Chování

Chování

Chování (angl. behavior) je souhrn či komplex vnějších projevů, činností, jednání a reakcí organismu na vnější i vnitřní podněty, včetně projevů slovních, čili jakákoli akce, aktivita nebo proces, který může být pozorován a měřen; a v tomto smyslu jej lze popisovat v termínech jeho struktury (jednotlivé komponenty), funkce či důsledků (účinky aktivity na okolí), prostorových vztahů (pozice a orientace), časového trvání, frekvence výskytu; či usuzovat na původ (vrozené/získané). Chování je spolu s prožíváním (mentálními procesy) hlavním předmětem studia psychologie jako vědy,

Aspects of Human Behavior: Person, Environmenta and Time Dimensions.

přičemž tyto dvě kategorie - ať oddělěné nebo jejich vzájemné vztahy - se vědecký diskurs snaží popisovat či objasňovat prostřednictvím konstrukce teorií.

Chování je v systému behaviorálních věd studováno napříč těmito obory:

• Biologické vědy: etologie, zoologie, behaviorální biologie, behaviorální genetika, psychobiologie
• Společenské vědy: sociologie, antropologie, etnologie
• Neurovědy: kognitivní vědy, sociální neurovědy, behaviorální neurovědy
• Ekonomické vědy: teorie managementu, tržní ekonomie, herní teorie, behaviorální ekonomie
• Interdisciplinární: teorie organizace, systémové teorie, teorie rozhodování, informační teorie
  

Multidimenzionální přístup k chování

V rámci multidimenzionálního přístupu k lidskému chování jej lze definovat jako v čase proměnlivou konfiguraci osoby a prostředí, která je "multideterminována" a může být rozložena na 3 hlavní dimenze:

• dimenze osobní - komplexní interakce integrovaných biologických, psychologických a sociálních systémů
• dimenze prostředí - fyzické prostředí, kultura, sociální instituce a struktura, dyády, rodina, malé skupiny, formální organizace, komunity, sociální hnutí
• dimenze časová - trendy, cykly, zlomy, časová orientace

Historické pozadí studia chování

Historicky můžeme shledávat počátky studia chování ve filosofii pozitivismu, který trval pouze na znalostech nabytých objektivně zjistitelnou cestou a přírodovědeckém experimentování; funkcionalismu, jehož představitelé sice uznávali strukturalisty užívanou introspekci, nicméně něktěří z nich byli překvapeni, kolik informací se lze o člověku dozvědět bez užití této metody, čímž tak také nasměrovali další vývoj studia chování v psychologii; a v ruské objektivní psychologii, kterou tvořili I. M. Sečenov a jeho akcent fyziologie jako objektivní metody psychologického studia, Ivan Petrovič Pavlov s objevem podmíněného reflexu či V. M. Bechtěrev., který sepsal zásady reflexologie.

Radikální impuls ke studiu chování však zadal John B. Watson na počátku 20. století spolu s vydáním článku Psychologie z hlediska behavioristy (1913), kde se vyslovil k tomu, že psychologie by se měla více podobat přírodním vědám a studovat objektivně pozorovatelné jevy; za objektivně pozorovatelný jev považoval pouze chování. Odmítl introspekci jako prostředek a metodu psychologického studia, která je nevědecká a zároveň s ní pojmy vědomí, duševní stavy či vůle.

Ivan Pavlov watching a classical conditioning experiment to measure salivation

Došlo tak k dlouhému filosofickému a metodologickém rozchodu předmětu studia psychologie - tedy prožívání a chování - a prožívání (či vědomí, duše, psychika) bylo prohlášeno za nevědecký pojem.

