozic člověka obsahuje: biologické potřeby, sociální potřeby, zájmy, hodnotové orientace a částečně postoje.. Obecné principy motivace jsou minimalizace nepříjemného a maximalizace příjemného a udržování psychické rovnováhy. Motivaci lze dělit na extrinstickou (například práce za účelem výdělku) a intrinstickou (hra, zábava apod.).
Motiv neboli pohnutka je základním vnitřním zdrojem motivace, který určuje její směr a intenzitu.
Je psychologickým důvodem chování. V motivačním procesu se uplatňují i kauzální atribuce, tedy domnělé příčiny úspěchu nebo neúspěchu dosažení cíle..

Seznam základních sociálních motivů neboli zdrojů interpersonální motivace dle Argyle (1967, podle Nakonečný, 2009):

• nesociální pudy (hlad...)
• závislost, hledání pomoci, uznání ochrany
• afiliace, potřeba fyzické blízkosti s druhým, potřeba lásky
• dominance
• sexus
• agrese
  

Sociálně vztažné potřeby dle Tolmana (1951, podle Nakonečný, 2009):

• potřeba družnosti
• potřeba příchylnosti
• potřeba uznání
• potřeba vlivu
• potřeba podřízení se
  

Incentiva neboli pobídka je základním vnějším zdrojem motivace. Je zároveň právě působící sílou - aktualizovaný motiv, který je prvkem motivační dynamiky a dispozicí k jejímu vzniku a uplatnění - prvek motivační struktury osobnosti.
Jde vlastně o hodnotu cílového objektu pro jedince.

Cíl je obraz budoucího stavu, kterého chceme dosáhnout nebo se mu vyhnout a na rozdíl od motivu bývá vždy vědomý. Má poznávací aspekt - představa toho, čeho chce člověk dosáhnout a emocionální aspekt - spjat s uspokojením, které člověk od dosažení cíle očekává. .

Smysl je vztah toho, co podněcuje člověka k činnosti, nač je činnost zaměřena. Struktura vědomí je charakterizována vztahem mezi smyslem a významem.

Význam je zobecnění objektivní skutečnosti, objevuje se ve formě poznatků, pojmů, dovedností, norem. Význam patří především ke společenskému vědomí, je však také jednotkou vědomí individuálního. Vztah smysl - význam: smysl je vždy smyslem něčeho, a proto musí být konkretizován ve významech.Významy se stávají vnitřní složkou vědomí, je-li v nich konkretizován smysl vlastní činnosti.

Vůle/voní jednání je cílevědomé jednání, při kterém si člověk jasně uvědomuje následky a také motivy, které jej k tomuto jednání nutí. Patří zsem i vědomé zvládání odpovídajících prostředků a rozhodování konfliktu mezi motivy. M. Brichcín(pode Janouška a Slaměníka, 2008) rozlišuje:

1. cílesměrné chování - je regulováno podle předem určeného programu
2. cílevědomé chování - program není předem pevně určen, je sestavován jen pro dané chování a s ohledem na dosažení žádoucího cíle.
   

Aspirační úroveň je rovina výkonu, kterou si člověk vnitřně stanovuje k dosažení, když má zvládnout nějaký úkol. Zkoumal ji Kurt Lewin (podle Janouška a Slaměníka, 2008). Má 4 fáze:

1. je proveden výchozí výkon
2. proband má podle svého výkonu, který uskutečnil, odhadnout svůj výkon
3. v následujícím pokusu (stanoví si aspirační úroveň, která se týká dalšího výkonu)
4. vykonává další pokus
   

To se projevuje především u úkolu subjektivně vnímaných jako středně obtížné (u příliš lehkých nebo obtížných úkolů nemá (ne)úspěch takový sebehodnotící efekt). Úspěch většinou vede ke zvýšení následující aspirační úrovně, neúspěch k jejímu snížení; intenzita (ne)úspěchu tento efekt zvýrazňuje. Aspirace souvisí s očekávání, avšak Festinger (podle Janouška a Slaměníka, 2008) zjistil, že aspirace je obvykle vyšší než samotné očekávání (lidé obvykle chtějí více, než co racionálně očekávají).

Podle H. Heckhausena (podle Janouška a Slaměníka, 2008) na aspirační úroveň může působit mnoho intraindividuálních i skupinových faktorů. Pod vlivem těchto faktorů může dojít k rozštěpení aspirační úrovně na veřejně a soukromě zastávanou:

• intraindividuální faktory - míra osobního významu úkolu pro jedince, nereálná přání místo realistického očekávání
• skupinové faktory - konflikt mezi standardní normou výkonu referenční skupiny a individuální normou výkonu, přítomnost, prestiž, chování experimentátora nebo publika.
  

