Posturologie

Posturologie je vědní disciplína zabývající se studiem sdělování informací za pomoci zaujímání určitých poloh částí nebo celého těla. Spadá do kategorie nonverbální komunikace.

Obsah

1. Definice posturologie
2. Posturologie jako součást nonverbální komunikace
3. Základní tělesné polohy
4. Kongruence a nekongruence
5. Závěr
6. Odkazy
6.1 Reference
6.2 Literatura
6.3 Související články
6.4 Externí odkazy

Definice posturologie

Posture (agl.) znamená držení, postavení, stav či zaujmout postavení.

Kineziologie (nauka o pohybu) rozumí posturou (držením) zaujetí a udržování klidové polohy organismu v gravitačním poli, ze které může následně vycházet pohyb. Tato funkce je realizována posturálním systémem.

Zaujetí určité polohy ovlivňuje celá řada faktorů, např. temperament, momentální psychické rozpoložení, kulturní vliv aj. Poloha, kterou osoba v sociální interakci zaujímá, vyjadřuje do jisté míry její postoj k okolnímu dění.

Podle Křivohlavého si posturologie všímá fyzických postojů, držení těla apod. účastníků sociální komunikace. Posuzuje nejen konfiguraci všech částí těla jednotlivce, ale i interakci lidí v rámci dialogu či skupinové komunikace. Vyhodnocuje též shody (kongruence) či neshody (inkongruence) ve vzájemné poloze účastníků rozhovoru, včetně harmonie či disharmonie v jejich postojích, případně jak se svými postoji navzájem doplňují nebo naopak. Postoje člověka vypovídají o tom, co se s člověkem dělo v předcházejících chvílích, co se mu honí hlavou nyní, a v určitých případech lze i dedukovat co se s ní dít teprve bude. Postoje vznikají nevědomě a vědomě po zvážení každé situace a člověk nemůže nezaujímat nějaký postoj. Nějaký postoj tomu nynějšímu vždy předchází a nějaký bude vždy následovat. Autor také poznamenává, že dešifrace takto vysílaných informací není vždy zřejmá. Člověk musí být buď zběhlý a vědět, čeho si všímat, nebo se musí s danou osobu déle znát a vědět, co čekat, nebo musí mít pro takové věci cit.

Podle Leška je posturologie uspořádání těla v prostoru, jeho postavení a držení. Posturologie vydává signál pro definici komunikační situace, sděluje nám, co se odehrává v dané osobě a v konkrétní sociální interakci. To co vyjádříme posturologií je statickým zachycením dynamického pohybu.

Podle Vymětala se posturologie zabývá komplexně držením těla, jeho napětím nebo uvolněním, náklony, polohou rukou, nohou, hlavy, směrem natočení těla a konfigurací všech částí těla.

Posturologie vychází ze základního poznatku, že „lze nemluvit, ale nelze nezaujmout žádnou polohu těla a žádný postoj.“ Z posturologických signálů poměrně snadno poznáme, jak si nás partner nebo přítomní cení a považují, jak férově či neférově by se k nám zachovali.

Posturologie jako součást neverbální komunikace

Posturologii nelze oddělit od ostatních složek nonverbální komunikace, jako je mimika (sdělení výrazem obličeje), proxemika (komunikace vzdáleností), haptika (komunikace dotyky), kinezika (řeč pohybů), gestika (sdělování gesty) nebo komunikace pohledem (oční kontakt, řeč očí).

Základní tělesné polohy a postoje

• vstoje
  
• vsedě
  
• vleže

Při každé z nich mohou různé části těla zaujímat rozmanité polohy. Vzájemnou polohu dvou částí těla při téže základní poloze těla označujeme termínem kompozice. K vyjádření vzájemných poloh všech částí těla při dané základní poloze se užívá termínu konfigurace. Určitá konfigurace tak zahrnuje nejen zcela konkrétní polohu rukou a nohou, ale i polohu těla, krku, hlavy atp. Lze jí vyjádřit například schoulení, vzpřímení, zaklonění atd. u polohy vstoje.
Cílem psychologů je nalezení určitých řádů, např. ve vztahu mezi základními polohami těla a sdělením významu přátelského či nepřátelského postoje, prosociálních či hostilních záměrů atd. K tomu dochází jakmile se střetávají alespoň dvě osoby. Když se ovšem člověk nachází sám, nebo si je vědom, že není nikým viděn, jeho zaujímání poloh bývá zpravidla mnohem uvolněnější, než v opačném případě. Ideálním důkazem pro toto tvrzení může být mladá slečna, která (když se domnívá, že není nikým viděna) se v sukni uvolněně natáhne na gauč s roztaženými nohami, což by v přítomnosti jedné a více osob neudělala.

