Vydávání historických pramenů

Šíření a zpřístupnění historických pramenů usnadnil vynález knihtisku. Historické a příbuzné texty byly vydávány tiskem od počátku 70. let 15. století. V německy mluvících zemích, ale také v Itálii a ve Francii, občas i v Uhrách, v Nizozemí, od 80. let 15. století ve Skandinávii, ve Španělsku a v českých zemích, byly tištěny univerzální kroniky, kroniky státně národní i lokální, dějiny křížových výprav, biografie, tehdy velmi aktuální zprávy o cestách, zprávy o poutích, spisy hagiografické i díla encyklopedická. Tato vydání byla vesměs pouhými přetisky textů podle jediného rukopisu. Pro současného badatele mají význam především tehdy, není-li předloha již dochována. Vydavatelé byli vesměs vedeni pouze čtenářským zájmem, případně aktuálností příslušného textu.

Vydávání pramenů v Evropě

Renesance a humanismus

První kroky ke kritickým edicím učinili na počátku 16. století italští humanisté. Nejdříve byla kritická metoda použita při vydávání textů řeckých a římských klasiků v tzv. Aldovské akademii, založené významným benátským typografem Aldo Manuccim v roce 1500. Přední znalci antické literatury tehdy srovnávali texty jednotlivých rukopisů a vyhledávali nejlepší redakce pro vydání jednotlivých děl. Italský vzor následovali francouzští, nizozemští a další humanističtí filologové. Současně s přípravou textu a obšírných komentářů pro vydání zpracovávali slovníky a příručky. Tato snaha po sledování rukopisné tradice a pokusy o kritický přístup k vydávání historických textů začaly být záhy, nejdříve v protestantském, později i v katolickém prostředí, uplatňovány také na církevních textech, včetně bible.

Tak byly postupně formulovány zásady historické kritiky a vyrůstali schopní odborníci jako Erasmus Rotterdamský (1467–1536), který na základě kritického studia rukopisů vydal řecký text Nového zákona a spisy Jeronýma ze Stridonu, nebo Johannes Reuchlin, (1455–1522) který takto zpracoval hebrejský text bible.
Kritikou pramenů k církevním dějinám se zabýval také Ulrich von Hutten (1488–1523), který rozeznal řadu fals mezi texty z období papežského schismatu a reformního hnutí. Pro další vývoj mělo mimořádný význam dílo Matthiase Flacia Illyrica (Matija Vlašič, též Frankovič; 1520–1575). Tento vynikající protestantský teolog, filolog a historik jihoslovanského původu působící v Německu vydal sám některé prameny, zejména však pracoval jako redaktor a organizátor třináctisvazkových kritických církevních dějin Ecclesiastica historia integram Christi ideam secundum singulas centurias complectens Basilei 1559–1574 známých jako Magdeburské centurie. Jejich vydavatelé – vedle Flacia především Johann Wigand (1523–1587), Matthaeus Judex (nar. 1564) a Basilius Faber (nar. 1575/76) – rozpoznali řadu fals a legend.

Na protestantskou kritiku církevních dějin a hlavně užívaných pramenů odpověděli katolíci především dílem Caesara Baronia s názvem Annales ecclesiastici a Christo nato ad annum 1198 (Církevní anály od narození Kristova do roku 1198). Caesar Baronius v nich kladl zvláště důraz na úřední písemnosti Vatikánského archivu. Na jeho spis opět reagovali protestanti. Pro vydávání historických pramenů měly tyto spory nemalý význam, neboť se v nich zdokonalovaly zásady historické kritiky a práce s prameny.
Mezi dalšími editory katolického prostředí, kteří připravili na svou dobu dobré edice většinou nově objevených pramenů, byli například Heinrich Canisius (nar. 1610), Christoph Brouwer (1559–1617), Jacques Sirmond (1559–1651) nebo Jakob Gretser (1562–1625).

V duchu vznikajících zásad historické kritiky začaly být postupně vydávány také historiografické a právní prameny. Johannes Pistorius (1546–1608) začal v 80. letech 16. století vydávat historiografické prameny k polským a k německým dějinám. Pierre Pithou (1539–1596) ve Francii vydal sborník francouzských středověkých análů a kronik, Jacques Bongars (1554–1612) připravil edici uherských historiografických textů a pramenů k dějinám křížových výprav.

Marquard Freher (1565–1614) vydal některé historiografické texty a legendy české provenience v edici s názvem Rerum Bohemicarum antiqui scriptores aliquot insignes, partim hactenus incogniti. Jako první je v tomto svazku otištěn neúplný text Kosmovy České kroniky podle dnes již neexistujícího štrasburského rukopisu. Když se na své studijní cestě do Polska Marquart Freher v roce 1603 zastavil v Praze a na dvoře Rudolfa II. poznal Codex gigas s úplným textem, nechal si pořídit opis a v roce 1607 vydal Kosmovu kroniku znovu v samostatném svazku podle tohoto rukopisu. Marquard Freher připravil k vydání rovněž západoevropské raně středověké, převážně historiografické texty v edici Corpus Francicae historiae veteris et sincerae a středověké anály a kroniky k dějinám Německa v třísvazkové edici Rerum Germanicarum scriptores aliquot insignes, hactenus incogniti... ex bibliotheca Marquardi Freheri.

