Determinace psychiky: Porovnání verzí

Řádek 25: Řádek 25:
 
===Situacionismus a dispozicionismus===
 
===Situacionismus a dispozicionismus===
 
Psychologové vedli dlouhé debaty o tom, co má největší vliv na chování jedince v konkrétní situaci. '''Dispozicionisté''' se domnívali, že na reakci jedince má největší vliv jedinec sám – ať už jeho psychologické nebo tělesné charakteristiky. '''Situacionisté''' naopak zpochybňovali existenci rysů a tvrdili, že chování je určováno objektivně pozorovatelnými zvláštnostmi situací (současných i minulých).<ref name=":0" /><ref name=":4">Nakonečný, M. (2009). ''Psychologie osobnosti''. Academia.</ref> Bowers nicméně přišel s tvrzením, že větší míru rozptylu chování lze vysvětlit interakcí osobnostních a situačních proměnných. Zavrhuje tak situacionismus i dispozicionismus jako příliš zjednodušující a jako alternativu předkládá '''interakcionismus'''.<ref>Bowers, K.S.(1973). Situationism in Psychology: An Analysis and a Critique. ''Psychological review, 80''(5), 307-336.</ref> Interakcionisté přichází se dvěma koncepcemi. Dle '''mechanistické koncepce''' je chování proměnnou závislou na kombinaci vlivu osoby a situace. '''Dynamická koncepce''' tvrdí, že na sebe vzájemně působí osoba, situace i chování. Situacionisté také rozlišují dva druhy situací. '''Silné situace''' lidé interpretují velmi podobně (např. dopravní značky) a reakce na tyto situace jsou tak u různých lidí podobné. Naopak '''slabé situace''' předkládají větší variabilitu reakcí, a proto se v nich více projeví vlastnosti osobnosti.<ref name=":4" />
 
