Lev Vygotskij: Porovnání verzí
| (Není zobrazeno 41 mezilehlých verzí od 2 dalších uživatelů.) | |||
| Řádek 1: | Řádek 1: | ||
| − | + | [[Soubor:Vygotskij.jpg|náhled|vpravo|L. S. Vygotskij]] | |
| − | '''Lev Semjonovič Vygotskij''' (17. listopadu 1896 – 11. června 1934) byl významný ruský psycholog zabývající se kognitivním vývojem. Známá je především | + | '''Lev Semjonovič Vygotskij''' (17. listopadu 1896 – 11. června 1934) byl významný ruský psycholog zabývající se [[Kognitivní vývoj v mladším školním věku|kognitivním vývojem.]] Známá je především jeho sociokulturní teorie učení, která zdůrazňuje význam společenství při [[Učení|učení]] a [[Vývoj a rozvoj osobnosti|vývoji]].<ref name="Collinová">Collinová, C. (2014). Kniha psychologie. Praha: Euromedia Group</ref> Ústředním bodem pro něj byla řeč a na toto téma také publikoval svou nejznámější práci ''Myšlení a řeč.'' |
| − | '''''<big>„Sami sebou se stáváme | + | '''''<big>„Sami sebou se stáváme skrze druhé.“ (Vygotskij)</big>''''' |
== Život == | == Život == | ||
| − | Vygotskij se narodil ve městě Orša na území dnešního Běloruska. Už od studií na gymnáziu vynikal nad ostatními spolužáky, zajímal se o divadlo a také o literaturu. Mezi roky 1914 a 1917 studoval práva na moskevské univerzitě a zároveň také psychologii, filozofii a historii na prestižní Šaňavského univerzitě. Po absolvování pracoval několik let jako učitel, přednášel a začal publikovat. K výraznému zlomu došlo v roce 1924, kdy Vygotskij představil na psychoneurologickém kongresu v Leningradě svůj referát. Jeho práce zaujala odborníky natolik, že mu byla nabídnuta práce v Psychologickém ústavu v Moskvě. O rok později zde dokončil svou dizertační práci ''Psychologie umění.'' Vygotského význam začal stoupat a postupně vytvořil velmi kvalitní tým nadaných studentů a vědců (např. Alexandr R. Lurija nebo Alexej N. Leonťjev). Skupina se zaměřovala především na '''vývoj řeči''' dětí žijících v různých sociokulturních prostředích, a položila tak základy pro psycholingvistiku, která se začala významně rozvíjet až v 60. letech 20. století. | + | Vygotskij se narodil ve městě Orša na území dnešního Běloruska. Už od studií na gymnáziu vynikal nad ostatními spolužáky, zajímal se o divadlo a také o literaturu. Mezi roky 1914 a 1917 studoval '''práva''' na moskevské univerzitě a zároveň také '''psychologii, filozofii a historii''' na prestižní Šaňavského univerzitě. Po absolvování pracoval několik let jako učitel, přednášel a začal publikovat. K výraznému zlomu došlo v roce 1924, kdy Vygotskij představil na psychoneurologickém kongresu v Leningradě svůj referát. Jeho práce zaujala odborníky natolik, že mu byla nabídnuta '''práce v Psychologickém ústavu v Moskvě.''' O rok později zde dokončil svou dizertační práci ''Psychologie umění.'' Vygotského význam začal stoupat a postupně vytvořil velmi kvalitní tým nadaných studentů a vědců (např. Alexandr R. Lurija nebo Alexej N. Leonťjev). Skupina se zaměřovala především na [[Vývoj řeči - batolecí období|'''vývoj řeči''']] dětí žijících v různých sociokulturních prostředích, a položila tak základy pro psycholingvistiku, která se začala významně rozvíjet až v 60. letech 20. století.<ref name="Vygotskij" /> |
