Psychologie osobnosti

Psychologie osobnosti je psychologická disciplína zaměřující se na zkoumání obecností a individuálních charakteristik ve vztahu ke konceptu osobnosti. Na základě teorií v rámci psychologie osobnosti vznikla řada osobnostních dotazníků. Výstupy této disciplíny tak značnou měrou přispívají jak k psychologické teorii (teoretický základ pro ostatní psychologické disciplíny, např. psychologie sportu), tak praxe (klinický přístup, diagnostika). V rámci poznávání osobnosti usilujeme o čtyři cíle:

1. Popis (predikce)
2. Výklad (explanace)
3. Předpovídání (predikce)
4. Ovlivňování

Předmět psychologie osobnosti

Psychologie osobnosti zkoumá individuální jednotu, vytvořenou z dílčích složek a vazeb duševního života. Předmětem psychologie osobnosti je pak osobnost (koncept s určitou strukturou a dynamikou), různé přístupy se však liší v uchopení tohoto konceptu a v jeho vymezování. Osobnost je silně determinována různými vlivy - každý z vlivů se však v rozdílných teorií liší. Různá pojetí osobnosti:

• Založená na motivaci (Freud, Murray)
• Založená na učení (Watson, Dollard a Miller)
• Založená na sebeuvědomění (Frankl, Laing, May, Rogers)
• Založená na poznání (Kelley, Piaget)
• Založená na pojetí celostního psychologického pole sil a vztahů (Kurt Lewin, Joseph Murphy)

Přístupy k poznávání osobnosti:

• Biologický (člověk jako živočich, vzorem je biologie)
• Experimentální (zkoumá duševní funkce a jejich projevy v chování, vzorem jsou přírodní vědy, např. fyzika a chemie)
• Sociální (osobnost utváří a je utvářena sociálními vztahy)
• Psychometrický (matematicky vyjádřená rekonstrukce osobnosti)

Základními znaky osobnosti jsou:

1. Individualita (jedinečnost)
2. Organizovanost (strukturace, intergrace)
3. Vývoj na základě rozličných vlivů
4. Konzistentnost (stabilita chování)

Osobnost

"Osobnost je individuální jednota člověka; je to jednota jeho duševních vlastností a dějů založená na jednotě těla a utvářená a projevující se v jeho společenských vztazích" - Tardy
Kvalitativně nejvyšší úroveň interakční aktivity, monitorujících a řídících funkcí psychiky, jejíž dosažení je funkcí psychosociálních kontextů. Osobnost je produktem aktivní interakce mezi subjektem a vnějšími podmínkami. Osobnost není vrozená, u člověka se vytváří, a to hlavně prostřednictvím socioekonomických skutečností (vliv modifikován vnitřními předpoklady a kontextem životní existence). Jde o uvědomované řízení vnitřní a vnější aktivity subjektu. Osobnost je tvořivá, ne pouze adaptivní. Termín se používá pouze v souvislosti s člověkem. Určující jsou ústřední hodnoty jedince a jak se projevují i za vyhrocených situací.

Různé způsoby pojímání osobnosti (G. Allport)

• Biofyzické definice

• Osobnost je něco existujícího o sobě, obsaženého v poznávaném jedinci.
• "Osobnost je víceméně stabilní a trvalá organizace charakteru, temperamentu, intelektu a těla osoby, učující její jedinečné přizpůsobení okolí" - Eysenck

• Biosociální definice

• Osobnost je něco existujícího ve vědomí pozorovatele
• "Osobnost může být může být vystižena jako vjem či myšlenka vyplývající z toho, že jedinci mají své identity založené na vlastnostech chování, vykazující vnitřní příčinnou složku a mající určitou míru struktury a organizace." - Levy

Definice osobnosti podle obsahového důrazu (Linzey a Hall)

• Souhrnnost

• Osobnost je úhrn psychologických prvků jedince -> vypočítávání těchto prvků v definici

