Současné trendy v psychologii osobnosti.: Porovnání verzí

 
(Není zobrazeno 37 mezilehlých verzí od 6 dalších uživatelů.)
Řádek 1: Řádek 1:
 +
V tomto článku jsou nejprve charakterizovány hlavní současné přístupy ke studiu osobnosti. Poté jsou představeny hlavní druhy výzkumů v této oblasti a současný vývoj hlavních teorií v souvislosti s výzkumem. V poslední části jsou uvedeny novinky týkající se jednotlivých témat psychologie osobnosti, tedy temperamentu, motivace a motivační struktury osobnosti, silných stránek charakteru, spirituality, inteligence a sebepojetí.
  
Momentálně můžeme celkově v psychologii vidět krom hlubších zkoumání, již objevených znalostí, také snahu o propojení psychologických disciplín, spíše než aby se člověk rozkládal na jednotlivé parametry, se prosazuje fenomenologicky holistický pohled na člověka, o tom svědčí např. vznik personální psychologie (věda na pomezí pracovní psychologie a psychologie osobnosti), nebo moderní vývojové teorie – psychologie celoživotního vývoje (zakládají se na vývojové psychologii, psychologii osobnosti a sociálních podmínkách, ve kterých se člověk vyvíjí).  
+
==Hlavní současné teoretické a teoreticko-metodologické přístupy ke studiu osobnosti==
 +
V moderní historii psychologického výzkumu osobnosti se objevují dva hlavní teoreticko-metodologické přístupy. Jde o výzkum '''obecných osobnostních dimenzí a procesů''', který pracuje se skupinami osob, a o výzkum jednotlivců, ve kterém je snahou pochopit '''tematickou koherenci individuálních životů'''. Rozdíly mezi těmito přístupy jsou zachyceny i v dichotomii mezi nomotetickým a idiografickým přístupem.<ref name=":0">Blatný, M. (2010). ''Psychologie osobnosti: hlavní témata, současné přístupy.'' Grada</ref> V současné době jsou na poli psychologie osobnosti živé oba tyto základní přístupy.
  
V populární literatuře, která formuje nejen silné odvětví, kterým se psychologie jako věda udává, ale také, co nejvíce zajímá širokou veřejnost, se na poli osobnosti uplatňují zejména témata psychopatie (v americkém slova smyslu – např. kniha Hadi v oblecích), pak pozitivní psychologie (např. kniha Naučený optimismus), nově se objevují témata silných vlastností, spirituality, lidských ctností a osobní pohody, dále pak praktická psychologie (publikace zabývající se osobnostními rysy, jak je využít, popřípadě modifikovat – např. kniha Síla introvertů) – celkově se velmi prosazují tituly, které mají za úkol přivést člověka k vyššími výkonu a pomoci mu nalézt štěstí, většinou nejsou nepodobné koučování, které zažívá boom. V následujícím textu jsou vybrány kapitoly zejména s ohledem na české osobnosti, aktivní na poli výzkumu psychologie osobnosti.
+
===Faktorově-analytický přístup ke studiu osobnosti===
 +
Faktorová analýza je statistická metoda umožňující identifikaci struktur a vzorců v bohatém objemu dat a korelací. V ideálním případě faktorová analýza (tj. aplikace obecné techniky faktorové analýzy) identifikuje malý počet faktorů, které shrnují vzájemné vztahy mezi velkým počtem faktorů.<ref name=":1">Cervone, D., & Pervin, L. (2019). ''Personality: Theory and Research. Fourteenth edition.'' Wiley</ref> Je využívána v rámci nomotetického přístupu k osobnosti, kde v centru zájmu stojí snaha o odhalení obecné struktury lidských rysů.<ref name=":0" />
  
==Pozitivní psychologie – charakter a ctnosti==
+
Faktorová analýza je pravděpodobně nejpopulárnějším přístupem ve výzkumu rysů (rys je pojímán jako široká dispozice chovat se určitým způsobem; tyto dispozice jsou hierarchicky organizovány od specifických odpovědí až k obecným stylům psychologického fungování).<ref name=":0" />
Pozitivní psychologie staví na poli osobnosti do středu zájmu charakter. Martin Sellingman, který je hlavní personou v tomto odvětví formuloval s Petersonem následujících šest ctností, které dle jejich názoru formují dobrý charakter – jsou jimi moudrost, spravedlnost, odvaha, lidskost (láska), umírněnost a spiritualita.<ref name=":0">Blatný, M. (2010). ''Psychologie osobnosti: hlavní témata, současné přístupy.'' Grada</ref>
 
  
Původně se Sellingman s Petersonem (ve spolupráci s Csikszentmihalyim a Vaillantem a dalšími) snažili vytvořit klasifikační model pozitivních lidských vlastností, vycházeli především z teologické a filozofické literatury, ve všech dílech byly zmíněné výše vyjmenované vlastnosti - ke své klasifikaci vytvořili autoři také dotazníky pod označením VIA.
+
===Narativní přístup ke studiu osobnosti===
 +
Zastánci narativního přístupu v psychologii osobnosti tvrdí, že zakládat teorii pouze na metodách měření je spojené s významným rizikem spočívajícím v tom, že tento systém měření nemusí detekovat některé vlastnosti, které však jsou pro komplexní teorii důležité. Například většina lidí má svůj „životní příběh“ a další psychologické atributy, které nelze redukovat na sadu čísel.<ref name=":1" />
  
Moudrost a poznání, jako první ctnost zahrnuje získávání a následné zacházení s vědomostmi, včetně tvořivosti, zvídavosti, vhledu a otevřenosti vůči novým informacím. Odvaha zaštituje, jak statečnost, tak vytrvání a pravdomluvnost a vitalitu. Lidskost neboli láska k druhým, laskavost. Jejich pojem spravedlnost se také vztahuje více k druhým lidem, protože se jedná hlavně o vlastnosti zodpovědného občana, a fungování člověka ve společnosti – zahrnuje pojmy jako občanství, ale také vůdcovství. Umírněností myslí zejména prevence dělání špatných rozhodnutí, kvůli zbrklosti či příliš velkému sebevědomí, tedy schopnosti jako odpuštění a milosrdenství, pokoru a skromnost, ale také obezřetnost a sebedisciplínu. Spiritualita nebo transcendence je silnou ctností, která dává životu člověka smysl, a přesahují jen ve smyslových a rozumových vlastnostech. Řadíme zde smysl pro krásu a dokonalost, vděčnost, naději, smysl pro humor a spiritualitu ve smyslu víry, která nemusí být náboženského původu.<ref>(Osobnosti současného českého ošetřovatelství a jejich silné stránky charakteru /bakalářská práce, Univerzita Pardubice/, 2015)</ref>
+
Podle významného představitele narativního přístupu D. McAdamse<ref>McAdams, D. P. (2011). Narrative identity. In ''Handbook of identity theory and research'' (pp. 99-115). Springer, New York</ref> se studium osobních narativů přesunulo do centra výzkumu psychologie osobnosti a v současnosti existují programy pro studium vývoje, funkce a významu příběhů, jež lidé vyprávějí o svých životech. Ukazuje se, že internalizované a vyvíjející se příběhy o nás samých poskytují životům lidí určitou míru integrace a vnímaného významu. Životní příběhy dle narativních vědců tvoří doménu struktury a fungování osobnosti, která souvisí, ale je oddělená od domén dispozičních rysů a podle McAdamse také od tzv. charakteristických adaptací, které popisuje ve svém modelu (bude popsáno níže).
  
Kromě zjišťování ctností na úrovni jedince se také měří štěstí v národnostním měřítku, Ruut Veethoven vytvořil Světovou databázi štěstí, také existuje Index šťastné planety. Dle výsledků výzkumu pak jsou lidé zažívající větší subjektivní míru štěstí tolerantnější, otevřenější a optimističtější co se týká problémů jejich osobního života, ale také vůči celospolečenským tématům. Slezáčková – příspěvek na kongresu)
+
McAdams zdůrazňuje, že lidé jsou autobiografičtí autoři konstruující a sdílející životní příběhy nebo narativní identity. Narativní výzkum rozeznává stabilitu životních příběhů. '''Tato perspektiva''' podle Corr & Matthews (2020)<ref name=":2">Corr, P. J., & Matthews, G. E. (2020). ''The Cambridge handbook of personality psychology.'' Cambridge University Press</ref> '''poskytuje výchozí bod pro chápání narativního přístupu spíše jako komplementárního''' než protikladného k teorii rysů, a dokonce může poskytnout bod pro setkání mezi rysovými modely a idiografickými přístupy. Podle McAdamse narativní studium lidských životů dokáže velmi dobře kombinovat nejrůznější idiografické a nomotetické postupy.
  
==Kvalita života==
+
===Lifespanové přístupy ke studiu osobnosti===
Je další pojem vycházející zejména z pozitivní psychologie, kdy se vychází zejména z pojmu well-being. Jedná se o snahu měřit spokojenost člověka se svým životem, kvalitou života se od roku 1995 zabývá také WHO, jako jedním z ukazatelů. Měřit kvalitu života se vyplácí nejen u klinických pacientů, měření kvality života ukazuje novou perspektivu, která je více fenomenologická a subjektivně individuálně zaměřená. Zahrnuje jak otázky fyzického zdraví, tak psychického nastavení, osobnostních hodnot, vztahů a vztahu k prostředí ve kterém daní lidé žijí. Snaží se tedy obsáhnout člověka v širším kontextu. (WHO) V pracích nejen na poli psychologie, ale také somatické medicíny, výzkumu, sociologie patří otázka kvality života, či subjektivní spokojenosti k frekventovaně zkoumaným. <nowiki>https://www.who.int/healthinfo/survey/whoqol-qualityoflife/en/</nowiki>
+
Výzkum v psychologii se do velké míry soustředí na mladé lidi, avšak v současné populaci vzrůstá zastoupení starších dospělých. Lidé se díky pokrokům v medicíně dožívají stále vyššího věku, proto jsou změny v celoživotním rámci poměrně dramatické, uvádí Cervone & Pervin (2019)<ref name=":1" />.  
  
==Sebepojetí==
+
Starší dospělí vykazují velkou psychickou odolnost. Obvykle jsou schopni odolat obtížím souvisejícím s vyšším věkem a udržet si pozoruhodně silný pocit sebe sama a osobní pohody. Výzvou pro výzkumníky je tedy porozumět procesům, díky kterým je toto možné. Základní vhled do této problematiky pochází z práce německého psychologa Paula Baltese a jeho spolupracovníků. Ke zkoumaným tématům patří osobní pohoda nebo míra self-esteem (sebevědomí) ve starším věku. Vznikají tak modely psychického vývoje osobnosti v průběhu celého života (např. Baltes: obecný model psychického vývoje a odolnosti nebo Carstensen: Teorie socioemocionální selektivity).<ref name=":1" />
Sebepojetí opětovně souhlasí s celkovým fenomenologickým naladěním dnešního bádání, zaměřuje se na otázky: Co si o sobě myslím já? Jak se vnímám ve vztahu s jinými osobami, věcmi a okolnostmi? Pokud člověk odpoví na dané otázky, vznikne soubor představ a hodnot, které vůči sobě má. Na vývoj sebepojetí mají na začátku života velký vliv názor ostatních na nás samé, tyto názory posléze internalizujeme. Představa sebe, a představa toho, co si o nás asi ostatní lidé myslí, má posléze vliv na naše chování i prožívání, sami vůči sobě pak můžeme prožívat pestrou škálu emocí, od hrdosti po nedostatečnost a jiné. Ve vývoji sebepojetí má dle bandury také význam tzv. ideální a požadované já. Dnes je sebepojetí vnímáno jako multifacetové (složené z několika subreprezentací sebe samého), hierarchické (od konkrétních situací k obecným domněnkách o sobě) a dynamické (existence aktivního sebepojetí – v určité situaci se aktivuje určitá subreprezentace sebepojetí).<ref name=":0" />
 
  
==Jiné typy inteligence (emoční inteligence, sociální inteligence)==
+
===Celostní (holistické) zkoumání osobnosti===
Ke zkoumání klasické inteligence se postupně přidávají i jiné typy inteligence, které jsou neméně důležité pro fungování člověka.  Emoční inteligence byla jako pojem definována sice již v roce 1964, ale do povědomí a oblasti zkoumání se rozsáhleji dostala až koncem tisíciletí po zpopularizování termínu Davidem Golemanem. Emoční inteligence rozlišuje dva podtypy emoční inteligence, a to zaměřenu dovnitř, tedy související s rozpoznáváním vlastních emocí a jejich kontrolou a zaměřenou ven, tedy poznávání emocí druhých, empatií a porozumění prožitků druhých. Goleman také definuje šest základních emocí, které jsou evolučně staré a projevují se daným fyziologickým pochodem s emocí spojeným. Těmito emocemi jsou hněv, strach, štěstí, láska, překvapení, odpor či zhnusení, a smutek. Golemanova hypotéza je, že na úspěchu člověka se podílejí jak Inteligence klasická, tak ta emoční. Inteligentní člověk zvládá logicky náročnější situace a emočně zdatný, zase zvládá spolupráci s lidmi a sebekontrolu. Vytvořil tedy typologii lidí na základě míry emoční a klasické inteligence. Rozlišuje čistý typ s vysokým IQ, racionálně uvažujícího, inteligenčně zdatného, ale s nízkou emoční inteligencí takže často oplývající kritičností, povýšeností a emočním chladem. Pak čistý typ s vysokým EQ, tedy lidi, kteří tíhnou k druhým lidem, bývají nesobečtí, soucitní a otevření, tedy často oblíbení. Goleman ale upozorňuje, že IQ a EQ se nevyskytuje v těchto extrémech, ale mísí se v různých poměrech. <ref>Goleman, D. (2011). ''Emoční inteligence'' (Vyd. 2., v nakl. Metafora 1.). Metafora</ref>
+
V psychologii osobnosti se v minulém století různé výzkumné proudy zaměřovaly na různá témata nebo na různé struktury či složky osobnosti (jako rysy nebo identita). Postupně bylo empiricky dokládány vzájemné interakce a vztahy mezi jednotlivými složkami osobnosti. Po období, které bylo ve vědeckém výzkumu osobnosti zaměřeno spíše analyticky, podle Blatného přichází období integrace a syntézy získaných poznatků. V současném vývoji psychologie osobnosti se proto oživuje zájem o studium osobnosti jako integrovaného celku a dle Blatného není udržitelné zdůrazňovat pouze některý ze subsystémů osobnosti jako její hlavní výkladový systém. V souvislosti s tímto procesem Blatný zmiňuje obrodu studia člověka jako jedinečné bytosti, který se projevuje například v zájmu o narativní přístup k identitě nebo v zájmu o psychobiografické metody.<ref name=":0" />
  
Sociální inteligence se ve velkém shoduje s emoční inteligencí, má však přesah do sociálních vazeb, nejznámějším badatelem na poli sociální inteligence je psycholog Reuven Bar-On, který určit šest atributů sociální inteligence, jsou jimi: schopnost rozpoznat vlastní emoční stavy, chápat je a umět je projevit; schopnost rozpoznat pocity druhých a aplikovat je na sebe sama; schopnost regulovat a kontrolovat emoce; schopnost flexibilního přístupu k řešení intrapersonálních a interpersonálních konfliktů a schopnost udržet se v dobré náladě a motivovat sebe sama. Avšak dle jiných autorů se sociální a emoční inteligence od sebe liší více a určují sociální inteligenci spíše jako schopnost rozpoznat atmosféru ve skupině a díky tomu vybírat nejvhodnější strategie chování, schopnost vystupovat a sebeprezentovat se tak, jak daný člověk chce, aby jej ostatní vnímali. Ale také autentičnost, či nakolik je srozumitelný a umí se přirozeně přizpůsobit stylu jazyka ostatních. Někteří autoři vnímají sociální inteligenci také jako nástroj manipulace s ostatními.<ref>''Sociální inteligence ve vztahu k šesti dimenzím osobnosti'' /diplomová práce, Univerzita Palackého v Olomouci/ (2012). <nowiki>https://theses.cz/id/28bhk3/160130</nowiki></ref>
+
i když různé školy výzkumu osobnosti mají různé cíle, jsou stále ochotnější spolu komunikovat. Například Poropat a Corr navrhli „cronbachovský“ přístup k integrativní teorii osobnosti, který jde nad rámec typických rysových modelů tím, že se přizpůsobuje více zdrojům variance, včetně zahrnutí kontextových faktorů, vnímání jednotlivců pozorovateli a intraindividuálních rozdílů.<ref name=":2" />  
  
