2. Hypotéza, tvrzení a vědecká teorie: Porovnání verzí
m (→Tvrzení) |
|||
Řádek 59: | Řádek 59: | ||
=== Struktura vědecké teorie === | === Struktura vědecké teorie === | ||
− | Pokud bychom se na teorie podívali blíže, mohli bychom ji rozložit na tři vrstvy. První, '''axiomatická''' vrstva, představuje apriorní předpoklad správnosti a pevnosti teorie. A jako taková nemusí být explicitně v teorii vyjádřena. Druhou vrstvou je vrstva '''teorematická'''. Ta představuje výroky o jevech a jejich vztazích mezi sebou. Tyto výroky jsou odvozené z axiomu, na němž teorie staví. Poslední třetí vrstva se nazývá ''empirická''. Jedná se o složku, která se vztahuje k empiricky získaným datům. Můžeme ji vnímat jako výroky o datech a jejich získávání.{{zdroj?}} | + | Pokud bychom se na teorie podívali blíže, mohli bychom ji rozložit na tři vrstvy. První, '''axiomatická''' vrstva, představuje apriorní předpoklad správnosti a pevnosti teorie. A jako taková nemusí být explicitně v teorii vyjádřena. Druhou vrstvou je vrstva '''teorematická'''. Ta představuje výroky o jevech a jejich vztazích mezi sebou. Tyto výroky jsou odvozené z axiomu, na němž teorie staví. Poslední třetí vrstva se nazývá '''empirická'''. Jedná se o složku, která se vztahuje k empiricky získaným datům. Můžeme ji vnímat jako výroky o datech a jejich získávání.{{zdroj?}} |
== Odkazy == | == Odkazy == |
Verze z 22. 8. 2017, 17:00
Tvrzení
Pod pojmem tvrzení rozumíme názor vyjádřený s velkou dávkou jistoty (Hartl, 2004, s. 283)[1]. Tvrzení můžeme označit různými pojmy, z nichž vyplývají konkrétní charakteristiky:
- Axiom neboli postulát: je tvrzení/věta, která je považována za pravdivou bez důkazu a je přijímána. Ve struktuře teorie jím rozumíme tvrzení v dané teorii nedokazované.[2]
- Teorém: věta odvozená z axiomu (Hartl, 2004, s. 275)[1], v soustavě vycházející z daného axiomu platné, dokázané tvrzení.[3]
- Teze: myšlenka, z níž se vychází, odůvodněný výrok.[4]
- Výrok: hypotéza.
- Hypotéza: domněnka; předpoklad (tvrzení, výrok) o vztahu mezi proměnnými, který platí do okamžiku, kdy je popřen; je východiskem pro tvorbu teorie a vývoj vědy (Hartl, 2004, s. 86).[1]
- Teorie: vědecky konzistentní výklad; dobře podložený a konzistentní systém pojmů a tvrzení vysvětlující určitý okruh jevů (a umožňující jejich predikci), vytvořený na základě vědecké metody a zahrnující fakta, zákony, soudy a hypotézy, jejichž platnost byla opakovaně prokázána experimentálně či pozorováním. [5]
Kritéria pravdivosti tvrzení
Existují různá kritéria, na základě nichž můžeme říci, zda tvrzení je, či není pravdivé. Prvním z těchto kritérií je kritérium korespondenční. Při jeho využití se díváme na to, zda se naše tvrzení shoduje se skutečností. Bylo uplatňováno hlavně v historii. Takové stanovisko zastávali například Aristoteles a Tomáš Akvinský. Korespondenční kritérium je problematické v tom, že to, co lze vypozorovat, nemusí být vždy pravda. A také v tom, že ne vše lze vždy jednoznačně vypozorovat.[6]
Druhé kritérium pravdivosti se nazývá konsenzuální. Dle něj je za pravdivé považováno to, na čem se lidé dohodnou, například na čem se dohodnou odborníci, kteří by měli problematice rozumět. [6] Příkladem z historie je tvrzení, že Země je placatá či že Slunce obíhá kolem Země.[7]
Třetím kritériem je konzistenční, jinak nazývané koherenční. Spočívá v přesvědčení, že tvrzení, které je odvozeno dle logických pravidel z jiných pravdivých tvrzení/axiomů, se stává také pravdivým. Limitace tohoto kritéria spočívá v tom, že při odvozování může nastat logická chyba (záměna, nepochopení). Toto kritérium v humanitních vědách nelze použít, ale například v matematice může být využitelné.[6]
Čtvrtým kritériem je kritérium pragmatické. Za pravdivé je považováno to, co funguje. Zastáncem tohoto přístupu byl například William James. I tento přístup má svá proti.[6]
Páté kritérium se nazývá falzifikační. S tímto přístupem přišel Karl Popper. Lze ho vyjádřit slovy: Pravdivé je to, co jsme ještě nevyvrátili. Je totiž jednodušší vyvrátit nepravdu než dokázat pravdu. Její limitace však spočívá v tom, že pro vyvrácení teorie nám stačí jeden důkaz. Vedle toho budou existovat nesmyslné teorie, proti kterým důkazy nejsou, a proto budou považovány za pravdivé.[6]
Šestým kritériem je tzv. statistické / pravděpodobnostní, které rozvinul Ronald Fisher. Za pravdivé dle tohoto kritéria budeme považovat to, co je statisticky ověřeno (tj. p hodnota je nižší než námi zvolená hladina statistické významnosti alfa). Podstatou je statistické testování hypotéz, které se řídí jasnými pravidly. Za nevýhody lze považovat možnost vzniku chyb I. a II. druhu (tzv. falešná pozitivita a falešná negativita). [6]
V dnešní době se také bohužel často setkáváme s kritériem pravdivosti dle autority. To znamená, že za pravdu je považováno něco, co řekla autorita (např. odborník v nějakém oboru). Jejich vzdělání a kvalifikace je považováno za dostatečnou záruku toho, že jejich názor je pravdivý.[7]
Hypotéza
Hypotézou rozumíme předpoklad (tvrzení, výrok, domněnku) o vztahu mezi proměnnými, který platí do okamžiku, kdy je popřen. Je východiskem pro tvorbu teorie a vývoj vědy (Hartl, 2004, s.86)[1].
