Kalendář

Kalendář (z latinského calendarium; od calendae = první den v měsíci) lze z pohledu historické chronologie definovat jako:

1. ucelenou soustavu dělení času do úseků (dnů, měsíců a roků) na základě pravidelnosti a periodicity přírodních jevů na Zemi i v kosmu (rotace Země, oběh Země kolem Slunce, oběh Měsíce kolem Země)
2. systém pravidel, pomocí nichž lze uvést do souladu občanský rok s astronomickými jednotkami času
3. pomůcku znázorňující uspořádání příslušné soustavy dělení času a sloužící k orientaci v ní

Jednotky měření času

Základními jednotkami měření času jsou den, měsíc a rok, které byly odvozeny od pohybu astronomických těles.

Den

Doba, za kterou se Země jedenkrát otočí okolo své osy.

Měsíc

Doba jednoho oběhu Měsíce okolo Země. Pro účely kalendáře je rozlišován:

• synodický měsíc - doba mezi dvěma novoluními (29 dní 12 hodin 44 minut a 2,98 sekund středního slunečního času)

• siderický měsíc - doba, za kterou se Měsíc na své dráze po obloze dostane opět do blízkosti téže hvězdy (27 dní 7 hodin 43 minut a 11,4 sekundy). Měření pomocí siderického měsíce bylo využíváno v menší míře.

V současném evropském kalendáři je měsíc umělým útvarem o 28 - 31 dnech.

Rok

Doba, za kterou Země jedenkrát oběhne okolo Slunce. Pro účely kalendáře je rozlišován

• sluneční tropický rok - doba, která uběhne mezi dvěma průchody Slunce bodem jarní rovnodennosti (ve 21. století má délku 365 dní 5 hodin 48 minut 45,5 sekund)
• siderický rok - doba, za kterou se Slunce na svém zdánlivém pohybu mezi hvězdami po obloze vrátí k téže hvězdě (365 dní 6 hodin 9 minut 34 sekund)

Základní typy kalendářů

Lunární kalendář

Základem je synodický měsíc. Dvanáct synodických měsíců tvoří lunární (měsíční) rok. Protože kalendáře nemohou počítat se zlomky dnů, střídají se zpravidla měsíce o 29 dnech (mensis cavus, česky dutý nebo nerovný měsíc) a 30 dnech (mensis plenus, plný nebo rovný měsíc); zbytek bývá vyrovnáván vkladným (přestupným, staročesky hrudným) dnem (dies intercalaris nebo embolismalis). Příklad: muslimský kalendář.

Lunisolární kalendář

Základem je rovněž synodický měsíc, ale délka roku je upravena tak, aby jednotlivá období kalendářního roku nastávala přibližně ve stejné roční době. Je tvořen, podobně jako rok lunární, dvanácti měsíci, které mají střídavě 29 a 30 dnů, celkem tedy 354 dny, ale vkládáním přestupného, třináctého měsíce (mensis embolismalis, staročesky hrudný měsíc, hruden) je jeho délka přizpůsobena délce roku slunečního. Příklady: babylonský kalendář, židovský kalendář, římský předjuliánský kalendář.

Solární (sluneční) kalendář

Základem je sluneční rok tropický, přitom jsou uvedeny do souladu pouze dny s tropickým slunečním rokem, na oběh Měsíce okolo Země není brán ohled. Rok má 365 dnů, zbytek je vyrovnáván vkládáním přestupného dne zpravidla jedenkrát za čtyři roky. Příklady: starověký egyptský kalendář (bez vkládání přestupného dne), juliánský a gregoriánský kalendář.