Psychologové vedli dlouhé debaty o tom, co má největší vliv na chování jedince v konkrétní situaci. '''Dispozicionisté''' se domnívali, že na reakci jedince má největší vliv jedinec sám – ať už jeho psychologické nebo tělesné charakteristiky. '''Situacionisté''' naopak zpochybňovali existenci rysů a tvrdili, že chování je určováno objektivně pozorovatelnými zvláštnostmi situací (současných i minulých).<ref name=":0" /><ref name=":4">Nakonečný, M. (2009). ''Psychologie osobnosti''. Academia.</ref> Bowers nicméně přišel s tvrzením, že větší míru rozptylu chování lze vysvětlit interakcí osobnostních a situačních proměnných. Zavrhuje tak situacionismus i dispozicionismus jako příliš zjednodušující a jako alternativu předkládá '''interakcionismus'''.<ref>Bowers, K.S.(1973). Situationism in Psychology: An Analysis and a Critique. ''Psychological review, 80''(5), 307-336.</ref> Interakcionisté přichází se dvěma koncepcemi. Dle '''mechanistické koncepce''' je chování proměnnou závislou na kombinaci vlivu osoby a situace. '''Dynamická koncepce''' tvrdí, že na sebe vzájemně působí osoba, situace i chování. Situacionisté také rozlišují dva druhy situací. '''Silné situace''' lidé interpretují velmi podobně (např. dopravní značky) a reakce na tyto situace jsou tak u různých lidí podobné. Naopak '''slabé situace''' předkládají větší variabilitu reakcí, a proto se v nich více projeví vlastnosti osobnosti.<ref name=":4" />
 +
 +
<br />
 +
 +
== Současný pohled na determinaci psychiky ==
 +
V dnešní době je přijímáno převážně stanovisko, že psychické jevy a vývoj člověka jsou podmíněny '''multifaktoriálně''' a že jednotlivé faktory jsou různě důležité. '''Interakční teorie''' spojují obě krajní stanoviska, tedy nativismus zaměřený na biologické vlivy i environmentalismus zdůrazňující prostředí. Podle integrovaného přístupu se dítě rodí s biologicky podmíněními predispozicemi k učení a sociální interakci, nicméně jeho vývoj neustále ovlivňuje i interakce s prostředím. Tento přístup také zdůrazňuje fakt, že je obtížné oddělovat jednotlivé vlivy, protože působí společně. Zároveň mezi genotypem člověka a jeho prostředím vždy existuje korelace, protože prostředí, které vytvářejí rodiče, vždy ovlivňují i jejich geny. Hudebně nadaní rodiče tak mohou svůj talent potomkům předat geneticky, zároveň je k hudbě vedou i skrze prostředí (stimulují je k poslechu hudby, hraní na nástroje apod.).<ref name=":2" /><ref name=":1" /> Známou interakční teorii vytvořil '''William Stern''' (1871-1938) a nazval ji '''teorií konvergence'''. Stern zdůrazňuje, že vrozené vlohy jsou ovlivňovány vnějším prostředím a vývoj probíhá skrze zrání i učení. Vnější prostředí jedince může jeho vlohy zvýrazňovat nebo naopak brzdit. Dle Sterna prostředí ovlivňuje, zda jedinec danou vlohu rozvine, či ne. Interakční teorie nám tak říkají, že z jednoho '''genotypu''' (zděděné genetické charakteristiky jedince) může vzniknout mnoho různých '''fenotypů''' (soubor všech znaků a vlastností organismu) v závislosti na působení prostředí.<ref name=":1" />
 +
 +
V současné době je také přijímáno, že všechny vlivy na člověka '''nemusí působit lineárně'''. U některých faktorů může s jejich narůstající intenzitou vzrůstat i jejich dopad na člověka, ale při překročení určité intenzity naopak vliv na člověka klesá. Takovýto případ můžeme nalézt u vztahu nabuzení a výkonu v Yerkes-Dodsonově zákonu. Vliv některých faktorů také může mít exponenciální (např. v případě vnímání bolesti) nebo logaritmickou křivku (např. při odhadu jasnosti), což popisuje Stevensonův zákon.<ref>Plháková, A. (2003). ''Obecná psychologie''. Academia.</ref>
 +
 +
Působení faktorů na člověka může být také '''cirkulární,''' kdy např. prostředí působí na člověka, člověk dále na prostředí a z faktorů se tak stává kruh. Příkladem může být reaktivní, evokativní a proaktivní interakce. Při '''evokativní interakci''' jedinec vyvolává svou osobností a chováním reakci okolí, která ho následně ovlivňuje. '''Reaktivní interakce''' popisuje situace, ve kterých stejné prostředí a situace působí na různé osoby různě, což následně vede k jejich reakci a interakci s danou situací. Při '''proaktivní interakci''' si jedinec sám vyhledává a vytváří prostředí, které následně ovlivňuje jeho osobnost i chování.<ref name=":2" />
  
 
==Externí nepublikované zdroje==
 
==Externí nepublikované zdroje==

Verze z 16. 10. 2021, 19:00

Zkoumání determinace lidské psychiky znamená objasňování, na základě čeho se utváří a vyvíjí osobnost. Psychologie se již po staletí pokouší zjistit, jaké faktory ovlivňují vývoj osobnosti člověka a jeho aktuální chování a prožívání. Zkoumá, jaké vlivy hrají důležitou roli při vývoji psychiky a jak důležité jednotlivé vlivy jsou. Tyto vlivy či faktory bývají rozdělovány do dvou hlavních kategorií – na biologické a sociální činitele, jinak řečeno na vlivy dědičné a vlivy prostředí, na to, co je vrozené a co je získané. V současné době je tato problematika pojímána jako zkoumání toho, co v psychice člověka je dědičné a co je podmíněné výchovou. Extrémní přiklonění se k jednomu z těchto pólů je nicméně spíše historické, dnes je determinace psychiky pojímána jako dynamický proces, na kterém se podílí řada faktorů. Zároveň vykládání psychiky pouze z pohledu biologické či sociální determinace je značně neúplné. Mezi tyto faktory vstupuje i člověk, který ovlivňuje sám sebe, tedy se jedná o psychologickou determinaci.[1][2][3]


