Formování a vývoj osobnosti.

Definice základních pojmů

Formování a vývoj osobnosti jsou pojmy, jejichž vymezení není zcela zřejmé. Tyto pojmy bývají některými autory striktně odlišovány a jinými používány coby synonyma. I proto je nezbytné uvést zde některé definice.

Formování osobnosti (personality shaping) bývá chápáno jako změna osobnosti způsobená vlivem aktivního, cíleného a záměrného působení na osobnostní charakteristiky jedince.

Vývoj osobnosti (personality/character development) je rovněž proces, při němž dochází ke změnám osobnosti, ale oproti formování jde i o změny, které nejsou důsledkem cíleného a záměrného působení na konkrétní charakteristiky jedince, ale také změny probíhající přirozeně spolu s narůstajícím věkem.

Osobnostní růst chápeme jako rozvoj osobnosti tzv. žádoucím směrem. Tzn. rozvíjení a zdokonalování k adaptivnímu a kreativnímu jedinci. Tento rozvoj však může být narušen duševními poruchami, v jejichž důsledku může dojít k patologickým změnám osobnosti. Patologické změny osobnosti se pojí zejména s tzv. procesuálními onemocněními, tedy onemocněními, která progredují, mají tendenci se zhoršovat, mezi něž patří schizofrenie, demence či patologické závislosti.

Determinanty vývoje osobnosti

Historicky se společnost dělila na 2 tábory, vedoucí spor o tom, zda je vývoj osobnosti podmíněn biologicky (nativistické teorie zastávající názor, že zásadní vliv mají vnitřní faktory), či sociálně (environmentalistické teorie říkající, že hlavní roli mají vnější faktory). Jednalo se tzv. o spor „nature vs. nurture“. V současnosti je často zmiňován tzv. bio-psycho-sociální model, který bere v potaz vlivy vnější, vnitřní, i jejich vzájemnou interakci. (Šulová, přednášky z Vývojové psychologie 2019/2020)

Vnitřní faktory

Jak již bylo výše naznačeno, vnitřními faktory rozumíme vrozené dispozice. Jedná se tedy o dědičný základ osobnosti, naší genetickou výbavu, již nám předali rodiče. Celou genetickou výbavu jedince souhrnně označujeme jako genotyp. Na genotyp již od nejrannějšího prenatálního období působí vnější faktory (stres matky, její strava, toxiny, …), které ovlivňují, jak moc se které geny z celého genotypu projeví. Výsledek interakce genotypu a vnějších faktorů označujeme jako fenotyp – souhrn všech vnějších znaků a vlastností jedince. V souvislosti s geny je také důležité zmínit 2 typy genů – major geny a minor geny. Major geny jsou takové geny, které mají na určitý znak velký vliv, a které jsou jen velmi málo ovlivnitelné prostředím. Patří mezi ně například geny nesoucí informaci o krevní skupině, či barvě očí. Oproti tomu minor geny mají na konkrétní znak jen velmi malý vliv, jelikož takový znak je kódovaný velkým množstvím minor genů, na jejichž expresi má prostředí značný vliv. A právě minor geny jsou geny mající vliv, mimo jiné, na naše osobnostní charakteristiky.

Karel Balcar (1991) uvádí tzv. čtyřstupňovou hierarchii biologických podmínek dle R. Cattela, v níž rozlišuje:

• dědičnou výbavu – genové zakódování vývoje organismu získané od rodičů v momentě početí

• genovou výbavu – dědičná výbava zahrnující navíc změny způsobené vlivem mutací a segregací v genech

• vrozenou výbavu – genová výbava dále ovlivněná vnějšími faktory po čas prenatálního období, až do porodu

• konstituční výbavu – kromě výše zmíněného zahrnuje veškeré působení vnějších vlivů na jedince po jeho narození, jedná se v podstatě o fenotyp jedince

Dědičnost temperamentových vlastností

Temperamentové vlastnosti, coby minor geny kódované znaky, jsou podmíněny multifaktoriálně – celou řadou genů, mírou jejich exprese, i nejrůznějšími vlivy prostředí. Jejich dědičnost bývá nejčastěji zkoumána na jednovaječných (tzv. monozygotních) dvojčatech, která mají shodný genotyp a lze tak u nich pozorovat míru ovlivnění fenotypu vnějšími vlivy.

Základní temperamentové charakteristiky jsou patrné již u novorozenců. Od narození lze pozorovat sklon k určitému emočnímu prožívání (některé děti jsou plačtivé, jiné méně), úroveň aktivity (zda je spíše živější, či klidnější), inhibovanost (jak moc dítě preferuje být mezi lidmi, či si vystačí ve větší míře samo, případně zda a jak moc se bojí cizích lidí), adaptabilitu (jak dítě zvládá změny) a míru vytrvalosti či pozornosti (jak dlouho vydrží u jedné činnosti, nebo zda potřebuje častěji střídat stimuly). Geneticky podmíněná je i aktivace konkrétních genů později během života. Zejména během dospívání tak dochází ke změnám na úrovni genové exprese, což se následně odráží i na změnách v chování a prožívání. Navzdory tomu je temperament považován za poměrně stabilní charakteristiku jedince.

Výzkumy ukazují, že míra genetické podmíněnosti temperamentových vlastností se pohybuje kolem 50 %, zbývající podíl fenotypové variability je ovlivněn vnějšími faktory. Největší vliv dědičnosti se ukazuje u emocionality a úrovně aktivity.

Dědičnost osobnostních rysů

Koeficienty dědičnosti pro osobnostní rysy Big Five (Zdroj: Corr & Matthews, 2009)

Současné výzkumy potvrzují určitý podíl genotypu nejen na našem temperamentu, ale přímo i na osobnostních vlastnostech. Mezi nejpoužívanější osobnostní dotazníky patří tzv. Big Five, sestávající z 5 základních faktorů – otevřenosti vůči zkušenosti (openness to experience), svědomitosti (conscientiousness), extraverze (extraversion), přívětivosti (agreeableness) a neuroticismu (neuroticism). Mnoho studií zabývajících se dědičností osobnostních vlastností pracovalo právě s modelem Big Five, a ačkoli se jejich výsledky na podílu dědičnosti jednotlivých faktorů různí, obecně se shodují, že osobnostní rysy Big Five mají genetický základ.