Dobrá hypotéza by dle Ferjenčíka měla[8]:
- Být výrokem o vztazích mezi zkoumanými proměnnými.
- Obsahovat jasné implikace pro ověřování těchto vztahů.
- Být formulována v podobě, v níž je testovatelná (přímo ověřitelná). To znamená, že by měla obsahovat pouze jasně a adekvátně definované základní pojmy (žádné příliš všeobecné, mnohovýznamové, vágní atp.). Neměla by být definována kruhem a dovolávat se na síly nebo ideje, které vědě dosud nejsou známé.
Vznik a funkce hypotézy
Hypotézu často deduktivně vyvozujeme z teorie a využíváme ji k ověření pravdivosti (či spíše nepravdivosti) této teorie. Je tedy efektivním nástrojem pro verifikaci hotových teorií. Můžeme se na tento proces ale podívat i opačným směrem. Často na základě našich předběžných zkušeností a intuice uvažujeme o možných vztazích mezi pozorovanými jevy a formulujeme hypotézu, která je v tomto případě pokusným vysvětlením nějakého jevu. Následné ověřování takových hypotéz může vézt k zevšeobecnění a potenciálně k formulování vědecké teorie. Druhou funkcí hypotézy je tudíž formulování vědecké teorie.[8]
Nulová a alternativní hypotéza
Při testování hypotéz formulujeme nulovou a alternativní hypotézu. Nulová hypotéza je vyjádřenou myšlenkou o tom, že se "nic neděje" - např. mezi skupinami, které srovnáváme, neexistuje žádný rozdíl; mezi námi naměřenými hodnotami neexistuje žádný vztah. Alternativní hypotéza je opakem nulové - je to vyjádření představy, že se něco děje - např. mezi skupinami, které srovnáváme, existuje významný rozdíl; mezi naměřenými hodnotami existuje nějaký vztah. Představuje tvrzení, které vyvodíme, pokud zamítneme nulovou hypotézu.Vždy začínáme s nulovou hypotézou a držíme se jí, dokud nenajdeme důkazy, že je mylná. V případě, že takové důkazy objevíme, považujeme za více pravděpodobnou naši alternativní hypotézu.[9]
K testování hypotéz využíváme p-hodnotu. Ta nám říká, jak dalece naměřené výsledky odpovídají naší hypotéze. To znamená, že p-hodnota vyjadřuje míru pravděpodobnosti pozorování účinku přinejmenším tak velkého, jako byl ten, který jsme naměřili, je-li naše nulový hypotéza správná. P-hodnota nám poskytuje informaci o míře pravděpodobnosti chyby I. druhu - poskytuje nám míru pravděpodobnosti, jak dalece se budeme mýlit, řekneme-li, že jsme něco objevili. [10]
Více viz 9. Testování hypotéz.
