Karanis

Plán Fajjúmské oázy

Město Karanis, dnešní Kóm Ušim, leží na severní hranici Fajjúmské oázy.

• Výzkumy zde prováděla mezi lety 1924-1935 Michiganská univerzita.

Již od vysušení části jezera Birkit Karun v období Střední říše, je Fajjúmská oáza jedna z nejúrodnějších oblastí v Egyptě. Nejinak tomu bylo v Římské době, kdy Fajjúm platil za obilnici Egypta . Oblast oázy byla v Ptolemaiovském období přejmenována po královně Arsinoe II., v tomto období zde také byla masivní stavební činnost. Mohli bychom zde najít důležité metropole jako například Filadelfii, Krokodilopolis, Tebtunis a Euhemerii. Jednotlivá osídlení vznikající v Řecko – Římské době se od sebe liší. Vznikala totiž organicky, jak to dovolovala místní topografie, zvláště hlavní kanál spojující celou oázu s tokem Nilu. Máme zde dokonce příklad Hippodamovského plánování a to v metropoli Filadelfia

Život v této zemědělské osadě trval po sedm století, a to od poloviny 3. století před Kristem a skončil během 6. století po Kristu. Jedná se tedy o unikátní sídliště pro zkoumání celého Řecko – Římského období, kdy Egypt procházel mnohými změnami. Jeho lokace na pomezí pouště je klíčovou pro zásadní nálezy. Toto prostředí totiž dovoluje zachování i organických složek, tedy i tolik vzácných papyrů, které nám pomáhají porozumět administrativě a běžnému životu v této vesnici.

Chrámy a náboženské představy obyvatel

Karanis - pylon Severního chrámu

Prostor města je vymezen dvěma hlavními komunikacemi, směřujícími ke kanálu a dále je ohrazen dvěma chrámy, které byly Michigenskou archeologickou misí dobře zdokumentovány. Jedná se o chrám Pnefera a Petesoucha, který jeho výkopci označují jako Severní chrám, v němž bylo nalezeno množství krokodýlích mumií v prostoru vnitřní svatyně. Dlouho diskutovanou otázkou je, zda-li tyto mumie souviseli s chrámem a jestli nám mohou přiblížit, komu byl chrám původně dedikován. Z papyrů víme, že v Karanis byla uctívána jak božstva řecká,

tak i místní egyptská. Egyptský Sobek, který zde byl uctíván od ranědynastického období, Řeky nazývaný Souchos, zde byl uctíván ve svých třech podobách jako Pnepheros, Petesouchos a Soknopaios. Jižní Pneferův a Petesouchův chrám, jemuž byla za vlády císaře Vespasiána přistavěna severozápadní brána, sloužil k uctívání dvou krokodýlích božstev . Stavba samotného chrámu začala za vlády císaře Nera a zdá se, že byl používán a rozšiřován do 3. století po Kristu, kdy byl opuštěn. Stavba je veskrze egyptská, což je patrné z její vnitřní struktury. Skládá se z otevřeného

Karanis - chrám pohled od svatyně k vstupnímu pylonu

hypostylového dvoru, který měl symbolicky odkazovat k bažinám na počátku světa. Svatyně, která představovala počáteční prapahorek je umístěna na platformě.

V rovině osobní zbožnosti se setkáváme s větším množstvím terakotových sošek bůžka Harpokrata, který byl v Římské době velmi oblíbený, měl totiž zajišťovat plodnost, a jakožto dětské božstvo byl spojený s ochranou dětí. Spolu s Harpokratem se v Karanis setkáváme také s kultem, který byl rozšířený po celé Římské říši, a to s kultem jeho matky Isidy.S ní se spojená zajímavá malba z domu B 50, kde je zobrazena Isis kojící malého Harpokrata (Isis lactans) a za ní je zobrazen Thrácký jezdec. Samozřejmě, že v nálezech terakot nechybí ani třetí postava z této prastaré triády, kterou je bůh Osiris, avšak jeho kult je zde doložen jen nálezy dvou sošek. Zajímavým fenoménem je míchání představ egyptských s představami řeckými, jak je doloženo na další malbě v soukromém domě. Jedná se zobrazení Eleusijských božstev tedy Persephony, Deméter a Triptolema, kterak stojí před trůnem Isidy a Serapida , kolem jsou zobrazeny další božstva, které se však nepovedlo identifikovat.Velké oblibě se také u obyvatel Karanis, soudě podle většího množství dochovaných sošek, těšila bohyně Afrodita.

