Pluralismus v psychologii

Pluralismus v psychologii nacházíme v různých rovinách. Mezi ty nejvýznamnější můžeme řadit rovinu psychologických východisek, rovinu metodologických východisek a rovinu psychologické terminologie.

1. Pluralismus psychologických východisek či předmětného zájmu psychologie

Teoretická východiska v psychologii se různě proměňovala a vyvíjela mj. v souvislosti s tím, jak se vyvíjelo pojetí předmětu psychologie.

Proto-psychologie jako nauka o duši

První historickou etapu psychologie coby oboru představuje období, kdy byla psychologie součástí filozofie a jejím předmětem zájmu vedle dalších skutečností byla z jevů v současnosti řazených pod pojem psychiky také duše, chápaná některými autory jakožto základní princip života. Aristotelův spis „O duši“ shrnuje dobové psychologické poznatky a stává se tak jakýmsi prvním stavebním kamenem na poli psychologického poznání v předvědeckém smyslu. Na Aristotelovy filozofické úvahy o duši navazuje ve 13. století Tomáš Akvinský a dále je rozvíjí. Pojem duše se ve filozofii držel pevně až do druhé poloviny 19. století, kdy byl pod silným vlivem pozitivismu a rozvíjejících se přírodních věd označen za plod metafyzických spekulací, jenž do vědy nepatří. V dalším vývoji psychologie, razící ve svých počátcích cestu scientisticky orientované disciplíny, bylo proto od něj víceméně upuštěno. Přesto se s tímto výrazem v současné době můžeme setkat, a to coby synonymem pro mysl či psychiku, nicméně bez nároku na jeho metafyzické implikace.

Psychologie jako věda o vědomí

V druhé polovině 19. stol. došlo k oddělení psychologie od filozofie a k jejímu uznání jakožto samostatné vědní disciplíny. Předmětem zájmu psychologie se stalo vědomí. Za předchůdce, jenž směřoval k tomuto posunu, může být považován již francouzský filozof René Descartes. Ten v rámci svého ontologického modelu rozlišil dvě stvořené substance: res cogitans a res extensa. První z těchto uvedených substancí (res cogitans) je myslící subjekt v podobě nerozprostraněnné duchovní substance. Základním atributem této substance je myšlení a to ve smyslu myšlení vědomě realizovaného. Descartes považoval res cogitans za výchozí předmět filozofie. Proti této myslící substanci postavil svět těles, tedy substanci tělesnou či hmotnou (res extensa), jejíž hlavní charakteristikou je rozprostraněnost.

Vědomím, resp. subjektivní zkušeností v kontextu vědomí se dále věnovali představitelé experimentální psychologie v 2. pol. 19. století. Za nejvýznamnějšího z nich lze považovat W. Wundta, který roku 1879 založil laboratoř experimentálních studií v Lipsku a zasloužil se tak o vznik psychologie jakožto samostatné vědy. Na tento myšlenkový proud dále navazuje  E. B. Titchner (a další představitelé strukturalismu) s názorem, že psychologie je věda o mysli, kterou lze chápat jako „úhrn lidské subjektivní zkušenosti“. Toto pojetí současně předpokládá, že všechno lidské poznání je derivováno z této lidské subjektivní zkušenosti (že není jiného zdroje poznání).(přednášky PhDr. Daniela Hellera)

Psychologie jako věda o chování

Následně s nástupem behaviorismu v USA počátkem 20. století bylo nutné, aby předmět psychologie umožňoval objektivní vědecký přístup, předmětem zájmu se tedy stalo chování. Subjektivistické pojetí psychologie zde bylo vystřídáno pojetím objektivistickým. Psychologie se zaměřila pouze na jevy přímo dostupné v empirické zkušenosti a kvantifikovatelné objektivními metodami. Mezi významné představitele této psychologické školy patří J.B. Watson či E. C. Tolman. Tento směr v psychologii dominuje zhruba do 50. let 20. století, kdy je pomalu vytlačován nástupem kognitivní psychologie a později od 60. let také rozvojem humanisticky orientované psychologie.(přednášky PhDr. Daniela Hellera)

