Řeč

Schopnost člověka vyjádřit členěnými zvuky obsah vědomí a používat výrazové verbální (mluva, písmo) a neverbální (posunky, mimika, gesta) prostředky. Řeč slouží ke sdělování a vyjadřování toho, co máme „v sobě“. Umožňuje rozhovor a vytváření společenství, spojuje já a ty. Pro vývoj jedince má řeč mimořádný význam, ovlivňuje kvalitu myšlení, poznávání, učení, jeho orientaci a fungování v lidském společenství.

People in conversation

Evoluce řeči

Prvotní potřebou byl přenos významu. Význam = myšlení + řeč + zobecnění + sdělování. (Vygotskij, 1934)

Pravá příčina toho, že se všechny podmínky nutné pro vznik řeči setkaly a lidé začali používat artikulované specializované zvuky, je zřejmě kulturní povahy. Různé teorie míní, že primárním popudem byly například: potřeba instrukce při výrobě nástrojů, sdílení emocí, organizovaný lov, potřeba kmenové sounáležitosti nebo organizace dětských her. Je také možné, že vývoj řeči byl potřebný jako předpoklad složitějšího uvažování o světě. S rozrůstající se skupinou lidí byla potřeba vytvořit a sdělovat složitější pravidla.

Řečí můžeme nazvat již posunky, neartikulované zvuky nebo symboly (úprava zevnějšku, vlastnictví zbraní, zářezy a značky na předmětech apod.), které lidé používali k zjednodušení a strukturování každodenních činností a vztahů. Komunikace vázaná na specifický objekt ale nebyla příliš praktická. Zvuky používané pro určité lidi, předměty či zvířata začaly usnadňovat lov a přežití.

Schopnosti mluvit užíval již člověk zručný (Homo habilis). Nejprve v podobě posunkové komunikace, která předcházela kódům, založeným na diverzifikovaných skřecích. Zdokonalují se první neartikulované projevy a mění se v pravidelné útvary. Jejich repertoár se rozšiřuje v závislosti na tom, jak byli schopní pomocí symbolů artikulovat myšlenku do uspořádaných znaků, vyjádřených kombinací zvuků. Takový vývoj předpokládal značnou časovou rezervu a po velkých migračních vlnách pomalu vyústit do vzniku jazyků v dnešním slova smyslu. Sluch převážil nad zrakem, do té doby se dorozumívali gesty a posunky, ale ve tmě a na větší vzdálenost se uplatnil právě sluch nad zrakem. Lidé dávali přednost hláskám, tvořeným výdechem (expirací), oproti zvířatům, které produkovali zvuk prostřednictvím vdechování vzduchu.

Fyziologie řeči

Ústrojí hlasové (fonační) je uloženo v hrtanu. Samotná řeč vzniká proudem vzduchu, který vychází z plic, prochází mezi hlasivkami (hlasovou štěrbinou), které zpravidla vytvářejí základní zvuk a ten je modulován (ovlivněn a doplněn jazykem, patrem, dásněmi a rty v ústní dutině, která působí také jako rezonátor). Na tvorbě samohlásek se podílejí hlasivky a ústní dutina, na tvorbě neznělých souhlásek jazyk, patro, dásně a rty, na tvorbě znělých souhlásek ještě také hlasivky.

Funkce hlasu při řeči spočívá především v tom, že vytváří základní tón řeči. Mluvený projev bez účasti hlasu je možný (např. šeptání), je však srozumitelný jen na malou vzdálenost. Relativních změn síly a výšky hlasu se využívá pro formální a významové členění promluvy. Jednotlivé typy těchto proměn jsou v jazycích ustáleny (přízvuk, intonace). Kromě toho má hlas díky své barvě i schopnost identifikovat mluvčího a v rámci komunikace slouží jejím pragmatickým složkám.

Formou řeči se projevují hlavně city toho, kdo mluví: vyjadřujeme se zabarvením hlasu, jeho silou a rychlostí mluvy, ale také výrazem tváře, pohybem ruky apod.

Každá řeč se skládá z vět, ty ze slov a ty se skládají z hlásek. Spojování slov se řídí syntaxí daného jazyka. Slovní zásoba člena vyspělé společnosti se pohybuje od 40 do 200 tisíc slov. Člověk se rodí se schopností pro rozvoj řeči. Stejně jako tvář od jiných objektů a tvarů dokážou novorozenci odlišovat lidský hlas od jiných zvuků. Děti začínají mluvit v období 1 roku, nejsou ale schopni mluvit ve větách. Do věku 4 let jsou chyby v mluvené řeči běžné. Ve věku 6 až 7 let umí dítě většinu mluvených výrazů, i když může mýt problémy s určitými kombinacemi výrazů. Ve věku 11 až 12 let by dítě mělo umět téměř všechna mluvená slova odpovídající jeho prostředí.

Druhy řeči

Řeč mluvená: Řeč, při které osoba mluví, předem uspořádaně sděluje, často někdy sklouzne do spontánního charakteru, nazýváme řečí monologickou. Řeč, která je vhodná tehdy, pokud dva lidé mluví o stejném tématu, vyměňují si vzájemné reakce a mají promyšlenou formu otázek, nazýváme řečí dialogickou.

