Knihovny ve starověkém Římě

O založení první veřejné knihovny rozhodl Gaius Julius Caesar. Knihovnu měl vést Marcus Terentius Varro, autor nejstaršího známého spisu o knihovnách "De bibliothecis" (nedochováno). Caesar nestihl svůj plán uskutečnit, ale po jeho zavraždění knihovnu založil Asinius Pollio v roce 39 př. n. l. Vybudoval první veřejnou knihovnu v chrámu Svobody na Aventinském pahorku v Římě. Následovalo otevření dalších veřejných knihoven:

• V paláci na Palatinu v roce 33 př. n. l. vybudována Augustem, měla sál pro 600 osob, oddělení řecké a latinské literatury, zničena požárem v roce 363.

• Na Martově poli vybudována Augustem další knihovna na počest jeho sestry Octavie nazvaná Octavianská.

• Velkolepá knihovna Ulpia založená vladařem Traianem měla dva sály oddělené trajánskými sloupy.

Římské veřejné knihovny měly pravidelnou půjčovní službu a kromě prezenčního studia umožňovaly i absenční výpůjčky. Vedoucími knihoven byli prokuratorové - významní učenci a básníci, knihovníky byli propuštění otroci, kteří se nazývali librarii. Knihovny byly budovány u chrámů nebo v chrámech, ve veřejných lázních a v domech mecenášů. Rozlehlé knihovní sály zdobily sochy a sloupy, měly promyšlené osvětlení. Díla uchovávaná v knihovnách se dělila na řecká a antická a byla oborově tříděna. V Římě se také poprvé projevila určitá specializace knihoven. Kromě veřejných knihoven začaly v době Augustově (27 př. n. l. - 14) vzkvétat také soukromé knihovny. V Herkulaneu - městu pohřbeném pod sopečným materiálem, byla při vykopávkách nalezena knihovna v domě bohatého Římana Cornelia Pisona Cesani. Obsahovala 2.000 papyrusových svitků uložených v pouzdrech na policích. Po pádu římské říše barbaři zničili veškerou kulturu a díla antických autorů dnes známe pouze z opisů.

Reference

.