J. B. Watson v USA zároveň vytvořil psychologický směr Behaviorismus (z angl. behavior), který měl abstrahovat od všeho latentního, nepozorovatelného a věnovat se pouze pozorovatelným jevům, tedy chování. Chování bylo vymezeno a vysvětleno rovnicí S - R (stimulus-response) a bylo výhradně produktem předešlého učení. Behaviorismus byl zpočátku také implicitně vymezen primárně laboratorními experimenty se zvířaty a poměrně “násilnými” metaforami chtěl popisovat i chování člověka. Amerika tímto započala být hegemonem psychologie 20. století a behaviorismus (spolu s psychoanalýzou) se stal pervazivním směrem až do poloviny 20. století, kdy tuto jednostrannou výzkumnou tendenci vyvážila až humanistická psychologie.

Současně se psychologie věnuje studiu prožívání i chování a považuje je za stejně poplatné coby předměty vědeckého výzkumu.

Metodologie studia chování

Metodologie behaviorálních věd má empirickou povahu a na rozdíl od jiných disciplín a druhů výzkumu se obejde bez drahého vybavení či specializovaných dovedností.

K metodám sběru dat o chování se používá zejména:

• Měření - přiřazování numerických hodnot jednotlivým pozorovaným jevům (kvantifikace) dle předem definovaných pravidel. Výzkum, který je hodnotný vyžaduje měření alespoň některých aspektů chování.
• Pozorování - systematický proces vnímání či registrace vnějších objektů, který je plánovitě selektivní (vybírá některá předem určená data). Může užívat molekulárního přístupu, který pozoruje malé segmenty chování, či molárního přístupu, kdy se pozorují komplexnější jednotky chování. Pozorování také závisí na zvolené strategii izomorfní (co nejvěrnější reprodukce) či reduktivní (třídění do předpřipravných kategorií) a užívá specifické vzorkování - tedy časové ohraničení a výběr reprezentativních sekvencí chování.

Strategie získávání poznatků ohledně chování se mohou dělit:

• Experimentální strategie - empirický výzkumný postup, který může probíhat v kontrolovaném či přirozeném prostředí jehož cílem je najít, ustálit a demonstrovat kauzální vztah mezi dvěma proměnnými prostřednictvím systematické manipulace jedné či obou proměnných. Proměnné se zkoumají izolovaně, aby se vyloučilo působení jiných vlivů (proměnných). Důležité je zajištění ekvivalentních skupin (kontrolní a experimentální)
• Kvaziexperimentální strategie - totéž co experimentální výzkumný postup pouze bez validního výchozího vzorku (kontrolní skupina v pravém smyslu), se kterým by šlo porovnávat; k dispozici je pouze skupina "porovnávací".
• Nonexperimentální strategie - jedná se spíše o deskriptivní postup složený ze systematického pozorování, měření či popisu.
• Korelační strategie - empirický výzkumný postup, ve kterém se prověřuje statistická významnost vztahu dvou proměnných
• Případové studie - kvalitativní výzkumný postup, ve němž je specifická organizace proměnných studována detailně

Druhy chování

Chování může být vrozené nebo naučené (získané), nevědomé či vědomé. Podle vztahu k vůli lze rozlišovat jednání (volní a úmyslné chování) a mimovolní (bezděčné) chování. Dle vztahu k řeči se chování dělí na verbální (mluvený projev) a neverbální (bez mluvené komponenty). Chování může být také označeno jako individuální, interpersonální či skupinové.

Obecné typy

• Instinkty jsou vrozené rigidní vzorce chování podložené geneticky získanou informací; Instinkty jsou předmětem studia chování živočichů čili subhumánního chování, kterým se zabývá etologie či zprostředkovaně komparativní psychologie. Instinkty jsou pro psychologii cenným zdrojem při tvorbě obecných zákonitostí chování.
• Reflexy jsou automatické, vrozené či získané reakce na podněty vnitřní i vnější. Spolu s instinkty jsou součástí biologického portfolia organismu, které se projevuje již v raném postnatálním období. Reflexy byly v oblasti psychologie vděčným předmětem studia pro I. P. Pavlova, který rozlišil podmíněný a nepodmíněný podnět a reflex na základě studia psů, což je shrnuto v terminologii klasického podmiňování.
• Jednání je chování, jenž je navázáno na vůli čili je významně obohaceno o konativní složky, je záměrné a sleduje vzdálenější cíl, není tedy reaktivní ale spíše aktivní.
  

