Sociální percepce, poznávání a interpretace (atribuce)

Sociální percepce

V širším smyslu jako sociální determinace, tzn.: Naše percepce je sociálně determinovaná. V užším slova smyslu = interpersonální percepce. Je výběrová (spjatá s motivací), závislá na širším kontextu, je situačně podmíněná.

Strategie utváření dojmů

1. Princip průměrování (Anderson, 1965) - průměrné charakteristiky zeslabují vliv vysoce atraktivních (platí pro zeslabení negativních vlivů rovněž)
2. Positivity bias (Sears, 1983) - vliv pozitivního hodnocení druhých lidí, pozitivního prostředí, „jestliže jsem v blízkosti příjemných lidí, mám tendenci generalizovat pozitivní hodnocení“

Odlišnost sociální percepce od nesociální

Sociální percepce je interaktivní, má vzájemný charakter. Obraz o druhých si děláme, abychom mohli jejich chování interpretovat. (Jak si člověk vytváří dojmy o významných rysech druhých, jak vnímá jejich emoce a jak si vysvětluje jejich chování) Proces se skládá z vnímání, zpracování, interpretace. Některé přístupy při utváření dojmu zdůrazňují projevy chování vnímaného, některé vlastnosti vnímatele.

strategie utváření dojmu pode Andersona (1974)

• sumační model/strategie - každé vnímané vlastnosti připisuje člověk určitou hodnotu, hodnoty vlastností se sčítají a výsledná hodnota je základem dojmu
• průměrující model - hodnoty vlastností se průměrují

strategie utváření dojmu podle Asche

Celkový dojem si vytváříme na základě útržkovitých informací a těmto částečným informacím vytváříme (vlastní vazby) další vlastnosti – na základě implicitní teorie osobnosti; důležitou informací z těchto útržkovitých, která má největší vliv na vytváření dojmu, je informace o tom, zda je člověk „příjemný“ nebo „odtažitý“ (odstup)

Dílčí komponenty sociální percepce

• subjekt vnímání (kdo vnímá) - aktuální psychický stav, emoce, motivace, stabilnější psychické struktury – implicitní teorie, osobnosti atd., stereotypy (outgroup homogenity bias - tendence vnímat vyšší homogenitu u členů druhých skupin, než vlastní skupiny, minimal intergoup discrimination effect - již pouhá kategorizace produkuje diskriminaci; snaha zvýšit status vlastní skupiny, vnitroskupinová preference - chování osob vlastní skupiny má člověk tendenci vnímat a hodnotit pozitivně ve srovnání s členy jiných skupin), kognitivní heuristiky (proces zjednodušení pomáhající jednoduše řešit složité operace, př: dosažitelnost – přisouzení charakteristik, které subjekt napadnou jako první, reprezentativnost – tendence zařadit objekt do kategorií podle míry podobnosti osobě s průměrnými charakteristikami dané kategorie).
• objekt vnímání (kdo je vnímán) - fyzický vzhled a jeho úprava, komunikační projevy verbální i neverbální, sociální status, shoda v některých osobnostních, sociálních, demografických charakteristikách, míra nejednoznačnosti, nesrozumitelnosti chování (je lépe být čitelný), výsledky činnosti, efekt primárnosti - vlastnosti, které jsou zachycené jako první, mají pro utváření dojmu podstatnější význam než vlastnosti zachycené později (u lidí neznámých), efekt novosti - větší vliv na utvoření dojmu mají informace zachycené naposled (u lidí známých), haló efekt - nějaká vlastnost je natolik dominantní, že při vytváření dojmu ovlivňuje vnímání všech ostatních vlastností, nápadnost v chování nebo fyzická nápadnost, nápadné chování víc přitahuje pozornost a má silnější vliv na utváření dojmu
• prostředí - positivity bias (Sears - vliv pozitivního prostředí, jsme-li v přítomnosti příjemných lidí v pozitivním prostředí, máme tendenci generalizovat)

