Právo a internet: Porovnání verzí

(nefunguje)
(internet)
Řádek 5: Řádek 5:
 
== Pojem právo a internet ==
 
== Pojem právo a internet ==
 
=== Co je právo ===
 
=== Co je právo ===
−
Pojem právo označuje zvláštní systém norem společenského chování, přičemž dodržování určených pravidel je zabezpečováno státní mocí. Právní normy mohou být například příkazy, zákazy a dovolení určitého chování. Smyslem práva je zejména zajišťovat rovnováhu, stálost a stabilitu vztahů ve společnosti. Tudíž právo slouží k zajišťování ochrany zájmů jednotlivců i společnosti. Kromě práva existují i další společenské normy, jejichž dodržování není vynucováno státem. Jedná se zejména o morálku a slušnost.<ref>KNAPPOVÁ, Marta a kol. Občanské právo hmotné. 1. 4., aktualiz. a dopl. vyd. Praha: ASPI, 2005. 523 s. ISBN 80-7357-128-5.</ref>
+
Pojem právo označuje zvláštní systém norem společenského chování, přičemž dodržování určených pravidel je zabezpečováno státní mocí. Právní normy mohou být například příkazy, zákazy a dovolení určitého chování. Smyslem práva je zejména zajišťovat rovnováhu, stálost a stabilitu vztahů ve společnosti. Tudíž právo slouží k zajišťování ochrany zájmů jednotlivců i společnosti. Kromě práva existují i další společenské normy, jejichž dodržování není vynucováno státem. Jedná se zejména o morálku a slušnost.<ref name="knappova">KNAPPOVÁ, Marta a kol. Občanské právo hmotné. 1. 4., aktualiz. a dopl. vyd. Praha: ASPI, 2005. 523 s. ISBN 80-7357-128-5.</ref>
  
−
V souvislosti s tématem práva a internetu je nutné zmínit pojem úplnosti práva. Je velmi problematické postihnout právními normami všechno myslitelné chování lidí. V důsledku toho vznikají takzvané mezery v právu. To znamená, že existují určité akty chování, jež nejsou právem přikázány, zakázány, ani dovoleny.<ref>KNAPPOVÁ, Marta a kol. Občanské právo hmotné. 1. 4., aktualiz. a dopl. vyd. Praha: ASPI, 2005. 523 s. ISBN 80-7357-128-5.</ref> V takovém případě dochází v českém právním prostředí na zásadu, která zní „co není právem zakázáno, je právem dovoleno“.<ref>ČESKO. Ústava České republiky. In: Sbírka zákonů, Česká republika. 1992, roč. 1993, částka 1, ústavní zákon č. 1, s. 2-16. ISSN 1211-1244. Dostupný také v digitální formě z: http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html.</ref>
+
V souvislosti s tématem práva a internetu je nutné zmínit pojem úplnosti práva. Je velmi problematické postihnout právními normami všechno myslitelné chování lidí. V důsledku toho vznikají takzvané mezery v právu. To znamená, že existují určité akty chování, jež nejsou právem přikázány, zakázány, ani dovoleny.<ref name="knappova" /> V takovém případě dochází v českém právním prostředí na zásadu, která zní „co není právem zakázáno, je právem dovoleno“.<ref>ČESKO. Ústava České republiky. In: Sbírka zákonů, Česká republika. 1992, roč. 1993, částka 1, ústavní zákon č. 1, s. 2-16. ISSN 1211-1244. Dostupný také v digitální formě z: http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html.</ref>
  
−
Systém českého práva se třídí na právo soukromé a právo veřejné. Soukromé právo se vyznačuje rovností účastníků (např. právo občanské a obchodní, právo duševního vlastnictví – autorské a patentové). Pokud panuje mezi účastníky takového vztahu neshoda a nemohou se dohodnout, musí se obrátit na soud, přičemž budou mít oba shodné postavení. Naopak právo veřejné je charakteristické jeden z účastníků právního vztahu (např. orgán státu) má veřejnou moc a může v rámci práva ukládat druhému povinnosti. Současným trendem v zákonech je častější kombinování prvků soukromoprávních a veřejnoprávních.<ref>KNAPPOVÁ, Marta a kol. Občanské právo hmotné. 1. 4., aktualiz. a dopl. vyd. Praha: ASPI, 2005. 523 s. ISBN 80-7357-128-5.</ref>
+
Systém českého práva se třídí na právo soukromé a právo veřejné. Soukromé právo se vyznačuje rovností účastníků (např. právo občanské a obchodní, právo duševního vlastnictví – autorské a patentové). Pokud panuje mezi účastníky takového vztahu neshoda a nemohou se dohodnout, musí se obrátit na soud, přičemž budou mít oba shodné postavení. Naopak právo veřejné je charakteristické jeden z účastníků právního vztahu (např. orgán státu) má veřejnou moc a může v rámci práva ukládat druhému povinnosti. Současným trendem v zákonech je častější kombinování prvků soukromoprávních a veřejnoprávních.<ref name="knappova" />
 +
 