• Přibližování / vzdalování je základní dimenzi chování, které nastínil K. Lewin ve své teorii pole (1935). Popisuje chování jako reakci na zhodnocení podnětu/objektu, po kterém následuje tendence se objektu přiblížit nebo vyhnout (approach/avoidance).
  

Specifické typy

• Molekulární chování - rozlišil neobehaviorista E. C. Tolman (1932). Molekulární chování označuje menší pozorovatelné jednotky či segmenty aktivity v kratších časových úsecích (např. reflexy)
• Molární chování označuje větši behaviorální celky aktivit během delšího časového úseku, které jsou pozorovatelné (úder tenisovou raketou do míčku).
• Instrumentální chování - takové chování, které je prostředkem či nástrojem (instrumentem) k dosažení specifického cíle. Pojem zavedl Thorndike (1911).

Vztah ke komunikaci

• Verbální chování - chování spojené s řečí
• Nonverbální chování je pozorovatelná tělesná aktivita bez užití verbální složky
• Expresivní chování - taková vnější aktivita, která autenticky odráží vnitřní psychické stavy a je nositelem výrazu; je to přímá manifestace vnitřní aktivace emocionální či jiné.
• Adaptivní chování je spíše uměle produkované chování, které je přizpůsobeno situačnímu kontextu, konvencím a sociálním normám a nemusí již tak dobře zrcadlit vnitřní stavy, neboť může používat prostředky stylizace, simulace a jiné.

Sociální chování

Chování ve společenském kontextu zahrnující druhé osoby; lze rozlišit interpersonální interakce či skupinové interakce. Sociální chování je funkcí situace a osobnostních proměnných a je významně ovlivněno či může být důsledkem např. schémat, stereotypů, postojů, atribucí, sociálních norem a jiných sociálních obsahů.

Asch conformity experiment.

• Prosociální chování - jakékoli akty chování vykonávané ve prospěch druhého člověka nebo skupin osob, jejichž cílem je přinést užitek druhým.
• Disociální chování - také antisociální či asociální chování, které se projevuje nedostatkem ohledu v sociálních závazcích‚ tendenci k oklamávání druhých či disparitou mezi sociálními normami, chováním a nízkou frustrační tolerancí.
• Altruismus - specifický druh prosociálního chování vykonávaného ve prospěch jiného člověka nebo skupiny osob bez očekávání zisku, odměny či sociálního souhlasu okamžitě ani v budoucnu
• Afiliace - chování s tendencí sociálního kontaktu; přátelské či družné chování
• Konformita - změna v chování za účelem přizpůsobení a shodnosti s normami ve skupině
• Ingraciace - snaha o zavděčení se lichocením; E. E. Jones (1964)
• Agrese - vrozené i naučené chování s cílevědomým záměrem uškodit či způsobit negativní důsledky

Hromadné chování

Hromadné chování je předmětem studia zejména sociologie, nicméně o jevy a procesy makrosociální se zajímá i sociální psychologie. Původ tohoto tématu je v oblasti psychologie davu, jíž etabloval ve stejnojmenné knize Gustave Le Bon (1895). Davovým chováním se v návaznosti zabýval i S. Freud v knize Masová psychologie a analýza já (1921).

Kolektivní chování je tedy skupinové chování (např. publikum, manifestace, náboženský fanatismus, nákupní horečka, vzpoura), jež se vyznačuje sdílenou dynamikou: vzniká spontánně a jeho vývoj je neplánovitý, neorganizovaný, vysoce interaktivní, a proto také relativně nepředpověditelný.