 +
Například také McAdams přináší holistický a komplexní pohled na osobnost, kterou pojímá jako (1) jedinečnou variaci jednotlivce na obecný evoluční design lidské přirozenosti, vyjádřenou jako vyvíjející se vzorec (2) variaci dispozičních rysů, (3) variaci charakteristických adaptací a (4) sebedefinující životní narativy, komplexně a diferencovaně umístěné v (5) kulturních a sociálních kontextech. Charakteristické adaptace zahrnují motivy, cíle, plány, snahy, strategie, hodnoty, vlastní schémata, mentální reprezentace významných druhých, vývojové úkoly a mnoho dalších aspektů psychologické individuality. Pokud rysy načrtnou obrys dané osobnosti, charakteristické adaptace vyplní mnoho detailů. Životní příběhy čerpají z dispozičních rysů a charakteristických adaptací a jsou na nich vrstveny, nelze je však redukovat na rysy a adaptace. Pokud rysy načrtnou obrys a adaptace doplní detaily, pak příběhy (narativy) dají jednotlivým životům jejich jedinečný a kulturně ukotvený význam.<ref name=":2" />
 +
 +
===Interkulturní přístupy ke studiu osobnosti===
 +
Cervone a Pervin<ref name=":1" /> popisují dvě strategie, které umožňují přemýšlet o osobnosti a kultuře a na jejichž základě je prováděn výzkum v této oblasti. Nazývají je jednoduše jako strategii č. 1 a č. 2:
 +
 +
'''Ve strategii č. 1''' výzkumník začíná konkrétní teoretickou koncepcí a ptá se, zda platí napříč kulturami. Témata kultury a osobnosti se omezují na otázky, co lze považovat za zobecnitelné: zda daný psychologický nález lze převést z jednoho prostředí do druhého. Tato strategie má dvě významná omezení: může selhat při identifikaci aspektů osobnosti, které jsou důležité v jiných kulturách, ale ne v té vlastní. Výzkumníci tak mohou zcela přehlédnout aspekty osobnosti, které jsou klíčovými rysy v odlišné kultuře. Druhé omezení spočívá v tom, že tato strategie považuje kulturu za okrajovou vzhledem ke studiu lidské povahy. Znamená to, že teoretik osobnosti může nejprve vyvinout bezkulturní model základních aspektů osobnosti a individuálních rozdílů a poté se – jako druh dodatečného nápadu – může ptát, zda musí být model „vyladěn“ sem či tam, aby zohlednil kulturní variace.
 +
 +
'''Strategie č. 2''': Kultura a osobnost. V tomto alternativním přístupu nestojí kultura na periferii psychologie osobnosti – je v jejím jádru. Lidé jsou považováni za osoby, které získávají smysl své osobnosti (sense of personhood) prostřednictvím interakcí se svou kulturou. Kultury se skládají z těch samých osob, které z této kultury získaly svůj „sense of personhood“. Jinými slovy, kultura a osobnost se „navzájem tvoří“. V tomto pohledu tedy neexistuje osobnost bez kultury na jedné straně a žádná kultura bez osob na straně druhé. Místo toho existují osoby, které fungují psychologicky pomocí kulturních nástrojů, včetně jazyka a souvisejících významových systémů. Již více než deset let se tento způsob myšlení rozvíjí v oblasti známé jako kulturní psychologie.<ref name=":1" />
 +
 +
====Sociálně konstruovaná osobnost a Já (self) v rámci kultury====
 +
Důsledky kulturní psychologie pro studium osobnosti vede např. k výzkumům sebepojetí v americké a japonské kultuře. Názory lidí na to, co to je být „já“ nebo člověk, nemusí být na celém světě stejné. Různé kultury mohou mít různá přesvědčení o právech, povinnostech, možnostech a nejdůležitějších rysech spojených s osobností. Taková přesvědčení nejsou nutně explicitní; jinými slovy, může se stát, že mnoho členů kultury tyto kulturně sdílené přesvědčení o povaze osobnosti výslovně nevyjádří slovy. Přesto, i když o tom nepřestanou přemýšlet výslovně, každý má představy o nejzákladnějších aspektech osobnosti. Zdá se, že tato pojetí se v různých kulturách liší. Převážně se rozdíly nacházejí při kontrastu evropsko-americké a východoasijské kultury.<ref name=":1" />
 +
 +
Souhru kultury a osobnosti odhalují také studie lidí, kteří se pohybují z jednoho kulturního kontextu do druhého. Roli kognitivních procesů v těchto kulturních rozdílech dále odhalují studie bikulturních jedinců. Jsou to lidé, kteří žili dostatečně dlouho v každé ze dvou různých kultur, aby si osvojili systémy víry obou . Takoví lidé jsou schopni „přepínání rámců“: Mohou změnit kulturně zakotvený rámec, prostřednictvím kterého interpretují danou událost.<ref name=":1" />
 +
 +
==Hlavní druhy výzkumů realizovaných v rámci současné psychologie osobnosti==
 +
 +
===''Trendy v kvantitativním výzkumu''===
 +
 +
===='''Výzkumy v rámci faktorového přístupu ke studiu osobnosti'''====
 +
Jeden z významných proudů výzkumu psychologie uplatňuje faktorovu analýzu, kterou používá pro popis struktury osobnosti, resp. struktury osobnostních rysů. Jak zde již bylo zmíněno, faktorově-analytický přístup je historicky spjat s rysovým přístupem k popisu osobnosti a snaží se o přísně vědecký postup při hledání obecně patných zákonitostí, proto prvořadým zájmem rysových teoretiků je měření. Schopnost spolehlivě a validně měřit osobnostní rysy je z pohledu této teorie zásadním prvním krokem v budování vědy o osobnosti. Rysoví teoretici používají konstrukty rysů, aby sloužily alespoň dvěma a někdy třem vědeckým funkcím: deskripci, predikci a explanaci. Snaží se tedy vytvořit celkové popisné schéma, v rámci kterého lze popsat všechny osoby, tzn. snaží se vytvořit osobnostní taxonomii (způsob klasifikace lidí podle jejich vlastností, průměrných typů prožívání a jednání). Prediktivní funkce se týká vytváření předpovědí, jako je pracovní výkon. Pokud jde o explanaci, resp. vysvětlení vzájemných odlišností v lidském chování, rysoví teoretici se liší ve svých tvrzeních a existuje řada teorií rysů, které jsou rodinou vzájemně souvisejících, ale ne totožných perspektiv.
 +
 +
Blíže budou některé z těchto teorií představeny v následující kapitole věnované současnému vývoji teorií a výzkumu psychologie osobnosti.
 +
 +
===='''Rozsáhlé korelační studie a studie pracující se strukturním modelováním'''====
 +
Korelační studie a studie, které využívají strukturní modelování, se zaměřují na souvislosti osobnostních rysů (dle modelů jako 16PF, PEN a v současnosti především Big Five či HEXACO) s dalšími relevantními proměnnými – jako je kultura (rozdíly mezi kulturami v jednotlivých rysech), pohlaví (rozdíly v pohlaví), pořadí narození, pracovní výkonnost, školní úspěšnost, well-being, duševní a osobnostní poruchy apod.
 +
 +
Studie genderových rozdílů v 55 zemích pomocí Big Five Inventory zjistila, že ženy měly tendenci být poněkud vyšší než muži v neuroticismu, extraverzi, přívětivosti a svědomitosti. Rozdíl v neuroticismu byl nejvýraznější a nejkonzistentnější.  Naměřené rozdíly ve míře pohlavních rozdílů mezi více či méně rozvinutými světovými regiony byly způsobeny rozdíly měřených osobností mužů, nikoli žen. Muži ve vysoce rozvinutých oblastech světa byli méně neurotičtí, méně extravertní, méně svědomití a méně přívětiví ve srovnání s muži v méně rozvinutých oblastech světa. Ženy se naopak v osobnostních rysech napříč regiony nelišily.<ref>Schmitt DP, Realo A, Voracek M & Allik J (2008). Why can't a man be more like a woman? Sex differences in Big Five personality traits across 55 cultures. ''Journal of Personality and Social Psychology. 94''(1): 168–82. doi:10.1037/0022-3514.94.1.168</ref>
 +
 +
Pokud jde o mezikulturní rozdíly, byly nalezeny vztahy mezi kulturními faktory Geerta Hofstedeho, individualismem, mocenskou vzdáleností, maskulinitou a vyhýbáním se nejistotě, s průměrným skóre Velké pětky v daném národě. Například míra, do jaké země oceňuje individualismus, koreluje s její průměrnou extraverzí, zatímco lidé žijící v kulturách, které akceptují velké nerovnosti ve svých mocenských strukturách, mají tendenci skórovat poněkud výše, pokud jde o svědomitost.<ref>Mooradian, Todd A.; Swan, K. Scott (2006). "Personality-and-culture: The case of national extraversion and word-of-mouth". J''ournal of Business Research. Special Section - The 2005 La Londe Seminar. 59'' (6): 778–785.</ref> Pokusy o replikaci Velké pětky v jiných zemích pomocí slov z jejich jazyků byly v některých zemích úspěšné, ale v jiných nikoli. Individuální rozdíly ve vlastnostech jsou zřejmě relevantní ve specifickém kulturním kontextu a že nemají svůj vliv mimo tento kontext.<ref>Wikipedia: Big Five personality traits. Dostupné z: [https://en.wikipedia.org/wiki/Big_Five_personality_traits?fbclid=IwAR1FMPY26D7CkJq8S-Zb7b8uU5Nyyl-L_L3iE1z_B9NvB5jGR9SXDSq23is#cite_ref-ReferenceB_124-0]</ref>
 +
 +
Big five dokáže predikovat duševní poruchy, konkrétně poruchy osobnosti zejména na základě zvýšeného neuroticismu a snížené přívětivosti, avšak nedokáže příliš dobře diferencovat mezi jednotlivými poruchami.<ref>Saulsman, L.M., Page A.C. (2004). The five-factor model and personality disorder empirical literature: A meta-analytic review. ''Clinical Psychology Review''.</ref>
 +
 +
Neuroticismus všeobecně signifikantně souvisí s výskytem duševních onemocnění, jako jsou depresivní a úzkostné poruchy, post-traumatická stresová porucha či poruchy zneužívání návykových látek.<ref>Compton WM, Conway KP, Stinson FS (2005). "Prevalence, correlates, and comorbidity of DSM-IV antisocial personality syndromes and alcohol and specific drug use disorders in the United States: results from the national epidemiologic survey on alcohol and related conditions. ''The journal of clinical psychiatry 66''(6), 677-85.</ref> Rozdílné jsou osobnostní profily velké pětky u uživatel různých typů drog.<ref>Fehrman, E; Egan, V; Gorban, A. N.; Levesley, J; Mirkes, Evgeny M.; Muhammad, Awaz K. (2019). ''Personality Traits and Drug Consumption. A Story Told by Data''. Springer</ref>
 +
 +
Dalším zkoumaným okruhem témat v souvislosti s Big five je vzdělání a pracovní úspěšnost, romantické vztahy, politická identifikace nebo vztahy k náboženství v průběhu života. K akademické úspěšnosti byl nalezen negativní vztah s neuroticismem a dobré výsledky byly predikovány svědomitostí, hlavní čtyři styly učení jsou pak spojeny především s otevřeností vůči zkušenosti a s extraverzí.<ref>Komarraju M, Karau SJ, Schmeck RR, Avdic A (September 2011). "The Big Five personality traits, learning styles, and academic achievement". ''Personality and Individual Differences. 51'' (4): 472–77</ref>
 +
 +
====Neurovědecké studie osobnosti====
 +
Neurovědný výzkum osobnosti vzešel z předpokladu, že zákonitosti v lidském chování a ve zkušenostech, které tvoří osobnost, jsou spojeny se zákonitostmi biologických funkcí mozku.<ref name=":2" />
 +
 +
Existuje velké množství metod, které se široce používají v neurovědách při výzkumu osobnosti. Obecné kategorie neurovědeckých metod, které v současnosti považujeme za nejdůležitější pro osobnost, jsou:
 +
 +
(1) '''neurozobrazovací metody''' (např. magnetická rezonance (MRI) a pozitronová emisní tomografie (PET). Strukturální MRI (sMRI) se při vytváření obrazů mozku spoléhá na různé magnetické vlastnosti různých typů tkání, zatímco funkční MRI (fMRI) měří mozkovou aktivitu na základě průtoku krve. Studie fMRI zahrnující osobnostní proměnné se po dlouhou dobu zaměřovaly především na nervovou aktivaci, jak je indikováno kontrastem signálu závislého na hladině kyslíku v krvi (BOLD) (nepřímé měření nervové aktivity založené na magnetických vlastnostech okysličeného vs. deoxygenovaného hemoglobinu) během úkolu v porovnání se signálem BOLD v kontrolním stavu, v poslední době se věnuje značná pozornost funkční konektivitě, vzorcům časové synchronie mezi různými oblastmi mozku. Zjištění, že tyto vzorce synchronie jsou podobné v klidu a při plnění konkrétních úkolů, umožnilo mapování hlavních funkčních sítí v mozku, které pak lze analyzovat ve vztahu k různým osobnostním proměnným.
 +
 +
(2) '''molekulární genetika''' (také známá jako genomika), například Genomové asociační studie (GWAS) se nedávno ukázaly jako slibný alternativní přístup k identifikaci asociací mezi behaviorálními fenotypy a genetickými variantami. Problém s GWAS spočívá v tom, že k detekci spolehlivých efektů jsou zapotřebí extrémně velké vzorky. Nicméně nedávné GWAS identifikovaly genetické varianty spojené s inteligencí, neuroticismem, extraverzí a otevřeností a očekáváme, že GWAS brzy začne podstatně přispívat k poznání v neurovědách osobnosti.
 +
 +
(3) '''elektrofyziologické techniky''' (např. elektroencefolografie (EEG) nebo měření elektrodermální aktivity (EDA), Elektrofyziologický výzkum byl primárním nástrojem pro zkoumání biologie osobnosti před příchodem neurozobrazování a molekulární genetiky. Ačkoli EEG má mnohem horší prostorové rozlišení než fMRI a je nyní mnohem méně prominentní v této oblasti, má nicméně mnohem větší časové rozlišení (řádově milisekundy versus sekundy u fMRI), a proto je nadále užitečným nástrojem pro osobnostní neurovědy. EEG se nadále používá k identifikaci pravidelností ve funkci mozku ve velmi krátkých časových intervalech.
 +
 +
(4) Využívají se také '''testy endogenních psychoaktivních látek''' nebo jejich vedlejších produktů (např. hladiny hormonů ve slinách nebo metabolity neurotransmiterů v mozkomíšním moku)
 +
 +
(5) '''psychofarmakologické manipulace''' (např. látky, které ovlivňují funkci neurotransmiterů).<ref name=":2" />
 +
 +
===''Trendy v kvalitativním výzkumu v rámci psychologie osobnosti''===
 +
 +
===='''Narativní přístup – narativní analýza'''====
 +
Příběh lze chápat jako syntézu vytvářející smysluplný celek z řady událostí. Strukturování a interpretace životní zkušenosti je umožněno prostřednictvím narativní konstrukce, kterou prování jednotlivec. Narativní výzkum pak můžeme vyložit jako metodu interpretace této interpretace a převyprávění jeho vyprávění. V rámci narativního výzkumu lze rozlišit tři úrovně vyprávění: to uvedené účastníkem studie, poté výzkumníkova interpretace a nakonec příběh, který konstruuje čtenář. Význam je proto chápán jako společný produkt participanta, výzkumníka a čtenáře; jde o participativně-dialogickou interpretaci, což znamená, že výzkumná zjištění se utváří v dialogu a v závislosti na zpětné vazbě od účastníků výzkumu. Klasické pojetí validity je v tomto přístupu nahrazeno širším pojmem důvěryhodnost, ke které patří koherence, smysluplnost, sdělnost a logičnost. Cílem narativního výzkumu je rekonstrukce významu zkoumaného jevu.<ref>Řiháček, T., Čermák, I., & Hytych, R. (2013). ''Kvalitativní analýza textů: čtyři přístupy.'' Brno: Masarykova univerzita.</ref>
 +
 +
Navzdory tradičně pojímané kvalitativní povaze narativního přístupu je však v rámci něj postupováno i kvantitativně. McAdams (2008)<ref name=":3">McAdams, D. P. (2008). Personal narratives and the life story. In: John, O. P., Robins, R. W., & Pervin, L. A., ''Handbook of personality. Theory and research, 3,'' 114-158.</ref> uvádí, že většina narativních výzkumů, které byly publikovány v osobnostních žurnálech sestává z '''kvantitativních studií''' určených k testování hypotéz. Během posledních dvou desetiletí výzkumníci vyvinuli strukturované protokoly pro získávání životních narativních dat a ověřili velké množství postupů pro kódování psychologických dimenzí životních příběhů. Jde například o různé protokoly rozhovorů o životním příběhu, řízený autobiografický dotazník nebo také objektivní kódovací systémy pro hodnocení narativního tónu, témat jednání a společenství v narativních popisech života, sekvencí vykoupení a kontaminace a artikulace cílů. postupy pro posouzení specifičnosti, významu, obsahu a afektivní kvality sebedefinujících vzpomínek. Pennebaker a kolegové použili počítačové systémy počítání slov k posouzení mnoha různých rysů narativního textu.
 +
 +
Narativní studie například ukázaly, že sociální motivy týkající se moci a intimity/důvěrnosti systematicky souvisejí s opakujícími se narativními tématy v životních příbězích. Lidé se silnými mocenskými motivy mají tendenci konstruovat osobní příběhy a životní příběhy, které obsahují taková působivá životní témata, jako je sebeovládání, postavení a vítězství, úspěch a odpovědnost a zplnomocnění; ti, kteří mají vysokou intimní motivaci, mají tendenci konstruovat příběhy o společném životě, zdůrazňující lásku a přátelství, dialog, péči o druhé a sounáležitost. Lidé se silnou mocenskou motivací mají také tendenci používat analytický a diferencovaný styl vyprávění při popisu agentních událostí, přičemž vnímají více rozdílů, separací a protikladů ve srovnání s lidmi s nižší mocenskou motivací. Naproti tomu lidé s vysokou intimní motivací mají tendenci používat syntetizující styl, když popisují společné události, odhalují podobnosti, souvislosti a shody mezi různými prvky ve významných scénách životního příběhu.<ref name=":3" />
 +
 +
===='''Psychobiografické výzkumy'''====
 +
Psychobiografický výzkum se zaměřuje na kvalitativní analýzu chování a rysů významných historických postav ve vztahu k určitému konceptu, který je relevantní pro psychologii osobnosti nebo kognitivní psychologii.
 +
 +
Psychobiografie je dle Mayer a Kőváry (2019)<ref name=":4">Mayer, C. H., & Kovary, Z. (Eds.). (2019). ''New trends in psychobiography''. Cham: Springer.</ref> systematická aplikace vědecké psychologie při interpretaci života a děl významných lidí, jako jsou umělci, vědci, filozofové, aktivisté nebo politici. Tuto metodu poprvé použil S. Freud r. 1910 pro popis života Leonarda da Vinci. Psychobiografie vzešla ze zkoumání výjimečné umělecké kreativity, která je dodnes jedním z nejčastějších témat těchto bádání. Od 20. do 50. let 20. století byla psychobiografie populární výzkumnou metodou mezi psychoanalytiky a ovlivnila také rozvíjející se idiografickou tradici psychologie osobnosti v USA, včetně G. W. Allporta, Henryho A. Murraye a dalších. Od 50. do 80. let 20. století však procházela psychobiografická metoda stagnací, s výjimkou práce Ericha H. Ericsona, který ji využval a rozvíjel. Od 80. let se tato metoda vrací do využití v psychologii osobnosti, avšak moderní psychobiografie se v mnohém liší od té původní klasické. Je eklektičtější, využívá různé trendy psychologie osobnosti, její výzkumné zaměření se rozšiřuje, je přesnější v kritickém nakládání se zdroji a s daty, i v reflektování procesu interpretace, validizace a osobního zapojení výzkumníka.<ref name=":4" />
 +
 +
Psychobiografie je typ hloubkové případové studie, integrální a komplexní prezentace personalistického, fenomenologického, historického, klinického a interpretačního zkoumání. Psychobiografie může být jak jedinou případovou studií, tak „psychobiografií s více případy“, která poukazuje na představu, že v jedné psychobiografii lze zkoumat více než jeden individuální život.<ref name=":4" />
 +
 +
Silná psychobiografie by měla poskytovat přesný, vyvážený psychologický profil a zabývat se jak silnými stránkami a osobními úspěchy dané postavy, tak i charakterovými nedostatky a životními selháními. Ohledy na etické a právní otázky při výběru předmětu výzkumu zahrnují zajištění toho, aby se subjekt kvalifikoval jako veřejná osoba, zvážení poměrů o životním prostoru subjektu (zda stále žije nebo je nebo zesnulý) a závazek o poskytnutí spravedlivého, vyváženého, přesného a důvěryhodného psychologického profilu. Biografické příběhy podporují hlubší pochopení charakteristických adaptací, koncept vytvořený McAdamsem. Psychobiografii lze využít i při studiu interkulturních nebo historických rozdílů – psychobiografické subjekty se často liší v hodnotách, přesvědčení nebo v genderových rolích v porovnání dobou a místem, kdy je psychobiografický výzkum prováděn. Oblast psychobiografie pomáhá spojit studenty psychologie s jejich intelektuální historií a profesní identitou. Dobrá psychobiografie, protože ji čte tak velké publikum, může vzdělávat veřejnost o oboru psychologie a psychohistorie.<ref name=":4" />
 +
 +
Následují dvě ilustrace psychobiografické metody z publikace autorů Mayer a Kőváry<ref name=":4" />:
 +
 +
J. W. Goethe měl jedinečnou schopnost popsat svůj osobní vývoj a své psychické krize, které zažil, proto je ideálním subjektem pro psychobiografický výzkum. Z této psychobiografie plyne, že Goethova schopnost zůstat oddán životu a své kreativitě navzdory prudkým výkyvům nálad je psychologicky velmi zajímavá. Jeho sebereflexe, politická a vědecká práce i básnická tvorba pro něj byly nepostradatelné aby mohl překonávat citový zmatek, vztahové konflikty a výkyvy nálad. Psychobiografické analýzy podle Myers a K. umožňují lepší pochopení autora, jeho díla, i nás samých. V Goethově případě vidíme, jak jeho uvědomění a propracování světlých i temných aspektů mateřských postav šlo ruku v ruce s dobrým vztahem s jeho vlastní matkou. Dokázali se navzájem milovat a respektovat bez iracionální idealizace a mohli tolerovat vzájemnou autonomii a oddělení (separaci). Psychobiografická reflexe Goethova života a díla ukazuje v obecnějším smyslu, že umělecká transformace destruktivních aspektů, které jsou vlastní všem lidským vztahům, může vést k aktivnímu umění žít a někdy k vynikající kreativitě.
 +
 +
V roce 1981 vyšly deníky mladé Holanďanky Etty Hillesum, která zemřela v Osvětimi. Deníky odhalují hluboký boj za osobní nezávislost proti bezprecedentním hrozbám nacistického útlaku. Pod vlivem psychologa Julia Spiera, který byl pro ni terapeutem, otcovskou postavou, milencem a mentorem, se psaní stalo pro Etty prostředkem jejího vnitřnho osvobození a rozvoje osobnosti. Jedním z nejzajímavějších a nejparadoxnějších aspektů jejích deníků je, že si prostřednictvím úvah o existenciálních tématech v situaci skutečného ohtožení života uvědomila podstatné zlepšení svého sebevědomí a osobní integrity. Vypracovaná psychobiografie podává přehled spisů Etty Hillesum v kontextu její životní historie a vývoje osobnosti; ve světle současných psychologických teorií posttraumatického růstu a také v rámci filozofického konceptu „proudu přítomnosti“ (flow of the presence) Erica Voegelina. Analýza by mohla přispět k pochopení paradoxních pozitivních reakcí, které pomáhají některým lidem, kteří jsou zasaženi extrémním stresem a vážnými traumaty, k vyrovnání se stresem a dosažení rozvoje osobnosti.
 +
 +
====Kazuistiky (případové studie, case study)====
 +
Výzkum případových studií umožňuje prozkoumat a pochopit motivace, události a příležitosti, které ovlivňují životní historii subjektu. Toto holistické, hloubkové zkoumání se specializuje na analýzu sociálních, morálních, etických a behaviorálních základů subjektu: školní docházku, výuku víry, socioekonomický status, rodinnou strukturu a další vlivné faktory, které motivují sociologické zájmy. Případová studie se vyživuje prostřednictvím intersubjektivní metodologie, která pomáhá objasňovat vztahy a motivace. Existují však různé typy případových studií v různých prostředích as různými ohnisky nebo jednotkami vyšetřování, které přejímají různé teoretické rámce, aby případ dal smysl.<ref name=":4" />
 +
 +
==Současný vývoj teorií a výzkumu v rámci jednotlivých teoretických přístupů v rámci psychologie osobnosti==
 +
 +
===Současný vývoj psychoanalytických teorií osobnosti===
 +
Zřejmě nejmodernějším přístupem k rozvoji psychoanalytických teorií prostřednictvím výzkumu je '''neuropsychoanalýza'''. Tento termín vytvořil Mark Solms, psychoanalytik a neuropsycholog z Jižní Afriky. Spolu s neurovědcem z Estonska jménem Jaak Panksepp se významně podíleli na neuropsychoanalytickém výzkumu. Tito dva autoři přináší cenné shrnutí klíčových příspěvků neuropsychoanalýzy ve svém článku z r. 2012<ref name=":5">Panksepp, J., & Solms, M. (2012). What is neuropsychoanalysis? Clinically relevant studies of the minded brain. ''Trends in cognitive sciences, 16''(1), 6-8.</ref>.
 +
 +
Podle těchto autorů neuropsychoanalýza staví '''mysl a mozek na stejnou úroveň''', snaží se porozumět lidské mysli a uznává zásadní roli neurovědy v tomto snažení. Neuropsychoanalýza se zároveň staví proti převládajícímu extrémnímu redukcionismu v neurovědách a biologické psychiatrii tím, že se zaměřuje na zkušenost lidí z perspektivy první osoby a je podle ní nemožné vysvětlit složité chování bez odkazu k sítím neuronů, které zprostředkovávají subjektivní duševní děje: tedy kauzální účinky myšlenek a pocitů. Afektivní stavy a subjektivní záměrnost jsou mozku vlastní a podle neuropschoanalytických vědců mají kauzální účinky. Mysl vzniká z komplexních funkcí mozkové sítě, které je třeba studovat současně u lidí a jiných organismů, aby bylo možné osvětlit mezidruhové afektivní základy mysli, vzhledem k tomu, že mnoho kognitivních procesů je motivováno emočními stavy.<ref name=":5" />
 +
 +
Cervone a Pervin (2019)<ref name=":1" /> ilustrují '''čtyři klíčové příspěvky neuropsychoanalýzy týkající se studia osobnosti''':
 +
 +
1. První se týká důkazů o nervových systémech, které mají podobnou strukturu a funkci u lidí a u zvířat, a přímo přispívají k prožívání pocitových stavů. V klíčovém typu výzkumu, který podporuje tento závěr, výzkumníci elektricky stimulují specifické oblasti mozku. Elektrická stimulace různých mozkových oblastí mozků zvířat produkuje různé emoce, včetně strachu, vzteku (hněvu), chtíče (sexuální touha) a hledání (motivace usilovat o odměnu. Klíčové oblasti mozku jsou subkortikální, tj. jsou v nižších oblastech mozku, jejichž anatomie je podobná u mnoha druhů zvířat. Těmito důkazy může dle Pankseppa a Solmse být '''podložena Freudova teorie o instinktivní povaze „pudů'''“, které jsou svou povahou animální a sídlí v id (mimo vědomou kontrolu).
 +
 +
2. Freud také popsal obranné mechanismy ega, které vedou ke '''klamání sebe sama''', aby bylo zabráněno zaplavení úzkostí. Je proto rozdíl mezi tím, kdy pacienti nevědomě klamou sebe samé a tím, kdy pacienti vědomě klamou terapeuta. Neuropsychoanalýza dokázala identifikovat oblasti mozku, které by mohly být základem sebeklamných myšlenek. V případech poškození mozku (např. které může být důsledkem mozkového nádoru) lze pozorovat konfabulaci, kdy pacienti uvádějí prohlášení, kterým nepochybně věří, ale které jsou zjevně nesprávné. v případech konfabulace není pochyb o tom, že výroky pacientů jsou skutečnými případy '''sebeklamu'''. Některé konfabulace jsou tak zjevně špatné – tak odtržené od reality –, že by jim nikdo nikdy nevěřil, proto nemůže jít o záměr klamat.
 +
 +
3. Současné neurovědecké důkazy ukazují, že snění a REM spánek jsou odlišné; specificky, různé mozkové mechanismy řídí jednu versus druhou aktivitu. Na rozdíl od REM spánku je snění ovlivněno mozkovými mechanismy na relativně vysoké úrovni. Mozkové '''mechanismy na vysoké úrovni, které vytvářejí představy ve snech, jsou spojeny s řadou dalších mozkových systémů zapojených do myšlení a paměti''' – tak, jak by Freudovská teorie očekávala.
 +
 +
4. Čtvrtý příspěvek neuropsychoanalýzy se týká '''léčby psychických poruch'''. Zaměření Freudovy terapeutické metody bylo zcela psychologické (metoda volné asociace a dynamika vztahu terapeut – pacient) ​​nikoli biologické. Neuropsychoanalýza však otevírá dveře k použití psychologických i biologických intervencí. Poskytuje znalosti o specifických nervových systémech podílejících se na produkci emočních stavů. S těmito znalostmi mohou terapeuti v zásadě '''zacílit přímo na tyto nervové systémy'''. Přímé ovlivnění biologického systému, který generuje úzkostné emoce, by mohlo snížit stres a úzkost pacientů. Jedna taková strategie terapie využívá hlubokou mozkovou stimulaci (DBS). Hluboká mozková stimulace je chirurgický zákrok. V ordinaci je do určité oblasti mozku implantováno extrémně malé elektrické zařízení. Zařízení vysílá elektrické signály, které ovlivňují úrovně mozkové aktivity v dané oblasti. Jednou poruchou, pro kterou se používá DBS, je deprese. Bylo prokázáno, že DBS nejen snižuje emocionální a behaviorální symptomy deprese, ale také snižuje negativní vzorce myšlení, které přispívají k poruše.
 +
 +
Lze tedy shrnout, že současný neurovědný výzkum přinesl některá zjištění, která jsou v souladu s Freudovou teorií. Freudův psychologický model zobrazoval mysl, která obsahovala základní živočišné pudy (v id) a mentální systém (ega), který se bránil úzkosti prostřednictvím obranných strategií, které by mohly vést k tomu, že lidé sami sebe klamou o své vlastní minulosti. Mozek ve skutečnosti obsahuje biologické systémy, které odpovídají těmto psychologickým funkcím.<ref name=":1" />
 +
 +
===Současný vývoj rogeriánské teorie osobnosti===
 +
Dle Cervone a Pervin<ref name=":1" /> síla Rogerova přístupu spočívá v tom, že zachycuje zkušenost lidí o sobě samých, jejich „fenomenologii“. Lidé sebe prožívají jako '''celistvé, sjednocené osobnosti''', nikoli jako soubory osobnostních proměnných. Ale '''co přesně je toto celé, integrované já'''? Omezením Rogersovy teorie je, že na tuto otázku neodpovídá přesným způsobem. Duševní procesy jsou velmi rozmanité, každý člověk zažívá rozmanitou škálu emocí, které si někdy vzájemně odporují a často se rychle mění z jednoho okamžiku na druhý. Kromě toho se každodenní jednání řídí různými motivy, hodnotami a pravidly společenského chování. Na biologické úrovni jsou tyto různé psychologické procesy možné, protože lidé mají mozky, které obsahují velké množství odlišných nervových subsystémů. Rozmanitost a složitost psychologických a nervových procesů je skutečně velká a je třeba vysvětlit, jak se z této psychologické a biologické rozmanitosti vynořuje celistvé, integrované já. dnešní osobnostní vědci mohou pokročit za hranice chápání sebe sama, které poskytl Rogers. Jedním z hlavních pokroků je podle autorů Cervone a Pervin teorie interakce osobních systémů (v originále Theorie der Persönlichkeits-System-Interaktionen; PSI) německého psychologa '''Julia Kuhla'''.
 +
 +
===='''Teorie interakce osobnostních systémů Julia Kuhla'''====
 +
Teorie PSI identifikuje čtyři systémy osobnosti, z nichž každý má odlišné funkční vlastnosti.
 +
 +
1. '''''Systém analytického myšlení''''': zpracovává materiál logickým způsobem krok za krokem. Je tvořen vědomě přístupnými myšlenkami o našich cílech a záměrech. Nazývá se také "paměť pro vědomé záměry" (intention memory).
 +
 +
2. '''''Holistický systém cítění a myšlení'''''. Holistický systém nepostupuje krok za krokem. Je to systém paralelního zpracování, ve kterém dochází k velkému množství psychologických procesů ve stejnou dobu, neboli paralelně. Mozek se svými miliardami neuronů se přirozeně zapojuje do velkého počtu činností současně.
 +
 +
Teorie PSI rozpoznává, že dva rysy systému paralelního zpracování jsou pro osobnost velmi důležité. Jedním z nich je, že '''paralelní procesy probíhají mimo vědomí'''. Je nemožné uvědomovat si velké množství věcí současně. Pokud dojde k mnoha mentálním aktivitám současně, budou se odehrávat mimo vědomé uvědomění. Například někdy se nápad „vynoří v hlavě“ bez zjevného důvodu. Než k tomuto uvědomění došlo, musely probíhat mentální aktivity – ale my jsme o nich nevěděli. Druhým rysem paralelních systémů zpracování je to, že '''různé procesy jsou často vzájemně propojeny'''. Propojení mezi paralelně probíhajícími procesy umožňuje kombinovat informace. Pokud jste například poblíž někoho, kdo rozdělává oheň, váš mozek se zapojí do řady různých vjemových procesů: zrakový systém vidí světlo, sluchový systém slyší praskání ohně, kůže zachycuje teplo atd. Jaká je ale vaše vědomá zkušenost? Vědomě neprožíváte tři odlišné proudy informací zahrnující světlo, zvuk a teplo. Místo toho jsou tyto informační toky vzájemně propojeny a vy si vědomě uvědomujete jediný, integrovaný, celý objekt: oheň. Teorie PSI tvrdí, že '''propojení mezi mentálními procesy, které se vyskytují paralelně, jsou klíčem k integrovanému pocitu sebe sama''' popsanému Rogersem. Propojení paralelního zpracování umožňuje automaticky spojovat více myšlenek a pocitů o sobě do integrovaného celku. Kuhl řekl: „''Integrované já založeno na paralelním zpracování, které integruje kognitivní, emocionální, motivační a volní procesy uvnitř člověka''“ (Kuhl, Quirin, & Koole, 2015)<ref>Kuhl, J., Quirin, M., & Koole, S. L. (2015). Being someone: The integrated self as a neuropsychological system. ''Social and Personality Psychology Compass, 3'', 115–132</ref>. Jakmile se tyto myšlenky, pocity a motivy spojí, budete si vědomi jediného, ​​celého já.
 +
 +
3. Třetí systém PSI se nazývá '''''intuitivní systém regulace chování'''''. Jedná se o systém, který umožňuje zapojit se do chování, aniž bychom se museli věnovat pozornost každému kroku, který děláme. Pokud máme danou činnost dobře naučenou, jsou jednotlivé pohyby řízeny automatickým, intuitivním způsobem –systémem intuitivního řízení chování (např. při hraní na hudební nástroj či řízení auta).
 +
 +
4. '''''Systém detekce nesrovnalostí.''''' Konečně čtvrtým systémem PSI je systém detekce nesrovnalostí. Toto je systém, který rozpozná, když se něco nedaří – nebo přesněji, je to mentální systém, který je citlivý na rozdíly mezi smyslovými zkušenostmi a předchozími očekáváními nebo cíli. Předpokládejme, že hrajete píseň a očekáváte, že se uslyšíte hrát akord c-dur, ale místo toho se uslyšíte hrát akord c-moll. Váš systém detekce nesrovnalostí si bude vědom tohoto rozdílu mezi smyslovým vstupem a předchozím očekáváním a vydá signál, že se něco pokazilo. Takové signály mohou rychle změnit váš stav mysli. Pokud hrajete před publikem, detekce špatných akordů vás může posunout ze stavu příjemného soustředění na hudbu k nepříjemnému, úzkostnému přemýšlení o sobě a o tom, jak na vás publikum reaguje.
 +
 +
Teorie PSI dělá další krok, který Rogers neučinil. Identifikuje způsoby, kterými '''emoční stavy ovlivňují způsoby, jakými lidé o sobě přemýšlejí'''. Základním poznatkem teorie PSI je, že změny emocí – konkrétně zvýšení nebo snížení pozitivních a negativních emocí – aktivují osobnostní systémy. Podle teorie PSI má pokles negativních emocí tendenci aktivovat holistický systém myšlení a cítění. '''Snížení negativních emocí''' je signálem, který naznačuje, že se člověk nachází v bezpečné situaci, a tento bezpečnostní signál umožňuje člověku spolehnout se na systém intuitivního myšlení a cítění, kterým je integrované já. Naproti tomu '''pokles pozitivních emocí''' – takový, jaký bychom zažili v našem hudebním příkladu výše – signalizují, že něčí cíle nejsou splněny. Tento signál vede k zapojení analytického myšlení, který zjišťuje, co je špatně. Nárůst negativních emocí je signálem, že v prostředí existuje hrozba. Tyto signály zvyšují aktivitu v systému detekce nesrovnalostí; negativní emoce způsobují, že tento systém „hledá“ problémy, které je třeba odhalit a opravit. A konečně, nárůst pozitivních emocí je spojen s větší aktivací intuitivního systému kontroly chování. Stavy pozitivních emocí umožňují lidem zapojit se do kreativních akcí založených na intuici.
 +
 +
Baumann a Kuhl (2002) přinesli pro teorii empirickou podporu. U účastníků měřili dvě vlastnosti: (1) míru, do jaké v současné době prožívají negativní emoce, a (2) jejich tendenci zůstávat v negativních afektivních stavech spíše než být schopni se dostat z nich ven. Výsledky studie byly přesně takové, jaké předpověděla teorie PSI. Emocionální stavy předpovídaly schopnost myslet holisticky. Snížené negativní emoce posílily holistické myšlení – výsledek s přímými důsledky pro Rogersovu teorii osobnosti.
 +
 +
Teorie PSI ukazuje, že koncept integrovaného já má ve skutečnosti pevný vědecký základ. To je hlavní důsledek analýzy PSI pro Rogersovu teorii. Analýza paralelního procesu v lidské kognici, na kterou poukazuje teorie PSI, podporuje ústřední pohled Carla Rogerse, že já je koherentní, integrovaný, holistický psychologický systém.
 +
 +
Za poznámku stojí, že teorie PSI mimoto vysvětluje také další psychické procesy, jako je seberegulace a vůle. Tato teorie úspěšně integruje velkou šíři konceptů také z kognitivní, sociální a vývojové psychologie. V českém jazyce o ní pojednává např. T. Kohoutek (2014, s. 166-195)<ref>Kohoutek, T. (2014). ''Zvládání zátěže jako téma psychologické teorie a výzkumu'' (Doctoral dissertation, Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií). Dostupné z: [https://is.muni.cz/th/if6j9/disertacni_prace_tomas_kohoutek.pdf]</ref>.
 +
 +
==='''Současný vývoj rysových teorií osobnosti'''===
 +
 +
====Faktorově-analytické modely osobnosti====
 +
'''Pětifaktorové modely osobnosti''': Big-five, Velká pětka
 +
 +
Pětifaktorový model známý pod označením Big-five neboli velká pětka osobnostních rysů byl vyvíjen od 80. let 20. století několika vzájemně nezávislými skupinami výzkumníků.<ref>Wikipedia: Big Five Personality Traits. Dostupné z: [https://en.wikipedia.org/wiki/Big_Five_personality_traits]</ref> Tyto výzkumy byly založeny na lexikálním přístupu, který předpokládá, že osobnostní charakteristiky, které jsou ve skupině lidí důležité, se nakonec stanou součástí jazyka této skupiny a budou pravděpodobně zakódovány do jazyka jako jediné slovo.<ref>Wikipedia: Lexical hypothesis. Dostupné z: [https://en.wikipedia.org/wiki/Lexical_hypothesis#cite_ref-personality_determinants_4-0]</ref> Za pomoci lexikálního přístupu byl vyvinut dotazník 16 PF Raymonda Cattella a následně model osobnostních rysů Velké pětky nebo model struktury osobnosti HEXACO, o kterém je pojednáno níže.
 +
 +
Zatímco lexikální přístup umožňuje rysy popsat, dotazníkový dispoziční přístup ke studiu osobnosti se zaměřuje také na jejich vysvětlení prostřednictvím rysové teorie. Je založen na analýze dotazníkových položek, resp. škál. Teorie by měla vysvětlovat fungování osobnosti jako celku, tedy včetně motivace a vnitřní dynamiky. Dispoziční přístup je nejlépe reprezentován v práci autorů Costa a McCrae, kteří identifikovali 3 skupiny škál na základě clusterové analýzy dotazníku 16 PF (šlo o neuroticismus, extraverzi a otevřenost vůči zkušenosti: NEO) a po seznámení se s Goldbergovými lexikálními výzkumy sestavili osobnostní inventář pětifaktorové struktury (doplněný faktory z lexikálního přístupu: svědomitost a přívětivost). Nejnovější revidované verze tohoto inventáře se nazývá NEO-PI-R (NEO Personality Inventory Revised, který má také zkrácenou verzi (NEO Five-Factor Inventory – NEO-FFI).<ref>Hřebíčková, M. (2008). ''Lexikální a dispoziční přístup k pětifaktorovému modelu osobnosti.'' Teze disertace k získání vědeckého titulu ve skupině sociální a humanitní vědy. Praha: AV ČR. Dostupné z: [https://www.avcr.cz/export/sites/avcr.cz/cs/pro-verejnost/.content/soubory/dsc-teze/hrebickova_teze.pdf]</ref>
 +
 +
'''Pojetí osobnosti v NEO inventářích'''
 +
 +
Každý z osobnostních rysů Velké pětky obsahuje dva samostatné, ale korelované aspekty odrážející úroveň osobnosti pod širokými doménami, ale nad mnoha fasetovými stupnicemi, které jsou také součástí Velké pětky. Pět osobnostních rysů velké pětky bývá také označeno akronymem OCEAN. Těmito rysy jsou: otevřenost vůči zkušenosti (openness to experience), svědomitost (conscientiousness), extraverze (extravestion), přívětivost (agreebleness) a neuroticismus (neuroticism).
 +
 +
Každý z těchto rysů zahrnuje šest faset (tj. podkategorií či subškál):
 +
 +
*Otevřenost vůči zkušenosti (fantazie, estetické prožívání, prožívání ve smyslu otevřenosti k citům, novátorské činnosti, ideje, hodnoty)
 +
*Svědomitost (způsobilost, pořádkumilovnost, zodpovědnost, cílevědomost, disciplinovanost, rozvážnost)
 +
*Extraverze (družnost, vřelost, asertivita, aktivnost, vyhledávání vzrušení, pozitivní emoce)
 +
*Přívětivost (důvěra, upřímnost, altruismus, poddajnost, skromnost, jemnost)
 +
*Neuroticismus (úzkostnost, hněvivost-hostilita, depresivnost, rozpačitost, impulzivnost, zranitelnost)<ref>Hřebíčková, M. (2011). ''Pětifaktorový model v psychologii osobnosti: přístupy, diagnostika, uplatnění''. Praha: Grada.</ref>
 +
 +
'''Alternativy k počtu faktorů osobnosti – šesti a sedmifaktorová struktura osobnosti'''
 +
 +
V rámci výzkumu pětifaktorové osobnostní struktury se na základě několika souborů dat získaných v sedmi různých jazycích ukázalo, že kromě původních pěti faktorů existuje ještě šestý. Tento šestý faktor je nazván ''poctivost-pokora'' (Honesty-humility). Fasetami této dimenze jsou: upřímnost, férovost, vyhýbání se chamtivosti a skromnost.<ref name=":1" />
 +
 +
Tento šestifaktorový model nese název '''HEXACO''' a jeho autory jsou M. C. Ashton a K. Lee. Vedle faktoru poctivost-pokora (H) je model HEXACO tvořen těmito dimenzemi: Emocionalita (E), Extraverze (X), Přívětivost (A), Svědomitost (C) a Otevřenost vůči zkušenosti (O).<ref name=":6">Wikipedia: HEXACO model of personality structure. Dostupné z: [https://en.wikipedia.org/wiki/HEXACO_model_of_personality_structure]</ref> Oproti pětifaktorovému modelu se dva z těchto pěti faktorů mírně odlišují; jde o faktor přívětivosti a emocionality. Faktor přívětivosti v šestifaktorovém modelu obsahuje charakteristiky ''klid'' versus ''hněv'', které v pětifaktorovém modelu spadají pod neuroticismus. Faktor emocionality v šestifaktorovém modelu v mnohém odpovídá neuroticismu, avšak obsahuje charakteristiku sentimentality, která v pětifaktorovém modelu patří k přívětivosti.<ref name=":7">Záškodná, T., & Dostál, D. (2016). Šestifaktorový model osobnosti a psychometrické vlastnosti revidovaného osobnostního inventáře HEXACO. ''Psychologie a její kontexty, 7''(2), 31-42. Dostupné z: [https://psychkont.osu.cz/fulltext/2016/Zaskodna-Dostal_2016_2.pdf]</ref> Faktory poctivost-pokora, emocionalita a přívětivost jsou navrženy jako měřítka altruistického versus antagonistického chování. Poctivost-pokora a přívětivost měří dva různé aspekty recipročního altruismu, jejich vysoká úroveň naznačuje sklon k pomoci a spolupráci na rozdíl od tendence k využívání druhých. Faktor poctivost-pokora představuje tendenci člověka k prosociálnímu altruistickému chování, zatímco přívětivost označuje tendenci jedince odpouštět a projevovat toleranci. Emocionalita je měřítkem rodového altruismu, tedy tendence projevovat empatii a citovou vazbu ke svému příbuzenstvu/rodu.<ref name=":6" />
 +
 +
K limitům šestifaktorového modelu patří skutečnost, že měření rysů se opírají o faktorovou analýzu, která bohužel ne vždy zajišťuje replikovatelné výsledky. Modely vytvořené pomocí faktorové analýzy se mohou mezi vzorky lišit v závislosti na tom, jak výzkumník organizuje měření (např. pomocí unipolárního vs. bipolárního hodnocení) a také podle množství proměnných, které jsou do analýzy zahrnuty. Faktor poctivosti a pokory není vždy konzistentně replikován. Dříve byly nalezeny i jiné šestifaktorové struktury a existují i struktury sedmifaktorové. Prediktivní schopnost modelu HEXACO však je podobná pětifaktorovému modelu a také má jisté výhody pro aplikaci v praxi. Jde zejména o možnost lépe vysvětlit odchylky v podvodném a nečestném chování a faktor poctivost-pokora může oproti pětifaktorovému modelu přesněji predikovat tendence k asociálnímu chování na pracovišti.<ref name=":7" /> Zatím tento model nebyl plně začleněn ani do základní teorie, ani do aplikovaného výzkumu.<ref name=":1" />
 +
 +
'''Alternative five'''
 +
 +
Autorem alternativního pětifaktorového modelu osobnosti je M. Zuckerman, který je znám především představením konceptu "sensation seeking", který bývá překládán jako "hledání vzruchu" a je popsán níže v tomto článku. Model alternativní pětky je založen na tvrzení, že struktura osobnostních rysů může být nejlépe popsána následujícími pěti rysy, které mají silný biologicko-evoluční základ: impulzivní vyhledávání vzruchu, neuroticismus – úzkost, agresivita–hostilita, sociabilita a aktivita.<ref>Wikipedia: Alternative five model of personality. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Alternative_five_model_of_personality</ref>
 +
 +
====Další současné rysové modely osobnosti====
 +
'''Whole Trait Theory'''
 +
 +
Whole Trait Theory (WTT), teorie "celých rysů" byla vyvinuta jako integrativní model rysů, který by měl zahrnout mechanismy odlišných reakcí na podobné situace. Snahou je reagovat na slabé stránky rysové teorie (která považuje mezisituační konzistenci chování za relativně vysokou a osobnostní rysy za nejlepší způsob, jak porozumět osobnosti) a na slabé stránky sociálně-kognitivní teorie (která naopak považuje mezisituační konzistenci za relativně nízkou a rozdíly v reakcích připisuje sociálně-kognitivním mechanismům). Podle autorů WTT se tyto dva pohledy nejen nevylučuji, ale vzájemně logicky implikují. WTT '''dává samostatné postavení deskriptivním (popisným) a explanatorním (vysvětlujícím) aspektům rysů.''' Tyto dva elementy rysů by měly být rozpoznány jako odlišné entity, které jsou nicméně spojeny do celých rysů (whole traits). WTT navrhuje, aby explanatorní stránka rysů sestávala ze sociálně-kognitivních mechanismů.<ref>Jayawickreme, E., Zachry, C. E., & Fleeson, W. (2019). Whole trait theory: An integrative approach to examining personality structure and process. ''Personality and individual differences, 136'', 2-11.</ref>
 +
 +
Autoři WTT tvrdí, že modely rysů by měly být modifikovány tak, aby zahrnovaly mechanismy rozdílných reakcí na různé situace. WTT mátoto činit prostřednictvím pěti hlavních bodů: 1) Deskriptivní stránku rysů lze konceptualizovat jako densitní distribuce stavů. 2) Je důležité poskytnout explanatorní popis rysů velké pětky. 3) Přidání explanatorní úvahy k modelu Big-5 vytváří dvě části rysů, část deskriptivní a část explanatorní, přičemž tyto dvě části lze rozpoznat jako samostatné entity, které jsou spojeny do celků. 4) Teorie celých rysů navrhuje, aby explanatorní stránka rysů sestávala ze sociálně-kognitivních mechanismů. 5) Měly by být identifikovány sociálně-kognitivní mechanismy, které vytvářejí stavy Big-5.<ref>Fleeson, W., & Jayawickreme, E. (2015). Whole trait theory. ''Journal of research in personality, 56'', 82-92.</ref>
 +
 +
Zajímavou úvahu týkající se WTT a její integrace se Sebedeterminační teorií (SDT) předložil Prentice se svými kolegy (2019)<ref name=":8">Prentice, M., Jayawickreme, E., & Fleeson, W. (2019). Integrating whole trait theory and self‐determination theory. ''Journal of personality, 87''(1), 56-69.</ref>. Klíčovým bodem komplementarity mezi WTT a SDT je ​​dle Prentice to, že WTT naznačuje, že rysy se liší ve svých zákonitostech ve službách cílů a cíle jsou obvykle zaměřeny (alespoň distálně) na uspokojení základních psychických potřeb. Například pracovitost v určité chvíli může vést k dokončení projektu, z čehož plynou zkušenosti s prožíváním své kompetence (tedy k naplnění jedné ze tří hlavních psychických potřeb dle SDT). Projevy rysů v jednání (trait enactments) jsou dle Prentice nástroje, které mají důsledky pro dosažení cíle a pro uspokojení potřeb. Jednodušeji řečeno '''rysy jsou nástrojem pro uspokojení základních psychologických potřeb''' a základní psychologické potřeby mohou (částečně) vysvětlovat rysy.<ref name=":8" />
 +
 +
 +
'''Trait activation theory'''
 +
 +
Teorie aktivace rysů je založena na specifickém modelu pracovního výkonu a lze ji považovat za propracovaný nebo rozšířený pohled na osobnostní a pracovní zařazení. Konkrétně jde o to, jak jedinec vyjadřuje své rysy, když je vystaven situačním podnětům souvisejícím s těmito vlastnostmi. Tyto situační podněty mohou pocházet z organizačních, sociálních a/nebo úkolových podnětů. Tyto podněty mohou aktivovat osobnostní rysy, které souvisí s pracovními úkoly a organizačními očekáváními, kterých si organizace cení (tj. pracovní výkon). Tyto signály mohou také vyvolat chování související s vlastnostmi, které přímo nesouvisí s pracovním výkonem.<ref>Wikipedia: Trait Activation Theory. Dostupné z: [https://en.wikipedia.org/wiki/Trait_activation_theory#cite_ref-20]</ref>
 +
 +
====Rysové modely temperamentu====
 +
'''Grayova Reinforcement sensitivity theory'''
 +
 +
Zatímco klasický přístup k výzkumu rysů (lexikální a faktorový) je založen na analýze vlastností, které byly vybrány ze slovníku a jeho cílem je zjistit, kolik různých faktorů je potřeba k porozumění vzorcům korelací v datech a jaké konkrétní faktory to jsou, lze hovořit také o alternativních strategiích, jejichž postup je odlišný. Klasické teorie Cervone označuje jako „top-down“ strategii, protože v něm je snahou identifikovat malý soubor osobnostních proměnných, pod které lze zařadit nebo které mohou vysvětlit veškeré další způsoby chování na nižších (specifičtějších) úrovních. O pěti individuálních faktorech velké pětky se dle Cervone tvrdí, že jsou to osobnostní struktury, které kauzálně ovlivňují vývoj, zkušenosti a jednání jednotlivců. Rizikem těchto strategií je, že vysoké úrovně individuálních proměnných nebudou konzistentním způsobem odpovídat psychologickým strukturám, které jednotlivci skutečně mají. Alternativní strategií je Reinforcement Sensitivity Theory (RST) Jeffreyho A. Graye, kterou Cervone označuje jako „bottom-up“ strategii. '''Strategií RST je „nejprve identifikovat základní vlastnosti mozkově-behaviorálních systémů“ a „pak dát variace v těchto systémech do souvislosti se známými měřítky osobnosti“.''' Specifickým cílem teorie RST je '''identifikovat nervové subsystémy v mozku, které odpovídají univerzálním typům motivace a emocí'''.<ref name=":1" />Zásadní odlišnosti od proměnných modelu velké pětky najdeme v tom, že systémy RST nejsou „globální“ rysy; to znamená, že neodpovídají stylům chování, které jsou patrné v jakékoli z mnoha různých životních domén (tj. „globálně“). Místo toho systémy RST '''reagují na konkrétní typy environmentálních podnětů'''. Stejně jako například trávicí nebo sluchový systém reagují na určité třídy podnětů, každý systém RST reaguje na specifické typy environmentálních událostí. Každý systém je tedy relevantní pro určitou „doménu“ života. Například činnosti, při kterých děláte něco zábavného a příjemného, spíše než se snažíte vyhnout něčemu (nebo někomu), kdo je stresující a ohrožující, by byly považovány za různé domény, které aktivují různé systémy RST. Tři systémy RST jsou následující:
 +
 +
#'''Behavioral Approach System (BAS)''' je biologický systém, který reaguje na žádoucí (apetitivní) podněty, které souvisí s uspokojováním nejrůznějších potřeb. BAS vytváří tendenci přibližovat se těmto odměňujícím podnětům. Produkuje také emocionální zážitky včetně těšení se na nadcházející aktivitu.
 +
#'''Fight-Flight-Freeze System (FFFS)''' reaguje na averzivní podněty, tedy podněty, které jsou pro organismus potenciálně škodlivé. Systém generuje tři typy reakcí v závislosti na vnímání hrozby, které organismus čelí. Jsou to reakce: konfrontace s hrozbou (boj), únik před hrozbou (útěk) nebo snaha o přečkání hrozby ve stavu celkové nehybnosti (zamrznutí).
 +
#'''Behavioral Inhibition System (BIS)''' řeší konflikty cílů. Pokud nějaký tvor či zvíře shání potravu ve volné přírodě, jeho BAS je aktivní, když se setkává s odměňujícími zdroji potravy; také jeho FFFS je však aktivní, pokud si je vědom možnosti výskytu predátorů v oblasti. Dva cíle – získat jídlo a vyhnout se  hrozbám – jsou v rozporu; odvážné hledání potravy zvyšuje šanci na setkání s predátorem, zatímco schovávání se na bezpečném místě eliminuje šanci najít potravu. BIS na tyto konflikty reaguje a umožňuje, že tvor bude stále usilovat o odměny, ale bude tak činit váhavě, se zvýšenou citlivostí na environmentální hrozby.
 +
 +
Model předpokládá, že jakákoli daná osobnostní struktura může být aktivována v jedné situaci, ale ne v jiné; psychologické struktury a situace se tak vzájemně ovlivňují. Chování lidí se liší od jedné situace k druhé; téměř každý je v určitém prostředí společenský, ale v jiném stydlivý, v některých věcech je svědomitý a v jiných ne.<ref>DeYoung, C. G., Hirsh, J. B., Shane, M. S., Papademetris, X., Rajeevan, N., & Gray, J. R. (2010). Testing predictions from personality neuroscience: ''Brain structure and the big five. Psychological science, 21''(6), 820-828.</ref> Individuální rozdíly ve fungování každého systému také vedou k individuálním rozdílům v emocích a v chování. Konkrétně od lidí se zvláště aktivním BAS se očekává, že budou impulzivnější než ostatní, lidé s vysoce citlivými a aktivním systémem FFF budou náchylní k poruchám souvisejícím se strachem, jako jsou fobie. Lidé s BIS jsou náchylní k prožívání úzkosti.<ref>Pickering, A. D., & Corr, P. J. (2008). J. A. Gray’s reinforcement sensitivity theory (RST) of personality. In G. J. Boyle, G. Matthews, & D. H. Saklofske (Eds.), ''The Sage handbook of personality theory and assessment'': Volume 1, (pp. 33–55). Los Angeles: Sage</ref>
 +
 +
==='''Současný vývoj sociálně-kognitivních teorií osobnosti'''===
 +
K pokrokům ve studiu sociálně-kognitivních stránek osobnosti nejvíce přispěli podle Cervone a Pervin (2019)<ref name=":1" /> autoři H. Markus, C. Dweck a T. Higgins. Každý se primárně zaměřil na jednu či dvě sociálně-kognitivní proměnné, jako jsou self-schémata (Markus); cíle a implicitní přesvědčení (Dweck) atd. Tato podrobná analýza konkrétních procesů je primární cestou, kterou věda postupuje a takto vznikající sociálně-kognitivní teorie 20. stol. byla podle Cervone a Pervin v mnoha ohledech úspěšná. Přesto Cervone a Pervin identifikují '''omezení''' této perspektivy ve třech oblastech: (1) teorie osobnosti, (2) posouzení osobnosti  a (3) identifikace mezi-situační (cross-situational) konzistence osobnosti. Tato omezení jsou v dalších odstavcích popsána a je představen model „KAPA“, kterým Cervone navrhuje možnost jejich řešení.
 +
 +
Cervone a Pervin uvádí, že teorie osobnosti obsahují jak „strukturální“, tak „procesní“ složky. Teoretici obecně pečlivě rozlišují strukturální proměnné od procesních proměnných. Freud například odlišil psychoanalytické struktury (id, ego a superego) od dynamických procesů (toky mentální energie). V sociálně-kognitivní teorii je však rozdíl mezi strukturou a procesem méně jasný a v mnoha případech se proměnná (tj. teoretický konstrukt v sociálně-kognitivní teorii) používá dvěma různými způsoby: někdy se vztahuje k trvalé struktuře osobnosti a jindy k dynamickému osobnostnímu procesu. Např. termín „cíl“ může vyjadřovat relativně trvalou sociálně-kognitivní strukturu i rychle se měnící proces. Když tedy sociálně kognitivní teoretici navrhovali proměnné (jako „cíle,“ „očekávání“ či „hodnoty“), neuváděli, zda je daná proměnná osobnostním procesem nebo osobnostní strukturou (nebo obojím). Toto je první omezení sociální kognitivní perspektivy 20. století.
 +
 +
Druhý limit spočívá podle zmiňovaných autorů v tom, že sociálně-kognitivní vědci nevypracovali měřící nástroje, které by v souladu s jejich teoriemi dokázaly zachytit komplexní systémy sociálně-kognitivních struktur a procesů. Vzhledem k tomu, že sociálně-kognitivní teorie nahlíží na osobnost jako na systém, v rámci nějž interagují kognitivní a afektivní procesy, při posuzování osobnosti by měl být posuzován tento systém interagujících sociálně kognitivních proměnných.
 +
 +
Třetím limitem je to, že ačkoli proměnné zachycující osobnostní rysy byly navrženy tak, aby vysvětlovaly konzistentnost v chování daného jedince napříč různými situacemi, chování lidí je často vzhledem k osobnostním rysům nekonzistentní. Člověk může být například v některých situacích velmi svědomitý a v jiných mnohem méně svědomitý. Zároveň i když je chování konzistentní, rysové proměnné nemohou '''vysvětlit''' tuto konzistenci. Říci, že se člověk konzistentně choval svědomitě „kvůli své svědomitosti“, znamená chodit v pojmových kruzích. Sociálně-kognitivní teoretici mohli podle Cervone vyvinout sociálně-kognitivní vysvětlení toho, kde a proč lidé vykazují mezisituačně konzistentní osobnostní styly.<ref name=":9">Cervone, D. (2004). The architecture of personality. ''Psychological review, 111''(1), 183.</ref>
 +
 +
Na základě popsaných limitů Cervone (2004) navrhl model KAPA<ref name=":9" /> a pokusil se tak o jejich '''řešení'''.
 +
 +
'''1.   Teorie'''
 +
 +
Ústředním tvrzením modelu KAPA je, že existují '''dva typy sociálně-kognitivních osobnostních proměnných''': '''znalosti''' (knowledge; jsou tím myšleny mentální reprezentace či přetrvávající koncepty vztažené k sobě samému, k ostatním lidem nebo ke světu obecně; např. „jsem inteligentní člověk, který má ale potíže se zvládáním stresu“) a '''hodnocení''' (appraisals; jde o průběžné hodnocení vztahu mezi sebou samým a okolním (příp. nadcházejícím) prostředím. Myšlenky, které se nám honí hlavou, kdykoli narazíme na výzvu – „Nedaří se mi tak, jak bych měl. Mohu to udělat lépe? Jak, co mám dělat dál?" Tyto myšlenky můžeme během okamžiku přehodnotit). '''Znalosti jsou trvalé a stabilní'''; je to sociálně-kognitivní struktura. '''Hodnocení se v průběhu času rychle mění'''; jsou to sociálně-kognitivní procesy. Znalosti i hodnocení spolu zároveň systematicky souvisí, struktury znalostí ovlivňují hodnotící procesy. Způsob, jakým lidé přemýšlejí o událostech (tj. appraisal), je ovlivněn přesvědčením, plány a vzpomínkami. Znalosti ovlivňují hodnocení zvlášť silně, když jsou situace nejednoznačné. "Má mě ten člověk rád, nebo ne?" "Mám s nimi mluvit víc, abych to zjistil, nebo ne?" Při snaze zjistit nejednoznačné okolnosti čerpáme ze znalostí, které máme uloženy v paměti.
 +
 +
'''2.   Posouzení (assessment) osobnosti'''
 +
 +
Rozlišení znalostí a hodnocení stanovuje v rámci modelu KAPA cíl pro posouzení osobnosti. V modelu KAPA je hlavním cílem hodnocení identifikovat struktury znalostí, které jsou pro jednotlivce nejvýznamnější, a hodnocení, do kterých se zapojuje, když přemýšlí o výzvách svého života. Toto prozkoumávání osobnosti je řízeno dvěma principy:
 +
 +
*Posouzení znalostí a hodnocení v kontextu. Spíše než aby se měření podle modelu KAPA zaměřovalo na to, jací jsou lidé „obecně“, snaží se identifikovat myšlenky lidí, když se během svého dne setkávají s různými kontexty (např. s přáteli, s cizími lidmi, v roli rodičovství, v roli studenta). V blízkosti svých přátel se můžete cítit sebevědomě, ale ne už v blízkosti cizích lidí. Možná víte, že jste zodpovědný a spolehlivý rodič, ale prokrastinujete, pokud jde o studium. Tyto kontextuální rozdíly se snaží KAPA model zachytit.
 +
*Citlivost k idiosynkrazii. Názory lidí na sebe se mohou idiosynkraticky lišit. Druhým principem hodnocení KAPA je citlivost k této idiosynkrazii. Namísto poskytování krátkých osobnostních dotazníků s pevnými sadami položek umožňuje hodnocení KAPA lidem, aby se popsali vlastními slovy. Ve své pozornosti k potenciálně jedinečnému obsahu systémů názorů a přesvědčení lidí o sobě samých je přístup KAPA podobný teorii osobních konstruktů George Kellyho.<ref name=":1" />
 +
 +
'''3.   Mezisituační koherence v sebehodnocení: Vlastní schémata a hodnocení vlastní účinnosti'''
 +
 +