První kritické edice a konstituování PVH

Během 17. století vznikaly v katolickém prostředí v Evropě kolektivní organizace, které ve velké míře připravovaly k vydání středověké historické spisy, navíc na mnohem solidnějším vědeckém základě, než jaký měla předchozí vydání.

Bollandisté

V roce 1643 zahájil antverpský jezuita Jean Bolland (1596–1665) vydávání historických pramenů k poznání života a díla světců a světic katolické církve, včetně produktů středověkého dějepisectví, v řadě Acta Sanctorum quotquot toto orbe coluntur..., v níž byly vydávané texty uspořádány podle pořadí svátků v kalendáři. Vydávání tohoto rozsáhlého díla převzal od sedmého svazku Daniel Papebroch (1628–1714), po něm Gottfried Henschen (1601–1681) a další pokračovatelé. Editoři tohoto díla jsou běžně nazýváni podle jeho zakladatele bollandisté.

Bollandisté si rychle osvojili metody historické kritiky, kterou stále důkladněji uplatňovali v odborných pojednáních i při vydávání jednotlivých pramenů, což vyvolalo četné útoky zvláště ze strany španělské inkvizice a pokusy o zákaz jejich vydávání, včetně intervence u papeže. Papebrochova Chronologia pontificum Romanorum byla skutečně zakázána, vydávání Acta Sanctorum nakonec postiženo nebylo. Náročná práce postupovala ovšem zvolna, zvláště když se editoři vyžívali ve stále rozsáhlejších pojednáních a ztráceli ze zřetele vlastní účel své práce. Několikrát ji také přerušily politické události, hlavně zrušení jesuitského řádu v roce 1773 a okupace Belgie.
V roce 1837 byla k vydávání dalších svazků obnoveného díla zřízena Société des Bollandistes, která roku 1930 dílo dokončila. Nyní vydává přetisky starších svazků, nové pramenné edice, katalogy rukopisů, dodatky a kritické studie. Celá ediční řada se od roku 1881 nazývá Annalecta Bollandiana.

Maurini

K vydávání pramenů, tentokráte k dějinám svého řádu, přistoupili rovněž francouzští benediktini sdružení v kongregaci sv. Maura se sídlem v opatství Saint-Germain-des-Prés u Paříže.

V roce 1648 sestavili rozsáhlý plán na vydání historických a literárněhistorických pramenů, v němž významné místo zaujímala právě středověká historická díla. Bibliotékář Jean Luc d'Achery (1609–1685), podporován celou kongregací, shromažďoval po léta příslušné prameny. Od roku 1664 spolupracoval na přípravě jejich vydání s předním učencem řádu Jeanem Mabillonem (1632–1707). V roce 1668 vydali v Paříži první svazek ediční řady Acta sanctorum Ordinis Sancti Benedicti in saeculorum classes distributa... V letech 1668–1701 postupně vyšlo devět svazků, poslední dva vydal J. Mabillon ve spolupráci s Michelem Germainem a Thierrym Ruinartem.
Na rozdíl od bollandistických Acta Sanctorum byla maurinská Acta řazena chronologicky podle doby vzniku pramenů. Zahrnují prameny od roku 500 do roku 1100, přičemž každému století je věnován jeden svazek, poslednímu dva svazky.

Pro editorskou činnost mělo zásadní význam konstituování pomocných věd historických, jejichž vědecký základ položil Jean Mabillon svým spisem De re diplomatica libri VI z roku 1681, který vznikl jako reakce na Papebrochovo obvinění maurinů z vydávání listinných falz. Metody diplomatiky, paleografie, kodikologie a dalších pomocněvědných disciplín, jejichž základy jsou v Mabillonově díle obsaženy, umožnily kritické zpracování vydávaných textů a výrazné zlepšení kvality pramenných edic.

Vydávání pramenů v 18. století

V politicky rozdrobené Římskoněmecké říši nebyly vhodné podmínky pro velké ediční podniky, jaké byly připravovány v západní Evropě. Kvalifikovaní odborníci tak pracovali alespoň na přípravě regionálních edic nebo edic méně rozsáhlých.

Johannes Schiller zpracoval jednosvazkové Scriptores rerum Germanicarum a Karolo Magno usque ad Fridericum III. inclusive.
Gottfried Wilhelm Leibniz (1646–1716) vydal v letech 1698–1700 dva svazky pramenů k saským a německým dějinám pod názvem Ascensiones historicae, quibus utilia superiorum temporum historiis illustrandis scripta monumentaque nondum edita, inque iis scriptores diu desiderati continentur, v letech 1707–1711 třísvazkové Scriptores rerum Brunsvicensium.
Rakouský benediktin z Melku Hieronymus Pez (1685–1762) připravil vydání středověkých rakouských historiografických textů v edici Scriptores rerum Austriacarum. V jejich druhém svazku byla vydána také Neplachova kronika a některé další bohemikální texty.
Johann Burchard Mencke (1675–1732) vydal v letech 1728–1730 v Lipsku Scriptores rerum Germanicarum praecipue Saxonicarum. V prvním svazku je otištěna také Kosmova Česká kronika, ve třetím svazku je jako její doplněk vydáno pokračování z pera Mnicha Sázavského.
Johann Peter von Ludewig (1668–1743), královský historiograf a kancléř univerzity v Halle, vydal dvanáctisvazkovou edici listin i vyprávěcích pramenů Reliquiae manuscriptorum omnis aevi diplomatum ac monumentorum ineditorum adhuc. V šestém svazku (1724) mimo jiné vyšel zlomek Husitské kroniky Vavřince z Březové, v jedenáctém svazku (1737) první recenze Pulkavovy České kroniky.
Slezské prameny vydal Friedrich B. von Sommersberg ve třísvazkové edici Silesiacarum rerum scriptores aliquot inediti. Rovněž prameny k lužickým dějinám byly tehdy vydány, i když, podobně jako slezské, v méně kvalitním zpracování.

