Sociální kognice

Sociální poznávání a interpretace

• Sociální poznávání se stává důležitým tématem sociální psychologie v posledních 15 - 20 letech
• jde o studium sociální reality, tedy způsobu jakým člověk poznává druhého, skupinu, interpersonální stavy a situace
• sociální poznávání se většinou chápe jako studium toho, jak člověk poznává sociální realitu, která ho obklopuje, svůj sociální svět
• v podstatě každý z nás vnímá věci od druhých odlišně
• závisí to na jedincově zkušenosti, momentálním stavu, motivech a kontextu
• Hartley a Hartley uvádí, že vliv sociální determinace se projevuje třemi způsoby:

1. vytváří se struktura vnímání
2. určují se vztahy mezi objekty
3. probíhá afektivní zabarvování

• nejvlivnějšími přístupy jsou:

1. asocianismus
2. proti němu stojí gestalt přístup
3. v 60. letech se začal prosazovat kognitivismus a modely zpracovávání informací

Asocianistický model

• postuluje kognitivní elementy (poznatky a pojmy) a od nich postupuje
• ke složitým schématům asociace (podobnost, frekvence, novost, sémantická příbuznost, princip dobré formy)

Konstruktivistické modely

• kladou důraz na aktivní konstrukci poznání poznávajícím
• teoretickými konstrukty zde jsou prototypy či scénáře
• právě na jejich základě probíhá poznávání

Historicky lze rozlišit ještě jednu kategorii přístupů a sice podle "tvrdosti":

• Měkký přístup

• soustředí se na kompilaci výsledků jednotlivých výzkumů a popis
• mechanismů poznávání, nikoliv na vysvětlování jejich vzniku
• tento přístup se používal od třicátých do padesátých let 20. Století
• v šedesátých letech se začíná prosazovat

• Tvrdý přístup

• je spojený s kognitivistickou metodologií
• soustředí se na odhalování základních mechanismů poznávání
• ztrácí se v něm orientace na jednotlivce, používá se počítačových
• simulací (Schneider)
• proti němu se však zvedá opozice, která se snaží o integraci kognitivních a sociálních procesů a zkoumá vztah všeobecného a sociálního poznávání

• kde jsou tedy odlišnosti poznávání sociálního předmětu a neživého?
• poznávání se stává sociálním, jestliže jde o sociální objekt
• sociální předměty se liší od neživých tím, že ovlivňují prostředí, sociální se odehrává vždy v dyádě, lidé se více mění v čase

Interpretace sociální reality, teorie atribuce

• atribuce - připisování příčin vlastnímu či cizímu vlivu
• způsobena tím, že člověk musí neustále vnímat nějakou kauzalitu
• nejhorším stresorem je pocit bezmoci, proto se snažíme vše si vysvětlovat

Atribuční výzkum se zabývá otázkou, jak lidé přisuzují příčinnost:

1. vlastnímu chování
2. chování druhých lidí
3. nepersonálním jevům ve svém sociálním prostředí

• poznání příčin umožňuje lidem přibližovat se k chápání světa jako světa stabilního, předvídatelného a kontrolovatelného
• předmětem zkoumání atribučních teorií je vnímání kauzality a důsledků takového vnímání
• jedná se subjektivní výklad jevů určováním jeho příčin (nezáměrné chování) či důvodů (záměrné, cílené)

Naivní psychologie F. Heidera

• jako první lokalizoval atribuční procesy (vysvětlování příčin úspěchu a neúspěchu)
• každý člověk se snaží dosáhnout stabilních a smysluplných dojmů o druhých
• snaha rekonstruovat způsob, jakým si ‚naivní psycholog‘ vysvětluje chování druhých
• rozlišoval 3 dimenze:

1. lokalizace (vnitřní x vnější)
2. stálost (stabilní x nestabilní)
3. kontrolovatelnost (kontrolovatelné x nekontrolovatelné)

• doplnili Fiske a Taylor (1984)
• těmito příčinami lidé popisují svůj či cizí úspěch a neúspěch ve výkonových úlohách
• tvrzení:
• Fiske, Taylor: lidé mají tendenci připisovat jevům spíše stabilní příčiny
• Jones, Davis: lidé mají tendenci připisovat jevům spíše situační příčiny

Příčiny:

• interní
• externí
• stabilní
• nestabilní
• kontrolované
• typické úsilí
• situační úsilí
• míra nároků
• pomoc jiných
• schopnosti
• nálada
• prostředí
• počasí

Základní teorie atribuce

• korespondující usuzování - lidé k chování, které vidí, přisuzují určité vlastnosti, korespondující charakteristiku člověka
• atribuce záměru: zda chování bylo účelné, zda člověk věděl o účincích tohoto chování, pokud zjistíme že ano, následuje atribuce dispozice
• atribuce dispozice: hledání, která charakteristika byla příčinou chování
• kovariance - společný výskyt, H. Kelley, srovnání jednání v minulosti a současnosti
• kovariační teorie - v různém čase a v různých situacích zjišťujeme, které faktory jsou přítomné, když se vyskytují či nevyskytují určité důsledky

• základní kritéria atribuce:
• distinktivnost - odlišnost, variabilita podnětu, nakolik člověk reaguje stejně v různých situacích
• konsensus - v jedné konkrétní situaci se chovají lidé stejným způsobem
• konzistence - soudržnost v čase, zda se člověk v dané situaci pokaždé zachová stejně

Teorie kauzálních schémat - Kelley

• koncepce jedince o způsobu vzájemného působení dvou nebo více příčinných faktorů vzhledem k určitým důsledkům
• schéma mnohonásobných dostatečných příčin - kterákoli z možných příčin je dostačující pro produkci daného výsledku
• schéma mnohonásobných nevyhnutelných příčin - musí působit více činitelů, aby se dosáhlo určitého účinku

