Současné trendy v psychologii osobnosti.: Porovnání verzí

Řádek 1: Řádek 1:
 +
V tomto článku jsou nejprve charakterizovány hlavní současné přístupy ke studiu osobnosti. Poté budou představeny hlavní druhy výzkumů v této oblasti, současný vývoj hlavních teorií v souvislosti s výzkumem a v poslední části budou představeny novinky týkající se jednotlivých témat.
  
−
Momentálně můžeme celkově v psychologii vidět krom hlubších zkoumání, již objevených znalostí, také snahu o '''propojení psychologických disciplín''', spíše než aby se člověk rozkládal na jednotlivé parametry, se prosazuje '''fenomenologicky holistický pohled''' na člověka, o tom svědčí např. vznik [[personální psychologie]] (věda na pomezí pracovní psychologie a psychologie osobnosti), nebo moderní vývojové teorie – [[psychologie celoživotního vývoje]] (zakládají se na [[Vývojová psychologie|vývojové psychologii]], [[Psychologie osobnosti|psychologii osobnosti]] a sociálních podmínkách, ve kterých se člověk vyvíjí).  
+
== Hlavní současné teoretické a teoreticko-metodologické přístupy ke studiu osobnosti ==
 +
V moderní historii psychologického výzkumu osobnosti se objevují dva hlavní teoreticko-metodologické přístupy. Jde o výzkum '''obecných osobnostních dimenzí a procesů''', který pracuje se skupinami osob, a o výzkum jednotlivců, ve kterém je snahou pochopit '''tematickou koherenci individuálních životů'''. Rozdíly mezi těmito přístupy jsou zachyceny i v dichotomii mezi nomotetickým a idiografickým přístupem.<ref name=":0">Blatný, M. (2010). ''Psychologie osobnosti: hlavní témata, současné přístupy.'' Grada</ref> V současné době jsou na poli psychologie osobnosti živé oba tyto základní přístupy.
  
−
V '''populární literatuře''', která formuje nejen silné odvětví, kterým se psychologie jako věda udává, ale také, co nejvíce zajímá širokou veřejnost, se na poli osobnosti uplatňují zejména témata '''psychopatie''' (v americkém slova smyslu – např. kniha Hadi v oblecích), pak '''pozitivní psychologie''' (např. kniha Naučený optimismus), nově se objevují '''témata silných vlastností, spirituality, lidských ctností a osobní pohody''', dále pak '''praktická psychologie''' (publikace zabývající se osobnostními rysy, jak je využít, popřípadě modifikovat – např. kniha Síla introvertů) – celkově se velmi prosazují tituly, které mají za úkol přivést člověka k vyššími výkonu a pomoci mu nalézt štěstí, většinou nejsou nepodobné [[koučování]], které zažívá boom. V následujícím textu jsou vybrány kapitoly zejména s ohledem na české osobnosti, aktivní na poli výzkumu psychologie osobnosti.
+
=== Faktorově-analytický přístup ke studiu osobnosti ===
 +
Faktorová analýza je statistická metoda umožňující identifikaci struktur a vzorců v bohatém objemu dat a korelací. V ideálním případě faktorová analýza (tj. aplikace obecné techniky faktorové analýzy) identifikuje malý počet faktorů, které shrnují vzájemné vztahy mezi velkým počtem faktorů.<ref name=":1">Cervone, D., & Pervin, L. (2019). ''Personality: Theory and Research. Fourteenth edition.'' Wiley</ref> Je využívána v rámci nomotetického přístupu k osobnosti, kde v centru zájmu stojí snaha o odhalení obecné struktury lidských rysů.<ref name=":0" />
  
−
==Pozitivní psychologie – charakter a ctnosti==
+
Faktorová analýza je pravděpodobně nejpopulárnějším přístupem ve výzkumu rysů (rys je pojímán jako široká dispozice chovat se určitým způsobem; tyto dispozice jsou hierarchicky organizovány od specifických odpovědí až k obecným stylům psychologického fungování).<ref name=":0" />
−
[[Pozitivní psychologie]] staví na poli osobnosti do středu zájmu '''[[charakter]].''' '''Martin Sellingman''', který je hlavní personou v tomto odvětví formuloval s Petersonem následujících '''šest ctností''', které dle jejich názoru formují dobrý charakter:
 