Jako nejvíce geneticky podmíněné se ukazují extraverze, otevřenost vůči zkušenosti a neuroticismus. Naproti tomu přívětivost a svědomitost patří k osobnostním rysům, které lze ve větší míře ovlivnit prostředím. Vysoká míra dědičných předpokladů u otevřenosti vůči zkušenosti může být rovněž dáno tím, že tato charakteristika bývá dávána do souvislosti s inteligencí, jež patří, za určitých podmínek, mezi osobnostní charakteristiky s největším podílem dědičnosti.

Dědičnost inteligence

Rozvoj inteligence, podobně jako temperament a osobnostní rysy, závisí kromě genetických dispozic také na vlivu prostředí. Z vlivů prostředí je však pro rozvoj inteligence nejzásadnější míra stimulace a její přiměřenost aktuálním schopnostem jedince.

Studie věnující se této problematice, uvádí odhad dědičnosti inteligence někdy až 80 %. Je však důležité uvést, že význam genetických dispozic se odvíjí právě od prostředí, v němž dítě vyrůstá. Žije-li dítě, v prostředí s nízkým socio-ekonomickým statusem a nízkou úrovní vzdělanosti, nedostane se mu dostatečné množství podnětů k rozvinutí jeho předpokladů a dědičné dispozice nebudou mít možnost se projevit. Oproti tomu v prostředí s velkým množstvím kvalitních stimulů bude vliv individuálních dispozic mnohem více patrný.

Strukturální a funkční aspekty CNS mající vztah k osobnosti

Ve vztahu k osobnosti patří mezi nejvýznamnější oblasti mozku kůra čelního laloku (prefrontální kůra) a limbický systém.

Prefrontální kortex představuje vývojově nejmladší část mozku, která se doposud vyvinula pouze u lidí. Jedná se o oblast s celou řadou funkcí, mezi něž patří například exekutivní funkce, paměťové funkce, sociální kognice či regulace chování a nálady. Velmi dobře známý je případ Phinease Gage, u něhož došlo k poškození prefrontální mozkové kůry, což mělo za následek výrazné změny v jeho chování – stal se agresivním, sobeckým, velmi impulzivním a ztratil schopnost plánování a odkládání potřeb.

Limbický systém patří naopak mezi vývojově starší části mozku a zahrnuje celou řadu struktur plnících velmi důležité funkce. Součástí limbického systému je jednak orbitofrontální mozková kůra, hipokampus, amygdala, septum a přední talamus. Mezi nejdůležitější funkce, které limbický systém zastává, patří kontrola strachu, úzkosti a reakcí na ně (fight-flight-freeze), emoční prožívání, účast na procesech krátkodobé paměti. Má však také vliv na činnost srdce, dýchání a sekreci endokrinních žláz.

Vztah mezi dimenzemi BAS a BIS dle J. Graye a dimenzemi extraverze a neuroticismus dle H. Eysencka (Zdroj: Vlastní)

V návaznosti na výše uvedené je pak významná teorie Jeffreyho Alana Graye (1934–2004), žáka Hanse Eysencka, nesoucí název „Reinforcement sensitivity theory“. Grayova teorie, založená na výsledcích jeho výzkumů, říká, že hlavní dimenze osobnosti mají rozdílný neurobiologický základ. Původní teorie pracuje se dvěma systémy – BIS (behavioral inhibition systém), jenž je vázán na Papezův okruh limbického systému, je citlivý na tresty a negativní události a zprostředkovává pocit úzkosti a opatrné chování, a systém BAS (behavioral approach systém) pojící se zejména s dopaminergními drahami v mozku a bazálními ganglii, jenž je citlivý na odměny, příjemné stimuly a zprostředkovává pozitivní emoční prožitky a souvisí s optimismem, extraverzí a tendencí k vyhledávání všemožných zdrojů zábavy. Systém BIS je považován za dimenzi úzkostnosti založené na neurotransmisi serotoninu, zatímco systém BAS za dimenzi impulzivity založené na neurotransmisi dopaminu. Teorie byla později doplněna o třetí, tzv. 3F dimenzi (fight-flight-freeze) mající strukturální základ v amygdale. Dimenze 3F je považována za dimenzi defenzivnosti zprostředkovávající pocit strachu a vyhýbání se nebezpečným situacím. (Bahbouh, přednášky z Psychologie osobnosti 2020/2021)

Vnější faktory

Z prostředí jsme ovlivňováni obrovským množstvím nejrůznějších faktorů, a to v podstatě neustále. Jsme ovlivňováni prostředím, ve kterém žijeme, lidmi, s nimiž se setkáváme, událostmi všedními i nevšedními, jenž se v našich životech objevují.

Fyzikální prostředí

Kromě psychologických a sociálních činitelů je důležitým faktorem ovlivňujícím tělesný i duševní výkon právě fyzické prostředí. To, v jakém žijeme podnebí, jaká je dostupnost stravy, jaké nemoci sužují oblast, v níž žijeme, zda žijeme ve městě nebo na vesnici a od toho se odvíjí, například jaký vzduch dýcháme. Co se stravy týče, i ve vyspělých zemích hraje roli kvalita stravy a to, zda konzumujeme vysoce průmyslově zpracované potraviny nebo potraviny bez průmyslového zpracování. Zda konzumujeme velké množství sacharidů, což se pojí s civilizačními onemocněními. Všechny tyto a mnohé další faktory mohou buď podporovat nebo naopak zpomalovat či zcela bránit tělesnému i duševnímu vývoji probíhajícímu prostřednictvím geneticky naprogramovaného zrání.

Sociální prostředí

V psychologii rozlišujeme 3 socializační činitele – socio-kulturní prostředí, velké skupiny a malé skupiny. Sociokulturní prostředí chápeme obecně jako kulturu a společenské normy společnosti, do níž se jedinec narodil. Velké skupiny zahrnují instituce, v nichž se jedinec pohybuje (škola, práce, …). A malé skupiny zahrnují například rodinu a přátele. (Šulová, přednášky z Vývojové psychologie 2019/2020)

Kulturní prostředí je dalším velmi významným faktorem hrajícím roli v utváření osobnosti. Kulturou či kulturním prostředím chápeme tu část prostředí vytvořenou lidmi. Zahrnuje nejen hmotné produkty, ale stejně tak i duševní bohatství předávané z generace na generaci. Kromě obrazů, soch či architektonických výtvorů zahrnuje tedy pojem kultura také zvyky, hodnoty, postoje, dovednosti a znalosti. Geert Hofstede (1928–2020) chápal kulturu jako kolektivní nastavení mysli určité skupiny lidí. Můžeme hovořit o kultuře evropské, české, jihomoravské, kultuře konkrétní obce, rodiny, kultuře firmy atd. Dle Hofstedeho teorie lze každou kulturu definovat z hlediska 6 dimenzí, jimiž jsou vzdálenost moci, individualismus, maskulinita, vyhýbání se nejistotě, dlouhodobá orientace a později přidané požitkářství. Vymezení těchto charakteristik umožňuje porovnávání kultur mezi sebou, analyzování rozdílností a napomáhá lepšímu pochopení interkulturních sporů.

