Pluralismus v psychologii: Porovnání verzí

Verze z 11. 10. 2020, 06:38

Pluralismus v psychologii nacházíme v různých rovinách. Mezi ty nejvýznamnější můžeme řadit rovinu psychologických východisek, rovinu metodologických východisek a rovinu psychologické terminologie.

Obsah

1 1. Pluralismus psychologických východisek či předmětného zájmu psychologie
2 2. Pluralismus metodologických východisek
3 3. Pluralismus psychologické terminologie
- 3.1 Pluralismus ve zdrojích psychologické terminologie
- 3.2 Pluralismus v psychologickém pojmosloví
4 Externí zdroj
5 Odkazy
- 5.1 Reference
- 5.2 Klíčová slova

1. Pluralismus psychologických východisek či předmětného zájmu psychologie

Teoretická východiska v psychologii se různě proměňovala a vyvíjela mj. v souvislosti s tím, jak se vyvíjelo pojetí předmětu psychologie.

Proto-psychologie jako nauka o duši

První historickou etapu psychologie coby oboru představuje období, kdy byla psychologie součástí filozofie a jejím předmětem zájmu vedle dalších skutečností byla z jevů v současnosti řazených pod pojem psychiky také duše, chápaná některými autory jakožto základní princip života. Aristotelův spis „O duši“ shrnuje dobové psychologické poznatky a stává se tak jakýmsi prvním stavebním kamenem na poli psychologického poznání v předvědeckém smyslu. Na Aristotelovy filozofické úvahy o duši navazuje ve 13. století Tomáš Akvinský a dále je rozvíjí. Pojem duše se ve filozofii držel pevně až do druhé poloviny 19. století, kdy byl pod silným vlivem pozitivismu a rozvíjejících se přírodních věd označen za plod metafyzických spekulací, jenž do vědy nepatří. V dalším vývoji psychologie, razící ve svých počátcích cestu scientisticky orientované disciplíny, bylo proto od něj víceméně upuštěno. Přesto se s tímto výrazem v současné době můžeme setkat, a to coby synonymem pro mysl či psychiku, nicméně bez nároku na jeho metafyzické implikace. 2,4,5

Psychologie jako věda o vědomí

V druhé polovině 19. stol. došlo k oddělení psychologie od filozofie a k jejímu uznání jakožto samostatné vědní disciplíny. Předmětem zájmu psychologie se stalo vědomí. Za předchůdce, jenž směřoval k tomuto posunu, může být považován již francouzský filozof René Descartes. Ten v rámci svého ontologického modelu rozlišil dvě stvořené substance: res cogitans a res extensa. První z těchto uvedených substancí (res cogitans) je myslící subjekt v podobě nerozprostraněnné duchovní substance. Základním atributem této substance je myšlení a to ve smyslu myšlení vědomě realizovaného. Descartes považoval res cogitans za výchozí předmět filozofie. Proti této myslící substanci postavil svět těles, tedy substanci tělesnou či hmotnou (res extensa), jejíž hlavní charakteristikou je rozprostraněnost.

Vědomím, resp. subjektivní zkušeností v kontextu vědomí se dále věnovali představitelé experimentální psychologie v 2. pol. 19. století. Za nejvýznamnějšího z nich lze považovat W. Wundta, který roku 1879 založil laboratoř experimentálních studií v Lipsku a zasloužil se tak o vznik psychologie jakožto samostatné vědy. Na tento myšlenkový proud dále navazuje E. B. Titchner (a další představitelé strukturalismu) s názorem, že psychologie je věda o mysli, kterou lze chápat jako „úhrn lidské subjektivní zkušenosti“. Toto pojetí současně předpokládá, že všechno lidské poznání je derivováno z této lidské subjektivní zkušenosti (že není jiného zdroje poznání).^2,4,5(přednášky PhDr. Daniela Hellera)