  
−
*moudrost
+
=== Narativní přístup ke studiu osobnosti ===
−
*spravedlnost
+
Zastánci narativního přístupu v psychologii osobnosti tvrdí, že zakládat teorii pouze na metodách měření je spojené s významným rizikem spočívajícím v tom, že tento systém měření nemusí detekovat některé vlastnosti, které však jsou pro komplexní teorii důležité. Například většina lidí má svůj „životní příběh“ a další psychologické atributy, které nelze redukovat na sadu čísel.<ref name=":1" />
−
*odvaha
 
−
*lidskost (láska)
 
−
*umírněnost
 
−
*spiritualita<ref name=":0">Blatný, M. (2010). ''Psychologie osobnosti: hlavní témata, současné přístupy.'' Grada</ref>
 
  
−
Původně se Sellingman s Petersonem (ve spolupráci s Csikszentmihalyim a Vaillantem a dalšími) snažili vytvořit '''klasifikační model''' pozitivních lidských vlastností, vycházeli především z teologické a [[Filozofie a náboženství|filozofické]] literatury, ve všech dílech byly zmíněné výše vyjmenované vlastnosti - ke své klasifikaci vytvořili autoři také dotazníky pod označením VIA.
+
Podle významného představitele narativního přístupu D. McAdamse<ref>McAdams, D. P. (2011). Narrative identity. In ''Handbook of identity theory and research'' (pp. 99-115). Springer, New York</ref> se studium osobních narativů přesunulo do centra výzkumu psychologie osobnosti a v současnosti existují programy pro studium vývoje, funkce a významu příběhů, jež lidé vyprávějí o svých životech. Ukazuje se, že internalizované a vyvíjející se příběhy o nás samých poskytují životům lidí určitou míru integrace a vnímaného významu. Životní příběhy dle narativních vědců tvoří doménu struktury a fungování osobnosti, která souvisí, ale je oddělená od domén dispozičních rysů a podle McAdamse také od tzv. charakteristických adaptací, které popisuje ve svém modelu (bude popsáno níže).  
  
−
'''Moudrost a poznání''', jako první ctnost zahrnuje '''získávání a následné zacházení s vědomostmi''', včetně '''tvořivosti, zvídavosti, vhledu a otevřenosti''' vůči novým informacím. '''Odvaha''' zaštituje, jak '''statečnost''', tak '''vytrvání''' a '''pravdomluvnost''' a '''vitalitu'''. '''Lidskost''' neboli láska k druhým, '''laskavost'''. Jejich pojem '''spravedlnost''' se také vztahuje více k druhým lidem, protože se jedná hlavně o vlastnosti '''zodpovědného''' občana, a fungování člověka ve společnosti – zahrnuje pojmy jako '''občanství''', ale také '''vůdcovství'''. '''Umírněností''' myslí zejména prevence dělání špatných rozhodnutí, kvůli zbrklosti či příliš velkému sebevědomí, tedy schopnosti jako '''odpuštění a milosrdenství, pokoru a skromnost,''' ale také '''obezřetnost a sebedisciplínu'''. '''Spiritualita''' nebo transcendence je silnou ctností, která dává životu člověka '''smysl''', a přesahují jen ve smyslových a rozumových vlastnostech. Řadíme zde '''smysl pro krásu a dokonalost, vděčnost, naději, smysl pro humor''' a '''spiritualitu ve smyslu víry''', která nemusí být náboženského původu.<ref>(Osobnosti současného českého ošetřovatelství a jejich silné stránky charakteru /bakalářská práce, Univerzita Pardubice/, 2015)</ref>
+
McAdams zdůrazňuje, že lidé jsou autobiografičtí autoři konstruující a sdílející životní příběhy nebo narativní identity. Narativní výzkum rozeznává stabilitu životních příběhů. '''Tato perspektiva''' podle Corr & Matthews (2020)<ref>Corr, P. J., & Matthews, G. E. (2020). ''The Cambridge handbook of personality psychology.'' Cambridge University Press</ref> '''poskytuje výchozí bod pro chápání narativního přístupu spíše jako komplementárního''' než protikladného k teorii rysů, a dokonce může poskytnout bod pro setkání mezi rysovými modely a idiografickými přístupy. Podle McAdamse narativní studium lidských životů dokáže velmi dobře kombinovat nejrůznější idiografické a nomotetické postupy.
  
