Posthumanismus a nová média/old

Přehled

Americký sociolog a ekonom Thorstein Veblen zavedl termín technologický determinismus pro označení pohledu na vztah technologií a společnosti, chápe technologie jakožto určující faktor sociálních a historických fenoménů, jako hlavního hybatele historie. Mezi známé technologické deterministy patřili např. Harold Innis a Marshall McLuhan, který tvrdil, že právě nejnebezpečnější stanovisko, které lze zaujmout vůči technologii je předpokládat její neutralitu.

Na konci osmdesátých a v první polovině devadesátých let minulého století se začali mnozí autoři zabývat změnami ve společnosti zapříčiněnými novými informačními teoriemi tzv. zmizení těla, tedy mizení tělesného lidského těla a jeho nahrazení technologiemi, jednoduše řečeno vznikem nových identit. Tyto teorie vidiny nového světu nových technologií (s novým konceptem těla a identity) variovaly od utopických vizí k dystopickým. Zatímco dystopický přístup popisuje tyto změny jako element narušující společnost a její instituce (kulturu, ekonomii, náboženství)…apod., tak utopický přístup je definuje jako prostředky změny k lepší společnosti, díky nimž je pak možné dojít k lepší, post-humánní budoucnosti.

Do první skupiny dystopického přístupu patří například neoluddismus, hnutí, které hlásá, že technologie je síla, která odlidšťuje a odcizuje lidi, ničí tradiční kulturu, společnost a rodinné struktury, znečišťuje jazyky, snižuje potřebu mezilidského kontaktu, mění definici toho, co to vůbec znamená být člověk či ničí vyvinutý systém pro život celé zemské biosféry tak vážně, že lidstvo může zaniknout. Neoluddismus věří, že příliš rychlé přijetí technologií společností nebude mít pro planetu žádný prospěch, odmítají tak ideu, že technologie jsou ze své podstaty bez hodnot a amorální, což znamená že mohou být použity pro dobro i zlo. Pravděpodobně nejznámějším neo-ludditou je Theodor Kaczynski, známý jako "Unabomber" a skupina E.L.F (Earth Liberation Front), která je anonymním a autonomním spolčením jednotlivců či skupin, které vyzývají k ekonomické sabotáži a ke guerillovému boji za účelem zastavení zneužívání a ničení přírodního prostředí.

Naopak utopický přístup nejlépe reprezentuje evropský filozofický směr přelomu 20. a 21. století, posthumanismus, který je blízký velké částí postmoderní filozofii, biotechnologii či evoluční biologii. Posthumanismus je řada diskurzů, v jejímž centrum je vždy vztah člověka a stroje. Jedná se o ontologickou debatu a výzkum, založený na poststrukturalistických tezích. Základními teoretiky posthumanismu jsou: Donna Haraway (“Cyborg Manifesto”), Bruno Latour, John Law, Andrew Pickering a Nigel Thrift. Steve Nichols napsal v roce 1988 „Post-Human Manifesto.“ Literární kritik, učenec a teoretik Ihab Hassan prohásil: "humanism may be coming to an end as humanism transforms itself into something one must helplessly call posthumanism" (humanismus se možná ubírá ke svému konci, a mění se na něco, co lze nazvat posthumanismem).

Posthumanismus tedy hlásá možnost a přání dosáhnout posthumánní budoucnosti. Základním konceptem této filozofie je koncept technologicko-vědecké znalosti (popisuje vnímání vědy v technologicko-sociálním kontextu). Premisou posthumanismu je změna v pojetí lidskosti a lidské bytosti, kterou nechápe již jako určující pro vnímání světa a dokonalou, univerzální bytost. Naopak, vnímá lidskou inteligenci jako limitovanou a omylnou a lidské bytosti jako nenadřazené jiným druhům. Cílem posthumanismus je symetricky přistupovat ke všem objektům (lidem či nelidským objektům).

