Antropologie náboženství

Antropologie náboženství se zabývá kulturním, holistickým a komparativním systémem náboženských systémů v čase a prostoru. Z antropologické perspektivy představuje náboženství institucionalizovanou třídu sociokulturních regulativů a kulturních idejí, které determinují sdílený způsob myšlení a jednání příslušníků určité kultury a ovlivňují fungování sociálního řádu. V tradičních společnostech náboženství představovalo významný nástroj sociální kontroly a aktivně utvářelo morálku a světový názor mnoha členů dané společnosti.

Náboženská víra a s ní spjaté vzorce chování a instituce představují velice komplexní systém, který antropologové studují v širším kulturním kontextu, zejména ve vztahu k ekonomice, politice, právu a projevům lidské kreativity. Antropologický výzkum umožňuje pochopit, jak lidé prizmatem náboženství vymezují své místo ve vztahu k přírodě, člověku, společnosti a transcendentnímu světu bohů, duchů, démonů a dalších nadpřirozených bytostí a jevů.

Při studiu náboženských systémů antropologové neřeší míru jejich pravdivosti, morálnosti nebo správnosti. Jejich cílem je studium toho, jak náboženská víra a s ní spjaté instituce, symboly, rituály a obřady formují lidské postoje a motivace, utvářejí sociální řád, přispívají k udržování skupinové identity, ovlivňují kulturní stereotypy a aktivně se promítají do sdíleného chování a prožívání členů dané společnosti. Rozsah této kategorie přitom není omezen pouze na víru v duchovní bytosti, ale zahrnuty jsou do ní všechny jevy a procesy, které příslušníci zkoumané kultury považují za posvátné, tajemné a nevysvětlitelné, včetně takových praktik, jakými jsou magie, totemismus, čarodějnictví, kletby, uřknutí a věštby.

Při studiu náboženství lze akcentovat různé přístupy, zejména obsahovou, strukturální, funkcionální nebo sémiotickou analýzu.

Historie výzkumů antropologie náboženství

Friederich Max Müller

Antropologie náboženství se jako svébytná tematická oblast antropologických výzkumů začala formovat v druhé polovině 19. století. Významným stimulem přitom bylo dílo německého filologa, lingvisty a orientalisty Friedericha Maxe Müllera. Jeho dílo Introduction to the Science of Religion (1873) je považováno za zakládající dílo religionistiky jako nové vědní disciplíny. Podle Müllera lze genezi náboženství spatřovat ve skutečnosti, že archaický člověk začal dávat jména přírodním silám, které v něm vzbuzovaly pocity strachu, nejistoty a závislosti. Akt pojmenování ve svém důsledku změnil vztah lidí k přírodním silám do té míry, že původní pojmy se postupně změnily v metaforické symbolické konstrukce, které vyvolávaly představu činnosti autonomních božských bytostí.

Edward Burnett Tylor

Antropologické a etnologické výzkumy náboženství v druhé polovině 19. století spojovala snaha rekonstruovat genezi a vývoj takových ideových systémů, jako je totemismus, animismus, šamanismus, magie, kult předků apod. K průkopníkům v této době patřil zejména britský antropolog Edward Burnett Tylor. Ten vymezil náboženství jako víru v nadpřirozené bytosti a stanovil základní stadia vývoje náboženské myšlení. Z animismu dle něj vznikl polyteismus, z něj posléze monoteismus. Vznik náboženství podle Tylora souvisel s prvotní vírou v lidskou duši („anima“), o níž vládlo přesvědčení, že je duchovní součástí všech živých i neživých objektů.

John Lubbock

Problematice vývojových stupňů náboženského myšlení se věnoval také britský evolucionistický antropolog, archeolog a přírodovědec John Lubbock. Výchozím předpokladem jeho koncepce byla hypotéza o neexistenci náboženství v raných fázích vývoje primitivních společností. Tento prvotní ateismus byl až později vystřídán stadii fetišismu, totemismu, šamanismu, pohanství a křesťanství.