−
Kromě zjišťování ctností na úrovni jedince se také měří štěstí v národnostním měřítku, '''Ruut Veethoven''' vytvořil '''Světovou databázi štěstí''', také existuje '''Index šťastné planety'''. Dle výsledků výzkumu pak jsou lidé zažívající větší subjektivní míru štěstí tolerantnější, otevřenější a optimističtější co se týká problémů jejich osobního života, ale také vůči celospolečenským tématům.<ref>Slezáčková, A. (2012). ''Průvodce pozitivní psychologií: nové přístupy, aktuální poznatky, praktické aplikace.'' Grada</ref>
+
=== Lifespanové přístupy ke studiu osobnosti ===
 +
Výzkum v psychologii se do velké míry soustředí na mladé lidi, avšak v současné populaci vzrůstá zastoupení starších dospělých. Lidé se díky pokrokům v medicíně dožívají stále vyššího věku, proto jsou změny v celoživotním rámci poměrně dramatické, uvádí Cervone & Pervin (2019)<ref name=":1" />.
 +
 
 +
Starší dospělí vykazují velkou psychickou odolnost. Obvykle jsou schopni odolat obtížím souvisejícím s vyšším věkem a udržet si pozoruhodně silný pocit sebe sama a osobní pohody. Výzvou pro výzkumníky je tedy porozumět procesům, díky kterým je toto možné. Základní vhled do této problematiky pochází z práce německého psychologa Paula Baltese a jeho spolupracovníků. Ke zkoumaným tématům patří osobní pohoda nebo míra self-esteem (sebevědomí) ve starším věku. Vznikají tak modely psychického vývoje osobnosti v průběhu celého života (např. Baltes: obecný model psychického vývoje a odolnosti nebo Carstensen: Teorie socioemoční selektivity).<ref name=":1" />
 +
 
 +
'''Celostní (holistické) zkoumání osobnosti'''
 +
 
 +
V psychologii osobnosti se v minulém století různé výzkumné proudy zaměřovaly na různá témata nebo na různé struktury či složky osobnosti (jako rysy nebo identita). Postupně bylo empiricky dokládány vzájemné interakce a vztahy mezi jednotlivými složkami osobnosti. Po období, které bylo ve vědeckém výzkumu osobnosti zaměřeno spíše analyticky, podle Blatného přichází období integrace a syntézy získaných poznatků. V současném vývoji psychologie osobnosti se proto oživuje zájem o studium osobnosti jako integrovaného celku a dle Blatného není udržitelné zdůrazňovat pouze některý ze subsystémů osobnosti jako její hlavní výkladový systém. V souvislosti s tímto procesem Blatný zmiňuje obrodu studia člověka jako jedinečné bytosti, který se projevuje například v zájmu o narativní přístup k identitě nebo v zájmu o psychobiografické metody.<ref name=":0" />
 +
 
 +
i když různé školy výzkumu osobnosti mají různé cíle, jsou stále ochotnější spolu komunikovat. Například Poropat a Corr (2015) navrhli „cronbachovský“ přístup k integrativní teorii osobnosti, který jde nad rámec typických rysových modelů tím, že se přizpůsobuje více zdrojům variance, včetně zahrnutí kontextových faktorů, vnímání jednotlivců pozorovateli a intraindividuálních rozdílů. McAdams (2015) přináší holistický a komplexní pohled na osobnost, kterou pojímá jako (1) jedinečnou variaci jednotlivce na obecný evoluční design lidské přirozenosti, vyjádřenou jako vyvíjející se vzorec (2) variaci dispozičních rysů, (3) variaci charakteristických adaptací a (4) sebedefinující životní narativy, komplexně a diferencovaně umístěné v (5) kulturních a sociálních kontextech. Charakteristické adaptace zahrnují motivy, cíle, plány, snahy, strategie, hodnoty, vlastní schémata, mentální reprezentace významných druhých, vývojové úkoly a mnoho dalších aspektů psychologické individuality. Pokud rysy načrtnou obrys dané osobnosti, charakteristické adaptace vyplní mnoho detailů. Životní příběhy čerpají z dispozičních rysů a charakteristických adaptací a jsou na nich vrstveny, nelze je však redukovat na rysy a adaptace. Pokud rysy načrtnou obrys a adaptace doplní detaily, pak příběhy dají jednotlivým životům jejich jedinečný a kulturně ukotvený význam. Kultura má podle McAdamse různé účinky na různé úrovně osobnosti.
 +
 