Posthumanismus přichází s novou, teoretickou podobou lidské bytosti, tzv. „post-human“ (post-člověk). Tato bytost by byla více-perspektivní a reprezentována nejen jednou identitou, mohla by se stát někým „druhým“ a chápat tak svět z odlišných perspektiv. Posthumanismus tedy chce vytvořit komplexní cesty, ve kterých jsou lidské bytosti propojeny s nelidskými organismy. Blízký posthumanimu je intelektuální a kulturní hnutí transhumanismus. Jeho základní premisou je, že současná lidská podoba člověka není finální verzí jeho vývoje, spíše naopak jeho počátkem. Implikuje tedy víru v lepší budoucnost, v lepší životní podmínky. Toto nastane využitím rozumových schopností, ty pomocí technologií budou moci potlačit proces stárnutí a zlepší intelektové, fyzické a psychologické schopnosti lidí. Transhumanismus hlásá, že vědecké objevy či nové technologie nemusí nutně vést k odcizení člověka, jak tvrdí například neo-luddité. Nemusí vést ani k zničení přírody. Naopak vede k překonání všech omezení a k otevření se novým a nečekaným podobám lidství, přírody i civilizace. Toto hnutí tedy navazuje na sekulární tradice, které člověka chápou jako bytost, která mění svoje prostředí a sama sebe, když se novému prostředí musí také přizpůsobit. --Markas 13. 2. 2009, 12:24 (UTC)

Obsah

Posthumanismus je tedy filosofický přístup, který souvisí s postmoderní filosofií, s filosofií procesu, s teorií nových technologií a s evoluční biologií, včechny tyto teorie zároveň překračuje a jako myšlenkové hnutí se konstantně mění. Post-člověk jako centrální subjekt posthumanismu je spekulativní bytost, která přepisuje pojem toho, co je normálně vnímáno jako lidské. Post-člověk kriticky zpochybňuje humanistické ideály (viz Renesance), kde je člověk v centru zájmu jako bytost autonomní, racionální, svobodně se rozhodující apod. Oproti tomu post-člověku je vlastní nahodilost, nedokonalost a nejednotnost se sebou samým. Svět vnímá v kontextu různorodých perspektiv a zachovává si snahu o objektivní pohled na svět. Zásadní pro post-člověka je tedy jeho schopnost měnit perspektivy a projevovat se pomocí různých odlišných identit. Post-člověk tedy není singulární entitou (jasně definovaným jedincem), ale spíše někým, kdo se může stát někým jiným (mít více identit) a může proto chápat svět z různých perspektiv.

Weizenbaum věří, že existují domény nenahraditelné počítači, jako například lidský úsudek či zájem, inteligentní stroje by měly být zkonstruovány tak, aby řešili výběry a úkoly, které člověk sám nemusí dělat (toto se však logicky mění s vývojem programů a jejich funkcí). Jde zde spíše o etický problém, lidské bytosti tak mají kontrolu, pokud tomu tak není, vzdávají se svých zodpovědností jako autonomní nezávislé bytosti. Oproti tomu posthumanismus nechápe kontinuální lidskou činnost jako kontrolovatelnou. Celý koncept kontroly či úsudku jako pouze lidské vlastnosti je iluzorní. Haraway, Harding, Keller, Merchant a jiní feminističtí kritici vědy se domnívají, že je zde vztah mezi touhou ovládat a podmaněnou přírodou. Post-člověk nabízí zdroje pro vytvoření nové odpovědnosti (kde vývin nahradí teleologii; reflexivní epistemologie nahradí objektivismus; kolektivní vědomí nahradí autonomní vůli; ztělesnění nahradí tělo jako podpůrný systém mysli a dynamický vztah mezi lidmi a inteligentními stroji nahradí touhu liberálního humanismu dominovat přírodě a kontrolovat ji.