Potřeba je subjektivně pociťovaný nedostatek něčeho, co je pro život jedince nezbytné. Uspokojování potřeb probíhá v určitých společenských podmínkách, které určují formu jejich uspokojování. Lidé se těmto formám učí v průběhu socializace.

Masolwova hierarchická klasifikace potřeb (podle Janouška a Slaměníka, 2009):

1. fyziologické potřeby spojené s poruchami homeostázy (hlad, žízeň, sex)
2. potřeby bezpečí
3. potřeby sounáležitosti a lásky (být akceptován, někomu patřit, být milován)
4. potřeba uznání, dosažení respektu, důvěry, souhlasu
5. potřeba seberealizace, uplatnění svých schopností

Velmi důležitou roli hraje potřeba navazovat pozitivní a blízké vztahy, potřeba afiliace, má základ v citové vazbě, připoutání (attachment), zkoumal to J. Bowlby, později M. Ainsworthová. Attachment vyjadřuje těsnou vazbu partnerů, charakterizovanou pocitem jistoty a bezpečí, podle Bowlbyho se dítě rodí s potřebou udržovat těsný a bezpečný vztah k pečovatelům, v situaci dítěte je to především moment kojení, výsledkem je, že se dítě zvláště v situacích ohrožení silně přimyká k těm, kteří o ně pečují, a při jejich vzdálení projevuje separační úzkost. Další sociální potřeba je potřeba moci. Je to potřeba ovlivňovat a ovládat jiné lidi, ovlivňovat jejich osudy, mít převahu nad okolím a mít ho pod kontrolou. Potřeba moci je podle Adlera kompenzací pocitu méněcennosti.

Mezi zájmem a potřebou nejsou ostré hranice. Zájem je vědomě aktivnější a zároveň více vázán na určitý konkrétní předmět. Zájmy se od potřeb liší v délce trvání - zájem má trvalejší zaměření, které závisí na osobnosti a na předmětu zájmu. U zájmu se zdůrazňuje rozumová (poznávací) složka, předmětnost (to, čeho se zájem týká)a emocionální složka.

Hodnoty a hodnotové orientace orientují činnost a její cíle. Hodnotový systém je soustava hodnot, kterou jedinec přijímá a která jej svým obsahem přitahuje. Protože se jedná o systém, vztahy mezi hodnotami jsou hierarchicky uspořádány. Na základě přijatých hodnot se u každého člověka utváří osobité zaměření, tj. hodnotová orientace. Hodnoty vstupují do chování a prožívání jako zvnitřněný (interiorizovaný) hodnotový systém, který tvoří základní osnovu individuálního vědomí.

Postoje patří do motivace jen z části. Postoj je osvojená psychická dispozice, která trvale charakterizuje výběrovost člověka při přijímání vlivů z vnějšku a při činnosti vůči okolnímu prostředí. Rozlišuje se - emocionální stránka, poznávací stránka, vázanost na určitý druh činnosti. Postoj je především hodnotící vztah a proto je pro každý postoj charakteristická určitá míra pozitivnosti nebo negativnosti vztahu vůči danému předmětu. Podle Newcomb (podle Janoučka a Slaměníka, 2009) se postoj odlišuje od motivu:

• tím, že postoj není charakterizován nějakým pudovým stavem
• tím, že postoj je označován svým objektem a může být posuzován jako objektově specifický (motivy jsou označovány svými cíli - cílová specifičnost)

Společenská determinace a společenské působení lidské motivace

Otázka, jak společenské determinanty vstupují do lidské motivace a jak sama lidská motivace společensky působí. Má to svůj aspekt individuální, interpersonální, skupinový i celospolečenský. Důležitá je časová dimenze - i u nejjednodušších otázek sebereflexe (kým bych se měl stát, jaký je cíl mé činnosti) včleňuje člověk své individuální motivy a cíle do širší společenské perspektivy. Experimenty ukazují, že přítomnost a různě vzdálená budoucnost se člení podle probíhající či předpokládané činnosti spjaté se společensky významnými událostmi. Častá je motivační mezera mezi blízkou a vzdálenou budoucností. Vnímaní času je také samo motivačním faktorem.

Carstensenová (podle Janouška a Slaměníka, 2008) uvádí, že když je čas vnímán jako dlouhodobý, je dávaná přednost dlouhodobým sociálním cílům kognitivní povahy. Když je čas vnímán jako krátkodobý, dává se přednost krátkodobým sociálním cílům emocionální povahy.

