Rukopisy: Porovnání verzí

Verze z 29. 1. 2017, 18:19

Rukopis (manuskript): 1. Ručně napsaný nebo kopírovaný dokument. - 2. Rukopis nebo strojopis připravený pro publikování ve větším množství kopií nebo exemplářů.^[1]

V dnešní době je pojem rukopis používá pro text, který je odevzdán vydavateli či tiskaři za účelem publikace.

Klínové písmo

Egyptský papyrus

Rukopis – knihovnictví

Manuskript – z latinského manu scriptus, zapsáno rukou. Za rukopis je označován jakýkoliv písemný dokument vytvořený rukou jakoukoliv technikou - psaním, vyškrabáváním, rytím či vtlačováním nástroje do měkkého podkladu.^[2] Mezi materiály, na nichž nacházíme nejstarší písemné památky různých kultur, patří, vedle kamene, především:

hliněné destičky a hroudy (Mezopotámie, vyrýváno klínovým písmem v různých jazycích – především sumerština, akkadština, ugaritština, chetitština a perština)
papyrus (původně z Egypta, později se jeho užívání rozšířilo celým Středomořím až do Itálie)
březová kůra (Rusko)
palmové listy (Indie)
věštebné kosti (Čína, hovězí lopatky a želví krunýře)
hliněné střepy (Řecko)
pergamen (postupně nahradil papyrus a jeho užívání se rozšířilo na celou Evropu)
obdoba papíru (Mezoamerika, především Mayové)

Pasionál abatyše Kunhuty

Z knihovnického hlediska je ovšem tato definice nedostačující, neboť by z rukopisných fondů vylučovala díla, jejichž podoba není ve formě knihy či textu, který má charakter rukopisu v širším slova smyslu, ale nepředstavují rukou psaný text (strojopis, záznam na disketě, zvukový záznam).

V knihovnické praxi je běžné, že si jsou autoři vědomi odlišnosti rukopisů dnešních a rukopisů z dob minulých (stejně tak si jsou vědomi i toho, že cesta, která dříve vedla ke zhotovení rukopisu, byla značně složitější jak dnes). Tito autoři rezignují na řešení těchto otázek (otázek ohledně proměny rukopisů) a pragmaticky považují rukopis za totožný s kodexem. Dále zachycují rukopisy, které jsou chápány jako středověké a svou povahou tedy odlišné od rukopisů novější doby. Dělení, které se takto uplatňuje, je pro pojetí rukopisu velmi příznakové. Za skutečný rukopis je považován rukopis středověký. Spojování středověkých rukopisů v konkrétním rukopisném fondu s rukopisy, které vznikly v pozdější době, se považuje za směšování, jelikož jako ideální fond je chápán fond takový, ve kterém jsou rukopisy středověké a pozdější odděleny, protože výměru rukopisu v užším smyslu odpovídá vlastně jen kodex.

Rukopis – kodikologie

Z latinského codex (kniha) a řecké přípony -logie (věda). Ručně psaná kniha, vzniklá před vynálezem knihtisku (respektive před Gutenbergovým zdokonalením knihtisku.^[3]) a v prvních dobách jeho existence.^[1] Některé významné a známé rukopisy:

Pasionál abatyše Kunhuty
Mater verborum
Codex gigas (Tzv. Ďáblova bible)
Velislavova bible
Vyšehradský kodex
kniha z Kellsu
Voynichův rukopis
Rukopis královédvorský a zelenohorský (zde se ovšem s nejvyšší pravděpodobností jedná o podvrhy padělatele Václava Hanky)^[4]

Rukopis – redakční praxe

Autorské dílo, které autor odevzdává redakci za účelem hromadného šíření^[1] (vydání knihy, čtení v rozhlase a pod.) Nemusí se tedy nutně jednat o text psaný rukou a může být i jen v elektronické podobě. Z hlediska redakční praxe můžeme u rukopisu rozlišovat v podstatě tři postupná pracovní stádia:

Vytvoření rukopisu autorem, včetně případných ilustrací
Jazykovou a obsahovou úpravu rukopisu v redakci
Konečný čistopis rukopisu určený k publikování^[5]

Odkazy

Reference

↑ ^1,0 ^1,1 ^1,2 ČSN ISO 5127-2003
↑ PAVLÁT, Leo. Tajemství knihy. Praha: Albatros, 1982. Klub mladých čtenářů (Albatros).
↑ Jak v přednáškách upřesňuje doc. PhDr. Petr Voit, CSc.
↑ IVANOV, Miroslav: Záhada Rukopisu královédvorského. Novinář, Praha 1970.
↑ ŠALDA, Jaroslav. Od rukopisu ke knize a časopisu. 2. dopl. vyd. Praha: SNTL, 1959. Edice polygrafické literatury.