Locus of control

• atribuční styly jsou styly připisování příčin
• J. B. Rotter definoval tzv. LOC - locus of control (místo řízení či kontroly)
• definoval takto dva styly: internalistický a externalistický
• přesvědčení subjektu, že je nebo není schopen kontrolovat dění, zejména v nestrukturované situaci

Internalisté

• mají pocit, že mohou ovlivňovat dění kolem sebe
• pro vysvětlení událostí hledají vnitřní příčiny
• záleží na nich, zda budou úspěšní

Externalisté

• nejsou si příliš jistí
• příčiny úspěchu a neúspěchu připisují vnějším příčinám
• chybí pocit kontroly nad životem (důležitý pro životní vyrovnanost)
• v naší kultuře tento styl snižuje aktivitu

Seligmanův atribuční styl

• Seligman přeučoval děti na základní škole z externalistů na internalisty
• když jsou lidé v depresi, vidí svět pořád jedním rigidním způsobem
• neúspěchy hodnotí jako vnitřní (já) s globálním účinkem
• příčiny jsou pro ně stabilní (působí stále) a neměnné
• jde o tzv. depresivní atribuční styl
• globální příčiny - např. nejde mi matematika, nemůžu uspět v ničem

Chyby v atribučních procesech

• základní atribuční chyba
• Ross
• přeceňujeme dispoziční charakteristiky - vysvětlování příčin a jevů podle dispozic jedince převládá nad daností situace
• tendence k sebeobranným atribucím:
• úspěch připisujeme sobě samému
• neúspěch situačním faktorům
• Lack - efekt aktéra a pozorovatele
• úspěch a neúspěch jsou důležité v našem sebehodnocení
• chráníme si svoji sebeúctu a udržujeme si pozitivní názor na své schopnosti
• egocentrická tendence - ve skupinových projektech si přisuzujeme zodpovědnost za úspěch, neúspěch připisujeme druhým
• tendence nápadnosti - větší zodpovědnost ve skupině připisujeme těm, kteří se nějak odlišují od druhých, kdo je nápadný, tomu přisuzujeme chybu

Atribuční procesy (interpretace)

• jsou dominantní otázkou sociální psychologie 70. 80. let
• předmětem zkoumání těchto teorií je především kauzalita, její vnímání a důsledky tohoto vnímání
• průkopníkem v oboru je Fritz Heider
• tvrdí, že průměrný člověk se snaží získat stabilní a smysluplné dojmy o druhých

• atribuční proces zahrnuje vyvozování stabilních struktur a procesů týkajících se lidí a prostředí a jejich dispozičních stavů na základě pozorovatelných znaků
• jde o hierarchický proces směřující od povrchnějšího k hlubšímu
• příčiny jsou lokalizovány jako vnější a vnitřní
• vnitřní jsou charakteristiky aktérů událostí

Teorie korespondujících inferencí Jonese a Davise

• chování aktéra se může vysvětlovat buď na základě situačních faktorů nebo na základě záměrů, motivů cílů nebo vlastností aktéra o tom rozhoduje pozorovatel
• ten zpracovává informace směrem od výsledků chování a samotného chování k vysouzení vnitřních dispozic osoby
• zvažuje, zda byl aktér schopen záměrně vyvolat cílový stav
• atribuce (inference) je korespondující, když dispozice přisuzovaná aktérovi koresponduje s chováním od kterého je tato dispozice odvozena
• faktory, které ke korespondující inferenci vedou chování je sociálně žádoucí, čím méně je rozdílných důsledků činnosti, tím více inference korespondují
• z motivačních faktorů je to hédonická relevance a personalismus
• bude tím spíše inferentní čím více se pozorovatel domnívá, že je směřováno na něj

Kovarianční teorie H. M. Kelley

• při atribuci chování aktéra, v různém čase a na různých místech zjišťujeme, které faktory jsou či nejsou přítomné a jaké důsledky se tedy vyskytují či nevyskytují
• existují interní atribuce (příčina spočívá v aktérovi) a dva typy externích atribucí (vnější předmět a vnější okolnosti)
• Kelley aplikuje tři základní kritéria na posuzování atribucí "naivním vědcem", tedy pozorovatelem
• distinktivnost - týká se specifičnosti chování vzhledem k danému podnětu
• konsensus - týká se interpersonální univerzálnosti chování vzhledem k danému podnětu
• konzistence - týká se stálosti chování jedince v průběhu času a rozdílných situacích

Atribuční tendence

• tak nazýváme předkoncepce očekávání a perspektivy účastníků interakce, které ovlivňují jejich jednání
• jedna z atribučních tendencí se projevuje v rozdílných atribucích aktérů a pozorovatelů
• první mají tendenci připisovat zdroj svého jednání situaci
• druzí spíše aktérům

Tato rozdílnost je podle Jonese a Nisbetta způsobená třemi determinantami:

1. percepční fokus - aktéři mají špatný "výhled" na situaci, protože jsou jí příliš blízko
2. aktéři jsou více informováni sami o sobě, mají pocit, že jejich jednání je tou nejpečlivěji vybranou variantou ze všech možných alternativ, znají svou minulost ví, jakým způsobem ovlivňují své chování apod.
3. pozorovatelé jsou zainteresovanější na získávání informací, které jim umožní získat stabilní vhled do situace, aby jim umožnil predikci

• tyto charakteristiky jsou závislejší na vnitřním prostředí než na vnějších okolnostech