 +
Empirické studie začaly mapovat vztahy mezi příběhy, rysy a adaptacemi v lidské osobnosti a ukázaly, jak jsou '''potřebná měření všech tří domén, má-li být poskytnut úplný a dynamický popis psychologické individuality'''. Velké a rostoucí množství výzkumů sleduje vývoj narativní identity od prvních záblesků lidské intencionality dítěte až po přepracování životních příběhů v pozdním středním věku. Mnoho studií se zabývá tím, jak lidé vytvářejí příběhy, aby dali smysl utrpení a neúspěchům v životě, a jak tyto příběhy o sobě přispívají k psychickému zdraví, psychické pohodě a osobnostní zralosti. (McAdams, 2015)
  
−
==Temperamentové osobnostní inventáře==
 
−
Na rozdíl od [[Charakter|charakteru]], který jsme schopni kultivovat, [[Temperament, jeho hlavní koncepce|temperament]] je nám daný biologický základ osobnosti. V poslední době se dostávají do popředí zejména osobnostní inventáře založené na fyziologických korelátech osobnosti. Mezi nejznámější patří Cloningerův a Zuckermanův model.
 
  
 
==Sebepojetí==
 
==Sebepojetí==

Verze z 23. 8. 2022, 21:52

V tomto článku jsou nejprve charakterizovány hlavní současné přístupy ke studiu osobnosti. Poté budou představeny hlavní druhy výzkumů v této oblasti, současný vývoj hlavních teorií v souvislosti s výzkumem a v poslední části budou představeny novinky týkající se jednotlivých témat.

Hlavní současné teoretické a teoreticko-metodologické přístupy ke studiu osobnosti

V moderní historii psychologického výzkumu osobnosti se objevují dva hlavní teoreticko-metodologické přístupy. Jde o výzkum obecných osobnostních dimenzí a procesů, který pracuje se skupinami osob, a o výzkum jednotlivců, ve kterém je snahou pochopit tematickou koherenci individuálních životů. Rozdíly mezi těmito přístupy jsou zachyceny i v dichotomii mezi nomotetickým a idiografickým přístupem.[1] V současné době jsou na poli psychologie osobnosti živé oba tyto základní přístupy.

Faktorově-analytický přístup ke studiu osobnosti

Faktorová analýza je statistická metoda umožňující identifikaci struktur a vzorců v bohatém objemu dat a korelací. V ideálním případě faktorová analýza (tj. aplikace obecné techniky faktorové analýzy) identifikuje malý počet faktorů, které shrnují vzájemné vztahy mezi velkým počtem faktorů.[2] Je využívána v rámci nomotetického přístupu k osobnosti, kde v centru zájmu stojí snaha o odhalení obecné struktury lidských rysů.[1]

Faktorová analýza je pravděpodobně nejpopulárnějším přístupem ve výzkumu rysů (rys je pojímán jako široká dispozice chovat se určitým způsobem; tyto dispozice jsou hierarchicky organizovány od specifických odpovědí až k obecným stylům psychologického fungování).[1]

Narativní přístup ke studiu osobnosti

Zastánci narativního přístupu v psychologii osobnosti tvrdí, že zakládat teorii pouze na metodách měření je spojené s významným rizikem spočívajícím v tom, že tento systém měření nemusí detekovat některé vlastnosti, které však jsou pro komplexní teorii důležité. Například většina lidí má svůj „životní příběh“ a další psychologické atributy, které nelze redukovat na sadu čísel.[2]

Podle významného představitele narativního přístupu D. McAdamse[3] se studium osobních narativů přesunulo do centra výzkumu psychologie osobnosti a v současnosti existují programy pro studium vývoje, funkce a významu příběhů, jež lidé vyprávějí o svých životech. Ukazuje se, že internalizované a vyvíjející se příběhy o nás samých poskytují životům lidí určitou míru integrace a vnímaného významu. Životní příběhy dle narativních vědců tvoří doménu struktury a fungování osobnosti, která souvisí, ale je oddělená od domén dispozičních rysů a podle McAdamse také od tzv. charakteristických adaptací, které popisuje ve svém modelu (bude popsáno níže).

