Pojetí paměti. Teorie a modely paměti.

Definice

Paměť je poznávací proces, který prostupuje všechny úrovně poznání. Jedná se o systém, který má za úkol vštípení, tedy zapamatování si nových informací, dále uchování a posléze vybavení si těchto informací. Paměť je pro člověka velmi důležitá, pokud bychom si nepamatovali údaje o sobě a z našeho života, těžko bychom mohli mluvit o osobnosti, stejně tak, je paměť podmínkou učení a mnoha dalších kognitivních procesů.

Samotný mechanismus paměťových procesů na úrovni mozku ještě není úplně objasněn, nicméně výzkumy naznačují, že díky biochemickým změnám na úrovni synapsí neuronů, které jsou navozeny bioelektrickými signály, dochází k trvalému uložení vědomě i nevědomě vnímaných záznamů. Začátky zkoumání paměti jsou spojovány se jmény Ribota a Ebbinghause.

Způsoby dělení paměti

Paměť a její zkoumání mají bohatou a dlouhou historii, díky ní dělíme paměť mnohými způsoby. Nejčastěji jsou využívaná dělení dle analyzátorů, podle doby uchování paměťového záznamu a dle obsahu neboli taxonomie paměťových stop.

ZPŮSOB DLE	ČLENĚNÍ PAMĚTI	AUTOR	DOPLŇUJÍCÍ INFORMACE
ANALYZÁTORY	Zraková, sluchová, chuťová, čichová, hmatová
DOBA UCHOVÁNÍ INFORMACE	Senzorická, krátkodobá, dlouhodobá	Richard Atkinson, Richard Shiffrin	Senzorická dále členěná Sperlingem na ikonickou a echoickou, dlouhodobá dále členěná Tulvingem na epizodickou a sémantickou
TAXONOMIE PAMĚŤOVÝCH STOP	Deklarativní a nedeklarativní + podrobnější členění	Larry Squire
PRACOVNÍ PAMĚŤ	Vizuoprostorový náčrtník, fonologická smyčka, centrální vykonavatel	Allan Badeley	Nejedná se o rozčlenění celé paměti, jen objevení části na pomezí krátkodobé a dlouhodobé paměti
KONEKCIONISMUS	Model sítě, priming

Dělení paměti, má velkou vazbu na modely paměti, díky modelům, respektive jejich logice a důkazům pro ně, došlo právě k těmto dělením. Modely si tedy osvětlíme v další kapitole.

Modely paměti

Podle délky uchování informace

Podle předpokládané doby uchování paměťového záznamu pak paměť rozdělili Richardové Atkinson a Shiffrin a to na senzorickou, krátkodobou a dlouhodobou. Předpokládali, že každá z těchto pamětí má svůj ,,sklad´´, tím nemysleli, že by se v mozku opravdu nacházelo jakési úložiště, jde spíše o hypotetické konstrukty. Informace tedy vstupuje skrze senzory do senzorické paměti, kde pokud je jí věnována pozornost, má možnost prostoupit do krátkodobé paměti, pokud se jí pozornost nevěnuje, pak se informace rozpadá. Ve skladu krátkodobé paměti dochází k dalším procesům, informace se může opakovat a tak přejít do dlouhodobé paměti, nebo může být nahrazena. V dlouhodobé paměti pak zůstává zachována, popřípadě interferuje s ostatními informacemi.

Toto je jedním ze základních dělení, na které dále navazovali i další vědci. Do senzorické paměti byla nadále zařazena také paměť ikonická, neboli obrazová a echoická, neboli sluchová. K zajímavým zjištěním v oblasti senzorické paměti došel George Sperling, který zkoumal, kolik informací dokáže člověk uchovat i přesto, že jsou mu prezentovány v řádu milisekund, díky relativně složitému experimentu zjistil, že ikonická paměť je schopna uchovat přibližně 9 položek, zbytek informací se velmi rychle rozpadne. Informace jsme schopni si z krátkodobé paměti vybavit po dobu dvou vteřin.