Chyby v sociální percepci osob

Implicitní teorie osobnosti - laická chyba, která spočívá v rozvíjení určité zjištěné vlastnosti do dalších charakteristik
Efekt mírnosti a shovívavosti - sympatické osoby subjekt hodnotí v pozitivních vlastnostech výše a negativních níže, tj. pozitivní vlastnosti přeceňuje a negativní podceňuje.
tendence přisuzovat určité příčiny chování druhých (atribuce příčin), lidské povahové vlastnosti a motivy, (dívka, pozvána si prohlédnou koberec do bytu mladého muže)
Korespondenční intence - z intencí se usuzuje na určité povahové vlastnosti
Kategorizace - zařazování vnímaných objektů, ať jsou to věci, osoby nebo události, do určitých tříd podle shodnosti znaků.
Selekce a inference - z množství podnětu, které na jedince v každé situaci působí, věnuje pozornost jen některým, vlastně jen menší části těchto podnětů.
Srovnávání subjektu s vnímanou osobou, což se projevuje i projekcí vlastních pocitů a intencí do nevnímatelné mysli vnímané osoby.
Vnímaná podobnost - vnímaného a vnímajícího (podobnost postojů), vyvolává sympatii, s níž je spojeno přeceňování kladných a podceňování záporných projevů.

Záměrné zkreslení - lidé své skutečné úmysly často skrývají, předvádějí se v lepším světle, "hrají divadlo", a už vůbec se nemůžeme spolehnout na to, co o sobě říkají (deklarovaný vs. skutečná úmysl).

Interpretace soc. reality - atribuční teorie

Atribuce = jak lidé přisuzují příčinnost chování vlastního či druhých osob, proč se lidé chovají tak, jak se chovají. Poznání příčin chování lidí nám pomáhá pochopit svět jako předpověditelný a kontrolovatelný.

Naivní psychologie F. Heidera

Máme tendenci dosáhnout stabilních dojmů/ vytvářet si stabilní a smysluplné dojmy o druhých. Příčiny jsou vnitřní a vnější. Vnitřní – spojeny s osobnostními vlastnostmi, příčiny spatřovány uvnitř člověka. Vnější – příčiny chování spatřovány v prostředí. Zda těžiště chování bude vnímáno ve vnitřních či vnějších příčinách, bude mít vliv na interpersonální vztahy. F. Heider - lidé se chovají jako "naivní vědci". Na základě shromážděných info formulují teorie o jejich možných příčinách. Identifikace těchto příčin - proces atribuce.

Asch: NOMOTETICKÝ přístup (hledání obecných principů)

Kelly: IDIOGRAFICKÝ přístup (hledání jedinečných dimenzí)

Teorie kauzálních schémat.

Koncepce jedince o způsobu vzájemného působení dvou nebo více příčinných faktorů vzhledem k určitým důsledkům schéma mnohonásobných dostatečných příčin - kterákoli z možných příčin je dostačující pro produkci daného výsledku schéma mnohonásobných nevyhnutelných příčin - musí působit více činitelů, aby se dosáhlo určitého účinku.

Kdy vzniká atribuce - neobvyklá situace, nečekaná situace, nepříjemná situace, významná situace, složitá situace (extrémní).

Styly atribuce

• Tendence potvrdit první dojem „ jsou skutečně takoví, jak na nás zapůsobili“
• Znalost jednoho postoje vede k zobecňování
• Vlastní chování častěji interpretujeme z okolností než z motivů (ze sebepercepce, ne z introspekce)
• Odlišná atribuce úspěchu a neúspěchu u sebe a u druhých
• Falešný konsensus = vlastní chování
• Naučená bezmocnost (learned helplessness)
• Kulturní determinace
• Fundamental attributional error (Ross, 1977)

Tradiční atribuční model předpokládá, že člověk interpretuje chování BUĎ personálně (dispozičně) NEBO situačně (okolnostmi). Alternativním (a zdá se že i přesnějším) je dvoukrokový model: chování -> personální atribuce (automatický první krok) -> +- situační atribuce. Jinak řečeno: chování druhého člověka interpretujeme primárně z jeho dispozic, tento obraz doplňujeme (do určité míry) poukazem na vlivy situace

Princip kovariance

(Kelley, 1967) Zda budu atribuovat vnitřní nebo vnější příčiny, ovlivňují tři informace.