Ve Francii v první polovině 18. století pokračovali ve vydávání historiografických pramenů především maurini.
Edmond Martene a Ursin Durand připravili k vydání devět svazků Veterum scriptorum et monumentorum historiorum, dogmaticorum moralium amplissima collectio... prodit studio et opera.
Od roku 1737 začala benediktinská kongregace sv. Maura vydávat ediční řadu Recueil des Historiens des Gaules et de la France, která měla obsahovat kroniky zajímavé pro historii Francie od počátků do doby Františka I. Do roku 1786 bylo publikováno třináct svazků. Po revoluci a zániku řeholních řádů převzal tento ediční podnik zřízený Institut de France zřízený 25. října 1795, který sdružuje francouzské akademie.
Pokračováním této řady, v níž měly vycházet narativní prameny, listy, veřejná a diplomatická akta a správní a účetní prameny, byl v roce 1805 pověřen Dom Brial. V průběhu následujícího století (1805–1904) vyšly svazky XIV–XXIV, ale práce se postupně zpomalovaly a vzhledem k rostoucím vědeckým nárokům byly postupně upravovány ediční postupy.
Díky iniciativě H. Arbois de Jubainville bylo v roce 1894 rozhodnuto otevřít novou řadu v kvartovém formátu, která měla obsahovat prameny finanční povahy (Document financiers – první svazek vyšel 1899), nekrologia (Obituaires – první svazek 1902) a tradiční prameny (Pouillés – první svazek 1904). V současné době vydává tuto ediční řadu l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres (součást Institut de France) pod názvem Recueil des historiens de la France.
V květnu 1942 se l´Académie des Inscriptions et Belles-Lettres rozhodla pokračovat také v ediční řadě Recueil des Historiens des Croisades, jejíchž patnáct foliových svazků vyšlo v letech 1844–1906 podle projektu, který zpracovali benediktini kongregace sv. Maura ještě před revolucí. Vedle západních pramenů obsahuje také prameny řecké a orientální. Tato řada nemá systematický pořádek. Vycházejí v ní jednotlivá díla v samostatným svazcích.

V Itálii připravil historiograf modenských vévodů d'Este a ředitel Ambroziánské knihovny v Miláně Ludovico Antonio Muratori (1672–1750) soubor děl italských středověkých historiků, Rerum italicarum scriptores, ve 24 svazcích.
Podobné edice vycházely i v dalších zemích. V Dánsku například začal Jakub Langebek v roce 1772 vydávat Scriptores rerum Danicarum medii aevi (od 4. sv. vydával Petr Friedrich Suhm, pak L. Engelstoft, E. C. Werlauff).

Vydávání pramenů v 19. století

Téměř k dokonalosti bylo kritické vydání středověkých historiografických děl v Evropě přivedeno v 19. století, především zásluhou vydavatelů základní německé medievistické ediční řady Monumenta Germaniae Historica (MGH). Jejím iniciátorem byl významný pruský státník Heinrich Friedrich Karl von Stein (1757–1831). V roce 1819 pro její vydávání založil Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde (Společnost pro starší německý dějezpyt).

Ředitelem vědecké práce společnosti se v roce 1823 stal Georg Heinrich Pertz (1795–1876), který sám připravil k vydání řadu pramenů, tajemníkem byl další editor Johann Friedrich Böhmer (1795–1863). Již od roku 1820 vydávala Společnost časopis s názvem Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde (od roku 1876 Neues Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde, od roku 1937 Deutsches Archiv für Geschichte des Mittelalters, po druhé světové válce vychází jako Deutsches Archiv für die Erforschung des Mittelalters).
V roce 1826 vyšel první svazek edice análů a kronik karlovského období v řadě Scriptores in folio, věnované právě historiografickým textům. Právní prameny byly vydávány v řadě Leges, diplomatické v řadě Diplomata, listy v řadě Epistolae, poezie a texty memoriálního charakteru v řadě Antiquitates.

Postupně byly některé řady modifikovány, tak jak to vyžadovala specifika a prohlubující se znalost publikovaných pramenů. Pro historiografické texty byly vytvořeny podřady Auctores antiquissimi, Scriptores rerum Merowingicarum, Scriptores rerum Langobardicarum et Italicarum saeculi VI–IX, Gesta pontificum Romanorum.
Pro jazykově německé historiografické texty byla zřízena řada Deutsche Chroniken und andere Geschichtsbücher des Mittelalters.
Texty týkající se sporu císařství a papežství v 11. a 12. století jsou vydávány v řadě Libelli de lite imperatorum et pontificum saeculis XI. et XII. conscripti, politické spisy vrcholného a pozdního středověku v řadě Staatsschriften des späteren Mittelalters.
Pro seminární cvičení byly od roku 1871 některé texty vydané ve Scriptores publikovány samostatně v řadě Scriptores rerum Germanicarum in usum scholarum separatim editi. Od roku 1922 vycházejí moderní vysoce kritická vydání historiografických pramenů v řadě Scriptores rerum Germanicarum, Nova series. V řadě Scriptores in folio a v nové řadě Scriptores rerum Germanicarum byly vydány rovněž historiografické texty české provenience.