Výkonová motivace

H. A. Murray (podle Janouška a Slaměníka, 2008)ji nazval jako potřebu výkonu (need achievement) a zahrnoval do ní:

• zvládnout něco obtížného
• zvládnou fyzické objekty, lidské bytosti či ideje
• učinit to co nejrychleji a co nejsamostatněji
• překonat překážky a dosáhnout vysokého standartu
• překonat sám sebe
• být rivalem druhých a předčit je
  

D. C. McClelland se věnoval systematicky výkonovému motivu. Výkonová aktivita začíná uvnitř osoby potřebou dosáhnout určitého cíle a je doprovázena anticipací úspěchu nebo neúspěchu (návaznost na aspirační úroveň). Později zabýval výkonovou motivací celé společnosti (achieving society), resp. Velkých populačních skupin. Inspirací mu byl Max Weber. Podle Weberova pojettí původní civilizace vznikla na základě aktivní pracovní etiky, a ta měla zase kořeny v reformačním učení. Výchova dětí v duchu protestantské etiky zdůrazňuje nezávislost a osobní odpovědnost. To vede k vývoji vysokého výkonového motivu, který zase stimuluje zvýšenou podnikatelskou aktivitu. Tato aktivita vede k urychlenému ekonomickému rozvoji s trvalým reinvestováním kapitálových zisků a s užíváním technologických inovací.

J. W. Atkinson (a D. C. McClelland) Vyšel z předpokladu, že jedincova tendence dosáhnout úspěchu v práci je funkcí 3 faktorů:

• motiv dosáhnout úspěchu
• odhadovaný úspěch v takové činnosti
• incentivní hodnoty úspěchu v takové činnosti

Společný výsledek těchto faktorů je největší, když je úkol považován za středně obtížný. Bude se angažovat v aktivitě se střední pravděpodobností úspěšného výsledku. To však platí, pokud je obecně orientace člověka zaměřena na získávání úspěchu. Hodnota úspěchu je nepřímo úměrná pravděpodobnosti úspěchu v dané činnosti. Pokud je u dané osoby silnější motiv vyhnout se neúspěchu, jde o odlišný proces - hodnota neúspěchu je přímo úměrná pravděpodobnosti úspěchu v dané činnosti. Tato koncepce je větším přiblížením každodenním reálným aktivitám lidí tím, že zavádí dva stejně významné motivy - vyhnout se neúspěchu a dosáhnout úspěchu. Je to zřetel k riskování jako rysu společenských aktivit s různou motivací. Orientace na úspěch nebo vyhnutí se neúspěchu je rozhodnuta už v dětství (zda rodiče děti spíše chválí a podporují nebo zda je za všechno kárají). Máme v sobě obě orientace, ale jedna převažuje. Lidé se snahou vyhnout se neúspěchu si volí buď nejtěžší, nebo nejlehčí úkol, aby se nemuseli stydět za to, že ho nezvládli nebo aby ho zvládli bez rizika. Jedni na sebe chtějí být hrdí, druzí se za sebe nechtějí stydět. Lidé orientovaní na úspěch připisují zvládnutí úkolu sobě, své kompetenci a neúspěch okolnostem; lidé orientovaní na vyhnutí se neúspěchu to mají naopak. M. Hornerová říkala, že dívky a ženy v USA mají strach z úspěchu, protože tím částečně ztrácí své ženství.

H. Heckhausen To nejpodstatnější v jeho pojetí je dosahování standardu excelence; dělat něco, co umíme nejlépe, nebo lépe než dříve, nebo lépe než jiní. Kvantita a kvalita výkonnosti je cílem sama o sobě, a to protože:

• to vyžadují okolnosti
• člověk to vnímá jako závazek
• člověk chce prokázat svou excelentnost
• sociální aspekty jsou zde vyjádřeny velmi zřetelně

Motiv společné činnosti

Člověk má specifickou motivační dispozici k provádění společné činnosti. M. Severová uvádí, proč skupinová činnost přináší větší uspokojení než individuální.

