Jedinec a společnost, psychika a společnost

• ve vztahu jedince a společnosti existují dvě linie pohledu:

1. jedna pohlíží na jedince skrze společnost
2. druhá na společnost skrze jedince

• adekvátní pohled leží uprostřed, tedy že jedinec a společnost jsou interaktivním systémem
• podstatnou složkou tohoto ovlivňování je fakt distance, který reprezentuje fyzickou vzdálenost mezi světem a jedincem
• vytváří prostor pro interakci a kooperaci, konflikty...
• jedinec musí přijímat určité normativy (používání jazyka, sociální chování), aby mohl být ve společnosti instituován jako subjekt

• H. Arendtová hovoří dokonce o psychologickém narození při osvojování kulturních vzorců

Emile Durkheim

• publikoval významné práce o vztahu jednotlivce a společnosti
• jeho snahou bylo objektivně zkoumat sociální fakta - pozorovat, třídit a odhalovat zákony, které k nim vedou
• sociálními fakty jsou například vztahy mezi lidmi a solidarita
• poznávat je můžeme jen podle jejich sociálních důsledků
• Durkheim ustavuje pojem kolektivních reprezentací, jako souboru pravidel, která existují nezávisle na jedinci, který se jim musí podrobit
• kolektivní reprezentace je systém idejí, obrazů a symbolů, které pro jedince vystupují jako nutnost transcendentální povahy a které jsou pro každé společenství odlišné (náboženství, symboly, rituály)
• pro život ve skupině je nezbytné se jimi řídit
• sociální život je umožněn právě díky těmto pravidlům, která byla jím samým vytvořena
• úkolem sociální psychologie je zkoumat, jak se tyto reprezentace navzájem vyvolávají, vylučují, splývají či odlišují
• společnost vyvíjí omezující tlaky, které zakládají proces enkulturace - proces během nějž jedinec absorbuje kulturu dané skupiny, jedinec je determinován strukturami, nejprve sociálními, posléze i logickými
• Durkheimovy myšlenky se staly inspirací strukturalismu (Lévy Strauss)
• kritika vytýká Durkheimovi nevšímavost k jedinci, opomíjení interakce a komunikace a přílišný absolutismus pojetí

Strukturalismus

• pojímá sociálno jako dvousložkové

1. kultura a společnost jsou doménou zákona
2. přirozenost je pod nadvládou pudů

• teprve zákon vytváří podmínky k sociálnímu životu
• příkladem takových zákonů mohou být třeba pravidla morálky (pravidlo kázně idea autority a poslušnosti, pravidlo respektování pouta ke skupině, pravidlo morální autonomie)

Genetická sociální psychologie

• teoretický směr, který klade důraz na interakci
• jeho nejvýznačnějšími figurami jsou pánové Baldwin, Mead a Cooley
• snaží se ukázat vývoj a utváření psychiky pod vlivem kontaktů s ostatními lidmi a pod vlivem institucí

Cooley

• rozlišuje:

1. primární skupiny (intimita pocitu "my")
2. sekundární (anonymní funkční vztahy) skupiny

Baldwin

• nic jako dichotomie jedince společnost neexistuje, protože z psychologických zvláštností nelze konstruovat sociálno
• ve skutečnosti, tvrdí, že jedinec a společnost jsou nerozdělitelným funkčním celkem
• jejich vzájemný vztah lze rozdělit na čtyři stádia:

1. objektivní stadium - neosobní vztah jedince ke všem podnětům
2. projektivní stadium - jedinec se promítá do reakcí druhých redukce nejistot
3. subjektivní stadium - dítě si uvědomuje samo sebe a napodobuje své reakce, jako by bylo druhou osobou
4. ejektivní stadium - proces minulého stadia se obrací a dítě si vytváří o druhých obraz podle sebe sama

• dítě si podle Baldwina začíná druhé uvědomovat teprve ve chvíli, kdy si uvědomuje samo sebe
• toto je vlastní předmět sociální psychologie
• jedinec je bytost sociální, stává je jí procesem socializace
• musí přijímat normy, pravidla a instituce, které poté ovlivňují jeho chování
• společnost na jedince vytváří obrovský tlak, který má jedince přinutit chovat se podle daných norem
• 2 přístupy

1. ptá se, jak vzniká ta společnost (nezabývá se jedincem)
2. ptá se, jak se utváří sociální podstata jedince (nezabývá se společností)

• řešení vztahu jedinec-společnost je přesunulo na to, co nazýváme sociální pouto

Sociální pouto

• pokusy o vysvětlení tohoto termínu:

Durkheim

• sociální fakt - výlučný předmět sociálního bádání, jsou to pravidla nebo způsoby chování lidí, které lze popsat, vysvětlit, existují nezávisle na nás, ale mají donucovací sílu
• za klíčovou pro integraci společnosti považuje solidaritu a rozlišuje 2 základní formy:

1. mechanická – založená na přesvědčeních, hodnotách, zvycích, projevuje se u malých kmenových společenství, zemědělských pospolitostí, kdy se všichni dívají na svět jedním způsobem
2. organická – vzájemná závislost založená na rozdělení práce, u moderních velkých společností, pouta díky této závislost jsou velmi silné, lidé jsou na sobě velmi závislí

• společnost utváří celek, který je větší než suma jeho částí, a studium společnosti je na odlišné úrovni než studium jedinců
• analogie s živým organismem: celá osobnost je více než suma orgánu a buněk, které tvoří tělo, tak jako celá společnost je více než jen
• společnost je nadindividuální, jedinec se „rozpouští“ v tom společenském a vytváří tak to nadindividuální (individuální psychiky se rozpouští v kolektivní psychice)
• společnost jedince nejen přesahuje, ale také určuje jeho chování a myšlení
• předmětem psychologie mají býti individuální reprezentace (vědomí), zatímco předmětem sociologie a sociální psychologie má být kolektivní reprezentace (vědomí)
• široký souhrn sociálních fenoménů jako náboženství, morálky, vědy, jazyk, mýty, rituály, právo, móda

Moscovici - sociální reprezentace

• obrací se k pojmu kolektivní reprezentace jako ke ztracenému pojmu
• pojem se uchytil v antropologii, ale zmizel ze sociologie
• zlikvidoval adjektivum individuální i kolektivní a nahradil to adjektivem sociální
• jeho tématem je tedy sociální reprezentace
• sociální reprezentace je spojena spíše se společenskými skupinami (ne s celou společností)
• chce sledovat, jak se v jednotlivých skupinách sociální reprezentace utvářejí a jak ovlivňují chování a jednání lidí
• sociální reprezentaci chápe jako postoj - důraz na poznání, je to pojetí světonázorové
• otázka, zda je věda věcí několika málo jedinců, nebo jestli proniká do veřejného života a jak v tomto případě ovlivňuje ten světonázor
• studie, jaká je sociální reprezentace psychoanalýzy
• máme studovat to, co je společnosti aktuální, co je zrovna předmětem zájmu
• jaké jsou debaty mezi skupinami, mezi jedinci, mezi jedinci a skupinami apod.
• máme také studovat vliv masmédií, které jsou součástí našeho vědomí o světě
• tvrdil, že nepřijímáme všechny informace, ale přijímáme ty, které jsou zprostředkovány nějakou autoritou
• odlišnost od Durkheima - kolektivní a individuální reprezentaci nahrazuje sociální reprezentací, čímž vzniká otázka, kdo je nositelem této reprezentace
• nositelem bude asi spíše jedinec, protože se jedná o jeho pohled na svět
• popírá to, co je pro Durkheima typické, že existuje něco nadinidviduálního
• Moskovici se ptá, jak se vytvářejí sociální reprezentace
• vzniká v interakcích mezi lidmi, debatami o poznání, hodnotách
• kolektivní reprezentace vzniká interakcí mezi jedinci, skupinami a institucemi a je jedinečná pro každou společnost
• když je psychologické striktně oddělováno od společenského, tak jak může to psychologické pronikat do toho společenského

• řeší to duální koncepcí člověka - člověk má dvojí vědomí
• jedno vědomí se týká individuality člověka zakotvené v jeho těle - počitky emoce, potřeby › obsah individuálního vědomí
• druhé vědomí se týká jeho zakotvení ve společnosti - morálka, hodnoty, poznání › obsah kolektivního vědomí

• morální pravidla tvoří předpoklad a důsledek společenského způsobu života
• kolektivní vědomí má i materiální podobu
• tvoří ji jazyk, příběhy, vyprávění (to, čím je to uchopitelné, přenositelné, uchovatelné)
• máme sice dvě vědomí (jsme individuální bytosti, ale máme něco i ze společnosti), ale ony tato vědomí jsou propojená - to je řečení otázky sociálního pouta

Von Cranach

• je to reakcí na Moskoviciho, chce do toho vnést jasno
• rozlišuje sociální a sociálně-individuální reprezentace
• zaměřuje se na analýzu těchto reprezentací a snaží se vysvětlit vztah z hlediska jednání
• sociální reprezentaci považuje za soubor organizovaného poznání, jakoby zobecněné poznání

Genetická sociální psychologie (2. linie)

• genetická - vývojová
• patří sem Baldwin, Cooly, Mead
• vycházejí ze sociální interakce při vysvětlování vzniku já, procesu socializace, při vysvětlení vztahu jedince a společnosti
• nestaví proti sobě společnost a jedince, ale chápou jedince a společnost jako celek
• dospělí jedinci jsou nositeli sociálna a při interakci s dítětem utvářejí jeho začlenění do společnosti

Baldwin

• rozlišuje 4. stádia vývoje dítěte:

1. objektivní stádium - druzí lidé i předměty vyvolávají u dítěte neosobní reakce, dítě reaguje na všechno stejně, na hračky i lidi
2. projektivní stádium - dítě se promítá do reakcí druhých osob a dokáže ty druhé rozlišit, reaguje na blízké osoby
3. subjektivní stádium - dítě si uvědomuje reakce druhých vůči sobě samému, je to počátek sebeuvědomování, vytváření vlastního já
4. ejektivní stádium (vyhození) - proces se obrací, dítě si začíná utvářet obraz druhých lidí podle sebe sama, podle vlastního mínění

Mead

• zrcadlové já a generalizovaný druhý - pojmy, které mají zachytit to sociálno podstatnou úlohu přikládá rolím a postojům, které dítě přebírá, a to především od generalizovaných druhých
• v interakcích jde o symbolickou povahu výměn (slova, gesta)
• při výměnách dochází ke sdílení symbolů a jejich významů
• zdůrazňuje roli symboličnosti

Henry Wallon - teorie člověka jako bytosti sociálně genetické

• původně pediatr – pozoroval novorozence
• východisko - dítě je od narození závislé na svém prostředí, tato závislost trvá dlouho (období neotenie = závislosti, nezralosti)
• tato závislost je dána biologicky, ale tím zároveň je předurčena sociální podstata člověka, nikoli tlakem vnějšího sociálního prostředí, ale z biologické nutnosti se člověk stává sociálním
• nezralost je důvodem k tomu, že dítěti musí být potřeby uspokojovány vnějším světem
• dítě se obrací k lidem (křikem, pláčem) a to, že se dítě k lidem obrací
• Wallon nazývá posturálně expresivní orientace
• vztah, který je zprostředkováván emocemi a poté gesty, se rozšiřuje poté i k jiným lidem
• zdůrazňuje, že potvrzením gesta dítěte ukazuje dítěte, že to gesto má nějaký význam
• dítě se velmi rychle dostává do symbolického řádu
• rychle se učí významům symbolů
• při uspokojování biologických potřeb se dítěti dostává i něčeho víc - laskání, hlazení, při těchto interakcích dítě dospívá k uvědomování si druhého
• vnitřní druhý je zvnitřněný sociální zprostředkovatel (ten, kdo uspokojoval jeho potřeby)
• emoční stádium - do 8. měsíce života - splývá tam to, co je rozpoznáváno v druhém a v sobě samém
• závislost na druhých lidech nutí dítě regulovat svou činnost a kontrolovat ji na druhém jako v zrcadle
• vnitřní druhý je výsledkem interpretačního dialogu postupným zpřesňováním smyslu vlastního chování
• zároveň se tak utlumuje spontánní chování a zesiluje se podléhání tlaku dospělých
• vnitřní druhý je na jedné straně v jedinci něčím stálým, co stále nosíme v sobě a může to být naším vnitřním hlasem
• na druhé straně se ten vnitřní druhý mění a vyvíjí, protože se mění svět a my
• se mu musíme přizpůsobit
• vnitřní druhý je to, co tvoří spoj (sociální pouto) mezi jedincem a společností
• vývoj Wallonova vnitřního druhého začíná mnohem dřív něž vývoj Meadova
• generalizovaného druhého, vnitřní druhý je od začátku založen na sdílení významu
• důraz na autoregulaci (vlastní kontrolu)

Alexej Nikolajevič Leoťjev - kulturně historická koncepce psychiky

• založeno na interakci a styku dítěte a dospělého
• to společenské je zakotveno v nástrojích, předmětech, které vytvořily předchozí generace a které se staly kulturním dědictvím
• dítě začíná svůj psychický vývoj vnější činností a tím si osvojuje manipulaci s nástroji, které mají tu společenskohistorickou podstatu
• práce „Problémy psychického vývoje“
• vychází z Vygotského, ale často odkazuje i na Durkheima a Wallona
• v ontogenezi dítě vstupuje do zvláštního vztahu se světem předmětů a jevů, které charakterizují lidské schopnosti
• i u nejjednodušších předmětů a nástrojů dítě musí pochopit jejich kvality (smysl)
• to se děje při praktické manipulaci s těmi předměty, dělá to neobratně, proto mu pomáhají dospělí, dospělí jsou tam velice důležití, učí totiž dítě manipulovat správně s těmi předměty
• dítě dlouho s předmětem manipuluje, než pochopí jeho skutečný význam
• vztah dítě – dospělý – nástroj - tím se dítě učí zasahovat předmětem do vnějšího světa
• pak se tyto operace zvnitřňují a pak je další důležitý krok – musí se to naučit pojmenovat
• rozhodující je ten praktický ráz předmětné činností (manipulace s nástrojem), kterým se dítě dostává do toho sociálního
• slovo je pro dítě nejprve jen nějakým signálem, aby k tomu dítě obrátilo pozornost, ale trvá dlouho, než dítě spojí slovo s předmětem
• další krok, když dítě začne ze slov dělat složitější věty
• zabývá se i myšlenkovými operacemi, které jsou již podmíněny znaky a symboly
• prvotní je předmětná činnost s nezbytnou přítomností dospělých
• sociální pouto je podle nich tvořeno materiálním světem