Pluralismus v psychologii

Pluralismus v psychologii nacházíme v různých rovinách. Mezi ty nejvýznamnější můžeme řadit rovinu psychologických východisek, rovinu metodologických východisek a rovinu psychologické terminologie.

1. Pluralismus psychologických východisek (Nako OP, dějiny psychologie, Přednášky Heller) Teoretická východiska v psychologii se různě proměňovala a vyvíjela v souvislosti s tím, jak se vyvíjelo pojetí předmětu psychologie.

• Psychologie jako věda o duši

První etapu představuje období, kdy psychologie byla součástí filozofie a jejím předmětem byla duše, jakožto základní princip života. Aristotelův spis „O duši“ shrnuje dobové psychologické poznatky a stává se tak jakýmsi prvním stavebním kamenem na poli psychologického poznání. Na Aristotelovi filozofické úvahy o duši navazuje ve 13. století Tomáš Akvinský a dále je rozvíjí. Pojem duše se ve filozofii udržel až do druhé poloviny 19. století, kdy byl po silným vlivem pozitivismu a rozvíjejících se přírodních věd označen za plod metafyzických spekulací, jenž do vědy nepatří.

• Psychologie jako věda o vědomí

V druhé polovině 19. stol. Došlo k oddělení psychologie od filozofie a k jejímu uznání jakožto samostatné vědní disciplíny. Předmětem zájmu psychologie se stalo vědomí. Za předchůdce, jenž směřoval k tomuto posunu, může být považován již René Descartes, který pojem vědomí vyzdvihl a ztotožnil jej s psychikou již v 16. století. Jedním z představitelů tohoto empiricky orientovaného směru v psychologii je pak sociolog a pedagog František Krejčík.

• Psychologie jako věda o subjektivní zkušenosti

Koncem 19. století přichází E. B. Titchner (a další představitelé strukturalismu) s názorem, že psychologie je věda o mysli, kterou lze chápat jako „úhrn lidské subjektivní zkušenosti“. Toto pojetí současně předpokládá, že všechno lidské poznání je derivováno z této lidské subjektivní zkušenosti (že není jiného zdroje poznání). Mezi další významné představitele tohoto myšlenkového směru lze řadit i W. Wundta, který roku 1879 založil laboratoř experimentálních studií v Lipsku a zasloužil se tak o vznik psychologie jakožto samostatné vědy.

• Psychologie jako věda o chování

Následně s nástupem behaviorismu v USA počátkem 20. století bylo nutné, aby předmět psychologie umožňoval objektivní vědecký přístup, předmětem zájmu se tedy stalo chování. Subjektivistické pojetí psychologie zde bylo vystřídáno pojetím objektivistickým. Psychologie se zaměřila pouze na jevy dostupné a kvantifikovatelné objektivními metodami. Mezi významné představitele této psychologické školy patří I. P. Pavlov, J.B. Watson či E. C. Tolman. Tento směr v psychologii dominuje zhruba do 50. let 20. století, kdy je pomalu vytlačován nástupem humanisticky orientované psychologie.

• Psychologie jako věda o prožívání

V druhé polovině 20. stol. s nástupem humanisticky orientované psychologie se do popředí zájmu dostává prožívání. Výrazným představitelem personalismu a zároveň i tohoto myšlenkového směru je W. Stern, který se zabývá personálním (osobním) hlediskem prožívání.

• Psychologie jako věda o činnosti a jejím subjektu

Vychází z marxistického pojetí psychologie, kde je činnost vnímána jako činitel utvářející člověka. Významným představitelem tohoto směru je S. L. Rubinštejn, jenž zastává názor, že osobnost člověka se projevuje a formuje zejména v činnosti. Tento činností přístup je pak uplatňován i při zkoumání dílčích psychických funkcí a procesů.(přednášky PhDr. Daniela Hellera)

2. Pluralismus metodologických východisek

Metodologická východiska v psychologii se též různě proměňovala a vyvíjela v souvislosti s vývojem předmětu psychologie a též s vývojem jednotlivých psychologických škol.