| − | Vygotskij se věnoval také problematice '''školního vzdělávání a handicapovaných dětí.''' Roku 1925 založil ''Laboratoř psychologie pro abnormální děti'' (později Ústav defektologie Akademie pedagogických věd). Neustále cestoval, přednášel a pomáhal zakládat psychologické laboratoře i na jiných místech v Rusku. Zásadní pro něj bylo seznámení s teoriemi Jeana Piageta, vůči kterým se v některých případech vymezoval. Ke konci svého života pracoval na knize ''Myšlení a řeč'', ale jejího vydání se už nedožil. Zemřel na tuberkulózu ve svých 38 letech, je pohřben na hřbitově v Moskvě. Vygotskij byl ženatý a měl dvě dcery.<ref>Vygotskij, L. S. (2004). Psychologie myšlení a řeči. Praha: Portál.</ref> | + | Vygotskij se věnoval také problematice '''školního vzdělávání a handicapovaných dětí.''' Roku 1925 založil ''Laboratoř psychologie pro abnormální děti'' (později Ústav defektologie Akademie pedagogických věd). Neustále cestoval, přednášel a pomáhal zakládat psychologické laboratoře i na jiných místech v Rusku. Zásadní pro něj bylo '''seznámení s teoriemi [[Jean Piaget|Jeana Piageta]]''', vůči kterým se v některých případech vymezoval. Ke konci svého života pracoval na knize ''Myšlení a řeč'', ale jejího vydání se už nedožil. Zemřel na tuberkulózu ve svých 38 letech, je pohřben na hřbitově v Moskvě. Vygotskij byl ženatý a měl dvě dcery.<ref name="Vygotskij">Vygotskij, L. S. (2004). Psychologie myšlení a řeči. Praha: Portál.</ref> |
== Dílo == | == Dílo == | ||
=== Vztah myšlení a řeči === | === Vztah myšlení a řeči === | ||
| − | Vygotského je možné považovat za předchůdce sémiotiky (nauky o znacích). Řeč podle něj hraje '''zásadní roli ve vývoji jedince.''' Primárně slouží k dorozumívání, ale také jejím prostřednictvím probíhá myšlení. V prvních fázích života jsou slova jen jakási citově zabarvená zvolání, postupně začínají pojmenovávat předměty, až nakonec označují abstraktní pojmy. ( | + | Vygotského je možné považovat za předchůdce sémiotiky (nauky o znacích). Řeč podle něj hraje '''zásadní roli ve [[Vývoj a rozvoj osobnosti|vývoji jedince.]]''' Primárně slouží k dorozumívání, ale také jejím prostřednictvím probíhá [[Myšlení|myšlení]]. V prvních fázích života jsou slova jen jakási citově zabarvená zvolání, postupně začínají pojmenovávat předměty, až nakonec označují abstraktní pojmy.<ref name="atkinson">Atkinson, R. L. (2003). Psychologie. (2. vyd.) Praha: Portál.</ref> |
* '''internalizace (zvnitřnění)''' - dítě si zvnitřňuje instrukce, které mu rodiče dávají prostřednictvím slov | * '''internalizace (zvnitřnění)''' - dítě si zvnitřňuje instrukce, které mu rodiče dávají prostřednictvím slov | ||
| − | * '''externalizace (zvnějšnění)''' - při řešení problémů dítě pokyny užívá ve formě vlastní vnitřní řeči ( | + | * '''externalizace (zvnějšnění)''' - při řešení problémů dítě pokyny užívá ve formě vlastní vnitřní řeči<ref>Nakonečný, M. (2013). Lexikon psychologie. (2. vyd.). Praha: Vodnář.</ref> |
| − | Jedince si tak sám sobě poskytuje vedení a směr (např. chce-li si dítě zavázat tkaničku, používá při tom pokyny, které slyšelo od rodičů). | + | Jedince si tak sám sobě poskytuje vedení a směr (např. chce-li si dítě zavázat tkaničku, používá při tom pokyny, které slyšelo od rodičů).<ref name="atkinson" /> |
==== Sociální řeč ==== | ==== Sociální řeč ==== | ||
| − | Dítě si ji osvojuje jako první. Vyskytuje se v prvních dvou letech života, kdy se dítě potřebuje '''dorozumět s okolním světem.''' Myšlení je neverbální a v této fázi ještě žádná souvislost mezi řečí a myšlením neexistuje. | + | Dítě si ji osvojuje jako první. Vyskytuje se v prvních dvou letech života, kdy se dítě potřebuje '''dorozumět s okolním světem.''' Myšlení je [[Neverbální komunikace|neverbální]] a v této fázi ještě žádná souvislost mezi řečí a [[Myšlení|myšlením]] neexistuje.<ref name="Plháková" /> |
==== Egocentrická řeč ==== | ==== Egocentrická řeč ==== | ||
