Rasa

Pojem lidská rasa představuje popis biologických vlastností lidských populací na základě společně sdílených fenotypových znaků (barvy pleti, struktury vlasů, obličejových rysů aj.).

Vznik a vývoj pojmu rasa

Slovo rasa se vyskytuje snad ve všech jazycích bývalých koloniálních národů, obecně označuje populace odlišného původu. Etymologie slova rasa je velmi neurčitá, nicméně mnozí autoři slovníků předpokládají, že pochází z italštiny, respektive z latiny. Někteří britští autoři však nesouhlasili: Henry Watson Fowler tvrdil, že neexistuje žádný latinský termín, ze kterého by rasa mohla být odvozena, zoolog Cedric Dover zase přisuzoval původ slova z arabského ras, což znamená hlava, původ nebo začátek.

První vědeckou definici poprvé stanovil Francois Bernier v 17. století. Rozdělil lidskou populaci do čtyř skupin (Evropané a západní Asiaté, Afričané, východní Asiaté a Laponci) a v hodnocení vycházel ze sedmi znaků: barvy vlasů, pleti, tvaru obličeje, nosu, očních štěrbin a výšky těla.

Důležitým mezníkem se stala práce Systema Naturae od švédského antropologa Carla Linné. Ten v ní člení lidskou „rasu” do čtyř základních skupin podle geografického rozlišení a následně podle barvy pleti, temperamentu a postoje. Nicméně místo pojmu rasa používá termín varieta.

Rasou se začalo zabývat stále více antropologů a přírodovědců v 19. století, kteří užívali rozličné kategorie při klasifikaci. Zmínit lze Johanna Friedricha Blumenbacha, zakladatele fyzické antropologie, který stanovil pět „ras” (používal též termín varieta) podle geografie a vzhledu (barvy pleti, barvy a typu vlasů). Friedrich Müller dělí lidstvo podle typu vlasů na 12 „ras”, Jean Louis Armand de Quatrefages zase do tří hlavních (bílé, žluté a černé) a devíti vedlejších, Franz Boas s výhradami rozlišuje pouze dvě „rasy”.

Do těchto rozličných teorií a nepřesně vymezených termínů začaly pronikat myšlenky o nadřazenosti bílé rasy nad ostatními. Z teorií o rase se začaly rozvíjet rasové ideologie, jejichž teoretický vrchol nacházíme u Arthura de Gobineau. Jeho teorie později inspirovaly Adolfa Hitlera.

Ve 20. století se rasa používá často jako rozlišovací kategorie. Je snaha pokračovat ve vytváření taxonomie lidských ras, nicméně problémem je stanovení relevantních kritérií vedoucích k jejich jednoznačné klasifikaci. Zlom přichází v roce 1950, kdy Carleton S. Coon, Stanley Garn a Joseph B. Birdsell vydali knihu Rasy. „Autoři odmítli klasifikovat lidstvo pouze na základě anatomických znaků. Stanovili třicet ras na základě změn souvisících s adaptací k přírodnímu prostředí. V centru jejich zájmu se ocitly selektivní tlaky (zejména klima), které mají vliv na genetickou výbavu... Tato práce je již předzvěstí nového přístupu k pochopení fenoménu lidské rasy.”

Přístup ke studiu lidské variability skrze lidské rasy ztroskotal. „V klasické fyzické antropologii byl pojem rasa užíván jako taxonomická jednotka sloužící k označení vnitrodruhové populace, která se od ostatních populací téhož druhu liší svým geografickým rozšířením a sdílenými biologickými znaky zděděnými po společných předcích. V rámci tradiční taxonomie se lidské populace dělí do tří velkých ras:

1. Černá neboli negroidní rasa - původně rozšířená v oblastech tropické Afriky na jih od Sahary
2. Žlutá neboli mongoloidní rasa - původně rozšířená ve východní, střední a jihovýchodní subtropické Asii
3. Bílá neboli europoidní rasa - původně rozšířená v mírném pásu Evropy a na rozhraní východní Evropy a západní Asie."

