Vývoj knihy v českých zemích

Stránka ve výstavbě

Na této stránce se právě pracuje. Prosím needitujte tuto stránku, dokud na ní zůstává tato šablona. Předejdete tak editačnímu konfliktu. Jestliže uběhla od poslední editace doba alespoň dvou dnů, neváhejte tuto šablonu odstranit.

1. Orální kultura 2. psaná kultura - od počátku písma (Psaná kultura reprezentuje jednotlivé prvky promluvy (piktogramy, ideogramy, postupně fonetizace), umožňuje analytické myšlení, kategorizaci, spoléhá na externí paměť.) 3. kultura tištěné knihy - knihtisk polovina 15. století, dominantně od konce středověku (1500) 4. kultura elektronických dokumentů - od 90. let 20. století

Psací látka:

• kámen a dřevo, hliněné destičky
• papyrus - egyptská střední říše (21. - 18. století př. n. l.), rostlina Cyperus papyrus v deltě Nilu, upravován do svitků
• pergamen - Pergamon, 2. století př. n. l., nevydělaná sušená a hlazená zvířecí kůže
• papír - 3. tisíciletí př. n. l., Čína, ve 12. století prostřednictvím Arabů do Evropy (Španělsko), první papírny Španělsko a Francie, první v Českých zemích roku 1499 (import z Itálie)

Psací náčiní:

• ptačí brky - do 19. století, rovné nebo šikmé seříznutí posle typu písma
• ocelová pera - odpadla nutnost seřezávání
• plnící pera - počátek 20. století, v Čechách od 1. poloviny 20. století
• kuličková (propisovací) tužka - vznik 1865, ale rozšířena až po druhé světové válce
• inkoust si až do 19. století vyráběli sami písaři - kolísala kvalita
• tužka (olůvko) - na linkování
• dnes elektronický papír i inkoust (čtečka) - inkoust se přeskupí a pak už není třeba dodávat energii, opět až při překreslení, díky absenci podsvícení je příjemnější pro oči

Druhy písma:

• obrázková - mnemotechnické pomůcky (uzlíky, čárky) -> nejprve reprezentace čísel -> piktogramy, ideogramy

i napsali dopis prezidentovi USA - symbolické obrázkové vyjádření stížnosti na neplnění dohod o hranicích

• přechodná - obrázky, které už ukazují i ke jménu
• fonetická - znak symbolizuje slovo, slabiku nebo písmeno

Nejstarší památky na našem území - řecké papyry, koupeny za první republiky Velká Morava

• Cyril a Metoděj - Proglas, Zákon sudnym ljudem, Novokánon - pergamenové rukopisy ve staroslověnštině, ale dochovaly se pouze pozdější rukopisy vzniklé na Velké Moravě (nepřímo doloženy důkazy z dalších území, kam byli bratři vyhnáni)
• jediná hmotná památka je “zlatý ornament”

Středověk

• centra knižní kultury - tvorba nebo objednání rukopisu (panovnické dvory, města, kláštery, univerzity)
• kodex - představuje inovaci oproti svitku, odpor konzervativních uživatelů
• funkce:
• zprostředkování textu
• reprezentace
• knižní sběratelství
• funkce souvisí s formátem - např. Codex Gigas x cestovní breviář (modlitby, které jsou pro kněze povinné každý den) = velká, iluminovaná, reprezentace x malá, sáčková vazba, zprostředkování textu

1)raný středověk

• skriptoria v klášterech a biskupských sídlech
• klášter benedyktýnek sv. Jiří - v této době spíše odkladiště urozených dam
• 973 pražské biskupství
• 993 Břevnovský klášter
• později šíření do dalších prostředí
• vliv karolinské renesance - rychlé a čitelné psaní, hustší síť klášterů se skriptorii

