KRUPKOVÁ, J. Tradice a etnografie

Kniha Krupková, Jaroslava. Tradice a Etnografie: K úloze tradice ve vývoji kultury. Praha: Karolinum, 1991. je součástí povinné či doporučené literatury k předmětům Výroční obyčeje a zvyky a Rodinná obřadnost vyučovaným v rámci magisterského cyklu na Ústavu etnologie FF UK.

Úvod

Zájem o zkoumání tradic se objevuje u odborníků z řady oblastí společenskovědních disciplín - u filosofů, sociologů, teoretiků kultury, archeologů, etnografů a folkloristů nebo u historiků. Základní definice tradice můžeme čerpat například od filosofů Karla Jasperse nebo Theodora W. Adorna.

• Jaspers – „Tradice je považována za společenský jev zahrnující vše, co je biologicky neděditelné, avšak co je dějinnou podstatou lidského bytí.“
• Adorno – „Tradice je nekritické přejímání všech kulturních hodnot z minulosti.“

Tradice může být charakterizovaná jako jev, který obsahuje jak retardační, tak i progresivní složku. V novějším období se tradicí zabývali: Jaspers, Willey, Sampson, Nahodil, Sarsenbajev, Suchanov, Uledov, Vlasov (tradice klasická a moderní), Bernštejn (extrovertní a introvertní) a další.

V rámci Německé demokratické republiky se k pojmu tradici vážou 2 koncepty:

• Historické dědictví - historikové označují tímto pojmem vše, co kdy v dějinách lidské společnosti existovalo, jak v oblasti materiálního, tak i sociálního a duchovního života
• Historická tradice - je podstatně užším pojmem, který zahrnuje pouze určitou část historického dědictví: a) výsledky revolučních, demokratických, pokrokových a humanistických lidových snah; b) pozitivní výsledky činnosti vládnoucích vrstev, které sloužily historickému pokroku

V Polsku se problematice a studiu tradic a vymezení tohoto pojmu věnoval především sociolog Stefan Czarnowski, antropolog, sociolog a ekonom Ludwik Krzywicki nebo sociolog a historik Jerzy Szacki.

Jerzy Szacki vymezuje několik hledisek, z nichž se může k problému tradice přistupovat:

• hledisko činnostní (středem badatelova zájmu je vlastní činnost)
• hledisko předmětné (středem zájmu to, co je předáváno – statky)
• hledisko podmětové (studium vztahu daného pokolení k minulosti)

V prostředí Československa sehrávala tradice důležitou roli především v procesu národního obrození, a to jak její historická podoba, tak i jazyková a etnická tradice českého národa. Zatímco Karel Jaromír Erben nebo Josef Jungmann sice hovořili o dědictví minulosti, termínu tradice se však vyhýbali. S tímto pojmem se začíná pracovat až od 19. století, kdy je využíván estetiky Otakarem Hostinským a Bedřichem Václavkem Hostinský se zaobírá přístupem k problému tradice v teorii lidové písně, kde sleduje proces generačního přenosu a Václavek se zas zajímá o tradici z hlediska jejích obecných rysů a o její role v umělecké tvorbě. Původně, se Václavek vyznačuje poněkud skeptickým postojem vůči tradicím: „Nejlepší tradice je tradici překonávat“, avšak později dospěje k poznání, že tradice obsahuje také složku pokrokovou. V poslední době se v českém prostředí zabývají problematikou kultury a tradice například filosof, estetik a kunsthistorik Jiří Vaněk.

Tradice a obecný systém kultury

J. Krupková zdůrazňuje, že problematiku tradice je třeba vnímat v širším kontextu obecného systému kultury: „Dosavadní pokusy o obecnou definici pojmu tradice mě vedou k názoru, že složitost tohoto problému vyžaduje, aby byl řešen komplexně z hlediska místa, působení a významu tradice ve struktuře systému kultury.“ Kultura je podle autorky historicky vzniklá a společenským vývojem determinovaná lidsky osvojená skutečnost, která se projevuje jak ve formě subjektivní (osobnostní), tak i ve formě objektivní (realizované), v podobě souhrnu materiálních a duchovních hodnot. Pojem kultura pak tvoří binární opozici s pojmem příroda. S přírodou je člověk propojen celou velkou sférou tzv. druhé přírody – přírodních jevů kultivovaných lidskou prací, společenskou výrobou. Druhá příroda je hraniční oblastí mezi přírodou a společností.

