Psychoanalýza

Psychoanalýza

Psychoanalýza je psychologický směr vznikající na přelomu 19. a 20. století a reagující na tehdejší stav psychologie, která byla pojímána jako věda o vědomí (Wilhelm Wundt).

Psychoanalýzu lze rozdělit na:

• metodu, jejímž cílem je léčba duševních poruch
• teorii osobnosti

Vznik

Za zakladatele psychoanalýzy je považován Sigmund Freud. Termín psychoanalýza byl použit Freudem poprvé v roce 1896, kdy již na této teorii nějakou dobu pracoval, stále byl ale pod vlivem Josefa Breuera. S principy psychoanalýzy se setkáváme v knižní podobě roce 1900, kdy Freud vydává knihu Výklad snů. Komplexnější obraz své teorie později prezentuje formou přednášek na Clark University ve Worcestru v roce 1909.

Události vedoucí ke vzniku psychoanalýzy

• reakce na psychologii jako vědě o vědomí → JÁ, ONO, NADJÁ

• snaha přijít na přičinu hysterie → neurózy, trauma v dětsví, psychosociální vývoj osobnosti

• snaha o léčbu hysterie → metoda volných asociací, obranné mechanismy .

Kořeny psychoanalýzy Freud stavěl na základě empirie, a to především pozorování. V souvislosti s těmito zkušenostmi potom tvořil teorii.

Metody psychoanalýzy

Freud, ovlivněn Josefem Breuerem, používal jako hlavní metodu hypnózu a elektroterapii. Elektroterapie se zdála být neúčinná hned na začátku, u hypnózy však trvalo několik let než Freud rozpoznal její úskalí. Problémů bylo několik.

1. Nedařilo se zhypnotizovat všechny pacienty.
2. Nešlo navodit hloubku hypnózy dle přání.
3. Hysterické pacientky se do hypnotizéra zamilovávali.

Freud tedy opustil hypnózu. Jeho novým nástrojem se stala metoda volných asociací. Tuto metodu se rozhodl používat i na základě toho, že si všiml, že není nutné pacienta zhypnotizovat, abychom se dostali do jeho nevědomí.

Reference

Zdroje