Vztah duše, těla a zdraví

Hledání plausibilních přístupů k vymezení podstaty zdraví souvisí úzce též s vývojem názorů na vztah duševních a tělesných komponent lidské osobnosti. Otázky priority, resp. nadřazenosti psychických procesů nad fyziologickými a naopak, případně otázka jejich vzájemné vyrovnanosti, byla řešena od počátku rozvoje lidského poznání. Problémem je ovšem již sám pojem duše, neboť ten přestal být ve vývoji psychologického poznání chápán jako předmět psychologie již od 17.stol., kdy byl postupně nahrazován pojmem vědomí, vycházejícím z filosofické soustavy René Déscarta. Další možností je užívat pojmu mysl (mind), či pojmu psychika ve smyslu komplexu duševních dispozic, procesů a obsahů.

Ke vztahu duše a těla lze zaujmout v zásadě dva možné postoje: duševní a tělesnou složku lze chápat jako dvě oddělené oblasti (dualismus) nebo jako jednu neurčující dimenzi (monismus), jež je duševní (idealismus, mentalismus) či materiální (materialismus) povahy.

Psychofyzický paralelismus předpokládal, že duševní a tělesná dimenze a s nimi související duševní a tělesné procesy se uskutečňují v organismu souběžně, paralelně a nezávisle, avšak vzájemně se neovlivňují;

Podle interakcionismu naopak existuje kauzální, příčinný vztah mezi duševní a tělesnou dimenzí, jakož i mezi duševními a tělesnými procesy.V literatuře se většinou rozlišují dva základní typy interakcionismu:

• Mechanický (strukturální), vycházející z předpokladu lineárních vztahů – interakcí mnoha faktorů, včetně osobnostních, situačních nebo těch, jež se týkají způsobů odpovědi, v determinovaném chování;
• Dynamický (procesuální) vychází z předpokladu recipročních interakcí mezi chováním a jak situačními, tak osobnostními faktory.

Na rozdíl od interakcionismu je epifenomenalismus v přístupu ke vztahu mezi myslí (psychikou) a tělem materialistickým pohledem na řešení vztahu duše a těla, podle něhož duševní dimenze a s ní související jevy a procesy jsou pouze vedlejším, průvodním jevem (epifenoménem) dimenze a jevů materiálních, tělesných.

Dualismus výrazně ovlivnil klasický biomedicínský model, který se uplatňoval v medicíně ještě ve 20.st., v němž je s lidským tělem mechanicky zacházeno jako se strojem, jehož poškozené součásti jsou opravovány či nahrazovány jinými; Každá nemoc má v duchu tohoto přístupu jednu konkrétní příčinu, jež je tělesné povahy (monokauzální vidění vztahu mezi zdravím a nemocí).

Psychosomatická medicína, jejíž základy pocházejí již z 19.st., byla velmi intenzivně rozpracovávána zvl. v první polovině 20.st. přinesla změnu pohledu na pacienta jako na jednotu duševního a tělesného v kontextu prostředí a zavedla do medicíny základy multikauzálního pohledu (multifaktoriality) na vztah mezi zdravím a nemocí. Psychosomatická medicína uvedla do lékařství i do psychologie mj. výzkum osobnostních profilů pro jednotlivé nosologické skupiny, popis intrapsychických konfliktů a rozvinula dále teorii stresu. Původně se většinou v psychosomatické medicíně rozlišovaly dva základní typy vztahů, a to:

• Vztahy psychosomatické pro případy, kdy určitý psychický stav či vývoj tohoto stavu vzbuzuje fyziologickou odpověď organismu;
• Vztahy somatopsychické, v nichž naopak fyziologický stav a jeho vývoj vyvolá psychickou odezvu.

Protože však již v době konstituování psychosomatické medicíny bylo jasné, že oba druhy těchto vztahů působí ve vzájemné součinnosti a jsou většinou propojeny systémy zpětných vazeb, v průběhu dalšího vývoje se od této kategorizace postupně upouštělo.

Biomedicínský model byl přepracován do podoby biopsychosociálního modelu. V průběhu dalšího vývoje byl tento model rozšířen ještě o duchovní, spirituální rovinu, rovinu kulturní a ekologickou, zakládající podstatu bioekopsychosociálního modelu, což je pojetí, sledující zahrnutí faktorů životního prostředí. Medicína pokročila především v případě tzv. chronických neinfekčních onemocnění od zjišťování jednotlivých příčin nemocí tělesné povahy k hledání rizikových faktorů a jejich kombinací, jež v komplexu svého účinku mohou nemoc způsobit či ovlivnit.

Od cca 70. let 20. st. navazuje na východiska psychosomatiky behaviorální medicína, přístup, který klade důraz na interakci biologických a behaviorálních faktorů ve všech hlavních medicínských úkonech, tj. v diagnostice, terapii, rehabilitaci, resocializaci i prevenci. Základním metodologickým východiskem je zde behaviorální analýza, tj. zjišťování charakteristik odchylek od zdraví, jež mají vztah k chování člověka.