Post-člověk tedy nemusí být anti-člověkem ani nemusí být prorocký. Každý den je moderní člověk součástí systému, jehož celková vědomostní kapacita překračuje mnohonásobně naše individuální vědomí (včetně moderních aut, počítačů apod.), moderní lidé jsou tedy, dle Hutchinsona schopní dojít sofistikovanějšího poznání právě díky prostředí, ve kterém fungují. Mění se tak vývoj lidské subjektivity k těmto prostředím. Lidská vůle již není potřebným zdrojem pro ovládnutí prostředí a k jeho kontrole. Kolektivní poznání každého lidského subjektu souvisí s komplexním poznáním (kde myšlení provozují jak lidské tak nelidské bytsti, tedy inteligentní stroje). Člověk je tedy součástí kolektivního systému, vyjádření lidských schopností je vnímáno jako závislé na spojení reálného života a virtuální reality. Lidská funkčnost se rozšiřuje, protože se rozšiřují parametry kognitivního systému, kde funguje. Nejedná se tedy o odlidštění, ale o rozšiřování ztělesněného vědomí ve specifických, materiálních a lokálních smyslech, nemožných bez elektronických pomůcek.

Kybernetika se zrodila s návrhem Norbeta Wienera, který ji navrhl jako možnost, jak zvýšit lidský potenciál ve světě, který je ve své podstatě nepředvídatelný a chaotický. V této komplexní dynamice je subjektivita nikoli daná a ovládající a kontrolující svět, ale spíše vyvinutá z tohoto chaotického světa a integrovaná v něm; je decentralizovaná spíše než lokalizovaná ve vědomí. Bruno Latour argumentuje, že jsme nikdy nebyli moderní. Historie kybernetiky, která se vyvinula s networků původně materiálních, sociálně regulovaných a diskurzivně zkonstruovaných, stejně tak napovídá, že jsme vždy byli posthumánní. Posthumánními se stáváme takto: informace ztratí tělo; kyborg vznikl v poválečné době jako technologický předmět a kulurní ikona; a jak se z člověka stal post-člověk.

Utopické pohledy na post-člověka souvisejí s nadějí na pokrok, vývoj, na nové uchopení toho, co lidská bytost může být a znamenat. Je zde základní posun od prezence/absence k vzorci/nahodilosti (Hayley). Post-člověk tedy může být vnímán jako proti-lidský, protože předvídá vědomou mysl jako malý subsystém, který programuje svojí sebe-konstrukci a sebe-ujišťování, ale zároveň ignoruje aktuální dynamiky komplexních systémů. Post-člověk však neznamená konec lidstva jako takového, ale konec určité koncepce člověka, která je aplikovatelná na bohatou část lidstva, která má bohatsví, moc a sílu, aby se mohli sami prohlásit za autonomní jedince, kteří svoji vůli vykonávají na základě svého vlastního výběru a činnosti.

Příklady posthumanistických teorií lidstva:

- Hans Moravec: "postbiologická" budoucnost, ve které je lidské vědomí downloadováno do počítače - Howard Rheingold: symbióza mezi člověkem a inteligentním strojem, tzv. "intelligence augmentation."

Post-člověk je zhruba synonymní s kyborgem, tak jak jej popisuje Donna Haraway ve svém A Cyborg Manifesto (jako ironický koncept „tradičního“ kyborga). --Markas 13. 2. 2009, 12:24 (UTC)

Anotovaná bibliografie

Donna Haraway, "A Cyborg Manifesto: Science, Technology, and Socialist-Feminism in the Late Twentieth Century"

Cílem Haraway(ové) je vytvořit postmoderní teorii, kterou by přispěla k sociálně-feministické kultuře a utopické tradici světa bez genderu (svět bez geneze, ale zároveň svět bez konce). Haraway přistupuje ke kyborgu (jak jej známe z „tradičních kybernetických teorií) ironicky. Rozdíl mezi realitou a sci-fi je dle ní jen optická iluze, např. moderní věda a medicína je plná kyborgů. Dle Haraway jsou na konci 20. století všechny lidské bytosti chiméry, hybridi či stroje, tedy kyborgové. V rámci tradice západní vědy a politiky (tedy rasistického kapitalismu s mužskou dominancí, tradicí pokroku, přivlastňování si přírody jako zdroje kulturní produkce a tradice reprodukce sebe na základě reflexe druhého) je vztah mezi organismem a strojem na válečné linii. Kyborg je tedy kreatura post-genderového světa, ale nemá původ v západní historii, což je ironické, neboť, dle Haraway je kyborg „hroznou apokalypsou západní mužské dominance“.