Psychologie jako věda o chování

Následně s nástupem behaviorismu v USA počátkem 20. století bylo nutné, aby předmět psychologie umožňoval objektivní vědecký přístup, předmětem zájmu se tedy stalo chování. Subjektivistické pojetí psychologie zde bylo vystřídáno pojetím objektivistickým. Psychologie se zaměřila pouze na jevy přímo dostupné v empirické zkušenosti a kvantifikovatelné objektivními metodami. Mezi významné představitele této psychologické školy patří J.B. Watson či E. C. Tolman. Tento směr v psychologii dominuje zhruba do 50. let 20. století, kdy je pomalu vytlačován nástupem kognitivní psychologie a později od 60. let také rozvojem humanisticky orientované psychologie.^2,4,5(přednášky PhDr. Daniela Hellera)

Psychologie jako věda o prožívání

V druhé polovině 20. stol. s nástupem humanisticky orientované psychologie se do popředí zájmu dostává prožívání. Výrazným představitelem personalismu a zároveň i tohoto myšlenkového směru je W. Stern, který se zabývá personálním (osobním) hlediskem prožívání, v rámci kterého je kladen důraz na jedinečnost a nezaměnitelnost prožívání každého jedince.^2,3,4,5(přednášky PhDr. Daniela Hellera)

Psychologie jako věda o činnosti a jejím subjektu

Vychází z marxistického pojetí psychologie, kde je činnost vnímána jako činitel utvářející člověka. Významným představitelem tohoto směru je S. L. Rubinštejn, jenž zastává názor, že osobnost člověka se projevuje a formuje zejména v činnosti. Tento činností přístup je pak uplatňován i při zkoumání dílčích psychických funkcí a procesů.^3,4,5(přednášky PhDr. Daniela Hellera)

2. Pluralismus metodologických východisek

Metodologická východiska v psychologii se též různě proměňovala a vyvíjela v souvislosti s vývojem předmětu psychologie a též s vývojem jednotlivých psychologických škol.

Elementová metodologie

Tato metodologie rozčleňuje psychické dění na elementy a využívá zejména metody převzaté z přírodních věd. Popisuje procesy vzniku vyšších psychických jevů na základě kombinací a interakce těchto elementů. Klade důraz tedy nejen na kombinace elementů, ale i na vzájemné vztahy mezi jednotlivými elementy. Lze sem řadit i metodologii atomistickou, jenž je specifickým typem metodologie elementové. Mezi nedostatky tohoto metodologického pojetí lze řadit zejména neschopnost vysvětlit specifické vlastnosti celku, jenž přesahují součet všech jeho částí. Této metodologie využívá především anglický empirismus, experimentální psychologie W. Wundta, behaviorismus či reflexologie.

Celostní (gestaltistická) metodologie

Metodologie celostní vzniká v reakci na metodologii elementovou a vychází z přesvědčení, že celek je více než součet jeho částí. Zastává názor, že vyšší psychické jevy nejsou pouhou sumou jevů nižších, poněvadž nesou nové vlastnosti a kvality. Ve srovnání s metodologií elementovou je zde subjekt považován spíše za aktivní než pasivní. Této metodologie využívá zejména gestaltismus společně s Lipskou a Berlínskou školou v psychologii.

Introspektivní metodologie

Představuje jakési propojení mezi psychologií elementovou a celostní a vznikla částečně pod vlivem jejich rozporu. Role subjektu zde může být jak aktivní, tak pasivní. Introspektivní metodologie je považována za tzv. věčnou metodu psychologie a spočívá zejména v pozorování vlastních duševních procesů. Její využití je velmi široké napříč různými psychologickými školami (např. experimentální psychologie W. Wundta, hlubinná psychologie, humanistická psychologie)

Fenomenologická metodologie

Fenomenologická metodologie může být považována za zvláštní případ metodologie introspektivní. Vychází z fenomenologické filozofie E. Husserla, jenž zastává názor, že „čistá“ realita oproštěná od subjektu je pro nás nepoznatelná. Fenomenologická metoda tedy spočívá v pečlivě propracované introspektivní analýze psychických jevů a snaží se tak co nejvíce přiblížit jejich podstatě. Tato metoda poznávání je tvořena řadou sofistikovaně propracovaných pravidel.