Otázce, kolik položek jsme schopni si uchovat v krátkodobé paměti, se věnoval G. Miller, který došel k tzv. magickému číslu 7 +/- 2. Zapamatujeme si tedy pět až devět jednoduchých nesouvisejících informací, pokud si ale chceme krátkodobou paměť rozšířit, můžeme si zapamatovat i více podnětů, např. řadu 20 číslic, musíme si je ale rozdělit do pro nás logických skupin, kterých bude 5 až 9. K uložení v krátkodobé paměti dochází po dobu 15-30 vteřin. Pro krátkodobou paměť platí tzv. pravidlo novosti, tedy že nejlépe si pamatujeme nejnověji prezentované informace, tedy ty, které nám byli podány jako poslední, poté si vybavíme informace ze začátku a největšímu zapomínání podléhají informace, které jsou nám prezentovány uprostřed sdělení.

Pokud uvažujeme o paměti, nejčastěji máme na mysli právě dlouhodobou paměť. Nicméně o té z hlediska kapacity a setrvání informací máme nejméně informaci. Někteří psychologové se domnívají, že dlouhodobá paměť není kapacitně omezena a také předpokládají nekonečnost, co se týče dlouhodobosti (pokud nedojde k rozpadu či narušení na fyziologické úrovni) (sten). Z neuropsychologického hlediska se v otázce dlouhodobé paměti setkáváme s hypotézami, které tvrdí, že informace pomocí proteinů mění přímo genetickou informaci člověka. Velmi prakticky dlouhodobou (deklarativní) paměť rozdělil Tulving  a to na paměť epizodickou, tedy tu, která uchovává informace o událostech a zážitcích z našeho života a paměť sémantickou, která uchovává vědomosti o světě. Učinil tak na základě svých pokusů, kdy měřil mozkovou aktivitu respondentů, dával jim různé otázky, kdy si měli vybavit různé informace, na základě mozkové aktivity, pak zjistil, že informace o osobních prožitcích se vybavují jiným způsobem, nežli obecné informace. Současně během těchto pokusů rozlišil i paměť procedurální – tedy paměť spojenou s činnostmi, při které se opět jiným způsobem aktivoval zejména mozeček.

Taxonomie dle obsahu

V učebnicích často zmiňované dělení, jejímž autorem je Larry Squire, zaměřuje na třídění dle obsahu, tedy na paměť deklarativní, která uchovává informace o údajích a událostech, zástupně se také používá pojem explicitní paměti. Pro všechny ostatní zapamatované informace, tedy dovednosti a návyky, asociační i neasociační učení, priming používáme klasifikace nedeklarativní, neboli procedurální, či implicitní paměti. Toto třídění je založené na propojenosti vybavovaných informací s určitými mozkovými strukturami – viz nákres.

Dělení paměti

Pracovní paměť

Zejména základní model Atkinsona a Shifrina, který byl popsán výše, byl dále rozpracováván, nicméně vznikly i další modely paměti, velké pozornosti se dostalo také pracovní paměti, toto pojetí se nejvíce pojí se jmény Baddeley a Hitch.

Pojmem pracovní paměť tak nahradili sklad krátkodobé paměti. Jejich pracovní paměť má tři složky: centrální vykonavatel, fonologická smyčka a vizuálně-prostorový náčrtník. Centrální vykonavatel, je společný pro celou pracovní paměť a zastupuje v podstatě pozornost. Fonologická smyčka uchovává informace vyjádřené řečí.  A Vizuálně-prostorový náčrtník pak uchovává vizuální informace. Tyto komponenty ale mají omezenou kapacity, takže pokud děláme dvě činnosti, které využívají stejnou část pracovní paměti, budeme je dělat hůř. Podle neuropsychologických výzkumů, lidé opravdu využívají něco jako zásobník pracovní paměti, kde se informace uchovávají a pak až přecházejí do dlouhodobé paměti. Největším rozdílem oproti trojsložkovému modelu Atkinsona a Shifrina je však v tom, že zatímco trojsložkový model, předpokládá pasivní předávání informací (přesun z jednoho skladiště do druhého), pracovní paměť Baddeleyho a Hitche je aktivní, sama propojuje příchozí informace a také propojuje informace v pracovní paměti s vhodnými informacemi z dlouhodobé paměti, nejedná se tedy jen o překládání informací, ale o přidávání a kombinování informací, pracovní paměť se tedy podílí na struktuře dlouhodobé paměti a také v ní může docházet k aha efektu.