| − | Přibližně ve dvou letech života se začínají objevovat první '''monology''' dítěte. To mluví samo se sebou a díky tomu usměrňuje své myšlení. Postupně vzniká egocentrická řeč, která '''řídí a organizuje myšlení a chování.''' | + | Přibližně ve dvou letech života se začínají objevovat první '''monology''' dítěte. To mluví samo se sebou a díky tomu usměrňuje své [[Myšlení|myšlení.]] Postupně vzniká egocentrická řeč, která '''řídí a organizuje [[Myšlení|myšlení]] a [[Chování|chování]].'''<ref name="Vygotskij" /> Právě egocentrická řeč byla předmětem sporu mezi Vygotským a [[Jean Piaget|Piagetem.]] Podle Vygotského je to řeč pro sebe, která nepotřebuje posluchače a která má různé varianty. |
* '''expresivní''' – dítě bez ohledu na posluchače vyjadřuje své pocity | * '''expresivní''' – dítě bez ohledu na posluchače vyjadřuje své pocity | ||
| − | * '''regulační''' – dítě řídí pokyny své vlastní chování, může rovněž fungovat jako prostředek myšlení | + | * '''regulační''' – dítě řídí pokyny své vlastní [[Chování|chování]], může rovněž fungovat jako prostředek [[Myšlení|myšlení]]<ref name="Šulová" /> |
| − | Dle Vygotského se tedy nachází '''mezi vnější komunikační řečí a vnitřní.''' Vzniká přenesením chování dítěte v sociálním prostředí do jeho vlastních vnitřních psychických funkcí. Dítě v některých situacích myslí nahlas a rozmlouvá samo se sebou, jako kdyby rozmlouvalo se skutečnými lidmi. ( | + | Dle Vygotského se tedy nachází '''mezi vnější komunikační řečí a vnitřní.''' Vzniká přenesením chování dítěte v sociálním prostředí do jeho vlastních vnitřních psychických funkcí. Dítě v některých situacích myslí nahlas a rozmlouvá samo se sebou, jako kdyby rozmlouvalo se skutečnými lidmi.<ref name="Šulová">Šulová, L. (2006). Specifický vliv otcovské a mateřské mluvy v počátcích řečového vývoje. Československá psychologie, 50(4), 327-341. Retrieved from: http://search.proquest.com/docview/235723665?accountid=15618</ref> |
==== Vnitřní řeč ==== | ==== Vnitřní řeč ==== | ||
| − | Na začátku školního věku nedochází k zániku egocentrické řeči, ale k přechodu do řeči vnitřní, prostřednictvím které probíhá myšlení. | + | Na začátku školního věku nedochází k zániku egocentrické řeči, ale k přechodu do řeči vnitřní, prostřednictvím které probíhá [[myšlení]].<ref name="Vygotskij" /> Liší se u každého jednotlivce a na rozdíl od vnější řeči je '''útržkovitá.''' Složité myšlenky a struktury tak mohou být vyjádřeny jen jako zkratky (fragmenty).<ref name="Plháková">Plháková, A. (2007). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia.</ref> Znak se tedy stává '''psychickým nástrojem''', který působí na naše [[chování]] a ovlivňuje jej. Příkladem jsou děti, u kterých útlum vnitřního jazyka ještě tak vyvinutý a ony si nahlas říkají, co mají vykonat, nebo už konají.<ref>Nakonečný, M. (1999). Sociální psychologie. Praha: Academia.</ref> |
| − | <big>'''SOCIÁLNÍ ŘEČ → EGOCENTRICKÁ ŘEČ → VNITŘNÍ ŘEČ'''</big> | + | <big>'''SOCIÁLNÍ ŘEČ → EGOCENTRICKÁ ŘEČ → VNITŘNÍ ŘEČ'''</big><ref name="Plháková" /> |
=== Sociokulturní teorie === | === Sociokulturní teorie === | ||
| − | Klade důraz na sociální podmíněnost psychického vývoje. ( | + | Klade důraz na sociální podmíněnost [[Vývoj a rozvoj osobnosti|psychického vývoje]].<ref name="Vágnerová">Vágnerová, M. (2012). Vývojová psychologie. Praha: Karolinum.</ref> Dítě se tak vyvíjí díky kontaktu s okolím. Vygotskij tvrdí, že člověka nejvíce '''formují sociální zkušenosti''' se jinými lidmi, nejčastěji rodiči. Od nich se učí a přejímá hodnoty a znalosti předchozích generací. <ref name="Collinová" /> Bez interakce s okolím nemůže jedinec rozvinout své schopnosti.<ref name="Zaretskii">Zaretskii, V. K. (2009, November). The Zone of Proximal Development: What Vygotsky Did not have time to write. Journal of Russian & East European Psychology, 47(6), 70-93. doi: 10.2753/RPO1061-0405470604</ref> |