McAdams zdůrazňuje, že lidé jsou autobiografičtí autoři konstruující a sdílející životní příběhy nebo narativní identity. Narativní výzkum rozeznává stabilitu životních příběhů. Tato perspektiva podle Corr & Matthews (2020)[4] poskytuje výchozí bod pro chápání narativního přístupu spíše jako komplementárního než protikladného k teorii rysů, a dokonce může poskytnout bod pro setkání mezi rysovými modely a idiografickými přístupy. Podle McAdamse narativní studium lidských životů dokáže velmi dobře kombinovat nejrůznější idiografické a nomotetické postupy.

Lifespanové přístupy ke studiu osobnosti

Výzkum v psychologii se do velké míry soustředí na mladé lidi, avšak v současné populaci vzrůstá zastoupení starších dospělých. Lidé se díky pokrokům v medicíně dožívají stále vyššího věku, proto jsou změny v celoživotním rámci poměrně dramatické, uvádí Cervone & Pervin (2019)[2].

Starší dospělí vykazují velkou psychickou odolnost. Obvykle jsou schopni odolat obtížím souvisejícím s vyšším věkem a udržet si pozoruhodně silný pocit sebe sama a osobní pohody. Výzvou pro výzkumníky je tedy porozumět procesům, díky kterým je toto možné. Základní vhled do této problematiky pochází z práce německého psychologa Paula Baltese a jeho spolupracovníků. Ke zkoumaným tématům patří osobní pohoda nebo míra self-esteem (sebevědomí) ve starším věku. Vznikají tak modely psychického vývoje osobnosti v průběhu celého života (např. Baltes: obecný model psychického vývoje a odolnosti nebo Carstensen: Teorie socioemoční selektivity).[2]

Celostní (holistické) zkoumání osobnosti

V psychologii osobnosti se v minulém století různé výzkumné proudy zaměřovaly na různá témata nebo na různé struktury či složky osobnosti (jako rysy nebo identita). Postupně bylo empiricky dokládány vzájemné interakce a vztahy mezi jednotlivými složkami osobnosti. Po období, které bylo ve vědeckém výzkumu osobnosti zaměřeno spíše analyticky, podle Blatného přichází období integrace a syntézy získaných poznatků. V současném vývoji psychologie osobnosti se proto oživuje zájem o studium osobnosti jako integrovaného celku a dle Blatného není udržitelné zdůrazňovat pouze některý ze subsystémů osobnosti jako její hlavní výkladový systém. V souvislosti s tímto procesem Blatný zmiňuje obrodu studia člověka jako jedinečné bytosti, který se projevuje například v zájmu o narativní přístup k identitě nebo v zájmu o psychobiografické metody.[1]

i když různé školy výzkumu osobnosti mají různé cíle, jsou stále ochotnější spolu komunikovat. Například Poropat a Corr (2015) navrhli „cronbachovský“ přístup k integrativní teorii osobnosti, který jde nad rámec typických rysových modelů tím, že se přizpůsobuje více zdrojům variance, včetně zahrnutí kontextových faktorů, vnímání jednotlivců pozorovateli a intraindividuálních rozdílů. McAdams (2015) přináší holistický a komplexní pohled na osobnost, kterou pojímá jako (1) jedinečnou variaci jednotlivce na obecný evoluční design lidské přirozenosti, vyjádřenou jako vyvíjející se vzorec (2) variaci dispozičních rysů, (3) variaci charakteristických adaptací a (4) sebedefinující životní narativy, komplexně a diferencovaně umístěné v (5) kulturních a sociálních kontextech. Charakteristické adaptace zahrnují motivy, cíle, plány, snahy, strategie, hodnoty, vlastní schémata, mentální reprezentace významných druhých, vývojové úkoly a mnoho dalších aspektů psychologické individuality. Pokud rysy načrtnou obrys dané osobnosti, charakteristické adaptace vyplní mnoho detailů. Životní příběhy čerpají z dispozičních rysů a charakteristických adaptací a jsou na nich vrstveny, nelze je však redukovat na rysy a adaptace. Pokud rysy načrtnou obrys a adaptace doplní detaily, pak příběhy dají jednotlivým životům jejich jedinečný a kulturně ukotvený význam. Kultura má podle McAdamse různé účinky na různé úrovně osobnosti.

