Významné teorie inteligence

Definice inteligence

Dle Blatného (2010) jde o obecnou rozumovou schopnost umožňující zpracování informací za pomoci myšlenkových operací.

Vágnerová (2004, str. 123) chápe tento pojem šířeji a uvádí, že „termín inteligence slouží k označení obecné struktury rozumových schopností, které určují způsob orientace, tj. porozumění, a obvykle nějakým způsobem ovlivňují i chování“.

Známá operacionální definice od Edwina Boringa zní: Inteligence je to, co měří inteligenční testy.^[zdroj?]

Spearmanova dvou-faktorová teorie

Charles Edward Spearman (1863-1945) svou teorií navázal na Francise Galtona a jeho žáka Karla Pearsona, jenž dal vzniknout faktorové analýze. Tuto metodu Spearman dále rozpracoval, použil k výzkumu inteligence, a vytvořil tak první faktorovou teorii inteligence.

Při dlouholetém výzkumu předkládal skupinám dětí řadu jednoduchých testů, dokud neměl velké množství dat. Na tato data potom aplikoval metodu faktorové analýzy a zjistil pozitivní korelaci mezi jednotlivými testy. V praxi to znamenalo, že ti, kteří dosáhli vysokého skóru v jednom testu, obvykle patřili mezi ty úspěšnější i v jiných testech.

Z těchto výsledků usoudil, že inteligence je ovlivněna dvěma faktory:

• Prvním faktorem je obecný faktor nebo také faktor g, který určuje obecnou inteligenci. Zahrnuje základní schopnost řešit problémy a komplikované úlohy, projevuje se tedy v celém spektru různorodých situací. Faktorem g disponují všichni lidé, jen každý v jiné míře.
• Druhým faktorem, který ovlivňuje výsledky v dílčích testech, je specifický faktor nebo také faktor s. Tento faktor zahrnuje konkrétní schopnosti v určité oblasti, například matematické nebo verbální schopnosti.

Thorndikeova teorie vzorků

Edward Lee Thorndike (1874-1949) svou teorii založil stejně jako Spearman na faktorech, ale na rozdíl od něj předpokládal existenci více faktorů, z nichž žádný se neprojevuje obecně. Jeho teorie je tedy mnohofaktorová a každý faktor zde zastupuje konkrétní oblast schopností, přičemž tyto oblasti jsou si navzájem rovnocenné. Při různých úlohách se tedy do činnosti zapojují různé kombinace faktorů.

Thurstoneova teorie primárních mentálních schopností

Louis Leon Thurstone (1887-1955) metodu faktorové analýzy poněkud inovoval, a to přidáním tzv. rotace faktorů (Plháková, 1999). Svou teorii podložil rozsáhlým výzkumem, kdy 240-ti studentům vysoké školy předložil postupně 56 různých testů. Tato studie probíhala v létě 1934 a studenti se jí účastnili dobrovolně. Každý den strávili přibližně patnáct hodin vyplňováním testových baterií.

Výsledky byly následně podrobeny faktorové analýze a přinesly základních 12 faktorů, z čehož sedm faktorů bylo jasně a zřejmě pojmenovatelných a vymezitelných. Dle Thurstonea by spolu tyto faktory neměly korelovat, neměly by být navzájem závislé, avšak později se toto tvrzení vyvrátilo. Tyto primární schopnosti spolu signifikantně korelují, což naznačuje existenci nějakého obecného faktoru.

Mezi zjištěných sedm primárních schopností patří:

• slovní porozumění
• slovní plynulost
• práce s čísly
• prostorová představivost
• paměť
• rychlost vnímání
• usuzování.

Hierarchické modely inteligence

Další teorie již nepřináší nové faktory, nesnaží se vyvracet předchozí výsledky, ale spíše sjednocují již vzniklé teorie do větších celků. Takto vzniklo hned několik hierarchických modelů inteligence (Blatný, 2010). Jako první navrhl syntézu Spearmanovy a Thurstoneovy teorie Cyril Burt, a vytvořil tak hierarchický model struktury schopností.

Další hierarchický model si připisuje Philip Ewart Vernon. Na pomyslný vrchol hierarchické struktury dosadil obecnou inteligenci (faktor g), o úroveň níže potom skupinové faktory verbální-studijní a prostorový-mechanický, pod ně pak řadil ještě menší a specifické skupinové faktory.

Zajímavostí tohoto modelu je určitá podobnost mezi hlavními skupinovými faktory a pozdějším zjištěním různých funkcí obou hemisfér. Faktor verbální-studijní odpovídá svými funkcemi a připisovanými schopnostmi levé hemisféře, zatímco faktor prostorový-mechanický hemisféře pravé.