2)vrcholný a pozdní středověk

• vedle klášterů a biskupských sídel pořizovali rukopisy cisterciáci, premonstráti, dominikáni, františkáni, panovnické dvory (reprezantační funkce), města (reprezentace patricijských rodů a státních orgánů), univerzity (pomůcka pro výuku)
• v pozdně středověkém rukopisu vytvořeny základy formy knihy -> zdokonalení přišlo s knihtiskem (např. rejstřík)
• výzdobu dělala další osoba/osoby (mistr, pomocníci, rubrikátor = doplňuje rubrika = červený text)
• čtení rukopisů ve středověku - málokdo byl tzv. litteratus (uměl číst a psát), spíše idiota
• latina, postupné pronikání národních jazyků
• památky - zlomky nebo i kodexy, ale nemají poznámky, kde byly napsány -> zjišťuje se podle písařských rukou a srovnání s dalšími listinami, ale víme velmi málo
• rukopis = kniha psaná rukou

1.úřední - zkoumá je diplomatika 2.literární - zkoumá je kodikologie

• více pohledů na rukopis:
• produkt středověké knižní kultury
• produkt určitého prostředí
• jednota vnějších (materiálních) a vnitřních znaků (textu)
• trojrozměrný předmět - pojetí archeologie knihy
• funkce:

1.text 2.reprezentace

• kodikologie - z latinského codex + řeckého logia
• má dva účely:

1.pomoc historické metodologii - porozumět dochovaným textům 2.nauka o knižní kultuře ve středověku a raném novověku

• akademická - univerzity
• praktická - paměťové instituce, účelem je zpřístupnění
• česká kultura klade důraz na materiální aspekty
• formát: rukopis spíše větší, písmo rozděleno do dvou sloupců (při větší velikosti jeden sloupec znesnadňuje čtení)
• materiál: pergamen, papír až později
• v jednom kodexu bylo až 30 textů
• rukopisy nemají titulní stranu, musíme zaznamenávat incipit a explicit
• výzdoba: ruční ilustrace x grafika + tisk
• rukopisy nemají nakladatelské vazby - volné složky se vázaly až později na zakázku (takto to fungovalo i u inkunábulí)
• poměrně velké okraje - předpoklad ořezu při vazbě
• shodné prvky jsou:
• čtení zleva doprava shora dolů
• ochranné listy ve formě předsádek
• jak zprostředkovat rukopis:

1) originál - trojrozměrný, materiální stránka, živá barevnost 2) faksimile - nápodoba tištěná ofsetem

• snaha replikovat originál (občas včetně vazby)
• umožněno vynálezem fotografie
• často doplněno vědeckým komentářem v dalším svazku

3)digitalizát = 2D fotografie originálu

• originál může klást odpor - např. zlato se při nasvícení leskne
• zpřístupnění v síťovém prostředí (Manuscriptorium)
• rukopis v digitální knihovně
• např. Manuscriptorium - cca 1300 rukopisů z Národní knihovny, 100 z dalších institucí a stovky se zahraničí

Zlomek evangelia sv.Lukáše

Zlomek Evangelia sv. Lukáše byl napsaný ve skriptoriu kláštera Mondsee v pasovské diecézi na přelomu 8. a 9. století. Zachované části jsou psané téměř výhradně unciálou. Další části původního rukopisu se dochovaly v Mnichově.

Vyšehradský kodex

Kodex vyšehradský je latinsky psaný evangelistář, označován za nejvýznamnější a nejcennější rukopis v Čechách. Byl vytvořen nejspíše při příležitosti korunovace prvního českého krále Vratislava II. v roce 1085, proto bývá nazýván i Korunovačním kodexem.