James George Frazer

Významné místo v dějinách antropologických výzkumů náboženství zaujímá skotský evolucionistický antropolog a filolog James George Frazer. Ten formuloval teorii, podle níž evoluce lidského myšlení probíhala ve stadiích magie → náboženství → věda. Podle Frazera měli lidé na úsvitu dějin zcela mylné představy o příčinné souvislosti přírodních jevů. Základem jejich výkladu světa byla sympatetická magie, která vycházela z předpokladu, existence určitého mystického vztahu mezi věcmi a jevy v přírodě. Tento zákon opírá interpretaci světa o dva základní principy – homeopatickou magii, která předpokládá, že podobné způsobuje a produkuje podobné, a kontaktní magii, která vychází z předpokladu, že věci, které spolu byly v kontaktu nebo tvořily jeden celek, na sebe působí na dálku i poté, co byl jejich fyzický kontakt přerušen. Po zjištění, že tyto dva principy selhávají, se zrodilo náboženství. Lidé nahradili magické praktiky vírou ve vyšší bytosti disponující nesmírnou mocí a zahájili tak období uctívání bohů.

William Robertson Smith

K významným zakladatelům antropologie náboženství patřil i skotský orientalista a filolog William Robertson Smith. Ten přispěl k budování antropologie náboženství zejména svým zájmem o studium sociální funkce náboženské víry jako nástroje posilujícího integritu společnosti. Dle něj náboženství prostřednictvím emotivní dimenze rituálů a instituce oběti výrazně přispívá k udržení společenské solidarity. Rituál totiž představuje jádro každého náboženství, přičemž mýty jsou pokusem o jeho vysvětlení nebo výklad.

Robert Ranulph Marett

Jako opozice k evolucionistickým antropologům druhé poloviny 19. století, kteří měli tendenci považovat náboženství za předvědecké pokusy o racionální pochopení a vysvětlení světa, vznikl v první polovině 20. století psychologizující přístup („emocionalismus“), který klad důraz na emotivní dimenzi náboženské zkušenosti. Mezi průkopníky tohoto směnu patřil britský etnolog a antropolog Robert Ranulph Marett. Dle něj náboženství nepředstavuje pokus o racionální výklad světa, ale vyrůstá z emocionálního napětí, destrukce hranic myšlení a intenzivního aktu víry, který prostřednictvím symbolů a rituálů vyvolává silnou citovou katarzi. Marett byl také přesvědčen o existenci vývojově starší fáze náboženství, která předcházela animismu. Toto archaické náboženství, jehož jádrem byla víra v existenci nadpřirozené síly, která se může vtělit do lidí, zvířat nebo předmětů, označil jako animatismus.

Vliv psychologie na antropologii náboženství

V první polovině 20. století měla na vývoj antropologických výzkumů náboženství vliv psychologie. Významnou roli zde sehrál zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud, který formuloval teorii, podle níž je na náboženství možné pohlížet jako na druh kolektivní neurózy. Na antropology měla vliv zejména psychoanalytická interpretace náboženské víry jako projekce duševního napětí, konfliktů a komplexů. Z tohoto hlediska bylo možné božstva nebo duchy analyzovat jako rodičovské vzorce chování, k nimž v průběhu ontogeneze zaujímají ambivalentní pocity. Freudova biologizující interpretace původu lidské kultury a náboženských imperativů byla pro svoji spekulativnost podrobena oprávněné kritice. Přesto se stala významnou inspirací těm antropologům, kteří se pokoušeli postihnout vliv rané dětské výchovy a socializačních technik a formování projektivních systémů a náboženské víry.

