Psychologie života

Ludwig Klages (1872-1956)

• Zabýval se nejprve grafologií, kterou učinil součástí psychologie tím, že ji založil na nauce o charakteru člověka (=charakteroogie) a nauce o výrazu, jeho afektů a tendencí.
• Osoba je pro něj bojištěm, kde se utkávají dva nepřátelé: život a duch.
• Klages se vrací do minulosti, kdy ještě nepřevládal duch jako nyní.
• Rozlišuje duši, jejíž vlastností je prožívání, a ducha - ten se projevuje vědomou pozorností, chtěním a vědomím sebe. Uvědomění a prožívání se nemohou vyskytovat pospolu.
• Dříve podle Klagese převažovalo prožívání, při němž může být člověk stržen tak, že zapomene na sebe; vrcholem prožívání je pak extáze. Poté začal být kladen důraz na vůli a morálku (Sokrates, Herakles, křesťanství), s nímž vpadl do života duch jakožto rušivý činitel.
• V životě neporušeném duchem je rytmus, zatímco duch rytmus narušuje. Ducha považuje tedy za princip ničivý, člověka přivádí k mrtvé mechanizaci, jež nakonec vyhubí život na Zemi. Tento vpád ducha a jeho řádění vidí v mnoha oblastech moderní civilizace – geometrie velkoměst a silnic, strojové chování domácích zvířat, měření bohatství na papírové peníze, honba za rekordy, ničení přírody, zánik lidového umění, uniformizace výrobků i lidí atd.
• Duch sídlící v životě představuje sílu namířenou proti životu; život, pokud se stal nositelem ducha, se brání instinktivně.
• Podstata dějinného procesu lidstva (pokroku) je vítězně postupující boj ducha proti životu s koncem, který se dá logicky vysoudit, totiž zničením života'.
• Dualismus života a ducha je podrobněji rozveden v trialismu těla, duše a ducha. Tělo a duše tvoří dohromady život, duch je jim protivníkem. Tělo a duše však nejsou nezávislé substance, jsou to dva póly téže živé skutečnosti – tělo je jevem duše a duše je smyslem jevu těla. Tento smysluplný vztah má i svoji fyziognomii (výraz) a projevuje se i v pohybech, jejichž fixaci představuje např. rukopis. Odtud je odvozena Klagesova symbolisticky pojatá teorie výrazu a grafologie.
• Z rozporu mezi duší a duchem je pak odvozena jeho teorie charakteru.
• Dynamika charakteru je dána poměrem dvou tendencí: na straně ducha je to sebeprosazování a na straně duše oddání se. Duch, rozštěpující přirozenou jednotu duše a těla je to, co se vykazuje jako myšlení v pojmech, soudech a úsudcích, zatímco duše se projevuje jako prožívající. Jde tu tedy o protiklad mezí pojímáním a prožíváním.
• Projevem ducha je vědomí, projevem duše pak (v krajní formě) extáze. Duše je v životě přítomna, duch přistupuje zvnějška. * Ve vědomí se subjekt a objekt rozděluje a vzniká čitatelná a měřitelná „věc“, v prožívání se naopak subjekt a objekt sjednocují.
• Rozštěpující činnost ducha vede ke vzniku sebevědomí (subjekt prožívá sebe sama jako objekt); tak se vlastně formuje osoba jako „centrum života a ducha“; tj. jako duši či životu se odcizující subjekt.

Odkazy

Použitá literatura

• Greenwood, J. D. (2015). A conceptual history of psychology: exploring the tangled web. Cambridge University Press.