Model KAPA si klade za cíl porozumět tomu, jak struktury znalostí vytvářejí mezisituačně konzistentní vzorce fungování osobnosti. Využívá strategie diagnostiky osobnosti, které dokáží odhalit idiosynkratické vzorce konzistence osobnosti projevované jedinci. Výzkumná strategie teorie rysů není citlivá na idiosynkrazii a pokud člověk projevuje smysluplný vzorec chování, který je v souladu s jeho vlastními osobními kvalitami, ale není v souladu s konstruktem vlastností výzkumníka, výzkumná strategie to přehlédne. Model KAPA navrhuje alternativní strategii pro studium konzistence osobnosti spočívající na myšlence, že mezisituační konzistenci v jednání mohou vytvářet schémata o sobě samém. Pokud někdo sám o sobě uvažuje jako o stydlivém, může mu toto schéma přijít na mysl v prostředích zahrnujících sociální skupiny, může ovlivnit proces hodnocení v těchto situacích a podílet se na konzistentnosti stylu osobnosti napříč různými prostředími. Zároveň se tyto vzorce mezisituační konzistence mohou idiosynkraticky lišit, protože každá daná osoba může mít o sobě jedinečný soubor přesvědčení a také situace významné pro každodenní život každého jednotlivce jsou odlišné.<ref name=":1" />
 +
 +
==='''Současný vývoj neurobiologických teorií osobnosti'''===
 +
Následuje stručné představení vlivných modelů Eysencka, Graye, Zuckermana, Cloningera, Pankseppa a DeYounga a u každého modelu jsou zmíněny spojitosti s velkou pětkou, jak je popisují DeYoung & Blain (2020).<ref name=":10">DeYoung, C. G., & Blain, S. D. (2020). Personality neuroscience. In P. J. Corr & G. Matthews (Eds.), ''Cambridge handbook of personality psychology'' (pp. 273-291). Cambridge University Press.</ref>
 +
 +
Hanse '''Eysencka''' lze považovat za otce moderní neurovědy osobnosti. Vlastnosti osobnosti řadil ke třem „superfaktorům“: extraverzi, neuroticismu a psychoticismu. Extraverze a neuroticismus jsou v Eysenckově systému a ve velké pětce téměř totožné, psychoticismus odráží spojení nízké svědomitosti a nízké přívětivosti. Eysenck ve svých biologických teoriích silně spoléhal na funkce vzestupného retikulárního aktivačního systému, přičemž extraverzi spojoval s retikulárně-kortikálním okruhem a neurotismus s retikulárně-limbickým okruhem. Eysenck předpokládal, že extraverti mají vyšší práh pro kortikální vzrušení než introverti, a proto volí více stimulující aktivity a zážitky, aby dosáhli preferované úrovně vzrušení. Předpokládal také, že limbické systémy lidí s vysokým neuroticismem jsou snáze vyvolány emoce než u emocionálně stabilních lidí. Eysenck nevyvinul tak dobře specifikovaný biologický model psychotismu, ale předpokládal, že psychoticismus souvisí negativně se serotonergní funkcí a pozitivně s dopaminergní funkcí.<ref name=":10" />
 +
 +
Jeffrey '''Gray''' se zaměřil více na neurobiologii než na osobnost, s důrazem na vývoj „koncepčního nervového systému“ který byl popsán výše v tomto textu. Hlavními složkami tohoto systému jsou Behavioral Approach System (BAS), který reaguje na podněty k odměně, a Fight-Flight-Freezing System (FFFS) a Behavioral Inhibition System (BIS), které reagují na dvě odlišné třídy ohrožujících podnětů. Čistě ohrožující, trestající nebo frustrující podněty aktivují FFFS, což vyvolává aktivní vyhýbání se (panika a útěk) nebo pokus o eliminaci (hněv a útok). Podněty, ke kterým člověk potřebuje nebo si přeje se přiblížit, ale které také obsahují potenciální hrozbu (a tím vytváří konflikt) aktivují BIS, který vyvolává bdělost a pasivní vyhýbání se, stejně jako úzkost a potenciálně depresi. Biologicky Gray spojil BAS s dopaminergním systémem, BIS primárně se septo-hippokampálním systémem, ale také s amygdalou a FFFS s amygdalou, hypotalamem a periakvaduktální šedí. Grayův model osobnosti, Reinforcement Sensitivity Theory (RST) popisuje osobnostní rysy jako funkci individuálních rozdílů v citlivosti BIS, BAS a FFFS.<ref name=":10" />
 +
 +
'''Zuckerman''' vytvořil model, který je nazván Alternativní pětka (the Altrenative Five). Rysy patřící do tohoto modelu jsou sociabilita, neurotismus-úzkost, agresivita-hostilita, impulzivní vyhledávání vzruchu a aktivita. První čtyři z nichjsou asociovány ve velké pětce s extraverzí, neuroticismem, přívětivostí (obrácená agresivita-hostilita) a svědomitostí (obrácené impulzivni vyhledávání vzruchu). Zuckerman (2005) spojil osobnostní rysy se základními mechanismy chování a ty spojil s funkcemi '''různých neurotransmiterů, hormonů a enzymů.''' Jedním z pozoruhodných rysů jeho teorie je, že jím popsané '''mechanismy chování jsou určeny rozmanitými biologickými systémy''' a přispívají k rozmanitým rysům.<ref name=":10" />
 +
 +
Naproti tomu '''Cloninger'''  vyvinul model osobnostních rysů založený na předpokladu, že jednotlivé neurotransmiterové systémy mohou být spojeny se specifickými rysy. Cloninger předpokládal, že dopaminergní systém je spojen s rysem '''vyhledávání nového,''' serotonergní systém s '''vyhýbáním se poškození''' a norepinefrinový systém se '''závislostí na odměně'''. Poslední Cloningerův model zahrnuje tyto tři rysy temperamentu spolu s vytrvalostí (perzistenci) a tři charakterové rysy: sebeřízení, spolupráci a sebetranscendenci (Cloninger, Svrakic & Przybeck, 1993). Předpokládal, že rysy temperamentu by měly být zřejmé v rané ontogenezi a měly by být silně geneticky determinované. Naproti tomu sebeřízení, spolupráce a sebetranscendence odrážejí dimenze charakteru, což znamená, že by se měly vyvinout později, protože jsou určeny spíše zkušenostmi během vývoje než primárně geny.<ref name=":10" />
 +
 +
DeYoung a Blain poukazují na několik problémů s Cloningerovým modelem, které ukázal výzkum. Jedná se zejm. o důkazy, které odporují myšlence, že za rysy vyhledávání ového, vyhýbání se poškození a závislost na odměně jsou zodpovědné jednotlivé systémy neurotransmiterů a také Cloningerova sedmifaktorov struktura se neprokázala jako konzistentně replikovatelná.<ref name=":10" />
 +
 +
'''Panksepp''' vyvinul osobnostní model pro výzkum, předpokládal existenci šesti rysů odrážejících odlišné emoční systémy: hravost, hledání, péče, strach, hněv a smutek. Hravost nejsilněji koreluje s extraverzí, hledání s otevřeností vůči zkušenosti a péče s přívětivostí; strach, hněv a smutek všechny silně korelují s neuroticismem.<ref name=":10" />
 +
 +
'''DeYoung''' vyvinul první biologickou teorii osobnosti, která je výslovně navržena k vysvětlení velké pětky. '''Jeho tzv. kybernetická teorie velké pětky''' (CB5T) identifikuje hlavní psychologické funkce, které jsou základem každého z rysů velké pětky, a začíná identifikovat komplexní neurobiologické systémy, které tyto funkce vytvářejí.Teorie je založena na předpokladu, že '''velká pětka představuje variace v univerzálních lidských mechanismech, které se vyvinuly, aby umožnily lidem (a v mnoha případech savcům obecně) usilovat o jejich cíle, včetně základních biologických potřeb.''' Vlastnosti jsou tedy pojímány jako dimenze, které lze použít k popisu psychologických variací v jakékoli lidské populaci napříč lidskou historií, odrážející variace v parametrech biologických mechanismů, které všichni lidé sdílejí. CB5T využívá empirické demonstrace, že každá z velké pětky má dva hlavní subfaktory, které, jak se zdá, odrážejí nejdůležitější rozdíly pro diskriminační validitu v každé z pěti domén.<ref name=":10" />
 +
 +
==Hlavní témata zkoumaná v současné psychologii osobnosti a současné výzkumy v daných oblastech==
 +
 +
===Temperament===
 +
Temperament je vrozenou neboli dědičnou složkou osobnosti, která určuje formální stránku chování a prožívání této osoby. Existují dva základní způsoby zkoumání temperamentu. První z přístupů se nazývá '''kauzální''' nebo také '''explanační či biologický'''. Zaměřuje se na hledání a popis biologických korelátů temperamentových vlastností a jejich projevů na úrovni chování a prožívání. Hledá souvislost mezi biologickými vlastnostmi a temperamentovými vlastnostmi. Představiteli biologického přístupu je Cloninger, Gray, Eysenck, Kagan nebo Zuckerman.<ref name=":19">Říčan, P. (2010). ''Psychologie osobnosti: obor v pohybu'' (6., rev. a dopl. vyd.). Praha: Grada.</ref>
 +
 +
Druhým základním přístupem ke zkoumání temperamentu je přístup '''deskriptivní''' nebo také '''empirický''' či '''psychologický''' přístup. Předpokládají se zde biologické základy temperamentu, přičemž těmito pojmy temperament nevysvětluje – popisuje ho primárně na psychologické úrovni. Představiteli jsou především dvojice autorů Thomas a Chessová či Goldsmith a Campos.<ref name=":0" /><ref name=":19" />
 +
 +
===='''Moderní teorie temperamentu'''====
 +
Moderní teorie temperamentu začínají vznikat koncem 50. let v USA díky longitudinální studii '''Thomase a Chessové''', zároveň v tehdejším Sovětském svazu existoval výzkum '''Teplova a Merlina''', kteří rozpracovali Pavlovovu typologii vlastností vyšší nervové činnosti. Tito výzkumníci se odklonili se od konstitučních teorií temperamentu (Kretschmer, Sheldon). '''Oba proudy (Thomas a Chessová i Teplov a Merlin)''' se při popisu temperamentu se zaměřily na popis a vysvětlení temperamentových vlastností i na jejich úlohu v životních situacích.<ref name=":0" />
 +
 +
V rámci nového přístupu ke zkoumání temperamentu postupně vznikly tři proudy: 1. temperament ve vztahu k vlastnostem nervové soustavy (Teplov a Merlin), 2. temperament jako styl chování (Thomas a Chessová) , 3. biologické podložení temperamentu. Rozdíly ve dvou hlavních proudech (USA – Thomas a Chessová vs. Evropa- Teplov a Merlin) spočívají v tom, že Teplov a Merlin hledali vlastnosti nervové soustavy, používali experimentální a laboratorní studie a primárně se soustředili na zkoumání dospělé populace. Thomas a Chessová nehledali biologické základy temperamentových rysů, používali klinické metody zkoumání (pozorování, rozhovory, dotazníky) a pozornost zaměřili na zkoumání dětské populace.<ref name=":0" />
 +
 +
Kromě dvou výše zmíněných proudů se vyčlenil ještě třetí '''biologicky orientovaný proud''', jehož cílem je hledání biologických korelátů temperamentových vlastností. Představiteli tohoto směru jsou Eysenck, Gray nebo Zuckerman. Jejich cílem je identifikovat konkrétnější neuroanatomické a neurochemické koreláty osobnostních vlastností. V rámci tohoto proudu existuje řada přístupů. Zaměřovali se na výzkum různých osobnostních dimenzí (např. introverze, extraverze). Tento proud má podobný základ jako proud z Ruska (Teplov a Merlin). Např. Strelau a jeho regulační teorie temperamentu vychází z obou výše zmíněných proudů. Díky rozvoji moderních zobrazovacích metod se rozvinul výzkum biologických základů temperamentu a rozvíjela se snaha identifikovat hlavní dimenze/vlastnosti spadající pod temperament. Tento proud se zaměřoval na studium jak dospělého, také dětského temperamentu. Začaly se vytvářet nástroje pro měření úrovně daných dimenzí temperamentu.<ref name=":20">Hodges, T. D., & Clifton, D. O. (2004). Strengths-based development in practice. ''Positive psychology in practice, 1'', 256-268.</ref>
 +
 +
====Přehled vybraných moderních teorií temperamentu====
 +
V tomto přehledu jednotlivých teorií půjde především o jejich vzájemné porovnání. Podrobnější popis teorií lze dohledat v článku [[Temperament, jeho hlavní koncepce]]. Nejprve zmíníme teorie vycházející z výzkumu na '''dětské populaci.''' Mezi nejvýraznější teorie v této oblasti patří '''teorie Thomase a Chessové,''' která je zaměřena na styly chování, zaměřují se tedy na temperament primárně z psychologického hlediska. Sledují temperament od dětství po dospělost a díky tomu rozpracovali tři temperamentové typy – '''snadný, obtížný a pomalu se rozehřívající.''' Nezaměřují se tolik na sociální složku chování, jako např. Goldsmith a Campos.<ref name=":21">Peterson, C., Stephens, J. P., Park, N., Lee, F., & Seligman, M. E. (2010). Strengths of character and work. ''Oxford handbook of positive psychology and work,'' 221-231.</ref>
 +
 +
Další teorií z oblasti dětského temperamentu je '''EAS teorie Busse a Plomina''', Tato teorie je zaměřena na emoční prožívání, aktivitu a sociabilitu. Zaměřili se na zkoumání temperamentu v prvním roce života a zjistili, že přetrvává do dospělosti. Oblast emocionality se podobá některým temperamentovým kategoriím z teorie Thomase a Chessové (pozitivní nebo negativní reakce na nové situace, snadná/ obtížná adaptibilita, intenzita exprese nálady).<ref name=":22">Křivohlavý, J. (2004). ''Pozitivní psychologie''. Praha: Portál.</ref> Oblast aktivity se také u výše zmíněné teorie podobá některým temperamentovým kategoriím (pravidelnost biolog. funkcí, podnětový práh, délka pozornosti a vytrvalosti).<ref name=":0" />
 +
 +
Dětským temperamentem se zabývali také autoři  '''Goldsmith a Campos''', jejich teorie se nazývá '''emoční teorie dětského temperamentu'''. Tito výzkumníci vnímají temperament jako emoční charakteristiky osobnosti a zaměřují se na temperament primárně z psychologického hlediska. V tomto emocionálním pojetí temperamentu se podobá některým kategoriím z teorie Thomase a Chessové a teorie Busse a Plomina. Zdůrazňují '''citové přilnutí''', tedy emoční složku, v rámci navazování interpersonálních vazeb.<ref name=":0" />
 +
 +
Další výraznou teorií je '''Kaganovo pojetí inhibovaného a neinhibovaného temperamentu.''' Tato teorie je zaměřena na emoční prožívání, aktivitu dítěte i sociabilitu, protože cílem jejího zaměření jsou reakce dítěte na neznámé podněty. V tom je teorie podobná EAS teorii a také teorii Thomasse a Chessové. Zaměřuje se na vrozené vzorce chování a biologických funkcí organismu, které jsou sledovány od narození, což je podobný základ teorie jako u Thomase a Chessové a Busse a Plomina.<ref name=":0" />
 +
 +
Nyní se zaměříme na teorie vycházející z výzkumu na '''dospělé populaci.''' Nejprve zmíníme '''Grayovu neuropsychologickou teorii temperamentu,''' který se inspiroval Eysenckovou teorií. Jde o nejvíce fyziologicky a biologicky orientovanou teorii. Gray se zaměřoval na citlivost nervové soustavy na tresty a odměny. Teorie stojí na dvou reakcích nervové soustavy, a to na úzkosti a impulzivitě. Gray popsal dva biologické systémy (BIS a BAS), které souvisí s úzkostí a impulzivitou.<ref name=":0" /><ref name=":20" />
 +
 +
Dalším konceptem je '''Zuckermannovo hledání vzruchu (sensation seeking).''' Tento osobnostní rys je definován zvýšenou potřebou nových a rozmanitých, komplexních dojmů či zážitků, přičemž tato potřeba je spojena s ochotou podstoupit fyzické či sociální riziko za účelem jejího uspokojení. Tento rys je dále vyjádřen čtyřmi následujícími faktory: vyhledávání dobrodružství, vyhledávání zážitků, disinhibovanost a náchylnost k nudě. Každá z těchto struktur vyplývá z jiného druhu stimulace. Vyhledávání dobrodružství je zájmem o fyzickou stimulaci (typicky jde o uspokojení skrze tzv. adrenalinové sporty), vyhledávání zážitků je spojeno s myšlenkovou či psychickou stimulací (tj. vyvolávání pocitů a nových dojmů například setkáváním se s novými zvláštními lidmi, cestováním apod.), disinhibovanost je tendencí k uvolnění sociálních zábran se silným hédonickým rozměrem a má nejsilnější biologický základ (patří sem sexuální promiskuita, hráčství, pijáctví atp.) a náchylnost k nudě, jejíž podstatou je odpor k rutině a projevuje se jako neklid v neměnném prostředí. Co se týká biologického základu, hovoří Zuckerman především o hladině katecholaminů (zejm. noradrenalinu a dopaminu). Zuckerman také zavedl pojem '''optimální stimulace''' a zaměřoval se též na senzorickou deprivaci a na predikci stresové reakce.<ref name=":0" /><ref name=":20" />
 +
 +
Další teorií je '''Cloningerův neurobiologický model temperamentu''', který staví základy temperamentu na dědičnosti, emocionalitě, stabilitě a nepodmíněností sociokulturním prostředím. Stanovil čtyři temperamentové dimenze (vyhýbání se poškození, vyhledávání nového, závislost na odměně, persistence) – všechny tři dimenze souvisí s mírou úzkosti, mírou aktivity a mírou stresové reakce. Podle něj je základem temperamentu limbický systém, který se zaměřuje na míru dopaminu a serotoninu v určitých situacích, v čemž se teorie podobá Zuckermanově teorii. Zaměřoval se také na poruchy osobnosti v závislosti na temperamentu.<ref name=":20" />
 +
 +
===='''Současný výzkum temperamentu'''====
 +
Díky rozvoji v oblasti neurověd a zobrazovacích technik dochází k novým objevům v biologických základech temperamentu. Jsou používány především PET (pozitronová emisní tomografie), FMRI (funkční magnetická rezonance) a MRS (magnetická rezonanční spektroskopie).<ref name=":0" />
 +
 +
Za nejdůležitější neurotransmitery jsou v ovlivňování temperamentu považovány serotonin a dopamin. Pro současnou dobu je také typický mezioborový přístup ke zkoumání temperamentu, více se propojují biologické základy temperamentu a psychologické vlastnosti. Roli hraje také propojování genetiky a vlivu prostředí. Na druhou stranu se upustilo od zkoumání temperamentu samo o sobě a zkoumá se temperament z celostního hlediska, tedy z hlediska celé osobnosti.<ref name=":19" />
 +
 +
===Motivace, motivační systém osobnosti===
 +
O pojmu motivace hovoříme na základě rozpoznání, že člověk jedná směrem k dosažení určitých cílů a vynakládá přitom úsilí. Tento interní proces regulace chování nazýváme motivací. '''Motivace''' je tedy označení pro vnitřní dynamický stav sestávající z emočních a kognitivních procesů, který podněcuje a udržuje chování směrem k cíli. Také lze říci, že jde o souhrn všech intrapsychických dynamických sil neboli motivů, které aktivizují a organizují chování i prožívání a s cílem změnit existující neuspokojivou situaci nebo dosáhnout něčeho pozitivního (cíl je tedy buď averzivní nebo apetitivní).<ref name=":11">Stuchlíková, I. (2010). Motivace a osobnost. In Blatný a kol.: ''Psychologie osobnosti, hlavní témata, současné přístupy'' (137–166). Praha: Grada.</ref>
 +
 +
Předpokládáme, že '''motivy''' jsou založeny na potřebách, ať už fyziologických nebo psychogenních, a že motivy jako jednotlivé dynamické síly se v reálné situaci skládají a výsledné chování je usměrňováno nejnaléhavějšími motivy, případně synergií (uplatní se více motivů najednou). Jak uvádí Stuchlíková (2010), od 70. let 20. stol. se do popředí motivačního výzkumu dostaly otázky volby cílů a usilování o cíle a motivy jsou od 90. let chápány především jako připravenost k jednání na základě hodnoty, kterou jedinec připisuje určité třídě cílů.<ref name=":11" />
 +
 +
V kontextu psychologie osobnosti je zkoumání motivace velice významné, protože motiv lze chápat také jako '''individuálně specifickou''' čili '''osobnostní''' '''dispozici''' a lze proto uvažovat nad tím, kolik takových motivů existuje, jak mohou být zjišťovány, nakolik jsou obecné či kulturně specifické, v jaké míře jsou dědičné nebo ovlivněné výchovou a zda je možné jejich ovlivnění (modifikace) v průběhu života.<ref name=":11" />
 +
 +
Jako '''cíl''' je označována jasná představa žádoucí skutečnosti, která obsahuje i předjímání uspokojení; cíle si volíme a vytváříme na základě zkušeností s uspokojováním potřeb.
 +
 +
Nyní bude popsán vztah motivace k dalším psychickým procesům. Motivace v psychologii osobnosti bývá zahrnována do dynamiky osobnosti. Už v samotném termínu motivace se předpokládá propojení emočních a kognitivních procesů v procesech volby cíle a volního úsilí o jeho dosažení. 
 +
 +
Pro ucelenost uvádíme stručně přehled čtyř okruhů lidských motivů podle Plhákové:<ref name=":12">Plháková, A. (2004). ''Učebnice obecné psychologie.'' Academia.</ref>
 +
 +
*''Sebezáchovné motivy'' mají jasný biologický základ a jsou zásadní pro přežití jednotlivce i jeho rodu. Patří sem obživný pud, sebezáchovný pud nebo sexuální pud.
 +
*''Stimulační motivy'' se projevují jako potřeba optimální úrovně aktivace a variabilních vnějších podnětů; i tyto pohnutky jsou pravděpodobně vrozené, protože jejich uspokojování je podmínkou optimálního neporuchového psychického fungování.
 +
*''Sociální motivy'' souvisí s vrozenou potřebou sociálního kontaktu a vazeb, ovlivňují tedy mezilidské vztahy.
 +
*''Individuální psychické motivy'' souvisí s obranou sebepojetí, potřebou svobodně se rozhodovat, s hledáním životního smyslu a s dalšími potřebami.
 +
 +
====Současné teorie motivace====
 +
Motivy pojímané jako osobnostní dispozice lze klasifikovat z dílčích pohledů, z nichž nejznámější jsou podle Stuchlíkové<ref name=":11" /> tyto: McDougallova klasifikace instinktů, Cattellova faktorová klasifikace motivačních složek, Murrayův personologický systém, Maslowův hierarchický model potřeb a také model základních emocí Plutchika nebo Izarda jako rudimentární motivační systém. Stuchlíková se ve svém textu dále věnuje aktuálním otázkám klasifikace '''psychosociálních motivů''', a to na základě rozlišení tzv. implicitních a explicitních motivů.
 +
 +
Implicitní motivy nejsou dostupné naší sebereflexi, zatímco motivy explicitní u sebe dokážeme popsat a spojujeme je s vědomými preferencemi ve volbě cílů. Na toto rozlišení jako první poukázal McClelland, který také popsal tři významné implicitní motivy: motiv afiliace, motiv výkonu a motiv moci'''. Implicitní motivy''' se utvářejí především v raném dětství a to na základě prožívaných emocí, o kterých ještě nejsme schopni mluvit ani vědomě uvažovat. Implicitní motivy se váží k '''energetizaci chování''', které má napomoci k dosažení určitého emocionálního stavu (nikoli ke konkrétnímu vnějšímu výsledku). '''Explicitní motivační systém''' je založen na později utvářených mentálních reprezentacích sebe sama a vlastních cílů, týkajících se toho, co si uvědomujeme, že chceme, potřebujeme nebo bychom toho měli dosáhnout. Explicitní motivy slouží k '''zaměřování''' chování na adekvátní cíle. Emoce v explicitním systému fungují jako zpětná vazba o snaze přiblížit se cíli.<ref name=":11" />
 +
 +
 +
'''Teorie velké trojky motivů (implicitní motivační systém)'''
 +
 +
David McClelland, autor této teorie, navazoval na Murrayho pojetí psychogenních potřeb, které lze zjišťovat pomocí Tématického apercepčního testu (TAT). Postupně se jako nejvýznamnější ukázala tzv. velká trojka motivů sestávající z výkonovémo motivu, motivu afiliace a intimity a motivu moci.
 +
 +
'''''Motiv úspěšného výkonu''''' je nejvíce studovanou oblastí z tzv. velké trojky. Potřeba výkonu je tendencí k usilování o úspěch, energizuje osobnost k úsilí o výborný výkon, ať už je ho dosahováno soupeřením s druhými, realizací něčeho jedinečného, překonáním osobních standardů nebo je vyjádřen dlouhodobým vytrvalým postupem k hodnotnému cíli. D. McClelland a J. Atkinson pomocí TAT zjistili, že v motivu výkonu se uplatňují dvě rozdílné motivační tendence, a to přiblížení se úspěchu a vyhýbání se neúspěchu (approach, avoidance). Tyto výkonově specifické tendence označili jako naději na úspěch (hope for success) a obavu z neúspěchu (fear of failure;), později se jako další varianta ukázal také strach z úspěchu<ref name=":11" />. Jedním z dalších poznatků poznatkem Atkinsona je, že lidé s vysokou potřebou výkonu volí takové cíle, které mají střední obtížnost a odpovídají jejich schopnostem a zároveň jsou pro ně určitou výzvou, zatímco lidé s nízkým motivem výkonu volí cíle buď velmi snadné nebo naopak příliš náročné, ve kterých lze jen těžko uspět<ref name=":12" />.
 +
 +
'''''Motiv afiliace a intimity''':'' Potřeba afiliace se projevuje tendencí sbližovat se s lidmi a navazovat přátelská spojení, aktivně usilovat o interakci s lidmi. Motiv intimity se týká blízkých vztahů, ve kterých existuje vzájemnost, sdílení, zájem o dobro druhého, sounáležitost a harmonie. Pro motiv afiliace i intimity je příznačné vyhledávání kontaktu s lidmi a pozitivní emoce, jako smích.<ref name=":11" />
 +
 +
'''''Motiv moci''''' se uplatňuje v situacích, kdy se snažíme ovlivňovat druhé lidi s užitím vlastní vnitřní síly. Je to velice komplexní motiv a souvisí např. s potřebou dominance či submise a agrese. Podoba moci může mít podle McClellanda dvě formy: personalisovanou, která vede k budování vlastní pozice a socializovanou, která která se projevuje v podpoře druhých a v pomáhání jim. Popsal také vývojová stadia orientace na moc, kterými je: přijímání moci, autonomie, asertivní prosazování a nakonec generativita.<ref name=":11" />
 +
 +
U všech psychosociálních motivů velké trojky byly již od 80. let zkoumány jejich fyziologické koreláty. U motivu moci byla nalezena spojitost s hladinou adrnalinu a testosteronu, u afiliačního motivu jde o spojení s hladinou dopaminu. U výkonového motivu se jednoznačnou neuroendokrinní odpověď nalézt dosud nepodařilo. Jsou nalézány také rozdíly v aktivitě imunitního systému mezi vysokou úrovní motivu moci a motivu afiliace (přičemž hraje roli to, zda jsou či nejsou tyto motivy uspokojovány).<ref name=":11" />
 +
 +
 +
'''Explicitní motivační systém'''
 +
 +
Explicitní či také sobě připisované motivy jsou ty, které sami sobě připisujeme, když reflektujeme vlastní potřeby vycházející z implicitní motivace. Vznikají tak mentální reprezentace vlastních motivů, zájmů a cílů, na které se vědomě zaměřujeme. Nejsnazším způsobem, jak explicitní motivy posoudit, je využití dotazníků. Explicitní motivační systém je tedy na rozdíl od implicitního systému závislý na reprezentacích vlastních cílů, které se týkají toho, co chceme, co potřebujeme nebo čeho bychom měli dosáhnout. Emoce v tomto systému fungují jako zpětná vazba o snaze přiblížit se cíli a je zde důležitá vědomá kontrola.<ref name=":11" />
 +
 +
Náročnost usilování o cíl a také uspokojení z jeho dosažení i celková životní spokojenost je významně ovlivněna '''souladem''' mezi implicitním i explicitním systémem, mezi implicitními motivy a explicitními cíli<ref name=":11" />.
 +
 +
 +
'''Koncept aktuálních zájmů (current concerns)'''
 +
 +
E. Klinger a jeho teorie aktuálních zájmů (Current concern)<ref name=":15">Klinger, E., Cox, W. M. (2004). Motivation and the Theory of Currnet Concerns. In W. M. Cox, E. Klinger (eds): ''Handbook of Motivational Counseling''. Chichester, UK: Wiley, 3-27.</ref> popisuje motivaci jako mentální stav, který počíná vytvořením záměru (intence) dosáhnout cíl a trvá až do dosažení nebo vzdání se cíle. Toto mentální nastavení usměrňuje a koordinuje psychické procesy směrem ke zvolenému cíli.
 +
 +
Proces usilování o cíle podle Klingera není zcela vědomý a probíhá spíše automaticky. Začíná v momentě, kdy je dle [[Regulace a psychické řízení činnosti, chování a jednání|Rubicon modelu]] vytvořen závazek, odhodlání cíle dosáhnout (commitment), končí dosažením nebo vzdáním se cíle. V originále je tento proces nazýván „current concern“<ref name=":13" />. Díky tomuto latentnímu procesu je zajištěno, že '''osoba bude citlivě všímavá ke všem možnostem a příležitostem''' ve svém okolí, které umožní cíle dosáhnout. Dochází tak k bezděčnému '''ovlivnění pozornosti, vybavování z paměti''' a především '''jednání'''.
 +
 +
Klinger provedl studii, ve které zkoumané osoby poslouchaly současně (zvlášť do každého ucha) dvě vyprávění, z nichž jedno obsahovalo odkazy na předem zjištěné current concerns dané osoby. Zkoumané osoby k těmto odkazům stáčely pozornost a mnohem přesněji si tyto nahrávky uchovaly v paměti<ref name=":11" />. Na tuto kognitnivní změnu poukazují také výsledky pokusů se Stroopovovým testem u osob závislých na alkoholu. Participanti mají v tomto testu co nejrychleji jmenovat barvu písma různých slov. Pokud se dané slovo vztahovalo k pití, těžcí alkoholici reagovali při jmenování barvy pomaleji než ostatní účastníci a to pravděpodobně proto, že význam podnětu byl při zpracování upřednostněn a zpozdil reakci na barvu. Ve své teorii Klinger také předpokládá, že i po vzdání se cíle ještě přetrvává tato kognitivní tendence, až dokud není uhašena základní emoční citlivost.<ref name=":15" />
 +
 +
 +
'''Teorie motivační struktury'''
 +
 +
Zatímco energetizaci chování lze popsat na základě klasické teorie motivů a implicitní motivace, chování které je ovlivňované zaměřením na konkrétní cíl vysvětluje mnohem lépe tzv. cílová motivace. V posledních třech desetiletích převažuje přístup, který integruje oba přístupy, konstrukty motivu a cíle. Jedná se o pojetí motivační struktury.<ref name=":11" />
 +
 +
Motivační strukturu lze popsat jako '''osobně konzistentní způsob, jakým člověk volí své cíle a také jakým posléze usiluje o jejich dosažení'''. Motivační struktura se vyvíjí na základě implicitních motivů a zahrnuje rovinu implicitních motivů i explicitních cílů. V pojetí motivační struktury je zohledňována komplexnost procesů, které jsou ovlivněny vnějšími vlivy i stabilními rysy člověka.<ref name=":13">Stuchlíková, I., & Man, F. (2009). Motivační struktura – integrující koncept psychologie motivace. ''Československá psychologie, 53''(2), 158.</ref><ref name=":11" /> Zjistit motivační strukturu člověka je možné na základě souhrnných informací o cílech, o které se aktuálně daná osoba snaží dosáhnout. Tato poměrně '''stabilní charakteristika''' je podobná osobnostním rysům a lze ji dokonce považovat za jeden z generálních rysů osobnosti.<ref name=":13" />
 +
 +
'''Cíl''' je kognitivní reprezentace žádoucího nebo nežádoucího stavu, který může být výsledkem určité sekvence chování. Od běžných mentálních reprezentací se liší specifickým zaujetím vůči objektu. Bez tohoto zaujetí by se jednalo pouze o přání. Stupeň zaujetí má vliv na volní regulaci chování, na vytrvalost, překonávání překážek apod. Objekt cíle je vždy zahrnut v rámci reprezentace cíle společně s vyjádřením toho, zda se mu chceme přiblížit nebo se od něj vzdálit<ref name=":14">Stuchlíková, I., Mazehóová, Y. (2014). Osobní cíle jako motivační fenomén. ''Československá psychologie, 58''(5), 471-484.</ref>. Reprezentace cíle je přítomna i ve chvílích, kdy o něj daná osoba přímo svým jednáním neusiluje. Usilování o cíl významně ovlivňuje naše emoční i kognitivní procesy a dodává smysl našemu jednání<ref name=":11" />.
 +
 +
Vztah mezi motivy a cíli lze posoudit dvěma způsoby. Jeden z nich vychází ze základů Murrayovy tradice a říká, že explicitní motivy vychází přímo z implicitních motivů. Druhé pojetí nahlíží na oba druhy motivů, resp. systémy motivace jako na nezávislé a tedy umožňující flexibilnější chování<ref name=":11" />.
 +
 +
 +
'''Osobní cíle'''
 +
 +
Cíle, které jsou '''spojené s naší psychickou integritou''' a o které '''usilujeme s významnými investicemi''', jsou nazývány osobní cíle.<ref name=":14" /> Tyto cíle vnáší do našeho života určitou strukturu a především smysl<ref name=":16">Boudreaux, M. J., Ozer, D. J. (2013). Goal conflict, goal striving, and psychological well-being. ''Motivation and Emotion, 37,'' 433-443.</ref>. Konstruktu osobních cílů je věnováno stále více pozornosti, mezi lety 2000 a 2013 bylo publikováno více než dvojnásobné množství studií než v předchozím desetiletí.<ref name=":14" />
 +
 +
Osobní cíle vedou k dlouhodobému usilování a k '''chování, které se může objevovat i po několik let či desítek let''', toto chování se navíc projevuje jako řada různých, někdy zdánlivě nesouvisejících aktivit. Toto usilování je ovlivňováno psychickými stavy jedince i vnějšími podmínkami, překážkami apod.<ref name=":14" />
 +
 +
Pro porozumění komplexnímu působení cílů je podstatný poznatek, že osobní cíle mohou být vzájemně v konfliktu. Boudreaux a Ozer (2013)<ref name=":16" /> uvádí, že konflikt cílů se objevuje tehdy, je-li usilování o jeden cíl ztíženo či znemožněno usilováním o jiný ceněný cíl a může se objevit kdykoli, kdy jedinec usiluje o několik cílů zároveň. Tito autoři uvádí, že konkurenční cíle někdy vyžadují přehodnocení plánů, strategií a závazků vůči cílům a někteří lidé pokračují ve snaze dokončit věci i přes překážky a potíže, což poukazuje na přítomnost psychologického mechanismu umožňujícího coping s konfliktem<ref name=":16" />.
 +
 +
 +
'''Teorie sebedeterminace'''
 +
 +
Psychologové E. L. Deci a R. M. Ryan ve své teorii sebedeterminace dokázali propojit směry uvažování, které se zásadně liší v pohledu na člověka a jeho vývoj. Humanistický a psychodynamický pohled přepokládá, že v každém člověku působí tendence k růstu, psychickému rozvoji, směřování k integraci a celistvosti. Naproti tomu přístup behavioristický nebo sociálně-kognitivní vidí vývoj osobnosti jako důsledek vnějších podmínek a vlivů, které osobnost různě tvarují a utvářejí<ref name=":11" />. Deci a Ryan předpokládají, že v lidech působí '''vrozená tendence k vytváření rozvinutějšího a jednotnějšího já,''' tato tendence ale může být vnějším prostředím '''podporována nebo naopak mařena'''. Jsou faktory sociálního prostředí, které brání nebo podporují zdravý vývoj a fungování self, a tedy typ motivace chování. Osobnostní vývoj tak může vést k mnoha různým výsledkům.<ref name=":17">Ryan, R. M., Deci, E. L. (2000). Intrinsic and Extrinsic Motivations: Classic Definitions and New Directions. ''Contemporary Educational Psychology 25'', 54–67.</ref>
 +
 +
Základní potřebami v konceptu sebedeterminace je '''potřeba kompetence, potřeba vztahů''' a '''potřeba autonomie.''' Kompetence (competence) je pociťování jistoty v uplatňování své schopnosti v interakcích se sociálním prostředím. Potřeba vztahů (relatedness) se projevuje touhou po vztahování se, po přijetí a sounáležení v sociálních skupinách. Autonomie (autonomy) se týká uvědomění, že člověk sám může iniciovat své jednání. Podstatou tohoto motivu je, že potřebujeme cítit, že jsme sami původci vlastního chování a jednáme v souladu s vlastními potřebami a zájmy.<ref name=":18">Vágnerová, M. (2016). ''Obecná psychologie''. Praha: Karolinum.</ref><ref name=":11" />
 +
 +
Deci a Ryan upozornili na to, že lidé se vzájemně neliší pouze úrovní motivace ve smyslu hodně – málo motivovaný, ale také typem motivace. Rozlišili proto intrinsickou (vnitřní) a extrinsickou (vnější) motivaci. '''Intrinsická motivace''' je přirozená každému zdravému organismu a vede člověka k chování za účelem naplnění tří základních potřeb a tedy k uspokojení díky samotné činnosti. Ryan a Deci (2000)<ref name=":17" /> považují vnitřní motivaci za kritický element kognitivního, sociálního a fyzického rozvoje. Ne každé naše chování je však řízeno vnitřní motivací, obvykle jsme pro některé aktivity motivováni spíše vidinou odměny, kterou získáme na základě našeho chování, ale která není s danou činností přímo spojena. Může to být lízátko za splněný domácí úkol nebo finanční odměna za odvedenou práci. Tak je utvářena vnější čili '''extrinsická motivace'''.
 +
 +
Lidé mohou být více či méně ztotožněni s požadavky, které od nich vyžaduje okolí. V rámci extrinsické motivace autoři rozlišili čtyři úrovně zvnitřnění sociálních požadavků<ref name=":17" />.  Pokud jsou lidé ve velké míře řízeni vnějšími požadavky, se kterými jsou jen málo ztotožnění, nepřináší jim jejich jednání skutečné uspokojení. Tito lidé se mohou cítit bezmocně a méněcenně a jejich chování je spíše vyhýbavé, než zaměřené na dosahování konkrétních cílů.<ref name=":18" />
 +
 +
Uspokojení tří výše zmíněných potřeb pozitivně ovlivňuje míru motivace, rozvoj i výkonnost jedince. Pro '''růst osobnosti''' je nutné uspokojení základních psychologických potřeb.
 +
 +
Hlavní oblastí výzkumu v oblasti motivace je zkoumání pracovní motivace v rámci psychologie práce a organizace. Výzkum se zaměřuje na expektační teorii, teorii spravedlnosti, teorii zaměřenou na stanovení cílů a sebedeterminační teorii. V této oblasti také výrazně přispěli Deci a Ryan. V oblasti pracovní motivace souvisí aktuálně bližší zkoumání smysluplnosti práce, významu osobnostních rysů, kultury, vlivů faktorů mimo pracovní prostředí a proces sebeřízení.
 +
 +
==='''Silné stránky charakteru a ctnosti'''===
 +
Autory pojetí silných stránek charakteru  jsou M. Seligman a Ch. Peterson. Charakter je základním pojmem pozitivní psychologie. Je silně podmíněn a formován individuálními hodnotami. Silné stránky osobnosti jsou definovány jako vlastnosti, psychologické rysy, které se dlouhodobě projevují v různých situacích a jsou morálně ceněny samy o sobě.<ref name=":21" /> Seligman a Peterson vytvořili klasifikaci silných stránek osobnosti. Popsali 6 lidských ctností, které utváří základ „dobrého charakteru“.<ref name=":23">Mareš, J. (2008). Nová taxonomie kladných stránek člověka – inspirace pro pedagogiku a pedagogickou psychologii. ''Pedagogika'' (online), 4-20 (cit. 2022-08-28). Dostupné z: [https://pages.pedf.cuni.cz/pedagogika/files/2014/01/P_2008_1_02_Nova_4]</ref> Tito autoři vnímají charakter, jakožto stěžejní pojem pozitivní psychologie, jako soubor silných stránek, přičemž aktivním uvědomováním a rozvíjením silných stránek osobnosti přispívá člověk ke svému šťastnému a spokojenému životu. Jedinec si tyto stránky může v průběhu života osvojit a pracovat na jejich rozvíjení. Zahrnují také morální složku chování. Jedná se o základní nezbytné schopnosti nutné pro myšlení, cítění a chování, aby přineslo prospěch člověku i lidem v jeho okolí. Někdy se tyto stránky projevují od útlého věku, někdy zcela chybí. Uplatnění ctnosti v jednání přináší pocit vnitřního uspokojení.<ref name=":22" /> Ctnosti mají tři úrovně:
 +
 +
#Nejvyšší úroveň ctností – šest obecných pozitivních charakteristik člověka
 +
#Střední úroveň silných stránek charakteru – 26 pozitivních osobnostních rysů, které blíže definují ctnosti
 +
#Tzv. situační témata – způsoby jednání, ve kterém se silné stránky charakteru projevují<ref name=":21" />
 +
 +
'''Znaky silných stránek charakteru:'''
 +
 +
*Určují, jak jedinec zvládá nepřízeň osudu
 +
*Vedou k žádoucím výsledkům
 +
*Projev silné stránky charakteru neponižuje ostatní lidi v okolí
 +
*Každá silná stránka má svůj protiklad, ne však v negativním slova smyslu, ten je však také silnou stránkou (např. protikladem k otevřenosti je takt)
 +
*Projevuje se takovým chováním, které lze diagnostikovat a zkoumat (myšlení, prožívání, jednání)
 +
*Jedná se o vzor či ideál, na kterém se lidi shodnou
 +
*Konkrétní silná stránka charakteru může u člověka úplně chybět – negativní charakteristika silných stránek charakteru
 +
*Byla vytvořena taxonomie, která obsáhle shrnuje 6 ctností a 24 silných stránek charakteru<ref name=":21" /><ref name=":0" />
 +
 +
'''Klasifikace silných stránek osobnosti VIA (values in action)'''<ref name=":23" />
 +
{| class="wikitable"
 +
|'''ctnost'''
 +
|'''silné stránky charakteru'''
 +
|-
 +
|
 +
#'''Moudrost  a vědění'''
 +
|'''Tvořivost''' = originalita, vynalézavost; schopnost vnášet do přemýšlení nové a produktivní způsoby; umělecká tvořivost
 +
 +
'''Zvídavost =''' vyhledávání  nového, otevřenost vůči zkušenostem – zájem o nabývání nových zkušeností,  zkoumání zajímavých témat, objevování
 +
 +
'''Otevřenost mysli =''' kritické myšlení, vyhodnocení – přemýšlení o věcech v jejich souvislostech, schopnost změny názoru, rozvážnost
 +
 +
'''Láska k učení''' –  získávání a zdokonalování dovedností
 +
 +
'''Nadhled''' – schopnost mít svůj názor na svět,  schopnost poskytovat rady
 +
|-
 +
|'''2.       Statečnost'''
 +
|'''Udatnost –''' nevzdat  se před obtížemi a výzvami; stát si za svým názorem, který je v souladu  s ním samým, fyzická zdatnost
 +
 +
'''Stálost =''' vytrvalost, pracovitost – vytrvání  při činnost, snaha ji dokončit
 +
 +
'''Integrita''' = autentičnost, upřímnost –  prezentování sebe samého bez předstírání, odpovědnost za své pocity a jednání
 +
 +
'''Vitálnost''' = elán, nadšení – prožívat život aktivně,  naplno, energicky a s nadšením
 +
|-
 +
|'''3.       Humánnost'''
 +
|'''Láska''' – prožívání důvěrného vztahu, vážit  si blízkých vztahů
 +
 +
'''Dobrota''' = vlídnost, soucit, pečování,  altruismus – konání dobrých skutků, pomáhání druhým, pečování o ně
 +
 +
'''Sociální inteligence =''' emoční  inteligence – vnímání vlastních pocitů a motivů, tak i druhých
 +
|-
 +
|'''4.       Spravedlnost'''
 +
|'''Občanství''' = loajálnost, týmová práce –  schopnost fungovat jako člen uskupení
 +
 +
'''Nestrannost –''' spravedlivé  a slušné jednání s druhými, odsunutí osobního pohledu v rozhodnutí
 +
 +
'''Schopnost vést –''' povzbuzování  skupiny, kterou jedinec vede, rozvíjet a udržovat vztahy ve skupině,  inspirování skupiny
 +
|-
 +
|'''5.       Umírněnost'''
 +
|'''Odpuštění –''' odpuštění  tomu, kdo udělal něco špatného, schopnost přijímat lidi takové, jací jsou
 +
 +
'''Skromnost, pokora –''' umožnit druhým  být tím, kým jsou, nechtít být středem zájmu a pozornosti
 +
 +
'''Opatrnost''' – být pečlivý ve výběru, neriskovat,  neříkat nic, čeho by člověk mohl litovat
 +
 +
'''Autoregulace, sebekontrola –''' ukázněnost,  kontrola a porozumění svým emocím a myšlenkám
 +
|-
 +
|'''6.   Transcendentnost'''
 +
|'''Smysl pro krásu a dokonalost =''' úcta,  údiv – vnímavost ke kráse a dokonalosti
 +
 +
'''Vděčnost''' – uvědomování si pozitivních věcí,  které se odehrály a být za ně vděčný
 +
 +
'''Naděje''' = optimismus, orientace na  budoucnost – očekávání pozitivní budoucnosti
 +
 +
'''Smysl pro humor''' =  hravost – užívat si legraci, smích, rozesmívání sebe i druhých, pohotové  vtipné reagování
 +
 +
'''Spirituálnost''' = smysl  života, víra – víra ve vyšší smysl života
 +
|}
 +
'''Měření silných stránek osobnosti (VIA)'''
 +
 +
Existují 4 metody VIA, které vytvořili Peterson a Seligman<ref name=":21" />.
 +
 +
*VIA-IS je dotazník, který se začíná využívat ve výzkumech. Pro dospělé je zde 240 položek identifikujících a měřících 24 silných stránek. Pětistupňová sebeposuzovací škála zaměřená na typické chování v typických situacích.
 +
*VIA-''Youth'' je dotazník pro děti s dospívající 10-17 let. Dotazník se skládá ze198 položek. Pětistupňová sebeposuzovací škála zaměřená na typické chování v typických situacích.
 +
*VIA-RTO je dotazník pro dospělé a jeho blízké osoby. Pětistupňová škála a doplňování nedokončených vět, zaměření na situace, ve kterých se silná stránka charakteru projevuje.
 +
*VIA Structured interview je strukturovaný rozhovor pro dospívající a dospělé. Hodnotí se jedincovo nejčastější chování v konkrétní situaci.
 +
 +
VIA klasifikace Petersona a Seligmana se částečně překrývá s dalšími současnými klasifikacemi silných stránek charakteru, které v podstatě došly k obdobným výsledkům odlišnými způsoby. Je to např. '''Clifton Strengths Finder''' od autorů Cliftona a Gallupova, kteří rozlišují 34 témat pomocí 4 dimenzí, kterými jsou spolupráce s ostatními, vliv na ostatní, snaha o dobrou práci, pracovní důvtip.<ref name=":0" />
 +
 +
Sandage a Hill vytvořili klasifikaci, ve které je pro ně ctnost centrálním a integrativním konstruktem, který je součástí pozitivní psychologie. Podle nich hlavní znaky ctností zahrnují to, že ctnost je v základu etiky a zdraví osobnosti, zahrnuje charakterové rysy, je zdrojem silných stránek a odolnosti, pevně stojí v kulturním a společenském kontextu, dává pocit smysluplnosti bytí, je spojena s kognitivní stránkou.<ref name=":0" />
 +
 +
Linley určil více než 100 silných stránek charakteru. Podle něj jsou silné stránky charakteru schopností chovat se, myslet a prožívat určitý způsobem, tyto způsoby jsou pro člověka autentické a umožňují optimální fungování, rozvíjení a zlepšení výkonu.<ref name=":0" />
 +
 +
===Spiritualita jako komponenta osobnosti===
 +
Spiritualita se stává populárním pojmem v různých oblastech. Jedná se o styl pěstování zbožnosti, začala se oddělovat spiritualita od náboženství. Je zakořeněná myšlenka, že je spiritualita širším pojmem než náboženství. Spiritualitu lze určit jako přítomnou u všech jedinců, je vnímána jako transkulturně univerzální. Je definována jako hledání posvátna, je vnímána jako něco transcendentního; je také vnímána jako přesvědčení o vyšší síle přesahující člověka. Je zároveň definována jako hledání smyslu, jednoty, propojenosti, transcendence a nejvyššího lidského potenciálu.<ref name=":0" />
 +
 +
Eriksonovy komponenty spirituality:
 +
 +
·        Transcendentní dimenze
 +
 +
·        Smyslem života je osobní jistota
 +
 +
·        Životní poslání
 +
 +
·        Zakoušená posvátnost celého života
 +
 +
·        Nezávislost na materiálních hodnotách
 +
 +
·        Altruismus
 +
 +
·        Idealismus
 +
 +
·        Vědomí tragičnosti lidské existence
 +
 +
·        Vliv výše zmíněných prožitků a postojů na vztah k sobě, k druhým, k přírodě<ref name=":0" />
 +
 +
 +
'''Faktorově-analytický přístup ke spiritualitě'''
 +
 +
Jeho cílem je měřit individuální rozdíly ve spiritualitě. Je zde představa, že časem se výzkumy v oblasti spirituality shodnou na její faktorové struktuře. Předchozí dotazníky mapující spiritualitu toto slovo obsahují spíše v názvu, ovšem obsahem ji podchycují pouze částečně. Známým a stavebním kamenem mapující individuální rozdíly ve spiritualitě je '''Dotazník mystiky od Hooda'''. Jedná se o škálu, která je univerzální a kulturně nepodmíněná. Existují i další dotazníky mapující spiritualitu (Piedmont), další přidávají také k mapování oblast paranormálních přesvědčení, kam řadí komunikaci se zemřelými, věštby, telepatii atd. (McDonald). '''Český Pražský dotazník spirituality''' (Říčan a Janošová) byl vytvořen pomocí faktorové analýzy bylo stanoveno pět faktorů: ''mystická zkušenost'' (pocit jednoty s tím, co člověka přesahuje, fascinace uměním spojená se  silným vnitřním prožitkem…), ''eko-spiritualita'' (pocit jednoty s přírodou), ''bytostná sounáležitost'' (pocit naplnění v blízkých vztazích), ''svědomitá starostlivost'' (snaha žít naplněný život lépe a dobře), ''latentní monoteistická orientace'' (vnímání smrti jako „návratu domů“, hledání „nejvyšší pravdy“…). Dalším dotazníkem je například '''Test spirituální orientace''' (Říčan a Janošová).<ref name=":0" />
 +
 +
U některých osobností má spiritualita hlavní úlohu v jejich životě – lidé s tímto způsobem vnímání života často prožívají mnoho vnitřních konfliktů, častá selhání, jejich pudovost je integrována, jsou laděni na hledání smyslu života, jejich poslání z čehož nabývají pocitu radosti (tuto oblast zkoumal např. Maslow na významných a výrazných osobnostech své doby). U některých osobností je tomu naopak a žijí život pod vlivem svých „nižších“ motivů např. touha vynikat, mít moc nad druhými apod.<ref name=":0" />
 +
 +
C.G. Jung i V. Frankl se zabývali potřebou smyslu, která je u každého jedince jinak strukturována a různě propojená s motivační, kognitivní a emoční složku osobnosti. V psychice člověka ale hraje velmi důležitou roli. Frankl definoval pojem noogenní neuróza, což je pocit, že život člověka nemá smysl. Touto neurózou se zabývá především humanistická psychologie. Ke zlepšení psychického stavu člověka, který toto zažívá pomáhá objevení toho, co je smyslem jedincova individuálního života. V psychoterapii je tedy v tomto případě žádoucí zabývat se spirituálními otázkami života.<ref name=":0" />
 +
 +
Spiritualita hraje významnou roli v interpersonálních vztazích. Vztahy samy o sobě mají spirituální povahu, protože dávají člověka určitý smysl a pocit naplnění. Vztahové vzorce jsou interpersonální vztahy a lze na ně nahlížet dvojím způsobem, a to nadchnutím druhou lidskou bytostí a také jsou to vztahy, které jsou trvale osobně významné. Analýze a rozvoji těchto vztahových vzorců se částečně věnuje psychoterapie a zážitková pedagogika. Pokud vztahové vzorce nejsou kultivovány, dochází k zakrnění spirituality nebo podlehnutí nižším pudům a motivům, jako např. agrese, posedlost, ztráta respektu apod. Existuje několik vztahových vzorců pojící se s určitým citem (všechny tyto vzorce mohou být vnímány jako spirituální nebo v sobě spirituální složku zahrnují).<ref name=":0" />
 +
 +
*Okouzlení – může to být okouzlení jinou osobou ve smyslu krásy nebo půvabu; může se týkat osoby, uměleckého díle apod.
 +
*Respekt neboli úcta – můžeme pociťovat respekt k jiné osobě, informacím, vztahů, tajemství apod.
 +
*Intimita – jedná se o mimořádnou psychickou blízkost, která je spojena s láskou a pocitem silného štěstí
 +
*Soucit – jedná se o vrcholný existenciální prožitek; může transformovat celého člověka a jeho život, o to víc, pokud se jedná o sebeobětování v rámci soucitu
 +
*Nenávist a pohrdání – stejně jako v lásce zde může dojít k padnutí hranic mezi já a ty; prožitek nenávisti spojený například s mučením může poskytovat extatický prožitek spojený s transcendencí
 +
*B-láska (=being love) – jedná se o základní pojem humanistické psychologie; zahrnuje okouzlení, intimitu, respekt a také soucit, přičemž vše nezávisle na objektu lásky; jedná se o poskytování objektu naší lásky prostor k seberealizaci bez pocitu moci nad ním či jeho ovládáním<ref name=":0" />
 +
 +
Vývoj spirituality výrazně ovlivňují vztahy (tedy vztahové vzorce) v raném dětství – od narození je dítě úzce spjato s matkou a učí se tak důvěře ve svět. S vývojem spirituality se pojí attachment, tedy citová vazba či přimknutí – říká, že základní motivací jedince je blízkost pečující osoby – tento vztah se následně stává prototypem pro nejvýraznější vztahy v dospělosti, k autoritám i věcmi, které mají pro jedince největší hodnotu; pokud je matka v chování nejistá, bývá i přimknutí nejisté a formuje také spiritualitu v dospělosti.<ref name=":0" />
 +
 +
==='''Inteligence'''===
 +
Ke zkoumání [[Inteligence|klasické inteligence]] se postupně přidávají i jiné typy inteligence, které jsou neméně důležité pro fungování člověka.  
 +
 +
[[Emoční inteligence|'''Emoční inteligence''']] byla jako pojem definována sice již v roce 1964, ale do povědomí a oblasti zkoumání se rozsáhleji dostala až koncem tisíciletí po zpopularizování termínu Davidem '''Golemanem'''. Emoční inteligence rozlišuje '''dva podtypy''' emoční inteligence, a to '''zaměřenu dovnitř''', tedy související s rozpoznáváním vlastních emocí a jejich kontrolou a '''zaměřenou ven,''' tedy poznávání emocí druhých, empatií a porozumění prožitků druhých. Goleman také definuje '''šest základních emocí,''' které jsou evolučně staré a projevují se daným [[Emoce a emocionalita. Vlastnosti emocí|fyziologickým pochodem s emocí spojeným]]. Těmito emocemi jsou '''hněv, strach, štěstí, láska, překvapení, odpor či zhnusení, a smutek'''. Golemanova hypotéza je, že na úspěchu člověka se podílejí jak Inteligence klasická, tak ta emoční. Inteligentní člověk zvládá logicky náročnější situace a emočně zdatný, zase zvládá spolupráci s lidmi a sebekontrolu. Vytvořil tedy '''typologii lidí''' na základě míry emoční a klasické inteligence. Rozlišuje '''čistý typ s vysokým IQ''', racionálně uvažujícího, inteligenčně zdatného, ale s nízkou emoční inteligencí takže často oplývající kritičností, povýšeností a emočním chladem. Pak '''čistý typ s vysokým EQ''', tedy lidi, kteří tíhnou k druhým lidem, bývají nesobečtí, soucitní a otevření, tedy často oblíbení. Goleman ale upozorňuje, že IQ a EQ se nevyskytuje v těchto extrémech, ale mísí se v různých poměrech.<ref>Goleman, D. (2011). ''Emoční inteligence'' (Vyd. 2., v nakl. Metafora 1.). Metafora</ref>
 +
 +
Emoční inteligenci Goleman vymezuje jako schopnost orientovat se v pocitech, citech, náladách sebe i druhých a využívat to k vlastní motivaci a pro zvládání emocí i vztahů. Skládá se z pěti složek:
 +
 +
*Sebevnímání – schopnost být si vědom svých pocitů a realistického pohledu na své konání a sebe
 +
*Sebeovládání – schopnost odsunout odměnu a kompetence umět zacházet s emoci natolik, aby bylo snazší plnit úkoly
 +
*Sebemotivace – snaha dosáhnout důležitých cílů a snaha zlepšovat se a nevzdávat se pod tlakem
 +
*Empatie – schopnost vnímat pocity druhých, vžít se do nich a pěstovat kontakty s lidmi
 +
*Sociální kompetence – kompetence vnímat sociální situace a vztahy, nechat v rámci těchto vztahů plynout emoce sloužící ke sblížení s druhými
 +
 +
V současné době je v této oblasti zkoumáno propojení emoční inteligence s pracovní oblastí a také je výrazně zkoumána emoční inteligence a její rozvoj u dětí
 +
 +
'''Sociální inteligenci''' vymezil jako pojem Thorndike jako schopnost chápat a zvládat muže a ženy, chlapce a dívky a moudře jednat v mezilidských vztazích. Lze ji chápat také jako soubor základních sociálních komunikačních dovedností, kterými jsou vyjadřování, vnímavost a kontrola emočních a sociálních informací – tyto schopnosti se projevují ve verbální i neverbální emoční sféře.  Sociální inteligence se může projevovat různými způsoby – někteří lidé se umí orientovat v tom, co druzí cítí a co si myslí, jiné tyto dovednosti neovládají; jedni bývají ve společenské komunikaci obratní, pohotoví a jiní naopak ne. Sociální inteligence se částečně shoduje s emoční inteligencí, má však přesah do sociálních vazeb. Nejznámějším badatelem na poli sociální inteligence je psycholog '''Reuven Bar-On''', který určit '''šest atributů''' sociální inteligence, jsou jimi: schopnost rozpoznat vlastní emoční stavy, chápat je a umět je projevit; schopnost rozpoznat pocity druhých a aplikovat je na sebe sama; schopnost [[Regulace a psychické řízení činnosti, chování a jednání. Plánování. Exekutivní funkce.|regulovat]] a kontrolovat emoce; schopnost flexibilního přístupu k řešení intrapersonálních a interpersonálních konfliktů a schopnost udržet se v dobré náladě a motivovat sebe sama. Avšak dle jiných autorů se sociální a emoční inteligence od sebe liší více a určují '''sociální inteligenci''' spíše jako '''schopnost rozpoznat atmosféru ve skupině a díky tomu vybírat nejvhodnější strategie chování''', schopnost vystupovat a sebeprezentovat se tak, jak daný člověk chce, aby jej ostatní vnímali. Ale také autentičnost, či nakolik je srozumitelný a umí se přirozeně přizpůsobit stylu jazyka ostatních. Někteří autoři vnímají sociální inteligenci také jako nástroj manipulace s ostatními.<ref>''Sociální inteligence ve vztahu k šesti dimenzím osobnosti'' /diplomová práce, Univerzita Palackého v Olomouci/ (2012). <nowiki>https://theses.cz/id/28bhk3/160130</nowiki></ref>
 +
 +
Autory '''praktické inteligence''' jsou Richard Wagner a Robert J. Sternberg. Navrhli v 80. letech teorii „tacit knowledge“ překládané jako skryté znalosti = poznatky, které umožňují zvládat sebe sama, druhé lidi a rozvíjet svou kariéru. Jedná se o znalosti, které se nedají naučit a umožňují jedinci rychlou orientaci a rozhodování v nejrůznějších situacích. Jedná se o schopnost řešit špatně definované problémy v každodenním životě.<ref name=":0" />
 +
 +
==='''Sebepojetí'''===
 +
Zatímco v 60. letech bylo sebepojetí považováno za globální představu sebe, které je stálé v čase i situacích; dnes je sebepojetí vnímáno jako '''hierarchicky uspořádaná struktura a dynamika fungování a je závislé na situačním kontextu i vnitřních motivech'''. Sebepojetí opětovně souhlasí s celkovým [[Fenomenologie|fenomenologickým]] naladěním dnešního bádání, zaměřuje se na otázky: '''Co si o sobě myslím já? Jak se vnímám ve vztahu s jinými osobami, věcmi a okolnostmi?''' Pokud člověk odpoví na dané otázky, vznikne soubor [[Představivost|představ]] a hodnot, které vůči sobě má. Na vývoj sebepojetí mají na začátku života velký vliv '''názor ostatních na nás samé''', tyto názory posléze [[Internalizace|internalizujeme]]. Představa sebe, a představa toho, co si o nás asi ostatní lidé myslí, má posléze vliv na naše [[chování]] i prožívání, sami vůči sobě pak můžeme prožívat pestrou škálu [[Emoce|emocí]], od hrdosti po nedostatečnost a jiné. Ve vývoji sebepojetí má dle '''Bandury''' také význam tzv. '''ideální a požadované já'''. Dnes je sebepojetí vnímáno jako multifacetové (složené z několika subreprezentací sebe samého), hierarchické (od konkrétních situací k obecným domněnkách o sobě) a dynamické (existence aktivního sebepojetí – v určité situaci se aktivuje určitá subreprezentace sebepojetí).<ref name=":0" />
 +
 +
Nejdůležitější znaky sebepojetí jsou, že je multifacetové, hierarchické a dynamické pojetí sebepojetí a sebepojetí coby jáský systém<ref name=":0" />:
 +
 +
''multifacetové pojetí'' – znamená to, že sebepojetí je tvořeno řadou dílčích mentálních reprezentací/prototypů Já, které tvoří systém významů vztahovaných k Já; reprezentací Já můžeme mít mnoho a liší se ve spoustě aspektů – centralita, pozitivita/negativita, časová lokalizace (naše minulé, současné, budoucí Já) a možnost uskutečnění (např. ideální Já)
 +
 +
''hierarchické pojetí'' – sebepojetí je vnímáno soubor generalizovaných poznatků o sobě, přičemž tyto poznatky jsou odvozeny ze zkušeností v různých situacích; tyto poznatky o sobě jsou hierarchicky uspořádány od konkrétních k abstraktním
 +
 +
''dynamické sebepojetí'' – sebepojetí má dynamickou stránku; vznikla koncepce tzv. aktivovaného sebepojetí = v danou situaci je aktivní ta reprezentace Já, která je v danou situaci centrální a řídí se jí struktura sebepojetí
 +
 +
''sebepojetí jako jáský systém'' – na Já lze nahlížet jako na subjekt pozorování (jsem to já, kdo pozoruje) a Já jako objekt (jsem to já, kdo je pozorován); je tu vzájemná propojenost a neoddělitelnost těchto dvou systémů; vzájemně se doplňují; tento přístup se nazývá „jáský systém“ nebo „sebesystém“
 +
 +
Nyní budou popsány současné teorie sebepojetí. Mezi prvními bude zmíněn:
 +
 +
'''Kontrolní model seberegulace - Carver a Scheier'''
 +
 +
Jedná se o nejstarší model seberegulace. Základním schématem tohoto modelu je smyčka negativní zpětné vazby, přičemž negativní znamená vyvrácený nebo odstraněný. Model funguje tak, že jedinec vnímá určitým způsobem situaci, ve které se nachází. Vnímání této situace porovná s tzv. referenční hodnotou, což je ideální podoba dané situace. Případný rozdíl mezi aktuálním stavem situace a referenční hodnotou vede k určitému druhu chování, jehož úkolem je odstranit tento rozdíl pomocí ovlivnění okolního prostředí. Po změně uskutečněné v prostředí dojde opět k porovnání aktuální situace s referenční a pokud se znovu vyskytne rozdíl, znovu dojde ke změně v prostředí. Změna prostředí probíhá buď změnou v prostředí pomocí chování nebo dojde ke změně pomocí vnějších podmínek, které jsou chováním neovlivnitelné.<ref name=":0" />
 +
 +
'''Teorie diskrepancí v sebepojetí – Higgins'''
 +
 +
Tato teorie je zaměřena na rozdíl existující mezi motivací k získání něčeho příjemného a motivací k vyhnutí se bolesti. Podle zaměření motivace rozdělil systém seberegulace na ''povýšení = získání něčeho'' a ''zaměření se na prevenci = vyhnutí se něčemu.''K tomuto zaměření motivace se pojí tři faktory: ''potřeby'', které se jedinec snaží uspokojit, ''cíle/standardy'', jedinec se jich snaží dosáhnout a ''psychologické situace'', které mají pro jedince osobní důležitost. Zdůraznil existenci tří typů self: ''aktuální self'' – atributy, o kterých jedinec věří, že je má, ''ideální self'' – atributy, které by jedinec chtěl mít, ''požadované self'' – atributy, o kterých jedinec věří, že by je měl mít, podle toho, co se od něj očekává. Ideální a požadované self jsou tzv. osobními vodítky, podle kterých jedinec nahlíží a reguluje své aktuální self. Toto porovnávání ovlivňuje sebehodnocení, buď pozitivním nebo negativním způsobem. Pomocí seberegulace se jedinec snaží odstranit diskrepance mezi jednotlivými self, aby se zbavil negativních pocitů. Diskrepance mezi ideálním a aktuálním self – pocit sklíčenosti a zklamání. Diskrepance mezi požadovaným a aktuálním self – pocit strachu a znepokojení.<ref name=":0" /><br />
 
