Nejstarší představy o duši (starověké kultury): Porovnání verzí
(Není zobrazeno 9 mezilehlých verzí od 4 dalších uživatelů.) | |||
Řádek 1: | Řádek 1: | ||
− | + | == Nejstarší představy o duši == | |
− | + | * Psychologie se dlouho vyvíjela jako součást filozofie. Teprve německý filozof '''Christian Wolff''' použil V 18. století pro nauku o duševním životě název psychologie. Po vydělení psychologie z filozofie v 19. století trvalo ještě celá desetiletí, než vznikl obor dějiny psychologie. Určitým mezníkem je rok '''1965''', kdy začal v USA vycházet časopis ''Journal of the History of the Behavioral Sciences''. | |
− | + | * Dodnes je však pojetí dějin psychologie nejednotné; výběr témat je ovlivněn apriorní filozofickou pozicí vyučujícího. Při periodizaci dějin psychologie se tradičně začínalo u řecké filozofie, ale pozoruhodné psychologické názory lze najít už ve staré Indii a Číně. Z indických a čínských náboženských a myšlenkových systémů vydatně čerpá zejména '''transpersonální psychologie'''<ref>Nakonečný, M. (1995). Průvodce dějinami psychologie. Praha: SPN.</ref>. | |
− | + | * V nejrannějších dobách byla ústřední otázkou '''filozofické psychologie''' '''''podstata duševna''''', v této době se však ještě neuvažovalo o duševnu či psychice, nýbrž o '''duši''' neboli '''psyché'''. Uvažovali tedy o duši a o její podstatě, o jejích vztazích k tělu, k okolnímu světu. | |
− | + | * Dějiny filosofické psychologie jsou ve svém ústředním pásmu dějinami '''pojmu a problému duše'''. | |
− | + | * Jisté ponětí o duši existovalo v obecném povědomí již předtím, než myslitelé počali vyvíjet a různě formulovat filosofický pojem duše. | |
− | + | * '''Primitivní předtavy o duši''' se dají studovat jednak na základě historických památek, dochovaných od různých kultur, jednak na názorech o duši a s nimi souvisejících zvycích a obřadech zjištěných u rozmanitých etnických skupin primitivní kulturní úrovně a kultur zatím nedotčených vlivem civilizace<ref>Stavěl, J. (1972). Antická psychologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. </ref>. | |
− | + | ||
− | + | == Animismus == | |
− | + | * V 70. letech 19. století anglický etnolog E.B. Tylor (1897) vytvořil '''teorii animismu'''. | |
− | + | * Podle té jsou v mysli divocha '''2 skupiny biologických otázek''': '''1.''' na čem se zakládá rozdíl mezi mrtvým a živým tělem; co je příčinou bdění, spánku, stavu vytržení, nemoci a smrti. '''2.''' co jsou ony lidské podoby, které se zjevují ve snech a vizích. | |
− | + | * Jevy této druhé skupiny byly použity k vysvětlení rozdílu mezi tělem oživeným a mrtvém, a tak vznikla představa '''ducha''' = netělesný obraz mající povahu páry, jež je příčinou života a myšlení jednotlivce, ve kterém sídlí; může tělo opouštět, je neviditelný a neuchopitelný, ale může projevit také fyzickou sílu. | |
− | + | * Člověk je tedy brán dualisticky – složení '''ducha a těla'''. | |
− | + | ||
− | + | == Životné duše == | |
− | + | * V '''primitivních kulturách''' existují mnohé další představy o duši, dokonce u téže skupiny se i více představ chaoticky prolíná. | |
− | + | * Nejrozšířenější je koexistence dvou přestav duše: '''1. duše životodárná patřící živému člověku''' a '''2. duše zemřelého'''. Psychologicky jde o odlišné představy, založené na zkušenostech a zážitcích odlišného citového zabarvení. Zemřelý je něčím tajuplným, budícím hrůzu. Dotykem s mrtvým se člověk, podle rozšířených pověr, stával ''„nečistým“'' v magickém smyslu. Duch mrtvého začíná existovat až od okamžiku smrti. | |