Vývoj evropského kalendáře

Římský kalendář

Nejstarší římský kalendář není spolehlivě znám, pravděpodobně byl lunární. Podle některých informací, se prý skládal z deseti měsíců a měl 304 dny. Rok začínal v březnu. V 7. století př. n. l. byl rok prodloužen na 355 dnů rozdělených do 12 měsíců a každý druhý rok byl vkládán přestupný měsíc - mensis intercalaris (intercalarius) střídavě o 23 a 22 dnech. Průměrná délka roku byla 366 ¼ dne. Roku 191 př. n. l. byl tzv. Aciliovým zákonem (Lex Acilia) zrušil cyklus, který upravoval systém obyčejných a přestupných let, úprava roku závisela na rozhodnutí pontifiků, případně senátu.

Juliánský kalendář

Byl zaveden reformou Gaia Jullia Caesara v roce 46 př. n. l. Rok měl 365 dnů, každé čtyři roky měl být vkládán jeden přestupný den. Tak vznikl čtyřletý cyklus o 1 461 dnech. Průměrná délka roku byla 365 1/4 dne (asi o 11 minut více nežli sluneční rok tropický). Rok byl rozdělen do 12 (umělých) měsíců:

• Ianuarius (leden) - 31 dní
• Februarius (únor) - 28-29 dní
• Martius (březen) - 31 dní
• Aprilis (duben) - 30 dní
• Maius (květen) - 31 dní
• Junius (červen) - 30 dní
• Julius (červenec) - 31 dní
• Augustus (srpen) - 31 dní
• September (září) - 30 dní
• October (říjen) - 31 dní
• November (listopad) - 30 dní
• December (prosinec) - 31 dní

Přestupný den (dies intercalaris) byl vkládán po 23. únoru.

Křesťanský juliánský kalendář

Juliánský kalendář si křesťané přizpůsobili pro své potřeby vložením křesťanských církevních svátků:

• svátky stálé - vázány na pevné datum
• svátky pohyblivé (festa mobilia) - se vázaly k určitému dni v týdnu, někdy i k dalším okolnostem. Nejdůležitější pohyblivý svátek jsou Velikonoce, které se slaví v neděli po cyklicky vypočítaném úplňku následujícím po 21. březnu.

Gregoriánská reforma kalendáře

Více než jedenáctiminutový rozdíl mezi kalendářním rokem a slunečním rokem tropickým způsobil, že se jarní rovnodennost, na níž záviselo datum nejdůležitějšího křesťanského svátku (Velikonoc), vzdalovala od 21. března na dřívější data (přibližně o 1 den za 130 let). Rovněž cyklicky počítané fáze Měsíce nesouhlasily se skutečnými fázemi. Od 13. století se objevovaly návrhy na reformu kalendáře, konkrétní podoby začaly nabývat v 16. století. Reformu provedl Řehoř XIII. bulou Inter gravissimas v roce 1582. Podle latinského jména papeže-reformátora Gregorius je kalendář nazývám gregoriánský. Autory návrhu byli bratři Aloigi a Antonio Gigliové. Pro navrácení jarní rovnodennosti k 21. březnu bylo v kalendáři vynecháno 10 dnů (po 4. říjnu 1592 se měl psát 15. říjen). Aby se zamezilo dalšímu posunu tohoto data, je třikrát za čtyři sta let vynecháván přestupný den – tzv. sluneční vyrovnání (aequatio solaris). Hovoříme o tzv. v centenárních letech, jejichž základ není beze zbytku dělitelný čtyřmi (tj. 1700, 1800, 1900, 2100...). Rovněž byla stanovena pravidla pro přesnější výpočet měsíčních fází (gregoriánské epakty).

Gregoriánská reforma kalendáře byla jednotlivými státy přijímána s různou časovou prodlevou. Skok ze 4. na 15. října byl v roce 1582 proveden v Itálii, Španělsku, Portugalsku a katolických částech Polska, do konce roku 1582 kalendář přijala i Francie, Lotrinsko a katolické provincie Nizozemí. V roce 1583 proběhla reforma kalendáře v katolických oblastech římsko-německé říše. V zemích Koruny české byla reforma přijímána postupně roku 1584: v Čechách byly vynechány dny z 6. na 17. leden, na Moravě ze 4. na 15. října, ve většině Slezska z 12. na 23. ledna a v Lužici ve druhé polovině ledna 1584. V Uhrách proběhla reforma kalendáře mezi lety 1587/1588. Protestantské oblasti říše a státy severní Evropy přijaly reformu kalendáře až roku 1700, kdy již bylo zapotřebí vynechat 11 dní z 18. února na 1. března. Velká Británie přijala reformu vynecháním dnů mezi 2. a 14. zářím 1752.