Konekcionismus

Představa paměti jakožto sítě, ve které jsou informace (uzly sítě) vzájemně propojeny, může tedy docházet k paralelním zpracováním informace. Současně aktivace jednoho uzlu vyvolá skrze spojení aktivace uzlů okolo a dosáhne se tedy priming efektu. Tímto mechanismem lze integrovat také předcházející modely paměti.

Fáze paměťového procesu

Rozlišujeme tři základní fáze paměťového procesu, v první řadě musíme umět nové informace ukládat, tuto fázi nazýváme vštípení (kódovaní), náš mozek dále informace uchovává, uchování se také říká retence, nakonec můžeme také informace vybavovat (reprodukovat).

Vštípení

Při zkoumání krátkodobé paměti se Conrad soustředil na otázku, jakým způsobem kóduje informace právě do tohoto typu paměti, vytvořil experiment, při němž posuzoval, kde respondenti a jakým způsobem chybují. Takto došel k závěru, že krátkodobá paměť je hlavně echoická. Jeho objev nadále potvrdili další experimentátoři, kteří doplnili, že po echoické (akustické) formě má na vštipování v krátkodobé paměti také vliv sémantika (respondenti zapamatovávali rychleji slova s významem), vizuální stopa v krátkodobé paměti je také možná, ale rozpadá se přibližně již po 1,5 sekundě.

Dlouhodobá paměť ale funguje jinak než paměť krátkodobá. Hlavním způsobem kódování je sémantická forma. Dle experimentu, kde měli respondenti zapamatovávat slova, která byla ze čtyř kategorií (zelenina, profese, jména, živočichové + distraktory) náhodně poskládaná za sebou, ve výsledku pokusné osoby častěji je vybavovali slova práce dle kategorií. Nicméně do dlouhodobé paměti lze kódovat také na základě vizuální paměti, dle experimentu Frostové, seskupovali její respondenti obrázky, jak na základě sémantických kategorií, tak na základě vizuálních podobností. Nicméně dlouhodobá paměť kóduje také akusticky, otázkou pro současný výzkum paměti tedy není nalézt jednotný mechanismus vštipování informací do paměti, ale spíše upřesnění kdy se využívá jaký způsob vštípení.

Přesun z krátkodobé paměti do dlouhodobé probíhá hlavně procesem konsolidace. Konsolidace znamená, že začleňujeme informace do systému, který jsme si na základě v minulosti nabitých informací utvořili. Díky tomuto procesu bohužel dochází ke zkreslení již v průběhu zapamatovávání, lidé jsou totiž citlivější na informace, které do jejich systému zapadají, zatímco informace, které nemáme kam začlenit, máme tendenci ignorovat. Dalším způsobem, jakým přenést informace z krátkodobé do dlouhodobé paměti je opakování. Do dlouhodobé paměti se ale neuloží informace, kterých se naučíme mnoho v krátkém časovém intervalu, pokud chceme zvýšit množství informací, které si budeme dlouhodobě pamatovat, je nejlepší využít efektu dělení učené látky, tedy učit se informace v malých množstvích, ale po dlouhou dobu. Proč je tento způsob o tolik účinnější? Podle výzkumů spánku,  se v REM fázi aktivuje proces konsolidace v hippocampu. Tímto způsobem tedy vlastně nutíme mozek k procesu začlenění informace, který je mu přirozený. Důležitým faktorem je také dávání přijímaným informacím smysl, lépe jdou zapamatovat informace, u kterých jsme pochopili princip, než ty které si je mechanicky zapamatováváme.