− | + | * Termín '''životné (životodárné) duše''' zahrnuje řadu různých představ:<br /> | |
− | + | '''a) Krevní duše''' – duší je materialisticky míněna ''krev''; krev je nositelem životní síly, proto napitím se krve obětovaného člověka lze si přisvojit jeho životní sílu - odtud pramení obava ze ztráty vlastní krve.<br /> | |
− | + | '''b) Orgánová duše''' – zejména ''srdce, vnější pohlavní orgány, ledviny a tukový polštář ledvin''; duší je míněn materialisticky orgán ale i životnost vůbec.<br /> | |
− | + | '''c) Dechová duše''' – známkou smrti je ztráta pohyblivosti a tedy i dýchání,; etymologickým základem slova duše je slovo dýchat; je nehmatatelná, někdy viditelná ve formě páry; byla podkladem pro předfilosofické představy o duševnu u starých Řeků. O představách Řeků vycházíme z homérských eposů, kde se užívají slova '''psyché a thymos'''. Pokud se v Homérovi mluví o psyché lidí živých, znamená toto slovo asi tolik co život.<br /> | |
− | + | '''d)Thymos''' – patří do období Homérova Řecka. Je to vše, co oživuje - projevuje se v podobě ''afektů, citových vzruchů, myšlení, chtění, rozhodování se, paměti''. Souvisí s ostatními představami životné duše - uniká z rány krví, je v hrudi atd. K smrti dochází únikem thymos z těla. Thymos svým způsobem spojuje ''dechovou a krevní duši'', je-li člověk ve smrtelných mdlobách může se mu pravidelným dechem opět vrátit thymos do bránice.<br /> | |
− | + | * '''Psyché''' - podle Homéra vychází z těla umírajícího ústy nebo krvácející ranou a v okamžiku smrti se od člověka odpoutává. Mluví as o ní jen v souvislosti s umírajícím, nevíme proto jako funkci měla v těle živého. Je ''matná, bez jasného vědomí, tupá, bez vůle a citových vznětů, lhostejná''. Je tedy věrným obrazem odhmotnělého těla mrtvého - psyché sama se může oživit jen výjimečně vypitím většího množství krve<ref>Stavěl, J. (1972). Antická psychologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. </ref>. | |
− | ''' | + | |
− | + | == Psychologické názory ve starém Egyptě == | |
− | + | * Zde se okolo 4. tis. př. n. l. vytvářely patrně nejstarší názory na duševní život člověka. | |
− | + | * Prameny, z nichž lze zjistit názory starých Egypťanů jsou různé texty na papyrech, sloupech a zdech chrámů, hrobek a pyramid, texty z ''Knihy mrtvých'' či zjevně nejstarší psychologické pojednání ''Rozhovor životem unaveného se svou duší''. | |
− | + | * Za centrum duševního života bylo pokládáno '''srdce a dále pak kosti a krev'''. | |
− | + | * Duch je nadřazen nad tělo a je nesmrtelný - po smrti se převtěluje a prochází všemi druhy tvorů nebo zůstává upoutána k tělu mrtvého nebo žije v říši mrtvých | |
− | + | * Staří Egypťané rozeznávali na člověku '''7 principů''':<br /> | |
− | + | 1. člověk = '''fyzické tělo''' (Chat)<br /> | |
− | + | 2. '''nehmotné tělo''' jako obraz hmotného (Ka)<br /> | |
− | + | 3. '''animální nižší duše''' vázaná na krev (Habi)<br /> | |
− | + | 4. '''duše''' (Ba), odpovídá životné řecké psyché<br /> | |
− | + | 5. '''životní síla''' (Ankh)<br /> | |
− | + | 6. '''duchovní duše''' (Chejbi)<br /> | |
− | + | 7. '''božský duch''' (Ku)<ref>Nakonečný, M. (1995). Průvodce dějinami psychologie. Praha: SPN.</ref> | |
− | + | ||
− | + | == Odkazy == | |
− | + | ||
− | '' | + | === Reference === |
− | + | ||