Psychologie jako věda o prožívání

V druhé polovině 20. stol. s nástupem humanisticky orientované psychologie se do popředí zájmu dostává prožívání. Výrazným představitelem personalismu a zároveň i tohoto myšlenkového směru je W. Stern, který se zabývá personálním (osobním) hlediskem prožívání, v rámci kterého je kladen důraz na jedinečnost a nezaměnitelnost prožívání každého jedince.(přednášky PhDr. Daniela Hellera)

Psychologie jako věda o činnosti a jejím subjektu

Vychází z marxistického pojetí psychologie, kde je činnost vnímána jako činitel utvářející člověka. Významným představitelem tohoto směru je S. L. Rubinštejn, jenž zastává názor, že osobnost člověka se projevuje a formuje zejména v činnosti. Tento činností přístup je pak uplatňován i při zkoumání dílčích psychických funkcí a procesů.(přednášky PhDr. Daniela Hellera)

2. Pluralismus metodologických východisek

Metodologická východiska v psychologii se též různě proměňovala a vyvíjela v souvislosti s vývojem předmětu psychologie a též s vývojem jednotlivých psychologických škol.

Elementová či asocianistická metodologie

Tato metodologie rozčleňuje psychické dění na elementy a využívá zejména metody převzaté z přírodních věd. Popisuje procesy vzniku vyšších psychických jevů na základě kombinací, resp. asociací, tj. spojování, a interakce těchto elementů. Klade důraz tedy nejen na kombinace elementů, ale i na vzájemné vztahy mezi jednotlivými elementy. Mezi nedostatky tohoto metodologického pojetí lze řadit zejména neschopnost vysvětlit specifické vlastnosti celku, jenž přesahují součet všech jeho částí. Této metodologie využívá především anglický empirismus, asocianismus, experimentální psychologie W. Wundta, behaviorismus či reflexologie.(přednášky PhDr. Daniela Hellera)

Celostní (gestaltistická) metodologie

Metodologie celostní vzniká v reakci na metodologii elementovou a vychází z přesvědčení, že celek je více než součet jeho částí. Zastává názor, že vyšší psychické jevy nejsou pouhou sumou jevů nižších, poněvadž nesou nové vlastnosti a kvality. Ve srovnání s metodologií elementovou je zde subjekt považován spíše za aktivní než pasivní. Této metodologie využívá zejména gestaltismus společně s Lipskou a Berlínskou školou v psychologii.(přednášky PhDr. Daniela Hellera)

Introspektivní metodologie

Introspekce je pozorování a zaznamenávání povahy vlastního vnímání, myšlení a cítění. Jedná se o opak extrospekce tedy observace vnějšího světa. Role subjektu zde může být jak aktivní, tak pasivní. Introspektivní metodologie je považována za tzv. věčnou metodu psychologie a spočívá zejména v pozorování vlastních duševních procesů. Její využití je velmi široké napříč různými psychologickými školami (např. experimentální psychologie W. Wundta, hlubinná psychologie, humanistická psychologie).(přednášky PhDr. Daniela Hellera)

Introspekce se původně zrodila jako metoda filozofie a může být tedy považována za nejstarší metodu využívanou za účelem zkoumání psychických dějů. V období psychologie jako samostatné vědy lze rozlišit tři hlavní podoby introspekce: 1. introspekce v experimentální psychologii W. Wundta, kde bylo její použití velmi omezené (často redukované do podoby pouhé detekce, tj. odpovědí  "ano" a "ne") za účelem zachování co největší míry objektivity. 2. introspekce v hlubinně orientované psychology, kde sloužila např. k zaznamenání protipřenosových jevů. 3. introspekce jako součást fenomenologické metodologie (viz následující podkapitola Fenomenologická metodologie). Více informací o introspekci lze dohledat v článku: Introspekce.(přednášky PhDr. Daniela Hellera)