==Psychopatie (v americkém slova smyslu)==
 
==Psychopatie (v americkém slova smyslu)==
Jedna z nejvíce populizovaných oblastí na poli psychologie osobnosti je v dnešní době psychopatie. Nicméně termín psychopatie se v tuzemsku využívá jako zastaralé označení všech poruch osobnosti, v anglické literatuře jsou jako psychopaté dle prof. Ptáčka lidé nepředvídatelní, egocentričtí, manipulativní, impulsivní, povrchní, ale také šarmantní, využívající instrumentální empatii, bývají sociálně zdatní, mají minimálně vyvinuté svědomí, odpovědnost, ale také důvěřivost, naopak mívají vysoké sebevědomí i sebepojetí. Pokud bychom takovéto jedince diagnostikovali, nejpravděpodobnější diagnóza by byla disociální porucha osobnosti, v kombinaci s vysokým intelektem a také v možné kombinaci s narcistickou poruchou osobnosti.
+
Jedna z nejvíce popularizovaných oblastí na poli [[psychologie osobnosti]] je v dnešní době psychopatie. Termín psychopatie se v tuzemsku využívá jako zastaralé označení všech [[Poruchy osobnosti|poruch osobnosti]], v anglické literatuře jsou však jako psychopaté dle prof. Ptáčka lidé nepředvídatelní, egocentričtí, manipulativní, impulsivní, povrchní, ale také šarmantní, využívající instrumentální empatii, bývají sociálně zdatní, mají minimálně vyvinuté svědomí, odpovědnost, ale také důvěřivost, naopak mívají vysoké sebevědomí i sebepojetí. Pokud bychom takovéto jedince diagnostikovali, nejpravděpodobnější diagnóza by byla disociální porucha osobnosti, v kombinaci s vysokým intelektem a také v možné kombinaci s narcistickou poruchou osobnosti.
  