Rodinu chápeme jako původce tzv. primární socializace. Ta se odehrává prostřednictvím sociálního učení nejprve skrze imitaci, posléze identifikaci a v konečné fázi také internalizaci. Primární socializace a rané sociální zkušenosti se podílí na vzniku tzv. bazální osobnosti dítěte, jejíž základní dimenzí je jistota a nejistota. To, jakým směrem se bude vyvíjet záleží na míře projevované lásky a citlivosti rodičů vůči potřebám dítěte. Od bazální osobnosti se posléze odvíjí další vývoj jedince a jeho osobnostních rysů. (Šulová, přednášky z Vývojové psychologie 2019/2020)

Vliv životních událostí

Významné životní události, jak negativní, tak i ty pozitivní, mohou být velkým zdrojem stresu či psychické zátěže, případně mohou být chápány jako určitý významný mezník, jímž jedinec ohraničí určité životní období. Ve všech zmíněných případech může dojít ke změně osobnostních rysů, případně k rozvinutí psychických či psychosomatických onemocnění.

Pro měření rizika rozvoje výše uvedených obtíží byla vytvořena tzv. Škála stresu podle životních událostí, která sestává z celkem 43 stresujících událostí, které mohou v životě člověka nastat. Každé události je přidělen určitý počet bodů, přičemž čím více bodů, tím se jedná o více zátěžovou situaci. Mezi nejnáročnější situace patří smrt partnera, rozvod, uvěznění, zranění či nemoc, ale také svatba. Speciální škály stresujících událostí jsou vytvořeny také pro dětský věk. První z nich byla Coddington Life Events Scale (CLES). Jednoznačně nejnáročnější situací, která může nastat v životě dítěte, je smrt rodiče. Dalšími událostmi, způsobujícími u dětí značný stres, je také rozvod rodičů, narození sourozence, sňatek rodičů, vážnější nemoc rodičů či sourozenců, smrt příbuzných, informace o vlastní adopci, ale také například konflikty rodičů a stěhování. Důležitým poznatkem tedy je, že zatímco dospělí uvádí jako zdroje stresu spíše katastrofické scénáře, pro děti mohou být velkým stresorem i poněkud běžnější události, jako například právě hádky rodičů. Škála pro děti, i pro dospělé je, vzhledem k tomu, že vnímání každé události je velmi subjektivní a individuální, pouze orientační.

Epigenetické faktory

Epigenetika je vědní obor zabývající se změnami fungování našich genů, k nimž dochází skrze vlivy z prostředí. Ačkoli se tedy nikterak nemění genotyp, může docházet ke změnám v působení a síle některých genů či skupin genů, v důsledku čehož dojde ke změnám na úrovni fenotypu.

Důvodem, proč je epigenetika pro psychologii důležitá je její obrovský vliv na nespočet proměnných v našich životech i fakt, že právě výzkum epigenetiky a jejích mechanismů potvrdil vlivy prostředí a chování na genom a vnesl větší jasno do sporu „nature vs. nurture“. Důležitý je také objev z posledních let, a sice že mnohé epigenetické mechanismy jsou reverzibilní, a tedy, že jejich vlivy můžeme zpětně ovlivnit. O vlivu epigenetiky se hovoří zejména v souvislosti s psychopatologií, kdy je diskutován možný vliv epigenetických mechanismů na vznik schizofrenie, ale také vznik Rettova syndromu, deprese, úzkosti či poruch příjmu potravy. Neméně diskutovaný je také vliv traumatu na změnu genové exprese skrze působení epigenetických mechanismů.

Z výzkumů na pomezí psychologie a epigenetiky stojí za zmínku výzkum Weavera a kolektivu (2004). Ačkoli se jednalo o výzkum na potkanech, přináší důležité poznatky o fungování epigenetiky a o významu raného dětství. V rámci výzkumu se ukázalo, že množství a kvalita péče v raném dětství formuje mozek a pozdější chování potomků pomocí modifikace jejich neuronů epigenetickými mechanismy. U zanedbaných potomků byly v dospělosti, oproti potomkům, kterým byla věnována adekvátní péče, zaznamenány vyšší hladiny stresového hormonu, ale i odlišnosti ve struktuře mozku a množství receptorů pro stresový hormon.

Procesy podmiňující vývoj osobnosti

Na vývoji osobnosti se podílí dva hlavní procesy – zrání a učení. Každý z těchto procesů má své zastánce, kteří věří, že jeden z nich má větší váhu než druhý. Lidé podporující teorie založené na geneticky naprogramovaném zrání jsou zastánci biologického přístupu. Lidé klonící se spíše k teoriím založeným na významu učení jsou zastánci sociálně determinačního přístupu – environmentalismu. Syntéza obou přístupů se objevila v teorii konvergence Williama Sterna (1871–1938), která říká, že vývoj probíhá souhrou vnitřních vloh s vnějšími vývojovými podmínkami. Podporovateli této myšlenky byla také jedna z nejvýznamnějších jmen vývojové psychologie – Jean Piaget (1896–1980) a Lev Vygotskij (1896–1934). (Šulová, přednášky z Vývojové psychologie 2019/2020)

Zrání

Zrání je geneticky naprogramovaný proces vedoucí k evolučním i involučním změnám ve stavbě a funkci organismu. Tento genetický program sestává z pevně daných po sobě jdoucích kroků shodných pro všechny lidi. Hlavní úlohu ve vývoji vázaném na proces zrání hraje maturace nervové a hormonální soustavy. Zrání samo o sobě však „pouze“ vytváří předpoklady pro duševní rozvoj, který je následně realizován učením. V průběhu zrání přichází určitá kritická období, která rozhodují o dalším vývoji jedince. Selhání v těchto obdobích přináší nevratné změny uvnitř organismu, které nelze nahradit ani pozdější péčí. Příkladem může být kritické období pro rozvoj řeči v raném dětství – pakliže je dítě sociálně deprivováno, ani pozdější píle a úsilí nedostane řečové schopnosti na takovou úroveň, na níž by za normálních okolností byly. Zrání je však možné také urychlit, a to za předpokladu, že jedinci poskytneme dostatečně stimulující prostředí. Je však nezbytné zachovat podmínku přiměřenosti stimulů, jinak můžeme naopak uškodit a vývoj jedince zbrzdit. Genetická informace kóduje také hranice procesu zrání, které například u jedinců s těžkou poruchou intelektového vývoje mohou končit zralostí odpovídající tříletému dítěti.(Šulová, přednášky z Vývojové psychologie 2019/2020)