Podle vzoru MGH a jejich edičních zásad byly vydávány středověké historické spisy také v dalších zemích. Český medievista sáhne především po Fontes rerum Austriacarum, které vydávala Historická komise Císařské akademie věd ve Vídni od roku 1843. Pro historiografické texty je určena řada Scriptores, v níž vedle rakouských středověkých historiografických spisů vyšly i četné spisy české provenience, nebo ty, které se vztahují k českým dějinám.
Kritickou edici italských středověkých historických děl představují Rerum italicarum scriptores, Series nova, v nichž jsou nově publikovány prameny vydávané v původní řadě edice Muratorim, a Fonti per la storia d'Italia, vydávané Italským historickým ústavem od roku 1934. Nově a na vědecké úrovni v nich vycházejí také historiografické texty publikované kdysi Muratorim.
Polské historiografické spisy jsou zpřístupněny v edici Monumenta Poloniae historica – Pomniki dziejowe Polski; jejíž program publikoval v roce 1852 A. Bielowski, který také v letech 1864–1872 vydal první dva svazky edice. Slezské anály a kroniky vydal Gustav Adolf Stenzel v ediční řadě Scriptores rerum Silesiacarum oder Sammlung schlesischer Geschichtsschreiber.
Uherské historiografické texty byly kriticky vydány v edici Scriptores rerum Hungaricarum, kterou zpracoval Imre Szentpétery.
Pro zájemce z řad neodborníků byly významnější texty vydané v řadě MGH přeloženy do němčiny a vydány v řadě Die Geschichtsschreiber der deutschen Vorzeit.

V roce 1860 rozhodla Historická komise při Bavorské akademii věd o vydávání řady kronik německých měst, Chroniken der deutschen Städte. Organizací ediční řady byl pověřen znalec dějin německých měst, profesor v Erlangách Karl Hegel (1813–1901), syn proslulého filozofa. Karl Hegel sestavil pracovní skupinu, v níž k hlavním osobnostem patřil filolog Matthias Lexer.
V roce 1862 vyšel první svazek edice, věnovaný norimberským kronikám. V relativně krátké době následovaly další svazky. Jednotlivé svazky obsahují historické spisy a zápisy městských úředníků i jednotlivých měšťanů nejvýznamnějších středověkých německých měst. Prozatím vyšlo 37 svazků, většina také ve druhém vydání.

Ne všechny evropské edice 19. a 20. století byly pořízeny s takovou vědeckou akribií jaká byla uplatňována na vydávání pramenů v MGH. Snaha po rychlém zpřístupnění textů vedla často ke zjednodušenému postupu, k využití pouze některých rukopisů, k omezení kritického aparátu, vypuštění částí textu převzatých z předloh, případně k převzetí staršího vydání díla. To se týká například proslulé ediční řady Patrologiae cursus completus, kterou sice bez vědecké akribie uplatňované v MGH, zato v relativně krátké době, vydal francouzský bohoslovec Jacques Paul Migne (1800–1875). Edice má dvě řady, řeckou – Series graeca (MPG), a latinskou – Series latina (MPL). Latinská řada obsahuje téměř veškerou latinskou křesťanskou literaturu do roku 1216. Ačkoli vydání nemá potřebné kvality, je dodnes používáno, neboť některé texty nebyly dosud kriticky vydány, některé modernější edice jsou zase obtížně přístupné.

Vydávání pramenů v 20. století

Po druhé světové válce jsou vědecké edice stále častěji doprovázeny překlady v národních jazycích, aby byly přístupnější studentům, případně i jiným zájemcům o historii, jejichž znalosti latiny jsou omezené. Takto jsou vydávány historiografické texty například v řadě Ausgewählte Quellen zur deutschen Geschichte des Mittelalters und der Neuzeit v rámci Freiherr von Stein Gedächtisausgabe (Reihe A), kterou v roce 1955 založil Rudolf Buchner a pokračoval v ní Franz-Josef Schmale. Původně byla určena pro spíše populární vydání historiografických textů. Jejich základem bylo sice vydání v MGH, vědecký aparát byl však podstatně zjednodušen. Později však i tato vydání nabývala na vědeckém charakteru a v řadě byla kriticky vydána i některá díla, jejichž vydání v MGH je již zastaralé a nebylo prozatím nahrazeno novým.

V roce 1945 vystoupilo benediktinské opatství v Steenbrugge s myšlenkou vydat „nového Migneho“, ovšem na vědecké úrovni 20. století.
Na počátku 50. let pak vydavatelství Brepols Publishers zahájilo vydávání rozsáhlé edice Corpus christianorum. Z jejích tří řad, Claves, Series latina a Continuatio mediaevalis, má pro středověkou historiografii význam poslední řada, v níž bylo vydáno i několik historiografických textů.
Tato ediční řada, stejně jako původní vydání J. P. Migneho, MGH a další edice jsou v současné době k dispozici rovněž na CD-ROM a na internetu.