 +
=== Co je internet ===
 +
Internet je celosvětová počítačová síť, která slouží ke komunikaci pomocí komunikačních médií a technologií. Tato informační síť je založena na protokolu TCP/IP. Na internetu lze využívat řadu služeb jako je například elektronická pošta a World Wide Web.<ref>SKLENÁK, Vilém, CELBOVÁ, Ludmila. Internet. In: KTD: Česká terminologická databáze knihovnictví a informační vědy (TDKIV) [online]. Praha : Národní knihovna ČR, 2003- [cit. 2015-06-14]. Dostupné z:http://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000000536&local_base=KTD.</ref>
 +
 
 +
Ve vztahu k internetu je klíčová otázka právní regulace a činnosti orgánů různých států světa, což se vztahuje k problematice působnosti práva. Za zásadní informaci lze považovat fakt, že neexistuje žádná společenská smlouva mezi tvůrci právních norem a těmi, pro které jsou v on-line prostředí určeny. To platí, pokud internet považujeme za zcela nové společenství, jehož členové by si měli mít možnost sami zvolit autoritu, které se podřídí a vzdají se některých svých práv.<ref name="polcak" />
 +
 
 +
Pokud ovšem uznáváme autoritu státu i v rámci internetu, musíme se zabývat otázkou, zda vůbec či do jaké míry jsou státy a jejich orgány schopné jimi stanovené právní normy vynucovat. Obvykle právo funguje tak, že je omezeno klasickými prostorovými hranicemi. Jednotlivé státy nedisponují takovými nástroji, jež by byly schopné donutit adresáty právních norem jednat v jejich souladu či zrealizovat právní postihy. Data v prostředí internetu jsou dostupné v podstatě kdekoliv a jsou tudíž teoreticky postihovány všemi právními systémy. Možnou cestou k řešení představuje koordinace působení různých typů autorit a jejich spolupráce na vynutitelnosti práva.<ref name="polcak" />
 +
 
 +
Při řešení právních otázek v rámci internetu je nutné se zabývat tím, který právní řád (jaké země) bude v konkrétním případě aplikováno, a které státní orgány budou rozhodovat a následně rozhodnutí vymáhat či vykonávat. Již fungují právní vztahy s mezinárodním prvkem, které se věnují například problematice odlišné státní příslušnosti účastníků, umístění věci, místu plnění závazku či místu porušení práva. Tyto principy dělení působnosti práva různých zemí mají už dlouhou historii a jsou uplatňovány i v současnosti. Internet sice vypadá jako prostředí bez hranic, ale stále existuje i zde možnost zjistit, kde se konkrétní data fyzicky nacházejí. Přesto se vazba jurisdikce a působnosti práva k území státu (teritoriální princip) ukazuje často jako nepostačující.<ref name="polcak" />
  
 
== Autorské právo a internet ==
 
== Autorské právo a internet ==

Verze z 14. 6. 2015, 16:16

Problematika působnosti práva v prostředí internetu se stává stále více závažnou v souvislosti s rozvojem ICT a internetu. S tím jak se do virtuálního prostředí přesouvá stále více společenských vztahů je právo nuceno tuto situaci řešit. Ovšem zcela nový typ prostředí přináší zcela specifické problémy. Je třeba vzít v úvahu, že internet je celosvětová síť a tudíž se běžně ztrácí souvislosti mezi fyzickou lokací a právní skutečností.[1]

O tom, že právo platí, mimo jiné, i na internetu nejsou zdaleka všichni přesvědčeni. Existují případy, při kterých policie či soud nevymáhaly něčí právo, jelikož se jednalo o prostředí informačních sítí. Rovněž se lze setkat i s případy, kdy byla snaha o uplatnění práva, ale nebylo to možné kvůli technickým, ekonomickým, nebo sociálním specifikům tohoto prostředí (například prokázání spáchání trestného činu, vlastnictví virtuálních věcí).[1]