Kyborg dle Haraway:

• je oddán parcialitě, ironii, intimitě a perverzitě
• je v opozici, utopický a zcela bez nevinosti
• není polarizován mezi veřejným a soukromým
• definuje technologické volby založené částečně na revoluci sociálních vztahů
• nesní o organické rodině a komunitě na ní založené
• není zbožný, nepamatuje si kosmos
• je obezřetný vůči holismu, ale potřebuje spojení
• je ilegálním potomkem militarismu a patriarchálního kapitalismu (a státního socialismu), ale svým rodičům je zcela nevěrný!
• objevuje se v mýtu přesně na hranici mezi člověkem a zvířetem

Na konci 20. století je ve vědecké kultuře USA porušena hranice mezi lidským organismem a zvířetem. Sociální chování a mentální události svědčí o tom, že separace člověka od zvířete není nutná. Mnoho odnoží feministické kultury potvrzuje radost spojení člověka a jiných živých bytostí. Stejně tak biologie a evoluční teorie simultánně vyprodukovaly moderní organismy jako objekty vědění a zredukovaly tak hranici mezi lidmi a zvířaty. V rámci tohoto Haraway odsuzuje učení moderního křesťanského kreacionismu a přirovnává jej k formě zneužívání dětí. Druhý rozdíl je mezi lidsko-zvířecím organismem a strojem. Původně stroje nebyly člověkem, ale pouze karikaturou maskulinního reproduktivního snu. Oproti tomu na konci 20. století jsou stroje spíše nejednoznačným rozdílem mezi přírodním a umělým; myslí a tělem. Současné stroje jsou živé a lidské bytosti. Proti nim jsme nehybní. Stroj a lidský organismus jsou kódový text, pomocí kterého lze zaznamenat svět a číst jej. Jedním ze směrů, který je otevřený této nové koncepci je technologický determinismus. Třetí hranicí, kterou Haraway zmiňuje, je hranice mezi fyzickým a nefyzickým. Moderní stroje jsou v podstatě mikroelektronické přístroje: jsou všude a jsou neviditelné. Psaní, síla a technologie jsou staří partneři v západních příbězích o původu civilizace, ale miniaturizace (např. čipy) změnila naši zkušenost a mechanismy: ukázalo se, že jde o sílu. Malé je předně nebezpečné, jako v případě raket. Nejlepší stroje jsou vyrobeny ze sluneční záře, jsou světelné a čisté, jelikož jsou signály či elektromagnetickými vlnami apod. V kybernetickém světě jde o konečnou impozici kontroly planety čili o konečné přivlastnění si ženského těla v maskulinní orgii války. Stejně tak ale kybernetický svět může být o žitých sociálních a tělesných realitách, v rámci kterých se lidé nebojí svého spojení se zvířaty a stroji, nebojí se permanentně neúplných identit a protikladných postojů.