Učení

Učení je mezi všemi ostatními vlivy prostředí dominující. Jedná se o aktivní tvořivý proces rozšiřující vývoj osobnosti způsobený zráním a rozšiřující možnosti jedince. Jde o změnu v myšlení, chování či prožívání způsobenou zkušeností, o změnu, kterou nelze připsat geneticky naprogramovanému zrání, ani dočasně vyvolanému stavu (nemoci, únavě, smutku, …). Učení můžeme chápat nejen jako proces vedoucí k rozvoji specifických schopností, či nabytí vědomostí, ale také jako schopnost samu o sobě. Coby schopnost lze učení rozvíjet, a to až do nejvyššího věku. Jeho rozvíjení hraje zásadní roli v oddálení involuce. Výsledky učení jsou zvratné, je možné tzv. „přeučit“ již naučené vzorce myšlení i chování. Existuje mnoho forem učení – od nejjednodušších, mezi něž patří imprinting či habituace, až po komplexní učení vhledem či sociální učení.

V dětství má v souvislosti s učením nezastupitelnou roli hra. Ta může mít nejrůznější podoby, obvykle však zahrnuje učení a rozvíjí určité schopnosti – řeč, empatii, tělesnou obratnost apod., ale i osobnost jako takovou. (Šulová, přednášky z Vývojové psychologie 2019/2020)

Pro učení, coby proces založený na vnějších vlivech, jsou nanejvýš důležité stimuly z prostředí. Pro co nejvyšší efektivitu učení je však důležité přizpůsobit stimuly aktuálním schopnostem jedince. Přiměřené stimuly jsou takové, které nejsou pro daného jedince příliš banální, ale ani příliš složité. Jsou jen o trošku dál, než jaké jsou jeho aktuální schopnosti – tak aby se tyto schopnosti mohly posunout. Jedná se o stimuly podporující rozvoj v tzv. zóně proximálního vývoje, kterou L. S. Vygotskij (1896–1934) charakterizoval jako oblast připravenou k dalšímu rozvoji.(Šulová, přednášky z Vývojové psychologie 2019/2020)

Strategie formování osobnosti

Jak již bylo v článku mnohokrát zmíněno, osobnost je ovlivňována nejrůznějšími faktory zevnitř i z vnějšku. Ve smyslu formování, tak jak bylo definováno v úvodu, patří jednoznačně mezi nejvýznamnější strategii formování výchova. Existují však i další způsoby záměrného působení na osobnost. Může jimi být působení terapeuta v rámci psychoterapie, může jít o vlastní práci na sobě, může jít o práci kouče, formování působením vrstevnických skupin apod.

Výchova

Model devíti polí (Čáp, 1996)

Výchova je definována jako záměrné rozvíjení kognitivních a afektivních schopností jedince, působení na jeho utváření postojů a způsobů chování a jejich přizpůsobování normám potřebám kultuře a společnosti, v níž se jedinec nachází. Nejčastěji bývá zprostředkovávána rodiči ve vztahu k jejich potomkovi. Charakter výchovy je bývá nejčastěji vymezován dvěma základními faktory, jimiž jsou – péče, potažmo projevovaná láska, a míra kontroly, případně řízení, ve vztahu k dítěti. V českém prostředí je z této oblasti významný tzv. Model devíti polí podle Jana Čápa (Čáp, 1996) pracující právě s mírou výchovného řízení a emočním vztahem mezi rodičem a dítětem. Tento model ukazuje jako nejúspěšnější výchovnou strategii střední výchovné řízení spolu s kladným vztahem.

Výzkumy v minulosti objevily souvislost mezi emoční stabilitou a osobnostními rysy – nízkým neuroticismem, přívětivostí a svědomitostí. Tyto 3 vlastnosti odpovědné za míru emoční stability jsou v současné době pojímány jako osobnostní vlastnost vyššího řádu a je nazýván jako tzv. α-faktor. Ten je v souvislosti s výchovou důležitý mimo jiné proto, že emoční stabilita souvisí s pozitivními rodičovskými vlastnostmi, ale lze říct, že i s obecně úspěšným životem.

Co se vlivu výchovy na osobnost týče, výzkumy opakovaně ukazují, že výchova pozitivní vyznačující se vysokou mírou péče a projevované lásky (vřelá, laskavá a citlivá k potřebám dítěte), podporuje u dítěte rozvoj přívětivosti a svědomitosti a současně i pokles neuroticismu. A jak již bylo zmíněno, tyto charakteristiky jsou prediktory pozitivního vývoje – vytvoření adaptivních strategií, rozvoje prosociálního chování, lepších školních výsledků, … Oproti tomu výchova negativní zahrnující nedostatek pozornosti, nátlakové chování či fyzické tresty přináší spíše snižuje emoční stabilitu. Jejím výsledkem je obvykle opoziční chování dítěte, agrese, či negativní sebepojetí.

Psychoterapie a další klinické intervence

Jednou z možných strategií formování osobnosti je také psychoterapie, či nejrůznější tréninkové programy a kurzy. Mezi velmi významné metody intervence patří mindfulness. Kromě celé řady benefitů, které mindfulness přináší, byla výzkumníky také objevena souvislost mezi praktikováním mindfulness a změnou osobnostních rysů, konkrétně svědomitostí, přívětivostí, empatií a emoční stabilitou. Podobné výsledky přinesly také výzkumy zaměřené na tréninkové programy pro osoby se závislostí. I zde byl zaznamenán nárůst v dimenzích svědomitosti, přívětivosti a emoční stability.