Tato terminologie nepostihuje biologickou rozmanitost lidských populací, a proto byli antropologové nuceni zavést pojmy malá rasa a rasový typ. Jejich práci navíc ztěžoval proces amalgamace - stírání rasových rozdílů. Fenotypové rysy nejsou u lidského rodu přesně odděleny. Nadto se některé morfologické změny projevují ve směru sever - jih, jiné ve směru západ - východ. Příkladem může být barva lidské pleti, která směrem od Severní Evropy ke střední Africe tmavne či narůstající výskyt krevní skupiny B od západní do východní Evropy. Vědci pracující s kritériem barvy pleti dojdou k jiné taxonomii než vědci s kritériem výskytu krevních skupin. Ani kombinace různých fenotypových rysů není přesná, protože tyto rysy jsou dány geny, umístěnými na různých chromozomech a jsou na potomstvo přenášeny nezávisle.

Vliv molekulární genetiky

Různorodé pojetí taxonomie lidské rasy obracelo pozornost antropologů k molekulární genetice. Díky výzkumům funkčních genů (krevních skupin, enzymů a bílkovin) a nezávislým informacím zakódovaným v sekvenci DNA se zjistilo, že žádné oddělené skupiny neexistují. Genetik Steve Jones to shrnul: "Všeobecné genetické rozdíly mezi rasami (například mezi Afričany a Evropany) nejsou o mnoho větší než rozdíly mezi jednotlivými státy v rámci Evropy nebo Afriky. Jedinci, ne národy a rasy, jsou tedy hlavními nositeli rozdílů ve funkčních genech. Rasa definovaná barvou kůže není větší biologickou entitou než národ, jehož identitu utvářela jen velmi krátká společná historie."

Podíl na potvrzení o neplatném přesvědčení o historických rozdílech mezi rasami mají i molekulární genetici Allan Wilson, Rebecca Cannová a Mark Stoneking, kteří v roce 1987 vytvořili hypotézu Eva. Podle této hypotézy vznikl Homo sapiens sapiens před 200 až 140 tisíci lety na jediném místě, pravděpodobně v subsaharské části Afriky. Analyzovali mitochondriální DNA (mtDNA) z placent 147 žen z pěti různých oblastí Starého světa. „Rekonstrukce rodokmenu moderního člověka se přitom opírala o předpoklad, že většina mutací na řetězci mtDNA je neutrální, takže výskyt a nahromadění mutací je funkcí času, Jinými slovy, čím má určitá populace v rámci zkoumaného vzorku proměnlivější řetězec mtDNA, tím je starší. Na základě analýzy v rozdílech sekvencí mtDNA bylo zjištěno, že nejproměnlivější řetězec mtDNA existuje u africké populace, a ta je proto pravděpodobně ve vztahu k ostatním populacím nejstarší.”

Pojem rasa je dnes vnímán spíše jako sociologický termín. Biolog Richard Lewontin zveřejnil v roce 1972 výsledky svého výzkumu, ve kterém došel k závěru, že větší množství rozdílů nalezneme uvnitř jedné „rasy” než mezi různými „rasami”. Z vědeckého hlediska není možné stanovit přesně hranice, protože lidská populace je z 99,9% geneticky totožná.

Odkazy

Použitá literatura

Danics, Š., Kamín, T. Extremismus, rasismus a antisemitismus, 1. vyd. Policejní Akademie ČR, 2005. 151 s. ISBN 978-80-7251-286-7.

Kamín, T., Machalová, T. Kritika rasy a rasismu, 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2003. 163 s. ISBN 80-210-3275-8.

Malina, J. a kol. Antropologický slovník, Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2009. 304 s. ISBN 978-80-7204-560-0.

Soukup, V. Dějiny antropologie, Praha: Karolinum, 2005. 667 s. ISBN 80-246-0337-3.

Zýbalová, M. Kořeny rasismu: bakalářská práce. Brno: Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, Katedra občanské výchovy, 2011. 47 l., Vedoucí bakalářské práce PhDr. Milan Valach, PhD.