Historické prameny

Historik poznává předmět svého studia většinou nepřímo (pokud není sám svědkem události). Prostředkem historického poznání je historický pramen.

Pojem „historický pramen“ se však od začátku 18. století, kdy byl tento termín poprvé použit, postupně měnil. Od Droysenovy velmi zúžené charakteristiky pramene jako „ústního nebo písemného podání za účelem získání historického poznání“ přes Bernheimovu definici pramene jako „výsledků lidské činnosti, které byly buď původně určeny nebo pomocí své existence, vzniku a zvláštních vztahů jsou vhodné k poznání a jako doklad historické skutečnosti“, dospělo pojetí historického pramene až k dnes nejčastěji citované, jednoduché a výstižné, definici Paula Kirna, který konstatoval, že „pramenem jsou všechny texty, předměty a skutečnosti, z nichž lze získat poznání minulosti“, či – jak tuto definici parafrázoval Heinz Quirin – „každá látka, z níž lze získat věcně oprávněné použitelné historické poznatky“.

Klasifikace historických pramenů

Historickým pramenem nejsou jen kroniky, anály nebo listiny, ale i písně, pořekadla, pověsti, zbytky sídlišť, keramika, pracovní nástroje, stroje, obrazy, filmy, magnetofonové záznamy, děrné štítky, popisná čísla domů, náhrobní nápis a v moderní době nejrůznější produkty informační techniky.

Historikové se pokoušeli (a pokoušejí) vnést do této směsi nejrůznějších objektů systém, tedy provést třídění neboli klasifikaci historických pramenů. Klasifikace historických pramenů není samoúčelná, ale má svůj význam především pro pramennou kritiku.

Při klasifikaci historických pramenů se uplatňují v podstatě čtyři hlediska:

1. Hledisko vnější, třídící prameny podle vnějších znaků (zda byly napsány, dochovaly se ústně apod.).
2. Hledisko úmyslu při vzniku pramene (tj. zda je jejich tvůrce vytvářel jako historický pramen vědomě nebo nevědomě).
3. Hledisko ceny pramenů pro historické poznání.
4. Hledisko třídící prameny do skupin vztahujících se k jednotlivým úsekům lidské činnosti.

I. Klasifikace historických pramenů podle vnějšího hlediska

Z hlediska vnějšího dělí historikové prameny do čtyř skupin:

a) Prameny hmotné

Hmotný pramen je každý pozůstatek po člověku, každý jeho hmotný výtvor, předmět tzv. materiální kultury. Velká pozornost je těmto pramenům věnována zvláště pro období, pro něž nejsou k dispozici písemné prameny. Metody práce s těmito prameny vytvořili především archeologové. S růstem významu hospodářských dějin a dějin materiální kultury vzrostl i jejich význam pro celkové poznání procesu vývoje lidské společnosti.

Historikové rozdělují hmotné prameny do dvou velkých skupin:

• Přímé prameny - přímé pozůstatky po člověku (kosterní pozůstatky, z nichž lze sledovat otázky související s délkou života, životní úrovní, nemocností, úmrtností, výživou, válkami atd.)

• Nepřímé prameny - všechny hmotné produkty lidské práce (sídliště, výrobní nástroje, předměty denní potřeby, ozdobné předměty, šperky, umělecké předměty). Umožňují sledovat například úroveň výroby, sociální diferenciaci, kulturní úroveň, obchodní styky, kulturní a politické vlivy, náboženské a umělecké představy).

Prameny hmotné povahy jsou zpravidla uchovávány v muzeích.

b) Prameny obrazové

Prameny obrazové se zpravidla dělí do dvou skupin, na:

• Symbolické obrazové prameny - fakta a jevy jsou znázorněny určitými symboly, například mapovými značkami. Jde zpravidla o díla, která nemají umělecké ambice, ale výslovně praktické cíle, jako mapy, plány, technické výkresy, schémata, obrazové reklamy apod.

• Vlastní obrazové prameny - dobové obrazy, kresby, grafika, karikatury, plastiky, obrazové tkaniny, fotografie, filmy. Jako historický pramen přicházejí v úvahu tehdy, když vznikly v epoše, jejíž jednotlivé jevy zpodobňují. Jinak mohou sloužit jedině jako prameny pro dobu svého vzniku, k poznání historického vědomí a historických představ určité generace a společenské skupiny.