Vydávání pramenů v českých zemích

Vydávání středověkých historických spisů se v českých zemích rozvíjelo v úzké souvislosti s edicemi zahraničními. První vydání nejstarších textů zpracoval na počátku 17. století Marquart Freher.
Snahy radního písaře Nového města Pražského Pavla Ješína Z Bezdězí o kritické vydání českých středověkých spisů zůstaly na počátku, když vydavatel před represemi za účast na stavovském povstání odjel z Čech, kam se již nevrátil. Působil v Holandsku, kde je o něm poslední zpráva k roku 1632. V roce 1617 vydal v Hanavě Maiestas Carolina. Vydání Staročeské kroniky tak řečeného Dalimila z roku 1620 skončilo ve stoupě.

Kritická metoda Mabillonova, dílo Muratoriho i činnost bratří Bernarda a Hieronyma Pezů, kteří působili jako archiváři a bibliotékáři v benediktinském klášteře v Melku, měly vliv také na benediktiny v českých zemích. Snahy rajhradských benediktinů Magnoalda Ziegelbauera (1689–1750), který udržoval písemné kontakty s Muratorim a znal dílo Mabillonovo i bratří Pezů, a bibliotékáře a archiváře řádu, později též probošta v Rajhradě Josefa Bonaventury Pitera (1708–1764), kteří s využitím tehdejších znalostí kritické ediční metody připravovali k vydání vedle diplomatických pramenů také bohemikální prameny historiografické, vyšly naprázdno. Ziegelbauerova Bibliotheca scriptorum Bohemicorum, stejně jako Piterovy Scriptores rerum Bohemicarum nemohly být pro potíže s cenzurou vydány.
V roce 1752 vydal sice Jáchym Krakovský z Kolovrat spisy prvního Kosmova pokračovatele a Druhé pokračování Kosmovo, vydání bylo však velmi nekvalitní.

První kritické edice

V českých zemích zahájil kritické vydávání středověkých historických spisů Gelasius Dobner (1719–1790). Jeho šestisvazková Monumenta historica Boemiae nusquam antehac edita (MHB), která vycházela v letech 1764–1785, obsahovala české středověké letopisy, kroniky a některé další prameny od Letopisu Vincenciova a Jarlochova až po kroniku tzv. Beneše Minority, která ovšem byla mylně označena jménem Beneše z Weitmile. V edici byly vydány také některé další prameny, především listiny. Nebyla do ní zařazena Kosmova kronika s pokračováním, neboť tyto texty byly již dříve vydány, a Kronika Beneše z Weitmile, jejíž rukopis tehdy nebyl nalezen.

V osmdesátých letech 18. století připravili František Martin Pelcl (1734–1801) a Josef Dobrovský (1753–1829) dvousvazkovou edici Scriptores rerum Bohemicarum, e bibliotheca ecclesiae metropolitanae Pragensis, v níž byla v rámci tehdejších možností kriticky vydána Kosmova kronika a spisy Kosmových pokračovatelů, dále kroniky Františka Pražského a Beneše Krabice z Weitmile. Editoři sice vycházeli převážně jen z rukopisů knihovny pražské kapituly a jen výjimečně mohli vydávané prameny srovnávat s texty v jiných rukopisech, dokázali však historickému bádání zpřístupnit hlavní středověké prameny k českým dějinám, včetně Kosmovy kroniky, která tak vyšla v Čechách poprvé.

V roce 1786 začal člen pavlánského řádu, řádový kněz, současně literární historik, filolog a spisovatel František Faustin Procházka (1749–1809) vydávat čtyři řady sbírky českých historických spisů Biblioteka česká, v jejíž první řadě měly být publikovány „kroniky české a historie domácích skutků od Dalimila do Beckovského“.

V roce 1829 vydal František Palacký (1798–1876) třetí svazek Scriptores, v němž byly poprvé zpřístupněny české kronikářské a analistické texty převážně z 15. století, známé již tehdy z četných rukopisů. Palacký je nazval Staří letopisové čeští od roku 1378 do 1527 čili pokračování v kronikách Přibíka Pulkavy a Beneše z Hořovic z rukopisů starých vydané.
Mimo ediční řady českých historiografických textů vydal Václav Hanka český originál i německý překlad Staročeské kroniky tak řečeného Dalimila.
Karel Jaromír Erben, který vedle zpřístupnění diplomatických pramenů zpracoval především edice památek staré české literatury, vydal z historických spisů Bartošovu kroniku českou. Vedle toho na naléhání Palackého připravoval edici zpráv cizích kronikářů o nejstarším období českých dějin pro zamýšlenou řadu Scriptores rerum Bohemicarum extranei. Tuto práci již nedokončil. Z cizích historických spisů vydal pouze Nestorův Letopis ruský.