Od první poloviny 19. století se začaly objevovat návrhy na reformu gregoriánského kalendáře, konkrétní jednání byla zahájena po první světové válce:

• trvalý kalendář - 13 měsíců po 28 dnech + 1 mimokalendářní den
• univerzální kalendář - dvanáct měsíců rozdělených do trimestrů 30 – 31 – 30 dnů

a různé kombinace těchto dvou systémů.

Další typy kalendářů

Např. kalendář francouzské republiky (zaveden 24. října 1793), aj.

Grafické znázornění kalendáře

Kalendáře, ve smyslu grafického znázornění soustavy dělení času, která měla usnadňovat orientaci v čase, bývaly zhotovovány již ve starověku. V tomto smyslu lze kalendář chápat jako seznam dnů v roce uspořádaných podle určitých hledisek, zpravidla podle měsíců, popřípadě též týdnů, většinou s vyznačením svátků, památných dnů a astronomických jevů, případně i s dalšími informacemi. K primitivním kalendářům patří starověké kalendářní nápisy na kamenných deskách, vruby do kamene, hliněné tabulky nebo dřevěné kolíky.

Starověké kalendáře

Starověké římské kalendáře, tzv. Fasti Romani, bývaly nápisové kalendáře, obvykle tesané do kamene nebo malované do omítky. Fasti Romani byly věčné kalendáře, tj. kalendáře použitelné pro delší období. Nejstarší dochovaný exemplář pochází z poloviny 1. století př. n. l. Ve větším počtu jsou zachovány juliánské kalendáře z raného císařského období, jedná se přitom stále o památky epigrafické podoby. Římské kalendáře uváděly denní datum podle římské datace, jména svátků, tzv. notae – značky uvádějící právní charakter dne (den úřední, neúřední, sváteční), někdy též údaje o hrách, obřadech, výročích, trzích nebo o počasí.

Pro další vývoj byl důležitý Římský chronograf, rukopisný kalendář z roku 354, původně římský státní kalendář, do něhož byly v mladších opisech zaznamenávány také křesťanské svátky. Tento kalendář založil tradici křesťanských "svátkových" kalendářů, používaných v raném a vrcholném středověku. Tyto rukopisné "věčné" kalendáře, nazývané též kalendária, bývaly obvykle součástí bohoslužebných knih.

Středověké kalendáře

Základem středověkého kalendáře latinského kulturního okruhu byl říšský kalendář vytvořený pro Karla Velikého ve druhé polovině 8. století. V různých redakcích se rozšířil nejdříve do všech oblastí franské říše, s přijetím křesťanství přijímaly různé jeho varianty také nově christianizované oblasti.

Kalendaria vrcholného středověku byla uspořádána podle měsíců a uváděla obvykle v záhlaví jednotlivých měsíců údaje o počtu dní v měsíci a délce lunárního měsíce, o délce dne a noci, někdy o datech nešťastných dnů. Ve svislých sloupcích byl uveden zlatý počet, písmena nedělní, označení dne podle průběžného počítání nebo podle římského kalendáře, případně oběma způsoby, a svátky, někdy opět nešťastné dny (obvykle značeny přeškrtnutým „D“). Kalendáře některých institucí (např. univerzit) uváděly i další údaje, důležité pro instituci.