Zajímavým v procesu zapamatovávání je také self-reference (autoreferenční) efekt, pokud danou informaci podáme tak, že nějak souvisí s osobou respondenta, pak dosáhneme větší míry zapamatování. Pokud si srovnáme schopnost vštípení na základě echoické formy, vizuální formy, sémantické formy a autoreferenční formy, informace ohledně naší osoby se vštipují nejlépe.

Další efekt, který se při procesu zapamatovávání uplatňuje je tzv rozlišenost (distinctivenes) manželů Eysenckových. Rozlišenost způsobuje, že informace nepodobné, výjimečné, slova a informace takto speciální, zajímavé si vybavujeme rychleji.

Uchování

Lidé si uchovávají informace na základě jejich vlastních subjektivních systémů, při zkoumání vybavování vyšlo najevo, že lidé si informace automaticky systematizovali, na první pohled nebyl systém patrný, ale samotným respondentům smysl dával. Na základě uspořádání do smysluplných celků fungují i paměťové pomůcky neboli mnemotechnické pomůcky. Například akronym - můžeme ze začátečních písmen vytvořit slovo (akronymem je OCEAN z Big 5), nebo akrostie – věta, která nám pomáhá pamatovat např. pořadí čísel a jiné (Letí cihla do malty – LCDM- římské číslice od malé po největší). Těchto metod je samozřejmě více, nejznámější je metoda Loci, neboli metoda místa, kde teoreticky umísťujeme objekty, které si potřebujeme pamatovat do prostoru, který dobře známe.

Zkreslování vzpomínek

Barletta zajímalo, jak si lidé pamatují příběhy, dal tedy svým anglickým spoluobčanům za úkol přečíst si indiánskou legendu a pak jí, co nejvíce přesně znovu převyprávět, zjistil, že Angličany v jejich vyprávění ovlivnila jejich kultura, jejich očekávání a předešlé zkušenosti. Obdobným způsobem zjišťovali, jakým způsobem reprodukují stejný příběh různí lidé i jiní autoři. K výsledkům těchto prací patří zjištění, že zarámování příběhu názvem pomáhá k lepšímu a přesnějšímu zapamatování, také že lidé do určité míry konstruují svoje vzpomínky, např. v jednom pokusu byl obdobný text nazván jinými názvy, pokud si respondenti mysleli, že text je zaměřen na odívání, tak si pamatovali více věty o odívání, než ty ostatní, zatímco respondenti, kteří četli článek ,,o mechanice,, si nevybavovali informace o odívání.

Jeden z největších důkazů ohledně zkreslení naší paměti získala Elisabeth Loftusová, která zkoumala svědecké výpovědi. Dokázala, že způsob kladení otázek má velký vliv na odpovědi svědků. Na zapamatování a uchování informace má velký vliv také kontext, ve kterém jsou informace podávány. Další důležitou proměnnou jsou pak emoce. Ze zkoumání zábleskové paměti v autobiografii lidí lze identifikovat, že nejživěji si pamatujeme emočně velmi vlivné události.  Někteří vědci ale tvrdí, že si tyto události nevybavujeme tak skvěle kvůli emocím, ale proto, že se k nim velmi často vracíme a přemýšlíme nad nimi, tedy je posilujeme.

Zajímavé na paměti je také to, že s každým převyprávěním svého zážitku jej reorganizujeme a tím zmenšujeme jeho přesnost, ale naopak reprodukované informace prožíváme živěji.

Zapomínání

První se proces zapomínání snažil opsat Ebbinghaus, sám se učil nesmyslné slabiky a sledoval, jak rychle je zapomíná. Na základě jeho poznatků popsali další vědci logaritmickou funkci zapomínání, tedy že v první hodině zapomeneme největší část informací a pak se s narůstajícím počtem hodin informace zapomínají logaritmicky. Proč ale vlastně zapomínáme? Existují hned několik možností zapomínání. První je interference, při experimentech zkoumajících krátkodobou paměť vyšlo najevo, že velmi obdobné informace se vzájemně nahradí, pokud se respondenti učili např. řady čísel, nesouvisející slova či seskupení písmen, tak nové podněty nahradili staré.