Fontes rerum Bohemicarum

K systematickému zpřístupňování českých středověkých historických textů přistoupili čeští historikové až ve druhé polovině 19. století. Ačkoli byl od počátku deklarován požadavek kritického vydání, jejich základní edice, Prameny dějin českých – Fontes rerum Bohemicarum, nebyla ušetřena podobných nedostatků jako Migneho Patrologie a četná další vydání středověkých pramenů. Na druhé straně ovšem toto ne zcela důsledné respektování kritických edičních zásad bylo kompenzováno rychlým zpřístupněním pramenů pro badatele, což zase přineslo výrazný pokrok ve zpracování středověkých dějin českých zemí a umožnilo vydání základních historických kompendií.
Zakladatelem této dodnes nepostradatelné edice historiografických a legendárních textů české provenience (podle původního záměru měly být vydány i zprávy z cizích kronik vztahující se k českým dějinám), byl František Palacký. Finančně byla zajištěna nadací zřízenou z výtěžku sbírky ve výši 50 000 zlatých, kterou u příležitosti Palackého sedmdesátých narozenin uspořádal spolek Svatobor, založený F. Palackým v roce 1862. Nadace měla sloužit k „vydání kritickému nejstarších pramenů dějepisu českého, z menší části k zakupování knih pro historii českou důležitých...“ Vydání díla mělo být na přání F. Palackého uskutečněno pod záštitou Musea Království českého. Finanční i vědecká správa fondu na vydávání Pramenů byla svěřena Svatoboru. Od roku 1878 převzal vědeckou správu Historický spolek (vznikl 1866).
Zpočátku řídil vydávání Pramenů Palacký sám. Záhy se však, rovněž na přání Palackého, redaktorem edice, která měla obsahovat „životy českých svatých a některých jiných osob nábožných, kroniky a letopisy..., a konečně výpisky dějin českých se týkající ze spisovatelův zahraničních“ od nejstarších dob do počátku 16. století, stal Josef Emler. Ten také připravil k vydání většinu latinských textů. Práce na přípravě edice byly zahájeny v roce 1869.

• První díl, který obsahuje hagiografické spisy, vycházel po sešitech v letech 1871–1873. Latinské texty vydal Josef Emler, staroslověnské Josef Perwolf a Josef Kolář, výňatky z řeckých legend byly převzaty ze starších edic, staročeskou prokopskou legendu vydal Josef Jireček.
• Druhý díl, obsahující Kosmovu kroniku, spisy Kosmových pokračovatelů, Pražské a České letopisy, Letopisy hradišťsko-opatovické, Letopis Vincenciův a Jarlochův a obě Žďárské kroniky, edičně zpracoval Josef Emler. Vycházel v letech 1874–1875.
• Třetí díl, v němž český originál i německé překlady Kroniky tak řečeného Dalimila vydal Josef Jireček, latinské texty, Letopis Jindřicha Heimburského, Vlastní životopis Karla IV., řeč při pohřbu Karla IV., připsanou tehdy Janu Očkovi z Vlašimi, Kroniku Neplachovu a Kroniku Marignolovu vydal Josef Emler a řeč Vojtěcha Raňkova z Ježova Ferdinand Tadra. Tento díl vycházel v letech 1878–1882.
• Čtvrtý díl, obsahující Zbraslavskou kroniku, tzv. Výpisky z různých kronik, Kroniku Františka Pražského a Kroniku Beneše Krabice z Weitmile, vydal opět Josef Emler. Vycházel v letech 1882–1884.
• Pátý díl, pro který edici latinského textu Kroniky Přibíka Pulkavy z Radenína připravil Josef Emler, staročeský překlad Jan Gebauer, Kroniku Vavřince z Březové a výtah z ní, Vavřincovu Píseň o Vítězství u Domažlic, tzv. Kroniku Univerzity pražské, Kroniku Bartoška z Drahonic a její dodatek, vydal Jaroslav Goll, byl dokončen v roce 1893.
• Osud nebyl příznivý šestému dílu edice. Letopisy a drobnější kroniky doby husitské, původní text a oba staročeské překlady České kroniky Eneáše Silvia Piccolominiho, připravené k vydání opět Josefem Emlerem – opis Húskova překladu kroniky Eneáše Silvia Piccolominiho ve vatikánské knihovně pořídili Ferdinand Tadra a Vojtěch Jaromír Nováček – byly sice vytištěny, ale pro nedostatečnou kvalitu byl tisk až na nepatrný počet výtisků darovaných univerzitním historickým seminářům v roce 1910 skartován. Nová edice Starých letopisů českých, připravovaná Josefem Emlerem pro sedmý díl Pramenů, již nevyšla.

Po Emlerově smrti 10. února 1899 se práce na vydávání Pramenů zpomalila. V roce 1902 byla při Historickém spolku ustavena speciální Komise pro vydávání Pramenů dějin českých, jíž předsedal Jaromír Čelakovský. Komise vypracovala program pro pokračování edice, v němž rozšířila původní záměr o další prameny 15. století a prodloužila ediční záměr až do 17. století. Redaktorem pro období do konce 15. století byl ustanoven Václav Novotný, pro mladší prameny Josef Vítězslav Šimák. Ačkoli byla pro práci na edici získána řada předních historiků té doby, byl ediční program splněn pouze zčásti.

• V novém šestém dílu Pramenů vydal Josef Vítězslav Šimák v roce 1907 pouze Kroniku Bartoše Písaře a kroniku a listy J. M. Píseckého ze 16. století.
• Sedmý díl, v němž tentokráte měly vyjít prameny k dějinám 16. století, nebyl dokončen. Vytištěná část měla být v roce 1926 jako nevyhovující skartována. Ke zničení nákladu však tehdy nedošlo. Nakonec byla v roce 1944 dána do prodeje. Rovněž desátý díl se spisy Václava Budovce z Budova, tištěný od roku 1914, nebyl dokončen, zvláště když editorovi Josefu Glücklichovi byla za druhé světové války práce na edici znemožněna.
• Před druhou světovou válkou se podařilo vydat ještě osmý díl, obsahující spisy Petra z Mladoňovic a další prameny ke kostnickému koncilu a k osobnostem Mistra Jana Husa a Mistra Jeronýma Pražského, které od roku 1906 připravoval k vydání Václav Novotný. Vytištěny byly v letech 1923–1932. V širším měřítku se v meziválečném období edici nepodařilo oživit, částečně vinou určených editorů, částečně v důsledku nedobré finanční situace Historického spolku po první světové válce a hlavně za hospodářské krize.