Vědecká teorie
Vědecká teorie byla definována mnoha autory. Pro naši představu se podívejme na několik definic. Ferjenčík o ní mluví jako o "zobecňujícím vysvětlení, které vychází z informací získaných vědeckou metodou (Ferjenčík, 2000, s. 22)". Kerlinger (in Ferjenčík) o ní přemýšlí jako o "souboru vzájemně souvisejících konstruktů (pojmů), definic a tvrzení, který představuje systematický pohled na jevy specifikováním vztahů mezi proměnnými s cílem vysvětlit a předpovědět tyto jevy".[8]
Úkol vědeckých teorií
K čemu nám vědecké teorie slouží? Díky vědeckým teoriím jsme schopni vysvětlit často obrovskou rozmanitost a zdánlivý chaos velkého počtu jevů. Dokáží totiž omezeným počtem výroků, či dokonce jedinou větou, tuto chaotičnost vysvětlit. Umožňují nám tak organizovat a uspořádávat empirické poznání. Díky poskytování zevšeobecňujících vysvětlení také určují další zaměření a charakter následujících vědeckých bádání. Teorie slouží k naplňování tří základních cílů vědy: deskripce (včetně klasifikace), explanace a predikce. [8]
Dobrá vědecká teorie
Jak poznáme dobrou teorii od špatných teorií nebo pseudoteorií? Můžeme se dívat hned na několik kritérií. Jedním z nich je ekonomičnost, jinak známá také jako Occamova břitva. Ta mluví o tom, že je teorie schopna s docela malým počtem výroků vysvětlit docela poměrně velké množství okolností a jevů. Druhým kritériem je elegance a jednoduchost. Můžeme jej popsat přímou úměrou - teorie je tím lepší, čím je vztah mezi popisovanými jevy jednodušší a vysvětlen přímočařeji (zde ale musíme vzít v potaz, že nelze zjednodušovat na úkor samotné podstaty popisovaného problému). Teorie by také měla být vnitřně konzistentní, což znamená, že si její výroky neprotiřečí a vzájemně se tak nevylučují. Uvažujeme tedy logičnost teorie. [8]
Dalším kritériem je ověřitelnost teorie, což můžeme nazvat jako kritérium testovatelnosti. [8] V tomto případě se ptáme na dvojí - za prvé: Obsahuje teorie taková tvrzení, která lze testovat pomocí dat? A za druhé: Odpovídá teorie dostupným datům? K tomu se můžeme a měli bychom se ptát ještě na to, zda predikce teorie byly testovány.[11]
V posuzování teorie je na místě i srovnání s dalšími konkurujícími teoriemi, přičemž se budeme dívat na to, zda vyjadřuje uvažované vztahy lépe než ostatní, a její obecnost - lze ji použít pro různé skupiny lidí, v různých časových okamžicích a na různých místech? [11]
Struktura vědecké teorie
Pokud bychom se na teorie podívali blíže, mohli bychom ji rozložit na tři vrstvy. První, axiomatická vrstva, představuje apriorní předpoklad správnosti a pevnosti teorie. A jako taková nemusí být explicitně v teorii vyjádřena. Druhou vrstvou je vrstva teorematická. Ta představuje výroky o jevech a jejich vztazích mezi sebou. Tyto výroky jsou odvozené z axiomu, na němž teorie staví. Poslední třetí vrstva se nazývá empirická. Jedná se o složku, která se vztahuje k empiricky získaným datům. Můžeme ji vnímat jako výroky o datech a jejich získávání.[zdroj?]
Odkazy
Reference
- ↑ 1,0 1,1 1,2 1,3 Hartl, P. (2004). Stručný psychologický slovník. Praha: Portál.
- ↑ Axiom [Online]. In ABZ.cz: slovník cizích slov. Retrieved from http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/slovo/axiom-axiom
- ↑ Teorém [Online]. In ABZ.cz: slovník cizích slov. Retrieved from http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/slovo/teorem-teorema
- ↑ Teze [Online]. In ABZ.cz: slovník cizích slov. Retrieved from http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/slovo/teze
- ↑ Teorie [Online]. In ABZ.cz: slovník cizích slov. Retrieved from http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/slovo/teorie
- ↑ 6,0 6,1 6,2 6,3 6,4 6,5 Kritéria pro hodnocení pravdivosti tvrzení. (10. 07. 2017). '. Získáno 09:09, 21. 08. 2017 z https://wikisofia.cz/index.php?title=Krit%C3%A9ria_pro_hodnocen%C3%AD_pravdivosti_tvrzen%C3%AD&oldid=49055.
- ↑ 7,0 7,1 Criteria of truth. (2017, June 7). In Wikipedia, The Free Encyclopedia. Retrieved 09:18, August 21, 2017 , from https://en.wikipedia.org/w/index.php?title=Criteria_of_truth&oldid=784351371
- ↑ 8,0 8,1 8,2 8,3 8,4 8,5 Ferjenčík, J. (2000). Úvod do metodologie psychologického výzkumu: jak zkoumat lidskou duši (Vyd. 1.). Praha: Portál.
- ↑ Walker, I. (2013). Výzkumné metody a statistika. Praha: Grada Publishing.
- ↑ Field, A. P. (2009). Discovering statistics using SPSS: (and sex, drugs and rock 'n' roll) (3rd ed.). Los Angeles: SAGE Publications.
- ↑ 11,0 11,1 Hendl, J. (2016). Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace (Čtvrté, přepracované a rozšířené vydání). Praha: Portál.
Použitá literatura
Externí odkazy a doporučená literatura
Související články
- Vědecká teorie - její specifika, struktura a proces utváření
- 8. Kritéria pravdivosti
- 9. Testování hypotéz
Klíčová slova
teorie - hypotéza - tvrzení - axiom - teorém - teze - výrok