Isis Lactans

Hospodářství osady

O zemědělské povaze místního obyvatelstva nás informují jak papyry, tak i nálezy archeologické. Bylo zde nalezeno deset velkých a sedm menších sýpek. Ty velké mají stejnou strukturu jako skladiště v římské armádě. V přední části budovy jsou umístěny obytné prostory, na něž navazuje centrální dvůr lemovaný ze tří stran skladištními prostory, které byly rozdělené do menších jednotek. Nejčastěji měla tato skladiště strop ve tvaru valené klenby.Doložené jak z písemných pramenů tak i archeologicky jsou zde zahrady, sady a vinice. Časté bylo pěstování olivovníků a datlových palem. Zajímavých fenoménem je chování holubů, které dokládají nálezy holubníků, obvykle situovaných do blízkosti sýpek. Jednalo se o zeď z nepálených cihel, která byla plná děr, které složili jako hnízdiště. Dále byly samozřejmě kvůli masu, transportu a potahu chovány i jiné druhy zvířat. Archeologicky byly doloženy koně, muly, krávy, ovce, prasata, psy a gazely. Z písemných pramenů víme, že bychom se ve vesnici mohli potkat také s osly a velbloudy.

Osídlení

Karanis jako i další římská města situovaná v oázách udivuje poměrně značným zachováním sídlištní architektury. Přestože část z ní byla spadená již v době opuštění lokality, část ji odnesli sabachínové aby jí zúrodnili svá políčka, i tak mohli výkopci ve dvacátých letem minulého století obdivovat stěny dochované do výšky několika pater. Jako i v jiných místech Římské říše i zde byly domy uspořádány do insul. Ty jsou uspořádané podél již zmíněných dvou hlavních komunikací. Vedlejší ulice občas tvoří slepé uličky. Jednotlivé domy jsou uzpůsobeny životnímu stylu jejich uživatelů, tedy musely být co nejvíce funkční pro potřeby zemědělského obyvatelstva, které bylo do jisté míry schopno pokrýt své životní potřeby samo. Domy byly patrové s podzemní částí, která sloužila jako skladiště, tedy můžeme ji nazvat sklepem. Většina aktivit pak probíhala v otevřeném dvoře. Vzhledem ke specifickému přírodnímu prostředí v této oblasti, se často setkáváme s tím, že jednotlivá patra byla často postupně zanášena pískem a tedy musela být opuštěna, a následně bylo přistavěno nahoru další patro. Z nalezených papyrů je známo, že dům nemusel patřit jedné rodině, tedy že části domu mohlo vlastnit a sdílet více lidí. Domy nebyly stavěny z kamene, přestože zde je jeho dostatek, ale z ekonomičtějšího materiálu, jímž jsou nepálené cihly a dřevem, hlavně akáciovým, palmovým a sykomorovým.

Dům v Karanidě

Papyry

Počet zlomků papyrů nalezených či pocházejících z Karanis badatelé odhadují na tisíce. Důležité jsou však tři rodinné archívy. Nejranější z nich patřil rodině farmáře Aurelia Isidora, který zemřel roku 324 po Kristu. O jedno až dvě desetiletí je mladší archív, kde jsou jako ústřední postavy zmiňovány Valerius syn Antiouria a Aion syn Sarapiona. Nejmenší a nejmenší skupinu papyrů tvoří šest dokumentů Aurelia Tetoueie, datované do období mezi lety 372 – 374 po Kristu. Tyto papyrové archívy jsou stěžejním pramenem pro naše poznání každodenního života v této osadě. Zabývají se především administrativní a ekonomickou stránkou věci.