Kniha výňatků z evangelií obsahuje 108 bohatě ilustrovaných pergamenových listů, celkem 26 stran z toho tvoří obrazy evangelistů, Kristovy rodiny či obrazy ze Starého zákona a také českého patrona svatého Václava. Obrazové složky řadí Kodex mezi nejvzácnější iluminované rukopisy druhé poloviny 11. století v Evropě. Naprostou většinu rukopisu napsal jeden písař. Zadní deska Kodexu je rovněž potažena látkou, na kterou je přišita mandorla s trůnícím a žehnajícím Kristem. Podle posledních výzkumů vznikl evangelistář v prostředí bavorské klášterní školy, blízké řezenské výtvarné tradici. Místem vzniku bylo nejspíše řezenské skriptorium Emmerames. Kodex byl zřejmě předán Vratislavu II. při korunovaci na prvního českého krále na Pražském hradě 15. června 1085. Král uchovával knihu ve svém sídle na Vyšehradě, odkud pochází její název. Asi roku 1228, kdy proběhla v Praze další královská korunovace, byl přenesen do metropolitní knihovny sv. Víta. Asi v roce 1619 byl odvezen do Dlouhé Vsi, aby byl uchráněn před kalvíny. Od druhé poloviny 18.století je Kodex uložen v pražském Klementinu, pouze během druhé světové války byl převezen na Karlštejn. Vyšehradský kodex byl v roce 2005 zařazen mezi národní kulturní památky České republiky. V Klementinu je nyní pro návštěvníky vystavena faksimile Kodexu z roku 2012.

Kosmova kronika Nejstarší česká kronika zachycuje dějiny od mýtických příběhů po rok 1125. Je napsána v latině a má hodnotu nejen faktickou, ale také literární, protože Kosmas není jen běžným kronikářem. Zaznamenané události komentuje a hodnotí. Kroniku tvoří tři knihy (první končí rokem 1038, druhá rokem 1092 a třetí rokem autorovy smrti), za nejspolehlivější je obecně považována právě ta poslední. Originál kroniky se nedochoval. Nejstarší známý opis je tzv. Budyšínský rukopis asi z přelomu 12. a 13. století. Patří mezi deset nejvzácnějších rukopisů na našem území a s ohledem na citlivost archiválie se prakticky nevystavuje.

Horologium olomoucké

Rukopis známý jako Olomoucké horologium (od třicetileté války ve Švédsku, dnes v Kungliga biblioteket – Sveriges nationalbibliotek, Stockholm, Theol. Mss. A 144) je zřejmě nejznámějším rukopisem naší provenience, který bývá označován pojmem horologium Kolektář s kapitulářem, navíc doplněný kalendáriem a částmi breviáře, objednal pro olomouckou kanovnickou kapitulu biskup Jindřich Zdík v 1. polovině 12. století v místním olomouckém skriptoriu. Rukopis obsahuje především kolekty a kapitula k hodinkám počínaje prvními nešporami, laudami, přes tzv. malé hodinky až ke druhým nešporám. Z hudebního hlediska se jedná zejména o invitatoria, antifony, responsoria a versikly, notované bezlinkovou neumovou notací německého typu.

Kodex Gigas

Codex gigas, v doslovném překladu obrovská kniha, známý také pod jménem Ďáblova bible, je největším známým rukopisem na světě. Jeho knižní blok měří na výšku 89 a na šířku 49 cm, vazba měří 92 x 50,5 cm. Jeho dřevěné desky jsou vázané ve světlé kůži, vazba je opatřena opatřena kováním. Kodex obsahoval původně 320 folií (na jejich zhotovení bylo třeba kůží ze 160 oslů nebo jiných zvířat), dnes má 312 listů, protože 8 listů s benediktinskou řeholí bylo v minulosti vytrženo. Složky v rukopisu tvoří (kromě poslední) kvaterny. Na stránce se nachází zpravidla 105-106 řádků, takže knihu nebylo možné číst bez pulpitu. Manipulace s ní nebyla snadná, protože váží 75 kg. Rukopis obsahuje latinské texty, jejichž napsání by trvalo odhadem asi rok a půl (skutečná délka psaní byla asi větší) Rukopis je většinou psaný jednou písařskou rukou.