• Jednota

• Osobnost je vzorcem či zdrojem organizace za jednotlivými znaky jedince
• „Osobnost je dynamická organizace těch psychofyzických systémů v jedinci, které určují jeho charakteristické chování a myšlení.“ - Allport
• „Osobnost je individuum chápané jako integrace k seberealizaci v interakci se svým prostředím.“ - Říčan

• Přizpůsobení

• Osobnost je zvláštní způsob, jímž se jedinec přizpůsobuje podmínkám uvnitř i vně

• Jedinečnost

• Osobnost je to, co jedince psychologicky odlišuje od druhých
• „Osobnost je jedinečný vzorec rysů, tj. trvalých způsobů, jimiž se jedinec liší od druhých.“ - Guilford

• Podstata

• Osobnost je to v člověku, co je pro něj nejpříznačnější z hlediska podstaty
• „Osobnost je konečný produkt naší soustavy zvyků.“ - Watson

Definice osobnosti způsobem užití tohoto pojmu

• „Osobnost je to, co dovoluje ředpovědět, co učiní osoba v určité situaci; zahrnuje všechno chování jedince, zjevné i vnitřní.“ (Cattel)
• Osobnost konkrétně sestává ze souboru skórů či popisných výrazů, užitých k popisu studovaného jedince vzhledem k proměnným či dimenzím zaujímajícím ústřední místo v dané užité teorii.“ (Linzey, Hall)

Jádro osobnosti
Jedince lze charakterizovat pomocí klíčové psychologické kvality = jádra osobnosti. Já je určeno hlavně:

• motivačním systémem
• strukturou a kvalitou potencí
• způsobem interakcí, autoregulace a vyrovnávání se se změnami
• kým je a co je s to realizovat
• kým by se měl stát
• kým je s to se stát

Jedinec

Nejširší pojem, využívá se i k označování zvířat. Zahrnuje všechny úrovně genotypové i fenotypové stavby. Vyjadřuje nedělitelnost pohledu na zvláštnosti a vlastnosti člověka (celistvost ve všech úrovních).

Subjekt

Užší pojem, než jedinec. Označuje se jím nositel psychických jevů. Subjekt je charakteristický obsahem, povahou, strukturou a dynamikou psychických procesů, stavů a vztahů se zřetelem na interakční a autoregulační kontexty. Pojem je aplikovatelný i na zvířata prokazatelně schopná psychické činnosti.

Psychika a osobnost

• V psychologii osobnosti řešíme kvalitativně novou, integrovanou úrovep uvažování vnitřního neoddělitelného sepětí všech pro člověka příznačných psychických jevů
• výchozí hledisko - všechny psychické jevy jsou neoddělitelné od subjektu
• usilujeme o pochopení psychiky jako:

• dynamického interakčního systému, který se rozvíjí na bázi vrozených předpokladů
• interakčního prostředku a produktu realizace existence v sociálních kontextech

• psychika se realizuje v procesu aktivní interakce subjektu s podmínkami jeho existence
• rozhodující vazby a souvislosti mezi proměnnými:

• subjekt - podstata a povaha aktivit - podmínky jeho existence - subjekt

• proniknout do systému znamená:

• pochopit vztah mezi pojmem osobnost a psychikou vůbec
• řešit celý systém v souladu s tím, že se osobnost realizuje v bio-psycho-sociálních interakčních aktivitách
• do psychiky nejsme s to proniknout přímo ale jen zprostředkovaně na základě vnějších projevů v konkrétních situacích

Pojem Já

Vědomí – dvojí vztah Já

• Předmět (vědomí čeho)
• Subjekt (čí vědomí)

Chápání Já

• Hovorový jazyk – Já je činné (vnímající, hodnotící, rozhodující a činící)

• Mluvnicky první pád – Já, I nebo Ego, Ich, Moi

• Psychologické pojmosloví – Já je obrazem sebe (vnímané, hodnocené, chráněné a zdokonalované)