V zejména americké literatuře se odlišují pojmy psychopatie a sociopatie. Zatímco psychopaté se rodí a jejich chování vůči ostatním lidem je odrazem jejich vlastností, sociopaté vznikají na základě svého prostředí a jejich chování vůči ostatním lidem je spíše výsledkem naučených strategií. Psychopaté jsou precizní, dokáží nenávidět a mstít se velmi dlouho a konflikty je posilují. Sociopaté nechovají zášť tak dlouho, nebývají trpěliví, jdou za okamžitým uspokojením, jinak bývají agresivní, ale když se na nich uděje nějaká křivda, nebývají jí citelně zasaženi.
+
V zejména '''americké literatuře''' se odlišují pojmy '''psychopatie a sociopatie'''. Zatímco psychopaté se rodí a jejich chování vůči ostatním lidem je odrazem jejich vlastností, sociopaté vznikají na základě svého prostředí a jejich chování vůči ostatním lidem je spíše výsledkem naučených strategií. Psychopaté jsou precizní, dokáží nenávidět a mstít se velmi dlouho a konflikty je posilují. Sociopaté nechovají zášť tak dlouho, nebývají trpěliví, jdou za okamžitým uspokojením, jinak bývají agresivní, ale když se na nich uděje nějaká křivda, nebývají jí citelně zasaženi.
  
Psychologický profil psychopata: člověk šarmantní, přesvědčivý, s vysokým sebevědomím a vysokou inteligencí, skvěle ovládající své chování, nenechává se ovlivnit okolím, dlouhodobě dopředu přemýšlející a strukturující, také neepatický (využívá tzv. instrumentální empatii – tedy ví, který emoční výraz má napodobit v jaké situaci, co se od něj očekává, nicméně empatii nezažívá, jeho emoce bývají velmi ploché, jedním z nejsilnějších pocitů pro něj bývá sebelítost), nezodpovědný, manipulující, často překračuje hranice, individualistický a přenášející vinu na druhé. Psychopaté bývají úspěšní a nenápadní, těží zejména z toho, že jsou znalci lidí, umí výborně kopírovat sociální kódy, dbají na svůj sociální status, který rádi využívají, často se objevují v pozicích spojených s mocí, jsou často schopni velmi riskovat, protože pro ně důsledky jejich činů nebývají důležité. Své vztahy často budu jí tak, že v prvních chvílích získají důvěru, často různými lichotkami, projevovanou pozorností, malými úspěchy, následně důvěru upevní tak, že udělají pro druhého nějaké velké gesto, velké překvapení, nebo v práci dosáhnout obrovského úspěchu, tím dostanou osoby ve svém okolí, na které chtějí působit do šedé zóny, kde panuje absolutní důvěra, a lidé se v blízkosti daného psychopata přestávají kontrolovat. V poslední fázi se pak projeví psychopatie daného člověka, většinou pomocí manipulace, psychopatické pasti, nebo psychopatické ataky – tj. psychopaté začínají využívat citlivé informace a psychologické vlastnosti, které u svého okolí vypozorovali, a to pak začíná jednat pod vlivem psychopatické osoby. Psychopaty může rozdělit dle jejich chování na tři základní typy: 1) lhář a podvodník – od začátku problematický, agresivní, profilově mezi psychopatem a sociopatem, tito bývají rychle odhalitelní, 2) tyran a násilník – psychopatie se projevuje až v pozici moci, pokud nejsou zaštítěni pozičně (dominantní role ve vztahu, pozice nadřízeného aj.) tak ne, 3) manipulátor – nepřekračuje zákon, nicméně využívá výše popsaných strategií k cílené manipulaci svého okolí.
+
Psychologický profil psychopata: člověk šarmantní, přesvědčivý, s vysokým sebevědomím a vysokou inteligencí, skvěle ovládající své chování, nenechává se ovlivnit okolím, dlouhodobě dopředu přemýšlející a strukturující, také neempatický (využívá tzv. instrumentální empatii – tedy ví, který emoční výraz má napodobit v jaké situaci, co se od něj očekává, nicméně empatii nezažívá, jeho emoce bývají velmi ploché, jedním z nejsilnějších pocitů pro něj bývá sebelítost), nezodpovědný, manipulující, často překračuje hranice, individualistický a přenášející vinu na druhé. Psychopaté bývají úspěšní a nenápadní, těží zejména z toho, že jsou znalci lidí, umí výborně kopírovat sociální kódy, dbají na svůj sociální status, který rádi využívají, často se objevují v pozicích spojených s mocí, jsou často schopni velmi riskovat, protože pro ně důsledky jejich činů nebývají důležité.
 +
 
 +
Své vztahy často budu jí tak, že v prvních chvílích získají důvěru, často různými lichotkami, projevovanou pozorností, malými úspěchy, následně důvěru upevní tak, že udělají pro druhého nějaké velké gesto, velké překvapení, nebo v práci dosáhnout obrovského úspěchu, tím dostanou osoby ve svém okolí, na které chtějí působit do šedé zóny, kde panuje absolutní důvěra, a lidé se v blízkosti daného psychopata přestávají kontrolovat. V poslední fázi se pak projeví psychopatie daného člověka, většinou pomocí manipulace, psychopatické pasti, nebo psychopatické ataky – tj. psychopaté začínají využívat citlivé informace a psychologické vlastnosti, které u svého okolí vypozorovali, a to pak začíná jednat pod vlivem psychopatické osoby.  
 +
 
 +
Psychopaty může rozdělit dle jejich chování na tři základní typy:  
 +
 
 +
1) lhář a podvodník – od začátku problematický, agresivní, profilově mezi psychopatem a sociopatem, tito bývají rychle odhalitelní
 +
 
 +
2) tyran a násilník – psychopatie se projevuje až v pozici moci, pokud nejsou zaštítěni pozičně (dominantní role ve vztahu, pozice nadřízeného aj.)  
 +
 
 +
3) manipulátor – nepřekračuje zákon, nicméně využívá výše popsaných strategií k cílené manipulaci svého okolí.
  
 
Dle prof. Koukolíka je výskyt pravých psychopatů napříč historií i kulturami obdobný, nicméně v dnešní době se zvláště v pozicích top managementu projevy psychopatie přímo vyžadují a lidé, kteří v těchto pozicích chtějí uspět, se musí naučit využívat psychopatické strategie. Dle pana profesora mohou termíny typu ,,tah na branku´´, ,,schopnost vedení týmu´´, ,,schopnost práce pod velkým tlakem´´, ,,schopnost využívat a objevovat potenciál podřízených´´, které se v inzerátech na vedoucí pozice využívají, vést k zvýhodňování psychopatických rysů osobnosti (,,tah na branku´´ = nehledí na ostatní a dojde k cíli, ,,schopnost vedení týmu´´ = dominance, ,,schopnost práce pod velkým tlakem´´ = nepřijímající zodpovědnost, ,,schopnost využívat a objevovat potenciál podřízených´´ = manipulace, *tyto vlastnosti firmy vyloženě nevyžadují, resp. nechtějí v top managementu psychopatické osobnosti, nicméně psychopatické rysy se s těmito požadovanými vlastnostmi mohou lehce zaměnit). Psychopatie jako adaptace se skládá z procesu desinhibice (přestává dodržovat normy), vyvinutí citového chladu (potlačení emocí) a vyvinutí troufalosti.<ref>Poznámky autorky z kongresu Psychopatie: znak doby?</ref>
 
Dle prof. Koukolíka je výskyt pravých psychopatů napříč historií i kulturami obdobný, nicméně v dnešní době se zvláště v pozicích top managementu projevy psychopatie přímo vyžadují a lidé, kteří v těchto pozicích chtějí uspět, se musí naučit využívat psychopatické strategie. Dle pana profesora mohou termíny typu ,,tah na branku´´, ,,schopnost vedení týmu´´, ,,schopnost práce pod velkým tlakem´´, ,,schopnost využívat a objevovat potenciál podřízených´´, které se v inzerátech na vedoucí pozice využívají, vést k zvýhodňování psychopatických rysů osobnosti (,,tah na branku´´ = nehledí na ostatní a dojde k cíli, ,,schopnost vedení týmu´´ = dominance, ,,schopnost práce pod velkým tlakem´´ = nepřijímající zodpovědnost, ,,schopnost využívat a objevovat potenciál podřízených´´ = manipulace, *tyto vlastnosti firmy vyloženě nevyžadují, resp. nechtějí v top managementu psychopatické osobnosti, nicméně psychopatické rysy se s těmito požadovanými vlastnostmi mohou lehce zaměnit). Psychopatie jako adaptace se skládá z procesu desinhibice (přestává dodržovat normy), vyvinutí citového chladu (potlačení emocí) a vyvinutí troufalosti.<ref>Poznámky autorky z kongresu Psychopatie: znak doby?</ref>
  
Ve vědecké literatuře si můžeme u pojmu psychopatie všimnout propojení s tzv. temnou triádou – tedy narcismus, Machiavelismus a (zejména subklinická) psychopatie. Pojem temná triáda použili poprvé Pauhlus a Wiliams v roce 2002, od té doby se temná triáda stala předmětem desítek studií a Google Scholar eviduje stovky citací daného pojmu, který označuje jedince, kteří nejsou čistými psychopaty, nicméně je s nimi spojuje bezohledné manipulující jednání, které je často na hranici zákona, a za hranicí etických norem. Vznikají zejména korelační studie, ale také dotazníky zjišťující přítomnost daných rysů. <nowiki>https://onlinelibrary.wiley.com/doi/abs/10.1111/spc3.12018</nowiki>
+
Ve vědecké literatuře si můžeme u pojmu psychopatie všimnout propojení s tzv. '''temnou triádou''' – tedy '''narcismus, Machiavelismus''' a (zejména subklinická) '''psychopatie'''. Pojem temná triáda použili poprvé '''Pauhlus a Wiliams''' v roce 2002, od té doby se temná triáda stala předmětem desítek studií a Google Scholar eviduje stovky citací daného pojmu, který označuje jedince, kteří nejsou čistými psychopaty, nicméně je s nimi spojuje bezohledné manipulující jednání, které je často na hranici zákona, a za hranicí etických norem. Vznikají zejména korelační studie, ale také dotazníky zjišťující přítomnost daných rysů.<ref>The Dark Triad of Personality: A 10 Year Review. (2013). ''Social and Personality Psychology Compass, 7''(3), 199-216. https://doi.org/10.1111/spc3</ref>
 +
 
 +
==Externí nepublikované zdroje==
 +
Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z konference Psychopatie - znak doby? pořádané 23.11.2019, pod záštitou Institutu psychologie.
 +
 
 +
==Odkazy==
 +
 
 +
===Reference===
  
==Psychologie celoživotního vývoje==
 
 
<references />
 
<references />
 +
 +
===Další doporučená literatura===
 +
 +
Babiak, P., & Hare, R. D. (2014). ''Hadi v oblecích, aneb, Psychopat jde do práce''. Academia.
 +
 +
Löhken, S., & Hare, R. D. (2013). ''Síla introvertů: jak uspět ve světě, který přeje extrovertům''. Grada.
 +
 +
Seligman, M. E. P., & Hare, R. D. (2013). ''Naučený optimismus: jak změnit své myšlení a život''. Dobrovský.
 +
 +
<br />
 +
 +
===Externí odkazy===
 +
 +
*Světová databáze štěstí – http://https://worlddatabaseofhappiness.eur.nl//
 +
*Index šťastné planety – http://http://happyplanetindex.org//
 +
 +
===Odkazy na související články===
 +
[[Pozitivní psychologie osobnosti]]
 +
 +
[[Temperament, jeho hlavní koncepce|Temperament]]
 +
 +
[[Poruchy osobnosti]]
 +
 +
[[Emoční inteligence]]
 +
 +
===Klíčová slova===
 +
 +
psychologie osobnosti, osobnostní rysy, temperament, motivace, psychopatie, sebepojetí, osobnostní inventáře
 +
 +
[[Kategorie:Obecná psychologie|*]]
 +
[[Kategorie:Psychologie osobnosti|*]]

Aktuální verze z 5. 11. 2022, 18:45

V tomto článku jsou nejprve charakterizovány hlavní současné přístupy ke studiu osobnosti. Poté jsou představeny hlavní druhy výzkumů v této oblasti a současný vývoj hlavních teorií v souvislosti s výzkumem. V poslední části jsou uvedeny novinky týkající se jednotlivých témat psychologie osobnosti, tedy temperamentu, motivace a motivační struktury osobnosti, silných stránek charakteru, spirituality, inteligence a sebepojetí.

Obsah

Hlavní současné teoretické a teoreticko-metodologické přístupy ke studiu osobnosti

V moderní historii psychologického výzkumu osobnosti se objevují dva hlavní teoreticko-metodologické přístupy. Jde o výzkum obecných osobnostních dimenzí a procesů, který pracuje se skupinami osob, a o výzkum jednotlivců, ve kterém je snahou pochopit tematickou koherenci individuálních životů. Rozdíly mezi těmito přístupy jsou zachyceny i v dichotomii mezi nomotetickým a idiografickým přístupem.[1] V současné době jsou na poli psychologie osobnosti živé oba tyto základní přístupy.

Faktorově-analytický přístup ke studiu osobnosti

Faktorová analýza je statistická metoda umožňující identifikaci struktur a vzorců v bohatém objemu dat a korelací. V ideálním případě faktorová analýza (tj. aplikace obecné techniky faktorové analýzy) identifikuje malý počet faktorů, které shrnují vzájemné vztahy mezi velkým počtem faktorů.[2] Je využívána v rámci nomotetického přístupu k osobnosti, kde v centru zájmu stojí snaha o odhalení obecné struktury lidských rysů.[1]

Faktorová analýza je pravděpodobně nejpopulárnějším přístupem ve výzkumu rysů (rys je pojímán jako široká dispozice chovat se určitým způsobem; tyto dispozice jsou hierarchicky organizovány od specifických odpovědí až k obecným stylům psychologického fungování).[1]

Narativní přístup ke studiu osobnosti

Zastánci narativního přístupu v psychologii osobnosti tvrdí, že zakládat teorii pouze na metodách měření je spojené s významným rizikem spočívajícím v tom, že tento systém měření nemusí detekovat některé vlastnosti, které však jsou pro komplexní teorii důležité. Například většina lidí má svůj „životní příběh“ a další psychologické atributy, které nelze redukovat na sadu čísel.[2]

Podle významného představitele narativního přístupu D. McAdamse[3] se studium osobních narativů přesunulo do centra výzkumu psychologie osobnosti a v současnosti existují programy pro studium vývoje, funkce a významu příběhů, jež lidé vyprávějí o svých životech. Ukazuje se, že internalizované a vyvíjející se příběhy o nás samých poskytují životům lidí určitou míru integrace a vnímaného významu. Životní příběhy dle narativních vědců tvoří doménu struktury a fungování osobnosti, která souvisí, ale je oddělená od domén dispozičních rysů a podle McAdamse také od tzv. charakteristických adaptací, které popisuje ve svém modelu (bude popsáno níže).

McAdams zdůrazňuje, že lidé jsou autobiografičtí autoři konstruující a sdílející životní příběhy nebo narativní identity. Narativní výzkum rozeznává stabilitu životních příběhů. Tato perspektiva podle Corr & Matthews (2020)[4] poskytuje výchozí bod pro chápání narativního přístupu spíše jako komplementárního než protikladného k teorii rysů, a dokonce může poskytnout bod pro setkání mezi rysovými modely a idiografickými přístupy. Podle McAdamse narativní studium lidských životů dokáže velmi dobře kombinovat nejrůznější idiografické a nomotetické postupy.

Lifespanové přístupy ke studiu osobnosti

Výzkum v psychologii se do velké míry soustředí na mladé lidi, avšak v současné populaci vzrůstá zastoupení starších dospělých. Lidé se díky pokrokům v medicíně dožívají stále vyššího věku, proto jsou změny v celoživotním rámci poměrně dramatické, uvádí Cervone & Pervin (2019)[2].

Starší dospělí vykazují velkou psychickou odolnost. Obvykle jsou schopni odolat obtížím souvisejícím s vyšším věkem a udržet si pozoruhodně silný pocit sebe sama a osobní pohody. Výzvou pro výzkumníky je tedy porozumět procesům, díky kterým je toto možné. Základní vhled do této problematiky pochází z práce německého psychologa Paula Baltese a jeho spolupracovníků. Ke zkoumaným tématům patří osobní pohoda nebo míra self-esteem (sebevědomí) ve starším věku. Vznikají tak modely psychického vývoje osobnosti v průběhu celého života (např. Baltes: obecný model psychického vývoje a odolnosti nebo Carstensen: Teorie socioemocionální selektivity).[2]

Celostní (holistické) zkoumání osobnosti

V psychologii osobnosti se v minulém století různé výzkumné proudy zaměřovaly na různá témata nebo na různé struktury či složky osobnosti (jako rysy nebo identita). Postupně bylo empiricky dokládány vzájemné interakce a vztahy mezi jednotlivými složkami osobnosti. Po období, které bylo ve vědeckém výzkumu osobnosti zaměřeno spíše analyticky, podle Blatného přichází období integrace a syntézy získaných poznatků. V současném vývoji psychologie osobnosti se proto oživuje zájem o studium osobnosti jako integrovaného celku a dle Blatného není udržitelné zdůrazňovat pouze některý ze subsystémů osobnosti jako její hlavní výkladový systém. V souvislosti s tímto procesem Blatný zmiňuje obrodu studia člověka jako jedinečné bytosti, který se projevuje například v zájmu o narativní přístup k identitě nebo v zájmu o psychobiografické metody.[1]

i když různé školy výzkumu osobnosti mají různé cíle, jsou stále ochotnější spolu komunikovat. Například Poropat a Corr navrhli „cronbachovský“ přístup k integrativní teorii osobnosti, který jde nad rámec typických rysových modelů tím, že se přizpůsobuje více zdrojům variance, včetně zahrnutí kontextových faktorů, vnímání jednotlivců pozorovateli a intraindividuálních rozdílů.[4]

Například také McAdams přináší holistický a komplexní pohled na osobnost, kterou pojímá jako (1) jedinečnou variaci jednotlivce na obecný evoluční design lidské přirozenosti, vyjádřenou jako vyvíjející se vzorec (2) variaci dispozičních rysů, (3) variaci charakteristických adaptací a (4) sebedefinující životní narativy, komplexně a diferencovaně umístěné v (5) kulturních a sociálních kontextech. Charakteristické adaptace zahrnují motivy, cíle, plány, snahy, strategie, hodnoty, vlastní schémata, mentální reprezentace významných druhých, vývojové úkoly a mnoho dalších aspektů psychologické individuality. Pokud rysy načrtnou obrys dané osobnosti, charakteristické adaptace vyplní mnoho detailů. Životní příběhy čerpají z dispozičních rysů a charakteristických adaptací a jsou na nich vrstveny, nelze je však redukovat na rysy a adaptace. Pokud rysy načrtnou obrys a adaptace doplní detaily, pak příběhy (narativy) dají jednotlivým životům jejich jedinečný a kulturně ukotvený význam.[4]

Interkulturní přístupy ke studiu osobnosti

Cervone a Pervin[2] popisují dvě strategie, které umožňují přemýšlet o osobnosti a kultuře a na jejichž základě je prováděn výzkum v této oblasti. Nazývají je jednoduše jako strategii č. 1 a č. 2:

Ve strategii č. 1 výzkumník začíná konkrétní teoretickou koncepcí a ptá se, zda platí napříč kulturami. Témata kultury a osobnosti se omezují na otázky, co lze považovat za zobecnitelné: zda daný psychologický nález lze převést z jednoho prostředí do druhého. Tato strategie má dvě významná omezení: může selhat při identifikaci aspektů osobnosti, které jsou důležité v jiných kulturách, ale ne v té vlastní. Výzkumníci tak mohou zcela přehlédnout aspekty osobnosti, které jsou klíčovými rysy v odlišné kultuře. Druhé omezení spočívá v tom, že tato strategie považuje kulturu za okrajovou vzhledem ke studiu lidské povahy. Znamená to, že teoretik osobnosti může nejprve vyvinout bezkulturní model základních aspektů osobnosti a individuálních rozdílů a poté se – jako druh dodatečného nápadu – může ptát, zda musí být model „vyladěn“ sem či tam, aby zohlednil kulturní variace.

Strategie č. 2: Kultura a osobnost. V tomto alternativním přístupu nestojí kultura na periferii psychologie osobnosti – je v jejím jádru. Lidé jsou považováni za osoby, které získávají smysl své osobnosti (sense of personhood) prostřednictvím interakcí se svou kulturou. Kultury se skládají z těch samých osob, které z této kultury získaly svůj „sense of personhood“. Jinými slovy, kultura a osobnost se „navzájem tvoří“. V tomto pohledu tedy neexistuje osobnost bez kultury na jedné straně a žádná kultura bez osob na straně druhé. Místo toho existují osoby, které fungují psychologicky pomocí kulturních nástrojů, včetně jazyka a souvisejících významových systémů. Již více než deset let se tento způsob myšlení rozvíjí v oblasti známé jako kulturní psychologie.[2]

Sociálně konstruovaná osobnost a Já (self) v rámci kultury

Důsledky kulturní psychologie pro studium osobnosti vede např. k výzkumům sebepojetí v americké a japonské kultuře. Názory lidí na to, co to je být „já“ nebo člověk, nemusí být na celém světě stejné. Různé kultury mohou mít různá přesvědčení o právech, povinnostech, možnostech a nejdůležitějších rysech spojených s osobností. Taková přesvědčení nejsou nutně explicitní; jinými slovy, může se stát, že mnoho členů kultury tyto kulturně sdílené přesvědčení o povaze osobnosti výslovně nevyjádří slovy. Přesto, i když o tom nepřestanou přemýšlet výslovně, každý má představy o nejzákladnějších aspektech osobnosti. Zdá se, že tato pojetí se v různých kulturách liší. Převážně se rozdíly nacházejí při kontrastu evropsko-americké a východoasijské kultury.[2]

Souhru kultury a osobnosti odhalují také studie lidí, kteří se pohybují z jednoho kulturního kontextu do druhého. Roli kognitivních procesů v těchto kulturních rozdílech dále odhalují studie bikulturních jedinců. Jsou to lidé, kteří žili dostatečně dlouho v každé ze dvou různých kultur, aby si osvojili systémy víry obou . Takoví lidé jsou schopni „přepínání rámců“: Mohou změnit kulturně zakotvený rámec, prostřednictvím kterého interpretují danou událost.[2]

Hlavní druhy výzkumů realizovaných v rámci současné psychologie osobnosti

Trendy v kvantitativním výzkumu

Výzkumy v rámci faktorového přístupu ke studiu osobnosti

Jeden z významných proudů výzkumu psychologie uplatňuje faktorovu analýzu, kterou používá pro popis struktury osobnosti, resp. struktury osobnostních rysů. Jak zde již bylo zmíněno, faktorově-analytický přístup je historicky spjat s rysovým přístupem k popisu osobnosti a snaží se o přísně vědecký postup při hledání obecně patných zákonitostí, proto prvořadým zájmem rysových teoretiků je měření. Schopnost spolehlivě a validně měřit osobnostní rysy je z pohledu této teorie zásadním prvním krokem v budování vědy o osobnosti. Rysoví teoretici používají konstrukty rysů, aby sloužily alespoň dvěma a někdy třem vědeckým funkcím: deskripci, predikci a explanaci. Snaží se tedy vytvořit celkové popisné schéma, v rámci kterého lze popsat všechny osoby, tzn. snaží se vytvořit osobnostní taxonomii (způsob klasifikace lidí podle jejich vlastností, průměrných typů prožívání a jednání). Prediktivní funkce se týká vytváření předpovědí, jako je pracovní výkon. Pokud jde o explanaci, resp. vysvětlení vzájemných odlišností v lidském chování, rysoví teoretici se liší ve svých tvrzeních a existuje řada teorií rysů, které jsou rodinou vzájemně souvisejících, ale ne totožných perspektiv.

Blíže budou některé z těchto teorií představeny v následující kapitole věnované současnému vývoji teorií a výzkumu psychologie osobnosti.

Rozsáhlé korelační studie a studie pracující se strukturním modelováním

Korelační studie a studie, které využívají strukturní modelování, se zaměřují na souvislosti osobnostních rysů (dle modelů jako 16PF, PEN a v současnosti především Big Five či HEXACO) s dalšími relevantními proměnnými – jako je kultura (rozdíly mezi kulturami v jednotlivých rysech), pohlaví (rozdíly v pohlaví), pořadí narození, pracovní výkonnost, školní úspěšnost, well-being, duševní a osobnostní poruchy apod.

Studie genderových rozdílů v 55 zemích pomocí Big Five Inventory zjistila, že ženy měly tendenci být poněkud vyšší než muži v neuroticismu, extraverzi, přívětivosti a svědomitosti. Rozdíl v neuroticismu byl nejvýraznější a nejkonzistentnější.  Naměřené rozdíly ve míře pohlavních rozdílů mezi více či méně rozvinutými světovými regiony byly způsobeny rozdíly měřených osobností mužů, nikoli žen. Muži ve vysoce rozvinutých oblastech světa byli méně neurotičtí, méně extravertní, méně svědomití a méně přívětiví ve srovnání s muži v méně rozvinutých oblastech světa. Ženy se naopak v osobnostních rysech napříč regiony nelišily.[5]

Pokud jde o mezikulturní rozdíly, byly nalezeny vztahy mezi kulturními faktory Geerta Hofstedeho, individualismem, mocenskou vzdáleností, maskulinitou a vyhýbáním se nejistotě, s průměrným skóre Velké pětky v daném národě. Například míra, do jaké země oceňuje individualismus, koreluje s její průměrnou extraverzí, zatímco lidé žijící v kulturách, které akceptují velké nerovnosti ve svých mocenských strukturách, mají tendenci skórovat poněkud výše, pokud jde o svědomitost.[6] Pokusy o replikaci Velké pětky v jiných zemích pomocí slov z jejich jazyků byly v některých zemích úspěšné, ale v jiných nikoli. Individuální rozdíly ve vlastnostech jsou zřejmě relevantní ve specifickém kulturním kontextu a že nemají svůj vliv mimo tento kontext.[7]

Big five dokáže predikovat duševní poruchy, konkrétně poruchy osobnosti zejména na základě zvýšeného neuroticismu a snížené přívětivosti, avšak nedokáže příliš dobře diferencovat mezi jednotlivými poruchami.[8]

Neuroticismus všeobecně signifikantně souvisí s výskytem duševních onemocnění, jako jsou depresivní a úzkostné poruchy, post-traumatická stresová porucha či poruchy zneužívání návykových látek.[9] Rozdílné jsou osobnostní profily velké pětky u uživatel různých typů drog.[10]

Dalším zkoumaným okruhem témat v souvislosti s Big five je vzdělání a pracovní úspěšnost, romantické vztahy, politická identifikace nebo vztahy k náboženství v průběhu života. K akademické úspěšnosti byl nalezen negativní vztah s neuroticismem a dobré výsledky byly predikovány svědomitostí, hlavní čtyři styly učení jsou pak spojeny především s otevřeností vůči zkušenosti a s extraverzí.[11]

Neurovědecké studie osobnosti

Neurovědný výzkum osobnosti vzešel z předpokladu, že zákonitosti v lidském chování a ve zkušenostech, které tvoří osobnost, jsou spojeny se zákonitostmi biologických funkcí mozku.[4]

Existuje velké množství metod, které se široce používají v neurovědách při výzkumu osobnosti. Obecné kategorie neurovědeckých metod, které v současnosti považujeme za nejdůležitější pro osobnost, jsou:

(1) neurozobrazovací metody (např. magnetická rezonance (MRI) a pozitronová emisní tomografie (PET). Strukturální MRI (sMRI) se při vytváření obrazů mozku spoléhá na různé magnetické vlastnosti různých typů tkání, zatímco funkční MRI (fMRI) měří mozkovou aktivitu na základě průtoku krve. Studie fMRI zahrnující osobnostní proměnné se po dlouhou dobu zaměřovaly především na nervovou aktivaci, jak je indikováno kontrastem signálu závislého na hladině kyslíku v krvi (BOLD) (nepřímé měření nervové aktivity založené na magnetických vlastnostech okysličeného vs. deoxygenovaného hemoglobinu) během úkolu v porovnání se signálem BOLD v kontrolním stavu, v poslední době se věnuje značná pozornost funkční konektivitě, vzorcům časové synchronie mezi různými oblastmi mozku. Zjištění, že tyto vzorce synchronie jsou podobné v klidu a při plnění konkrétních úkolů, umožnilo mapování hlavních funkčních sítí v mozku, které pak lze analyzovat ve vztahu k různým osobnostním proměnným.

(2) molekulární genetika (také známá jako genomika), například Genomové asociační studie (GWAS) se nedávno ukázaly jako slibný alternativní přístup k identifikaci asociací mezi behaviorálními fenotypy a genetickými variantami. Problém s GWAS spočívá v tom, že k detekci spolehlivých efektů jsou zapotřebí extrémně velké vzorky. Nicméně nedávné GWAS identifikovaly genetické varianty spojené s inteligencí, neuroticismem, extraverzí a otevřeností a očekáváme, že GWAS brzy začne podstatně přispívat k poznání v neurovědách osobnosti.

(3) elektrofyziologické techniky (např. elektroencefolografie (EEG) nebo měření elektrodermální aktivity (EDA), Elektrofyziologický výzkum byl primárním nástrojem pro zkoumání biologie osobnosti před příchodem neurozobrazování a molekulární genetiky. Ačkoli EEG má mnohem horší prostorové rozlišení než fMRI a je nyní mnohem méně prominentní v této oblasti, má nicméně mnohem větší časové rozlišení (řádově milisekundy versus sekundy u fMRI), a proto je nadále užitečným nástrojem pro osobnostní neurovědy. EEG se nadále používá k identifikaci pravidelností ve funkci mozku ve velmi krátkých časových intervalech.

(4) Využívají se také testy endogenních psychoaktivních látek nebo jejich vedlejších produktů (např. hladiny hormonů ve slinách nebo metabolity neurotransmiterů v mozkomíšním moku)

(5) psychofarmakologické manipulace (např. látky, které ovlivňují funkci neurotransmiterů).[4]

Trendy v kvalitativním výzkumu v rámci psychologie osobnosti

Narativní přístup – narativní analýza

Příběh lze chápat jako syntézu vytvářející smysluplný celek z řady událostí. Strukturování a interpretace životní zkušenosti je umožněno prostřednictvím narativní konstrukce, kterou prování jednotlivec. Narativní výzkum pak můžeme vyložit jako metodu interpretace této interpretace a převyprávění jeho vyprávění. V rámci narativního výzkumu lze rozlišit tři úrovně vyprávění: to uvedené účastníkem studie, poté výzkumníkova interpretace a nakonec příběh, který konstruuje čtenář. Význam je proto chápán jako společný produkt participanta, výzkumníka a čtenáře; jde o participativně-dialogickou interpretaci, což znamená, že výzkumná zjištění se utváří v dialogu a v závislosti na zpětné vazbě od účastníků výzkumu. Klasické pojetí validity je v tomto přístupu nahrazeno širším pojmem důvěryhodnost, ke které patří koherence, smysluplnost, sdělnost a logičnost. Cílem narativního výzkumu je rekonstrukce významu zkoumaného jevu.[12]

Navzdory tradičně pojímané kvalitativní povaze narativního přístupu je však v rámci něj postupováno i kvantitativně. McAdams (2008)[13] uvádí, že většina narativních výzkumů, které byly publikovány v osobnostních žurnálech sestává z kvantitativních studií určených k testování hypotéz. Během posledních dvou desetiletí výzkumníci vyvinuli strukturované protokoly pro získávání životních narativních dat a ověřili velké množství postupů pro kódování psychologických dimenzí životních příběhů. Jde například o různé protokoly rozhovorů o životním příběhu, řízený autobiografický dotazník nebo také objektivní kódovací systémy pro hodnocení narativního tónu, témat jednání a společenství v narativních popisech života, sekvencí vykoupení a kontaminace a artikulace cílů. postupy pro posouzení specifičnosti, významu, obsahu a afektivní kvality sebedefinujících vzpomínek. Pennebaker a kolegové použili počítačové systémy počítání slov k posouzení mnoha různých rysů narativního textu.

Narativní studie například ukázaly, že sociální motivy týkající se moci a intimity/důvěrnosti systematicky souvisejí s opakujícími se narativními tématy v životních příbězích. Lidé se silnými mocenskými motivy mají tendenci konstruovat osobní příběhy a životní příběhy, které obsahují taková působivá životní témata, jako je sebeovládání, postavení a vítězství, úspěch a odpovědnost a zplnomocnění; ti, kteří mají vysokou intimní motivaci, mají tendenci konstruovat příběhy o společném životě, zdůrazňující lásku a přátelství, dialog, péči o druhé a sounáležitost. Lidé se silnou mocenskou motivací mají také tendenci používat analytický a diferencovaný styl vyprávění při popisu agentních událostí, přičemž vnímají více rozdílů, separací a protikladů ve srovnání s lidmi s nižší mocenskou motivací. Naproti tomu lidé s vysokou intimní motivací mají tendenci používat syntetizující styl, když popisují společné události, odhalují podobnosti, souvislosti a shody mezi různými prvky ve významných scénách životního příběhu.[13]

Psychobiografické výzkumy

Psychobiografický výzkum se zaměřuje na kvalitativní analýzu chování a rysů významných historických postav ve vztahu k určitému konceptu, který je relevantní pro psychologii osobnosti nebo kognitivní psychologii.

Psychobiografie je dle Mayer a Kőváry (2019)[14] systematická aplikace vědecké psychologie při interpretaci života a děl významných lidí, jako jsou umělci, vědci, filozofové, aktivisté nebo politici. Tuto metodu poprvé použil S. Freud r. 1910 pro popis života Leonarda da Vinci. Psychobiografie vzešla ze zkoumání výjimečné umělecké kreativity, která je dodnes jedním z nejčastějších témat těchto bádání. Od 20. do 50. let 20. století byla psychobiografie populární výzkumnou metodou mezi psychoanalytiky a ovlivnila také rozvíjející se idiografickou tradici psychologie osobnosti v USA, včetně G. W. Allporta, Henryho A. Murraye a dalších. Od 50. do 80. let 20. století však procházela psychobiografická metoda stagnací, s výjimkou práce Ericha H. Ericsona, který ji využval a rozvíjel. Od 80. let se tato metoda vrací do využití v psychologii osobnosti, avšak moderní psychobiografie se v mnohém liší od té původní klasické. Je eklektičtější, využívá různé trendy psychologie osobnosti, její výzkumné zaměření se rozšiřuje, je přesnější v kritickém nakládání se zdroji a s daty, i v reflektování procesu interpretace, validizace a osobního zapojení výzkumníka.[14]

Psychobiografie je typ hloubkové případové studie, integrální a komplexní prezentace personalistického, fenomenologického, historického, klinického a interpretačního zkoumání. Psychobiografie může být jak jedinou případovou studií, tak „psychobiografií s více případy“, která poukazuje na představu, že v jedné psychobiografii lze zkoumat více než jeden individuální život.[14]

Silná psychobiografie by měla poskytovat přesný, vyvážený psychologický profil a zabývat se jak silnými stránkami a osobními úspěchy dané postavy, tak i charakterovými nedostatky a životními selháními. Ohledy na etické a právní otázky při výběru předmětu výzkumu zahrnují zajištění toho, aby se subjekt kvalifikoval jako veřejná osoba, zvážení poměrů o životním prostoru subjektu (zda stále žije nebo je nebo zesnulý) a závazek o poskytnutí spravedlivého, vyváženého, přesného a důvěryhodného psychologického profilu. Biografické příběhy podporují hlubší pochopení charakteristických adaptací, koncept vytvořený McAdamsem. Psychobiografii lze využít i při studiu interkulturních nebo historických rozdílů – psychobiografické subjekty se často liší v hodnotách, přesvědčení nebo v genderových rolích v porovnání dobou a místem, kdy je psychobiografický výzkum prováděn. Oblast psychobiografie pomáhá spojit studenty psychologie s jejich intelektuální historií a profesní identitou. Dobrá psychobiografie, protože ji čte tak velké publikum, může vzdělávat veřejnost o oboru psychologie a psychohistorie.[14]

Následují dvě ilustrace psychobiografické metody z publikace autorů Mayer a Kőváry[14]:

J. W. Goethe měl jedinečnou schopnost popsat svůj osobní vývoj a své psychické krize, které zažil, proto je ideálním subjektem pro psychobiografický výzkum. Z této psychobiografie plyne, že Goethova schopnost zůstat oddán životu a své kreativitě navzdory prudkým výkyvům nálad je psychologicky velmi zajímavá. Jeho sebereflexe, politická a vědecká práce i básnická tvorba pro něj byly nepostradatelné aby mohl překonávat citový zmatek, vztahové konflikty a výkyvy nálad. Psychobiografické analýzy podle Myers a K. umožňují lepší pochopení autora, jeho díla, i nás samých. V Goethově případě vidíme, jak jeho uvědomění a propracování světlých i temných aspektů mateřských postav šlo ruku v ruce s dobrým vztahem s jeho vlastní matkou. Dokázali se navzájem milovat a respektovat bez iracionální idealizace a mohli tolerovat vzájemnou autonomii a oddělení (separaci). Psychobiografická reflexe Goethova života a díla ukazuje v obecnějším smyslu, že umělecká transformace destruktivních aspektů, které jsou vlastní všem lidským vztahům, může vést k aktivnímu umění žít a někdy k vynikající kreativitě.