Rukopisné kalendáře byly srozumitelné pouze vzdělaným lidem, většinou duchovním. Až v pozdním středověku si je pořizovali i zámožní a vzdělaní laikové. Pro negramotnou většinu obyvatelstva byly kalendáře výtvarně zpracovávány a umisťovány na veřejně přístupných místech, nejčastěji v kostelech. Od pozdně římské doby existovalo tzv. kalendarium rusticum, v němž byly kalendářové údaje uváděny obrázky a konvencionálními značkami. Ve středověku jsou podobné kalendáře známy jako selské nebo lidové kalendáře. Nejjednodušší formou selského kalendáře byla dřevěná tabulka s vyřezanými kalendářovými údaji.

V severní Evropě byly od druhé poloviny 12. století používány runové kalendáře, zpravidla v podobě tyče (Rimstöcke, Primstäbe), případně kotouče nebo tabulky, ojediněle používané ještě v 19. století. Speciální kalendářové tyče byly v 16. a 17. století používány v Anglii.

Kalendáře v novověku

Od pozdního středověku se kalendáře postupně sekularizovaly a uváděly údaje, které zajímaly laiky (především pranostiky). V jihoněmeckém prostředí byly v 15. a 16. století používány kalendáře složené z několika dřevěných destiček spojených šňůrkami nebo pokrytých kůží tak, že vypadaly jako knížka. Od vynálezu knihtisku byly kalendáře také tištěny (nejstarší tzv. "Türkenkalender" na rok 1455). Zpočátku to byly věčné kalendáře, z nichž bylo nutno pomocí dalších údajů vypočítat data pohyblivých svátků. Od sedmdesátých let 15. století začaly být vydávány kalendáře pouze pro jeden rok, v nichž již byly pohyblivé svátky uvedeny přímo. Obsahovaly i další informace, především týkající se péče o zdraví (kalendáře pouštění žilou – minuce od latinského minutio sanguinis). Byly většinou jednolistové. Od 16. století byly jednolistové kalendáře postupně zatlačovány kalendáři sešitovými a knižními, jejichž užívání bylo snazší, neboť uváděly úplný seznam dnů. Postupně vznikaly nové typy kalendářů: tzv. kalendáře k psaní, "kancelářské" kalendáře, kalendáře pro obchodníky atd. Autorem oblíbených kalendářů k psaní byl Jan Kepler.

Ústřední i lokální správní orgány zadávaly stále častěji vydávání jakýchsi oficiálních kalendářů („státní" a "městské" kalendáře). Vedle nich vznikaly i kalendáře specializované: stoletý kalendář Moritze Knauera z Langheimu (60. léta 17. století), historické kalendáře informující o historických/pseudohistorických událostech vztahujících se k jednotlivým dnům roku nebo kalendáře ke čtení (almanachy), které obsahovaly vyprávění o nejrůznějších skutečnostech a událostech.

Od dob osvícenství bývaly v kalendářích omezovány pranostiky a astrologické údaje, naopak se prosazovaly nejrůznější odborné a zájmové kalendáře různých velikostí a formátů. K laicizaci kalendáře významně přispěla francouzská revoluce. Až v 19. století začaly kalendáře pronikat do většiny domácností.

Grafické znázornění kalendáře v českých zemích

Vývoj grafického znázornění kalendáře v českých zemích probíhal v úzké návaznosti na obecný evropský vývoj. Nejstarší kalendaria se dostala do českých zemí s liturgickými knihami, které přinášeli misionáři, církevní hodnostáři a mniši, další zde již byla opisována. Mezi nejstarší patří kalendarium olomouckého horologia (asi 1136 – 1137), kalendarium pražského kostela (1142) a následně řada kalendarií dobových řeholních institucí.

Jako příklad "českého" středověkého kalendáře lze uvést kalendarium matematicko-astronomického a komputistického rukopisu z Čech z druhé poloviny 13. století, v němž je uveden každý měsíc na jedné stránce. Nadepsáno je jméno měsíce v češtině, pod ním následují latinské verše charakterizující měsíc, údaje o počtu dnů kalendářního a lunárního měsíce. Ve svislých sloupcích následují průběžně počítaná denní data, římské datování, církevní svátky, označení nešťastných dnů, postavení Slunce ve zvěrokruhu, začátky ročních dob a dole pod kalendářem je pro každý měsíc uveden počet denních a nočních hodin.