Codex gigas vznikl zcela jistě v benediktinském prostředí, možná pro klášter v Podlažicích u Chrudimi. K rukopisu vznikla pověst s faustovským motivem o mnichovi, který zaprodal svou duši ďáblu. Vypráví o tom, že k smrti odsouzený mnich se chce vykoupit tím, že během jedné noci opíše velkou bibli, která je údajně největší knihou na světě. Kolem půlnoci vidí, že na svůj úkol nestačí, a tak povolá ďábla, kterému upíše svou duši, a s jeho pomocí potom úkol splní. Na znamení vděčnosti vymaluje do rukopisu i ďábla.

Pasionál abatyše Kunhuty

Pasionál abatyše Kunhuty je soubor pěti duchovních textů z počátku 14. století vzniklý z popudu Kunhuty Přemyslovny. První text byl sepsán již okolo roku 1312 a celé dílo bylo dokončeno někdy okolo roku 1321, v době Kunhutiny smrti. Na tvorbě Pasionálu se podílel kanovník Beneš a také významný dominikán a později inkvizitor Kolda z Koldic. Beneš rukopis iluminoval (vymaloval), přičemž jeho práce po umělecké stránce dosahuje kvalit francouzského královského dvora. Ilustrací je celkem šestadvacet, jsou na nich zobrazeny divadelní scény, které se hrály v klášteře sv. Jiří na Velikonoce. Svůj výtvarný doprovod doplnil Beneš i vlastními verši, z nichž čiší nevšední nadání. Pasionál tvoří soubor pěti duchovních textů a je metaforou o utrpení církve. Prvním text je Podobenství o nepřemoženém rytíři z roku 1312 (autorem je Kolda) a o rok později byl iluminován. Rytířem je zde Ježíš Kristus a Panna či nevěsta Kristova symbolizuje lidskou duši. Nevěsta a Kristus splynou v jedno, což Beneš ztvárnil splynutím jejich svatozáří. Následují dvě středověké velikonoční básně o Panně Marii a skladba O nebeských příbytcích (jistým autorem je opět Kolda, který ji napsal roku 1314. Poslední dva texty jsou Pašijové kázání papeže Lva a Pláč Máří Magdaleny a vznikly zřejmě až po roce 1321, tedy po Kunhutině smrti. V Pasionálu byla nalezena i Kunhutina modlitba. Pasionál lze brát i jako jakýsi středověký orloj. Kristus je pojat jako Slunce a jeho nevěsta jako Venuše. Andělé jsou hvězdy, ďábel - had je démon tmy a zimy nebo souhvězdí podzimního hada a Kristův kříž je pojat jako křížení nebeského rovníku a ekliptiky. V knize je vložen dvoulist, kde je abatyše Kunhuta zobrazena jako princezna (korunována dvěma anděly) a jako nevěsta Kristova. Její podobizna je ovšem rozmazaná, snad byla slíbána coby vzácná relikvie.

Dalimilova kronika

Nejstarší česky psaná kronika. Tato kniha je považována za jedno ze stěžejních děl českého národního písemnictví. Pochází z počátku 14. století, poslední záznamy jsou datovány letopočtem 1314. Dodatky(pravděpodobně jiného autora, mají datum kolem roku 1325. Dle nejdůležitějšího zdroje může být kronika nazývána jako Kronika boleslavská. Zajimavostí je, že kronika je anonymní. Název Dalimilova dostala v 17. století. Text ve vlasteneckém pojetí byl po staletí v zájmu českého národa, především v dobách nejtěžších. Čerpá ze starší kronikářské tradice, oslavuje historii českého státu a vyzdvihuje úlohu české šlechty v království po vymření Přemyslovců a v období nástupu Lucemburků na trůn. Kronika obsahuje celkem 106 kapitol. Na začátku líčí stavbu babylónské věže, následující boží trest, zmatení jazyků a rozchod lidí do různých částí světa. Pokračuje chronologicky řazenými příběhy z historie Čech počínaje osídlením našeho území praotcem Čechem, pověstmi o Libušině proroctví, o Přemyslu Oráčovi a o Dívčí válce. Končí v období vlády Jana Lucemburského v roce svého dopsání (1314), existuje ale i několik pozdějších dodatků, které však patrně nenapsal původní autor. Z textu je zřejmý kronikářův odpor proti cizincům, zejména Němcům.