Fenomenologická metodologie

Fenomenologická metodologie může být považována za zvláštní případ metodologie introspektivní. Vychází z fenomenologické filozofie E. Husserla. V Husserlově pojetí je její podstatou uplatnění introspekce – totiž vnitřního pozorování psychických fenoménů, resp. zkoumání aktů a struktur našeho vědomí z pozice první osoby. Účelem tohoto zkoumání přitom není zachytit subjektivní a jedinečný pohled daného jedince či jedinců na realitu – to, jak si vnější skutečnost na základě svých osobních specifik vykládá. Jeho smyslem je zachycení určitých objektivně platných struktur či principů, na základě nichž vědomí funguje. Jako jeden z takovýto principů lze chápat např. intencionalitu, tedy fakt, že každé vědomí je vědomím něčeho. Obecnou strukturou je i skutečnost, že je vědomí schopno rozeznávat to, zda je určitá předmětnost (např. fyzický objekt, ale také určitá matematická pravda) objektivně platná či nikoliv. Fenomenologie tedy předpokládá, že i v rámci naší subjektivní zkušenosti (našeho subjektivního vědomí) se nám mohou dávat a dávají určité objektivně platné skutečnosti. Otázku objektivity přitom fenomenologie nechce řešit a neřeší na ontologické rovině – ve smyslu, zda skutečně existuje nějaký vnější svět. Tuto otázku nechává stranou čili uzávorkovává, čímž provádí tzv. fenomenologickou redukci. Naopak ji zajímá otázka objektivity na nozeologické rovině – totiž zajímá se o to, jak či na základě čeho je možné, že jedinec v rámci svého vědomí dokáže posuzovat určité skutečnosti jako objektivně platné a jiné jako pouze zdánlivé, tedy jak se objektivita konstituuje na půdě vědomí.

Pozdější fenomenologická psychologie navazující na Husserlův odkaz také pracuje s introspekcí coby přední metodou psychologického zkoumání, avšak od Husserlova pojetí fenomenologie se významně odchyluje a v určitých ohledech ji dezinterpretuje. Předmětem jejího zájmu je totiž popsat subjektivní a odlišné pohledy na realitu různých lidských jedinců – to, jaké významy věcem ze svojí jedinečné perspektivy a na základě své subjektivní zkušenosti připisují. Tato subjektivní zkušenost je přitom reflektována a popisována na základě introspekce. Účelem introspekce zde však už není rozpoznávání objektivně platných struktur vědomí, ale popis mnohosti subjektivních světů různých lidských jedinců a případně též zachycení určitých společných vzorců napříč jimi, u nichž se však nepředpokládá nárok na jejich objektivní platnost.(přednášky PhDr. Daniela Hellera)

Behavioristická metodologie

Behavioristická metodologie představuje jakýsi protiklad k introspekci – její hlavní metodou je extrospekce, totiž vnější pozorování či pozorování vnějšně a objektivně doložitelného chování lidského subjektu. Chování zkoumá jakožto soubor reakcí (coby závislých proměnných) na určité podněty (coby nezávislé proměnné); zabývá se přitom vztahy mezi těmito proměnnými, které se snaží exaktně kvantifikovat. V ranném behaviorismus je subjekt striktně pasivní – jeho chování pouze mechanicky odpovídá na příslušné vnější podněty. S následným rozvojem neobehaviorismu subjekt získává z části na aktivitě – resp. do rovnice podnět a reakce se dostávají i další intervenující proměnné související se specifickými charakteristikami subjektu, jako je např. minulá zkušenost daného organismu. Pozorování chování je v rámci behavioristické metodologie realizováno především v rámci experimentů, ve kterých je přítomna manipulace s nezávislými proměnnými (podněty) a zároveň kontrola potenciálně intervenujících proměnných, a to za účely zjištění kauzálního vztahu mezi určitými podněty a reakcemi.(přednášky PhDr. Daniela Hellera)

Nomotetická vs. idiografická metodologie

Tyto dva přístupy do psychologie zavedl americký psycholog Gordon W. Allport. Představují jakýsi protipól v pohledu na člověka a využívají se zejména v oblasti výzkumu osobnosti.

Idiografický přístup někdy označován též jako idiosynkratický usiluje o zdůraznění jedinečnosti a neopakovatelnosti každé lidské bytosti. Tento přístup se soustředí na porozumění lidské jedinečnosti a vyjádření individuální zvláštnosti každého jedince. Odmítá hledat obecnou strukturu rysů a místo toho usiluje o poznání individuální organizace rysů každého jedince. Je tedy v souladu spíše s kvalitativní metodologií. Pro idiografický přístup jsou charakteristické výzkumné metody spočívající v pozorování spontánních projevů či v analýze spontánních výtvorů. Nomotetický přístup studuje obecně platné psychické vlastnosti u většího počtu osob, což umožňuje vzájemné interindividuální srovnání a stanovení norem. Neusiluje o popsání osobnosti v její celistvosti, spíše se soustředí na určitý zobecnitelný výsek z osobnostní struktury. Tento přístup je typický pro empirický a kvantitativní výzkum osobnosti. Využívá převážně kvantifikovatelné metody výzkumu jako jsou experimenty či psychometrické testy.