Historie problematiky

Emprismus a environmentalismus

Dříve byla problematika determinace lidské psychiky pojímána jako spor nature (příroda, biologická determinace) a nurture (výchova, sociální determinace). Empiristé se domnívali, že vědomosti člověka vznikají na základě jeho zkušeností a interakcí s okolím, řadili se tedy pod proud „nurture“. Z nich vychází environmentalismus, který tvrdí, že hlavní vliv v determinaci psychiky má prostředí.[4][3] Environmentalisté ve vývoji člověka zdůrazňovali učení. Učení ústí v přetrvávající změnu v činnosti jedince zprostředkovanou skrze zkušenost. Dle empiristů tedy člověk všechny své schopnosti a vědomosti získává skrze učení, které mu zprostředkovává jeho prostředí.[1]

Mezi významné zastánce tohoto směru patří John Locke (1632–1704). Locke nesouhlasil s názorem Descarta, že lidé na svět přichází s vrozenými idejemi. Také odmítl tehdy platný názor, že se člověk rodí jako malý dospělý, který pouze potřebuje vyrůst, aby se projevily jeho vrozené schopnosti a znalosti. Locke naopak tvrdil, že lidská mysl je při narození tabula rasa (nepopsaná deska) a veškeré znalosti, vědomosti či mravní zásady získává až během života. Veškeré obsahy mysli dle Locka pochází ze zkušenosti. Tato zkušenost může být dvojího druhu – vnímání (sensation) nebo reflexe (reflection). Vnímání nám zajišťuje získávání zkušeností s vnějšími objekty skrze naše smysly. Následně můžeme v mysli s těmito zkušenostmi provádět různé operace, kterými mysl reflektuje samu sebe a vytváří další ideje (zkušenosti).[3][4]

Locke tedy popírá, že by jakýkoliv obsah mysli byl vrozený a tvrdí, že všechny ideje v mysli do ní přichází skrze zkušenost. Nicméně zastává stanovisko, že operace, které mysl se získanými idejemi dělá, jsou součástí lidské přirozenosti, tedy jsou vrozené. Přestože tedy o Lockovi říkáme, že je empirista, jeho filozofie je částečně nativistická.[4]

Mezi environmentalisty patří i velká část behavioristů. Ti tvrdili, že děti se rodí pouze se základními reflexy, které se v průběhu života vyvíjí skrze podmiňování. John Watson zcela popíral existenci mysli a domníval se, že za veškerým chováním člověka stojí jeho prostředí. K behavioristům patří i Burrhus Frederic Skinner (1904-1990), který se sice domníval, že lidská mysl je černou skříňkou, ale netvrdil, že je tato skříňka prázdná. Watson a Skinner také tvrdili, že lidská mysl je zcela poddajná a pomocí výchovy můžeme z dítěte udělat jakýkoliv typ člověka. Nepopíral existenci vrozených dispozic, ale tvrdil, že chování můžeme vysvětlit i bez porozumění mysli. K dalším představitelům environmentalismu patří I.P. Pavlov nebo Albert Bandura.[2][3][4]

Nativismus

Proti empiristům stáli nativisté, kteří věřili, že člověk se rodí se svými vlastnostmi a schopnostmi, které jsou pevně otisknuté v jeho mozku. Dle nativistů jsou určitá základna vědomostí a pochopení reality člověku vrozené. Nativisté zdůrazňovali dědičnost a zrání.[2][3][4] Zrání je proces vytváření a vývoje osobnosti, který je založen na zákonité posloupnosti evolučních i involučních procesů. Tyto procesy mají pevně dané kroky, které jsou u všech lidí téměř shodné, geneticky podmíněné. Přestože zrání nejvíce zdůrazňuje roli genů v utváření osobnosti, ve vývoji má vliv i prostředí. Uskutečnění určitých kroků zrání závisí na podmínkách vnějšího prostředí.[1]