Psychoterapie je druh intervence, který může mít celou řadu podob v závislosti na tom, k jakému psychoterapeutickému směru se terapeut přiklání. Ukazuje se však, že co se účinků psychoterapií různých směrů týče, není mezi nimi výraznější rozdíl. V souvislosti s formováním osobnosti se ukazuje, že psychoterapie může mít poměrně značný vliv na zvýšení emoční stability. O něco menší efekt je pak pozorován i v dimenzi extraverze dle osobnostního dotazníku Big Five. V dalších z jeho dimenzí je rovněž pozorován určitý efekt, nicméně ne tak výrazný jako u již zmíněné extraverze a emoční stability. Na základě studií se zdá, že délka trvání psychoterapeutické intervence pro změny osobnostních rysů je optimálně 4 až 8 týdnů, přičemž při intervenci delší, než 8 týdnů již nedochází k výraznějším změnám, ty se obvykle odehrávají právě do 8. týdne psychoterapie.

Otázka vzniku a zformování osobnosti

Novorozenecké období, ačkoli trvá pouhý měsíc, pokládá nesmírně důležité základy pro budoucí rozvoj dítěte a jeho osobnosti. V tomto období dítě reaguje pouze pomocí vrozených reflexů, instinktů a dalších geneticky naprogramovaných vzorců chování. Přesto již zde můžeme pozorovat rozdíly v dráždivosti a biologickém rytmu spánek-bdění. Vyšší dráždivost byla například pozorována u dětí, která byla již v prenatálním období aktivnější a více reagovala na stimulaci z vnější. Kromě toho, již první chvíle života dítěte, první dny a týdny jsou zcela zásadní v utváření vazby, tzv. novorozenecký bonding, mezi matkou a dítětem, který má vliv na další vývoj dítěte. Důležitá je už zde přiměřená míra stimulace dítěte. Nedostává-li se dítěti přiměřené množství podnětů, hovoří literatura o možných změnách mozkových funkcí, v důsledku čehož může být ohrožen budoucí vývoj, nejen osobnostní.

Kojenecké období navazuje na novorozenecké a trvá přibližně do jednoho roku. Jde o období celé řady tělesných i psychických změn a získávání obrovského množství nových dovedností. Je to také období, kdy se začínají ve větší míře projevovat individuální rozdíly. Obvykle hovoříme o projevech temperamentu v takto raném věku ve vztahu k 5 faktorům, kterými jsou – emoční prožívání, úroveň aktivity, inhibovanost, adaptabilita a vytrvalost (viz dědičnost temperamentových vlastností). Vývojový psycholog Jerome Kagan (1929–2021) pak mluví o inhibovaném a neinhibovaném temperamentu, který se odvíjí od reakcí dítěte na neznámý podnět. Zatímco dítě s inhibovaným typem temperamentu je v přítomnosti neznámého bázlivé, úzkostné a obezřetné, dítě s neinhibovaným temperamentem je spíše zvídavé, vstřícné a komunikativní. Dle Kagana ovšem není temperament determinující. Zdůrazňuje vlivy prostředí, svobodnou vůli, ale také proměnlivost temperamentu v prvních letech života.(Bahbouh, přednášky z Psychologie osobnosti 2020/2021)

Batolecí věk odpovídá období od jednoho roku do tří let, a i zde můžeme hovořit o období výrazných změn, zejména co se týče schopností, dovedností a osobnosti. V batolecím věku si je již dítě vědomo své vlastní samostatné existence a spolu s nově nabytými pohybovými schopnostmi má tendenci k uvolňování vazeb s pečovateli a osamostatňování. Aby však dítě proces emancipace mohlo úspěšně zvládnout, potřebuje stabilní a bezpečné prostředí. Průběh tohoto procesu tak do značné míry závisí na podpoře, postojích a chování rodičů. Je důležité podporovat autonomii, snahy dítěte o sebeprosazení a vyjádření typu „já chci“ nebo „já sám“.  Kolem třetího roku dochází ke krystalizaci temperamentu a jeho ustálení. Rozšiřuje se také spektrum prožívaných emocí a emocí, které dítě dokáže rozpoznat u druhých. Emoční vývoj je nesmírně důležitý jednak proto, že vnímání vlastních emocí pomáhá dítěti posilovat sebeuvědomění a seberegulaci, a rozpoznávání emocí u druhých může poskytovat dítěti zpětnou vazbu, která se rovněž na tvorbě sebepojetí podílí. Rozvíjí se také vědomí sociální příslušnosti a sociální a genderové role. Je si například vědomo příslušnosti ke své rodině a přijímá role s tím spojené – syn/dcera, sourozenec, dívka/chlapec, …(Šulová, přednášky z Vývojové psychologie 2019/2020)

Předškolní období odpovídá věku, kdy dítě navštěvuje mateřskou školu, tedy věku mezi třetím a šestým až sedmým rokem. Konec tohoto období je vymezen nástupem do školy. V předškolním období dochází k částečné stabilizaci emočního prožívání. Pozitivní ladění je častější a současně s tím ubývá zlostných projevů a vzteku, kromě toho také předškolní děti lépe zvládají kontrolovat své prožitky a chování, tedy regulovat své emoce. Rozvíjí se emoční inteligence a objevuje se smysl pro humor. Ve třech letech se u dítěte objevuje schopnost společné hry, s čímž souvisí rozvoj vztahů s vrstevníky a první přátelství. Rozvoj v oblasti emočního prožívání a sociálních vztahů pak přispívá také rozvoji prosociálního chování, objevuje se altruismus. Dítě v předškolním období si zvnitřňuje základní normy chování a je s nimi v souladu, což se projevuje pocitem viny při jejich nedodržení. Identifikace s normami a pocit viny jsou základem rozvoje svědomí. Příliš velké svědomí však může mít za následek rozvoj úzkosti, negativního sebepojetí či preferenci pasivity. Právě sebepojetí zažívá v předškolním období velký rozvoj, a to i díky tomu, že se dítě poprvé dostává mimo rodinu a proniká do instituce mateřské školy, kde má možnost testovat chování, které používá v rodině, upravovat ho s ohledem na reakce učitelek a vrstevníků a osvojovat si chování, které pozoruje u vrstevníků a považuje ho za žádoucí. Předškolní dítě je také do určité míry schopno sebehodnocení – popíše co umí, neumí a připíše si vlastnosti, které mu jsou přisuzovány dospělými („jsem chytrý a hodný, ale občas zlobím“). Co se genderové role, přijaté již koncem batolecího období, týče, v předškolním období dochází k porozumění obsahu genderových stereotypů a pohlavních rozdílů. To se projevuje například v kresbě, kdy mají děti tendenci zdůrazňovat tyto rozdíly (kreslí ženám prsa a šaty, mužům vousy a kalhoty, přejímají stereotypy ohledně barev – růžová pro holky, modrá pro kluky, vidí ženy jako matky v kuchyni a muže jako pracující otce se zájmem o auta atd.). Kolem pátého roku přichází uvědomění ohledně genderové konstantnosti, tedy že jejich genderová identita zůstává stejná bez ohledu na situaci (i když si například hrají s kočárkem, pořád jsou to chlapci). Když dochází k tomuto uvědomění, mají děti tendenci vyhledávat vzory, s nimiž by se mohly identifikovat a od nichž by se mohly naučit chování, které je pro daný gender žádoucí.(Šulová, přednášky z Vývojové psychologie 2019/2020)