V roce 1981 vyšly deníky mladé Holanďanky Etty Hillesum, která zemřela v Osvětimi. Deníky odhalují hluboký boj za osobní nezávislost proti bezprecedentním hrozbám nacistického útlaku. Pod vlivem psychologa Julia Spiera, který byl pro ni terapeutem, otcovskou postavou, milencem a mentorem, se psaní stalo pro Etty prostředkem jejího vnitřnho osvobození a rozvoje osobnosti. Jedním z nejzajímavějších a nejparadoxnějších aspektů jejích deníků je, že si prostřednictvím úvah o existenciálních tématech v situaci skutečného ohtožení života uvědomila podstatné zlepšení svého sebevědomí a osobní integrity. Vypracovaná psychobiografie podává přehled spisů Etty Hillesum v kontextu její životní historie a vývoje osobnosti; ve světle současných psychologických teorií posttraumatického růstu a také v rámci filozofického konceptu „proudu přítomnosti“ (flow of the presence) Erica Voegelina. Analýza by mohla přispět k pochopení paradoxních pozitivních reakcí, které pomáhají některým lidem, kteří jsou zasaženi extrémním stresem a vážnými traumaty, k vyrovnání se stresem a dosažení rozvoje osobnosti.

Kazuistiky (případové studie, case study)

Výzkum případových studií umožňuje prozkoumat a pochopit motivace, události a příležitosti, které ovlivňují životní historii subjektu. Toto holistické, hloubkové zkoumání se specializuje na analýzu sociálních, morálních, etických a behaviorálních základů subjektu: školní docházku, výuku víry, socioekonomický status, rodinnou strukturu a další vlivné faktory, které motivují sociologické zájmy. Případová studie se vyživuje prostřednictvím intersubjektivní metodologie, která pomáhá objasňovat vztahy a motivace. Existují však různé typy případových studií v různých prostředích as různými ohnisky nebo jednotkami vyšetřování, které přejímají různé teoretické rámce, aby případ dal smysl.[14]

Současný vývoj teorií a výzkumu v rámci jednotlivých teoretických přístupů v rámci psychologie osobnosti

Současný vývoj psychoanalytických teorií osobnosti

Zřejmě nejmodernějším přístupem k rozvoji psychoanalytických teorií prostřednictvím výzkumu je neuropsychoanalýza. Tento termín vytvořil Mark Solms, psychoanalytik a neuropsycholog z Jižní Afriky. Spolu s neurovědcem z Estonska jménem Jaak Panksepp se významně podíleli na neuropsychoanalytickém výzkumu. Tito dva autoři přináší cenné shrnutí klíčových příspěvků neuropsychoanalýzy ve svém článku z r. 2012[15].

Podle těchto autorů neuropsychoanalýza staví mysl a mozek na stejnou úroveň, snaží se porozumět lidské mysli a uznává zásadní roli neurovědy v tomto snažení. Neuropsychoanalýza se zároveň staví proti převládajícímu extrémnímu redukcionismu v neurovědách a biologické psychiatrii tím, že se zaměřuje na zkušenost lidí z perspektivy první osoby a je podle ní nemožné vysvětlit složité chování bez odkazu k sítím neuronů, které zprostředkovávají subjektivní duševní děje: tedy kauzální účinky myšlenek a pocitů. Afektivní stavy a subjektivní záměrnost jsou mozku vlastní a podle neuropschoanalytických vědců mají kauzální účinky. Mysl vzniká z komplexních funkcí mozkové sítě, které je třeba studovat současně u lidí a jiných organismů, aby bylo možné osvětlit mezidruhové afektivní základy mysli, vzhledem k tomu, že mnoho kognitivních procesů je motivováno emočními stavy.[15]

Cervone a Pervin (2019)[2] ilustrují čtyři klíčové příspěvky neuropsychoanalýzy týkající se studia osobnosti:

1. První se týká důkazů o nervových systémech, které mají podobnou strukturu a funkci u lidí a u zvířat, a přímo přispívají k prožívání pocitových stavů. V klíčovém typu výzkumu, který podporuje tento závěr, výzkumníci elektricky stimulují specifické oblasti mozku. Elektrická stimulace různých mozkových oblastí mozků zvířat produkuje různé emoce, včetně strachu, vzteku (hněvu), chtíče (sexuální touha) a hledání (motivace usilovat o odměnu. Klíčové oblasti mozku jsou subkortikální, tj. jsou v nižších oblastech mozku, jejichž anatomie je podobná u mnoha druhů zvířat. Těmito důkazy může dle Pankseppa a Solmse být podložena Freudova teorie o instinktivní povaze „pudů“, které jsou svou povahou animální a sídlí v id (mimo vědomou kontrolu).

2. Freud také popsal obranné mechanismy ega, které vedou ke klamání sebe sama, aby bylo zabráněno zaplavení úzkostí. Je proto rozdíl mezi tím, kdy pacienti nevědomě klamou sebe samé a tím, kdy pacienti vědomě klamou terapeuta. Neuropsychoanalýza dokázala identifikovat oblasti mozku, které by mohly být základem sebeklamných myšlenek. V případech poškození mozku (např. které může být důsledkem mozkového nádoru) lze pozorovat konfabulaci, kdy pacienti uvádějí prohlášení, kterým nepochybně věří, ale které jsou zjevně nesprávné. v případech konfabulace není pochyb o tom, že výroky pacientů jsou skutečnými případy sebeklamu. Některé konfabulace jsou tak zjevně špatné – tak odtržené od reality –, že by jim nikdo nikdy nevěřil, proto nemůže jít o záměr klamat.

3. Současné neurovědecké důkazy ukazují, že snění a REM spánek jsou odlišné; specificky, různé mozkové mechanismy řídí jednu versus druhou aktivitu. Na rozdíl od REM spánku je snění ovlivněno mozkovými mechanismy na relativně vysoké úrovni. Mozkové mechanismy na vysoké úrovni, které vytvářejí představy ve snech, jsou spojeny s řadou dalších mozkových systémů zapojených do myšlení a paměti – tak, jak by Freudovská teorie očekávala.

4. Čtvrtý příspěvek neuropsychoanalýzy se týká léčby psychických poruch. Zaměření Freudovy terapeutické metody bylo zcela psychologické (metoda volné asociace a dynamika vztahu terapeut – pacient) ​​nikoli biologické. Neuropsychoanalýza však otevírá dveře k použití psychologických i biologických intervencí. Poskytuje znalosti o specifických nervových systémech podílejících se na produkci emočních stavů. S těmito znalostmi mohou terapeuti v zásadě zacílit přímo na tyto nervové systémy. Přímé ovlivnění biologického systému, který generuje úzkostné emoce, by mohlo snížit stres a úzkost pacientů. Jedna taková strategie terapie využívá hlubokou mozkovou stimulaci (DBS). Hluboká mozková stimulace je chirurgický zákrok. V ordinaci je do určité oblasti mozku implantováno extrémně malé elektrické zařízení. Zařízení vysílá elektrické signály, které ovlivňují úrovně mozkové aktivity v dané oblasti. Jednou poruchou, pro kterou se používá DBS, je deprese. Bylo prokázáno, že DBS nejen snižuje emocionální a behaviorální symptomy deprese, ale také snižuje negativní vzorce myšlení, které přispívají k poruše.

Lze tedy shrnout, že současný neurovědný výzkum přinesl některá zjištění, která jsou v souladu s Freudovou teorií. Freudův psychologický model zobrazoval mysl, která obsahovala základní živočišné pudy (v id) a mentální systém (ega), který se bránil úzkosti prostřednictvím obranných strategií, které by mohly vést k tomu, že lidé sami sebe klamou o své vlastní minulosti. Mozek ve skutečnosti obsahuje biologické systémy, které odpovídají těmto psychologickým funkcím.[2]

Současný vývoj rogeriánské teorie osobnosti

Dle Cervone a Pervin[2] síla Rogerova přístupu spočívá v tom, že zachycuje zkušenost lidí o sobě samých, jejich „fenomenologii“. Lidé sebe prožívají jako celistvé, sjednocené osobnosti, nikoli jako soubory osobnostních proměnných. Ale co přesně je toto celé, integrované já? Omezením Rogersovy teorie je, že na tuto otázku neodpovídá přesným způsobem. Duševní procesy jsou velmi rozmanité, každý člověk zažívá rozmanitou škálu emocí, které si někdy vzájemně odporují a často se rychle mění z jednoho okamžiku na druhý. Kromě toho se každodenní jednání řídí různými motivy, hodnotami a pravidly společenského chování. Na biologické úrovni jsou tyto různé psychologické procesy možné, protože lidé mají mozky, které obsahují velké množství odlišných nervových subsystémů. Rozmanitost a složitost psychologických a nervových procesů je skutečně velká a je třeba vysvětlit, jak se z této psychologické a biologické rozmanitosti vynořuje celistvé, integrované já. dnešní osobnostní vědci mohou pokročit za hranice chápání sebe sama, které poskytl Rogers. Jedním z hlavních pokroků je podle autorů Cervone a Pervin teorie interakce osobních systémů (v originále Theorie der Persönlichkeits-System-Interaktionen; PSI) německého psychologa Julia Kuhla.

Teorie interakce osobnostních systémů Julia Kuhla

Teorie PSI identifikuje čtyři systémy osobnosti, z nichž každý má odlišné funkční vlastnosti.

1. Systém analytického myšlení: zpracovává materiál logickým způsobem krok za krokem. Je tvořen vědomě přístupnými myšlenkami o našich cílech a záměrech. Nazývá se také "paměť pro vědomé záměry" (intention memory).

2. Holistický systém cítění a myšlení. Holistický systém nepostupuje krok za krokem. Je to systém paralelního zpracování, ve kterém dochází k velkému množství psychologických procesů ve stejnou dobu, neboli paralelně. Mozek se svými miliardami neuronů se přirozeně zapojuje do velkého počtu činností současně.

Teorie PSI rozpoznává, že dva rysy systému paralelního zpracování jsou pro osobnost velmi důležité. Jedním z nich je, že paralelní procesy probíhají mimo vědomí. Je nemožné uvědomovat si velké množství věcí současně. Pokud dojde k mnoha mentálním aktivitám současně, budou se odehrávat mimo vědomé uvědomění. Například někdy se nápad „vynoří v hlavě“ bez zjevného důvodu. Než k tomuto uvědomění došlo, musely probíhat mentální aktivity – ale my jsme o nich nevěděli. Druhým rysem paralelních systémů zpracování je to, že různé procesy jsou často vzájemně propojeny. Propojení mezi paralelně probíhajícími procesy umožňuje kombinovat informace. Pokud jste například poblíž někoho, kdo rozdělává oheň, váš mozek se zapojí do řady různých vjemových procesů: zrakový systém vidí světlo, sluchový systém slyší praskání ohně, kůže zachycuje teplo atd. Jaká je ale vaše vědomá zkušenost? Vědomě neprožíváte tři odlišné proudy informací zahrnující světlo, zvuk a teplo. Místo toho jsou tyto informační toky vzájemně propojeny a vy si vědomě uvědomujete jediný, integrovaný, celý objekt: oheň. Teorie PSI tvrdí, že propojení mezi mentálními procesy, které se vyskytují paralelně, jsou klíčem k integrovanému pocitu sebe sama popsanému Rogersem. Propojení paralelního zpracování umožňuje automaticky spojovat více myšlenek a pocitů o sobě do integrovaného celku. Kuhl řekl: „Integrované já založeno na paralelním zpracování, které integruje kognitivní, emocionální, motivační a volní procesy uvnitř člověka“ (Kuhl, Quirin, & Koole, 2015)[16]. Jakmile se tyto myšlenky, pocity a motivy spojí, budete si vědomi jediného, ​​celého já.

3. Třetí systém PSI se nazývá intuitivní systém regulace chování. Jedná se o systém, který umožňuje zapojit se do chování, aniž bychom se museli věnovat pozornost každému kroku, který děláme. Pokud máme danou činnost dobře naučenou, jsou jednotlivé pohyby řízeny automatickým, intuitivním způsobem –systémem intuitivního řízení chování (např. při hraní na hudební nástroj či řízení auta).

4. Systém detekce nesrovnalostí. Konečně čtvrtým systémem PSI je systém detekce nesrovnalostí. Toto je systém, který rozpozná, když se něco nedaří – nebo přesněji, je to mentální systém, který je citlivý na rozdíly mezi smyslovými zkušenostmi a předchozími očekáváními nebo cíli. Předpokládejme, že hrajete píseň a očekáváte, že se uslyšíte hrát akord c-dur, ale místo toho se uslyšíte hrát akord c-moll. Váš systém detekce nesrovnalostí si bude vědom tohoto rozdílu mezi smyslovým vstupem a předchozím očekáváním a vydá signál, že se něco pokazilo. Takové signály mohou rychle změnit váš stav mysli. Pokud hrajete před publikem, detekce špatných akordů vás může posunout ze stavu příjemného soustředění na hudbu k nepříjemnému, úzkostnému přemýšlení o sobě a o tom, jak na vás publikum reaguje.

Teorie PSI dělá další krok, který Rogers neučinil. Identifikuje způsoby, kterými emoční stavy ovlivňují způsoby, jakými lidé o sobě přemýšlejí. Základním poznatkem teorie PSI je, že změny emocí – konkrétně zvýšení nebo snížení pozitivních a negativních emocí – aktivují osobnostní systémy. Podle teorie PSI má pokles negativních emocí tendenci aktivovat holistický systém myšlení a cítění. Snížení negativních emocí je signálem, který naznačuje, že se člověk nachází v bezpečné situaci, a tento bezpečnostní signál umožňuje člověku spolehnout se na systém intuitivního myšlení a cítění, kterým je integrované já. Naproti tomu pokles pozitivních emocí – takový, jaký bychom zažili v našem hudebním příkladu výše – signalizují, že něčí cíle nejsou splněny. Tento signál vede k zapojení analytického myšlení, který zjišťuje, co je špatně. Nárůst negativních emocí je signálem, že v prostředí existuje hrozba. Tyto signály zvyšují aktivitu v systému detekce nesrovnalostí; negativní emoce způsobují, že tento systém „hledá“ problémy, které je třeba odhalit a opravit. A konečně, nárůst pozitivních emocí je spojen s větší aktivací intuitivního systému kontroly chování. Stavy pozitivních emocí umožňují lidem zapojit se do kreativních akcí založených na intuici.

Baumann a Kuhl (2002) přinesli pro teorii empirickou podporu. U účastníků měřili dvě vlastnosti: (1) míru, do jaké v současné době prožívají negativní emoce, a (2) jejich tendenci zůstávat v negativních afektivních stavech spíše než být schopni se dostat z nich ven. Výsledky studie byly přesně takové, jaké předpověděla teorie PSI. Emocionální stavy předpovídaly schopnost myslet holisticky. Snížené negativní emoce posílily holistické myšlení – výsledek s přímými důsledky pro Rogersovu teorii osobnosti.

Teorie PSI ukazuje, že koncept integrovaného já má ve skutečnosti pevný vědecký základ. To je hlavní důsledek analýzy PSI pro Rogersovu teorii. Analýza paralelního procesu v lidské kognici, na kterou poukazuje teorie PSI, podporuje ústřední pohled Carla Rogerse, že já je koherentní, integrovaný, holistický psychologický systém.

Za poznámku stojí, že teorie PSI mimoto vysvětluje také další psychické procesy, jako je seberegulace a vůle. Tato teorie úspěšně integruje velkou šíři konceptů také z kognitivní, sociální a vývojové psychologie. V českém jazyce o ní pojednává např. T. Kohoutek (2014, s. 166-195)[17].

Současný vývoj rysových teorií osobnosti

Faktorově-analytické modely osobnosti

Pětifaktorové modely osobnosti: Big-five, Velká pětka

Pětifaktorový model známý pod označením Big-five neboli velká pětka osobnostních rysů byl vyvíjen od 80. let 20. století několika vzájemně nezávislými skupinami výzkumníků.[18] Tyto výzkumy byly založeny na lexikálním přístupu, který předpokládá, že osobnostní charakteristiky, které jsou ve skupině lidí důležité, se nakonec stanou součástí jazyka této skupiny a budou pravděpodobně zakódovány do jazyka jako jediné slovo.[19] Za pomoci lexikálního přístupu byl vyvinut dotazník 16 PF Raymonda Cattella a následně model osobnostních rysů Velké pětky nebo model struktury osobnosti HEXACO, o kterém je pojednáno níže.

Zatímco lexikální přístup umožňuje rysy popsat, dotazníkový dispoziční přístup ke studiu osobnosti se zaměřuje také na jejich vysvětlení prostřednictvím rysové teorie. Je založen na analýze dotazníkových položek, resp. škál. Teorie by měla vysvětlovat fungování osobnosti jako celku, tedy včetně motivace a vnitřní dynamiky. Dispoziční přístup je nejlépe reprezentován v práci autorů Costa a McCrae, kteří identifikovali 3 skupiny škál na základě clusterové analýzy dotazníku 16 PF (šlo o neuroticismus, extraverzi a otevřenost vůči zkušenosti: NEO) a po seznámení se s Goldbergovými lexikálními výzkumy sestavili osobnostní inventář pětifaktorové struktury (doplněný faktory z lexikálního přístupu: svědomitost a přívětivost). Nejnovější revidované verze tohoto inventáře se nazývá NEO-PI-R (NEO Personality Inventory Revised, který má také zkrácenou verzi (NEO Five-Factor Inventory – NEO-FFI).[20]

Pojetí osobnosti v NEO inventářích

Každý z osobnostních rysů Velké pětky obsahuje dva samostatné, ale korelované aspekty odrážející úroveň osobnosti pod širokými doménami, ale nad mnoha fasetovými stupnicemi, které jsou také součástí Velké pětky. Pět osobnostních rysů velké pětky bývá také označeno akronymem OCEAN. Těmito rysy jsou: otevřenost vůči zkušenosti (openness to experience), svědomitost (conscientiousness), extraverze (extravestion), přívětivost (agreebleness) a neuroticismus (neuroticism).

Každý z těchto rysů zahrnuje šest faset (tj. podkategorií či subškál):

  • Otevřenost vůči zkušenosti (fantazie, estetické prožívání, prožívání ve smyslu otevřenosti k citům, novátorské činnosti, ideje, hodnoty)
  • Svědomitost (způsobilost, pořádkumilovnost, zodpovědnost, cílevědomost, disciplinovanost, rozvážnost)
  • Extraverze (družnost, vřelost, asertivita, aktivnost, vyhledávání vzrušení, pozitivní emoce)
  • Přívětivost (důvěra, upřímnost, altruismus, poddajnost, skromnost, jemnost)
  • Neuroticismus (úzkostnost, hněvivost-hostilita, depresivnost, rozpačitost, impulzivnost, zranitelnost)[21]

Alternativy k počtu faktorů osobnosti – šesti a sedmifaktorová struktura osobnosti

V rámci výzkumu pětifaktorové osobnostní struktury se na základě několika souborů dat získaných v sedmi různých jazycích ukázalo, že kromě původních pěti faktorů existuje ještě šestý. Tento šestý faktor je nazván poctivost-pokora (Honesty-humility). Fasetami této dimenze jsou: upřímnost, férovost, vyhýbání se chamtivosti a skromnost.[2]

Tento šestifaktorový model nese název HEXACO a jeho autory jsou M. C. Ashton a K. Lee. Vedle faktoru poctivost-pokora (H) je model HEXACO tvořen těmito dimenzemi: Emocionalita (E), Extraverze (X), Přívětivost (A), Svědomitost (C) a Otevřenost vůči zkušenosti (O).[22] Oproti pětifaktorovému modelu se dva z těchto pěti faktorů mírně odlišují; jde o faktor přívětivosti a emocionality. Faktor přívětivosti v šestifaktorovém modelu obsahuje charakteristiky klid versus hněv, které v pětifaktorovém modelu spadají pod neuroticismus. Faktor emocionality v šestifaktorovém modelu v mnohém odpovídá neuroticismu, avšak obsahuje charakteristiku sentimentality, která v pětifaktorovém modelu patří k přívětivosti.[23] Faktory poctivost-pokora, emocionalita a přívětivost jsou navrženy jako měřítka altruistického versus antagonistického chování. Poctivost-pokora a přívětivost měří dva různé aspekty recipročního altruismu, jejich vysoká úroveň naznačuje sklon k pomoci a spolupráci na rozdíl od tendence k využívání druhých. Faktor poctivost-pokora představuje tendenci člověka k prosociálnímu altruistickému chování, zatímco přívětivost označuje tendenci jedince odpouštět a projevovat toleranci. Emocionalita je měřítkem rodového altruismu, tedy tendence projevovat empatii a citovou vazbu ke svému příbuzenstvu/rodu.[22]

K limitům šestifaktorového modelu patří skutečnost, že měření rysů se opírají o faktorovou analýzu, která bohužel ne vždy zajišťuje replikovatelné výsledky. Modely vytvořené pomocí faktorové analýzy se mohou mezi vzorky lišit v závislosti na tom, jak výzkumník organizuje měření (např. pomocí unipolárního vs. bipolárního hodnocení) a také podle množství proměnných, které jsou do analýzy zahrnuty. Faktor poctivosti a pokory není vždy konzistentně replikován. Dříve byly nalezeny i jiné šestifaktorové struktury a existují i struktury sedmifaktorové. Prediktivní schopnost modelu HEXACO však je podobná pětifaktorovému modelu a také má jisté výhody pro aplikaci v praxi. Jde zejména o možnost lépe vysvětlit odchylky v podvodném a nečestném chování a faktor poctivost-pokora může oproti pětifaktorovému modelu přesněji predikovat tendence k asociálnímu chování na pracovišti.[23] Zatím tento model nebyl plně začleněn ani do základní teorie, ani do aplikovaného výzkumu.[2]

Alternative five

Autorem alternativního pětifaktorového modelu osobnosti je M. Zuckerman, který je znám především představením konceptu "sensation seeking", který bývá překládán jako "hledání vzruchu" a je popsán níže v tomto článku. Model alternativní pětky je založen na tvrzení, že struktura osobnostních rysů může být nejlépe popsána následujícími pěti rysy, které mají silný biologicko-evoluční základ: impulzivní vyhledávání vzruchu, neuroticismus – úzkost, agresivita–hostilita, sociabilita a aktivita.[24]

Další současné rysové modely osobnosti

Whole Trait Theory

Whole Trait Theory (WTT), teorie "celých rysů" byla vyvinuta jako integrativní model rysů, který by měl zahrnout mechanismy odlišných reakcí na podobné situace. Snahou je reagovat na slabé stránky rysové teorie (která považuje mezisituační konzistenci chování za relativně vysokou a osobnostní rysy za nejlepší způsob, jak porozumět osobnosti) a na slabé stránky sociálně-kognitivní teorie (která naopak považuje mezisituační konzistenci za relativně nízkou a rozdíly v reakcích připisuje sociálně-kognitivním mechanismům). Podle autorů WTT se tyto dva pohledy nejen nevylučuji, ale vzájemně logicky implikují. WTT dává samostatné postavení deskriptivním (popisným) a explanatorním (vysvětlujícím) aspektům rysů. Tyto dva elementy rysů by měly být rozpoznány jako odlišné entity, které jsou nicméně spojeny do celých rysů (whole traits). WTT navrhuje, aby explanatorní stránka rysů sestávala ze sociálně-kognitivních mechanismů.[25]

Autoři WTT tvrdí, že modely rysů by měly být modifikovány tak, aby zahrnovaly mechanismy rozdílných reakcí na různé situace. WTT mátoto činit prostřednictvím pěti hlavních bodů: 1) Deskriptivní stránku rysů lze konceptualizovat jako densitní distribuce stavů. 2) Je důležité poskytnout explanatorní popis rysů velké pětky. 3) Přidání explanatorní úvahy k modelu Big-5 vytváří dvě části rysů, část deskriptivní a část explanatorní, přičemž tyto dvě části lze rozpoznat jako samostatné entity, které jsou spojeny do celků. 4) Teorie celých rysů navrhuje, aby explanatorní stránka rysů sestávala ze sociálně-kognitivních mechanismů. 5) Měly by být identifikovány sociálně-kognitivní mechanismy, které vytvářejí stavy Big-5.[26]

Zajímavou úvahu týkající se WTT a její integrace se Sebedeterminační teorií (SDT) předložil Prentice se svými kolegy (2019)[27]. Klíčovým bodem komplementarity mezi WTT a SDT je ​​dle Prentice to, že WTT naznačuje, že rysy se liší ve svých zákonitostech ve službách cílů a cíle jsou obvykle zaměřeny (alespoň distálně) na uspokojení základních psychických potřeb. Například pracovitost v určité chvíli může vést k dokončení projektu, z čehož plynou zkušenosti s prožíváním své kompetence (tedy k naplnění jedné ze tří hlavních psychických potřeb dle SDT). Projevy rysů v jednání (trait enactments) jsou dle Prentice nástroje, které mají důsledky pro dosažení cíle a pro uspokojení potřeb. Jednodušeji řečeno rysy jsou nástrojem pro uspokojení základních psychologických potřeb a základní psychologické potřeby mohou (částečně) vysvětlovat rysy.[27]


Trait activation theory

Teorie aktivace rysů je založena na specifickém modelu pracovního výkonu a lze ji považovat za propracovaný nebo rozšířený pohled na osobnostní a pracovní zařazení. Konkrétně jde o to, jak jedinec vyjadřuje své rysy, když je vystaven situačním podnětům souvisejícím s těmito vlastnostmi. Tyto situační podněty mohou pocházet z organizačních, sociálních a/nebo úkolových podnětů. Tyto podněty mohou aktivovat osobnostní rysy, které souvisí s pracovními úkoly a organizačními očekáváními, kterých si organizace cení (tj. pracovní výkon). Tyto signály mohou také vyvolat chování související s vlastnostmi, které přímo nesouvisí s pracovním výkonem.[28]

Rysové modely temperamentu

Grayova Reinforcement sensitivity theory

Zatímco klasický přístup k výzkumu rysů (lexikální a faktorový) je založen na analýze vlastností, které byly vybrány ze slovníku a jeho cílem je zjistit, kolik různých faktorů je potřeba k porozumění vzorcům korelací v datech a jaké konkrétní faktory to jsou, lze hovořit také o alternativních strategiích, jejichž postup je odlišný. Klasické teorie Cervone označuje jako „top-down“ strategii, protože v něm je snahou identifikovat malý soubor osobnostních proměnných, pod které lze zařadit nebo které mohou vysvětlit veškeré další způsoby chování na nižších (specifičtějších) úrovních. O pěti individuálních faktorech velké pětky se dle Cervone tvrdí, že jsou to osobnostní struktury, které kauzálně ovlivňují vývoj, zkušenosti a jednání jednotlivců. Rizikem těchto strategií je, že vysoké úrovně individuálních proměnných nebudou konzistentním způsobem odpovídat psychologickým strukturám, které jednotlivci skutečně mají. Alternativní strategií je Reinforcement Sensitivity Theory (RST) Jeffreyho A. Graye, kterou Cervone označuje jako „bottom-up“ strategii. Strategií RST je „nejprve identifikovat základní vlastnosti mozkově-behaviorálních systémů“ a „pak dát variace v těchto systémech do souvislosti se známými měřítky osobnosti“. Specifickým cílem teorie RST je identifikovat nervové subsystémy v mozku, které odpovídají univerzálním typům motivace a emocí.[2]Zásadní odlišnosti od proměnných modelu velké pětky najdeme v tom, že systémy RST nejsou „globální“ rysy; to znamená, že neodpovídají stylům chování, které jsou patrné v jakékoli z mnoha různých životních domén (tj. „globálně“). Místo toho systémy RST reagují na konkrétní typy environmentálních podnětů. Stejně jako například trávicí nebo sluchový systém reagují na určité třídy podnětů, každý systém RST reaguje na specifické typy environmentálních událostí. Každý systém je tedy relevantní pro určitou „doménu“ života. Například činnosti, při kterých děláte něco zábavného a příjemného, spíše než se snažíte vyhnout něčemu (nebo někomu), kdo je stresující a ohrožující, by byly považovány za různé domény, které aktivují různé systémy RST. Tři systémy RST jsou následující:

  1. Behavioral Approach System (BAS) je biologický systém, který reaguje na žádoucí (apetitivní) podněty, které souvisí s uspokojováním nejrůznějších potřeb. BAS vytváří tendenci přibližovat se těmto odměňujícím podnětům. Produkuje také emocionální zážitky včetně těšení se na nadcházející aktivitu.
  2. Fight-Flight-Freeze System (FFFS) reaguje na averzivní podněty, tedy podněty, které jsou pro organismus potenciálně škodlivé. Systém generuje tři typy reakcí v závislosti na vnímání hrozby, které organismus čelí. Jsou to reakce: konfrontace s hrozbou (boj), únik před hrozbou (útěk) nebo snaha o přečkání hrozby ve stavu celkové nehybnosti (zamrznutí).
  3. Behavioral Inhibition System (BIS) řeší konflikty cílů. Pokud nějaký tvor či zvíře shání potravu ve volné přírodě, jeho BAS je aktivní, když se setkává s odměňujícími zdroji potravy; také jeho FFFS je však aktivní, pokud si je vědom možnosti výskytu predátorů v oblasti. Dva cíle – získat jídlo a vyhnout se hrozbám – jsou v rozporu; odvážné hledání potravy zvyšuje šanci na setkání s predátorem, zatímco schovávání se na bezpečném místě eliminuje šanci najít potravu. BIS na tyto konflikty reaguje a umožňuje, že tvor bude stále usilovat o odměny, ale bude tak činit váhavě, se zvýšenou citlivostí na environmentální hrozby.

Model předpokládá, že jakákoli daná osobnostní struktura může být aktivována v jedné situaci, ale ne v jiné; psychologické struktury a situace se tak vzájemně ovlivňují. Chování lidí se liší od jedné situace k druhé; téměř každý je v určitém prostředí společenský, ale v jiném stydlivý, v některých věcech je svědomitý a v jiných ne.[29] Individuální rozdíly ve fungování každého systému také vedou k individuálním rozdílům v emocích a v chování. Konkrétně od lidí se zvláště aktivním BAS se očekává, že budou impulzivnější než ostatní, lidé s vysoce citlivými a aktivním systémem FFF budou náchylní k poruchám souvisejícím se strachem, jako jsou fobie. Lidé s BIS jsou náchylní k prožívání úzkosti.[30]

Současný vývoj sociálně-kognitivních teorií osobnosti

K pokrokům ve studiu sociálně-kognitivních stránek osobnosti nejvíce přispěli podle Cervone a Pervin (2019)[2] autoři H. Markus, C. Dweck a T. Higgins. Každý se primárně zaměřil na jednu či dvě sociálně-kognitivní proměnné, jako jsou self-schémata (Markus); cíle a implicitní přesvědčení (Dweck) atd. Tato podrobná analýza konkrétních procesů je primární cestou, kterou věda postupuje a takto vznikající sociálně-kognitivní teorie 20. stol. byla podle Cervone a Pervin v mnoha ohledech úspěšná. Přesto Cervone a Pervin identifikují omezení této perspektivy ve třech oblastech: (1) teorie osobnosti, (2) posouzení osobnosti a (3) identifikace mezi-situační (cross-situational) konzistence osobnosti. Tato omezení jsou v dalších odstavcích popsána a je představen model „KAPA“, kterým Cervone navrhuje možnost jejich řešení.

Cervone a Pervin uvádí, že teorie osobnosti obsahují jak „strukturální“, tak „procesní“ složky. Teoretici obecně pečlivě rozlišují strukturální proměnné od procesních proměnných. Freud například odlišil psychoanalytické struktury (id, ego a superego) od dynamických procesů (toky mentální energie). V sociálně-kognitivní teorii je však rozdíl mezi strukturou a procesem méně jasný a v mnoha případech se proměnná (tj. teoretický konstrukt v sociálně-kognitivní teorii) používá dvěma různými způsoby: někdy se vztahuje k trvalé struktuře osobnosti a jindy k dynamickému osobnostnímu procesu. Např. termín „cíl“ může vyjadřovat relativně trvalou sociálně-kognitivní strukturu i rychle se měnící proces. Když tedy sociálně kognitivní teoretici navrhovali proměnné (jako „cíle,“ „očekávání“ či „hodnoty“), neuváděli, zda je daná proměnná osobnostním procesem nebo osobnostní strukturou (nebo obojím). Toto je první omezení sociální kognitivní perspektivy 20. století.

Druhý limit spočívá podle zmiňovaných autorů v tom, že sociálně-kognitivní vědci nevypracovali měřící nástroje, které by v souladu s jejich teoriemi dokázaly zachytit komplexní systémy sociálně-kognitivních struktur a procesů. Vzhledem k tomu, že sociálně-kognitivní teorie nahlíží na osobnost jako na systém, v rámci nějž interagují kognitivní a afektivní procesy, při posuzování osobnosti by měl být posuzován tento systém interagujících sociálně kognitivních proměnných.

Třetím limitem je to, že ačkoli proměnné zachycující osobnostní rysy byly navrženy tak, aby vysvětlovaly konzistentnost v chování daného jedince napříč různými situacemi, chování lidí je často vzhledem k osobnostním rysům nekonzistentní. Člověk může být například v některých situacích velmi svědomitý a v jiných mnohem méně svědomitý. Zároveň i když je chování konzistentní, rysové proměnné nemohou vysvětlit tuto konzistenci. Říci, že se člověk konzistentně choval svědomitě „kvůli své svědomitosti“, znamená chodit v pojmových kruzích. Sociálně-kognitivní teoretici mohli podle Cervone vyvinout sociálně-kognitivní vysvětlení toho, kde a proč lidé vykazují mezisituačně konzistentní osobnostní styly.[31]

Na základě popsaných limitů Cervone (2004) navrhl model KAPA[31] a pokusil se tak o jejich řešení.

1.   Teorie

Ústředním tvrzením modelu KAPA je, že existují dva typy sociálně-kognitivních osobnostních proměnných: znalosti (knowledge; jsou tím myšleny mentální reprezentace či přetrvávající koncepty vztažené k sobě samému, k ostatním lidem nebo ke světu obecně; např. „jsem inteligentní člověk, který má ale potíže se zvládáním stresu“) a hodnocení (appraisals; jde o průběžné hodnocení vztahu mezi sebou samým a okolním (příp. nadcházejícím) prostředím. Myšlenky, které se nám honí hlavou, kdykoli narazíme na výzvu – „Nedaří se mi tak, jak bych měl. Mohu to udělat lépe? Jak, co mám dělat dál?" Tyto myšlenky můžeme během okamžiku přehodnotit). Znalosti jsou trvalé a stabilní; je to sociálně-kognitivní struktura. Hodnocení se v průběhu času rychle mění; jsou to sociálně-kognitivní procesy. Znalosti i hodnocení spolu zároveň systematicky souvisí, struktury znalostí ovlivňují hodnotící procesy. Způsob, jakým lidé přemýšlejí o událostech (tj. appraisal), je ovlivněn přesvědčením, plány a vzpomínkami. Znalosti ovlivňují hodnocení zvlášť silně, když jsou situace nejednoznačné. "Má mě ten člověk rád, nebo ne?" "Mám s nimi mluvit víc, abych to zjistil, nebo ne?" Při snaze zjistit nejednoznačné okolnosti čerpáme ze znalostí, které máme uloženy v paměti.

