Filozofie techniky a nová média: Porovnání verzí

Řádek 6: Řádek 6:
  
 
=== Historický kontext ===   
 
=== Historický kontext ===   
−
 
+
<br />
 
Technika se v určitém pojetí objevuje již v dílech antických myslitelů (Aristotelés považoval techniku za nižší stupeň praktického rozumu – učí ovládání, ne dovednosti)<ref name=":1">JANOUŠEK, Ivo. Věda, Technika a kultura. Praha: Národní technické muzeum, 2002, 286 s.
 
Technika se v určitém pojetí objevuje již v dílech antických myslitelů (Aristotelés považoval techniku za nižší stupeň praktického rozumu – učí ovládání, ne dovednosti)<ref name=":1">JANOUŠEK, Ivo. Věda, Technika a kultura. Praha: Národní technické muzeum, 2002, 286 s.
 
  </ref>, jako samotný obor v opozici vůči umění je však definována v rámci pozitivistického členění oborů. Tím byla explicitně nastolena tzv. dichotomie kultury: radikální oddělení světa techniky a vědy oproti umění (fyziky vs. Metafyziky). Historicky tento kulturní rozkol sahá, jak vidíme u T. S. Eliota až do 17. století a poté do období průmyslové revoluce. Pozitivistický model řadí technické disciplíny jako matematika, fyzika ad. mezi tzv. „tvrdé“ obory, zatímco umění, filosofie apod. spadají do sféry „měkkých“. Filosofie techniky stojí na stejných základech jako pozitivistická filosofie, která dala vznik separaci oborů.<ref name=":1" />
 
  </ref>, jako samotný obor v opozici vůči umění je však definována v rámci pozitivistického členění oborů. Tím byla explicitně nastolena tzv. dichotomie kultury: radikální oddělení světa techniky a vědy oproti umění (fyziky vs. Metafyziky). Historicky tento kulturní rozkol sahá, jak vidíme u T. S. Eliota až do 17. století a poté do období průmyslové revoluce. Pozitivistický model řadí technické disciplíny jako matematika, fyzika ad. mezi tzv. „tvrdé“ obory, zatímco umění, filosofie apod. spadají do sféry „měkkých“. Filosofie techniky stojí na stejných základech jako pozitivistická filosofie, která dala vznik separaci oborů.<ref name=":1" />
Řádek 13: Řádek 13:
  
 
=== Současné pojetí ===
 
=== Současné pojetí ===
−
 
+
<br />
 
V 70. letech však můžeme sledovat rozostření hranic mezi jednotlivými obory, mluvíme o tzv. nové kultuře. I v technice, která doposud byla exaktní, tvrdou disciplínou, náhle selháváme v rigidním odlišení jednotlivých oborů – mluvíme o transdisciplinární teorii, která je definována širší univerzalitou. I v neživé technice tak vzniká častá nerozlišitelnost oborů. Počítače už nejen počítají, ale i kreslí či mluví, objevujeme umělou inteligenci, matematika prostupuje humanitní obory (např. psychologii nebo digital humanities). Vlivem postmodernismu prostupuje všechna odvětví pluralismus. Z filosofie se „vytrácí archimédovský bod, z něhož by šlo modernisticky pohnout vesmírem,“ a filosofie techniky tak poznává, že se s novou érou mění i vztah k pravdě: „pravda není absolutní, jediná, je spíše souhrnem dílčích pravd.“<ref name=":1" />
 
V 70. letech však můžeme sledovat rozostření hranic mezi jednotlivými obory, mluvíme o tzv. nové kultuře. I v technice, která doposud byla exaktní, tvrdou disciplínou, náhle selháváme v rigidním odlišení jednotlivých oborů – mluvíme o transdisciplinární teorii, která je definována širší univerzalitou. I v neživé technice tak vzniká častá nerozlišitelnost oborů. Počítače už nejen počítají, ale i kreslí či mluví, objevujeme umělou inteligenci, matematika prostupuje humanitní obory (např. psychologii nebo digital humanities). Vlivem postmodernismu prostupuje všechna odvětví pluralismus. Z filosofie se „vytrácí archimédovský bod, z něhož by šlo modernisticky pohnout vesmírem,“ a filosofie techniky tak poznává, že se s novou érou mění i vztah k pravdě: „pravda není absolutní, jediná, je spíše souhrnem dílčích pravd.“<ref name=":1" />
  

Verze z 10. 6. 2016, 17:10

Stránka vymezuje filosofii techniky, představuje její historický kontext a přes současnost se dostává až k novomediálním teoriím techniky.

Filosofie techniky označuje kritické uvažování o otázkách procesů založených na vědeckém poznání a umožňujících toto poznání aplikovat. Filozofie techniky je kritickým protějškem technologie, která znamená studium technických postupů v jejich vztahu k rozvoji civilizace neboli teoretický přístup k určité technice.[1]

Technika

Historický kontext


Technika se v určitém pojetí objevuje již v dílech antických myslitelů (Aristotelés považoval techniku za nižší stupeň praktického rozumu – učí ovládání, ne dovednosti)[2], jako samotný obor v opozici vůči umění je však definována v rámci pozitivistického členění oborů. Tím byla explicitně nastolena tzv. dichotomie kultury: radikální oddělení světa techniky a vědy oproti umění (fyziky vs. Metafyziky). Historicky tento kulturní rozkol sahá, jak vidíme u T. S. Eliota až do 17. století a poté do období průmyslové revoluce. Pozitivistický model řadí technické disciplíny jako matematika, fyzika ad. mezi tzv. „tvrdé“ obory, zatímco umění, filosofie apod. spadají do sféry „měkkých“. Filosofie techniky stojí na stejných základech jako pozitivistická filosofie, která dala vznik separaci oborů.[2]