Empirické studie začaly mapovat vztahy mezi příběhy, rysy a adaptacemi v lidské osobnosti a ukázaly, jak jsou potřebná měření všech tří domén, má-li být poskytnut úplný a dynamický popis psychologické individuality. Velké a rostoucí množství výzkumů sleduje vývoj narativní identity od prvních záblesků lidské intencionality dítěte až po přepracování životních příběhů v pozdním středním věku. Mnoho studií se zabývá tím, jak lidé vytvářejí příběhy, aby dali smysl utrpení a neúspěchům v životě, a jak tyto příběhy o sobě přispívají k psychickému zdraví, psychické pohodě a osobnostní zralosti. (McAdams, 2015)


Sebepojetí

Sebepojetí opětovně souhlasí s celkovým fenomenologickým naladěním dnešního bádání, zaměřuje se na otázky: Co si o sobě myslím já? Jak se vnímám ve vztahu s jinými osobami, věcmi a okolnostmi? Pokud člověk odpoví na dané otázky, vznikne soubor představ a hodnot, které vůči sobě má. Na vývoj sebepojetí mají na začátku života velký vliv názor ostatních na nás samé, tyto názory posléze internalizujeme. Představa sebe, a představa toho, co si o nás asi ostatní lidé myslí, má posléze vliv na naše chování i prožívání, sami vůči sobě pak můžeme prožívat pestrou škálu emocí, od hrdosti po nedostatečnost a jiné. Ve vývoji sebepojetí má dle Bandury také význam tzv. ideální a požadované já. Dnes je sebepojetí vnímáno jako multifacetové (složené z několika subreprezentací sebe samého), hierarchické (od konkrétních situací k obecným domněnkách o sobě) a dynamické (existence aktivního sebepojetí – v určité situaci se aktivuje určitá subreprezentace sebepojetí).[1]

Jiné typy inteligence (emoční inteligence, sociální inteligence)

Ke zkoumání klasické inteligence se postupně přidávají i jiné typy inteligence, které jsou neméně důležité pro fungování člověka.  Emoční inteligence byla jako pojem definována sice již v roce 1964, ale do povědomí a oblasti zkoumání se rozsáhleji dostala až koncem tisíciletí po zpopularizování termínu Davidem Golemanem. Emoční inteligence rozlišuje dva podtypy emoční inteligence, a to zaměřenu dovnitř, tedy související s rozpoznáváním vlastních emocí a jejich kontrolou a zaměřenou ven, tedy poznávání emocí druhých, empatií a porozumění prožitků druhých. Goleman také definuje šest základních emocí, které jsou evolučně staré a projevují se daným fyziologickým pochodem s emocí spojeným. Těmito emocemi jsou hněv, strach, štěstí, láska, překvapení, odpor či zhnusení, a smutek. Golemanova hypotéza je, že na úspěchu člověka se podílejí jak Inteligence klasická, tak ta emoční. Inteligentní člověk zvládá logicky náročnější situace a emočně zdatný, zase zvládá spolupráci s lidmi a sebekontrolu. Vytvořil tedy typologii lidí na základě míry emoční a klasické inteligence. Rozlišuje čistý typ s vysokým IQ, racionálně uvažujícího, inteligenčně zdatného, ale s nízkou emoční inteligencí takže často oplývající kritičností, povýšeností a emočním chladem. Pak čistý typ s vysokým EQ, tedy lidi, kteří tíhnou k druhým lidem, bývají nesobečtí, soucitní a otevření, tedy často oblíbení. Goleman ale upozorňuje, že IQ a EQ se nevyskytuje v těchto extrémech, ale mísí se v různých poměrech. [5]

Sociální inteligence se ve velkém shoduje s emoční inteligencí, má však přesah do sociálních vazeb, nejznámějším badatelem na poli sociální inteligence je psycholog Reuven Bar-On, který určit šest atributů sociální inteligence, jsou jimi: schopnost rozpoznat vlastní emoční stavy, chápat je a umět je projevit; schopnost rozpoznat pocity druhých a aplikovat je na sebe sama; schopnost regulovat a kontrolovat emoce; schopnost flexibilního přístupu k řešení intrapersonálních a interpersonálních konfliktů a schopnost udržet se v dobré náladě a motivovat sebe sama. Avšak dle jiných autorů se sociální a emoční inteligence od sebe liší více a určují sociální inteligenci spíše jako schopnost rozpoznat atmosféru ve skupině a díky tomu vybírat nejvhodnější strategie chování, schopnost vystupovat a sebeprezentovat se tak, jak daný člověk chce, aby jej ostatní vnímali. Ale také autentičnost, či nakolik je srozumitelný a umí se přirozeně přizpůsobit stylu jazyka ostatních. Někteří autoři vnímají sociální inteligenci také jako nástroj manipulace s ostatními.[6]