Pojem právo a internet

Co je právo

Pojem právo označuje zvláštní systém norem společenského chování, přičemž dodržování určených pravidel je zabezpečováno státní mocí. Právní normy mohou být například příkazy, zákazy a dovolení určitého chování. Smyslem práva je zejména zajišťovat rovnováhu, stálost a stabilitu vztahů ve společnosti. Tudíž právo slouží k zajišťování ochrany zájmů jednotlivců i společnosti. Kromě práva existují i další společenské normy, jejichž dodržování není vynucováno státem. Jedná se zejména o morálku a slušnost.[2]

V souvislosti s tématem práva a internetu je nutné zmínit pojem úplnosti práva. Je velmi problematické postihnout právními normami všechno myslitelné chování lidí. V důsledku toho vznikají takzvané mezery v právu. To znamená, že existují určité akty chování, jež nejsou právem přikázány, zakázány, ani dovoleny.[2] V takovém případě dochází v českém právním prostředí na zásadu, která zní „co není právem zakázáno, je právem dovoleno“.[3]

Systém českého práva se třídí na právo soukromé a právo veřejné. Soukromé právo se vyznačuje rovností účastníků (např. právo občanské a obchodní, právo duševního vlastnictví – autorské a patentové). Pokud panuje mezi účastníky takového vztahu neshoda a nemohou se dohodnout, musí se obrátit na soud, přičemž budou mít oba shodné postavení. Naopak právo veřejné je charakteristické jeden z účastníků právního vztahu (např. orgán státu) má veřejnou moc a může v rámci práva ukládat druhému povinnosti. Současným trendem v zákonech je častější kombinování prvků soukromoprávních a veřejnoprávních.[2]

Co je internet

Internet je celosvětová počítačová síť, která slouží ke komunikaci pomocí komunikačních médií a technologií. Tato informační síť je založena na protokolu TCP/IP. Na internetu lze využívat řadu služeb jako je například elektronická pošta a World Wide Web.[4]

Ve vztahu k internetu je klíčová otázka právní regulace a činnosti orgánů různých států světa, což se vztahuje k problematice působnosti práva. Za zásadní informaci lze považovat fakt, že neexistuje žádná společenská smlouva mezi tvůrci právních norem a těmi, pro které jsou v on-line prostředí určeny. To platí, pokud internet považujeme za zcela nové společenství, jehož členové by si měli mít možnost sami zvolit autoritu, které se podřídí a vzdají se některých svých práv.[1]

Pokud ovšem uznáváme autoritu státu i v rámci internetu, musíme se zabývat otázkou, zda vůbec či do jaké míry jsou státy a jejich orgány schopné jimi stanovené právní normy vynucovat. Obvykle právo funguje tak, že je omezeno klasickými prostorovými hranicemi. Jednotlivé státy nedisponují takovými nástroji, jež by byly schopné donutit adresáty právních norem jednat v jejich souladu či zrealizovat právní postihy. Data v prostředí internetu jsou dostupné v podstatě kdekoliv a jsou tudíž teoreticky postihovány všemi právními systémy. Možnou cestou k řešení představuje koordinace působení různých typů autorit a jejich spolupráce na vynutitelnosti práva.[1]

Při řešení právních otázek v rámci internetu je nutné se zabývat tím, který právní řád (jaké země) bude v konkrétním případě aplikováno, a které státní orgány budou rozhodovat a následně rozhodnutí vymáhat či vykonávat. Již fungují právní vztahy s mezinárodním prvkem, které se věnují například problematice odlišné státní příslušnosti účastníků, umístění věci, místu plnění závazku či místu porušení práva. Tyto principy dělení působnosti práva různých zemí mají už dlouhou historii a jsou uplatňovány i v současnosti. Internet sice vypadá jako prostředí bez hranic, ale stále existuje i zde možnost zjistit, kde se konkrétní data fyzicky nacházejí. Přesto se vazba jurisdikce a působnosti práva k území státu (teritoriální princip) ukazuje často jako nepostačující.[1]

Autorské právo a internet

Zpřístupnění díla pomocí internetu

V právním systému České republiky je podle autorského zákona (Zákon č. 121/2000 Sb., autorský zákon) za dílo považováno i dílo vyjádřené v elektronické podobě (§ 2 odst. 1 AutZ). Právo užívání děl chráněných autorským zákonem je třeba nabýt licenční smlouvou. Jakékoliv zpřístupnění díla chráněné autorským zákonem na internetu (například sdílení cizího díla, použití cizího obrázku ve vlastním textu) je autorským zákonem (§18 AutZ) chápáno jako sdělování díla veřejnosti[5], ke kterému je nutné mít souhlas autora nebo zvláštní oprávnění dané autorským zákonem. Zpřístupňování děl chráněných autorským zákonem bez souhlasu autora nebo bez zvláštního oprávnění je porušením autorského zákona.[6]