− | + | <references /> | |
− | + | ||
− | + | === Použitá literatura === | |
− | + | ||
− | + | * Greenwood, J. D. (2015). A conceptual history of psychology: exploring the tangled web. Cambridge University Press. | |
− | + | ||
− | < | + | * Tretera, I. (2006). Nástin dějin evropského myšlení: od Thaléta k Rousseauovi. V Praze: Paseka. |
− | + | ||
− | + | === Doporučená literatura === | |
− | + | ||
− | + | * Störig, H. J. (2007). Malé dějin filsofie. Praha: Karmelitánské nakladatelství. | |
− | + | ||
− | ''' | + | |
− | + | [[Kategorie: Dějiny psychologie|*]] | |
− | + | ||
− | + | ||
− | + | ||
− | + | ||
− | + | ||
− | + | ||
− | <br /> | + | |
− | ''' | + | [[Kategorie: Dějiny psychologie|*]] |
− | |||
− | |||
− | |||
− | |||
− | |||
− | |||
− | |||
− | |||
− | |||
− | |||
− | |||
− | |||
− | |||
− | :: | ||
− | |||
− | |||
− | |||
− | : | ||
− | |||
− | |||
− | |||
− | |||
− | |||
− | |||
− | |||
− | : |
Aktuální verze z 2. 5. 2016, 13:36
Obsah
Nejstarší představy o duši
- Psychologie se dlouho vyvíjela jako součást filozofie. Teprve německý filozof Christian Wolff použil V 18. století pro nauku o duševním životě název psychologie. Po vydělení psychologie z filozofie v 19. století trvalo ještě celá desetiletí, než vznikl obor dějiny psychologie. Určitým mezníkem je rok 1965, kdy začal v USA vycházet časopis Journal of the History of the Behavioral Sciences.
- Dodnes je však pojetí dějin psychologie nejednotné; výběr témat je ovlivněn apriorní filozofickou pozicí vyučujícího. Při periodizaci dějin psychologie se tradičně začínalo u řecké filozofie, ale pozoruhodné psychologické názory lze najít už ve staré Indii a Číně. Z indických a čínských náboženských a myšlenkových systémů vydatně čerpá zejména transpersonální psychologie[1].
- V nejrannějších dobách byla ústřední otázkou filozofické psychologie podstata duševna, v této době se však ještě neuvažovalo o duševnu či psychice, nýbrž o duši neboli psyché. Uvažovali tedy o duši a o její podstatě, o jejích vztazích k tělu, k okolnímu světu.
- Dějiny filosofické psychologie jsou ve svém ústředním pásmu dějinami pojmu a problému duše.
- Jisté ponětí o duši existovalo v obecném povědomí již předtím, než myslitelé počali vyvíjet a různě formulovat filosofický pojem duše.
- Primitivní předtavy o duši se dají studovat jednak na základě historických památek, dochovaných od různých kultur, jednak na názorech o duši a s nimi souvisejících zvycích a obřadech zjištěných u rozmanitých etnických skupin primitivní kulturní úrovně a kultur zatím nedotčených vlivem civilizace[2].
Animismus
- V 70. letech 19. století anglický etnolog E.B. Tylor (1897) vytvořil teorii animismu.
- Podle té jsou v mysli divocha 2 skupiny biologických otázek: 1. na čem se zakládá rozdíl mezi mrtvým a živým tělem; co je příčinou bdění, spánku, stavu vytržení, nemoci a smrti. 2. co jsou ony lidské podoby, které se zjevují ve snech a vizích.
- Jevy této druhé skupiny byly použity k vysvětlení rozdílu mezi tělem oživeným a mrtvém, a tak vznikla představa ducha = netělesný obraz mající povahu páry, jež je příčinou života a myšlení jednotlivce, ve kterém sídlí; může tělo opouštět, je neviditelný a neuchopitelný, ale může projevit také fyzickou sílu.
- Člověk je tedy brán dualisticky – složení ducha a těla.
Životné duše
- V primitivních kulturách existují mnohé další představy o duši, dokonce u téže skupiny se i více představ chaoticky prolíná.