Gender, rasa či třídní rozlišení je pozůstatek dějin patriarchismu, kolonialismu a kapitalismu. Haraway uvádí pojem Chely Sandoval „women of color“. Tento pojem definuje jako typ postmoderní identity, založené na jinakosti (otherness), rozdílnosti a specifikaci (oproti muži jako autorovi kosmu, zvaného historie). Tyto „women of color“ mají šanci vybudovat efektivní jednotu, bez replikace imperializujících, totalizujících revolučních subjektů. Neboli by vytvořili politickou jednotu bez toho, aby se musely spoléhat na logiku přivlastňování si, inkorporace a taxonomické identifikace, která je v současné době potřeba, aby efektivně konfrontovala dominanci rasy, genderu, sexuality a třídy. „Women of colour" je možné interpretovat jako kybernetickou identitu (silnou subjektivitu syntetizovanou fúzí externích identit a v komplexním politicko- historickém mýtu). Tzv. „sister outsider“ je žena příchozí zpoza hranic společnosti (USA), na kterou se obyvatelé dané země (ženy) dívají jako na nepřítele, který ohrožuje jejich bezpečnost. V rámci území USA je ale tato „sister outsider“ mezi rasovými a etnickými identitami žen, manipulovaných pro rozdělení v rámci boje o zaměstnání. „Women of colour" jsou preferovaná pracovní síla pro vědecky založená zaměstnání (např. mladé Korejky najímané pro sexuální či elektronické práce jsou rekrutovány z vysokých škol). Gramotnost, především v angličtině, rozlišuje “levnou” ženskou práci (tak atraktivní PR mezinárodních koncernů). Opravdoví kyborgové jsou např. vesnické ženy z jižní Asie, které pracují pro japonské a americké nadnárodní elektronické firmy. Haraway se dále věnuje dominanci informatiky, která může pomoci jednotě, v rámci které by celosvětové sociální vztahy byly napojeny na vědu a technologii. Haraway uvádí tyto příklady přechodu z dominancí k novým sítím (informatics of domination):

Reprezentace X Simulace

Buržoazní román X Sci-fi

Organismus X Biotická součástka

Hloubka, integrita X Povrch, hranice

Teplo X Hluk

Fyziologie X Komunikační inženýrství

Malá skupina X Subsystém

Perfekce X Optimalizace

Eugenika X Populační kontorla

Hygiena X Stres management

Mikrobiologie, tuberkolóza X Imunologie, AIDS

Organická dělba práce X Ergonomika, kybernetika práce

Reprodukce X Replikace

Rodina/Trh/Továrna X Ženy v integrovaném okruhu

Veřejné/Soukromé X Kybernetické občanství

Příroda/Kultura X Pole rozdílů

Sex X Genetické inženýrství

Práce X Robotika

Mysl X Umělá intelligence

Druhá světová válka X Star Wars

Bílý kapitalistický patriarchát X Informační Dominance

Haraway kritizuje jednostranné vymezení žen v marxistickém feminismu (tedy její definice na základě práce, labour). Radikální feminismus může přijmout pojetí práce socialistických feministek pouze pokud je mu dodáno sexuality: reprodukce (práce, sex). Cesta, jak zrekonstruovat socialisticky-feministickou politiku je pomocí teorie zaměřené na sociální vazby vědy a technologie. Komunikační technologie a biotechnologie jsou klíčové nástroje pro znovuvytvoření našich těl. Základ je v teorii jazyka a kontroly, klíčová operace je určování měřítek, směrů a pravděpodobností toku kvantit zvaných informace. Svět je rozdělen hranicemi různě propouštějících informace. Právě informace (jednotka, základ jednoty), která dovoluje univerzální překlad je instrumentální silou, neboť vede k efektivní komunikaci. Dle Haraway věda a technologie indikují základní transformaci ve struktuře světa. Komunikační technologie závisí na elektronice, vše na ní závisí (včetně vojenské síly, pornografie apod.). Mikro-elekrotnika je technickým základem simulaker (kopií bez originálu), vzniká tak přesun práce do robotického a světového processing; sexu do genetického inženýrství a reprodukčních technologií; mysli do umělé inteligence. Mysl, tělo a nástroj se stávájí jedním, stírají se hranice mezi veřejným a soukromým, materiálním a ideálním.