Velislavova bible

Velislavova bible je ojedinělá obrazová bible, vytvořená v letech 1325–1349. Jedná se o jeden z nejrozsáhlejších obrazových kodexů vrcholného středověku v Evropě a unikátní doklad tehdejšího dvorského umění. V Národní knihovně České republiky v Klementinu je uchována Velislavova bible, jež byla v roce 2006 vyhlášena Národní kulturní památkou. Bible vznikla kolem roku 1350 a nechal ji zhotovit kanovník, mistr pražské univerzity a notář Velislav. Bible je nejrozsáhlejším obrazovým kodexem středověku v Evropě a velmi cenným dokladem dvorského umění této doby. Bible je souborem perokreseb, jemně barvených základními barvami a doplněných stručným textem. Velislavova bible obsahuje 747 obrázků, jež zobrazují začátek Starého zákona, část evangelií a Skutků apoštolských, celou Apokalypsu a legendu o svatém Václavovi.

Kodexy věnované univerzitě Karlem IV

Nejstarší jádro historických fondů dnešní Národní knihovny tvoří rukopisy středověké pražské univerzity, jež byla založena Karlem IV. již roku 1348. Knihovny však neexistovaly při univerzitě jako celku či při jejích fakultách, ale při univerzitních kolejích, v nichž žili učitelé a studenti vysokého učení. Nejstarší a největší kolej, nazvaná Karlova po zakladateli univerzity, byla založena roku 1366. Zpočátku jí bylo věnováno jen několik desítek knih, avšak záhy, roku 1370, ji Karel nadal velkorysým darem: 114 rukopisy z pozůstalosti vyšehradského probošta Viléma z Lestkova, kterou předtím získal nemalým nákladem 100 hřiven stříbra. Z těchto rukopisů se na základě středověkých knihovních katalogů podařilo identifikovat tři kodexy: XIII F 12 (Johannis de Tambaco De culpa et gratia), VIII H 32 (Macrobius in Sompnum Scipionis) a XIII D 7 (Jacobi de Vitriaco Historia Hiersolymitana).

Martinická bible

Latinská bible zvaná Martinická, uchovávaná v Knihovně Akademie věd České republiky. Odborná literatura považuje tento rukopis za jeden z nejlepších a nejzajímavějších přepisů bible českého původu první poloviny 15. století, a to jak po stránce výtvarné, tak i textové. Jde o latinský text, psaný ve dvou sloupcích o 51 řádcích na 434 pergamenových listech (350 x 240 mm) a doprovázený 55 kaligrafickými a 108 malovanými iniciálami. Pět z nich je figurálních. Vzhledem k tomu, že vznik bible je datován do 30. let 15. století, jde o nejstarší zobrazení mistra Jana Husa, namalované a dochované v českém prostředí. Výjimečná je bible vyobrazením mistra Jana Husa na hořící hranici u iniciály se Stvořením světa. Mistr Jan Hus je zobrazen bezvousý, v košili a s výsměšnou čepicí, v souladu s tím, jak vylíčil jeho poslední chvíle Petr z Mladoňovic.

Jenský kodex

je významným husitským rukopisem, který vznikl v době kolem roku 1500. Je bohatě iluminovaný a propaguje program, který byl aktuální už na počátku husitství. Rukopis obsahuje latinské i české texty. Nechal jej pořídit Bohuslav z Čechtic, člen Loudovy koleje pražské univerzity. Rukopis obsahuje celkem 120 listů, z nichž devět je pergamenových , ostatní folia jsou papírová. Současná skladba rukopisu je dána proběhlým restaurátorským zásahem z roku 1985 a její původní podoba se na základě neúplné a nepřesné dokumentace rekonstruuje jen obtížně. Vazba byla pořízena patrně na konci první čtvrtiny 16. století, její nynější podoba je ovlivněna zmíněným restaurátorským zásahem. Fragmenty původního potahu svědčí o tom, že se jednalo o vazbu zdobenou slepotiskem, který byl navíc částečně zlacený. Většina miniatur je dílem Jeníčka Zmilelého z Písku. Kodex byl uložen v univerzitní knihovně v Jeně. Roku 1951 jej prezident Německé demokratické republiky Wilhelm Pieck věnoval prezidentu Československé republiky jako státní dar.