Otázka stability a proměnlivosti osobnosti

V průběhu dětství a dospívání se osobnost jedince teprve utváří a prochází tudíž celou řadou změn. V dospělosti však považujeme osobnost za relativně stabilní. I dospělí jedinci se však celý svůj život vyvíjí, získávají určité zkušenosti, prožívají stres v různých podobách, a to vše i nadále utváří jejich osobnost.

Hodnocení stability a proměnlivosti osobnosti

Stabilita či proměnlivost osobnostních vlastností může být posuzována různými způsoby. Dle Vágnerové (2010) je však následující rozdělení tím nejpoužívanějším.

Skupinová stabilita (absolutní stabilita) odráží míru proměnlivosti osobnostních vlastností populace v čase. Vezmeme-li například jednotlivé faktory Big Five a získáme průměrné výsledky z reprezentativního vzorku populace a podobný sběr dat učiníme o 10 let později znovu, máme možnost pozorovat, zda se průměrné hodnoty jednotlivých faktorů posunuly nějakým směrem, což by značilo, že v dané populaci došlo k nějakým proměnám, nebo zda pozorované rozdíly nejsou statisticky významné, což by svědčilo o tom, že ke změnám nedošlo a skupinová stabilita populace je vysoká.

Diferenciální stabilita značí míru stability osobnostních vlastností jednotlivce ve srovnání s určitou částí populace, k níž se vztahuje. Pakliže se osobnostní vlastnosti jedince v průběhu času ve vztahu k dané populační skupině nemění, hovoříme o vysoké diferenciační stabilitě (tj. když jedinec při prvním měření vykazuje oproti populační skupině vyšší míru extraverze, navzdory změnám v průběhu času bude vykazovat vyšší míru extraverze i při druhém měření po několika letech). Diferenciální stabilita bývá velmi vysoká u lidí získávajících stejné zkušenosti. Nízká míra diferenciální stability může být dána například rozdílným způsobem zvládání vývojových úkolů, vlivem traumatizujících událostí a závažných onemocnění.

Individuální stabilita hodnotí proměny osobnostních vlastností u jedince v různých obdobích jeho života. Srovnávají se měření jednoho člověka v různých časech mezi sebou. K proměnám osobnostních vlastností, jak už bylo zmíněno výše, přispívají nejen vývojové změny, ale také výchova či individuální životní zkušenosti.

Stabilita a vývojově podmíněná proměnlivost základních osobnostních vlastností

Vzhledem k současných poznatků z vývojové psychologie osobnosti víme, že osobnostní vlastnosti se mění i na základě vývojových změn, tedy že v různých obdobích života dochází například ke zvýraznění či naopak zmírnění konkrétních rysů, a to v rámci celé populace, bez ohledu na kulturu. Změny osobnostních rysů jsou tak, do určité míry, projevem zrání a odrážejí geneticky podmíněné zákonitosti shodné pro všechny lidi. Nicméně i zde přichází zrání do interakce s vnějšími vlivy, které jej ovlivňují. Významným zjištěním je i to, že osobnostní rysy mají rozdílnou míru stability, tedy že některé jsou stabilní více a jiné méně. Ve vztahu k Big Five:

• Extraverze je osobnostní vlastností s největší stabilitou. Na přelomu adolescence a mladé dospělosti může mírně narůstat, poté však postupem času opět pozvolna klesá.

• Neuroticismus je naopak vlastností nejvíce proměnlivou. Charakteristický je výraznější pokles neuroticismu při přechodu z adolescence k mladé dospělosti, který v dospělosti pokračuje, ale již mnohem pozvolněji. S příchodem stáří (kolem 60. roku života) neuroticismus opět mírně narůstá.

• Otevřenost ke zkušenosti je po extraverzi dalším relativně stabilním rysem osobnosti. Tato vlastnost má tendenci narůstat v období adolescence a mladé dospělosti. Kolem 30. roku však začne pozvolna klesat a její pokles se postupně s blížícím stářím zrychluje.

• Přívětivost patří k méně stabilním a vnějšími vlivy snáze ovlivnitelným rysům osobnosti. Jedná se o rys, který má od období mladé dospělosti tendenci neustále narůstat. Výraznější je však nárůst kolem 30. roku života, kdy se předpokládá souvislost s nabytím nových sociálních rolí a poté mezi 50. a 60. rokem, kdy vyšší přívětivost může souviset s vyšší potřebou klidu, pohody a harmonických vztahů.

• Svědomitost je také spíše rysem méně stabilním, a i svědomitost má v průběhu života tendenci narůstat, nikoli v průběhu života klesat. Výrazný je nárůst zejména při přechodu k mladé dospělosti, s níž přichází nové povinnosti a zodpovědnost.

Důležité je také zmínit, že na vývojově podmíněnou stabilitu/proměnlivost se můžeme dívat různými pohledy. Nejobecněji můžeme rozlišit heterotypickou a homotypickou stabilitu. Heterotypická stabilita představuje stálost určitého rysu a zohledňuje fakt, že projevy téhož rysu se v průběhu vývoje mění, aniž by se jakkoli proměnil daný rys. Například zatímco v dětství se nízká přívětivost může manifestovat odmítáním půjčování hraček či kousáním vrstevníků, v dospělosti tentýž rys bude mít jiné, věku přizpůsobené projevy. Homotypická stabilita se zaměřuje na míru podobnosti pozorovaných charakteristik v čase. O homotypické stabilitě hovoříme například tehdy, když víme, že reakce na stres či projevy stresu jsou v určitém věkovém období u většiny lidí totožné. Homotypická stabilita se vztahuje ke konkrétním projevům chování a prožívání.

Faktory ovlivňující proměnlivost a stabilitu osobnosti

Jak bylo již několikrát zmíněno, aktuální obraz osobnosti je vždy dán interakcí genetických dispozic a vlivů prostředí. Ani tato zdánlivě jednoduchá interakce však není tak jednoduchá, jak se může na první pohled zdát.

