Hudební kultury Středomoří: Porovnání verzí
Řádek 49: | Řádek 49: | ||
==== Launedas ==== | ==== Launedas ==== | ||
− | Launedas je vedle sborového zpěvu jeden z nejcharaterističtějších prvků sardinské hudební kultury. Tento hudební nástroj se skládá ze tří rákosových trubiček, z nichž jedna je bordunová a dvě s hmatovými otvory. Hráči na launedas používají cirkulární dech. Zvuk tohoto bordunového aerofonu vzniká rozechvíváním dvojplátku. | + | Launedas je vedle sborového zpěvu jeden z nejcharaterističtějších prvků sardinské hudební kultury. Tento hudební nástroj se skládá ze tří rákosových trubiček, z nichž jedna je [[Bordunová hudba|bordunová]] a dvě s hmatovými otvory. Hráči na launedas používají cirkulární dech. Zvuk tohoto bordunového aerofonu vzniká rozechvíváním dvojplátku. |
==== Grumle ==== | ==== Grumle ==== |
Aktuální verze z 28. 12. 2014, 13:39
Středomořské země jsou jedním z kulturních okruhů vyučovaných v rámci předmětu Etnomuzikologie na FF UK doc. PhDr. Lubomírem Tyllnerem, CSc. Mezi další areály probírané během přednášek evropské etnomuzikologie patří: alpské země, Balkán, Střední Evropa, oblast od řeky Moravy po Maďarsko, Severské země, Pobaltí, ale také okruhy jako židovská hudba, český hudební folklor, bordunová hudba nebo vánoční písně.
Geograficko-historický kontext
Mezi lokality, které jsou na přednáškách v rámci tohoto kulturního okruhu probírány patří Španělsko, Sardinie a Itálie.
Kultura středomořských zemí se projevuje mísením nejrůznějších prvků, díky etnikům, která se na tomto území vyskytovala. V hudbě Středozemí tak nalezneme prvky židovské, maurské, křesťanské i cikánské kultury. Důležitým mezníkem v této oblasti je rok 1492, kdy dekretem Kateřiny Kastilské skončila náboženská tolerance na Pyrenejském poloostrově a ze Španělska byli vyhnání tzv. sefardští Židé, kteří se začali usazovat v jiných evropských oblastech Středomoří i v Severní Africe.
Hudba Španělska
Historicko-geografický kontext
K roku 711 se datuje vpád Maurů (muslimů) na Pyrenejský ostrov, kteří již roku 730 obsadili celé Španělsko kromě horských oblastí na severu. Těžištěm kultury se v této době stala Andalusie, a to především oblasti Cordoby, Granady a Sevilly. Roku 732 pak bitvou u Poitiers zastavil Karel Martel další postup muslimů.
Pro oblast Španělska byla charakteristická náboženská tolerance a mísení nejrůznějších kultur - židovské, maurské, křesťanské i cikánské. To bylo ukončeno roku 1492, kdy vyvrcholil proces budování opozice a křesťany bylo znovu dobyto celé území Španělska.
Španělsko se sjednotilo a zároveň zažívalo největší slávu za doby Karla V., po němž na dalších více než 150 let vládli v této zemi Habsburkové. Karel V. se nezajímal příliš o Turky, ale bojoval především proti protestantům. Tyto boje však pro něj byly vysilující a po jeho smrti nastoupil k vládě jeho bratr Ferdinand I. Habsburský, za jehož vlády začali Habsburkové vládnout i na našem území.
Tradiční hudební kultura
Hudební kulturu Španělska charakterizuje především tanec jota aragonská, flamenco, dechová hudba, bubny, hudba v rituálech okolo velikonočních obřadů nebo hudební doprovod ke koridě.
Jota aragonská
Tanec jota (čte se chota) aragonská nebo také nazývaný jako jota navarská se tančí v tříčtvrtinovém taktu a je pro něj typické předtaktí, které se v české lidové hudbě vůbec nevyskytuje. Jedná se o velmi temperamentní tanec, který se objevoval při nejrůznějších slavnostech a vinobraních.
Velikonoční obřady
Pro kulturu Španělska je typická také rituální hudba náboženských obřadů, především těch velikonočních. Během těchto obřadů se jednotlivá církevní bratrstva soustřeďují v okolí chrámů a pořádají se procesí, ve kterých se nosí ohromné sochy. Během tohoto svatého týdne (tzv. semana santa) jsou zastoupena tzv. bratrstva krve a bratrstva světla. Procesích se účastní také kajícníci ("los nazarenos"), kteří nesou kříže a hlavu mají zahalenou kápí.
Během velikonočních procesích hrají velkou roli zvonce, do nichž se bije dřevěnou paličkou a dává se tím pokyn nosičům soch. Za zvuku rituální hudby se v procesích pomalu pohybují tzv. tančící trůny s Kristem a pannou Marií. Nejčastěji se jedná o vysoké tóny trumpet ("kornet") a zvuky bubnů. Důležitý je také vojenský element - vojenská kapela. Nakonec, když průvod defiluje, zpívají se písně.
Flamenco
Flamenco je tanec typický pro španělskou hudební kulturu a především pro Andalusii. Světově se tento tanec proslavil především díky opeře Carmen od George Bizeta. Pro tanec je charakteristická jakási extáze. Jedná se o symbiózu instrumentální hudby. vokální hudby a tance. Spojuje v sobě maorské vlivy, židovskou kulturu a v 19. století se do něj dostaly také cikánské prvky.