V roce 1942 byla zřízena nová komise pro vydávání Pramenů. Její členové Václav Vojtíšek, Rudolf Urbánek a Zdeněk Kristen připravili program pro následující období, ale vydávání již dále nepokročilo.

Teprve v nedávné době bylo zahájeno vydávání nové řady Pramenů dějin českých – Fontes rerum Bohemicarum. Series nova, v níž by měly být vydány kritické edice středověkých historiografických pramenů odpovídající nejmodernějším požadavkům. Podobně jako to předpokládal poválečný program edice, počítají vydavatelé s menším rozsahem jednotlivých svazků, v nichž by rozsáhlejší díla měla být publikována samostatně, menší spojována do jednoho svazku.
Jako první vyšlo kritické vydání kroniky Františka Pražského, které připravila Jana Zachová, následovala první redakce Starých letopisů českých (Alena M. Černá, Petr Čornej, Markéta Klosová).
Souběžně se základní řadou Pramenů dějin českých měla podle původního programu Františka Palackého vycházet také jejich druhá řada, pro níž Karel Jaromír Erben připravoval vydání zpráv cizích pramenů týkající se českých dějin do konce přemyslovského období. Erbenova smrt 21. listopadu 1870 uskutečnění tohoto programu zabránila a později již nebyl obnoven.

Podle přání Palackého měly být všechny úvody, poznámky a komentáře k Pramenům dějin českých v českém jazyce. K původnímu textu pramene měl být připojen český překlad, „aby se nejen učenec, ale i každý vzdělaný národovec těšiti a i baviti mohl ve spisech těchto.“
V prvním dílu zpracovali překlady staroslověnských legend do češtiny editoři, řecký text přeložil Eduard Novotný. Většinu latinských textů přeložil Josef Truhlář, několik legend přeložil František Zoubek a Josef Emler. Kosmovu kroniku s pokračovateli pro druhý díl edice přeložil Václav Vladivoj Tomek, oba Žďárské letopisy Josef Truhlář, ostatní Josef Emler.
Od třetího svazku bylo v zájmu urychlení práce od souběžných překladů upuštěno a překlady měly vycházet samostatně v řadě Sbírka kronik a letopisů českých v překladech. Vyšel však pouze první svazek s již dříve publikovaným Tomkovým překladem Kosmovy kroniky a jejích pokračování z pera tzv. Kanovníka vyšehradského a Mnicha sázavského a svazek druhý s překladem Zbraslavské kroniky. Překlad kroniky pořídil Jan V. Novák. Vydání provázela zásadní studie Václava Novotného. K překladu je připojen seznam oprav a dodatků k Emlerovu vydání a různočtení Vatikánského rukopisu, který původní editor neměl k dispozici.

Pro velký zájem o některá díla, která vyšla v Pramenech dějin českých (PDČ) a byla již rozebraná, i o díla ještě nevydaná, se Historický spolek ve druhé polovině třicátých let rozhodl vydávat souběžně některé drobnější spisy v edici Prameny a texty k dějinám československým, které byly určeny širšímu okruhu čtenářů. Vedle jazykově českých spisů měly v této řadě vycházet také novočeské překlady významných latinských děl otištěných v PDČ, případně některých zajímavých spisů literárních, právnických a jiných podobných textů, s jejichž vydáním se v PDČ nepočítalo.
Redakcí této řady byl pověřen Otakar Odložilík. První svazek vyšel v roce 1937. Byl vydán ve spolupráci se Společností Husova muzea a obsahoval Staré letopisy české podle Vratislavského rukopisu. Vydání druhého svazku, v němž měl znovu vyjít Novákův český překlad Zbraslavské kroniky s úvodem V. Novotného, a připravovaných svazků dalších zabránila již druhá světová válka.

Zvláštní ediční řadu založil v sedmdesátých letech 19. století Verein für die Geschichte der Deutschen in Böhmen (založen 1862) pro vydávání německých kronik z území Čech, Deutsche Chroniken aus Böhmen. K období středověku se však vztahuje pouze první svazek této řady, který obsahuje dějiny města Lokte v pozdním středověku.
Mimo zmíněné ediční řady vyšlo v posledním desetiletí 19. století například vydání Dalimilovy kroniky od V. E. Mourka, jehož cílem však nebylo zpracování kritické edice. Ve třicátých letech 20. století vyšla také Kronika velmi pěkná o Janu Žižkovi, čeledínu krále Václava. Vydání připravil Václav Novotný.

Vydávání pramenů ve 20. století

V roce 1940 byla založena nová řada historických pramenů České kroniky, v níž měly vycházet staročeské památky. V této řadě byl publikován staročeský překlad Husitské kroniky Vavřince z Březové a Kronika velmi pěkná o Janu Žižkovi. V roce 1945 vyšla reedice Starých letopisů českých v Díle Františka Palackého II. Byla však ze všech tří tehdy publikovaných svazků Díla nejsilněji poznamenána zásahy okupační cenzury. Krátce po válce vydal Jaroslav Charvát příslušné opravy ve spisku Cenzura a Dílo Františka Palackého.