Guilfordova teorie struktury intelektu

Mezi největší kritiky hierarchických modelů inteligence patřil Joy Paul Guilford (1897-1987), který se tyto modely snažil vyvrátit svým velmi obsáhlým a komplikovaným trojrozměrným modelem 120-ti poznávacích schopností. Těchto 120 schopností uspořádal do krychle, kde každá její součást vznikla kombinací tří hlavních směrů:

• intelektových operací
• obsahů
• a produktů.

Za pět základních intelektových operací či procesů považoval poznávání, paměť, konvergentní myšlení, divergentní myšlení a hodnocení.

Základní čtyři typy psychických obsahů, na které je možné použít zmiňované operace, jsou obsahy figurální či konkrétně názorné (např. barva, tvar vnímaného objektu), obsahy symbolické (např. čísla, písmena), obsahy sémantické (např. pojmy, soudy) a obsahy behaviorální.

Výsledkem spojení intelektové operace a psychického obsahu potom může být jeden z šesti produktů: obsahové jednotky, třídy, systémy, transformace, implikace nebo relace - vztahy mezi jednotkami.

Teoretická, praktická a sociální inteligence

Kromě různých strukturálních teorií inteligence se mnozí snažili o rozlišení různých druhů inteligence. Již zmíněný Thorndike takto vymezil tři základní oblasti: inteligenci teoretickou/abstraktní, praktickou/konkrétní a inteligenci sociální.

Teoretická inteligence je právě ta, která odpovídá užšímu vymezení slova inteligence, tedy jako obecná schopnost řešit teoretické problémy, jejíž úroveň se dá vyjádřit inteligenčním kvocientem. Je možné ji celkem snadno měřit. První inteligenční testy, které se podobaly jejich současné formě, vytvořili na přelomu 19. a 20. století Alfred Binet a Theophile Simon.

Test měl měřit inteligenci u dětí a rozlišit tak děti, které jsou silně zaostalé v mentálním vývoji, a výuka dle klasického vzdělávacího systému by pro ně neměla smysl. Aby bylo možné obecně zhodnotit inteligenci daného jedince, vymyslel William Luis Stern inteligenční kvocient – IQ.

Tento výpočet však mohl být jen obtížně aplikován u dospělých lidí a značně zkresloval výsledky i u dětí, proto se od něj časem ustoupilo. Přesný výsledek nahradilo umístění se v určitém pásmu inteligence. Průměrné IQ se nachází v rozmezí od 90 do 110, kam se zařadí přibližně 50 % populace . Různé zdroje uvádí názvy a někdy i hodnoty IQ odlišně, zde je tabulka nejčastějšího pojetí:

nad 130	vysoký nadprůměr
120-130	výrazný nadprůměr
110-120	lehký nadprůměr
90-110	průměr
80-90	lehký podprůměr
70-80	výrazný podprůměr
50-70	lehká mentální retardace
35-50	středně těžká MR
20-35	těžká MR
pod 20	hluboká MR

O největší rozpracování teorie praktické inteligence se postarali Robert J. Sternberg a Richard K. Wagner. Praktickou inteligenci využíváme v každodenním životě, aniž bychom o tom věděli. Umožňuje nám vyznat se ve složitých situacích, vyhledat a pojmenovat problém, vyhodnotit okolnosti a najít nejlepší možné řešení.

Jiní k definování praktické inteligence používají anglický pojem know-how, což označuje znalost určitých postupů vhodných k řešení situace. Někdo tento pojem ztotožňuje s českým výrazem selský či zdravý rozum.

Sociální inteligence v původním pojetí označovala schopnost jednat s lidmi, pochopit je a adekvátně na ně reagovat. Postupem času se pozornost psychologů zaměřila více na pochopení druhých a v souvislosti se sociální inteligencí se začalo mluvit o empatii. Empatie v dnešním smyslu slova znamená vcítění se do druhého, dříve však nesla i trochu pejorativně zabarvené významy jako nakažení se emocemi ostatních nebo náhradní prožívání emocí a pocitů druhých.

Fluidní a krystalizovaná inteligence

Raymond Bernard Cattell, jenž je autorem této teorie, z počátku spolupracoval se Spearmanem a svou teorií navázal na teorii faktoru g. Ten však rozčlenil do dvou samostatných celků, které nazval fluidní a krystalizovaná inteligence. Inspiroval se prací kanadského psychologa a neurologa Donalda Oldinga Hebba, který zpozoroval u lidí s různým poškozením mozku odlišné změny ve fungování intelektu.