Kniha návštěv pražské univerzitní knihovny 1782-1958

Obsáhlý svazek vázaný v kůži zdobené rostlinnými ornamenty s bohatě zlacenou cizelovanou ořízkou vznikl nejspíše záhy po zpřístupnění knihovny veřejnosti a takřka po dvě století byl předkládán k podpisu význačným osobnostem, které knihovnu navštívily (rukopis sign. IX.J.76). Je sice popsán jen zhruba ze dvou třetin, i tak však obsahuje nepřeberné množství podpisů: celkem 11 663. Při jejich pročítání si přijdou na své především milovníci autogramů celebrit. Z korunovaných hlav zde naleznou podpis švédského krále Gustava Adolfa IV. (1804), několikrát se při svých návštěvách podepsal rakouský císař František II., roku 1804 doprovázen druhou manželkou Terezií a v letech 1820 a 1824 v doprovodu třetí manželky Karolíny Augusty, podpis připojil také pruský král Bedřich Vilém III. (1812), dále pak ruské princezny Kateřina Pavlovna a Marie Pavlovna (1813) a carevna Marie Fjodorovna (1818), dánský král Frederik VI (1814), nizozemská královna Sofie (1852), množství velvyslanců, politiků, zemských úředníků, ministrů a poslanců. Návštěva knihovny patřila mezi takřka povinnou součást vzdělání mladých rakouských arcivévodů doprovázených jejich vychovateli, stejně jako mladých šlechticů z řad české a středoevropské šlechty. Nenechali si ji ujít ani významní vědci, jako například Alessandro Volta (1784), filozofové Wilhelm Friedrich Hegel (1824) a Immanuel Hermann Fichte (1850), dále pak řada význačných historiků, právníků, filologů, knihovníků a literárních vědců, ale rovněž četní umělci: Erik Pauelsen (1783), Emanuel Max (1839), Václav Jan Tomášek (1847), Mikuláš Aleš (1881), Richard Stretti (1896), Mucha doprovázející ruskou revolucionářku Kateřinu Breškovskou (1919), Josef Váchal (1926), Zdenka Braunerova (1926), Paul Valéry (1926), František Bílek (1929), Louis Barthou (1934) Ladislav Sutnar (1936), Rafael Kubelík se svou manželkou Lalou Bertlovou (1943) a mnoho dalších. Návštěva knihovny ovšem patřila také k programu běžných turistů, velmi záhy se objevují podpisy cestovatelů z Nového světa – poprvé roku 1785.

Odkazy

Doporučená literatura

• Cejpek, Jiří. Dějiny knihoven a knihovnictví. 2. dopl. vyd. Praha: Karolinum, 2002. ISBN 80-246-0323-3
• Voit, Petr. Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století. 1. vyd. Praha: Libri ve spolupráci s Královskou kanonií premonstrátů na Strahově, 2006. 1350 s., [160] s. obr. příl. Bibliotheca Strahoviensis. Series monographica; 2. ISBN 80-7277-312-7.
• Urbánková, Emma, ed. Z dějin české knihy: rukopisy a staré tisky: Státní knihovna ČSR, Praha 1 - Klementinum, [listopad 11.-30. 1969. Praha: Státní knihovna ČSR, 1969. 35 s.
• Bohatcová, Mirjam. Česká kniha v proměnách staletí. Praha: Panorama, 1990. ISBN 80-7038-131-0.

Související články

Vzácné knihy a rukopisy
Rukopisy
Dokument, informační pramen a informační zdroj

Klíčová slova

vývoj knih, čechy, knihy, knižní kultura