Behavioristická metodologie

Behavioristická metodologie představuje jakýsi protiklad k introspekci. Vychází ze zkoumání vztahů mezi proměnnými podnětu a reakce. V ranném behaviorismus je subjekt striktně pasivní. S následným rozvojem neobehaviorismu subjekt získává z části na aktivitě. Mezi hlavní metody zde patří experiment a pozorování chování.^[1]^[2]^[3](přednášky PhDr. Daniela Hellera)

3. Pluralismus psychologické terminologie

Pluralismus psychologické terminologie spočívá ve faktu, že různé psychologické přístupy a směry užívaly v určitých ohledech odlišný jazyk a termíny pro popis vlastního předmětu zkoumání. Tato skutečnost je podmíněna teoretickým zakotvením jednotlivých psychologických směrů a také faktem odlišných zdrojů psychologického jazyka.

Pluralismus ve zdrojích psychologické terminologie

Psychologická terminologie má různé zdroje, mezi které patří zejména běžný jazyk a termíny z jiných věd.

Běžný jazyk - odborný psychologický výraz může mít mírně odlišný či posunutý význam oproti totožnému laickému výrazu v běžném jazyce (např. výraz osobnost); to někdy může představovat nesnáz v komunikaci a v důsledku ve vzájemném pochopení se.; běžný jazyk je zpravidla zdrojem pojmů přirozených, kterým většina z nás nějakým způsobem rozumí (např. pojem myšlení).
Termíny z jiných vědních oborů - mezi obory jejichž terminologii psychologie využívá patří zejména: neurovědy, kybernetika a teorie informací, statistika či fyzika; termíny z jiných věd bývají zdrojem spíše pojmů umělých, což jsou precizně definované termíny zpravidla vycházející z nějaké psychologické teorie (např. Hullův pojem drive).

Pluralismus v psychologickém pojmosloví

Význam jednotlivých psychologických pojmů se může napříč různými psychologickými školami a přístupy mírně odlišovat (např. pojem myšlení v různých psychologických školách). Zároveň různé přístupy a školy v psychologii často využívají různé specifické výrazy pro velmi podobné či dokonce identické jevy (časté zejména mezi různými psychoterapeutickými přístupy). K určitému významovému posunu jednotlivých slov může též docházet na základě zvyšující se úrovně poznání v dané oblasti (např. chápání termínu inteligence nyní a dříve).(přednášky PhDr. Daniela Hellera).

Externí zdroj

Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z přednášek a prezentací PhDr. Daniela Hellera, získané v rámci předmětu Psychologické systémy vyučovaného na Katedře psychologie FF UK v Praze.

Odkazy

Reference

↑ Nakonečný, M. (1997). Encyklopedie obecné psychologie. Praha: Academia.
↑ Hoskovec, J., Sedláková, M. Nakonečný, M. (1996). Psychologie XX.století. Praha: FF UK.
↑ Hunt, M. (2000). Dějiny psychologie. Praha: Portál.

Klíčová slova

obecná psychologie, psychologická východiska, metodologická východiska, psychologická terminologie

[:0-1] Nakonečný, M. (1997). Encyklopedie obecné psychologie. Praha: Academia.

[:2-2] Hoskovec, J., Sedláková, M. Nakonečný, M. (1996). Psychologie XX.století. Praha: FF UK.

[:3-3] Hunt, M. (2000). Dějiny psychologie. Praha: Portál.

[1]

[2]

[3]