Pro flamenco je typické podupávání nohou, tleskání, louskání prsty, výkřiky "Olé", kastaněty, tamburína, kytara nebo housle. Během flamenca jsou důležité také pohyby rukou a výraz tváře. K novodobé renesanci tohoto tance došlo okolo roku 1922, díky Fredericu Garcíovi Lorcovi, který o flamencu uspořádal přednášku.
Obecně lze rozlišovat tři typy flamenca - vážné, střední a divoké. Texty jsou psány v osmislabičných verších a nejčastěji pojednávají o smrti nebo lásce, nezřídka s erotickým akcentem.
Korida
Tradiční španělskou zábavu, býčí zápasy, doprovázejí také rituální signály a zvuky hudby. Ty nejčastěji symbolizují, v jaké fázi se rituál/zápas zrovna nachází.
Hudba Sardínie
Historicko-geografický kontext
Obyvatelé Sardinie se nazývají Sardové a mluví italsky a sardinsky. Pro Sardinii jsou charakteristické kuželovité stavby kruhového půdorysu, tzv. nuragy, z období 1 500 let před naším letopočtem až třetího století našeho letopočtu. Hlavním městem tohoto ostrova je Cagliari.
Tradiční hudební kultura
Pro hudební kulturu Sardinie je charakteristická hudba spojená s obřady na počest Konstantina, masopustní hudební projevy nebo hudební nástroje jako launedas nebo grumle.
Obřady Konstantina
Konstantin vydal roku 131 Edikt milánský, který se stal důležitým mezníkem tolerance křesťanství tím, že zrovnoprávnil všechna náboženství. Na jeho počest se každý rok začátkem července konají na Sardinii obřady. Tento obřad je spjatý s kultem koní - Sardové nasednou na koně, kterým požehná kněz a jedou v průvodu, v jehož čele jsou dva praporečníci a vůdce se šerpou. V průběhu celého obřadu zní střelby z brokovnic (salvy). Nakonec se jezdci vrhnou velkým tryskem z kopce a musí projet branou ke chrámu. Poté pak sedmkrát chrám objíždějí a sedmkrát jim kněz požehná. Všechny tyto praktiky se opírají o víru, že na další rok bude křesťanská víra v bezpečí. Další den to samé opakují běžní lidé (nikoli na koních). Druhý den se také konají klasická procesí. Během obřadů Konstantina se objevují dva výrazné zvukové vjemy - dechovka a střelba.
Masopust
Pro oslavy masopustu jsou typické masky, které mají k sobě přivázané zvonce. Díky poskokům pak vydávají rytmizované zvuky.
Launedas
Launedas je vedle sborového zpěvu jeden z nejcharaterističtějších prvků sardinské hudební kultury. Tento hudební nástroj se skládá ze tří rákosových trubiček, z nichž jedna je bordunová a dvě s hmatovými otvory. Hráči na launedas používají cirkulární dech. Zvuk tohoto bordunového aerofonu vzniká rozechvíváním dvojplátku.
Grumle
Přestože hlavním centrem výskytu tohoto idiofonu se nachází v alpských zemích, objevuje se grumle také na Sardinii.
Hudba Itálie
Tradiční hudební kultura
Tarantela
Nejtypičtějším tradičním hudebním projevem Itálie je tanec a hudba tarantela, která se vyskytuje především v jižní Itálii, v Apulii. Tarantela, podobně jako jota aragonská začíná předtaktím. Dominujícím zvukovým elementem je tamburína (membránový idiofon).
V oblasti Apulie se tarantele říká picika - tanec malého pavouka. Tento lidový tanec vychází z přesvědčení, že fyzické a psychické vyčerpání člověka způsobuje kousnutí pavouka a jediné, co může člověka vyléčit, je hudba a tanec. Jde tedy o jakousi léčbu skrz katarzi, prostřednictvím transu. Nemoc je však návratná a vrací se každý rok, z toho důvodu, se každý rok musí tančit picika.
Rozlišuje se několik druhů tohoto tance. Například picika léčivá, svádivá (tančí muž a žena), slavnostní (tančí ženy) nebo šermovaná (tančí muži).Dominujícím zvukovým elementem k tarantele je tříosminový takt, tamburína a louskání prstů. Stav transu je navozován díky monotónnímu rytmu tamburín, na kterou se hrají tzv. trioly.
Niněra
Niněra je bordunovým nástrojem charakteristickým pro hudební kulturu Itálie. Tento nástroj má kličku, která rozeznívá struny. Niněra má dvě bordunové struny a ostatní struny jsou melodické. Je to nástroj vzhledu dřevěné bedýnky, který je rozšířený nejen v Itálii, ale nalezneme ho po celé Evropě. Její zvuk připomíná dudy. Niněra se také nazývala "kobylí hlava".
Zdroje
Zdroj
TYLLNER, Lubomír. Etnomuzikologie. Přednášky Ústavu etnologie FF UK, ZS 2013/2014.
Doporučená literatura a další zdroje
- YOUTUBE - Jota aragonská
- YOUTUBE - Semana santa
- YOUTUBE - Flamenco
- YOUTUBE - Launedas
- YOUTUBE - Tarantela
- YOUTUBE - Niněra
- TYLLNER, Lubomír. Etnomuzikologie. Přednášky FF UK.
- TYLLNER, Lubomír. Tradiční hudba: Hledání kořenů. Praha, 2010.