• Mluvnicky zvratná zájmena – Sebe, Me nebo self, selbat, soi

• William James – Já poznávajíc x Já poznávané
• Vnímání Já jako zážitek styčnosti

• V místě – vnímáme Já ve svém těle (uprostřed hlavy, v rovině očí atd.)
• V čase – Já má svou přítomnost, minulost a budoucnost, je v čase totožné
• V dění – já je jediný příjemce událostí a původce činů (co se děje, děje se mě)

Obraz Já - sebepojetí

• Základem je vjem a představa vlastní osoby – vlastního těla a vlastní osobnosti ve světě
• Je obsahovou zážitkovou strukturou vztaženou k nezávisle existující, nebo jen pomyslné skutečnosti

Význam obrazu já

• Zobrazení („Jsem...“)

• Člověk si o sobě utváři někdy přiměřený a jindy nepříměřený obraz

• Hodnocení („Mám být...“)

• Citový a značně složitý hodnotící vztah k sobě
• Vztah mezi tím jací jsme a jací chceme být (ideální já)

• Směřování („Chci být...“)

• Výzva, zdroj motivace, na rozdíl od hodnocení je tu i činné směřování, vůle

• Moc („Mohu učinit...“)

• Možnost dosáhnout určitého výsledku vlastní snahou a na vlastní zodpovědnost

• Role („Mám učinit...“)

• Role, kterou člověk zaujme, patří k jeho sebevymezení
• Kvantitativní vyjádření – stupeo zápalu pro roli; kvalitativní vyjádření – obsah role

Vývoj sebepojetí (Říčan podle Eriksonova pojetí vývojových stadií)

1. Batolecí období – „Jsem to, co mohu svobodně dělat“
2. Předškolní období – „Jsem to, co učiním“
3. Školní období – Jsem to, co dovedu
4. Dospívání – „Jsem to, čemu věřím“
5. Mladá dospělost – „Jsem to, co miluji“
6. Střední věk – Jsem to, co poskytuji
7. Období zralosti – „Jsem to, co po mně zůstane.“

Vlivy působící na rozvoj sebepojetí

• Zkušenosti s druhými lidmi, s interakcí a se světem vůbec
• Rodinné prostředí
• Společenské stereotypy

• To co se dítě o sobě dozví na základě příslušnosti ke svému pohlaví, národnosti, věku a dalších skupinových znaků – co je od něj očekáváno

• Nové zkušenosti

Úloha sebepojetí

• Nástroj orientace

• Obraz sebe je jakousi „osobní mapou člověka“ a je součástí osobní mapy světa

• Stabilizátor činnosti (ustalovací působení v duševní činnosti člověka)

Obrany sebepojetí

• Vytěsnění

• úmyslné = potlačení, neúmyslné = vytěsnění (represe)
• utlumení projevu vlastních pohnutek
• Úplné vytěsnění = zapomenutí

• Regrese

• Únik před současnou úzkostí, tísní nebo frustrací k takovému dřívějšímu stavu, aby člověk měl menší schopnosti a dovednosti, méně zodpovědnosti a tak více podpory okolí

• Projekce

• Účelný sklon ke vcítění do nevyjádřených citů a myšlenek druhých lidí
• Využívá se k odvrácení určitého prvku sebeuvědomění, který je s vlastním sebepojetím neslučitelný a vyvolává úzkost

• Izolace

• Schopnost člověka oddělit obsah poznání od citu, který vyvolává

• Racionalizace

• Logický rozbor jednotlivých stránek situace, hledá se nejprospěšnější postup jednání

• Somatizace

• Citové stavy se mohou projevit i tělesnými příznaky (Freud)

• Odčinění

• Nutkavý čin, kterým má být zabráněno uvědomění nepřijatelné pohnutky či myšlenky, nebo vyvážen její výskyt

• Reaktivní výtvor

• Neuvědomělé nahrazení nepřijatelného citu nebo sklonu žádoucím, zpravidla opačným