Psychopatie (v americkém slova smyslu)

Jedna z nejvíce populizovaných oblastí na poli psychologie osobnosti je v dnešní době psychopatie. Nicméně termín psychopatie se v tuzemsku využívá jako zastaralé označení všech poruch osobnosti, v anglické literatuře jsou jako psychopaté dle prof. Ptáčka lidé nepředvídatelní, egocentričtí, manipulativní, impulsivní, povrchní, ale také šarmantní, využívající instrumentální empatii, bývají sociálně zdatní, mají minimálně vyvinuté svědomí, odpovědnost, ale také důvěřivost, naopak mívají vysoké sebevědomí i sebepojetí. Pokud bychom takovéto jedince diagnostikovali, nejpravděpodobnější diagnóza by byla disociální porucha osobnosti, v kombinaci s vysokým intelektem a také v možné kombinaci s narcistickou poruchou osobnosti.

V zejména americké literatuře se odlišují pojmy psychopatie a sociopatie. Zatímco psychopaté se rodí a jejich chování vůči ostatním lidem je odrazem jejich vlastností, sociopaté vznikají na základě svého prostředí a jejich chování vůči ostatním lidem je spíše výsledkem naučených strategií. Psychopaté jsou precizní, dokáží nenávidět a mstít se velmi dlouho a konflikty je posilují. Sociopaté nechovají zášť tak dlouho, nebývají trpěliví, jdou za okamžitým uspokojením, jinak bývají agresivní, ale když se na nich uděje nějaká křivda, nebývají jí citelně zasaženi.

Psychologický profil psychopata: člověk šarmantní, přesvědčivý, s vysokým sebevědomím a vysokou inteligencí, skvěle ovládající své chování, nenechává se ovlivnit okolím, dlouhodobě dopředu přemýšlející a strukturující, také neepatický (využívá tzv. instrumentální empatii – tedy ví, který emoční výraz má napodobit v jaké situaci, co se od něj očekává, nicméně empatii nezažívá, jeho emoce bývají velmi ploché, jedním z nejsilnějších pocitů pro něj bývá sebelítost), nezodpovědný, manipulující, často překračuje hranice, individualistický a přenášející vinu na druhé. Psychopaté bývají úspěšní a nenápadní, těží zejména z toho, že jsou znalci lidí, umí výborně kopírovat sociální kódy, dbají na svůj sociální status, který rádi využívají, často se objevují v pozicích spojených s mocí, jsou často schopni velmi riskovat, protože pro ně důsledky jejich činů nebývají důležité.

Své vztahy často budu jí tak, že v prvních chvílích získají důvěru, často různými lichotkami, projevovanou pozorností, malými úspěchy, následně důvěru upevní tak, že udělají pro druhého nějaké velké gesto, velké překvapení, nebo v práci dosáhnout obrovského úspěchu, tím dostanou osoby ve svém okolí, na které chtějí působit do šedé zóny, kde panuje absolutní důvěra, a lidé se v blízkosti daného psychopata přestávají kontrolovat. V poslední fázi se pak projeví psychopatie daného člověka, většinou pomocí manipulace, psychopatické pasti, nebo psychopatické ataky – tj. psychopaté začínají využívat citlivé informace a psychologické vlastnosti, které u svého okolí vypozorovali, a to pak začíná jednat pod vlivem psychopatické osoby.

Psychopaty může rozdělit dle jejich chování na tři základní typy:

1) lhář a podvodník – od začátku problematický, agresivní, profilově mezi psychopatem a sociopatem, tito bývají rychle odhalitelní

2) tyran a násilník – psychopatie se projevuje až v pozici moci, pokud nejsou zaštítěni pozičně (dominantní role ve vztahu, pozice nadřízeného aj.)

3) manipulátor – nepřekračuje zákon, nicméně využívá výše popsaných strategií k cílené manipulaci svého okolí.