Nativisté vychází z učení Descarta, který se domníval, že některé pojmy jsou člověku vrozené (např. Bůh, geometrické axiomy, já). Mezi významné nativisty patří Gottfried Wilhelm von Leibniz (1646-1716), který reagoval na Locka. Vzhledem k Lockově popisu mysli jako prázdné desky mu Leibniz přiřkl tvrzení, že v rozumu (mysli) není nic, co by dříve neprošlo smysly. Tomuto názoru Leibniz oponuje tvrzením, že v rozumu není nic, co by dříve neprošlo smysly, kromě rozumu samého. V tomto bodě ale Leibniz Locka špatně pochopil a domníval se, že Locke mluví o pasivní mysli. Nicméně v Lockově pojetí může mysl reflektovat samu sebe, rozhodně tedy není pasivní. Leibniz ale proti domnělé pasivní mysli Locka staví svou velmi aktivní mysl. Leibniz věřil, že nic materiálního (tedy např. podnět z vnějšího prostředí) nemůže způsobit vznik něčeho nemateriálního (např. idejí). Odmítl tak Lockovo tvrzení, že všechny ideje pochází ze zkušeností. Naopak tvrdil, že všechny ideje musí být vrozené, protože nemohou vznikat skrze cokoliv fyzického, tedy ani skrze mozek.[3][4]

Extrémní nativismus zastával Francis Galton (1822-1911), který byl významně ovlivněn evoluční teorií svého příbuzného Charlese Darwina. Galton usoudil, že člověk poznává svět pouze skrze smysly a čím přesnější smysly má, tím inteligentnější je. Vzhledem k tomu, že kvalita smyslů je podmíněná především biologicky a je dědičná, usoudil z toho, že i inteligence je dědičná. Na základě tohoto závěru se Galton mohl pustit do prvních měření inteligence. Galton také přišel s myšlenkou eugeniky. Tvrdil, že vzhledem k dědičnosti inteligence by bylo možné zvýšit obecnou inteligenci lidstva tím, že by vysoce inteligentní lidé byli podporováni v množení se a naopak málo inteligentní lidé by byli odrazováni. Zároveň navrhoval, aby vědci párovali lidi podle charakteristik tak, abychom u jejich dětí podpořili žádoucí charakteristiky. Galtonovo přesvědčení o dědičnosti inteligence podpořila i studie Henryho Herberta Goddarda (1866-1957), kterou rozebereme později. Tyto názory ale vedly k mnoha zákonům o sterilizaci a k diskriminaci.[4]

Mezi nativisty můžeme řadit i Arnolda Gesella (1880-1961), který sice uznával vlivy vnějšího prostředí, ale tvrdil, že vývoj je určen především vrozenými faktory (tzv. teorie predeterminovaného růstu). K tomuto směru dále patří i Noam Chomsky (*1928), podle kterého se každé dítě rodí s mozkovými strukturami, které mu pomáhají učit se jazyk. Tím útočí na radikální behaviorismus, podle kterého se lidé učí mluvit od svého okolí. K nativistům bývá řazen i Sigmund Freud (1856-1939), který tvrdí, že se dítě rodí se dvěma základními pudy. Podle jeho názoru, je posloupnost vývoje determinována biologicky. Nicméně Freud zdůrazňuje i roli sociálních vztahů a prostředí. K dalším představitelům nativismu patří Judith Harrisová, Jerry Fodor, Steven Pinker, Andrew Meltzoff nebo Renée Baillargeonová.[2][4]

Situacionismus a dispozicionismus

Psychologové vedli dlouhé debaty o tom, co má největší vliv na chování jedince v konkrétní situaci. Dispozicionisté se domnívali, že na reakci jedince má největší vliv jedinec sám – ať už jeho psychologické nebo tělesné charakteristiky. Situacionisté naopak zpochybňovali existenci rysů a tvrdili, že chování je určováno objektivně pozorovatelnými zvláštnostmi situací (současných i minulých).[1][5] Bowers nicméně přišel s tvrzením, že větší míru rozptylu chování lze vysvětlit interakcí osobnostních a situačních proměnných. Zavrhuje tak situacionismus i dispozicionismus jako příliš zjednodušující a jako alternativu předkládá interakcionismus.[6] Interakcionisté přichází se dvěma koncepcemi. Dle mechanistické koncepce je chování proměnnou závislou na kombinaci vlivu osoby a situace. Dynamická koncepce tvrdí, že na sebe vzájemně působí osoba, situace i chování. Situacionisté také rozlišují dva druhy situací. Silné situace lidé interpretují velmi podobně (např. dopravní značky) a reakce na tyto situace jsou tak u různých lidí podobné. Naopak slabé situace předkládají větší variabilitu reakcí, a proto se v nich více projeví vlastnosti osobnosti.[5]