• Elementová metodologie

Tato metodologie rozčleňuje psychické dění na elementy a využívá zejména metody převzaté z přírodních věd. Popisuje procesy vzniku vyšších psychických jevů na základě kombinací a interakce těchto elementů. Klade důraz tedy nejen na kombinace elementů, ale i na vzájemné vztahy mezi jednotlivými elementy. Lze sem řadit i metodologii atomistickou, jenž je specifickým typem metodologie elementové. Mezi nedostatky tohoto metodologického pojetí lze řadit zejména neschopnost vysvětlit specifické vlastnosti celku, jenž přesahují součet všech jeho částí. Této metodologie využívá především anglický empirismus, experimentální psychologie W. Wundta, behaviorismus či reflexologie.

• celostní (gestaltistická) metodologie

Metodologie celostní vzniká v reakci na metodologii elementovou a vychází z přesvědčení, že celek je více než součet jeho částí. Zastává názor, že vyšší psychické jevy nejsou pouhou sumou jevů nižších, poněvadž nesou nové vlastnosti a kvality. Ve srovnání s metodologií elementovou je zde subjekt považován spíše za aktivní než pasivní. Této metodologie využívá zejména gestaltismus společně s Lipskou a Berlínskou školou v psychologii.

• Introspektivní metodologie

Představuje jakési propojení mezi psychologií elementovou a celostní a vznikla částečně pod vlivem jejich rozporu. Role subjektu zde může být jak aktivní, tak pasivní. Introspektivní metodologie je považována za tzv. věčnou metodu psychologie a spočívá zejména v pozorování vlastních duševních procesů. Její využití je velmi široké napříč různými psychologickými školami (např. experimentální psychologie W. Wundta, hlubinná psychologie, humanistická psychologie)

*Fenomenologická metodologie

Fenomenologická metodologie může být považována za zvláštní případ metodologie introspektivní. Vychází z fenomenologické filozofie E. Husserla, jenž zastává názor, že „čistá“ realita oproštěná od subjektu je pro nás nepoznatelná. Fenomenologická metoda tedy spočívá v pečlivě propracované introspektivní analýze psychických jevů a snaží se tak co nejvíce přiblížit jejich podstatě. Tato metoda poznávání je tvořena řadou sofistikovaně propracovaných pravidel.

Behavioristická metodologie Behavioristická metodologie představuje jakýsi protiklad k introspekci. Vychází ze zkoumání vztahů mezi proměnnými podnětu a reakce. V ranném behaviorismus je subjekt striktně pasivní. S následným rozvojem neobehaviorismu subjekt získává z části na aktivitě. Mezi hlavní metody zde patří experiment a pozorování chování.(přednášky PhDr. Daniela Hellera)

3. Pluralismus psychologické terminologie Vychází z pluralismu psychologického jazyka a povahy jeho terminologie.

• Pluralismus ve zdrojích psychologické terminologie

Psychologická terminologie má různé zdroje, mezi které patří zejména běžný jazyk a termíny z jiných věd. a) běžný jazyk Odborný psychologický výraz může mít mírně odlišný či posunutý význam oproti totožnému laickému výrazu v běžném jazyce (např. výraz osobnost). To někdy může představovat nesnáz v komunikaci a v důsledku ve vzájemném pochopení se. Běžný jazyk je zpravidla zdrojem pojmů přirozených, kterým většina z nás nějakým způsobem rozumí (např. myšlení). b) termíny z jiných vědních oborů Mezi obory jejichž terminologii psychologie využívá patří zejména: neurovědy, kybernetika a teorie informací, statistika či fyzika. Termíny z jiných věd bývají zdrojem spíše pojmů umělých, což jsou precizně definované termíny zpravidla vycházející z nějaké psychologické teorie (např. drive).

• Pluralismus v psychologickém pojmosloví

Význam jednotlivých psychologických pojmů se může napříč různými psychologickými školami a přístupy mírně odlišovat (např. pojem myšlení v různých psychologických školách). Zároveň různé přístupy a školy v psychologii často využívají různé specifické výrazy pro velmi podobné či dokonce identické jevy (časté zejména mezi různými psychoterapeutickými přístupy). K určitému významovému posunu jednotlivých slov může též docházet na základě zvyšující se úrovně poznání v dané oblasti (např. chápání termínu inteligence nyní a dříve).(přednášky PhDr. Daniela Hellera)

Externí zdroj

přednášky PhDr. Daniela Hellera v povinném předmětu "Předmět psychologických systémů" na KPS FF UK.

Odkazy

Klíčová slova

obecná psychologie, psychologická východiska, metodologická východiska, psychologická terminologie