Nová industriální revoluce produkuje novou celosvětovou pracovní sílu (stejně jako nové sexuality a etnicity). Tento vývoj ale není genderově neutrální, např. v rozvojovém světě jsou ženy preferovány jako pracovní síla pro mezinárodní společnosti, a to hlavně v elektronických oborech. Richard Gordon nazval tuto novou situaci “homework economy” (přichází po fázi patriarchální nukleární rodiny a po moderní rodině), kterou definuje jako restrukturovanou práci, která má chrakteristiky typické ženské práce. Továrna, domov a trh jsou integrovány na nové škále a postavení žen je klíčové. V rámci "homework economy“ je světová kapitalistická organizovaná struktura umožněna díky novým technologiím. Nové ekonomiky a technologické úpravy souvisejí také s kolapsem prosperujícího státu, ženy musí zajistit život sobě samým, dětem i mužům, nastává tak tzv. feminizace chudoby. Ženy jsou obecně vyloučeny z prospěchu high-tech komodifikace jídla a energie, ale nezmenšuje se jejich zodpovědnost za nakrmení rodiny. Haraway se dále věnuje pojetí Rachel Grossman "ženy v integrovaném okruhu“ (domov, trh, placená práce, stát, škola, nemocnice a kostel). Autorka místo tohoto pojetí preferuje síťový ideologický obraz ženy, který navrhuje hojnost prostorů a identit a prostupnost hranic v osobním těle. "Networking" je feministická praktika a zároveň korporátní strategie mezinárodních organizací. Haraway jmenuje tyto autory, kteří se věnují zapojení člověka do high-tech světů, jsou tedy teoretiky pro teorii kyborgů: Joanna Russ, Samuel R. Delany, John Varley, James Tiptree, Jr, Octavia Butler, Monique Wittig a Vonda McIntyre.

Dualismus v západních tradicích směřuje systematicky směrem k logice a praktikám dominance žen, "women of colour“, přírody, pracovníků, zvířat. Je zde tedy dualismus Já/ostatní; mysl/tělo; kultura/příroda; muž/žena; civilizovaný/primitivní; realita/jevení se; celek/část; agent/zdroj; tvůrce/vytvořené; aktivní/pasivní; dobrý/špatný; pravda/iluze; celkový/částečný; Bůh/člověk. High-tech kultury ale tyto dualismy odmítají či kritizují, sami sebe shledáváme kyborgy, hybridy, chimérami. Neexistuje žádná základní, ontologická separace v našem formálním vědění o stroji a organismu, o technickém a organickém. Proč by naše těla měla končit kůží? Organismus může být mechanizován (protézy, intimní komponenty apod.). Do teď bylo ženské ztělesnění považováno za organické, dané, nutné; a ženské ztělesnění se zdálo znamenat mateřské dovednosti. Haraway navrhuje, aby kyborgové měli, co se reprodukce a sexu týče, co dočinění s regenerací (např. jako mloci, kteří se regenerují po zranění). Stejně tak jsme my všichni byli hluboce zraněni a požadujeme regeneraci, ne znovuzrození a možnosti naší rekonstrukce zahrnují utopický sen o naději pro obludný svět bez gender. Mít zodpovědnost za sociální vztahy vědy a technologie znamená odmítat proti-vědeckou metafyziku a démonologii technologie. Kybernetické znázornění může být cestu ven z bludiště dualismů, v rámci kterých jsme vysvětlovali naše těla, tedy nástroje k nám samotným. Znamená to, že se jedná o stavění a zároveň o destrukci strojů, identit, kategorií, vztahů a kosmických příběhů. Jinými slovy, Haraway prohlašuje: „Je lepší být kyborg než bohyně!“

N. Katherine Hayles, “How We Became Posthuman: Humanistic Implications of Recent Research into Cognitive Science and Artificial Life”

Hayles se zabývá třemi příběhy:

1. příběh odtělesnění informace
2. příběh zrození konceptu kyborga
3. příběh cesty k “novému pojetí lidskosti”, k post-člověku (posthuman)

Hayles mluví o post-člověku jako o novém pohledu na člověka, jako o metanaraci (tlaku, způsobeném technickou změnou na klasické, esencialistické, relativně kompaktní pojetí moderního subjektu). Post-člověk je souhrnem manipulovatelných, přeskupitelných a zaměňovatelných částí, symbolicky (identita) i fyzicky (těla). Hayles přichází s kritickým posthumáním diskurzem, tvrdí, že liberální humanismus (který odděluje mysl od těla a tělo chápe jako schránu či vůz pro mysl) se stává příliš komplikovaným na přelomu 20. a 21. století, jelikož informační technologie zpochybňují tento koncept lidského těla. Hayles trvá na tom, že si musíme být vědomi informačně-technologických pokroků. Hayles se staví proti základnímu Shannonovu pojetí informace jako vzorce (ne nutně napojeného na význam), jelikož informace dle ní nelze zcela odloučit od materiality. Haylesová nesouhlasí s tezí posthumanismu jako mizejícího fyzického těla a nástupu nového, odtělesněného, informatizovaného lidství. “Odtělesněná informace” je sice užitečná pro kybernetiku, ale není reálná pro živou kulturu.