Faktory podporující stabilitu

Mezi faktory podporující stabilitu osobnosti patří tzv. „corresponsive principles of personality development“ popsané níže.

Jedním z faktorů, který vstupuje do hry je to, že lidé s určitými osobnostními rysy se mohou častěji dostávat do situací či vyvolávat specifické reakce okolí, na které oni reagují s ohledem na osobnostní rysy. Tímto způsobem dochází k upevňování osobnostních rysů a podpoření stability osobnosti. Příkladem může být to, že vřelý a přátelský člověk se častěji dostává do pozitivních interakcí, na které on pozitivně reaguje a podporuje svou přívětivost. Stejně tak ale nepřátelsky laděný člověk bude vyvolávat negativní a odmítavé reakce, čímž se bude rovněž upevňovat jeho negativní postoj a nízká přívětivost jako osobnostní rys.

Naše osobnostní rysy však nemusí pouze ovlivňovat to, do jakých situací se dostáváme nebo jak na nás reaguje okolí, ale můžeme sami vyhledávat či vytvářet prostředí, které je v souladu s osobnostními rysy. Člověk s výrazným rysem extraverze bude s větší pravděpodobností volit zaměstnání, kde bude v kontaktu s lidmi, kde bude vidět a kde bude mít prostor se projevit než například zaměstnání někde v archivu, či někde, kde bude většinu své pracovní doby v tichosti a o samotě.

Třetím faktorem majícím vliv na stabilitu osobnosti je to, jakým způsobem vnímáme sociální situace a prostředí, v němž se nacházíme. Stejná situace totiž může být lidmi s rozličnými osobnostními rysy vnímána různě a může vytvářet rozdílná očekávání. Ona očekávání pak mohou vytvářet sebenaplňující proroctví a opět podpořit stálost stávajících osobnostních rysů.

Faktory podporující proměnlivost

Jedním z faktorů podporujících proměnlivost je sebereflexe. Ukazuje se, že cílené věnování pozornosti sobě samému, svým myšlenkám, emocím a svým tělesným prožitkům mohou přinést člověku vhled, díky němuž pak dochází k trvalejším změnám v osobnosti. S tímto principem bývá pracováno v rámci psychoterapie.

Význam má také sociální učení a vliv nápodoby. Pakliže pozorujeme u nějakého člověka určité charakteristiky a to, že je za ně odměňován, můžeme se na základě toho rozhodnout upravit své chování, což v konečném důsledku může vést ke změně na úrovni osobnosti. Podobně pak tehdy, když si všimneme, že pro nás významný člověk (rodič, partner, kamarád, …) oceňuje určitou vlastnost, případně že mu některá naše vlastnost vadí, můžeme danou vlastnost a její projevy podpořit nebo naopak potlačit.

A konečně neoddiskutovatelný je také vliv významných životních událostí. Jak bylo již zmíněno výše, změny v osobnosti mohou být vyvolány jak negativními, tak i pozitivními událostmi mezi něž může patřit svatba, porod, rozvor, změna práce, úmrtí blízké osoby, traumatizující událost a mnohé další.

Stabilita a vývoj osobnosti od dětství do dospělosti

Stabilita osobnosti obecně s přibývajícím věkem narůstá. Nejméně stabilní, a tudíž také nejvíce proměnlivá, je osobnost v době jejího utváření – v období dětství a dospívání. Nejvyšší stability pak dosahuje mezi 50. a 70. rokem života.

Vznik a vývoj osobnostních vlastností v průběhu dětství a dospívání je možné chápat jako přeměnu vrozených temperamentových vlastností. Ačkoli i zde je na místě zmínit důležitost vnějších vlivů a možnost ovlivnění vývoje osobnosti určitým způsobem. Neméně důležité je ale i to, že temperamentové vlastnosti mohou, na základě výše zmíněných tzv. corresponsive principles of personality development, vytvářet, vyhledávat nebo vnímat prostředí způsobem, jenž naopak podpoří aktuální temperamentové či osobnostní vlastnosti. Jednotlivé temperamentové vlastnosti v dětství přispívají k rozvoji osobnostních rysů různým způsobem:

• Emoční prožívání v raném dětství můžeme zjednodušeně rozlišit na pozitivní a negativní. Sklon k pozitivnímu emočnímu ladění a prožívání, kdy je dítě klidné, radostné a usměvavé se pojí s rozvojem extraverze a přívětivosti. Oproti tomu sklon k negativnímu emočnímu ladění, kdy je dítě plačtivé či zlostné se pojí s pozdějším rozvojem neuroticismu.

• Úroveň aktivity, tedy to, jak je dítě aktivní, živé a neposedné se rovněž pojí s rysem extraverze. Vysoká úroveň aktivity se v dětství projevuje zejména fyzicky, nicméně později v životě odpovídá tendenci k sebeprosazování. Příliš vysoká úroveň aktivity se tak později může projevit i nižší svědomitostí a přívětivostí.

• Inhibovanost odráží to, jak je dítě bázlivé či naopak nebojácné. Tato temperamentová vlastnost souvisí otevřeností ke zkušenosti, extraverzí a neuroticismem, a to tak, že vysoká inhibovanost negativně ovlivňuje rozvoj otevřenosti ke zkušenostem a extraverzi (inhibovanost je vlastní spíše introvertním jedincům) a podporuje rozvoj neuroticismu.

• Vytrvalost je temperamentová vlastnost mající celou řadu aspektů, mezi něž patří mimo jiné pozornost, její kapacita, schopnost odolávat rušivým podnětům nebo to, jak dlouho přetrvá zájem o určitou věc nebo činnost. Jde o temperamentovou vlastnost úzce spojenou se svědomitostí, ale může mít vliv i na rozvoj otevřenosti ke zkušenosti skrze zvídavost a snahu se něco nového naučit.

• Adaptabilita se projevuje schopností ovládat bezprostřední impulzy a kontrolovat své chování. Vyšší adaptabilita v dětství patrně výrazně napomáhá rozvoji přívětivosti a svědomitosti. Pro přívětivost se adaptabilita v dětství ukazuje jako dobrý prediktor.