2.   Posouzení (assessment) osobnosti

Rozlišení znalostí a hodnocení stanovuje v rámci modelu KAPA cíl pro posouzení osobnosti. V modelu KAPA je hlavním cílem hodnocení identifikovat struktury znalostí, které jsou pro jednotlivce nejvýznamnější, a hodnocení, do kterých se zapojuje, když přemýšlí o výzvách svého života. Toto prozkoumávání osobnosti je řízeno dvěma principy:

  • Posouzení znalostí a hodnocení v kontextu. Spíše než aby se měření podle modelu KAPA zaměřovalo na to, jací jsou lidé „obecně“, snaží se identifikovat myšlenky lidí, když se během svého dne setkávají s různými kontexty (např. s přáteli, s cizími lidmi, v roli rodičovství, v roli studenta). V blízkosti svých přátel se můžete cítit sebevědomě, ale ne už v blízkosti cizích lidí. Možná víte, že jste zodpovědný a spolehlivý rodič, ale prokrastinujete, pokud jde o studium. Tyto kontextuální rozdíly se snaží KAPA model zachytit.
  • Citlivost k idiosynkrazii. Názory lidí na sebe se mohou idiosynkraticky lišit. Druhým principem hodnocení KAPA je citlivost k této idiosynkrazii. Namísto poskytování krátkých osobnostních dotazníků s pevnými sadami položek umožňuje hodnocení KAPA lidem, aby se popsali vlastními slovy. Ve své pozornosti k potenciálně jedinečnému obsahu systémů názorů a přesvědčení lidí o sobě samých je přístup KAPA podobný teorii osobních konstruktů George Kellyho.[2]

3.   Mezisituační koherence v sebehodnocení: Vlastní schémata a hodnocení vlastní účinnosti

Model KAPA si klade za cíl porozumět tomu, jak struktury znalostí vytvářejí mezisituačně konzistentní vzorce fungování osobnosti. Využívá strategie diagnostiky osobnosti, které dokáží odhalit idiosynkratické vzorce konzistence osobnosti projevované jedinci. Výzkumná strategie teorie rysů není citlivá na idiosynkrazii a pokud člověk projevuje smysluplný vzorec chování, který je v souladu s jeho vlastními osobními kvalitami, ale není v souladu s konstruktem vlastností výzkumníka, výzkumná strategie to přehlédne. Model KAPA navrhuje alternativní strategii pro studium konzistence osobnosti spočívající na myšlence, že mezisituační konzistenci v jednání mohou vytvářet schémata o sobě samém. Pokud někdo sám o sobě uvažuje jako o stydlivém, může mu toto schéma přijít na mysl v prostředích zahrnujících sociální skupiny, může ovlivnit proces hodnocení v těchto situacích a podílet se na konzistentnosti stylu osobnosti napříč různými prostředími. Zároveň se tyto vzorce mezisituační konzistence mohou idiosynkraticky lišit, protože každá daná osoba může mít o sobě jedinečný soubor přesvědčení a také situace významné pro každodenní život každého jednotlivce jsou odlišné.[2]

Současný vývoj neurobiologických teorií osobnosti

Následuje stručné představení vlivných modelů Eysencka, Graye, Zuckermana, Cloningera, Pankseppa a DeYounga a u každého modelu jsou zmíněny spojitosti s velkou pětkou, jak je popisují DeYoung & Blain (2020).[32]

Hanse Eysencka lze považovat za otce moderní neurovědy osobnosti. Vlastnosti osobnosti řadil ke třem „superfaktorům“: extraverzi, neuroticismu a psychoticismu. Extraverze a neuroticismus jsou v Eysenckově systému a ve velké pětce téměř totožné, psychoticismus odráží spojení nízké svědomitosti a nízké přívětivosti. Eysenck ve svých biologických teoriích silně spoléhal na funkce vzestupného retikulárního aktivačního systému, přičemž extraverzi spojoval s retikulárně-kortikálním okruhem a neurotismus s retikulárně-limbickým okruhem. Eysenck předpokládal, že extraverti mají vyšší práh pro kortikální vzrušení než introverti, a proto volí více stimulující aktivity a zážitky, aby dosáhli preferované úrovně vzrušení. Předpokládal také, že limbické systémy lidí s vysokým neuroticismem jsou snáze vyvolány emoce než u emocionálně stabilních lidí. Eysenck nevyvinul tak dobře specifikovaný biologický model psychotismu, ale předpokládal, že psychoticismus souvisí negativně se serotonergní funkcí a pozitivně s dopaminergní funkcí.[32]

Jeffrey Gray se zaměřil více na neurobiologii než na osobnost, s důrazem na vývoj „koncepčního nervového systému“ který byl popsán výše v tomto textu. Hlavními složkami tohoto systému jsou Behavioral Approach System (BAS), který reaguje na podněty k odměně, a Fight-Flight-Freezing System (FFFS) a Behavioral Inhibition System (BIS), které reagují na dvě odlišné třídy ohrožujících podnětů. Čistě ohrožující, trestající nebo frustrující podněty aktivují FFFS, což vyvolává aktivní vyhýbání se (panika a útěk) nebo pokus o eliminaci (hněv a útok). Podněty, ke kterým člověk potřebuje nebo si přeje se přiblížit, ale které také obsahují potenciální hrozbu (a tím vytváří konflikt) aktivují BIS, který vyvolává bdělost a pasivní vyhýbání se, stejně jako úzkost a potenciálně depresi. Biologicky Gray spojil BAS s dopaminergním systémem, BIS primárně se septo-hippokampálním systémem, ale také s amygdalou a FFFS s amygdalou, hypotalamem a periakvaduktální šedí. Grayův model osobnosti, Reinforcement Sensitivity Theory (RST) popisuje osobnostní rysy jako funkci individuálních rozdílů v citlivosti BIS, BAS a FFFS.[32]

Zuckerman vytvořil model, který je nazván Alternativní pětka (the Altrenative Five). Rysy patřící do tohoto modelu jsou sociabilita, neurotismus-úzkost, agresivita-hostilita, impulzivní vyhledávání vzruchu a aktivita. První čtyři z nichjsou asociovány ve velké pětce s extraverzí, neuroticismem, přívětivostí (obrácená agresivita-hostilita) a svědomitostí (obrácené impulzivni vyhledávání vzruchu). Zuckerman (2005) spojil osobnostní rysy se základními mechanismy chování a ty spojil s funkcemi různých neurotransmiterů, hormonů a enzymů. Jedním z pozoruhodných rysů jeho teorie je, že jím popsané mechanismy chování jsou určeny rozmanitými biologickými systémy a přispívají k rozmanitým rysům.[32]

Naproti tomu Cloninger vyvinul model osobnostních rysů založený na předpokladu, že jednotlivé neurotransmiterové systémy mohou být spojeny se specifickými rysy. Cloninger předpokládal, že dopaminergní systém je spojen s rysem vyhledávání nového, serotonergní systém s vyhýbáním se poškození a norepinefrinový systém se závislostí na odměně. Poslední Cloningerův model zahrnuje tyto tři rysy temperamentu spolu s vytrvalostí (perzistenci) a tři charakterové rysy: sebeřízení, spolupráci a sebetranscendenci (Cloninger, Svrakic & Przybeck, 1993). Předpokládal, že rysy temperamentu by měly být zřejmé v rané ontogenezi a měly by být silně geneticky determinované. Naproti tomu sebeřízení, spolupráce a sebetranscendence odrážejí dimenze charakteru, což znamená, že by se měly vyvinout později, protože jsou určeny spíše zkušenostmi během vývoje než primárně geny.[32]

DeYoung a Blain poukazují na několik problémů s Cloningerovým modelem, které ukázal výzkum. Jedná se zejm. o důkazy, které odporují myšlence, že za rysy vyhledávání ového, vyhýbání se poškození a závislost na odměně jsou zodpovědné jednotlivé systémy neurotransmiterů a také Cloningerova sedmifaktorov struktura se neprokázala jako konzistentně replikovatelná.[32]

Panksepp vyvinul osobnostní model pro výzkum, předpokládal existenci šesti rysů odrážejících odlišné emoční systémy: hravost, hledání, péče, strach, hněv a smutek. Hravost nejsilněji koreluje s extraverzí, hledání s otevřeností vůči zkušenosti a péče s přívětivostí; strach, hněv a smutek všechny silně korelují s neuroticismem.[32]

DeYoung vyvinul první biologickou teorii osobnosti, která je výslovně navržena k vysvětlení velké pětky. Jeho tzv. kybernetická teorie velké pětky (CB5T) identifikuje hlavní psychologické funkce, které jsou základem každého z rysů velké pětky, a začíná identifikovat komplexní neurobiologické systémy, které tyto funkce vytvářejí.Teorie je založena na předpokladu, že velká pětka představuje variace v univerzálních lidských mechanismech, které se vyvinuly, aby umožnily lidem (a v mnoha případech savcům obecně) usilovat o jejich cíle, včetně základních biologických potřeb. Vlastnosti jsou tedy pojímány jako dimenze, které lze použít k popisu psychologických variací v jakékoli lidské populaci napříč lidskou historií, odrážející variace v parametrech biologických mechanismů, které všichni lidé sdílejí. CB5T využívá empirické demonstrace, že každá z velké pětky má dva hlavní subfaktory, které, jak se zdá, odrážejí nejdůležitější rozdíly pro diskriminační validitu v každé z pěti domén.[32]

Hlavní témata zkoumaná v současné psychologii osobnosti a současné výzkumy v daných oblastech

Temperament

Temperament je vrozenou neboli dědičnou složkou osobnosti, která určuje formální stránku chování a prožívání této osoby. Existují dva základní způsoby zkoumání temperamentu. První z přístupů se nazývá kauzální nebo také explanační či biologický. Zaměřuje se na hledání a popis biologických korelátů temperamentových vlastností a jejich projevů na úrovni chování a prožívání. Hledá souvislost mezi biologickými vlastnostmi a temperamentovými vlastnostmi. Představiteli biologického přístupu je Cloninger, Gray, Eysenck, Kagan nebo Zuckerman.[33]

Druhým základním přístupem ke zkoumání temperamentu je přístup deskriptivní nebo také empirický či psychologický přístup. Předpokládají se zde biologické základy temperamentu, přičemž těmito pojmy temperament nevysvětluje – popisuje ho primárně na psychologické úrovni. Představiteli jsou především dvojice autorů Thomas a Chessová či Goldsmith a Campos.[1][33]

Moderní teorie temperamentu

Moderní teorie temperamentu začínají vznikat koncem 50. let v USA díky longitudinální studii Thomase a Chessové, zároveň v tehdejším Sovětském svazu existoval výzkum Teplova a Merlina, kteří rozpracovali Pavlovovu typologii vlastností vyšší nervové činnosti. Tito výzkumníci se odklonili se od konstitučních teorií temperamentu (Kretschmer, Sheldon). Oba proudy (Thomas a Chessová i Teplov a Merlin) se při popisu temperamentu se zaměřily na popis a vysvětlení temperamentových vlastností i na jejich úlohu v životních situacích.[1]

V rámci nového přístupu ke zkoumání temperamentu postupně vznikly tři proudy: 1. temperament ve vztahu k vlastnostem nervové soustavy (Teplov a Merlin), 2. temperament jako styl chování (Thomas a Chessová) , 3. biologické podložení temperamentu. Rozdíly ve dvou hlavních proudech (USA – Thomas a Chessová vs. Evropa- Teplov a Merlin) spočívají v tom, že Teplov a Merlin hledali vlastnosti nervové soustavy, používali experimentální a laboratorní studie a primárně se soustředili na zkoumání dospělé populace. Thomas a Chessová nehledali biologické základy temperamentových rysů, používali klinické metody zkoumání (pozorování, rozhovory, dotazníky) a pozornost zaměřili na zkoumání dětské populace.[1]

Kromě dvou výše zmíněných proudů se vyčlenil ještě třetí biologicky orientovaný proud, jehož cílem je hledání biologických korelátů temperamentových vlastností. Představiteli tohoto směru jsou Eysenck, Gray nebo Zuckerman. Jejich cílem je identifikovat konkrétnější neuroanatomické a neurochemické koreláty osobnostních vlastností. V rámci tohoto proudu existuje řada přístupů. Zaměřovali se na výzkum různých osobnostních dimenzí (např. introverze, extraverze). Tento proud má podobný základ jako proud z Ruska (Teplov a Merlin). Např. Strelau a jeho regulační teorie temperamentu vychází z obou výše zmíněných proudů. Díky rozvoji moderních zobrazovacích metod se rozvinul výzkum biologických základů temperamentu a rozvíjela se snaha identifikovat hlavní dimenze/vlastnosti spadající pod temperament. Tento proud se zaměřoval na studium jak dospělého, také dětského temperamentu. Začaly se vytvářet nástroje pro měření úrovně daných dimenzí temperamentu.[34]

Přehled vybraných moderních teorií temperamentu

V tomto přehledu jednotlivých teorií půjde především o jejich vzájemné porovnání. Podrobnější popis teorií lze dohledat v článku Temperament, jeho hlavní koncepce. Nejprve zmíníme teorie vycházející z výzkumu na dětské populaci. Mezi nejvýraznější teorie v této oblasti patří teorie Thomase a Chessové, která je zaměřena na styly chování, zaměřují se tedy na temperament primárně z psychologického hlediska. Sledují temperament od dětství po dospělost a díky tomu rozpracovali tři temperamentové typy – snadný, obtížný a pomalu se rozehřívající. Nezaměřují se tolik na sociální složku chování, jako např. Goldsmith a Campos.[35]

Další teorií z oblasti dětského temperamentu je EAS teorie Busse a Plomina, Tato teorie je zaměřena na emoční prožívání, aktivitu a sociabilitu. Zaměřili se na zkoumání temperamentu v prvním roce života a zjistili, že přetrvává do dospělosti. Oblast emocionality se podobá některým temperamentovým kategoriím z teorie Thomase a Chessové (pozitivní nebo negativní reakce na nové situace, snadná/ obtížná adaptibilita, intenzita exprese nálady).[36] Oblast aktivity se také u výše zmíněné teorie podobá některým temperamentovým kategoriím (pravidelnost biolog. funkcí, podnětový práh, délka pozornosti a vytrvalosti).[1]

Dětským temperamentem se zabývali také autoři Goldsmith a Campos, jejich teorie se nazývá emoční teorie dětského temperamentu. Tito výzkumníci vnímají temperament jako emoční charakteristiky osobnosti a zaměřují se na temperament primárně z psychologického hlediska. V tomto emocionálním pojetí temperamentu se podobá některým kategoriím z teorie Thomase a Chessové a teorie Busse a Plomina. Zdůrazňují citové přilnutí, tedy emoční složku, v rámci navazování interpersonálních vazeb.[1]

Další výraznou teorií je Kaganovo pojetí inhibovaného a neinhibovaného temperamentu. Tato teorie je zaměřena na emoční prožívání, aktivitu dítěte i sociabilitu, protože cílem jejího zaměření jsou reakce dítěte na neznámé podněty. V tom je teorie podobná EAS teorii a také teorii Thomasse a Chessové. Zaměřuje se na vrozené vzorce chování a biologických funkcí organismu, které jsou sledovány od narození, což je podobný základ teorie jako u Thomase a Chessové a Busse a Plomina.[1]

Nyní se zaměříme na teorie vycházející z výzkumu na dospělé populaci. Nejprve zmíníme Grayovu neuropsychologickou teorii temperamentu, který se inspiroval Eysenckovou teorií. Jde o nejvíce fyziologicky a biologicky orientovanou teorii. Gray se zaměřoval na citlivost nervové soustavy na tresty a odměny. Teorie stojí na dvou reakcích nervové soustavy, a to na úzkosti a impulzivitě. Gray popsal dva biologické systémy (BIS a BAS), které souvisí s úzkostí a impulzivitou.[1][34]

Dalším konceptem je Zuckermannovo hledání vzruchu (sensation seeking). Tento osobnostní rys je definován zvýšenou potřebou nových a rozmanitých, komplexních dojmů či zážitků, přičemž tato potřeba je spojena s ochotou podstoupit fyzické či sociální riziko za účelem jejího uspokojení. Tento rys je dále vyjádřen čtyřmi následujícími faktory: vyhledávání dobrodružství, vyhledávání zážitků, disinhibovanost a náchylnost k nudě. Každá z těchto struktur vyplývá z jiného druhu stimulace. Vyhledávání dobrodružství je zájmem o fyzickou stimulaci (typicky jde o uspokojení skrze tzv. adrenalinové sporty), vyhledávání zážitků je spojeno s myšlenkovou či psychickou stimulací (tj. vyvolávání pocitů a nových dojmů například setkáváním se s novými zvláštními lidmi, cestováním apod.), disinhibovanost je tendencí k uvolnění sociálních zábran se silným hédonickým rozměrem a má nejsilnější biologický základ (patří sem sexuální promiskuita, hráčství, pijáctví atp.) a náchylnost k nudě, jejíž podstatou je odpor k rutině a projevuje se jako neklid v neměnném prostředí. Co se týká biologického základu, hovoří Zuckerman především o hladině katecholaminů (zejm. noradrenalinu a dopaminu). Zuckerman také zavedl pojem optimální stimulace a zaměřoval se též na senzorickou deprivaci a na predikci stresové reakce.[1][34]

Další teorií je Cloningerův neurobiologický model temperamentu, který staví základy temperamentu na dědičnosti, emocionalitě, stabilitě a nepodmíněností sociokulturním prostředím. Stanovil čtyři temperamentové dimenze (vyhýbání se poškození, vyhledávání nového, závislost na odměně, persistence) – všechny tři dimenze souvisí s mírou úzkosti, mírou aktivity a mírou stresové reakce. Podle něj je základem temperamentu limbický systém, který se zaměřuje na míru dopaminu a serotoninu v určitých situacích, v čemž se teorie podobá Zuckermanově teorii. Zaměřoval se také na poruchy osobnosti v závislosti na temperamentu.[34]

Současný výzkum temperamentu

Díky rozvoji v oblasti neurověd a zobrazovacích technik dochází k novým objevům v biologických základech temperamentu. Jsou používány především PET (pozitronová emisní tomografie), FMRI (funkční magnetická rezonance) a MRS (magnetická rezonanční spektroskopie).[1]

Za nejdůležitější neurotransmitery jsou v ovlivňování temperamentu považovány serotonin a dopamin. Pro současnou dobu je také typický mezioborový přístup ke zkoumání temperamentu, více se propojují biologické základy temperamentu a psychologické vlastnosti. Roli hraje také propojování genetiky a vlivu prostředí. Na druhou stranu se upustilo od zkoumání temperamentu samo o sobě a zkoumá se temperament z celostního hlediska, tedy z hlediska celé osobnosti.[33]

Motivace, motivační systém osobnosti

O pojmu motivace hovoříme na základě rozpoznání, že člověk jedná směrem k dosažení určitých cílů a vynakládá přitom úsilí. Tento interní proces regulace chování nazýváme motivací. Motivace je tedy označení pro vnitřní dynamický stav sestávající z emočních a kognitivních procesů, který podněcuje a udržuje chování směrem k cíli. Také lze říci, že jde o souhrn všech intrapsychických dynamických sil neboli motivů, které aktivizují a organizují chování i prožívání a s cílem změnit existující neuspokojivou situaci nebo dosáhnout něčeho pozitivního (cíl je tedy buď averzivní nebo apetitivní).[37]

Předpokládáme, že motivy jsou založeny na potřebách, ať už fyziologických nebo psychogenních, a že motivy jako jednotlivé dynamické síly se v reálné situaci skládají a výsledné chování je usměrňováno nejnaléhavějšími motivy, případně synergií (uplatní se více motivů najednou). Jak uvádí Stuchlíková (2010), od 70. let 20. stol. se do popředí motivačního výzkumu dostaly otázky volby cílů a usilování o cíle a motivy jsou od 90. let chápány především jako připravenost k jednání na základě hodnoty, kterou jedinec připisuje určité třídě cílů.[37]

V kontextu psychologie osobnosti je zkoumání motivace velice významné, protože motiv lze chápat také jako individuálně specifickou čili osobnostní dispozici a lze proto uvažovat nad tím, kolik takových motivů existuje, jak mohou být zjišťovány, nakolik jsou obecné či kulturně specifické, v jaké míře jsou dědičné nebo ovlivněné výchovou a zda je možné jejich ovlivnění (modifikace) v průběhu života.[37]

Jako cíl je označována jasná představa žádoucí skutečnosti, která obsahuje i předjímání uspokojení; cíle si volíme a vytváříme na základě zkušeností s uspokojováním potřeb.

Nyní bude popsán vztah motivace k dalším psychickým procesům. Motivace v psychologii osobnosti bývá zahrnována do dynamiky osobnosti. Už v samotném termínu motivace se předpokládá propojení emočních a kognitivních procesů v procesech volby cíle a volního úsilí o jeho dosažení.

Pro ucelenost uvádíme stručně přehled čtyř okruhů lidských motivů podle Plhákové:[38]

  • Sebezáchovné motivy mají jasný biologický základ a jsou zásadní pro přežití jednotlivce i jeho rodu. Patří sem obživný pud, sebezáchovný pud nebo sexuální pud.
  • Stimulační motivy se projevují jako potřeba optimální úrovně aktivace a variabilních vnějších podnětů; i tyto pohnutky jsou pravděpodobně vrozené, protože jejich uspokojování je podmínkou optimálního neporuchového psychického fungování.
  • Sociální motivy souvisí s vrozenou potřebou sociálního kontaktu a vazeb, ovlivňují tedy mezilidské vztahy.
  • Individuální psychické motivy souvisí s obranou sebepojetí, potřebou svobodně se rozhodovat, s hledáním životního smyslu a s dalšími potřebami.

Současné teorie motivace

Motivy pojímané jako osobnostní dispozice lze klasifikovat z dílčích pohledů, z nichž nejznámější jsou podle Stuchlíkové[37] tyto: McDougallova klasifikace instinktů, Cattellova faktorová klasifikace motivačních složek, Murrayův personologický systém, Maslowův hierarchický model potřeb a také model základních emocí Plutchika nebo Izarda jako rudimentární motivační systém. Stuchlíková se ve svém textu dále věnuje aktuálním otázkám klasifikace psychosociálních motivů, a to na základě rozlišení tzv. implicitních a explicitních motivů.

Implicitní motivy nejsou dostupné naší sebereflexi, zatímco motivy explicitní u sebe dokážeme popsat a spojujeme je s vědomými preferencemi ve volbě cílů. Na toto rozlišení jako první poukázal McClelland, který také popsal tři významné implicitní motivy: motiv afiliace, motiv výkonu a motiv moci. Implicitní motivy se utvářejí především v raném dětství a to na základě prožívaných emocí, o kterých ještě nejsme schopni mluvit ani vědomě uvažovat. Implicitní motivy se váží k energetizaci chování, které má napomoci k dosažení určitého emocionálního stavu (nikoli ke konkrétnímu vnějšímu výsledku). Explicitní motivační systém je založen na později utvářených mentálních reprezentacích sebe sama a vlastních cílů, týkajících se toho, co si uvědomujeme, že chceme, potřebujeme nebo bychom toho měli dosáhnout. Explicitní motivy slouží k zaměřování chování na adekvátní cíle. Emoce v explicitním systému fungují jako zpětná vazba o snaze přiblížit se cíli.[37]


Teorie velké trojky motivů (implicitní motivační systém)

David McClelland, autor této teorie, navazoval na Murrayho pojetí psychogenních potřeb, které lze zjišťovat pomocí Tématického apercepčního testu (TAT). Postupně se jako nejvýznamnější ukázala tzv. velká trojka motivů sestávající z výkonovémo motivu, motivu afiliace a intimity a motivu moci.

Motiv úspěšného výkonu je nejvíce studovanou oblastí z tzv. velké trojky. Potřeba výkonu je tendencí k usilování o úspěch, energizuje osobnost k úsilí o výborný výkon, ať už je ho dosahováno soupeřením s druhými, realizací něčeho jedinečného, překonáním osobních standardů nebo je vyjádřen dlouhodobým vytrvalým postupem k hodnotnému cíli. D. McClelland a J. Atkinson pomocí TAT zjistili, že v motivu výkonu se uplatňují dvě rozdílné motivační tendence, a to přiblížení se úspěchu a vyhýbání se neúspěchu (approach, avoidance). Tyto výkonově specifické tendence označili jako naději na úspěch (hope for success) a obavu z neúspěchu (fear of failure;), později se jako další varianta ukázal také strach z úspěchu[37]. Jedním z dalších poznatků poznatkem Atkinsona je, že lidé s vysokou potřebou výkonu volí takové cíle, které mají střední obtížnost a odpovídají jejich schopnostem a zároveň jsou pro ně určitou výzvou, zatímco lidé s nízkým motivem výkonu volí cíle buď velmi snadné nebo naopak příliš náročné, ve kterých lze jen těžko uspět[38].

Motiv afiliace a intimity: Potřeba afiliace se projevuje tendencí sbližovat se s lidmi a navazovat přátelská spojení, aktivně usilovat o interakci s lidmi. Motiv intimity se týká blízkých vztahů, ve kterých existuje vzájemnost, sdílení, zájem o dobro druhého, sounáležitost a harmonie. Pro motiv afiliace i intimity je příznačné vyhledávání kontaktu s lidmi a pozitivní emoce, jako smích.[37]

Motiv moci se uplatňuje v situacích, kdy se snažíme ovlivňovat druhé lidi s užitím vlastní vnitřní síly. Je to velice komplexní motiv a souvisí např. s potřebou dominance či submise a agrese. Podoba moci může mít podle McClellanda dvě formy: personalisovanou, která vede k budování vlastní pozice a socializovanou, která která se projevuje v podpoře druhých a v pomáhání jim. Popsal také vývojová stadia orientace na moc, kterými je: přijímání moci, autonomie, asertivní prosazování a nakonec generativita.[37]

U všech psychosociálních motivů velké trojky byly již od 80. let zkoumány jejich fyziologické koreláty. U motivu moci byla nalezena spojitost s hladinou adrnalinu a testosteronu, u afiliačního motivu jde o spojení s hladinou dopaminu. U výkonového motivu se jednoznačnou neuroendokrinní odpověď nalézt dosud nepodařilo. Jsou nalézány také rozdíly v aktivitě imunitního systému mezi vysokou úrovní motivu moci a motivu afiliace (přičemž hraje roli to, zda jsou či nejsou tyto motivy uspokojovány).[37]


Explicitní motivační systém

Explicitní či také sobě připisované motivy jsou ty, které sami sobě připisujeme, když reflektujeme vlastní potřeby vycházející z implicitní motivace. Vznikají tak mentální reprezentace vlastních motivů, zájmů a cílů, na které se vědomě zaměřujeme. Nejsnazším způsobem, jak explicitní motivy posoudit, je využití dotazníků. Explicitní motivační systém je tedy na rozdíl od implicitního systému závislý na reprezentacích vlastních cílů, které se týkají toho, co chceme, co potřebujeme nebo čeho bychom měli dosáhnout. Emoce v tomto systému fungují jako zpětná vazba o snaze přiblížit se cíli a je zde důležitá vědomá kontrola.[37]

Náročnost usilování o cíl a také uspokojení z jeho dosažení i celková životní spokojenost je významně ovlivněna souladem mezi implicitním i explicitním systémem, mezi implicitními motivy a explicitními cíli[37].


Koncept aktuálních zájmů (current concerns)

E. Klinger a jeho teorie aktuálních zájmů (Current concern)[39] popisuje motivaci jako mentální stav, který počíná vytvořením záměru (intence) dosáhnout cíl a trvá až do dosažení nebo vzdání se cíle. Toto mentální nastavení usměrňuje a koordinuje psychické procesy směrem ke zvolenému cíli.

Proces usilování o cíle podle Klingera není zcela vědomý a probíhá spíše automaticky. Začíná v momentě, kdy je dle Rubicon modelu vytvořen závazek, odhodlání cíle dosáhnout (commitment), končí dosažením nebo vzdáním se cíle. V originále je tento proces nazýván „current concern“[40]. Díky tomuto latentnímu procesu je zajištěno, že osoba bude citlivě všímavá ke všem možnostem a příležitostem ve svém okolí, které umožní cíle dosáhnout. Dochází tak k bezděčnému ovlivnění pozornosti, vybavování z paměti a především jednání.

Klinger provedl studii, ve které zkoumané osoby poslouchaly současně (zvlášť do každého ucha) dvě vyprávění, z nichž jedno obsahovalo odkazy na předem zjištěné current concerns dané osoby. Zkoumané osoby k těmto odkazům stáčely pozornost a mnohem přesněji si tyto nahrávky uchovaly v paměti[37]. Na tuto kognitnivní změnu poukazují také výsledky pokusů se Stroopovovým testem u osob závislých na alkoholu. Participanti mají v tomto testu co nejrychleji jmenovat barvu písma různých slov. Pokud se dané slovo vztahovalo k pití, těžcí alkoholici reagovali při jmenování barvy pomaleji než ostatní účastníci a to pravděpodobně proto, že význam podnětu byl při zpracování upřednostněn a zpozdil reakci na barvu. Ve své teorii Klinger také předpokládá, že i po vzdání se cíle ještě přetrvává tato kognitivní tendence, až dokud není uhašena základní emoční citlivost.[39]


Teorie motivační struktury

Zatímco energetizaci chování lze popsat na základě klasické teorie motivů a implicitní motivace, chování které je ovlivňované zaměřením na konkrétní cíl vysvětluje mnohem lépe tzv. cílová motivace. V posledních třech desetiletích převažuje přístup, který integruje oba přístupy, konstrukty motivu a cíle. Jedná se o pojetí motivační struktury.[37]

Motivační strukturu lze popsat jako osobně konzistentní způsob, jakým člověk volí své cíle a také jakým posléze usiluje o jejich dosažení. Motivační struktura se vyvíjí na základě implicitních motivů a zahrnuje rovinu implicitních motivů i explicitních cílů. V pojetí motivační struktury je zohledňována komplexnost procesů, které jsou ovlivněny vnějšími vlivy i stabilními rysy člověka.[40][37] Zjistit motivační strukturu člověka je možné na základě souhrnných informací o cílech, o které se aktuálně daná osoba snaží dosáhnout. Tato poměrně stabilní charakteristika je podobná osobnostním rysům a lze ji dokonce považovat za jeden z generálních rysů osobnosti.[40]

Cíl je kognitivní reprezentace žádoucího nebo nežádoucího stavu, který může být výsledkem určité sekvence chování. Od běžných mentálních reprezentací se liší specifickým zaujetím vůči objektu. Bez tohoto zaujetí by se jednalo pouze o přání. Stupeň zaujetí má vliv na volní regulaci chování, na vytrvalost, překonávání překážek apod. Objekt cíle je vždy zahrnut v rámci reprezentace cíle společně s vyjádřením toho, zda se mu chceme přiblížit nebo se od něj vzdálit[41]. Reprezentace cíle je přítomna i ve chvílích, kdy o něj daná osoba přímo svým jednáním neusiluje. Usilování o cíl významně ovlivňuje naše emoční i kognitivní procesy a dodává smysl našemu jednání[37].

Vztah mezi motivy a cíli lze posoudit dvěma způsoby. Jeden z nich vychází ze základů Murrayovy tradice a říká, že explicitní motivy vychází přímo z implicitních motivů. Druhé pojetí nahlíží na oba druhy motivů, resp. systémy motivace jako na nezávislé a tedy umožňující flexibilnější chování[37].


Osobní cíle

Cíle, které jsou spojené s naší psychickou integritou a o které usilujeme s významnými investicemi, jsou nazývány osobní cíle.[41] Tyto cíle vnáší do našeho života určitou strukturu a především smysl[42]. Konstruktu osobních cílů je věnováno stále více pozornosti, mezi lety 2000 a 2013 bylo publikováno více než dvojnásobné množství studií než v předchozím desetiletí.[41]

Osobní cíle vedou k dlouhodobému usilování a k chování, které se může objevovat i po několik let či desítek let, toto chování se navíc projevuje jako řada různých, někdy zdánlivě nesouvisejících aktivit. Toto usilování je ovlivňováno psychickými stavy jedince i vnějšími podmínkami, překážkami apod.[41]

Pro porozumění komplexnímu působení cílů je podstatný poznatek, že osobní cíle mohou být vzájemně v konfliktu. Boudreaux a Ozer (2013)[42] uvádí, že konflikt cílů se objevuje tehdy, je-li usilování o jeden cíl ztíženo či znemožněno usilováním o jiný ceněný cíl a může se objevit kdykoli, kdy jedinec usiluje o několik cílů zároveň. Tito autoři uvádí, že konkurenční cíle někdy vyžadují přehodnocení plánů, strategií a závazků vůči cílům a někteří lidé pokračují ve snaze dokončit věci i přes překážky a potíže, což poukazuje na přítomnost psychologického mechanismu umožňujícího coping s konfliktem[42].


Teorie sebedeterminace

Psychologové E. L. Deci a R. M. Ryan ve své teorii sebedeterminace dokázali propojit směry uvažování, které se zásadně liší v pohledu na člověka a jeho vývoj. Humanistický a psychodynamický pohled přepokládá, že v každém člověku působí tendence k růstu, psychickému rozvoji, směřování k integraci a celistvosti. Naproti tomu přístup behavioristický nebo sociálně-kognitivní vidí vývoj osobnosti jako důsledek vnějších podmínek a vlivů, které osobnost různě tvarují a utvářejí[37]. Deci a Ryan předpokládají, že v lidech působí vrozená tendence k vytváření rozvinutějšího a jednotnějšího já, tato tendence ale může být vnějším prostředím podporována nebo naopak mařena. Jsou faktory sociálního prostředí, které brání nebo podporují zdravý vývoj a fungování self, a tedy typ motivace chování. Osobnostní vývoj tak může vést k mnoha různým výsledkům.[43]

Základní potřebami v konceptu sebedeterminace je potřeba kompetence, potřeba vztahů a potřeba autonomie. Kompetence (competence) je pociťování jistoty v uplatňování své schopnosti v interakcích se sociálním prostředím. Potřeba vztahů (relatedness) se projevuje touhou po vztahování se, po přijetí a sounáležení v sociálních skupinách. Autonomie (autonomy) se týká uvědomění, že člověk sám může iniciovat své jednání. Podstatou tohoto motivu je, že potřebujeme cítit, že jsme sami původci vlastního chování a jednáme v souladu s vlastními potřebami a zájmy.[44][37]

Deci a Ryan upozornili na to, že lidé se vzájemně neliší pouze úrovní motivace ve smyslu hodně – málo motivovaný, ale také typem motivace. Rozlišili proto intrinsickou (vnitřní) a extrinsickou (vnější) motivaci. Intrinsická motivace je přirozená každému zdravému organismu a vede člověka k chování za účelem naplnění tří základních potřeb a tedy k uspokojení díky samotné činnosti. Ryan a Deci (2000)[43] považují vnitřní motivaci za kritický element kognitivního, sociálního a fyzického rozvoje. Ne každé naše chování je však řízeno vnitřní motivací, obvykle jsme pro některé aktivity motivováni spíše vidinou odměny, kterou získáme na základě našeho chování, ale která není s danou činností přímo spojena. Může to být lízátko za splněný domácí úkol nebo finanční odměna za odvedenou práci. Tak je utvářena vnější čili extrinsická motivace.

Lidé mohou být více či méně ztotožněni s požadavky, které od nich vyžaduje okolí. V rámci extrinsické motivace autoři rozlišili čtyři úrovně zvnitřnění sociálních požadavků[43].  Pokud jsou lidé ve velké míře řízeni vnějšími požadavky, se kterými jsou jen málo ztotožnění, nepřináší jim jejich jednání skutečné uspokojení. Tito lidé se mohou cítit bezmocně a méněcenně a jejich chování je spíše vyhýbavé, než zaměřené na dosahování konkrétních cílů.[44]

Uspokojení tří výše zmíněných potřeb pozitivně ovlivňuje míru motivace, rozvoj i výkonnost jedince. Pro růst osobnosti je nutné uspokojení základních psychologických potřeb.

Hlavní oblastí výzkumu v oblasti motivace je zkoumání pracovní motivace v rámci psychologie práce a organizace. Výzkum se zaměřuje na expektační teorii, teorii spravedlnosti, teorii zaměřenou na stanovení cílů a sebedeterminační teorii. V této oblasti také výrazně přispěli Deci a Ryan. V oblasti pracovní motivace souvisí aktuálně bližší zkoumání smysluplnosti práce, významu osobnostních rysů, kultury, vlivů faktorů mimo pracovní prostředí a proces sebeřízení.