@@ Řádek 1: / Řádek 1: @@
 '''Pluralismus v psychologii''' nacházíme v různých rovinách. Mezi ty nejvýznamnější můžeme řadit rovinu '''psychologických východisek''', rovinu '''metodologických východisek''' a rovinu '''psychologické terminologie.'''
@@ Řádek 5: / Řádek 4: @@
 <br />
-== 1. Pluralismus psychologických východisek či předmětného zájmu psychologie ==
+==1. Pluralismus psychologických východisek či předmětného zájmu psychologie==
 '''Teoretická východiska v psychologii''' se různě proměňovala a vyvíjela mj. v souvislosti s tím, jak se vyvíjelo pojetí předmětu psychologie.
 <br />
-=== Proto-psychologie jako nauka o duši ===
+===Proto-psychologie jako nauka o duši===
 První historickou etapu psychologie coby oboru představuje období, kdy byla psychologie součástí filozofie a jejím předmětem zájmu vedle dalších skutečností byla z jevů v současnosti řazených pod pojem psychiky také '''duše''', chápaná některými autory jakožto základní princip života. [[Aristoteles|'''Aristotelův''']] spis '''„O duši“''' shrnuje dobové psychologické poznatky a stává se tak jakýmsi prvním stavebním kamenem na poli psychologického poznání v předvědeckém smyslu. Na [[Aristoteles|'''Aristotelov''']]<nowiki/>y filozofické úvahy o duši navazuje ve 13. století '''[[Tomáš Akvinský]]''' a dále je rozvíjí. Pojem '''duše''' se ve filozofii držel pevně až do druhé poloviny 19. století, kdy byl pod silným vlivem pozitivismu a rozvíjejících se přírodních věd označen za plod metafyzických spekulací, jenž do vědy nepatří. V dalším vývoji psychologie, razící ve svých počátcích cestu scientisticky orientované disciplíny, bylo proto od něj víceméně upuštěno. Přesto se s tímto výrazem v současné době můžeme setkat, a to coby synonymem pro mysl či psychiku, nicméně bez nároku na jeho metafyzické implikace. 2,4,5
-=== Psychologie jako věda o vědomí ===
+===Psychologie jako věda o vědomí===
 V druhé polovině 19. stol. došlo k oddělení psychologie od filozofie a k jejímu uznání jakožto samostatné vědní disciplíny. Předmětem zájmu psychologie se stalo '''vědomí'''. Za předchůdce, jenž směřoval k tomuto posunu, může být považován již francouzský filozof '''[[René Descartes]]'''. Ten v rámci svého ontologického modelu rozlišil dvě stvořené substance: res cogitans a res extensa. První z těchto uvedených substancí (res cogitans) je myslící subjekt v podobě nerozprostraněnné duchovní substance. Základním atributem této substance je myšlení a to ve smyslu myšlení vědomě realizovaného. Descartes považoval res cogitans za výchozí předmět filozofie. Proti této myslící substanci postavil svět těles, tedy substanci tělesnou či hmotnou (res extensa), jejíž hlavní charakteristikou je rozprostraněnost.
 Vědomím, resp. subjektivní zkušeností v kontextu vědomí se dále věnovali představitelé experimentální psychologie v 2. pol. 19. století. Za nejvýznamnějšího z nich lze považovat W. Wundta, který roku 1879 založil laboratoř experimentálních studií v Lipsku a zasloužil se tak o '''vznik psychologie''' jakožto samostatné vědy. Na tento myšlenkový proud dále navazuje  '''[[E. B. Titchner]]''' (a další představitelé [[Strukturalismus (Psychologie)|strukturalismu]]) s názorem, že psychologie je věda o '''mysli''', kterou lze chápat jako „úhrn '''lidské subjektivní zkušenosti'''“. Toto pojetí současně předpokládá, že všechno lidské poznání je derivováno z této lidské subjektivní zkušenosti (že není jiného zdroje poznání).<sup>2,4,5</sup>(přednášky PhDr. Daniela Hellera)
-=== Psychologie jako věda o chování ===
+===Psychologie jako věda o chování===