Některé současné výzkumy však naznačují, že ačkoli bylo období adolescence považováno za stěžejní ve vývoji osobnosti, význam mladé dospělosti by mohl být ještě zásadnější. Mladá dospělost je totiž obdobím, v němž byly zaznamenány v populaci největší změny v tzv. skupinové či absolutní stabilitě. Tyto zásadní změny mohou být způsobeny přijímáním nových, často celoživotních, sociálních rolí – roli dospělého, oddaného partnera, rodiče, zaměstnance, …

Vývoj sebepojetí

Sebepojetí (self-concept) chápeme jako to, jak sami na sebe nahlížíme, jak se hodnotíme, či jakou máme sami o sobě představu. Sebepojetí zahrnuje v sobě složky jako je sebedůvěra (self-esteem), sebehodnocení (self-image) a sebeúcta (self-respect).(Bahbouh, přednášky z Psychologie osobnosti 2020/2021)

Sebepojetí se zažíná utvářet již v tom nejranějším dětství, a to skrze interakce s matkou, případně dalšími pečujícími osobami. To, jaké se v dítěti položí základy pro jeho současné i budoucí sebepojetí se odvíjí od chování a přístupu rodičů vůči dítěti. Pozitivní přístup na jedné straně pokládá základy pro zdravé sebepojetí, negativní přístup na straně druhé podněcuje rozvoj negativního sebepojetí dítěte.

Důležitým mezníkem ve vývoji sebepojetí je sebeuvědomění, tedy uvědomění si vlastního „já“. Jedná se o okamžik, kdy si dítě uvědomí, že není součástí matky, ale je samostatnou bytostí. Toto uvědomění nastává kolem 8. měsíce a pojí se se separační úzkostí. Dalším znakem sebeuvědomění je pak moment, kdy dítě pozná svůj odraz v zrcadle, který se objevuje kolem 18. měsíce. Později, mezi 2. a 3. rokem, vrcholí období vzdoru, které je nesmírně důležité nejen ve vývoji sebepojetí, ale i osobnosti jako celku. Zcela zásadní je zde opět role rodičů a to, jakým způsobem budou na vzdor a sebeprosazování dítěte reagovat – příliš tvrdé prosazování norem může vzbudit v dítěti nepřiměřené pocity viny a negativně tak ovlivnit jeho sebepojetí. V tomto věku je pro dítě také důležité vztahování se k druhým a přijímání sociálních rolí – syn, bratr, kamarád, … A díky rozvinutému sebeuvědomění se v řeči dítěte také poprvé objevují zájmena typu „já“, „ty“ nebo „moje“. V předškolním období dochází skrze sociální učení k osvojení pohlavní identity. U dětí mladšího školního věku mají vliv na sebepojetí zejména školní výsledky.(Šulová, přednášky z Vývojové psychologie 2019/2020)

Rozdíly ve vývoji osobnosti u zdravé a klinické populace

V úvodu této kapitoly je třeba zmínit, že v současné době, dle MKN-10, není možné přidělit diagnózu poruchy osobnosti před dosažením 18. roku života, tedy do doby, kdy je v ČR člověk považován za dospělého. A to z důvodu, že vývoj osobnosti není ukončen, což ovšem, jak je zmíněno výše, není ještě ani dlouho poté. Podle nové MKN-11 již bude možné diagnostikovat poruchu osobnosti i před 18. rokem života. Tato změna byla provedena s ohledem na současné výzkumy, které ukazují, že patologie v osobnosti bývá patrná již v dětství. Nutnou podmínkou pro tuto diagnostickou kategorii mají být alespoň 2 roky přetrvávající patologie.

Je zřejmé, a výzkumy podpořené, že patologie v osobnosti se objevují i v dětství a dospívání. Jejich prevalence se u dospívajících pohybuje kolem 11 %, u dospělých mezi 10 a 15 %. Můžeme tedy říct, že již během dospívání se poruchy osobnosti vyskytují ve stejné míře, jako v dospělosti. Raná manifestace poruch osobnosti se pojí, v závislosti na typu poruchy osobnosti, s nejrůznějším problémovým chováním v době dospívání, ale i později během života. Může jít o porušování zákonů, agresivní a násilné chování, rizikové sexuální chování, ale i sebevražedné myšlenky, tendence a pokusy, popřípadě automutilaci (řezání se, bití se, pálení se, …). Patologie v osobnosti spojené s poruchami osobnosti během adolescence rovněž predikují pozdější problémy ve vztazích (přátelských, partnerských, rodinných) i v zaměstnání.

Poruchy osobnosti mají své charakteristické znaky i v již rozvinutých osobnostních vlastnostech. Budeme-li se nadále držet tzv. Big Five, opět se dotkneme vývojově dané proměnlivosti. Zcela standardně se totiž s obdobím dospívání pojí nižší míra přívětivosti a svědomitosti a zároveň v tomto období narůstá neuroticismus. Tyto změny jsou pro dané období zcela normální. Záleží ovšem na míře. Nízká přívětivost a svědomitost spolu s vysokým neuroticismem jsou totiž často pozorovanými charakteristikami u lidí s poruchou osobnosti. Při přechodu do dospělosti neuroticismus klesá, a naopak přívětivost a svědomitost narůstají. Nejvýraznější jsou tak projevy poruch osobnosti v dospívání, později se tyto projevy mírní. Co se zmíněné míry týče, u poruch osobnosti hovoříme o extrémech – patologické extraverzi (např. exhibicionismus) či introverzi (sociální vyhýbavost, odtažitost), patologické v přívětivosti (agrese a nedůvěra, nebo naopak okamžité přilnutí k lidem), svědomitosti (workoholismus na jedné straně, nezodpovědnost a rizikové chování na straně druhé) a neuroticismu (problémy se zvládáním stresu, úzkosti a nejistota, nebo naopak pro „psychopaty“ typickou absenci strachu a úzkosti).

V minulosti byly poruchy osobnosti považovány za neléčitelné. V současnosti se pohled na tuto skupinu duševních poruch mění a pracuje se na zefektivnění intervencí, jelikož jak víme, osobnost se utváří celý život a lze v jeho průběhu formovat skrze různé intervence.

Externí nepublikované zdroje

Ke zpracování poznámek byly uplatněny také poznámky z přednášek prof. PhDr. Lenky Šulové, CSc., získané v rámci kurzu Vývojová psychologie a poznámky z přednášek doc. PhDr. MUDr. Mgr. Radvana Bahbouha, Ph.D., získané v rámci kurzu Psychologie osobnosti I. a Psychologie osobnosti II., vyučovaných na Katedře psychologie FF UK .

Odkazy

Klíčová slova

formování, vývoj, osobnost, vývoj osobnosti