Kulturní dědictví je autorkou definováno jako systém všech materiálních a duchovních kulturních jevů. Tento systém tvoří dvě základní skupiny kulturních jevů:

1. Dávné jevy - jevy, které vznikly ve vzdálenější minulosti a jsou dlouhodobě přenášeny a přejímány novými generacemi. Jedná se o tzv. dávnou složku kulturního dědictví.
2. Nové jevy - jevy, které do systému kultury přešly ze soudobé kulturní tvorby bezprostředně předcházející generace. Jedná se o tzv. novou složku kulturního dědictví.

nastupující generace nepřejímají od předcházejících generací všechny jevy kulturního dědictví; po etapě poznávání skutečnosti totiž v procesu lidského osvojování světa nastává etapa hodnocení základní hodnotovou normou je to, do jaké míry je přejímaný jev minulých generací schopen uspokojovat soudobé potřeby člověka; proto nastupující generace přejímají z minulosti pouze ty jevy, které jsou adekvátní podmínkám jejich soudobého života ve skupinově diferencované společnosti jsou i kulturní jevy skupinově podmíněny tak, že uspokojují potřeby určitých společenkých skupin všechny ostatní jevy, které uspokojování potřeb materiálního a duchovního života nového pokolení už plně neodpovídají, jsou nastupující generací buď novým podmínkách přizpůsobeny, nebo jsou odmítnuty obdobná situace nastává i vznikem zcela nové společenské potřeby; i tu musí společnost uspokojovat novým prostředkem – tyto nové prostředky se pak stávají součástí subsystému soudobé kulturní tvorby a odmítnuté jevy přecházejí jako historická součást kulturního dědictví lidstva do pokladnice světové kultury V obecném smyslu je tedy tradice zároveň vztahem více nebo méně stabilizovaného, avšak nikoli neměnného, nýbrž rozvíjejícího se vztahu každé generace k minulosti, především své vlastní, ale i k minulosti lidské společnosti vůbec - tradice je tedy též součástí individuálního i společenského vědomí, které může někdy i podstatným způdobem ovlivňovat Tradice a pokrok: - z hlediska vývoje společnosti a kultury může tradice působit ve vědomí lidí jak v pozitivním, tak i negativním smyslu - to má za následek, že se tradice podstatným způsobem podílí též na přežívání urč. názorů, představ, návyků... ve vědomí lidí - přežitek = takový je v subsytstému kulturního dědictví, který se udržuje ve vědomí lidí kratší nebo delší dobu i poté, kdy už zanikly společenské podmínky a vztahy, které jej zplodily Definice: „Tradice je specifická vlastnost, kterou jevy, věci, prostředky, struktury... tvořící subsystém kulturního dědictví každého soudobého systému kultury nabývají tím, že jsou ve vědomí soudobé generace hodnoceny a uchovávány jako jevy, které už existovaly v minulosti buď vlastní společenské skupiny, nebo společnosti vůbec a které jako takové tvoří z hlediska obecné teorie kultury v subsystému kulturního dědictví kategorii tradice. Ve své podstatě tedy tradice představuje hodnotový systém svého druhu, který se uskutečňuje v průběhu historicky a psychologicky podmíněného společenského procesu mezigeneračního přenosu kulturní informace a který také určuje a reguluje uvědomělý vztah soudobé generace k minulosti a vlastně ke společenské realitě vůbec. Možnost stát se tradicí tedy mají prakticky všechny jevy subsystému kulturního dědictví.

Problém tradice v názorech etnografů a folkloristů

pro etnografii a folkloristiku je tradice pojmem kategoriálního významu; ani etnografie ani folkloristika nevěnovali dosud teoretickému objasnění tohoto pojmu dostatečnou pozornost především československá etn. a folk. až donedávna neprojevovaly dostatečný zájem o teoret. problémy své vlastní oborové metodologie kritizoval J. Kramařík – v etn. se považuje za tradiční to, co souvisí „s urč. jevy kultury venkovského lidu, přežívajícími po staletí“ + důraz na ústní podání