Fluidní inteligence je vrozená schopnost učit se a nalézat efektivní řešení problémů, jakýsi potenciál, který je možno kdykoli zaktivovat a využít při běžném životě. Krystalizovaná inteligence je oproti tomu založená na zkušenostech, znalostech a naučených dovednostech, a zároveň zahrnuje i slovní zásobu. Je to schopnost využít takto získané znalosti při řešení problémů. Tento typ inteligence je tedy silně kulturně determinován.

Gardnerova teorie sedmi druhů inteligence

Howard Earl Gardner vytvořil teorii sedmi druhů inteligence, které pojal široce jako soubory schopností. Dle jeho kritérií musí inteligence umožňovat řešení skutečných problémů, také by ale měla umožnit problémy vyhledat či vytvořit. Inteligence musí být alespoň v určitém kulturním okruhu důležitým a užitečným prvkem. Inteligence by měla mít také své umístění v mozkové struktuře.

Mezi jeho sedm druhů inteligence patří inteligence:

• jazyková,
• hudební,
• logicko-matematická,
• prostorová,
• tělesně-pohybová,
• intrapersonální,
• interpersonální.

Emoční inteligence

Pojem emoční inteligence poprvé použili Peter Salovey a John D. Mayer. Základem jejich teorie se stala intrapersonální a interpersonální inteligence převzatá z teorie Gardnera. O obsáhlé rozpracování a zviditelnění konceptu emoční inteligence se však postaral až Daniel Jay Goleman.

Emoční inteligence je schopnost přesně vnímat vlastní i cizí emoce, pochopit jejich význam, adekvátně na ně reagovat, umět s nimi zacházet a použít je ke svému i všeobecnému prospěchu.

V minulosti již bylo sestrojeno několik metod pro měření emoční inteligence, avšak jejich reliabilita a validita byla mnohokrát zpochybněna. O sestavení takové metody se dvakrát pokusili také J. D. Mayer, P. Salovey a D. R. Caruso. Jako protiváha k inteligenčnímu kvocientu IQ byl navržen pro míru emoční inteligence emoční kvocient - EQ.

Odkazy

Použitá literatura

• Blatný, M. (2010). Psychologie osobnosti: hlavní témata, současné přístupy. (Vyd. 1., 301 s.) Praha: Grada.
• Vágnerová, M. (2004). Základy psychologie. (Vyd. 1., 356 s.) V Praze: Karolinum.
• Lund, N. (2012). Inteligence a učení. (Vyd. 1., 146 s., Překlad Helena Hartlová). Praha: Grada.
• Spearman, C. (1927). The abilities of man: their nature and measurement. (415 s.) New York: Macmillan.
• Smékal, V. (2009). Pozvání do psychologie osobnosti: člověk v zrcadlení [i.e. zrcadle] vědomí a jednání. (3., opr. vyd.) Brno: Barrister.
• Thorndike, R., & Lohman, D. (c1990). A century of ability testing. (xi, 163 p.) Chicago: Riverside Pub. Co.
• Balcar, K. (1991). Úvod do studia psychologie osobnosti. (2., opravené vyd., 217 s.) Chrudim: Mach.
• Nakonečný, M. (1998). Psychologie osobnosti. (2.vyd., 336 s.) Praha: Academia.
• Ruisel, I. (2000). Základy psychologie inteligence Přel. P. Bakalář. (1.vyd., 183 s.) Praha: Portál.
• Mikšík, O. (2007). Psychologická charakteristika osobnosti. (2. přeprac. vyd., 273 s.) Praha: Karolinum.
• Plháková, A. (1999). Přístupy ke studiu inteligence. (1. vyd., 305 s.) Olomouc: Univerzita Palackého.
• Nakonečný, M. (1997). Encyklopedie obecné psychologie. (2., rozšířené vyd., v Academii vyd. 1., 437 p.) Praha: Academia.
• Čáp, J. (1993). Psychologie výchovy a vyučování. (1. vyd., 415 p.) Praha: Univerzita Karlova.
• Atkinson, R. (2003). Psychologie. (2., aktualiz. vyd., V Portálu 1., xxii, 751 s., Překlad Erik Herman, Miroslav Petržela, Dagmar Brejlová). Praha: Portál.
• Říčan, P. (2009). Psychologie. (3., aktualiz. vyd., 300 s.) Praha: Portál.
• Cattell, R. (1971). Abilities: their structure, growth, and action. (xxii, 583 p.) Boston: Houghton Mifflin.
• Gardner, H. (1999). Dimenze myšlení: Teorie rozmanitých inteligencí. (1. vyd., 398 s.) Praha: Portál.

Klíčová slova

inteligence