Posthumanismus a nová média

Archivovaná verze stránky je dostupná na tomto odkazu.

Posthumanismus je myšlenkový směr, který se zabývá postupným sbližováním člověka a technologie.

Předkládá vizi přechodu od humanistického pojetí člověka k posthumanistickému člověku (postčlověk), který je chápán jako výplod technokultury, syntéza živého a umělého, volně se utvářející entita bez pevně stanovených ontologických hranic. Překračuje hranice jako rasa, gender nebo sociální status.

Ústředním tématem posthumanismu je tedy vztah technolgie a člověka, respektive technologický pokrok a jeho transformativní potenciál na posouvání zažitých hranic lidské přirozenosti.

________________________________________________________________________________________________________________________________________________

Historie, vývoj konceptu

Tento myšlenkový směr se sformoval v období vrcholné kyberkultury, která byla spojená jak s nadšeným technooptimismem, tak i sílící vlnou technoskepse. Vznik tohoto směru tak byl reakcí na na sílící společenský zájem o vztah člověk - technologie, který se na konci 20. století rozšířil do mnoha dalších subkulturních hnutí.

Vzhledem k tomu, že posthumanismus nenabízí jednotné časové vymezení přechodu od člověka do éry post-člověka, časová vymezení bývají různá, protože se autoři neshodnou. Někteří tak jako zrod tohoto myšlenkové směru uvádějí přelom 70. a 80. let 20. století, jiní jej datují už do 60. let, kdy se zrodil koncept kyborga.

V 80. a 90. letech je posthumanismus výrazně ovlivněn (kyber)feministickým hnutím a do středu zájmu zkoumání se dostává žena – postčlověk. Nejvýraznější postavou tohoto období je Donna Haraway, která v roce 1985 napsala Manifest kyborga.

Technologie se člověku neustále přibližují, jsou vyvíjeny neustále nové a nové technologie, které jsou stále sofistikovanější, užitečnější a chytřejší. Vztah člověka a technologií se tak proměnil z roviny vztahu člověka k technologii jako objektu, do roviny jeho vztahu s technologií jako subjektem. Se stále větším prolínáním člověka a technologií se také objevily požadavky na redefinici zažitých konceptů lidské přirozenosti, které na pozadí neustálého technologického rozvoje ztrácejí na platnosti. Objevuje se potřeba upravit (či znovu vymezit a určit) povahu toho, co nebo kdo je člověk. A právě pro tento účel stvořil posthumanismus teoretický koncept postčlověka.

________________________________________________________________________________________________________________________________________________

Postčlověk

Postčlověk je nová forma, je to identita vymykajících ‬se zažitým dualistickým ‬kategoriím, ‭které jsou striktně oddělené - živé a ‬neživé, ‭‬přírodní ‬a ‬kulturní, sociální a biologické, materiální a nehmotné‭, ‬mužské a ženské‭. ‬Univerzální‭ ‬model ‭člověka (představovaný jako bílý, heterosexuální, anglicky hovořící muž ze střední vrstvy) tak‭ ‬začíná‭‭ ‬‬být‭ ‬nahrazován modelem neohraničeného lidského ‬bytí, které překračuje hranice jako rasa, gender, sociální status nebo biologická omezení.

Postčlověk tedy může přijmout řadu různých identit, protože čas, prostor nebo tělo už nejsou překážkou. Někteří autoři proto hovoří o tzv. odtělesnění - vyvázání člověka z tělesných limitů.

Posthumanisticky pojatý člověk už také není pánem tvorstva, řídícím principem vesmíru, ale je propojený s přírodou i technologiemi. Je jednou jednou z mnoha soušástí světa a jeho existence je formována okolím stejně tak, jako on formuje své okolí.

Odtělesnění

Na lidský organismus je nahlíženo jako na programovatelný celek. Informace jsou nezávislé na svém nositeli a jsou zcela autonomní. Centrální nervová soustava je chápána jako uzavřený systém fungující na principu zpětné vazby, genetický kód je přorovnáván k binárnímu kódu, a tím se otevírá prostor pro myšlenky možné programovatelnosti celého lidského organismu.

________________________________________________________________________________________________________________________________________________

Kyborg

S tímto konceptem přišla v 60. letech 20. století dvojice amerických vědců Manfred E. Clynes a Nathan S. Kline. Kyborg je lidsko-strojový samoregulační systém/organismus, který je založený na artificiálních extenzích lidského těla.

Donna Haraway (Manifest kyborga, 1985) kyborga vymezuje jako post-genderového hybrida člověka a stroje. Kyborgaoznačuje za jakousi betaverzi postčlověka.

Kyborg se stal symbolem touženého metaforického vyvázání z limitů lidského těla a inspiroval nejen vědeckofantastickou fikci, ale i seriózní vědecký výzkum.

________________________________________________________________________________________________________________________________________________

Dvojí pojetí posthumanismus

Touha po dokonalosti člověka a neustálý vývoj nových technologií otevírá nové možnosti bytí, ale zároveň s sebou přináší také obavy a strach. Stroje a počítače jsou na jedné straně symbolem lidského umu a progresu, na druhé straně ale vzbuzují obavy z dehumanizace a ohrožení suverénní pozice člověka.

Na jedné straně člověku narůstá počet možností seberealizace a sebevylepšení (díky možnosti formovat své tělo a identitu), na druhé straně stojí obavy z postupného vytrácení lidské přirozenosti. Kterými zásahy do liského bytí je člověk ještě člověkem, a kdy už je z něj stroj?

________________________________________________________________________________________________________________________________________________

Zdroje

Použitá literatura

• HAYLES, Katherine. How we became posthuman: virtual bodies in cybernetics, literature, and informatics. Chicago, Ill.: University of Chicago Press, 1999. ISBN 0226321460.
• DOLEJŠOVÁ, ‭ ‬Markéta. ‭ ‬Posthumanistické ‭ ‬tendence ‭ ‬v‭ performance ‭ ‬art: Intera‬kce ‭ ‬těla ‭ a ‭kódu. Praha, 2013. 180‬ ‭s. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická ‬fakulta, Ústav informačních studií a knihovnictví. ‭ ‬‬‬‬‬‬‬‬‬‬‬‬Vedoucí práce: ‭Mgr. Denisa Kera, Ph.D.‬‬
• KERA, Denisa. Teorie nových médiíjako ontologie počítačového kódu [New Media Theory as Ontology ofthe Computer Code]. Praha, 2005. 179 s. Disertační práce. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, Ústav informačních studií a knihovnictví. Vedoucí disertační práce Doc. PhDr. Rudolf Vlasák.