Silné stránky charakteru a ctnosti

Autory pojetí silných stránek charakteru jsou M. Seligman a Ch. Peterson. Charakter je základním pojmem pozitivní psychologie. Je silně podmíněn a formován individuálními hodnotami. Silné stránky osobnosti jsou definovány jako vlastnosti, psychologické rysy, které se dlouhodobě projevují v různých situacích a jsou morálně ceněny samy o sobě.[35] Seligman a Peterson vytvořili klasifikaci silných stránek osobnosti. Popsali 6 lidských ctností, které utváří základ „dobrého charakteru“.[45] Tito autoři vnímají charakter, jakožto stěžejní pojem pozitivní psychologie, jako soubor silných stránek, přičemž aktivním uvědomováním a rozvíjením silných stránek osobnosti přispívá člověk ke svému šťastnému a spokojenému životu. Jedinec si tyto stránky může v průběhu života osvojit a pracovat na jejich rozvíjení. Zahrnují také morální složku chování. Jedná se o základní nezbytné schopnosti nutné pro myšlení, cítění a chování, aby přineslo prospěch člověku i lidem v jeho okolí. Někdy se tyto stránky projevují od útlého věku, někdy zcela chybí. Uplatnění ctnosti v jednání přináší pocit vnitřního uspokojení.[36] Ctnosti mají tři úrovně:

  1. Nejvyšší úroveň ctností – šest obecných pozitivních charakteristik člověka
  2. Střední úroveň silných stránek charakteru – 26 pozitivních osobnostních rysů, které blíže definují ctnosti
  3. Tzv. situační témata – způsoby jednání, ve kterém se silné stránky charakteru projevují[35]

Znaky silných stránek charakteru:

  • Určují, jak jedinec zvládá nepřízeň osudu
  • Vedou k žádoucím výsledkům
  • Projev silné stránky charakteru neponižuje ostatní lidi v okolí
  • Každá silná stránka má svůj protiklad, ne však v negativním slova smyslu, ten je však také silnou stránkou (např. protikladem k otevřenosti je takt)
  • Projevuje se takovým chováním, které lze diagnostikovat a zkoumat (myšlení, prožívání, jednání)
  • Jedná se o vzor či ideál, na kterém se lidi shodnou
  • Konkrétní silná stránka charakteru může u člověka úplně chybět – negativní charakteristika silných stránek charakteru
  • Byla vytvořena taxonomie, která obsáhle shrnuje 6 ctností a 24 silných stránek charakteru[35][1]

Klasifikace silných stránek osobnosti VIA (values in action)[45]

ctnost silné stránky charakteru
  1. Moudrost a vědění
Tvořivost = originalita, vynalézavost; schopnost vnášet do přemýšlení nové a produktivní způsoby; umělecká tvořivost

Zvídavost = vyhledávání nového, otevřenost vůči zkušenostem – zájem o nabývání nových zkušeností, zkoumání zajímavých témat, objevování

Otevřenost mysli = kritické myšlení, vyhodnocení – přemýšlení o věcech v jejich souvislostech, schopnost změny názoru, rozvážnost

Láska k učení – získávání a zdokonalování dovedností

Nadhled – schopnost mít svůj názor na svět, schopnost poskytovat rady

2.       Statečnost Udatnost – nevzdat se před obtížemi a výzvami; stát si za svým názorem, který je v souladu s ním samým, fyzická zdatnost

Stálost = vytrvalost, pracovitost – vytrvání při činnost, snaha ji dokončit

Integrita = autentičnost, upřímnost – prezentování sebe samého bez předstírání, odpovědnost za své pocity a jednání

Vitálnost = elán, nadšení – prožívat život aktivně, naplno, energicky a s nadšením

3.       Humánnost Láska – prožívání důvěrného vztahu, vážit si blízkých vztahů

Dobrota = vlídnost, soucit, pečování, altruismus – konání dobrých skutků, pomáhání druhým, pečování o ně

Sociální inteligence = emoční inteligence – vnímání vlastních pocitů a motivů, tak i druhých

4.       Spravedlnost Občanství = loajálnost, týmová práce – schopnost fungovat jako člen uskupení

Nestrannost – spravedlivé a slušné jednání s druhými, odsunutí osobního pohledu v rozhodnutí

Schopnost vést – povzbuzování skupiny, kterou jedinec vede, rozvíjet a udržovat vztahy ve skupině, inspirování skupiny

5.       Umírněnost Odpuštění – odpuštění tomu, kdo udělal něco špatného, schopnost přijímat lidi takové, jací jsou

Skromnost, pokora – umožnit druhým být tím, kým jsou, nechtít být středem zájmu a pozornosti

Opatrnost – být pečlivý ve výběru, neriskovat, neříkat nic, čeho by člověk mohl litovat

Autoregulace, sebekontrola – ukázněnost, kontrola a porozumění svým emocím a myšlenkám

6.   Transcendentnost Smysl pro krásu a dokonalost = úcta, údiv – vnímavost ke kráse a dokonalosti

Vděčnost – uvědomování si pozitivních věcí, které se odehrály a být za ně vděčný

Naděje = optimismus, orientace na budoucnost – očekávání pozitivní budoucnosti

Smysl pro humor = hravost – užívat si legraci, smích, rozesmívání sebe i druhých, pohotové vtipné reagování

Spirituálnost = smysl života, víra – víra ve vyšší smysl života

Měření silných stránek osobnosti (VIA)

Existují 4 metody VIA, které vytvořili Peterson a Seligman[35].

  • VIA-IS je dotazník, který se začíná využívat ve výzkumech. Pro dospělé je zde 240 položek identifikujících a měřících 24 silných stránek. Pětistupňová sebeposuzovací škála zaměřená na typické chování v typických situacích.
  • VIA-Youth je dotazník pro děti s dospívající 10-17 let. Dotazník se skládá ze198 položek. Pětistupňová sebeposuzovací škála zaměřená na typické chování v typických situacích.
  • VIA-RTO je dotazník pro dospělé a jeho blízké osoby. Pětistupňová škála a doplňování nedokončených vět, zaměření na situace, ve kterých se silná stránka charakteru projevuje.
  • VIA Structured interview je strukturovaný rozhovor pro dospívající a dospělé. Hodnotí se jedincovo nejčastější chování v konkrétní situaci.

VIA klasifikace Petersona a Seligmana se částečně překrývá s dalšími současnými klasifikacemi silných stránek charakteru, které v podstatě došly k obdobným výsledkům odlišnými způsoby. Je to např. Clifton Strengths Finder od autorů Cliftona a Gallupova, kteří rozlišují 34 témat pomocí 4 dimenzí, kterými jsou spolupráce s ostatními, vliv na ostatní, snaha o dobrou práci, pracovní důvtip.[1]

Sandage a Hill vytvořili klasifikaci, ve které je pro ně ctnost centrálním a integrativním konstruktem, který je součástí pozitivní psychologie. Podle nich hlavní znaky ctností zahrnují to, že ctnost je v základu etiky a zdraví osobnosti, zahrnuje charakterové rysy, je zdrojem silných stránek a odolnosti, pevně stojí v kulturním a společenském kontextu, dává pocit smysluplnosti bytí, je spojena s kognitivní stránkou.[1]

Linley určil více než 100 silných stránek charakteru. Podle něj jsou silné stránky charakteru schopností chovat se, myslet a prožívat určitý způsobem, tyto způsoby jsou pro člověka autentické a umožňují optimální fungování, rozvíjení a zlepšení výkonu.[1]

Spiritualita jako komponenta osobnosti

Spiritualita se stává populárním pojmem v různých oblastech. Jedná se o styl pěstování zbožnosti, začala se oddělovat spiritualita od náboženství. Je zakořeněná myšlenka, že je spiritualita širším pojmem než náboženství. Spiritualitu lze určit jako přítomnou u všech jedinců, je vnímána jako transkulturně univerzální. Je definována jako hledání posvátna, je vnímána jako něco transcendentního; je také vnímána jako přesvědčení o vyšší síle přesahující člověka. Je zároveň definována jako hledání smyslu, jednoty, propojenosti, transcendence a nejvyššího lidského potenciálu.[1]

Eriksonovy komponenty spirituality:

·        Transcendentní dimenze

·        Smyslem života je osobní jistota

·        Životní poslání

·        Zakoušená posvátnost celého života

·        Nezávislost na materiálních hodnotách

·        Altruismus

·        Idealismus

·        Vědomí tragičnosti lidské existence

·        Vliv výše zmíněných prožitků a postojů na vztah k sobě, k druhým, k přírodě[1]


Faktorově-analytický přístup ke spiritualitě

Jeho cílem je měřit individuální rozdíly ve spiritualitě. Je zde představa, že časem se výzkumy v oblasti spirituality shodnou na její faktorové struktuře. Předchozí dotazníky mapující spiritualitu toto slovo obsahují spíše v názvu, ovšem obsahem ji podchycují pouze částečně. Známým a stavebním kamenem mapující individuální rozdíly ve spiritualitě je Dotazník mystiky od Hooda. Jedná se o škálu, která je univerzální a kulturně nepodmíněná. Existují i další dotazníky mapující spiritualitu (Piedmont), další přidávají také k mapování oblast paranormálních přesvědčení, kam řadí komunikaci se zemřelými, věštby, telepatii atd. (McDonald). Český Pražský dotazník spirituality (Říčan a Janošová) byl vytvořen pomocí faktorové analýzy bylo stanoveno pět faktorů: mystická zkušenost (pocit jednoty s tím, co člověka přesahuje, fascinace uměním spojená se  silným vnitřním prožitkem…), eko-spiritualita (pocit jednoty s přírodou), bytostná sounáležitost (pocit naplnění v blízkých vztazích), svědomitá starostlivost (snaha žít naplněný život lépe a dobře), latentní monoteistická orientace (vnímání smrti jako „návratu domů“, hledání „nejvyšší pravdy“…). Dalším dotazníkem je například Test spirituální orientace (Říčan a Janošová).[1]

U některých osobností má spiritualita hlavní úlohu v jejich životě – lidé s tímto způsobem vnímání života často prožívají mnoho vnitřních konfliktů, častá selhání, jejich pudovost je integrována, jsou laděni na hledání smyslu života, jejich poslání z čehož nabývají pocitu radosti (tuto oblast zkoumal např. Maslow na významných a výrazných osobnostech své doby). U některých osobností je tomu naopak a žijí život pod vlivem svých „nižších“ motivů např. touha vynikat, mít moc nad druhými apod.[1]

C.G. Jung i V. Frankl se zabývali potřebou smyslu, která je u každého jedince jinak strukturována a různě propojená s motivační, kognitivní a emoční složku osobnosti. V psychice člověka ale hraje velmi důležitou roli. Frankl definoval pojem noogenní neuróza, což je pocit, že život člověka nemá smysl. Touto neurózou se zabývá především humanistická psychologie. Ke zlepšení psychického stavu člověka, který toto zažívá pomáhá objevení toho, co je smyslem jedincova individuálního života. V psychoterapii je tedy v tomto případě žádoucí zabývat se spirituálními otázkami života.[1]

Spiritualita hraje významnou roli v interpersonálních vztazích. Vztahy samy o sobě mají spirituální povahu, protože dávají člověka určitý smysl a pocit naplnění. Vztahové vzorce jsou interpersonální vztahy a lze na ně nahlížet dvojím způsobem, a to nadchnutím druhou lidskou bytostí a také jsou to vztahy, které jsou trvale osobně významné. Analýze a rozvoji těchto vztahových vzorců se částečně věnuje psychoterapie a zážitková pedagogika. Pokud vztahové vzorce nejsou kultivovány, dochází k zakrnění spirituality nebo podlehnutí nižším pudům a motivům, jako např. agrese, posedlost, ztráta respektu apod. Existuje několik vztahových vzorců pojící se s určitým citem (všechny tyto vzorce mohou být vnímány jako spirituální nebo v sobě spirituální složku zahrnují).[1]

  • Okouzlení – může to být okouzlení jinou osobou ve smyslu krásy nebo půvabu; může se týkat osoby, uměleckého díle apod.
  • Respekt neboli úcta – můžeme pociťovat respekt k jiné osobě, informacím, vztahů, tajemství apod.
  • Intimita – jedná se o mimořádnou psychickou blízkost, která je spojena s láskou a pocitem silného štěstí
  • Soucit – jedná se o vrcholný existenciální prožitek; může transformovat celého člověka a jeho život, o to víc, pokud se jedná o sebeobětování v rámci soucitu
  • Nenávist a pohrdání – stejně jako v lásce zde může dojít k padnutí hranic mezi já a ty; prožitek nenávisti spojený například s mučením může poskytovat extatický prožitek spojený s transcendencí
  • B-láska (=being love) – jedná se o základní pojem humanistické psychologie; zahrnuje okouzlení, intimitu, respekt a také soucit, přičemž vše nezávisle na objektu lásky; jedná se o poskytování objektu naší lásky prostor k seberealizaci bez pocitu moci nad ním či jeho ovládáním[1]

Vývoj spirituality výrazně ovlivňují vztahy (tedy vztahové vzorce) v raném dětství – od narození je dítě úzce spjato s matkou a učí se tak důvěře ve svět. S vývojem spirituality se pojí attachment, tedy citová vazba či přimknutí – říká, že základní motivací jedince je blízkost pečující osoby – tento vztah se následně stává prototypem pro nejvýraznější vztahy v dospělosti, k autoritám i věcmi, které mají pro jedince největší hodnotu; pokud je matka v chování nejistá, bývá i přimknutí nejisté a formuje také spiritualitu v dospělosti.[1]

Inteligence

Ke zkoumání klasické inteligence se postupně přidávají i jiné typy inteligence, které jsou neméně důležité pro fungování člověka.  

Emoční inteligence byla jako pojem definována sice již v roce 1964, ale do povědomí a oblasti zkoumání se rozsáhleji dostala až koncem tisíciletí po zpopularizování termínu Davidem Golemanem. Emoční inteligence rozlišuje dva podtypy emoční inteligence, a to zaměřenu dovnitř, tedy související s rozpoznáváním vlastních emocí a jejich kontrolou a zaměřenou ven, tedy poznávání emocí druhých, empatií a porozumění prožitků druhých. Goleman také definuje šest základních emocí, které jsou evolučně staré a projevují se daným fyziologickým pochodem s emocí spojeným. Těmito emocemi jsou hněv, strach, štěstí, láska, překvapení, odpor či zhnusení, a smutek. Golemanova hypotéza je, že na úspěchu člověka se podílejí jak Inteligence klasická, tak ta emoční. Inteligentní člověk zvládá logicky náročnější situace a emočně zdatný, zase zvládá spolupráci s lidmi a sebekontrolu. Vytvořil tedy typologii lidí na základě míry emoční a klasické inteligence. Rozlišuje čistý typ s vysokým IQ, racionálně uvažujícího, inteligenčně zdatného, ale s nízkou emoční inteligencí takže často oplývající kritičností, povýšeností a emočním chladem. Pak čistý typ s vysokým EQ, tedy lidi, kteří tíhnou k druhým lidem, bývají nesobečtí, soucitní a otevření, tedy často oblíbení. Goleman ale upozorňuje, že IQ a EQ se nevyskytuje v těchto extrémech, ale mísí se v různých poměrech.[46]

Emoční inteligenci Goleman vymezuje jako schopnost orientovat se v pocitech, citech, náladách sebe i druhých a využívat to k vlastní motivaci a pro zvládání emocí i vztahů. Skládá se z pěti složek:

  • Sebevnímání – schopnost být si vědom svých pocitů a realistického pohledu na své konání a sebe
  • Sebeovládání – schopnost odsunout odměnu a kompetence umět zacházet s emoci natolik, aby bylo snazší plnit úkoly
  • Sebemotivace – snaha dosáhnout důležitých cílů a snaha zlepšovat se a nevzdávat se pod tlakem
  • Empatie – schopnost vnímat pocity druhých, vžít se do nich a pěstovat kontakty s lidmi
  • Sociální kompetence – kompetence vnímat sociální situace a vztahy, nechat v rámci těchto vztahů plynout emoce sloužící ke sblížení s druhými

V současné době je v této oblasti zkoumáno propojení emoční inteligence s pracovní oblastí a také je výrazně zkoumána emoční inteligence a její rozvoj u dětí

Sociální inteligenci vymezil jako pojem Thorndike jako schopnost chápat a zvládat muže a ženy, chlapce a dívky a moudře jednat v mezilidských vztazích. Lze ji chápat také jako soubor základních sociálních komunikačních dovedností, kterými jsou vyjadřování, vnímavost a kontrola emočních a sociálních informací – tyto schopnosti se projevují ve verbální i neverbální emoční sféře.  Sociální inteligence se může projevovat různými způsoby – někteří lidé se umí orientovat v tom, co druzí cítí a co si myslí, jiné tyto dovednosti neovládají; jedni bývají ve společenské komunikaci obratní, pohotoví a jiní naopak ne. Sociální inteligence se částečně shoduje s emoční inteligencí, má však přesah do sociálních vazeb. Nejznámějším badatelem na poli sociální inteligence je psycholog Reuven Bar-On, který určit šest atributů sociální inteligence, jsou jimi: schopnost rozpoznat vlastní emoční stavy, chápat je a umět je projevit; schopnost rozpoznat pocity druhých a aplikovat je na sebe sama; schopnost regulovat a kontrolovat emoce; schopnost flexibilního přístupu k řešení intrapersonálních a interpersonálních konfliktů a schopnost udržet se v dobré náladě a motivovat sebe sama. Avšak dle jiných autorů se sociální a emoční inteligence od sebe liší více a určují sociální inteligenci spíše jako schopnost rozpoznat atmosféru ve skupině a díky tomu vybírat nejvhodnější strategie chování, schopnost vystupovat a sebeprezentovat se tak, jak daný člověk chce, aby jej ostatní vnímali. Ale také autentičnost, či nakolik je srozumitelný a umí se přirozeně přizpůsobit stylu jazyka ostatních. Někteří autoři vnímají sociální inteligenci také jako nástroj manipulace s ostatními.[47]

Autory praktické inteligence jsou Richard Wagner a Robert J. Sternberg. Navrhli v 80. letech teorii „tacit knowledge“ překládané jako skryté znalosti = poznatky, které umožňují zvládat sebe sama, druhé lidi a rozvíjet svou kariéru. Jedná se o znalosti, které se nedají naučit a umožňují jedinci rychlou orientaci a rozhodování v nejrůznějších situacích. Jedná se o schopnost řešit špatně definované problémy v každodenním životě.[1]

Sebepojetí

Zatímco v 60. letech bylo sebepojetí považováno za globální představu sebe, které je stálé v čase i situacích; dnes je sebepojetí vnímáno jako hierarchicky uspořádaná struktura a dynamika fungování a je závislé na situačním kontextu i vnitřních motivech. Sebepojetí opětovně souhlasí s celkovým fenomenologickým naladěním dnešního bádání, zaměřuje se na otázky: Co si o sobě myslím já? Jak se vnímám ve vztahu s jinými osobami, věcmi a okolnostmi? Pokud člověk odpoví na dané otázky, vznikne soubor představ a hodnot, které vůči sobě má. Na vývoj sebepojetí mají na začátku života velký vliv názor ostatních na nás samé, tyto názory posléze internalizujeme. Představa sebe, a představa toho, co si o nás asi ostatní lidé myslí, má posléze vliv na naše chování i prožívání, sami vůči sobě pak můžeme prožívat pestrou škálu emocí, od hrdosti po nedostatečnost a jiné. Ve vývoji sebepojetí má dle Bandury také význam tzv. ideální a požadované já. Dnes je sebepojetí vnímáno jako multifacetové (složené z několika subreprezentací sebe samého), hierarchické (od konkrétních situací k obecným domněnkách o sobě) a dynamické (existence aktivního sebepojetí – v určité situaci se aktivuje určitá subreprezentace sebepojetí).[1]

Nejdůležitější znaky sebepojetí jsou, že je multifacetové, hierarchické a dynamické pojetí sebepojetí a sebepojetí coby jáský systém[1]:

multifacetové pojetí – znamená to, že sebepojetí je tvořeno řadou dílčích mentálních reprezentací/prototypů Já, které tvoří systém významů vztahovaných k Já; reprezentací Já můžeme mít mnoho a liší se ve spoustě aspektů – centralita, pozitivita/negativita, časová lokalizace (naše minulé, současné, budoucí Já) a možnost uskutečnění (např. ideální Já)

hierarchické pojetí – sebepojetí je vnímáno soubor generalizovaných poznatků o sobě, přičemž tyto poznatky jsou odvozeny ze zkušeností v různých situacích; tyto poznatky o sobě jsou hierarchicky uspořádány od konkrétních k abstraktním

dynamické sebepojetí – sebepojetí má dynamickou stránku; vznikla koncepce tzv. aktivovaného sebepojetí = v danou situaci je aktivní ta reprezentace Já, která je v danou situaci centrální a řídí se jí struktura sebepojetí

sebepojetí jako jáský systém – na Já lze nahlížet jako na subjekt pozorování (jsem to já, kdo pozoruje) a Já jako objekt (jsem to já, kdo je pozorován); je tu vzájemná propojenost a neoddělitelnost těchto dvou systémů; vzájemně se doplňují; tento přístup se nazývá „jáský systém“ nebo „sebesystém“

Nyní budou popsány současné teorie sebepojetí. Mezi prvními bude zmíněn:

Kontrolní model seberegulace - Carver a Scheier

Jedná se o nejstarší model seberegulace. Základním schématem tohoto modelu je smyčka negativní zpětné vazby, přičemž negativní znamená vyvrácený nebo odstraněný. Model funguje tak, že jedinec vnímá určitým způsobem situaci, ve které se nachází. Vnímání této situace porovná s tzv. referenční hodnotou, což je ideální podoba dané situace. Případný rozdíl mezi aktuálním stavem situace a referenční hodnotou vede k určitému druhu chování, jehož úkolem je odstranit tento rozdíl pomocí ovlivnění okolního prostředí. Po změně uskutečněné v prostředí dojde opět k porovnání aktuální situace s referenční a pokud se znovu vyskytne rozdíl, znovu dojde ke změně v prostředí. Změna prostředí probíhá buď změnou v prostředí pomocí chování nebo dojde ke změně pomocí vnějších podmínek, které jsou chováním neovlivnitelné.[1]

Teorie diskrepancí v sebepojetí – Higgins

Tato teorie je zaměřena na rozdíl existující mezi motivací k získání něčeho příjemného a motivací k vyhnutí se bolesti. Podle zaměření motivace rozdělil systém seberegulace na povýšení = získání něčeho a zaměření se na prevenci = vyhnutí se něčemu.K tomuto zaměření motivace se pojí tři faktory: potřeby, které se jedinec snaží uspokojit, cíle/standardy, jedinec se jich snaží dosáhnout a psychologické situace, které mají pro jedince osobní důležitost. Zdůraznil existenci tří typů self: aktuální self – atributy, o kterých jedinec věří, že je má, ideální self – atributy, které by jedinec chtěl mít, požadované self – atributy, o kterých jedinec věří, že by je měl mít, podle toho, co se od něj očekává. Ideální a požadované self jsou tzv. osobními vodítky, podle kterých jedinec nahlíží a reguluje své aktuální self. Toto porovnávání ovlivňuje sebehodnocení, buď pozitivním nebo negativním způsobem. Pomocí seberegulace se jedinec snaží odstranit diskrepance mezi jednotlivými self, aby se zbavil negativních pocitů. Diskrepance mezi ideálním a aktuálním self – pocit sklíčenosti a zklamání. Diskrepance mezi požadovaným a aktuálním self – pocit strachu a znepokojení.[1]

Psychopatie (v americkém slova smyslu)

Jedna z nejvíce popularizovaných oblastí na poli psychologie osobnosti je v dnešní době psychopatie. Termín psychopatie se v tuzemsku využívá jako zastaralé označení všech poruch osobnosti, v anglické literatuře jsou však jako psychopaté dle prof. Ptáčka lidé nepředvídatelní, egocentričtí, manipulativní, impulsivní, povrchní, ale také šarmantní, využívající instrumentální empatii, bývají sociálně zdatní, mají minimálně vyvinuté svědomí, odpovědnost, ale také důvěřivost, naopak mívají vysoké sebevědomí i sebepojetí. Pokud bychom takovéto jedince diagnostikovali, nejpravděpodobnější diagnóza by byla disociální porucha osobnosti, v kombinaci s vysokým intelektem a také v možné kombinaci s narcistickou poruchou osobnosti.

V zejména americké literatuře se odlišují pojmy psychopatie a sociopatie. Zatímco psychopaté se rodí a jejich chování vůči ostatním lidem je odrazem jejich vlastností, sociopaté vznikají na základě svého prostředí a jejich chování vůči ostatním lidem je spíše výsledkem naučených strategií. Psychopaté jsou precizní, dokáží nenávidět a mstít se velmi dlouho a konflikty je posilují. Sociopaté nechovají zášť tak dlouho, nebývají trpěliví, jdou za okamžitým uspokojením, jinak bývají agresivní, ale když se na nich uděje nějaká křivda, nebývají jí citelně zasaženi.

Psychologický profil psychopata: člověk šarmantní, přesvědčivý, s vysokým sebevědomím a vysokou inteligencí, skvěle ovládající své chování, nenechává se ovlivnit okolím, dlouhodobě dopředu přemýšlející a strukturující, také neempatický (využívá tzv. instrumentální empatii – tedy ví, který emoční výraz má napodobit v jaké situaci, co se od něj očekává, nicméně empatii nezažívá, jeho emoce bývají velmi ploché, jedním z nejsilnějších pocitů pro něj bývá sebelítost), nezodpovědný, manipulující, často překračuje hranice, individualistický a přenášející vinu na druhé. Psychopaté bývají úspěšní a nenápadní, těží zejména z toho, že jsou znalci lidí, umí výborně kopírovat sociální kódy, dbají na svůj sociální status, který rádi využívají, často se objevují v pozicích spojených s mocí, jsou často schopni velmi riskovat, protože pro ně důsledky jejich činů nebývají důležité.

Své vztahy často budu jí tak, že v prvních chvílích získají důvěru, často různými lichotkami, projevovanou pozorností, malými úspěchy, následně důvěru upevní tak, že udělají pro druhého nějaké velké gesto, velké překvapení, nebo v práci dosáhnout obrovského úspěchu, tím dostanou osoby ve svém okolí, na které chtějí působit do šedé zóny, kde panuje absolutní důvěra, a lidé se v blízkosti daného psychopata přestávají kontrolovat. V poslední fázi se pak projeví psychopatie daného člověka, většinou pomocí manipulace, psychopatické pasti, nebo psychopatické ataky – tj. psychopaté začínají využívat citlivé informace a psychologické vlastnosti, které u svého okolí vypozorovali, a to pak začíná jednat pod vlivem psychopatické osoby.

Psychopaty může rozdělit dle jejich chování na tři základní typy:

1) lhář a podvodník – od začátku problematický, agresivní, profilově mezi psychopatem a sociopatem, tito bývají rychle odhalitelní

2) tyran a násilník – psychopatie se projevuje až v pozici moci, pokud nejsou zaštítěni pozičně (dominantní role ve vztahu, pozice nadřízeného aj.)

3) manipulátor – nepřekračuje zákon, nicméně využívá výše popsaných strategií k cílené manipulaci svého okolí.

Dle prof. Koukolíka je výskyt pravých psychopatů napříč historií i kulturami obdobný, nicméně v dnešní době se zvláště v pozicích top managementu projevy psychopatie přímo vyžadují a lidé, kteří v těchto pozicích chtějí uspět, se musí naučit využívat psychopatické strategie. Dle pana profesora mohou termíny typu ,,tah na branku´´, ,,schopnost vedení týmu´´, ,,schopnost práce pod velkým tlakem´´, ,,schopnost využívat a objevovat potenciál podřízených´´, které se v inzerátech na vedoucí pozice využívají, vést k zvýhodňování psychopatických rysů osobnosti (,,tah na branku´´ = nehledí na ostatní a dojde k cíli, ,,schopnost vedení týmu´´ = dominance, ,,schopnost práce pod velkým tlakem´´ = nepřijímající zodpovědnost, ,,schopnost využívat a objevovat potenciál podřízených´´ = manipulace, *tyto vlastnosti firmy vyloženě nevyžadují, resp. nechtějí v top managementu psychopatické osobnosti, nicméně psychopatické rysy se s těmito požadovanými vlastnostmi mohou lehce zaměnit). Psychopatie jako adaptace se skládá z procesu desinhibice (přestává dodržovat normy), vyvinutí citového chladu (potlačení emocí) a vyvinutí troufalosti.[48]

Ve vědecké literatuře si můžeme u pojmu psychopatie všimnout propojení s tzv. temnou triádou – tedy narcismus, Machiavelismus a (zejména subklinická) psychopatie. Pojem temná triáda použili poprvé Pauhlus a Wiliams v roce 2002, od té doby se temná triáda stala předmětem desítek studií a Google Scholar eviduje stovky citací daného pojmu, který označuje jedince, kteří nejsou čistými psychopaty, nicméně je s nimi spojuje bezohledné manipulující jednání, které je často na hranici zákona, a za hranicí etických norem. Vznikají zejména korelační studie, ale také dotazníky zjišťující přítomnost daných rysů.[49]

Externí nepublikované zdroje

Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z konference Psychopatie - znak doby? pořádané 23.11.2019, pod záštitou Institutu psychologie.

Odkazy

Reference

  1. 1,00 1,01 1,02 1,03 1,04 1,05 1,06 1,07 1,08 1,09 1,10 1,11 1,12 1,13 1,14 1,15 1,16 1,17 1,18 1,19 1,20 1,21 1,22 1,23 1,24 1,25 1,26 1,27 1,28 1,29 Blatný, M. (2010). Psychologie osobnosti: hlavní témata, současné přístupy. Grada
  2. 2,00 2,01 2,02 2,03 2,04 2,05 2,06 2,07 2,08 2,09 2,10 2,11 2,12 2,13 2,14 2,15 2,16 Cervone, D., & Pervin, L. (2019). Personality: Theory and Research. Fourteenth edition. Wiley
  3. McAdams, D. P. (2011). Narrative identity. In Handbook of identity theory and research (pp. 99-115). Springer, New York
  4. 4,0 4,1 4,2 4,3 4,4 Corr, P. J., & Matthews, G. E. (2020). The Cambridge handbook of personality psychology. Cambridge University Press
  5. Schmitt DP, Realo A, Voracek M & Allik J (2008). Why can't a man be more like a woman? Sex differences in Big Five personality traits across 55 cultures. Journal of Personality and Social Psychology. 94(1): 168–82. doi:10.1037/0022-3514.94.1.168
  6. Mooradian, Todd A.; Swan, K. Scott (2006). "Personality-and-culture: The case of national extraversion and word-of-mouth". Journal of Business Research. Special Section - The 2005 La Londe Seminar. 59 (6): 778–785.
  7. Wikipedia: Big Five personality traits. Dostupné z: [1]
  8. Saulsman, L.M., Page A.C. (2004). The five-factor model and personality disorder empirical literature: A meta-analytic review. Clinical Psychology Review.
  9. Compton WM, Conway KP, Stinson FS (2005). "Prevalence, correlates, and comorbidity of DSM-IV antisocial personality syndromes and alcohol and specific drug use disorders in the United States: results from the national epidemiologic survey on alcohol and related conditions. The journal of clinical psychiatry 66(6), 677-85.
  10. Fehrman, E; Egan, V; Gorban, A. N.; Levesley, J; Mirkes, Evgeny M.; Muhammad, Awaz K. (2019). Personality Traits and Drug Consumption. A Story Told by Data. Springer
  11. Komarraju M, Karau SJ, Schmeck RR, Avdic A (September 2011). "The Big Five personality traits, learning styles, and academic achievement". Personality and Individual Differences. 51 (4): 472–77
  12. Řiháček, T., Čermák, I., & Hytych, R. (2013). Kvalitativní analýza textů: čtyři přístupy. Brno: Masarykova univerzita.
  13. 13,0 13,1 McAdams, D. P. (2008). Personal narratives and the life story. In: John, O. P., Robins, R. W., & Pervin, L. A., Handbook of personality. Theory and research, 3, 114-158.
  14. 14,0 14,1 14,2 14,3 14,4 14,5 Mayer, C. H., & Kovary, Z. (Eds.). (2019). New trends in psychobiography. Cham: Springer.
  15. 15,0 15,1 Panksepp, J., & Solms, M. (2012). What is neuropsychoanalysis? Clinically relevant studies of the minded brain. Trends in cognitive sciences, 16(1), 6-8.
  16. Kuhl, J., Quirin, M., & Koole, S. L. (2015). Being someone: The integrated self as a neuropsychological system. Social and Personality Psychology Compass, 3, 115–132
  17. Kohoutek, T. (2014). Zvládání zátěže jako téma psychologické teorie a výzkumu (Doctoral dissertation, Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií). Dostupné z: [2]
  18. Wikipedia: Big Five Personality Traits. Dostupné z: [3]
  19. Wikipedia: Lexical hypothesis. Dostupné z: [4]
  20. Hřebíčková, M. (2008). Lexikální a dispoziční přístup k pětifaktorovému modelu osobnosti. Teze disertace k získání vědeckého titulu ve skupině sociální a humanitní vědy. Praha: AV ČR. Dostupné z: [5]
  21. Hřebíčková, M. (2011). Pětifaktorový model v psychologii osobnosti: přístupy, diagnostika, uplatnění. Praha: Grada.
  22. 22,0 22,1 Wikipedia: HEXACO model of personality structure. Dostupné z: [6]
  23. 23,0 23,1 Záškodná, T., & Dostál, D. (2016). Šestifaktorový model osobnosti a psychometrické vlastnosti revidovaného osobnostního inventáře HEXACO. Psychologie a její kontexty, 7(2), 31-42. Dostupné z: [7]
  24. Wikipedia: Alternative five model of personality. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Alternative_five_model_of_personality
  25. Jayawickreme, E., Zachry, C. E., & Fleeson, W. (2019). Whole trait theory: An integrative approach to examining personality structure and process. Personality and individual differences, 136, 2-11.
  26. Fleeson, W., & Jayawickreme, E. (2015). Whole trait theory. Journal of research in personality, 56, 82-92.
  27. 27,0 27,1 Prentice, M., Jayawickreme, E., & Fleeson, W. (2019). Integrating whole trait theory and self‐determination theory. Journal of personality, 87(1), 56-69.
  28. Wikipedia: Trait Activation Theory. Dostupné z: [8]
  29. DeYoung, C. G., Hirsh, J. B., Shane, M. S., Papademetris, X., Rajeevan, N., & Gray, J. R. (2010). Testing predictions from personality neuroscience: Brain structure and the big five. Psychological science, 21(6), 820-828.
  30. Pickering, A. D., & Corr, P. J. (2008). J. A. Gray’s reinforcement sensitivity theory (RST) of personality. In G. J. Boyle, G. Matthews, & D. H. Saklofske (Eds.), The Sage handbook of personality theory and assessment: Volume 1, (pp. 33–55). Los Angeles: Sage
  31. 31,0 31,1 Cervone, D. (2004). The architecture of personality. Psychological review, 111(1), 183.
  32. 32,0 32,1 32,2 32,3 32,4 32,5 32,6 32,7 DeYoung, C. G., & Blain, S. D. (2020). Personality neuroscience. In P. J. Corr & G. Matthews (Eds.), Cambridge handbook of personality psychology (pp. 273-291). Cambridge University Press.
  33. 33,0 33,1 33,2 Říčan, P. (2010). Psychologie osobnosti: obor v pohybu (6., rev. a dopl. vyd.). Praha: Grada.
  34. 34,0 34,1 34,2 34,3 Hodges, T. D., & Clifton, D. O. (2004). Strengths-based development in practice. Positive psychology in practice, 1, 256-268.
  35. 35,0 35,1 35,2 35,3 35,4 Peterson, C., Stephens, J. P., Park, N., Lee, F., & Seligman, M. E. (2010). Strengths of character and work. Oxford handbook of positive psychology and work, 221-231.
  36. 36,0 36,1 Křivohlavý, J. (2004). Pozitivní psychologie. Praha: Portál.
  37. 37,00 37,01 37,02 37,03 37,04 37,05 37,06 37,07 37,08 37,09 37,10 37,11 37,12 37,13 37,14 37,15 37,16 37,17 Stuchlíková, I. (2010). Motivace a osobnost. In Blatný a kol.: Psychologie osobnosti, hlavní témata, současné přístupy (137–166). Praha: Grada.
  38. 38,0 38,1 Plháková, A. (2004). Učebnice obecné psychologie. Academia.
  39. 39,0 39,1 Klinger, E., Cox, W. M. (2004). Motivation and the Theory of Currnet Concerns. In W. M. Cox, E. Klinger (eds): Handbook of Motivational Counseling. Chichester, UK: Wiley, 3-27.
  40. 40,0 40,1 40,2 Stuchlíková, I., & Man, F. (2009). Motivační struktura – integrující koncept psychologie motivace. Československá psychologie, 53(2), 158.
  41. 41,0 41,1 41,2 41,3 Stuchlíková, I., Mazehóová, Y. (2014). Osobní cíle jako motivační fenomén. Československá psychologie, 58(5), 471-484.
  42. 42,0 42,1 42,2 Boudreaux, M. J., Ozer, D. J. (2013). Goal conflict, goal striving, and psychological well-being. Motivation and Emotion, 37, 433-443.
  43. 43,0 43,1 43,2 Ryan, R. M., Deci, E. L. (2000). Intrinsic and Extrinsic Motivations: Classic Definitions and New Directions. Contemporary Educational Psychology 25, 54–67.
  44. 44,0 44,1 Vágnerová, M. (2016). Obecná psychologie. Praha: Karolinum.
  45. 45,0 45,1 Mareš, J. (2008). Nová taxonomie kladných stránek člověka – inspirace pro pedagogiku a pedagogickou psychologii. Pedagogika (online), 4-20 (cit. 2022-08-28). Dostupné z: [9]
  46. Goleman, D. (2011). Emoční inteligence (Vyd. 2., v nakl. Metafora 1.). Metafora
  47. Sociální inteligence ve vztahu k šesti dimenzím osobnosti /diplomová práce, Univerzita Palackého v Olomouci/ (2012). https://theses.cz/id/28bhk3/160130
  48. Poznámky autorky z kongresu Psychopatie: znak doby?
  49. The Dark Triad of Personality: A 10 Year Review. (2013). Social and Personality Psychology Compass, 7(3), 199-216. https://doi.org/10.1111/spc3

Další doporučená literatura

Babiak, P., & Hare, R. D. (2014). Hadi v oblecích, aneb, Psychopat jde do práce. Academia.

Löhken, S., & Hare, R. D. (2013). Síla introvertů: jak uspět ve světě, který přeje extrovertům. Grada.

Seligman, M. E. P., & Hare, R. D. (2013). Naučený optimismus: jak změnit své myšlení a život. Dobrovský.


Externí odkazy

Odkazy na související články

Pozitivní psychologie osobnosti

Temperament

Poruchy osobnosti

Emoční inteligence

Klíčová slova

psychologie osobnosti, osobnostní rysy, temperament, motivace, psychopatie, sebepojetí, osobnostní inventáře