Přírodovědná vs. duchovědná metodologie

Psychologie byla již od jejího vzniku jakožto samostatné vědy provázena sporem o její přírodovědnou či duchovědnou podstatu. Byla to právě přírodovědná psychologie, která se zasloužila o vznik psychologie jako samostatné vědy. Přírodovědný přístup vychází z názoru, že psychologie by měla být empirickou a experimentální vědou. Tento přístup byl odvozen spíše z přírodních věd a ovlivněn pozitivistickou filozofií. Je zde kladen důraz na objektivistické pojetí reality a experimentálně podložené poznání. Tento přístup lze tedy zařadit do kategorie kvantitativních metodologických přístupů.

Proti přírodovědně orientované psychologii stojí psychologie duchovědná. Zakladatelem duchovědné resp. rozumějící psychologie byl W. Dilthey, jenž zastával názor, že psychologie by měla být založena na porozumění, pochopení a vcítění se (stejně jako ostatní obory zabývající se hystoricko-společenskou skutečností). Dalším významným představitelem tohoto směru je E. Spranger. Základní charakteristikou duchovědného přístupu je důraz na osobní prožívání, z něhož vychází. Usiluje o intuitivní chápání a porozumění duševních jevům. Tento přístup lze řadit do kategorie kvalitativních metodologických přístupů. Kontrastem k duchovědnému přístupu v psychologii je přístup přírodovědný.

3. Pluralismus psychologické terminologie

Pluralismus psychologické terminologie spočívá ve faktu, že různé psychologické přístupy a směry užívaly v určitých ohledech odlišný jazyk a termíny pro popis vlastního předmětu zkoumání. Tato skutečnost je podmíněna teoretickým zakotvením jednotlivých psychologických směrů a také faktem odlišných zdrojů psychologického jazyka.

Pluralismus ve zdrojích psychologické terminologie

Psychologická terminologie má různé zdroje, mezi které patří zejména běžný jazyk a termíny z jiných věd.

• Běžný jazyk - odborný psychologický výraz může mít mírně odlišný či posunutý význam oproti totožnému laickému výrazu v běžném jazyce (např. výraz osobnost); to někdy může představovat nesnáz v komunikaci a v důsledku ve vzájemném pochopení se.; běžný jazyk je zpravidla zdrojem pojmů přirozených, kterým většina z nás nějakým způsobem rozumí (např. pojem myšlení).
• Termíny z jiných vědních oborů - mezi obory jejichž terminologii psychologie využívá patří zejména: neurovědy, kybernetika a teorie informací, statistika či fyzika; termíny z jiných věd bývají zdrojem spíše pojmů umělých, což jsou precizně definované termíny zpravidla vycházející z nějaké psychologické teorie (např. Hullův pojem drive).(přednášky PhDr. Daniela Hellera)

Pluralismus v psychologickém pojmosloví

Význam jednotlivých psychologických pojmů se může napříč různými psychologickými školami a přístupy mírně odlišovat (např. pojem myšlení v různých psychologických školách). Zároveň různé přístupy a školy v psychologii často využívají různé specifické výrazy pro velmi podobné či dokonce identické jevy (časté zejména mezi různými psychoterapeutickými přístupy). K určitému významovému posunu jednotlivých slov může též docházet na základě zvyšující se úrovně poznání v dané oblasti (např. chápání termínu inteligence nyní a dříve).(přednášky PhDr. Daniela Hellera)

Externí zdroj

Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z přednášek a prezentací PhDr. Daniela Hellera, získané v rámci předmětu Psychologické systémy vyučovaného na Katedře psychologie FF UK v Praze.

Odkazy

Klíčová slova

obecná psychologie, psychologická východiska, metodologická východiska, psychologická terminologie