Řeč vnitřní: Nezvučná řeč, která probíhá tehdy, když člověk o něčem přemýšlí, řeší potichu nějaký problém, vytváří si v duchu plány, vzpomíná, učí se text apod. Je fází výpovědi, která předchází vnější řeči.

Řeč psaná: Je v myšlení a v představách, zbavená nejpodstatnějšího znaku mluvené řeči – zvuku. Je to řeč – monolog, rozmluva s bílým listem papíru.

Řeč těla: Neverbální komunikace. Sdělování významu pomocí pohybů těla a gest. Je přítomna v každé situaci lidské komunikace.

Řeč znaková: Správné označení je znakový jazyk. Při komunikaci jej používají neslyšící, využívají pohyby rukou, paží, těla a mimiku obličeje. Od mluvy se liší strukturou i pravidly. Konvenční posunky vznikají dohodou neslyšících z posunků přirozených. Při jejím stálém používání dochází k výrazně jiné orientaci sluchové oblasti mozkové kůry.

Řeč a jazyk

Obojí spolu souvisí, aby mohl člověk mluvit (řeč), musí umět (jazyk), jazyk se však může naučit jen tak, že se pokusí mluvit (Jespersen 1946). Mezi kulturou řeči a kulturou jazyka je souvislost. Jazyk se navenek projevuje pouze v řeči a dorozumění řečí je mezi lidmi možné jen na základě společného jazyka. Řeč slouží k transformaci zkušenosti do pojmů, má stránku obsahovou (to, co říkáme) a stránku formální (jak to říkáme). Vnitřní, sémantická stránka řeči a vnější, zvukově fyzikální stránka, ač tvoří jeden celek, mají každá své vlastní vývojové zákonitosti.

Funkcí jazyka je uspořádávání zkušeností - vybírat ze změti informací to podstatné, skládat a rozkládat vjemy na uchopitelné věci, které se snaží označit a dát jim jméno. Další funkcí jazyka je komprimování (zmenšování objemu), zhušťování a zkracování. Zázrak řeči začíná ovšem tam, kde hlasovým projevům rozumějí druzí, kde nastává skutečná komunikace. Smyslem ovládnutí řeči a následně jazyka je tedy komunikace mezi lidmi.

Poruchy řeči

Poruchy řeči lze rozdělit na poruchy zaviněné vývojem hlasu (poškození řečových center v mozku), poruchy tvorby hlasu (onemocnění hrtanu), onemocnění úst. Vývojovými řečovými poruchami rozumíme řeč, která svým rozsahem a formou neodpovídá věku dítěte. Poruchami řeči se zabývá foniatrie a logopedie.

Případný řečový handicap může tedy přinášet řadu obtíží v sociální interakci (postavení a uplatnění ve skupině, navazování vztahů, sdílení), ovlivňovat vývoj osobnosti (sebehodnocení, sebedůvěru, motivační a aspirační složku, zájmy, uspokojování potřeb), učení, později i profesní orientaci a uplatnění.

• dyslalie – nesprávná výslovnost, patlavost
• balbuties – koktavost
• breptavost – narušení obvyklého tempa řeči, které může vést až k nesrozumitelnosti
• opožděný vývoj řeči
• speciální poruchy řeči při lehkých mozkových dysfunkcích ADHD/ADD
• mutismus – neschopnost mluvit na neurotickém nebo psychotickém podkladě
• autismus – jako jeden z projevů autismu je neschopnost komunikovat

Citáty

„Řeč je věrná ruka ducha“ Alain de Lille

„Člověk je člověkem díky řeči. Aby však ovládl řeč, musí být člověkem“ Vilém Humboldt

Odkazy

Literatura

• SOKOL, Jan. Filosofická antropologie: člověk jako osoba. Vyd. 1. Praha: Portál, 2002, 224 s. ISBN 80-7178-627-6. Kap. I. 9. Řeč a jazyk.
• HAGÈGE, Claude. Člověk a řeč: lingvistický příspěvek k humanitním vědám. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 1998, 311 s. ISBN 80-7184-331-8.
• HARTL, Pavel a Helena HARTLOVÁ. Psychologický slovník. Vyd. 1. Praha: Portál, 2000, 774 s. ISBN 80-7178-303-x.
• VYGOTSKIJ, Lev Semenovič a Jan PRŮCHA. Psychologie myšlení a řeči. Vydání první. Praha: Portál, 2004, 135 stran. Psychologie (Portál). ISBN 80-7178-943-7.
• HAUSENBLAS, Karel. O kulturu řeči. Naše řeč [online]. 1991, 74(3): 1 [cit. 2015-12-01]. Dostupné z: http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=7010#_ftn1
• Řeč, komunikace. Metodický portál RVP.CZ [online]. 2011-12-11 [cit. 2015-12-09]. Dostupné z: http://wiki.rvp.cz/Knihovna/1.Pedagogick%C3%BD_lexikon/R/%C5%98e%C4%8D%2c_komunikace
• Fonetika: Fonetika [online]. Filosofická fakulta MU Brno, 2007, 2007 [cit. 2015-12-27]. Dostupné z: http://is.muni.cz/elportal/estud/ff/js07/fonetika/materialy/ch05s01.html. Vedoucí práce Prof. PhDr. Marie Krčmová, CSc.

Klíčová slova

Řeč, Jazyk, Komunikace