• Konzistence informace - stálost chování jedince v čase, jedinec se chová stejně ve stejné situaci v průběhu času
• Distinkce - specifičnost určitého chování, jedinec se chová stejně také v jiných situacích
• Konsenzus - chovají se jiní druzí v dané situaci stejně, podobně

atribuce vnějších příčin

• nízká konzistence (nestálé chování)
• vysoká konzistence + vysoká distinkce + vysoký konsenzus (stálé specifické chování všech osob)

atribuce vnitřních příčin

• vysoká konzistence (stálé chování)
• nízká distinkce (nespecifické chování)
• nízký konsenzus (chování osoby je výjimkou)

Dimenze kauzality (B. Weiner)

Příčina úspěchu:

• stálé příčiny (podobné věcí mi jdou)- lidé si více věřili, že uspějí i v budoucnosti
• nestabilní příčiny (protože jsem se hodně snažil)
• atribuce nekontrolovatelnosti - lze změnit, důvod neúspěchu "protože se dost nesnažily" , jako výsledek pocit větší kontroly nad životem.
• naučená bezmocnost - depresivní atribuční styl - přesvědčení, že příčiny jsou vnitřní, s globální, a nikoli jen omezeným účinkem, a že působí stále, nikoli jen přechodně.

Dimenze uvažování o příčinách (B. Weiner, 1986)

• Vnější (externí, situační) vs. vnitřní (interní, dispoziční)
• Stabilní (trvalé) vs. nestabilní (dočasné)
• Související s ovlivnitelností (kontrolovatelností) situace chování (otázka: „Může dotyčný ovlivnit svoje chování)

Chyby v atribučních procesech (zákl. atrubuční chyba).

Skutečný význam mají jen ty info, které získáváme na základě neobvyklého chování, vymykajícího se očekávání. Pokud lidí udělají něco neobvyklého, začneme přemýšlet o tom, proč to asi udělali. Potřeba vysvětlení v případě neobvyklého scénáře. - vlastní chování - tendence usuzovat na situační příčiny Základní atribuční chyba (Ross) - Cizí chování - tendence vysvětlovat jejich vlastnostmi a názory, vlastní chování vysvětlujeme situačními faktory

Teorie korespondujících inferencí Jonese a Davise

Chování aktéra se může vysvětlovat buď na základě situačních faktorů nebo na základě záměrů, motivů cílů nebo vlastností aktéra o tom rozhoduje pozorovatel. Ten zpracovává informace směrem od výsledků chování a samotného chování k vysouzení vnitřních dispozic osoby. Zvažuje, zda byl aktér schopen záměrně vyvolat cílový stav. Atribuce (inference) je korespondující, když dispozice přisuzovaná aktérovi koresponduje s chováním od kterého je tato dispozice odvozena. Faktory, které ke korespondující inferenci vedou chování je sociálně žádoucí, čím méně je rozdílných důsledků činnosti, tím více inference korespondují. Z motivačních faktorů je to hédonická relevance a personalismus. Bude tím spíše inferentní čím více se pozorovatel domnívá, že je směřováno na něj.

Locus of control

J. B. Rotter definoval tzv. LOC - locus of control (místo řízení či kontroly). Definoval takto dva styly: internalistický a externalistický. Přesvědčení subjektu, že je nebo není schopen kontrolovat dění, zejména v nestrukturované situaci

• Internalisté - mají pocit, že mohou ovlivňovat dění kolem sebe, pro vysvětlení událostí hledají vnitřní příčiny, záleží na nich, zda budou úspěšní
• Externalisté - nejsou si příliš jistí, příčiny úspěchu a neúspěchu připisují vnějším příčinám, chybí pocit kontroly nad životem (důležitý pro životní vyrovnanost), v naší kultuře tento styl snižuje aktivitu

Seligmanův atribuční styl

Seligman přeučoval děti na základní škole z externalistů na internalisty. Když jsou lidé v depresi, vidí svět pořád jedním rigidním způsobem. Neúspěchy hodnotí jako vnitřní (já) s globálním účinkem. Příčiny jsou pro ně stabilní (působí stále) a neměnné. Jde o tzv. depresivní atribuční styl. Globální příčiny - např. nejde mi matematika, nemůžu uspět v ničem.

Použitá literatura

Otázka čerpá z těchto publikací:

ARONSON, Elliot, Timothy D WILSON a Robin M AKERT. Social psychology. 7th ed. Upper Saddle River, NJ: Pearson Education, c2010. HAYES, Nicky. Základy sociální psychologie. Vydání sedmé. Praha: Portál, 2013. VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. Sociální psychologie. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2008.