• druhý člověk je potenciálním nositelem kladného vztahu k jedinci a může proto svým chováním uspokojovat jeho potřebu kladného vztahu (potřebu afiliace)
• druhý člověk může zaujímat hodnotící stanovisko k výkonu jedince, může mu projevovat obdiv a uznání, a tím uspokojovat jeho potřebu úspěchu a uznání
• druhý člověk může motivovat jedince k tomu, aby se naučil nebo získal to, co umí nebo získal druhý, aby se mu vyrovnal (společná činnost je tedy potenciálním prostředkem k vyrovnávání se druhému)
• druhý člověk se může uplatnit jako nositel poznatků a hodnocení, která slouží jeho partnerovi jako kritéria správnosti jeho vlastních poznatků a hodnocení

Tím může uspokojovat potřeby sociálního souhlasu, shody s druhými, ověření si názorů, postojů, hodnot, apod. Společná činnost nemusí být skupinovou činností.

M. Brewerová a W. Gardnerová - v jedinci může existovat vedle individuálního já, také sociální já. Toto sociální já může mít opět dvojí podobu:

• jedna podoba se odvozuje od interpersonálních vztahů

• vztahy mezi dítětem a rodičem, milenci, přáteli
• je spojena s interpersonální identitou
• po motivační stránce sem patří potřeba interpersonálního kontaktu

• druhá podoba je odvozena od společné identifikace s nějakou symbolickou skupinou či sociální kategorií

• tato skupinová identita vyžaduje odosobněné sebepojetí
• někteří autoři hovoří o kolektivním já

Janoušek - faktory, aby jedinci byli motivováni právě skupinovým úkolem

• musí být zřetelná souvislost mezi společným úkolem a uspokojováním individuálních potřeb a skupinový cíl musí být jasný (kvůli přijetí skupinou)
• přijetí skupinového cíle za svůj úzce souvisí se skupinovou soudržností
• přijímání skupinových cílů je velmi ovlivněno tím, jak v jaké míře se členové sami podílejí na jejich tvorbě
• vztah individuální potřeby a skupinového cíle se mění v závislosti na dosahování tohoto cíle
• jestliže je skupina trvale neúspěšná, jedinec na její cíle rezignuje, jestliže je úspěšná, individuální cíle jsou s jejími cíli stále více spjaty

Teorie vnímaného sebeuplatnění, vnímaní osobní účinnost (perceived self-efficacy) – A. Bandura

Zahrnuje všechny uvedené druhy motivace (individuální, interpersonální, skupinová). Propojuje motivaci s procesy kognitivními, afektivními a selektivními. Vnímané sebeuplatnění je víra lidí ve vlastní schopnosti organizovat a provádět aktivity, které jsou potřebné k dosažení daných výsledků. Patří sem i efektivnost a uplatnění. Generativní schopnost, v níž dílčí kognitivní, emocionální, sociální a behaviorální dovednosti musí být organizovány a efektivně řízeny, aby sloužily nesčetným účelům. Nestačí mít dílčí dovednosti, je třeba být schopen je integrovat do vhodných proudů činností. Efektivní fungování vyžaduje dovednosti i víry (beliefs) v jejich dobré uplatnění. Víra je klíčovým faktorem v systému lidské kompetence. Víra ve vlastní schopnosti ovlivňuje psychosociální fungování. Vnímané sebeuplatnění je mnohem komplexnější jev než aspirační úroveň. Bandura považuje vnímané sebeuplatnění za komplexnější, než je motivace a rozlišuje 3 druhy kognitivních motivátorů:

• uvědomělé cíle (působí anticipačně)
• očekávané výsledky (působí anticipačně)
• vnímané příčiny úspěchu a neúspěchu (působí retrospektivně)

Je souvislost mezi osobním uplatněním, efektivností, kolektivním uplatněním a sociální změnou. Silný smysl pro osobní uplatnění, efektivnost je podstatný pro úspěšnou adaptaci na změnu. Bez ohledu na to, zda je dosahována individuálně nebo členy skupiny, kteří nasazují své osobní schopnosti pro nejlepší kolektivní využití.

Překonávání překážek na cestě k cíli

Při objevení se překážky se dle teorie reaktance (Brehm, podle Nakonečného, 2009) může objevit podlehnutí či odpor. Při procesu motivace v sociálních situacích se velmi silně uplatňuje také férovost . Koncept férovosti se původně objevil v teorii rovnosti (equity theory) Adamse (1965), dále rozpracovanou Walsterem et al. (1973)(podle Nakonečného, 2009). Ve výzkumech pracovního výkonu se pracovní výkon přizpůsoboval odměně za něj a srovnával s odměnou spolupracovníků. Lerner (podle Nakonečného, 2009) z toho poté vyvodil motiv spravedlnosti. Podle toho je pro jedince velmi významné, zda vnímá svět kolem sebe za spravedlivý či nikoli.