Současný pohled na determinaci psychiky

V dnešní době je přijímáno převážně stanovisko, že psychické jevy a vývoj člověka jsou podmíněny multifaktoriálně a že jednotlivé faktory jsou různě důležité. Interakční teorie spojují obě krajní stanoviska, tedy nativismus zaměřený na biologické vlivy i environmentalismus zdůrazňující prostředí. Podle integrovaného přístupu se dítě rodí s biologicky podmíněními predispozicemi k učení a sociální interakci, nicméně jeho vývoj neustále ovlivňuje i interakce s prostředím. Tento přístup také zdůrazňuje fakt, že je obtížné oddělovat jednotlivé vlivy, protože působí společně. Zároveň mezi genotypem člověka a jeho prostředím vždy existuje korelace, protože prostředí, které vytvářejí rodiče, vždy ovlivňují i jejich geny. Hudebně nadaní rodiče tak mohou svůj talent potomkům předat geneticky, zároveň je k hudbě vedou i skrze prostředí (stimulují je k poslechu hudby, hraní na nástroje apod.).[3][2] Známou interakční teorii vytvořil William Stern (1871-1938) a nazval ji teorií konvergence. Stern zdůrazňuje, že vrozené vlohy jsou ovlivňovány vnějším prostředím a vývoj probíhá skrze zrání i učení. Vnější prostředí jedince může jeho vlohy zvýrazňovat nebo naopak brzdit. Dle Sterna prostředí ovlivňuje, zda jedinec danou vlohu rozvine, či ne. Interakční teorie nám tak říkají, že z jednoho genotypu (zděděné genetické charakteristiky jedince) může vzniknout mnoho různých fenotypů (soubor všech znaků a vlastností organismu) v závislosti na působení prostředí.[2]

V současné době je také přijímáno, že všechny vlivy na člověka nemusí působit lineárně. U některých faktorů může s jejich narůstající intenzitou vzrůstat i jejich dopad na člověka, ale při překročení určité intenzity naopak vliv na člověka klesá. Takovýto případ můžeme nalézt u vztahu nabuzení a výkonu v Yerkes-Dodsonově zákonu. Vliv některých faktorů také může mít exponenciální (např. v případě vnímání bolesti) nebo logaritmickou křivku (např. při odhadu jasnosti), což popisuje Stevensonův zákon.[7]

Působení faktorů na člověka může být také cirkulární, kdy např. prostředí působí na člověka, člověk dále na prostředí a z faktorů se tak stává kruh. Příkladem může být reaktivní, evokativní a proaktivní interakce. Při evokativní interakci jedinec vyvolává svou osobností a chováním reakci okolí, která ho následně ovlivňuje. Reaktivní interakce popisuje situace, ve kterých stejné prostředí a situace působí na různé osoby různě, což následně vede k jejich reakci a interakci s danou situací. Při proaktivní interakci si jedinec sám vyhledává a vytváří prostředí, které následně ovlivňuje jeho osobnost i chování.[3]

Externí nepublikované zdroje

Odkazy

Reference

  1. 1,0 1,1 1,2 1,3 Balcar, K. (1991). Úvod do studia psychologie osobnosti. MACH.
  2. 2,0 2,1 2,2 2,3 2,4 2,5 Thorová, K. (2015). Vývojová psychologie: proměny lidské psychiky od početí po smrt. Portál.
  3. 3,0 3,1 3,2 3,3 3,4 3,5 3,6 3,7 Atkinson, R.L., Atkinson, R.C., Smith, E., Bem, D., & Nolen-Hoeksema, S.(2003). Psychologie. Portál.
  4. 4,0 4,1 4,2 4,3 4,4 4,5 4,6 4,7 Hergenhahn, B. (2000). An Introduction to the History of Psychology. Wadsworth Publishing Co.
  5. 5,0 5,1 Nakonečný, M. (2009). Psychologie osobnosti. Academia.
  6. Bowers, K.S.(1973). Situationism in Psychology: An Analysis and a Critique. Psychological review, 80(5), 307-336.
  7. Plháková, A. (2003). Obecná psychologie. Academia.

Další doporučená literatura

Zdroje obrázků

Externí odkazy

Odkazy na související články

Klíčová slova