Posturologie si všímá i situace, kdy se do konverzace dostává vícero lidí. Když se do běžící konverzace snaží zapojit další oosoba, bývá obeznámena s faktem, zdali je, či není její přítomnost vítána právě natočením těl buď tak, aby těla vytvořila trojúhelník, či je z pomyslného tvaru nově příchozí odříznut. Dochází k tzv. "vyboxování" účastníka ze hry. To stejné platí i v případě, že se započíná konverzace nová, a záměrně se nasměrováním těla vyšle blízké osobě zpráva, že v konverzaci není vítána.

Kongruence a nekongruence

• Kongruence poloh, postojů a konfigurací je výrazem vzájemného souladu (shody názorů) účastníků skupinové interakce. Rozumí se jí zaujetí zhruba stejné konfigurace určitých částí těla dvěma nebo více členy skupiny (např. hovořící osoby mají souhlasně ruce volně podél těla nebo založeny na prsou).
  
• Nekongruence je nesouhlas, opozice členů ve skupinové interakci, např. hovořící osoba má ruce podél těla a naslouchající na prsou.

Scheflen vytvořil seznam celkem 20 základních tělesných pozic a postojů, Ekman a Friesen provedli kategorizaci základních poloh a konfigurací a hovoří o polohových znacích, náznacích, ilustrátorech, regulátorech, adaptátorech atd.

Závěr

„Poloha, kterou člověk v sociální interakci zaujímá, do určité míry vyjadřuje celkový postoj tohoto člověka k tomu, co se kolem něho děje. Vzniká do jisté míry „automaticky“, po zvážení celé situace a po zaujetí osobního postoje. Tento psychický postoj pak vyjadřuje konfigurací všech částí těla - fyzickou polohou a fyzickým postojem. Mimořádný význam přitom má vzájemná poloha osob v bezprostředním osobním styku. To naznačuje, o jaký druh interakce jde, jaká je atmosféra setkání, jak se vyvíjí atd. Naznačuje do určité míry i to, kterým směrem se bude setkání dále vyvíjet.“

Odkazy

Literatura

ČERNÝ, Jiří a Jan HOLEŠ. Sémiotika. Vyd. 1. Praha: Portál, 2004, 363 s. ISBN 80-717-8832-5., str. 165 - 167
ČERNÝ, Vojtěch. Řeč těla: [neverbální komunikace pro obchodníky i běžný život]. Vyd. 1. Brno: Computer Press, 2007. x, 254 s. ISBN 978-80-251-1658-6.
KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak si navzájem lépe porozumíme: kapitoly z psychologie sociální komunikace. Vyd. 1. Praha: Svoboda, 1988. 235 s. Členská knižnice nakl. Svoboda.
LEŠKO, Ladislav. Náhled do sociální komunikace. V Tribunu EU vyd. 1. Brno: Tribun EU, 2008. 99 s. Knihovnicka.cz. ISBN 978-80-7399-466-2.
VÉLE, František. Kineziologie pro klinickou praxi. Vyd. 1. Praha: Grada, 1997. 271 s. ISBN 80-7169-256-5.
VLČEK, Václav. Psychologie a doteková povolání: [učebnice obchodní psychologie]. 2. vyd. Olomouc: Poznání, 2006. 203 s. ISBN 80-86606-52-X.
VYBÍRAL, Zbyněk. Psychologie komunikace. Vyd. 1. Praha: Portál, 2005. 319 s. ISBN 80-7178-998-4.
VYMĚTAL, Jan. Průvodce úspěšnou komunikací: efektivní komunikace v praxi. 1. vyd. Praha: Grada, 2008. 322 s. Manažer. Komunikace. ISBN 978-80-247-2614-4

Související články

neverbální komunikace, Kinezika,

Externí odkazy

• Definice ve Slovníku cizích slov
  
• (slovensky) Posturika - referát na referaty.atlas.sk

Článek o posturologii na otevřené internetové encyklopedii Wikipedie