| − | Vygotského teorie vývoje je založena na cestě '''od socializace k individualizaci''' psychických funkcí. Vyšší psychické funkce se nejprve objevují ve formě společného chování dětí (chování při spolupráci s ostatními). Později se z těchto funkcí stávají vlastní psychické procesy. ( | + | Jakákoliv funkce v kulturním vývoji dítěte se vyskytuje dvakrát. Nejprve se objevuje mezi lidmi jako interpsychologická kategorie a až poté uvnitř dítěte jako kategorie intrapsychologická. Sociální vztahy mezi lidmi tvoří základ všech vyšších psychických funkcí.<ref>Wertsch, J. V., & Tulviste, P. (1992, July). L. S. Vygotsky and contemporary developmental psychology. Developmental Psychology, 28(4), 548-557. doi:10.1037/0012-1649.28.4.548</ref> Vygotského teorie vývoje je tedy založena na cestě '''od [[Socializace jedince|socializace]] k individualizaci''' psychických funkcí. Vyšší psychické funkce se nejprve objevují ve formě společného [[chování]] dětí (chování při spolupráci s ostatními). Později se z těchto funkcí stávají vlastní psychické procesy.<ref>Obukhova, L. F. (2012, March). Vygotsky and Developmental Psychology in his and our Time. Cultural-Historical Psychology, (1), 51-58. Retrieved from: http://web.b.ebscohost.com/ehost/pdfviewer/pdfviewer?sid=c9fb465f-25a1-4011-981c-28828d5fdb09%40sessionmgr111&vid=28&hid=109</ref> |
=== Zóna nejbližšího vývoje === | === Zóna nejbližšího vývoje === | ||
| − | Rozvoj dítěte probíhá efektivněji v případě, kdy je stanoven úkol, který může dítě s menší pomocí jiné osoby vyřešit. Dítě je vedeno k tomu, aby začalo přemýšlet jiným způsobem a hledalo další možná řešení. Oblast, která je připravena k dalšímu rozvoji se nazývá zónou nejbližšího (proximálního) vývoje. Jedná se tedy o '''rozpětí mezi aktuální úrovní dětských schopností a výkonem, kterého může dítě dosáhnout s pomocí zkušenější osoby.''' | + | [[Soubor:ZNV.png|náhled|vlevo|Zóna nejbližšího vývoje]] |
| + | Rozvoj dítěte probíhá efektivněji v případě, kdy je stanoven úkol, který může dítě s menší pomocí jiné osoby vyřešit. Dítě je vedeno k tomu, aby začalo přemýšlet jiným způsobem a hledalo další možná řešení. Oblast, která je připravena k dalšímu rozvoji se nazývá zónou nejbližšího (proximálního) vývoje. Jedná se tedy o '''rozpětí mezi aktuální úrovní dětských [[Schopnosti|schopností]] a výkonem, kterého může dítě dosáhnout s pomocí zkušenější osoby.'''<ref name="Vágnerová" /> Je prokázáno, že to, co dítě umí v jednom stadiu daného věku, se realizuje a přechází na rovinu aktuálního vývoje v druhém stadiu – tedy to, co umí dítě dnes udělat za spolupráce, bude zítra provádět samostatně.<ref name="Vygotskij" /> | ||
| − | Zóna nejbližšího vývoje může mít '''různou šířku,''' která tak vytváří rozdíly mezi dětmi (např. dva chlapci mohou být na stejné úrovni vývoje i ve stejném věku, ale jeden z nich má zónu nejbližšího vývoje čtyři roky před svým mentálním věkem a druhý jen jeden rok před ním). Na tyto odlišnosti by se měl brát ohled během vzdělávacího procesu. | + | Zóna nejbližšího vývoje může mít '''různou šířku,''' která tak vytváří rozdíly mezi dětmi (např. dva chlapci mohou být na stejné úrovni vývoje i ve stejném věku, ale jeden z nich má zónu nejbližšího vývoje čtyři roky před svým mentálním věkem a druhý jen jeden rok před ním). Na tyto odlišnosti by se měl brát ohled během vzdělávacího procesu.<ref name="Zaretskii" /> |
| − | Podle Vygotského by teorie zóny nejbližšího vývoje měla být aplikována i do jiných oblastí osobnosti, než jen do psychického vývoje. ( | + | Podle Vygotského by teorie zóny nejbližšího vývoje měla být aplikována i do jiných oblastí osobnosti, než jen do [[Vývoj a rozvoj osobnosti|psychického vývoje]].<ref name="Zaretskii">Zaretskii, V. K. (2009, November). The Zone of Proximal Development: What Vygotsky Did not have time to write. Journal of Russian & East European Psychology, 47(6), 70-93. doi: 10.2753/RPO1061-0405470604</ref> |