Další teorií je teorie vyhasínání, ta se již ze svého principu těžce testuje. V podstatě jde totiž o proces, kdy vyhasínají ty informace, které nejsou posilovány, tedy se kterými se nepracuje.

Dalším procesem může být rozpad paměťových stop, v návaznosti na Ebbinghause se někteří vědci domnívají, že všechny paměťové stopy jednou dojdou svému rozpadu. Jen záleží na tom, které se uchovají velmi dlouho a které krátkou dobu.

Psychoanalytici upozorňují na proces vytěsnění, již Sigmund Freud spojoval paměťové stopy s jejich emočním nábojem. Podle něj velmi negativně emočně nabité vzpomínky nepustí naše nevědomí dál do vědomí, aby ochránilo psychickou stabilitu člověka.

Zatím poslední možné vysvětlení je tzv. ztráta vodítek, kdy informaci sice máme uloženou v paměti, ale již se nám k ní ztratila cesta. Například pokud máme pocit, že něco máme na jazyku, ale nemůže se rozvzpomenout.

Vybavení

Výzkum vybavování je značně obtížný, vzhledem k tomu, že k zapomenutým informacím jednoduše nemáme přístup. Nicméně pokusy, které se soustředili na krátkodobou paměť, předpokládají, že při vybavování probíhá sériově, tedy, že se nevybavují všechny informace stejně rychle, ale pokud se zvětší soubor zapamatovávaných slov, pak se čas úměrně prodlužuje, to právě značí o sériovém způsobu vybavování. Nicméně někteří vědci, toto nepovažují za dostatečný důkaz.

Tulving ve svých zkoumáních dlouhodobé paměti, zjistil, že mnohem lepší výbavnost je při znovu vybavení, než při rozpomínání. Tedy pokud píšeme test s možnostmi, jsme úspěšnější, než pokud by se nás na otázky z testu někdo ptal a my jsme si měli sami vzpomenout na odpověď.

Dalším pomáhajícím efektem při vybavování je tzv. autoreferenční (self-reference) efekt. Lidé si nejlépe pamatují ty informace, ke kterým si sami udělali nápovědy na základě informací, kterých se jich týkají.

Poruchy paměti

Poruchy paměti se nazývají amnézie. Rozlišujeme dva základní typy amnézie, retrográdní a anterográdní. Retrográdní amnézie znamená, že si pacient nevybavuje informace předcházející události, která tento stav způsobila. Nezávažné retrográdní amnézie vznikají například na podkladě otřesu mozku, kdy si pacient nevybavuje pár okamžiků před událostí, která vedla k poškození. Existují také závažnější formy retrográdní amnézie, kdy se člověk v paměti vrátí klidně až do dětství, většinou ale amnézie postupně opadá, vzpomínky se pacientovi vybavují, a to od nejstarších po nejnovější, často se ale nevybaví celé, zvlášť na okamžiky těsně před příčinou si většina pacientů nevybaví nikdy.

Anterográdní amnézie má opačný charakter, tedy pacient si po události, která zapříčinila poruchu paměti, nedokáže zapamatovat nové události. Tento typ poruchy byl popsán v souvislosti s neurochirurgickými operacemi, které měly zabránit epileptickým záchvatům.

Zvláštním typem amnézie, kterou ovšem trpíme všichni je dětská amnézie. Z raných let nemáme téměř žádné vzpomínky, někteří lidé si pamatují velmi výrazné události jako narození sourozence, či úmrtí rodiče, nicméně obvykle mají všichni lidé přibližně do pěti let věku amnézii, popřípadě si vybavují jen velmi málo vzpomínek. Přibližně do tří let věku si nejsme schopni vybavit téměř nic, až mezí třetím a pátým rokem můžeme nalézt nějaké vzpomínky, nicméně přesnost dětských vzpomínek je velmi pochybná. Děti jsou velmi náchylné k sugesci.

Odkazy

Literatura

Shaw, J. (2017). Iluze paměti: falešné vzpomínky a proč jim věříme. Paseka.