Obrazové prameny vyžadují od historika značně kritický přístup. Nutno odlišit historickou realitu od malířovy fantazie. Přitom je nutno brát v úvahu několik zásad: umělecká a dokumentární hodnota obrazu jsou zpravidla nepřímo úměrné. U obrazu, fotografie a filmu existuje možnost záměrného zkreslení skutečnosti. Je nutno brát v úvahu též okolnosti, za jakých díla vznikla. Zpravidla vznikala s úmyslem ovlivňovat v určitém směru smýšlení společnosti, u obrazů se objevují také manýry a tzv. loci communes, které je třeba identifikovat a vyřadit z okruhu historických informací. U fotografií mohly být někdy události dodatečně inscenovány. Nejcennější jsou proto reportážní fotografie.

Obrazové prameny jsou uchovávány většinou v galeriích a – často specializovaných – archivech.

c) Prameny ústně dochované (tradiční)

Tradiční prameny jsou ty, které původně žily bez zápisu v paměti lidí a byly předávány od člověka k člověku a od generace k generaci. Proto se jejich obsah i forma pozměňovaly dobou i místem a vznikaly tak jejich dobové a místní varianty. Lidoví vypravěči nebo zpěváci zprávy bezděčně nebo i úmyslně doplňovali. Proto je třeba při hodnocení a využití tradičních pramenů sledovat dobu jejich vzniku, co kdy bylo na zprávě změněno, a společenské prostředí kde vnikly a kde se šířily. Podle způsobu, jakým je třeba s nimi pracovat, jsou tradiční prameny zpravidla děleny do následujících typů:

• Zvěst - krátká ústní zpráva současníka o událostech, které se odehrávaly v jeho době, o nichž zpravidla věděl jen z doslechu a jejíž funkcí bylo pouhé sdělení. Vznikaly zpravidla ve vzrušených dobách, za revolucí, povstání, válek, přírodních katastrof. Rychle se šířily, jejich pravdivost však byla nekontrolovatelná. Někdy měly skutečný věcný podklad, někdy ne. Vyjadřovaly spíše iluzi různých vrstev než realitu. Zápisy o nich jsou dochovány v denících, pamětech, později též v policejních zprávách.

• Pověst - lidové vyprávění o historické události, která se pojí k určité osobě nebo místu. Vznikaly z lidové potřeby vyložit si neznámá fakta, pojmenování osob, míst a podobně (řadu pověstí uvedl ve své kronice tzv. Dalimil). Historické jádro pověsti je lidovou fantazií a přidáváním dalších motivů zpravidla změněno k nepoznání. Proto historikové různých škol zaujímali k pověstem různá stanoviska od jejich naprostého odmítání až po nekritické přijímání. Není nutno vzdávat se pověsti jako historického pramene, ale je třeba oddělit skutečný odraz historické reality od nánosu lidové obrazotvornosti. Rozlišujeme dva druhy pověstí:

a) pověsti, jejichž podkladem byla historická událost, ale opakováním jsou většinou znetvořeny do fantastičnosti

b) pověsti, které byly přenášeny z místa na jiné místo nebo z osobnosti na jinou – „stěhovavé“ pověsti.

• Historická píseň - lidové vyprávění přednášené nebo zpívané. Původce vyprávění může být známý, ale také neznámý, historická hodnota písně roste s tím, čím pozdější je doba, z níž pochází (údaje možno kontrolovat jinými prameny). Historickými prameny jsou i lidové písně postihující zpravidla každodenní život lidí, jejich sympatie či antipatie k různým osobám či společenským skupinám, dále kramářské písně pojednávající o válkách, o politických událostech, technických a kulturních novotách, vraždách a katastrofách. U nich je nutné zjistit, v jakém společenském prostředí vznikaly.

• Ostatní druhy lidové slovesnosti - přísloví, pořekadla, pranostiky (odraz lidové moudrosti, umožňují však poznat např. něco z technologie zemědělské výroby), anekdoty (nedoceněny především pro moderní dějiny; pregnantním způsobem odrážely reakci určitých společenských vrstev na politické a kulturní události – aby se mohly stát historickým pramenem je nutno zjistit dobu, kdy vznikly, prostředí, ve kterém kolovaly apod.)