== Vygotskij a Piaget == | == Vygotskij a Piaget == | ||
| − | Lev Semjonovič Vygotskij se pracemi Jeana Piageta o myšlení a řeči zabýval, inspiroval se jimi, ale v mnoha ohledech se proti nim vymezoval. Tito dva psychologové byli proto '''často stavěni do opozice.''' | + | Lev Semjonovič Vygotskij se pracemi [[Jean Piaget|Jeana Piageta]] o [[Myšlení|myšlení]] a řeči zabýval, inspiroval se jimi, ale v mnoha ohledech se proti nim vymezoval. Tito dva psychologové byli proto '''často stavěni do opozice.''' |
| − | * ''' | + | * '''Vygotskij''' - sociokulturní koncepce podmíněnosti jazyka a myšlení zdůrazňuje vnější vlivy na [[Psychika (formy, dimenze, funkce)|lidskou psychiku]] a klade velký důraz na [[Učení|učení]] |
| − | * '''Piaget''' - vnějšími determinantami se příliš nezabývá, naopak se soustředí na vnitřní procesy, mentální konstrukty a reprezentace | + | * '''Piaget''' - vnějšími determinantami se příliš nezabývá, naopak se soustředí na vnitřní procesy, [[Mentální reprezentace|mentální konstrukty a reprezentace]]<ref name="Vygotskij" /> |
| − | V současnosti se dospělo k tomu, že názory Vygotského a Piageta nejsou ve velkém rozporu. Spíše je třeba chápat jejich teorie jako '''syntézu''', které využívá např. kognitivní psycholingvistika. Ta ukazuje, že všechny kognitivní konstrukty jsou vytvářeny jak učením, tak zkušeností i interakcemi s prostředím. | + | V současnosti se dospělo k tomu, že názory Vygotského a Piageta nejsou ve velkém rozporu. Spíše je třeba chápat jejich teorie jako '''syntézu''', které využívá např. kognitivní psycholingvistika. Ta ukazuje, že všechny kognitivní konstrukty jsou vytvářeny jak [[Učení|učením]], tak zkušeností i [[Interakce rodič - dítě|interakcemi s prostředím]].<ref name="Vygotskij" /> |
== Odkazy == | == Odkazy == | ||
| Řádek 61: | Řádek 62: | ||
<references /> | <references /> | ||
| − | + | === Použitá literatura === | |
| − | + | * Atkinson, R. L. (2003). ''Psychologie.'' (2. vyd.) Praha: Portál. | |
| − | + | * Collinová, C. (2014). ''Kniha psychologie.'' Praha: Euromedia Group. | |
| − | + | * Nakonečný, M. (1999). ''Sociální psychologie.'' Praha: Academia. | |
| − | + | * Nakonečný, M. (2013). ''Lexikon psychologie.'' (2. vyd.). Praha: Vodnář. | |
| − | + | * Plháková, A. (2007). ''Učebnice obecné psychologie.'' Praha: Academia. | |
| − | + | * Vágnerová, M. (2012). ''Vývojová psychologie.'' Praha: Karolinum. | |
| − | + | * Vygotskij, L. S. (2004). ''Psychologie myšlení a řeči.'' Praha: Portál. | |
| − | |||
| − | |||
| − | === | + | === Doporučená literatura === |
| − | + | * Vygotskij, L. S. (1981). ''Psychologie umění.'' Praha: Odeon. | |
| − | + | * Vygotskij, L. S. (1976). ''Vývoj vyšších psychických funkcí.'' Praha: SPN. | |
| − | |||
| − | |||
| − | |||
| − | |||
| − | Vygotskij, L. S. ( | ||
=== Zdroje obrázků === | === Zdroje obrázků === | ||
| Řádek 96: | Řádek 90: | ||
=== Klíčová slova === | === Klíčová slova === | ||
Vygotskij, zóna nejbližšího vývoje, vnitřní řeč, egocentrická řeč, sociální řeč, myšlení, externalizace, internalizace, sociokulturní teorie, psycholingvistika | Vygotskij, zóna nejbližšího vývoje, vnitřní řeč, egocentrická řeč, sociální řeč, myšlení, externalizace, internalizace, sociokulturní teorie, psycholingvistika | ||
| + | [[Kategorie: Základy obecné psychologie|*]] | ||
| + | [[Kategorie: Dějiny psychologie|*]] | ||
Aktuální verze z 4. 12. 2014, 22:37
Lev Semjonovič Vygotskij (17. listopadu 1896 – 11. června 1934) byl významný ruský psycholog zabývající se kognitivním vývojem. Známá je především jeho sociokulturní teorie učení, která zdůrazňuje význam společenství při učení a vývoji.[1] Ústředním bodem pro něj byla řeč a na toto téma také publikoval svou nejznámější práci Myšlení a řeč.