Hromadné chování je možné také alternativně nazvat jako hromadné psychické jevy a rozlišit je následovně:

• Jevy spontánní hromadné nákazy – mezi jedinci vzájemně přenositelné obsahy, které se projevují jednak v rovině chování (např. extatické prožívání účastníků) a jednak v rovině prožívání (psychická nákaza - např. šeptanda, panikaření)
• Impulzivně-afektivní erupce – kolektivní chování, jehož příčinou je jednorázový a velmi silný psychický otřes či traumatický zážitek (masová hysterie, panika, agrese)
• Spojení nákazy a erupce – spojení obou předešlých v konkrétním hromadném chování, přičemž fáze nákazy funguje jako prekurzor eruptivní fáze.

Formálně můžeme členit kolektivní chování:

• Dav – aktuální a aktivní seskupení lidí charakteristické rozšířenými a společně sdílenými emocemi s vysokou mírou interaktivity. Davové extrapolace základních emocí jsou např. panika (strach), poblážnění (radost), nepřátelství (hněv).
  
• Posluchačstvo – pasivní seskupení, může být náhodné nebo úmyslné
• Veřejnost – aktivní kolektivní chování, jehož forma je vysoce abstraktní a rovněž disponuje značnou interaktivitou (např. diskuse o nějakém tématu)
  
• Masa – aktivní, simultánní a nezávislé chování a jednání velkého počtu lidí, nedochází však k interpersonální či skupinové interakci.
  
• Sociální hnutí – velká skupina s vymezenou strukturou a délkou trvání, od předchozích se liší svou organizovaností (podpora určitých myšlenek a jejich prosazování v rámci společnosti)
  

Teoretické přístupy k chování

V psychologii se užívaly obvykle dvě krajní doktríny k interpretaci chování, a sice dispozicionismus a situacionismus. Dispozicionismus tvrdí, že chování je výslednicí vnitřních předpokladů (dispozic), tj. osobnostních vlohy, rysů, postojů, motivů atd. Situacionismus naopak říká, že chování je výsledkem aktuálních psychosociálních proměnných (situace). Rozpor těchto přístupů je dnes překročen, neboť chování se chápe jako výslednice dispozic i situačních proměnných, které se vzájemně ovlivňují.

Kurt Lewin přišel v oblasti psychologie v roce 1936 s pseudomatematickou formulí, jež má popisovat kvantifikovatelné chování člověka a položil tak klasický rámec pro analýzu sociálního chování:

B = f (P, E)

• B = behavior; chování
• f = function; funkce
• P = personality; uspořádání vnitřních dispozic
• E = environment; vnější prostředí

Ve verbálním opisu je možné formuli rovnice přeložit jako “chování je funkcí osoby a jejího prostředí”, přičemž vztah mezi osobností a situací lze chápat jako vzájemnou interakci těchto činitelů.

Hlavní perspektivy

V oblasti psychologie je pět dominantních perspektiv vysvětlujících chování člověka, přičemž tyto přístupy mohou být interdisciplinární a tudíž nejsou vždy vyloženě striktně demarkovány, neboť každá je užitečná v rozkrývání odlišných aspektů lidského chování:

• Biologická - chování je uvedeno do souvislosti s životními procesy v lidském organismu, fyziologií, endokrinní regulací či genetickými vlohami, dále s činností mozku a jeho komponentami, neurobiologickými procesy a systémy, s hladinami biochemických látek v organismu (hormony, neurotransmittery)
• Behaviorální - chování je naučený komplexní systém, který je určen interakcemi s prostředím
• Kognitivní - chování je podloženo mentálními procesy (či je jejich důsledky), tj. způsoby zpracování informací a jejich organizací
• Psychodynamická - zdůraňuje nevědomé vnitřní procesy, struktury či obsahy (pudy, potřeby, strachy, emoce), které motivují chování
• Humanistická - zdůraňuje svobodu akce, smysl a inherentní hodnotu člověka ve vztahu k chování