 Následně s nástupem [[Behaviorismus|'''behaviorismu''']] v USA počátkem 20. století bylo nutné, aby předmět psychologie umožňoval objektivní vědecký přístup, předmětem zájmu se tedy stalo [[Chování|'''chování''']]. Subjektivistické pojetí psychologie zde bylo vystřídáno pojetím '''objektivistickým'''. Psychologie se zaměřila pouze na jevy přímo dostupné v empirické zkušenosti a kvantifikovatelné objektivními metodami. Mezi významné představitele této psychologické školy patří '''[[J.B. Watson]]''' či '''[[E. C. Tolman]]'''. Tento směr v psychologii dominuje zhruba do 50. let 20. století, kdy je pomalu vytlačován nástupem kognitivní psychologie a později od 60. let také rozvojem humanisticky orientované psychologie.<sup>2,4,5</sup>(přednášky PhDr. Daniela Hellera)
-=== Psychologie jako věda o prožívání ===
+===Psychologie jako věda o prožívání===
 V druhé polovině 20. stol. s nástupem '''[[Humanistická psychologie|humanisticky orientované psychologie]]''' se do popředí zájmu dostává '''prožívání'''. Výrazným představitelem [[Personalismus|'''personalismu''']] a zároveň i tohoto myšlenkového směru je '''[[W. Stern]]''', který se zabývá personálním (osobním) hlediskem prožívání, v rámci kterého je kladen důraz na jedinečnost a nezaměnitelnost prožívání každého jedince.<sup>2,3,4,5</sup>(přednášky PhDr. Daniela Hellera)
-=== Psychologie jako věda o činnosti a jejím subjektu ===
+===Psychologie jako věda o činnosti a jejím subjektu===
 Vychází z '''marxistického pojetí''' psychologie, kde je '''činnost''' vnímána jako činitel utvářející člověka. Významným představitelem tohoto směru je '''[[S. L. Rubinštejn]]''', jenž zastává názor, že osobnost člověka se projevuje a formuje zejména v '''činnosti'''. Tento činností přístup je pak uplatňován i při zkoumání dílčích psychických funkcí a procesů.<sup>3,4,5</sup>(přednášky PhDr. Daniela Hellera)
-- Plháková, A. (2006). Dějiny psychologie. Praha: Grada Publishing.
-'''Pluralismus v psychologii''' nacházíme v různých rovinách. Mezi ty nejvýznamnější můžeme řadit rovinu '''psychologických východisek''', rovinu '''metodologických východisek''' a rovinu '''psychologické terminologie.'''
-<br />
-==1. Pluralismus psychologických východisek či předmětného zájmu psychologie==
-'''Teoretická východiska v psychologii''' se různě proměňovala a vyvíjela mj. v souvislosti s tím, jak se vyvíjelo pojetí předmětu psychologie.
-===Proto-psychologie jako nauka o duši===
-První historickou etapu psychologie coby oboru představuje období, kdy byla psychologie součástí filozofie a jejím předmětem zájmu vedle dalších skutečností byla z jevů v současnosti řazených pod pojem psychiky také '''duše''', chápaná některými autory jakožto základní princip života. [[Aristoteles|'''Aristotelův''']] spis '''„O duši“''' shrnuje dobové psychologické poznatky a stává se tak jakýmsi prvním stavebním kamenem na poli psychologického poznání v předvědeckém smyslu. Na [[Aristoteles|'''Aristotelovy''']] filozofické úvahy o duši navazuje ve 13. století '''Tomáš Akvinský''' a dále je rozvíjí. Pojem '''duše''' se ve filozofii držel pevně až do druhé poloviny 19. století, kdy byl pod silným vlivem pozitivismu a rozvíjejících se přírodních věd označen za plod metafyzických spekulací, jenž do vědy nepatří. V dalším vývoji psychologie, razící ve svých počátcích cestu scientisticky orientované disciplíny, bylo proto od něj víceméně upuštěno. Přesto se s tímto výrazem v současné době můžeme setkat, a to coby synonymem pro mysl či psychiku, nicméně bez nároku na jeho metafyzické implikace.
-===Psychologie jako věda o vědomí===
-V druhé polovině 19. stol. došlo k oddělení psychologie od filozofie a k jejímu uznání jakožto samostatné vědní disciplíny. Předmětem zájmu psychologie se stalo '''vědomí'''. Za předchůdce, jenž směřoval k tomuto posunu, může být považován již '''[[René Descartes]]''', který pojem '''vědomí''' vyzdvihl a ztotožnil jej s psychikou již v 16. století. Jedním z představitelů tohoto empiricky orientovaného směru v psychologii je pak sociolog a pedagog '''[[František Krejčík]]'''.