„Sami sebou se stáváme skrze druhé.“ (Vygotskij)
Život
Vygotskij se narodil ve městě Orša na území dnešního Běloruska. Už od studií na gymnáziu vynikal nad ostatními spolužáky, zajímal se o divadlo a také o literaturu. Mezi roky 1914 a 1917 studoval práva na moskevské univerzitě a zároveň také psychologii, filozofii a historii na prestižní Šaňavského univerzitě. Po absolvování pracoval několik let jako učitel, přednášel a začal publikovat. K výraznému zlomu došlo v roce 1924, kdy Vygotskij představil na psychoneurologickém kongresu v Leningradě svůj referát. Jeho práce zaujala odborníky natolik, že mu byla nabídnuta práce v Psychologickém ústavu v Moskvě. O rok později zde dokončil svou dizertační práci Psychologie umění. Vygotského význam začal stoupat a postupně vytvořil velmi kvalitní tým nadaných studentů a vědců (např. Alexandr R. Lurija nebo Alexej N. Leonťjev). Skupina se zaměřovala především na vývoj řeči dětí žijících v různých sociokulturních prostředích, a položila tak základy pro psycholingvistiku, která se začala významně rozvíjet až v 60. letech 20. století.[2]
Vygotskij se věnoval také problematice školního vzdělávání a handicapovaných dětí. Roku 1925 založil Laboratoř psychologie pro abnormální děti (později Ústav defektologie Akademie pedagogických věd). Neustále cestoval, přednášel a pomáhal zakládat psychologické laboratoře i na jiných místech v Rusku. Zásadní pro něj bylo seznámení s teoriemi Jeana Piageta, vůči kterým se v některých případech vymezoval. Ke konci svého života pracoval na knize Myšlení a řeč, ale jejího vydání se už nedožil. Zemřel na tuberkulózu ve svých 38 letech, je pohřben na hřbitově v Moskvě. Vygotskij byl ženatý a měl dvě dcery.[2]
Dílo
Vztah myšlení a řeči
Vygotského je možné považovat za předchůdce sémiotiky (nauky o znacích). Řeč podle něj hraje zásadní roli ve vývoji jedince. Primárně slouží k dorozumívání, ale také jejím prostřednictvím probíhá myšlení. V prvních fázích života jsou slova jen jakási citově zabarvená zvolání, postupně začínají pojmenovávat předměty, až nakonec označují abstraktní pojmy.[3]
- internalizace (zvnitřnění) - dítě si zvnitřňuje instrukce, které mu rodiče dávají prostřednictvím slov
- externalizace (zvnějšnění) - při řešení problémů dítě pokyny užívá ve formě vlastní vnitřní řeči[4]
Jedince si tak sám sobě poskytuje vedení a směr (např. chce-li si dítě zavázat tkaničku, používá při tom pokyny, které slyšelo od rodičů).[3]
Sociální řeč
Dítě si ji osvojuje jako první. Vyskytuje se v prvních dvou letech života, kdy se dítě potřebuje dorozumět s okolním světem. Myšlení je neverbální a v této fázi ještě žádná souvislost mezi řečí a myšlením neexistuje.[5]
Egocentrická řeč
Přibližně ve dvou letech života se začínají objevovat první monology dítěte. To mluví samo se sebou a díky tomu usměrňuje své myšlení. Postupně vzniká egocentrická řeč, která řídí a organizuje myšlení a chování.[2] Právě egocentrická řeč byla předmětem sporu mezi Vygotským a Piagetem. Podle Vygotského je to řeč pro sebe, která nepotřebuje posluchače a která má různé varianty.