Začátkem 20. století se s dominantním postmoderním světonázorem postupně objevují kritické úvahy směřující k absenci propracovaného filosofického projektu, který by plně pojmul problematiku techniky. José Ortega y Gasset v roce 1933 na univerzitním kurzu obvinil vzdělávací systém z toho, že opomíjí polemizování nad technikou, ačkoliv je do ní pohroužená celá jeh existence. Dokonce tvrdí, že učitelský sbor doslova vylučuje teoretické učení o technice z půdy školy. Předkládá možné vysvětlení pro tento fenomén, a to představu, že technika ovlivňuje pouze sekundární složky našeho života. Technika je však dle autora vázána na elementární bytí a volá proto po jejím hlubším zkoumání.[3]

Současné pojetí


V 70. letech však můžeme sledovat rozostření hranic mezi jednotlivými obory, mluvíme o tzv. nové kultuře. I v technice, která doposud byla exaktní, tvrdou disciplínou, náhle selháváme v rigidním odlišení jednotlivých oborů – mluvíme o transdisciplinární teorii, která je definována širší univerzalitou. I v neživé technice tak vzniká častá nerozlišitelnost oborů. Počítače už nejen počítají, ale i kreslí či mluví, objevujeme umělou inteligenci, matematika prostupuje humanitní obory (např. psychologii nebo digital humanities). Vlivem postmodernismu prostupuje všechna odvětví pluralismus. Z filosofie se „vytrácí archimédovský bod, z něhož by šlo modernisticky pohnout vesmírem,“ a filosofie techniky tak poznává, že se s novou érou mění i vztah k pravdě: „pravda není absolutní, jediná, je spíše souhrnem dílčích pravd.“[2]

Filosofické směry

  • V dějinách filozofie můžeme sledovat rozdílné přístupy k technice podle toho, do jakého kontextu ji daný filozofický směr či myslitel zasadil[1]:
  • Technika jako odlišení kultury a přírody (Platón, Descartes)
  • Technika jako zdroj potřeb, jako objekt touhy a důsledek odcizení (Marcuse)
  • Technika v umění (Aristotelés, Frencastel)
  • Technika jako nástroj (Leroi-Gourhan) nebo práce Technika jako znak společnosti (Lévi-Strauss)
  • Technika jako pokrok (Spengler) Technika jako moc (v krajním případě technokracie)
  • Technika jako nihilismus (Heidegger)

Směry filosofie techniky

Technika a nová média

Doba informační exploze (60. léta) se odráží v rozvoji teoretických prací tematizujících věk informací a nových médií. Jedním z prvních filosofů, který se ujal rozboru nové doby, byl Marshall Mc Luhan dílem Understanding Media (1965). Relativizuje rozdělení informací na dobré a špatné. To co, určí jejich hodnotu, je způsob využití. Jeho teorie označuje dnešní svět za tzv. global village (světovou vesnici), což je důsledkem možností komunikace díky využití médií (v dnešní době pak převážně internetu). Médiím přisuzuje značný význam a hodnotí jejich roli slavným tvrzením „Medium is the message“[4] – už samotný prostředek zprávy je samotnou zprávou.

McLuhan tvrdí, že technologie mohou značně rozšířit lidské možnosti a formují vědomí člověka. Nepřisuzuje jim tedy ultimátně kladné vlastnosti, nýbrž upozorňuje na možná rizika s nimi spojená. Sám se proto technickým vymoženostem z velké části vyhýbal. Jeho filosofie techniky však naplnila svůj doslova vizionářský potenciál. Správně předpověděl, že informace se budou šířit rychleji a snáz. Zároveň správně poukázal na jejich současně veřejný charakter, zatímco v minulosti byly spíše privátním artiklem. I tento aspekt souzní s jeho metaforou globální vesnice, jelikož komunikace se projevuje na úrovni veřejného v dané komunitě.[2]

Odkazy

Reference

  1. ↑ 1,0 1,1 DUROZOI, Gérard, ROUSSEL, André a SOKOL, Jan. Filozofický slovník. Překlad Jan Binder. 1. vyd. Praha: EWA, 1994. 352 s. ISBN 80-85764-07-5.
  2. ↑ 2,0 2,1 2,2 2,3 JANOUŠEK, Ivo. Věda, Technika a kultura. Praha: Národní technické muzeum, 2002, 286 s.
  3. ↑ ORTEGA Y GASET, José. Úvaha o technice. Praha: Oikoymenh, 2011, 127 s. ISBN 978-80-7298-455-8.
  4. ↑ MCLUHAN, Marshall. Understanding media: the extensions of man. 1st. Ed. New York: McGraw-Hill, 1965. 13, 364 s. McGraw-Hill Paperbacks.

Související články

Teorie nových médií: přístupy a perspektivy
Kybernetika, teorie systému, teorie sítí a nová média
Sociální a kulturní aspekty nových médií v současných teoriích
Vizuální studia a nová média

Klíčová slova

Filosofie techniky, teorie nových médií, filosofie vědy, pozitivismus, postmodernismus

Archivovaná verze stránky je dostupná na tomto odkazu.

Citováno z „https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Filozofie_techniky_a_nová_média&oldid=35636“