Literatura

BOHATCOVÁ, Mirjam. Česká kniha v proměnách staletí. Praha: Panorama, 1990. ISBN 80-7038-131-0.
CEJPEK, Jiří. Dějiny knihoven a knihovnictví. 2. dopl. vyd. Praha: Karolinum, 2002. ISBN 80-246-0323-3.
PAVLÁT, Leo. Tajemství knihy. Praha: Albatros, 1982. Klub mladých čtenářů (Albatros).

Související články

Proměny pojmu dokument, informační pramen a informační zdroj, Vývoj knižníc v stredoveku, Vzácné knihy a rukopisy

Klíčová slova

Rukopis, manuskript, kodikologie, dokument

Postup redakčního zpracování

K redakční kontrole ještě zbývá • kategorie • duplicity • členění • pravopis

V článku bylo zkontrolováno • zdroje • obrázky a licence • prolinkování

Dokážete-li některé z doporučených úprav provést, směle se do nich pusťte! V případě jakýchkoli nejasností se můžete podívat do nápovědy nebo se nás zeptat, rádi Vám pomůžeme.

[Rukopis-1] 1,0 ^1,1 ^1,2 ČSN ISO 5127-2003

[Pavl.C3.A1t-2] PAVLÁT, Leo. Tajemství knihy. Praha: Albatros, 1982. Klub mladých čtenářů (Albatros).

[Voit-3] Jak v přednáškách upřesňuje doc. PhDr. Petr Voit, CSc.

[Podvrh-4] IVANOV, Miroslav: Záhada Rukopisu královédvorského. Novinář, Praha 1970.

[.C5.A0alda-5] ŠALDA, Jaroslav. Od rukopisu ke knize a časopisu. 2. dopl. vyd. Praha: SNTL, 1959. Edice polygrafické literatury.

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

@@ Řádek 8: / Řádek 8: @@
 [[Soubor:Egypt Papyrus of Bakay.jpg|náhled|Egyptský papyrus]]
 == Rukopis – knihovnictví ==
-Manuskript – z latinského manu scriptus, zapsáno rukou. Jakýkoliv písemný [[dokument]] vytvořený rukou (popřípadě jinou částí lidského těla) a to i jinou technikou než je psaní – například vyškrabáváním, rytím či vtlačováním nástroje do měkkého podkladu.<ref name="Pavlát">PAVLÁT, Leo. Tajemství knihy. Praha: Albatros, 1982. Klub mladých čtenářů (Albatros).</ref>
+Manuskript – z latinského manu scriptus, zapsáno rukou. Za rukopis je označován jakýkoliv písemný [[dokument]] vytvořený rukou jakoukoliv technikou - psaním, vyškrabáváním, rytím či vtlačováním nástroje do měkkého podkladu.<ref name="Pavlát">PAVLÁT, Leo. Tajemství knihy. Praha: Albatros, 1982. Klub mladých čtenářů (Albatros).</ref>
-Mezi materiály na nichž nacházíme nejstarší písemné památky různých kultur patří, vedle kamene, především:
+Mezi materiály, na nichž nacházíme nejstarší písemné památky různých kultur, patří, vedle kamene, především:
-*hliněné destičky a hroudy (Mezopotámie, klínové písmo, různé jazyky – především sumerština, akkadština, ugaritština, chetitština a perština)
+*hliněné destičky a hroudy (Mezopotámie, vyrýváno klínovým písmem v různých jazycích – především sumerština, akkadština, ugaritština, chetitština a perština)
 *papyrus (původně z Egypta, později se jeho užívání rozšířilo celým Středomořím až do Itálie)
 *březová kůra (Rusko)
@@ Řádek 20: / Řádek 20: @@
 [[Soubor:KunhutazPasionalu.jpg|náhled|Pasionál abatyše Kunhuty]]
+Z knihovnického hlediska je ovšem tato definice nedostačující, neboť by z rukopisných fondů vylučovala díla, jejichž podoba není ve formě knihy či textu, který má charakter rukopisu v širším slova smyslu, ale nepředstavují rukou psaný text (strojopis, záznam na disketě, zvukový záznam).
+V knihovnické praxi je běžné, že si jsou autoři vědomi odlišnosti rukopisů dnešních a rukopisů z dob minulých (stejně tak si jsou vědomi i toho, že cesta, která dříve vedla ke zhotovení rukopisu, byla značně složitější jak dnes). Tito autoři rezignují na řešení těchto otázek (otázek ohledně proměny rukopisů) a pragmaticky považují rukopis za totožný s kodexem. Dále zachycují rukopisy, které jsou chápány jako středověké a svou povahou tedy odlišné od rukopisů novější doby.
+Dělení, které se takto uplatňuje, je pro pojetí rukopisu velmi příznakové. Za skutečný rukopis je považován ''rukopis středověký''.
+Spojování středověkých rukopisů v konkrétním rukopisném fondu s rukopisy, které vznikly v pozdější době, se považuje za směšování, jelikož jako ideální fond je chápán fond takový, ve kterém jsou rukopisy středověké a pozdější odděleny, protože výměru rukopisu v užším smyslu odpovídá vlastně jen kodex.
 == '''Rukopis – kodikologie''' ==