- expresivní – dítě bez ohledu na posluchače vyjadřuje své pocity
- regulační – dítě řídí pokyny své vlastní chování, může rovněž fungovat jako prostředek myšlení[6]
Dle Vygotského se tedy nachází mezi vnější komunikační řečí a vnitřní. Vzniká přenesením chování dítěte v sociálním prostředí do jeho vlastních vnitřních psychických funkcí. Dítě v některých situacích myslí nahlas a rozmlouvá samo se sebou, jako kdyby rozmlouvalo se skutečnými lidmi.[6]
Vnitřní řeč
Na začátku školního věku nedochází k zániku egocentrické řeči, ale k přechodu do řeči vnitřní, prostřednictvím které probíhá myšlení.[2] Liší se u každého jednotlivce a na rozdíl od vnější řeči je útržkovitá. Složité myšlenky a struktury tak mohou být vyjádřeny jen jako zkratky (fragmenty).[5] Znak se tedy stává psychickým nástrojem, který působí na naše chování a ovlivňuje jej. Příkladem jsou děti, u kterých útlum vnitřního jazyka ještě tak vyvinutý a ony si nahlas říkají, co mají vykonat, nebo už konají.[7]
SOCIÁLNÍ ŘEČ → EGOCENTRICKÁ ŘEČ → VNITŘNÍ ŘEČ[5]
Sociokulturní teorie
Klade důraz na sociální podmíněnost psychického vývoje.[8] Dítě se tak vyvíjí díky kontaktu s okolím. Vygotskij tvrdí, že člověka nejvíce formují sociální zkušenosti se jinými lidmi, nejčastěji rodiči. Od nich se učí a přejímá hodnoty a znalosti předchozích generací. [1] Bez interakce s okolím nemůže jedinec rozvinout své schopnosti.[9]
Jakákoliv funkce v kulturním vývoji dítěte se vyskytuje dvakrát. Nejprve se objevuje mezi lidmi jako interpsychologická kategorie a až poté uvnitř dítěte jako kategorie intrapsychologická. Sociální vztahy mezi lidmi tvoří základ všech vyšších psychických funkcí.[10] Vygotského teorie vývoje je tedy založena na cestě od socializace k individualizaci psychických funkcí. Vyšší psychické funkce se nejprve objevují ve formě společného chování dětí (chování při spolupráci s ostatními). Později se z těchto funkcí stávají vlastní psychické procesy.[11]
Zóna nejbližšího vývoje
Rozvoj dítěte probíhá efektivněji v případě, kdy je stanoven úkol, který může dítě s menší pomocí jiné osoby vyřešit. Dítě je vedeno k tomu, aby začalo přemýšlet jiným způsobem a hledalo další možná řešení. Oblast, která je připravena k dalšímu rozvoji se nazývá zónou nejbližšího (proximálního) vývoje. Jedná se tedy o rozpětí mezi aktuální úrovní dětských schopností a výkonem, kterého může dítě dosáhnout s pomocí zkušenější osoby.[8] Je prokázáno, že to, co dítě umí v jednom stadiu daného věku, se realizuje a přechází na rovinu aktuálního vývoje v druhém stadiu – tedy to, co umí dítě dnes udělat za spolupráce, bude zítra provádět samostatně.[2]
Zóna nejbližšího vývoje může mít různou šířku, která tak vytváří rozdíly mezi dětmi (např. dva chlapci mohou být na stejné úrovni vývoje i ve stejném věku, ale jeden z nich má zónu nejbližšího vývoje čtyři roky před svým mentálním věkem a druhý jen jeden rok před ním). Na tyto odlišnosti by se měl brát ohled během vzdělávacího procesu.[9]
Podle Vygotského by teorie zóny nejbližšího vývoje měla být aplikována i do jiných oblastí osobnosti, než jen do psychického vývoje.[9]
Vygotskij a Piaget
Lev Semjonovič Vygotskij se pracemi Jeana Piageta o myšlení a řeči zabýval, inspiroval se jimi, ale v mnoha ohledech se proti nim vymezoval. Tito dva psychologové byli proto často stavěni do opozice.