-===Psychologie jako věda o subjektivní zkušenosti===
-Koncem 19. století přichází '''[[E. B. Titchner]]''' (a další představitelé [[Strukturalismus (Psychologie)|strukturalismu]]) s názorem, že psychologie je věda o '''mysli''', kterou lze chápat jako „úhrn l'''idské subjektivní zkušenosti'''“. Toto pojetí současně předpokládá, že všechno lidské poznání je derivováno z této lidské subjektivní zkušenosti (že není jiného zdroje poznání). Mezi další významné představitele tohoto myšlenkového směru lze řadit také '''[[W. Wundt|W. Wundta]]''', který roku 1879 založil laboratoř experimentálních studií v Lipsku a zasloužil se tak o '''vznik psychologie''' jakožto samostatné vědy.
-===Psychologie jako věda o chování===
-Následně s nástupem '''[[Behaviorismus|behaviorismu]]''' v USA počátkem 20. století bylo nutné, aby předmět psychologie umožňoval objektivní vědecký přístup, předmětem zájmu se tedy stalo '''[[chování]]'''. Subjektivistické pojetí psychologie zde bylo vystřídáno pojetím '''objektivistickým'''. Psychologie se zaměřila pouze na jevy dostupné a kvantifikovatelné objektivními metodami. Mezi významné představitele této psychologické školy patří '''[[I. P. Pavlov]]''', '''[[J.B. Watson]]''' či '''[[E. C. Tolman]]'''. Tento směr v psychologii dominuje zhruba do 50. let 20. století, kdy je pomalu vytlačován nástupem humanisticky orientované psychologie.
-===Psychologie jako věda o prožívání===
-V druhé polovině 20. stol. s nástupem '''humanisticky orientované psychologie''' se do popředí zájmu dostává '''[[prožívání]]'''. Výrazným představitelem '''[[Personalismus|personalismu]]''' a zároveň i tohoto myšlenkového směru je '''[[W. Stern]]''', který se zabývá personálním (osobním) hlediskem prožívání.
-===Psychologie jako věda o činnosti a jejím subjektu===
-Vychází z '''marxistického pojetí''' psychologie, kde je '''[[činnost]]''' vnímána jako činitel utvářející člověka. Významným představitelem tohoto směru je '''[[S. L. Rubinštejn]]''', jenž zastává názor, že osobnost člověka se projevuje a formuje zejména v '''[[Činnost|činnosti]]'''. Tento činností přístup je pak uplatňován i při zkoumání dílčích psychických funkcí a procesů.<ref name=":0">Nakonečný, M. (1997). Encyklopedie obecné psychologie. Praha: Academia.</ref><ref name=":1">Nakonečný, M. (2016). Obecná psychologie. Praha: Triton.</ref><ref name=":2">Hoskovec, J., Sedláková, M. Nakonečný, M. (1996). Psychologie XX.století. Praha: FF UK.</ref>(přednášky PhDr. Daniela Hellera)
@@ Řádek 72: / Řádek 42: @@
 ===Behavioristická metodologie===
-Behavioristická metodologie představuje jakýsi '''protiklad k introspekci'''. Vychází ze zkoumání vztahů mezi proměnnými podnětu a reakce. V ranném behaviorismus je subjekt striktně pasivní. S následným rozvojem neobehaviorismu subjekt získává z části na aktivitě. Mezi hlavní metody zde patří '''experiment''' a '''pozorování chování'''.<ref name=":0" /><ref name=":2" /><ref name=":3">Hunt, M. (2000). Dějiny psychologie. Praha: Portál.</ref>(přednášky PhDr. Daniela Hellera)
+Behavioristická metodologie představuje jakýsi '''protiklad k introspekci'''. Vychází ze zkoumání vztahů mezi proměnnými podnětu a reakce. V ranném behaviorismus je subjekt striktně pasivní. S následným rozvojem neobehaviorismu subjekt získává z části na aktivitě. Mezi hlavní metody zde patří '''experiment''' a '''pozorování chování'''.<ref name=":0">Nakonečný, M. (1997). Encyklopedie obecné psychologie. Praha: Academia.</ref><ref name=":2">Hoskovec, J., Sedláková, M. Nakonečný, M. (1996). Psychologie XX.století. Praha: FF UK.</ref><ref name=":3">Hunt, M. (2000). Dějiny psychologie. Praha: Portál.</ref>(přednášky PhDr. Daniela Hellera)