- Nejrozšířenější je koexistence dvou přestav duše: 1. duše životodárná patřící živému člověku a 2. duše zemřelého. Psychologicky jde o odlišné představy, založené na zkušenostech a zážitcích odlišného citového zabarvení. Zemřelý je něčím tajuplným, budícím hrůzu. Dotykem s mrtvým se člověk, podle rozšířených pověr, stával „nečistým“ v magickém smyslu. Duch mrtvého začíná existovat až od okamžiku smrti.
- Termín životné (životodárné) duše zahrnuje řadu různých představ:
a) Krevní duše – duší je materialisticky míněna krev; krev je nositelem životní síly, proto napitím se krve obětovaného člověka lze si přisvojit jeho životní sílu - odtud pramení obava ze ztráty vlastní krve.
b) Orgánová duše – zejména srdce, vnější pohlavní orgány, ledviny a tukový polštář ledvin; duší je míněn materialisticky orgán ale i životnost vůbec.
c) Dechová duše – známkou smrti je ztráta pohyblivosti a tedy i dýchání,; etymologickým základem slova duše je slovo dýchat; je nehmatatelná, někdy viditelná ve formě páry; byla podkladem pro předfilosofické představy o duševnu u starých Řeků. O představách Řeků vycházíme z homérských eposů, kde se užívají slova psyché a thymos. Pokud se v Homérovi mluví o psyché lidí živých, znamená toto slovo asi tolik co život.
d)Thymos – patří do období Homérova Řecka. Je to vše, co oživuje - projevuje se v podobě afektů, citových vzruchů, myšlení, chtění, rozhodování se, paměti. Souvisí s ostatními představami životné duše - uniká z rány krví, je v hrudi atd. K smrti dochází únikem thymos z těla. Thymos svým způsobem spojuje dechovou a krevní duši, je-li člověk ve smrtelných mdlobách může se mu pravidelným dechem opět vrátit thymos do bránice.
- Psyché - podle Homéra vychází z těla umírajícího ústy nebo krvácející ranou a v okamžiku smrti se od člověka odpoutává. Mluví as o ní jen v souvislosti s umírajícím, nevíme proto jako funkci měla v těle živého. Je matná, bez jasného vědomí, tupá, bez vůle a citových vznětů, lhostejná. Je tedy věrným obrazem odhmotnělého těla mrtvého - psyché sama se může oživit jen výjimečně vypitím většího množství krve[3].
Psychologické názory ve starém Egyptě
- Zde se okolo 4. tis. př. n. l. vytvářely patrně nejstarší názory na duševní život člověka.
- Prameny, z nichž lze zjistit názory starých Egypťanů jsou různé texty na papyrech, sloupech a zdech chrámů, hrobek a pyramid, texty z Knihy mrtvých či zjevně nejstarší psychologické pojednání Rozhovor životem unaveného se svou duší.
- Za centrum duševního života bylo pokládáno srdce a dále pak kosti a krev.
- Duch je nadřazen nad tělo a je nesmrtelný - po smrti se převtěluje a prochází všemi druhy tvorů nebo zůstává upoutána k tělu mrtvého nebo žije v říši mrtvých
- Staří Egypťané rozeznávali na člověku 7 principů:
1. člověk = fyzické tělo (Chat)
2. nehmotné tělo jako obraz hmotného (Ka)
3. animální nižší duše vázaná na krev (Habi)
4. duše (Ba), odpovídá životné řecké psyché
5. životní síla (Ankh)
6. duchovní duše (Chejbi)
7. božský duch (Ku)[4]
Odkazy
Reference
- ↑ Nakonečný, M. (1995). Průvodce dějinami psychologie. Praha: SPN.
- ↑ Stavěl, J. (1972). Antická psychologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.
- ↑ Stavěl, J. (1972). Antická psychologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.
- ↑ Nakonečný, M. (1995). Průvodce dějinami psychologie. Praha: SPN.
Použitá literatura
- Greenwood, J. D. (2015). A conceptual history of psychology: exploring the tangled web. Cambridge University Press.
- Tretera, I. (2006). Nástin dějin evropského myšlení: od Thaléta k Rousseauovi. V Praze: Paseka.
Doporučená literatura
- Störig, H. J. (2007). Malé dějin filsofie. Praha: Karmelitánské nakladatelství.