N.Katherine Hayles, "Virtual Bodies and Flickering Signifiers"

Na konci 20. století funguje informace jako zásadní paradigma naší společnosti: genetika, vojenství, zábavní průmysl, komunikace, apod. jsou sektory společnosti, jež je revoluční právě posunem k informačnímu paradigmatu. Stejně tak je ovlivněna současná beletrie, ale změny zde jsou méně viditelné (kniha vyprodukovaná počítačem je velice podobná knize napsané na stroji), ale různé způsoby tvoření textu naznačují různé významové modely. Tyto změny ve významu jsou vázány na změny v konzumu (nové vzory konzumuju podněcují nové zkušenosti ztělesnění a tato ztělesněná zkušenost interaguje s kódy reprezentace, aby vygenerovala nové typy textové práce). Přestože informace je základem většiny současné společnosti, nikdy není prezentována sama o sobě.

Posun od absence/prezence k vzorci/nahodilosti:

Ve společnostech zapletených do informačních sítí (US a jiné vyspělé země) jsou peníze vnímány jako informační vzorec, uložený v bankovních počítačích (nikoli cash). Zločinci jsou usvědčováni na základě testů DNA spíše než na základě svědecké výpovědi. Sexuální vztahy se odehrávají ve virtuálních prostorech spíše než fyzicky apod. Nahodilost je rekonceptualizována a vnímána jako produktivní síla, zásadní pro evoluci komplexních systémů. Nové technologie virtuální reality ilustrují typ fenomenu, který upřednostňuje vzorec a nahodilost a činí prezenci/absenci irelevantními.

Literární texty:

Knihy nosí svoji informaci ve svém těle (stejně jako lidské tělo je kniha a forma informace). Literární korpus je fyzický objekt i prostor reprezentace (tělo a zpráva). Vzhledem k tomu, že lidi (a knihy) mají tělo, mohou něco ztratit, pokud se na ně pohlíží pouze jako na informační vzorce.

Současný tlak společnosti směrem k dematerializaci (posun směrem k vzorci/nahodilosti a pryč od prezence/absence) ovlivňuje lidská a textová těla na dvou úrovních:

1. jako změnu v těle (materiální substrát)
2. změnu v poselství (reprezentační kódy)

Hayles se zabývá reprezentovanými světy současné beletrie, významovými modely implicitními ve „word processingu“, vtělené zkušenosti konstruované interakcemi s informačními technologiemi a technologiemi obecně. Informační technologie mění podobu textu, tvoří právě ony „flickering signifiers“, tendence směrem k nečekaným metamorfózám, tlumením a rozptylu. Např. kyberpunk má informatiku jako centrální téma. Ve word processingu je jazyk kódem. Důraz na posun od prezence/absence k vzorci/nahodilosti je přítomný v současné literatuře.

Hayles chápe "lidské" a "post-lidské" jako historicky specifické konstrukce, které vyplynuly z různých konfigurací ztělesnění, technologií a kultury. Je zde rozdíl mezi člověkem jako sebe-regulujícím mechanismem, jehož hranice byly jasně odděleny od prostředí, a člověkem vpleteným do informačního okruhu, který jej zcela změní. Právě „flickering signification“ je potomek spojování jazyka a stroje. Hayles zkoumá Gibsonova Neuromancera (1984), Count Zero (1986) a Mona Lisa Overdrive (1988), kde rozebírá prostor pro počítačovou simulaci, sítě a hypertextová okna. Kyberprostorové tělo, stejně jako kyberprostor sám je imunní vůči zmaru a korupci (stejně tak apokalyptické krajiny filmů jako The Terminator, Bladerunner a Hardware se objevují v příbězích zaměrujících se na kybernetické způsoby života). Pocit, že svět se rychle stává nemožným pro žití pro lidské bytosti, je součást hybné síly směrem k posunu prezence ke vzorci. Hayles dále rozebírá The Condition of Postmodernity Davida Harveyho, který charakterizuje ekonomický aspekt posunu směrem k informační společnosti: informace není zakonzervovaná kvantita (posun od vlastnění k přístupu), zde je opět manifestace posunu od prezence/absence směrem k vzorci/nahodilosti.