Vliv sociologie na antropologii náboženství

Émile Durkheim

V prvních desetiletích 20. století měla na antropologii náboženství výrazný vliv také sociologie. Významnou roli zde sehrál sociolog Émile Durkheim. Ten považoval náboženství za specifickou třídu nadindividuálních společenských jevů a sdílených kolektivních představ, které jsou schopny na člověka vykonávat vnější tlak. Na základě analýzy náboženských systémů původních obyvatel Austrálie definoval totemismus jako vzájemně spjatý komplex náboženských představ a obřadů, které vyjadřují rituální vztah domorodců k přírodě, společnosti a univerzu. Podstatou nicméně není víra sama o sobě, ale rituální uctívání a oslava totemů jako symbolů, které zastupují jak přírodní realitu vystupující v podobě flóry a fauny, tak společnost a její sociální uspořádání. Totemismus jako elementární forma náboženství údajně vyjadřuje skutečnost, že prostřednictvím náboženské víry se lidé identifikují se společností. Rituály a obřady pak plnily významnou sociální funkci jako nástroj kolektivní soudržnosti a společenské integrace.

Max Weber

Na antropologii náboženství měl také značný vliv německý sociolog a historik Max Weber. Ten na rozdíl od Durkheima kladl důraz na socioekonomické změny a kulturní transformace, které náboženské myšlení v lidských dějinách vyvolalo. Proslulá je zejména jeho teorie, podle níž sehrál zásadní roli při vzniku kapitalistického výrobního způsobu protestantismus. Weber poukázal na to, že evropští protestanti byli finančně úspěšnější než katolíci. Příčinu spatřoval v jejich odlišném hodnotovém systému. Podle jeho názoru se katolíci více orientovali na přítomnost, momentální štěstí a budoucnost. Vytvoření základů kapitalismu nicméně předpokládalo nahrazení tradičních názorů a postojů katolických venkovanů hodnotami a životním stylem slučitelným s průmyslovou výrobou a akumulací kapitálu. A právě tuto třídu hodnot protestantismus nabízel. Zejména angličtí puritáni kladli ve svém životě důraz na tvrdou a soustavnou fyzickou a duševní práci, kterou považovali za povinnost vyžadovanou Bohem.

Současná antropologie náboženství

Současná antropologie náboženství je teoreticky i metodologicky velice různorodá. Podobně jako v minulosti, i nyní probíhají diskuze o vztahu náboženství, víry a kultury a způsobu jejich interpretace. Vedle dříve preferovaných pozitivisticky orientovaných přístupů se dynamicky rozvíjí interpretativní přístupy kladoucí důraz na hloubku porozumění, smysl a význam studovaných náboženských jevů. Spektrum témat, jimiž se současná antropologie náboženství zabývá, se rozšířilo z tradičních výzkumů náboženských jevů u jednoduchých sběračsko-loveckých a rolnických společností o studium náboženství v kontextu městské industriální civilizace.

Literatura

• Bowie, F. (2008). Antropologie náboženství. Praha: Portál.
• Durkheim, É. (2002). Elementární formy náboženského života: systém totemismu v Austrálii. Praha: Oikoymenh.
• Frazer, J. G. (2012). Zlatá ratolest. V Praze: Československý spisovatel.
• Freud, S. (2017). Totem a tabu: o podobnostech v duševním životě divocha a neurotika. Praha: Portál.
• Müller, F. M. (1978). Introduction to the science of religion. New York: Arno Press.
• Soukup, V. (2011). Antropologie: Teorie člověka a kultury (1st ed.). Praha: Portál.
• Tylor, E. B. (1903). Primitive culture: researches into the development of mythology, philosophy, religion, language, art, and custom (4. ed., rev). London: John Murray.
• Weber, M. (1950). The Protestant ethic and the spirit of capitalism (3rd impression). New York: Soribner's Sons.
• William, R. S. (1927). Lectures On The Religion Of The Semites The Fundamental Institutions. London: The Macmillan Company.

Klíčová slova

antropologie, sociální a kulturní antropologie, výzkum, antropologie náboženství, náboženství