Dle prof. Koukolíka je výskyt pravých psychopatů napříč historií i kulturami obdobný, nicméně v dnešní době se zvláště v pozicích top managementu projevy psychopatie přímo vyžadují a lidé, kteří v těchto pozicích chtějí uspět, se musí naučit využívat psychopatické strategie. Dle pana profesora mohou termíny typu ,,tah na branku´´, ,,schopnost vedení týmu´´, ,,schopnost práce pod velkým tlakem´´, ,,schopnost využívat a objevovat potenciál podřízených´´, které se v inzerátech na vedoucí pozice využívají, vést k zvýhodňování psychopatických rysů osobnosti (,,tah na branku´´ = nehledí na ostatní a dojde k cíli, ,,schopnost vedení týmu´´ = dominance, ,,schopnost práce pod velkým tlakem´´ = nepřijímající zodpovědnost, ,,schopnost využívat a objevovat potenciál podřízených´´ = manipulace, *tyto vlastnosti firmy vyloženě nevyžadují, resp. nechtějí v top managementu psychopatické osobnosti, nicméně psychopatické rysy se s těmito požadovanými vlastnostmi mohou lehce zaměnit). Psychopatie jako adaptace se skládá z procesu desinhibice (přestává dodržovat normy), vyvinutí citového chladu (potlačení emocí) a vyvinutí troufalosti.[7]

Ve vědecké literatuře si můžeme u pojmu psychopatie všimnout propojení s tzv. temnou triádou – tedy narcismus, Machiavelismus a (zejména subklinická) psychopatie. Pojem temná triáda použili poprvé Pauhlus a Wiliams v roce 2002, od té doby se temná triáda stala předmětem desítek studií a Google Scholar eviduje stovky citací daného pojmu, který označuje jedince, kteří nejsou čistými psychopaty, nicméně je s nimi spojuje bezohledné manipulující jednání, které je často na hranici zákona, a za hranicí etických norem. Vznikají zejména korelační studie, ale také dotazníky zjišťující přítomnost daných rysů.[8]

Externí nepublikované zdroje

Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z konference Psychopatie - znak doby? pořádané 23.11.2019, pod záštitou Institutu psychologie.

Odkazy

Reference

  1. ↑ 1,0 1,1 1,2 1,3 1,4 Blatný, M. (2010). Psychologie osobnosti: hlavní témata, současné přístupy. Grada
  2. ↑ 2,0 2,1 2,2 2,3 Cervone, D., & Pervin, L. (2019). Personality: Theory and Research. Fourteenth edition. Wiley
  3. ↑ McAdams, D. P. (2011). Narrative identity. In Handbook of identity theory and research (pp. 99-115). Springer, New York
  4. ↑ Corr, P. J., & Matthews, G. E. (2020). The Cambridge handbook of personality psychology. Cambridge University Press
  5. ↑ Goleman, D. (2011). Emoční inteligence (Vyd. 2., v nakl. Metafora 1.). Metafora
  6. ↑ Sociální inteligence ve vztahu k šesti dimenzím osobnosti /diplomová práce, Univerzita Palackého v Olomouci/ (2012). https://theses.cz/id/28bhk3/160130
  7. ↑ Poznámky autorky z kongresu Psychopatie: znak doby?
  8. ↑ The Dark Triad of Personality: A 10 Year Review. (2013). Social and Personality Psychology Compass, 7(3), 199-216. https://doi.org/10.1111/spc3

Další doporučená literatura

Babiak, P., & Hare, R. D. (2014). Hadi v oblecích, aneb, Psychopat jde do práce. Academia.

Löhken, S., & Hare, R. D. (2013). Síla introvertů: jak uspět ve světě, který přeje extrovertům. Grada.

Seligman, M. E. P., & Hare, R. D. (2013). Naučený optimismus: jak změnit své myšlení a život. Dobrovský.

Honzák, R., & Honzák, F. (2018). Čas psychopatů. Galén.

Externí odkazy

Odkazy na související články

Pozitivní psychologie

Pozitivní psychologie osobnosti

Temperament

Poruchy osobnosti

Emoční inteligence

Klíčová slova

pozitivní psychologie, psychopatie, sebepojetí, osobnostní inventáře

Citováno z „https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Současné_trendy_v_psychologii_osobnosti.&oldid=71215“