Některé další perspektivy jsou:

• Vývojová - chování a jeho proměny v průběhu ontogeneze
• Sociálně konstruktivistická - jak se lidé učí prostřednictvím interakcí rozumět světu a jeho místu v něm
• Systemická - chování jako výsledek recipročních interakcí osob operujících uvnitř propojených sociálních systémů
• Konfliktní - soustředí se na konflikty, nerovnost, dominanci či opresi (utlačování)

Poruchy chování

Mezinárodní klasifikace nemocí

Poruchy chování jsou v MKN-10 (či v ICD-10) ve svém explicitním pojmenování zařazeny jednak pod Poruchy osobnosti a chování u dospělých (F60-F69), nebo kategorie Poruchy chování a emocí se začátkem obvykle v dětství a v dospívání (F90-F98). Zejména šestá podkapitola popisuje rozmanitost odchylek chování v klinickém významu.

Odkazy

Použitá literatura

• Atkinson, R. (2003). Psychologie (2. vyd.). Praha: Portál.
• Ferjenčík, J. (2000). Úvod do metodologie psychologického výzkumu: jak zkoumat lidskou duši. Praha: Portál.
• Glassman, W. E. & Hadad, M. (2009). Approaches to Psychology. Berkshire: Open University Press.
• Hartl, P. & Hartlová, H. (2010). Velký psychologický slovník. Praha: Portál.
• Hutchison, E. D., & Charlesworth, L. W. (Eds.). (2003). Theoretical perspectives on human behavior. Dimensions of human behavior: Person and environment. Virginia Commonwealth University: Sage Publications Inc.
• Chow, S. L. (2002). Methods in psychological research. Encyclopedia of Life Support Systems (EOLSS). Oxford, UK: Eolss Publishers.
• Hergenhahn, B. R & Henley, T. (2008). Introduction to the history of psychology. Belmont, CA: Wadsworth Cengage Learning.
• Martin, P. & Bateson, P. (2009). Úvod do teorie a metodologie měření chování (1. vyd). Praha: Portál.
• Mikšík, O. (2005). Hromadné psychické jevy: Psychologie hromadného chování. Praha: Karolinum.
• Nakonečný, M. (1995). Průvodce dějinami psychologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.
• Nakonečný, M. (2009). Sociální psychologie (2. vyd.). Praha: Academia.
• Nakonečný, M. (2006). Základy obecné psychologie (1. vyd.). Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích.
• Slaměník & J. Výrost (Eds.). (2008). Sociální psychologie (2. vyd.). Praha: Grada.

Doporučená literatura

• Freud, S. (1990). O člověku a kultuře. Praha: Odeon.
• Le Bon, G. (1994). Psychologie davu. Praha: Kra.
• Martin, P. & Bateson, P. (2009). Úvod do teorie a metodologie měření chování (1. vyd). Praha: Portál.
• Glassman, W. E. & Hadad, M. (2009). Approaches to Psychology. Berkshire: Open University Press.
• Pope, D. G. & Sydnor, J. R. (2014). Behavioral Economics: Economics as a Psychological Discipline. Retrieved from: http://faculty.chicagobooth.edu/devin.pope/research/pdf/Website_Handbook_Chap.pdf

Externí odkazy

• Journal of Nonverbal Behavior

Zdroje obrázků

• Aspects of Human Behavior: Person, Environment, and Time Dimensions. http://www.sagepub.com/upm-data/17841_Chapter_1.pdf
• Pantherfile https://pantherfile.uwm.edu/plenz/www/introFilesF07/chapter15.html
• PBS Newhour http://www.pbs.org/newshour/rundown/a-hormonal-birthday/

Související články

• Experiment
• Prožívání

Klíčová slova

chování, behaviorismus, měření, pozorování, metodogolie, experiment, instinkt, reflex, jednání

Kategorie: Obecná psychologie