- Vygotskij - sociokulturní koncepce podmíněnosti jazyka a myšlení zdůrazňuje vnější vlivy na lidskou psychiku a klade velký důraz na učení
- Piaget - vnějšími determinantami se příliš nezabývá, naopak se soustředí na vnitřní procesy, mentální konstrukty a reprezentace[2]
V současnosti se dospělo k tomu, že názory Vygotského a Piageta nejsou ve velkém rozporu. Spíše je třeba chápat jejich teorie jako syntézu, které využívá např. kognitivní psycholingvistika. Ta ukazuje, že všechny kognitivní konstrukty jsou vytvářeny jak učením, tak zkušeností i interakcemi s prostředím.[2]
Odkazy
Reference
- ↑ 1,0 1,1 Collinová, C. (2014). Kniha psychologie. Praha: Euromedia Group
- ↑ 2,0 2,1 2,2 2,3 2,4 2,5 2,6 Vygotskij, L. S. (2004). Psychologie myšlení a řeči. Praha: Portál.
- ↑ 3,0 3,1 Atkinson, R. L. (2003). Psychologie. (2. vyd.) Praha: Portál.
- ↑ Nakonečný, M. (2013). Lexikon psychologie. (2. vyd.). Praha: Vodnář.
- ↑ 5,0 5,1 5,2 Plháková, A. (2007). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia.
- ↑ 6,0 6,1 Šulová, L. (2006). Specifický vliv otcovské a mateřské mluvy v počátcích řečového vývoje. Československá psychologie, 50(4), 327-341. Retrieved from: http://search.proquest.com/docview/235723665?accountid=15618
- ↑ Nakonečný, M. (1999). Sociální psychologie. Praha: Academia.
- ↑ 8,0 8,1 Vágnerová, M. (2012). Vývojová psychologie. Praha: Karolinum.
- ↑ 9,0 9,1 9,2 Zaretskii, V. K. (2009, November). The Zone of Proximal Development: What Vygotsky Did not have time to write. Journal of Russian & East European Psychology, 47(6), 70-93. doi: 10.2753/RPO1061-0405470604
- ↑ Wertsch, J. V., & Tulviste, P. (1992, July). L. S. Vygotsky and contemporary developmental psychology. Developmental Psychology, 28(4), 548-557. doi:10.1037/0012-1649.28.4.548
- ↑ Obukhova, L. F. (2012, March). Vygotsky and Developmental Psychology in his and our Time. Cultural-Historical Psychology, (1), 51-58. Retrieved from: http://web.b.ebscohost.com/ehost/pdfviewer/pdfviewer?sid=c9fb465f-25a1-4011-981c-28828d5fdb09%40sessionmgr111&vid=28&hid=109
Použitá literatura
- Atkinson, R. L. (2003). Psychologie. (2. vyd.) Praha: Portál.
- Collinová, C. (2014). Kniha psychologie. Praha: Euromedia Group.
- Nakonečný, M. (1999). Sociální psychologie. Praha: Academia.
- Nakonečný, M. (2013). Lexikon psychologie. (2. vyd.). Praha: Vodnář.
- Plháková, A. (2007). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia.
- Vágnerová, M. (2012). Vývojová psychologie. Praha: Karolinum.
- Vygotskij, L. S. (2004). Psychologie myšlení a řeči. Praha: Portál.
Doporučená literatura
- Vygotskij, L. S. (1981). Psychologie umění. Praha: Odeon.
- Vygotskij, L. S. (1976). Vývoj vyšších psychických funkcí. Praha: SPN.
Zdroje obrázků
1. Wikimedia Commons - http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Lev_Vygotsky_1896-1934.jpg?uselang=cs
2. Wikimedia Commons - http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Zone_of_proximal_development.svg
Související články
Externí odkazy
L. S. Vygotskij na anglické wikipedii
L. S. Vygotskij na české wikipedii
Zóna nejbližšího vývoje na anglické wikipedii
Klíčová slova
Vygotskij, zóna nejbližšího vývoje, vnitřní řeč, egocentrická řeč, sociální řeč, myšlení, externalizace, internalizace, sociokulturní teorie, psycholingvistika
Text je dostupný pod licencí Creative Commons Uveďte autora 3.0 Česko při dodržení případných autorských práv a dalších podmínek
© 2013 ISSN: 2336-5897