Charakteristiky informační narativy:

• důraz na mutaci a transformaci jako ústřední tématiku
• subjektivita (již spojena s IT skrze kybernetické okruhy) je dále integrována do novelistického okruhu (technikami, které ji kombinují s daty)
• obecně: materialita a nematerialita jsou spojeny do komplexní tenze (zdroj silných obav)
• vypravěč je manipulátor s kódy a čtenář je pak dekodér
• systematická devaluace materaility a ztělesnění.

Ztělesnění předpokládá, že informatika je vtisknuta do těla stejně jako mysl. Prezence a vzorec jsou opaky, které existují v nepřátelském vztahu. Budeme žít, pracovat a hrát si v prostředí, které nás konstruuje jako ztělesněné činnosti. Informace, stejně jako lidstvo, nemůže existovat mimo ztělesnění, které ji činí materiální entitou ve světě. Ztělesnění je vždy lokální a specifické a týká se jednoho momentu. Ztělesnění může být zničeno, ale nemůže být replikováno.

Další zdroje

• Blog Andyho Miaha, který vyučuje New Media & Bioethics na University of the West of Scotland
• Humanity+ - světová transhumanistická organizace (pro etické využití technologií k rozšíření lidských schopností)
• Journal of Evolution and Technology, jedná se o elektronický časopis, články o výzkumu v oblasti vědy a filosofie budoucnosti.
• Posthumanism - soukromý web obsahující odkazy na články a weby týkající se posthumanimsu
• Extropy Institute je síť, informační centrum pro transhumanismus, tedy ty, jejichž cílem je zlepšit budoucnost pomocí technologií
• Latour, Bruno. Nikdy jsme nebyli moderní., Přeložil Miroslav Marcelli. Bratislava: Kalligram, 2003.
• Thacker, Eugene. Data Made Flesh: Biotechnology and the Discourse of the Posthuman. Cultural Critique. Winter 2003, no. 53, pp. 72-97.
• Deleuze, Gilles, Guattari, Felix. A Thousand Plateaus : Capitalism and Schizophrenia. Minneapolis : University of Minnesota, 1987. ISBN 0-8166-1402-4.

--Markas 13. 2. 2009, 12:25 (UTC)

Demonstrace

O posthumanismu se hovoří v souvislosti s uměním. Toto “novomediální” umění se zabývá propojením člověka a stroje. Například německý umělec Joachim Luetke (v současné době žijící ve Vídni) tvoří sochy, vyjadřující pravděpodobně jeho futuristické či surrealistické fantazie, které jsou bytostmi na pomezí lidí, strojů a zvířat. Např. “Dark Karma” je socha malého dítěte, které má spjaté kuřecí hnáty, jakousi svatozář, zároveň vypadá jako mumie a je postaveno na televizi. Je zde tedy spojení lidských elementů se zvířecími, stroji, náboženstvím apod. Obecně Luetkeho umění právě kombinuje mnoho aspektů dohromady: nevinnost, lidi, stroje a zvířata a tvoří jakési post-člověky, kteří sice působí ohyzdností, ale zároveň se v nich sami vidíme.

Z českých autorů lze určitě uvést např. Pavla Sterece či Milana Caise (jeho výstava -9 + 6: http://aktualne.centrum.cz/kultura/umeni/clanek.phtml?id=92596)

--Markas 13. 2. 2009, 12:25 (UTC)