• Vyprávění pamětníků - pro některá historická období, pro která je nedostatek historických pramenů, je to hlavní pramen, své opodstatnění mají i pro dobu, k níž je k dispozici dostatek pramenů. Jejich využití má však svá rizika. Především v nich daleko více než u jiných pramenů působí subjekt vypravěče, jeho osobní dispozice, jako paměť, inteligence, vzdělání, pozorovací schopnosti; nutno brát v úvahu i vzdálenost od události, vliv pozdějšího výkladu událostí i úmyslné zkreslení vyprávění. Výpovědi se zapisují nebo nahrávají a nutno brát v úvahu, že mechanické zaznamenání všech typů tradičních pramenů může být upraveno!

d) Prameny písemné

Nejrozsáhlejší skupina pramenů, s nimiž historik pracuje. Zahrnuje všechny psané prameny. Podle tradičního třídění je historikové dělí na:

• Prameny úřední provenience

• Prameny soukromé povahy

• Prameny vyprávěcí (narativní, též literární)

Již označení těchto čtyř uvedených skupin je dost nepřesné. Písemné a obrazové prameny jsou rovněž hmotné, ale vzhledem k povaze svědectví, které obsahují, ustupuje jejich hmotná stránka do pozadí. V odborné literatuře se objevují pokusy o jiné názvy (například věcné prameny, starožitnosti, památky místo pramenů hmotných).

II. Klasifikace historických pramenů podle úmyslu při jejich vzniku

Rozlišuje dvě základní skupiny pramenů:

• Zprávy (podání, tradice) - všechny prameny, které vznikly záměrně k zachování paměti o událostech nebo o lidské činnosti. Z formálního hlediska do této skupiny patří prameny ústní, písemné a obrazové.

• Pozůstatky - prameny, které nevznikly záměrně, jejich původním účelem nebylo zachování paměti pro budoucnost. Jsou to především pozůstatky lidí a lidské činnosti v řeči, v poměrech, v mravech a chování lidí, dále do této skupiny patří výrobní nástroje, umělecká a vědecká díla, dopisy, noviny.

Toto dělení není zcela určité; některé druhy pramenů je možno zařadit do obou skupin.

III. Klasifikace pramenů podle jejich ceny pro historické bádání

Rozlišuje dvě základní skupiny pramenů:

• Prameny objektivní (věcné) - vše, co je bezprostředním dokladem skutečnosti nebo události.

• Prameny subjektivní (vyprávěcí) - vše, co je prostřednictvím lidského poznání o historických skutečnostech a událostech vyprávěno.

Tento způsob hodnocení pramenů opět připouští zařazení některé prameny do obou skupin, může však být prospěšný při kritice historických pramenů.

IV. Dělení pramenů do skupin vztahujících se k okruhům lidské činnosti

Tato klasifikace pramenů umožňuje zařadit všechny známé i dosud neznámé prameny. Vznikla ze snahy odstranit problémy s řazením pramenů do skupin podle výše uvedených kriterií. Není však rovněž bez problémů především proto, že do jedné skupiny řadí prameny různého původu a povahy, které vyžadují odlišný přístup při zpracování a využití.

Z tohoto hlediska bylo vytvořeno několik systémů; asi nejznámější je systém vytvořený polskou historickou školou (G. Labuda):

• Prameny ergotechnické - vznikly v důsledku hospodářské činnosti člověka s cílem udržet jeho existenci (oděv, obydlí, strava, výrobní nástroje, technologická a ekonomická literatura, kosterní pozůstatky lidí, soupisy obyvatelstva, matriky...).

• Prameny sociotechnické - vznikly jako výsledek společenského působení člověka na člověka, čili na základě rodiny, výrobních, národnostních a politických vztahů apod., objasňují vztah jednotky k celku a celku k jednotce (sídliště, opevnění, hraniční kameny, korunovační klenoty, zbraně, plány, mapy polí, usedlostí, rodinné kroniky, právní normy, noviny atd.).

• Prameny psychotechnické - všechny pozůstatky tzv. materializovaného vědomí, jejichž cílem byla registrace nebo předávání myšlenek a názorů, které zrcadlily rozpory v přírodě, ve společnosti nebo ve vlastním myšlení (programy politických stran, noviny, publicistika,díla výtvarného umění atd.).

Odkazy

Zdroj

Text byl převzat z původních internetových skript Katedry archivnictví a PVH vzniklých v rámci projektu OPPA (http://pvh.ff.cuni.cz/index_OPPA.htm).