Teorie drivu: Porovnání verzí

(propojení odkazů)
m
 
Řádek 6: Řádek 6:
 
Drive má širší charakter než instinkt - chápeme jej jako připravenost reagovat na důležité podněty vedoucí k redukci nerovnováhy.<ref name=":1" />
 
Drive má širší charakter než instinkt - chápeme jej jako připravenost reagovat na důležité podněty vedoucí k redukci nerovnováhy.<ref name=":1" />
  
Teorie drivu patří do [[Teorie motivace#1. Homeostatický model|homeostatické teorie motivace]].
+
Teorie drivu patří dle K. B. Madsen do [[Teorie motivace#1. Homeostatický model|homeostatické teorie motivace]].<ref>Madsen, K. B. (1979). Moderní teorie motivace. Academia.</ref>
  
 
== Zdroje ==
 
== Zdroje ==
 
<references/>
 
<references/>

Aktuální verze z 20. 2. 2017, 12:36

Soubor:ClarkHull2.jpg
Clark L. Hull: 21. nejcitovanější psycholog 20. století. Autor teorie drivu.[1]

Teorie drivu je teorie motivace Clarka L. Hulla založena na principu homeostaze (tendence organismu udržovat dlouhodobě rovnovážný stav). Teorie navazuje na práci Clauda Bernarda a Waltera Cannona. Teorie předpokládá, že lidé mají základní fyziologické potřeby (potřeba vody, spánku). Pokud nejsou tyto potřeby vyrovnány (jsou nenaplněny, anebo jsou naopak příliš naplňovány), dochází k subjektivně něpříjemnému stavu napětí - drive vede k organismus k snížení tohoto napětí, tzv. redukci drivu.[2]

Drive je obecným motivačním stavem, tudíž se potřeba vody a spánku v subjektivně pociťovaném nepříjemném stavu nemění. Objekty, které uspokojují (redukují) tyto nepříjemné stavy získávají odměňující charakter - stávají se incentivami. Drive má širší charakter než instinkt - chápeme jej jako připravenost reagovat na důležité podněty vedoucí k redukci nerovnováhy.[2]

Teorie drivu patří dle K. B. Madsen do homeostatické teorie motivace.[3]

Zdroje

  1. https://cs.wikipedia.org/wiki/Clark_Leonard_Hull
  2. 2,0 2,1 Plháková, A. Učebnice obecné psychologie. 1. vyd. Praha: Academia, 2004. 472 s. ISBN 80-200-1086-6.
  3. Madsen, K. B. (1979). Moderní teorie motivace. Academia.