Do autorského práva není zasahováno v případě užití díla v omezeném a odůvodněném rozsahu (§ 31 AutZ), jako jsou citace, výňatky z děl pro účely kritiky nebo recenze a pro vyučování. Ve všech případech je nutné uvést zdroj.[7] Například pro vyučování může být užito dílo pro ilustrační účely, jestliže záměrem není dosažení obchodního prospěchu, a jestliže dílo nepřesáhne rozsah odpovídající sledovanému účelu.

Stahování díla z internetu

Stahování děl z internetu je podle autorského zákona chápáno jako jejich rozmnožování (§ 13 AutZ), které by stejně jako zpřístupnění vyžadovalo souhlas autora. Avšak autorský zákon dále definuje volné užití díla (§ 30 AutZ), dle kterého může být pro osobní potřebu fyzické osoby zhotovena jedna rozmnoženina díla, jejímž cílem není dosažení hospodářského prospěchu. Volné užití díla se netýká počítačových programů a databází.[8]

Názory na stahování děl chráněných autorským zákonem z internetu[9]:

  • Stažení díla (mimo počítačových programů a databází) z internetu pro osobní potřebu je v souladu se zákonem bez ohledu na to, zda byla díla na internet vystavěna legálně či nelegálně.
  • § 30 AutZ je třeba vykládat v souladu s § 29 AutZ, podle kterého mohou být dotčeny oprávněné zájmy autora. Například při masovém stahování díla by mohlo být toto jednání označeno jako protiprávní, neboť zájmy autora jsou dotčeny.

Odkazy

Reference

  1. ↑ 1,0 1,1 1,2 1,3 1,4 POLČÁK, Radim. Právo na internetu: spam a odpovědnost ISP. Vyd. 1. Brno: Computer Press, 2007. v, 150 s. Právo a IT. Právo pro denní praxi. ISBN 978-80-251-1777-4.
  2. ↑ 2,0 2,1 2,2 KNAPPOVÁ, Marta a kol. Občanské právo hmotné. 1. 4., aktualiz. a dopl. vyd. Praha: ASPI, 2005. 523 s. ISBN 80-7357-128-5.
  3. ↑ ČESKO. Ústava České republiky. In: Sbírka zákonů, Česká republika. 1992, roč. 1993, částka 1, ústavní zákon č. 1, s. 2-16. ISSN 1211-1244. Dostupný také v digitální formě z: http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html.
  4. ↑ SKLENÁK, Vilém, CELBOVÁ, Ludmila. Internet. In: KTD: Česká terminologická databáze knihovnictví a informační vědy (TDKIV) [online]. Praha : Národní knihovna ČR, 2003- [cit. 2015-06-14]. Dostupné z:http://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000000536&local_base=KTD.
  5. ↑ ČERMÁK, Jiří. Internet a autorské právo. 2. aktualizované a rozšířené vyd. Praha: Linde Praha, 2003, s. 34-35, ISBN 80-720-1423-4.
  6. ↑ HOLCOVÁ, Irena, Veronika KŘESŤANOVÁ a Martin VOBORNÍK. Ochrana autorských práv. 2005, s. 13, [cit. 2014-06-02]. Dostupné z: http://www.vscht.cz/document.php?docId=4319
  7. ↑ PORTÁL VEŘEJNÉ SPRÁVY. Autorský zákon. 2014 [cit. 2014-06-10]. Dostupné z: http://portal.gov.cz/app/zakony/zakonPar.jsp?page=2&idBiblio=49278&recShow=34&fulltext=autorsk~C3~BD~20z~C3~A1kon&nr=&part=&name=&rpp=15#parCnt
  8. ↑ MATEJKA, Ján. Kopírování a právo I. - chráněná CD/DVD vs. "právo na kopii". ITprávo.cz - Server o internetovém a počítačovém právu, 2002 [cit. 2014-06-02]. Dostupné z: http://www.itpravo.cz/index.shtml?x=93768
  9. ↑ ČERMÁK, Jiří. Internet a autorské právo. 2. aktualizované a rozšířené vyd. Praha: Linde Praha, 2003, s. 54, ISBN 80-720-1423-4.

Související články

Klíčová slova

autorský zákon, internet, stahování díla

Citováno z „https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Právo_a_internet&oldid=20527“