Ediční činnost, pokud jde o středověké historické spisy po druhé světové válce, nenavázala na nedokončené Prameny dějin českých. Byla zaměřena na některá jednotlivá, do té doby ne zcela uspokojivě vydaná díla, především na staročeské texty. Ojedinělá nová kritická vydání latinských spisů byla obvykle doprovázena českými překlady, čímž editoři vycházeli vstříc jak komerčním zájmům nakladatelství, tak i čtenářům. Podobnou situaci lze ostatně sledovat i v jiných evropských zemích, kde v důsledku upadající znalosti latiny stále častěji vycházejí latinské texty s překlady v národních jazycích.

Ze staročeských historiografických děl byla především vydána další recenze Starých letopisů českých. Tento historický pramen svým počtem rukopisů a recenzí působí od počátku editorům značné potíže. Palackého způsob zpřístupnění tohoto díla začleněním zpráv všech rukopisů do jedné chronologické řady sice poskytoval relativně úplný přehled událostí, ztěžoval však postižení specifických znění jednotlivých rukopisů a tím i provedení historické kritiky. Navíc se od dob Palackého objevily další rukopisy. Z tohoto důvodu byly Staré letopisy české prozatím vydávány podle jednotlivých rukopisů.
Vedle předválečného vydání Letopisů podle Vratislavského rukopisu, připravili František Šimek a Miloslav Kaňák k vydání Staré letopisy české z rukopisu křižovnického.
V současné době byly pod vedením Petra Čorneje zahájeny práce na velké kritické edici, která by odrážela všechny recenze a znění známých rukopisů. Přípravné práce se prozatím týkají nejstarší recenze letopisů. Složitost edičních prací a vysoké nároky na zpracování edice si však vyžádají delší čas.

Kvalitního kritického vydání se ze středověkých českých historiografických textů dostalo Staročeské kronice tak řečeného Dalimila. Edice byla zpracovávána ve dvou etapách. V první fázi zpracovali Jaroslav Havránek a Jiří Daňhelka vydání kroniky především jako literární památky, ovšem – až na chybějící rejstřík – již s kvalitním kritickým aparátem a s historickým komentářem Zdeňka Kristena. V návaznosti na toto vydání bylo později zpracováno „veliké kritické vydání“, obsahující veškerý textový materiál, včetně reprodukce textu kroniky z Vídeňského rukopisu, který podle výsledků široce založeného výzkumu obsahuje nejstarší recenzi díla. Toto vydání obsahuje i podrobný filologický a historický komentář a rejstřík, který má sloužit k orientaci především historikovi. Před dokončením je ještě úplný „Index slov a tvarů“, který zase ocení zejména filolog, ale i pro historika bude užitečnou pomůckou.

Z latinských středověkých historických spisů vydali Karel Hrdina a Bohumil Ryba v řadě Památky staré literatury české Píseň o vítězství u Domažlic Vavřince z Březové s paralelním českým překladem J. B. Čapka a s úvody Josefa Macka a J. B. Čapka.
Jaromír Mikulka vydal Českou kroniku slezského autora Benedikta Johnsdorfa.
Zájem editorů vzbudily dále obě žďárské kroniky. Jaroslav Ludvíkovský připravil nové vydání Větší žďárské kroniky s českým překladem Rudolfa Mertlíka. Jinak vysokou kvalitu edice snižuje absence rejstříku. Metoděj Zemek provedl revizi Emlerova vydání Menší žďárské kroniky v Pramenech dějin českých II, doplnil je novým komentářem a českým překladem. Vydání však opět postrádá rejstřík. V obou vydáních je rovněž reprodukován původní text kronik z dochovaného rukopisu. Tyto edice se, podobně jako edice Kroniky velmi pěkné o Janu Žižkovi, kterou podle jediného známého rukopisu připravil k vydání Jaroslav Šůla, obracejí také k širší čtenářské veřejnosti.
Šestisté výročí smrti Karla IV. v roce 1978 se mimo jiné stalo podnětem k novému, revidovanému vydání Karlovy autobiografie, v reprezentativní úpravě a opět s českým překladem, rovněž bez rejstříku.
Jaroslav Kadlec vydal Traktát mistra Ondřeje z Brodu O původu husitů.
Zvláštní pozornost zaslouží kritická edice kroniky Beneše Minority zpracovaná Ladislavem Duškem.
Drobnější texty byly průběžně vydávány v časopisech a sbornících.

Vydávání pramenů po roce 1990

Po roce 1990 opět ožila editorská činnost. Vzniklo několik nových edičních řad, v nichž mají být zpřístupňovány historické prameny. Pro historiografické prameny je určena ediční řada Clavis monumentorum litterarium (Regnum Bohemiae). Fontes rerum Regni Bohemiae, v níž byla prozatím vydána Česká kronika Eneáše Silvia Piccolominiho. Připravil je Josef Hejnic, odbornou studii napsal František Šmahel.
Speciálně pro narativní prameny je určena nová řada Prameny dějin českých, v níž bylo prozatím publikováno kritické vydání Kroniky Františka Pražského, zpracované Janou Zachovou a první recenze Starých letopisů českých.
Edice bohemikálních pramenů jsou publikovány také v předních zahraničních edičních řadách.