České země byly zřejmě jedny z prvních, kde se okolo poloviny 13. století objevil latinský "veršovaný kalendář", tzv. cisioján; nejstarší cisioján v českém jazyce vznikl okolo roku 1260.

Po založení univerzity v Praze skládali univerzitní mistři astronomové a astrologové hvězdářské pranostiky (mistr Havel, Jan Šindel, Křišťan z Prachatic). Před polovinou 15. století byl na univerzitě zaveden úřad veřejného astronoma (astronomus publicus), jehož povinností bylo vydávání kalendářů. Z roku 1440 pochází nejstarší český planetář ("vysvětloval nebeská znamení").

Nejstarší tištěné kalendáře byly, stejně jako jinde v Evropě, jednolistové (nejstarší na rok 1485), od devadesátých let 15. století byly postupně vytlačovány kalendáři v sešitové formě. Od první poloviny 16. století byly vydávány jednoleté i víceleté kalendáře. V roce 1578 poprvé vyšel Kalendář historický Daniela Adama z Veleslavína a roku 1584 historický kalendář Prokopa Lupáče z Hlaváčova Rerum gestarum Ephemeris sive Kalendarium historicum ex reconditis veterum annalium monumentis ortum. Nejpozději od 16. století měly také některé v Čechách vydané kalendáře prázdné místo na poznámky (kalendáře k psaní). Od 17. století kalendáře stále více podléhají cenzuře, upadá jejich obsahová i výtvarná úroveň, na druhé straně se však specializují (např. Nový kalendář hospodářský).

V polovině 18. století se stalo vydávání kalendářů významným zdrojem státních příjmů: dne 5. prosince 1748 byl vydán patent o vybírání speciální daně z prodaných kalendářů a karet, roku 1799 byla daň rozšířena i na kalendáře obsahující historické zprávy, pohádky a naučení. V rámci kulturních reforem Marie Terezie byl v roce 1774 vypracován návrh reformy vydávání kalendářů v habsburské monarchii, jejichž obsah měl být podstatně zkvalitněn, aby sloužily k šíření kultury a osvěty. Vydávání mělo být svěřeno akademii věd ve Vídni, návrh však vyvolal odpor, a tak od něj Marie Terezie nakonec ustoupila.

Od konce 18. století byla úroveň kalendářů zlepšována omezováním pranostik, proroctví a astrologických rad, zařazovány byly namísto toho obsahově náročnější texty. Po vydání Tolerančního patentu 13. října 1781 byly některé kalendáře určeny také obyvatelům nekatolického vyznání (např. Historický kalendář pro lid církví českých obnovených, který pro rok 1784 vydal Jan Tomáš Höchenberger). Největší popularitu získal Nový kalendář tolerancí pro veškeren národ český evangelického a katolického náboženství, tzv. Toleranční kalendář, který v letech 1787 – 1798 vydával Václav Matěj Kramerius. Pro některé obory se vydávaly specializované kalendáře (např. Kalendář hospodářský), tento vývoj pokračoval v 19. a v prvních desetiletích 20. století. Vedle kalendářů s informacemi o ekonomice, finančních a právních vztazích, dopravě, poštovním styku, byly vydávány i kalendáře pro širokou veřejnost a pro úzké profesní a zájmové okruhy.

Odkazy

Použitá literatura

BLÁHOVÁ, Marie. Historická chronologie. Praha: Libri, 2001, 948 s.

Zdroj

Text byl převzat z původních internetových skript Katedry archivnictví a PVH vzniklých v rámci projektu OPPA (http://pvh.ff.cuni.cz/index_OPPA.htm).