• Přesunutí

• Původní nepřijatelné pudové sklony jsou přesunuty do jiné oblasti
• Jednou z možností je i sublimace (přesunutí do společensky kladně hodnocených činností)

Osobnost a psychologický model osobnosti

• Model je hmotný nebo pomyslný útvar vybraný nebo vytvořený tak, aby se ve zvoleném ohledu shodoval s originálem
• V psychologii je modelovaným útvarem osobnost nebo jeho složka
• modelem je pak ucelená soustava prvků a vztahů mezi nimi, která je našemu zkoumání přístupnější, a přitom máme za to, že ve zkoumaném ohledu funguje stejně jako osobnost

Zkoumají se:

• podstatné komponenty
• principy vazeb mezi nimi
• fungování systému jako celku

Modely by měly:

• zahrnovat klíčové souvislosti, kvality a aspekty na dostatečně konkrétní a současně i zobecněné úrovni
• být vědecky konzistentní, smysluplné a využitelné
• být empiricky ověřitelné do té míry, že lze vyslovit reálný předpoklad pronikání do struktury

Potíže při modelování osobnosti

• individuální rozrůzněnost
• dynamický projev – subjektivní způsob vnímání, vztah mezi aktivitami a okolnostmi jejich vzniku
• metodologické obtíže – nepřímé postihování, zprostředkovaně přes projevy osobnosti

• Pokud pronikáme do osobnosti analýzou vnějších projevů, je nutné zahrnout i činnost, bereme pak v úvahu, že:

• vše co se týká činnosti, je spojeno s psychikou
• psychické jevy, projevující se činností, mají své příčiny
• musíme studovat smysluplné celky (psychické jevy se utvářejí jen v aktivním procesu interakce s podmínkami)

Základní teorie osobnosti

Hlubinně orientované koncepce osobnosti

• Psychoanalytická teorie osobnosti (Sigmund Freud)
• Individuální psychologie osobnosti (Alfred Adler)
• Analytická teorie osobnosti (Carl Gustav Jung)
• Ego teorie osobnosti (Erik Erikson)
• Ego-psychologická koncepce osobnosti (Henry Murray)
• Sociokulturní teorie osobnosti (Karen Horney)
• Osobnost v humanistické psychoanalýze (Erich Fromm)
• Osobnost utvářená mezilidskými vztahy (Harry S. Sullivan)
• Role self a chtění v utváření osobnosti (Otto Rank)

Behavioristicky orientované přístupy k osobnosti

• Osobnost v pojetí klasického behaviorismu (John B. Watson)
• Osobnost v pojetí neobehaviorismu (Edward C. Tolman, Clark L. Hull)
• Osobnost v pojetí subjektivního behaviorismu (John Dollard a Neal Miller, Eugene Galanter, C. H. Pribram)
• Osobnost v radikálním behaviorismu (B. F. Skinner)
• Sociálně kognitivní teorie osobnosti (Albert Bandura)
• Osobnost v teorii sociálního učení (Julian B. Rotter)

Dispoziční přístupy k teorii osobnosti

• Personologické pojetí osobnosti (William Stern)
• Dispoziční teorie osobnosti (Gordon W. Allport)
• Rysová teorie osobnosti (Raymond B. Cattel)
• Teorie typů a rysů osobnosti (Hans J. Eysenck)
• Lexikální přístupy k rysům osobnosti (Big Five)

Fenomenologické a humanistické koncepce osobnosti

• Naplňování smyslu života osobnosti (Viktor E. Frankl)
• Fenomenologická teorie osobnosti (Carl R. Rogers)
• Humanistická teorie osobnosti (Abraham H. Maslow)

Kognitivní teorie osobnosti

• Kognitivní teorie osobnosti (George A. Kelley)
• Osobnost jako kognitivní schéma (Ulrych Neisser)

Celostní modely osobnosti

• Celostní přístup k osobnosti (Kurt Lewin)
• Pojetí osobnosti v teorii ustanovky (Dimitri N. Uznadze)