Hudba - zvukové nosiče

Hudba

Hudba provází člověka od nepaměti v různých formách. Z počátku v podobě zvuků, pláče či úderů kamenů. Vyjadřovala emoce, doprovázela lidské rituály. Můžeme ji charakterizovat z různých hledisek. Např. jako ,,rytmicky a melodicky organizované zvukové projevy vázané na lidskou společnost a vnímané člověkem jako estetický prvek,, Snaha o uchování hudebních či zvukových projevů vedla přes první pokusy o záznam zvuku až ke vzniku zvukových nosičů. Věda zabývající se hudbou se nazývá muzikologie.

Historie

Před vynálezem fonografu hovoříme o existenci systémů produkujících zvuk pouze na základě předem nastavených systémů např. děr nebo dřevěných kolíků. Hudba byla tedy produkována na základě nastavení, bez fáze nahrávání reálné akustické předlohy.

Z. 9. století pochází mechanické vodní varhany. Autoři byli perští bratři Banū Mūsā. První přístroji umožňující přehrání zvuku. Fungující na principu hrací skříňky.

Z roku 1502 pochází nejstarší dochovaný flašinet.

1848 bylo popsáno tzv. harmonium. Jeho tóny rozezníval proud zvuku uváděný do pohybu pomocí stočeného děrovaného papírového nebo plechového pásu na cívce, ten se posouval pomocí hodinového strojku po soustavě trubiček. Otvory ve válci a vzduch z trubiček rozezníval klávesy. Jejich počet byl vždy shodný s počtem trubiček.

Z 19.století pochází také tzv. hrací klavír (téže pianola či autopiano). Fungoval na stejném principu jako vodní varhany a byl schopen hrát bez přítomnosti hudebníka.

1904 v Německu vznikla dokonalejší verze pianoly tzv. Welte-Mignon, který dokázal víceméně přesně reprodukovat zaznamenaný zvuk

Ve 20.letech se začal šířit rádiový a gramofonový záznam

Záznam zvuku

Thomas Alva Edison

První pokusy o záznam zvuku učinil Thomas Alva Edison. Použil k nim nejprve papírové pásky poté cínové fólie. Na základě jeho nákresu byl sestaven první fonograf. Až s fonografem můžeme hovořit o záznamu zvuku jako o ,,způsobu uchování zvukové informace s možností pozdější reprodukce,, Záznamy zvuku mohou být odborně uspořádané v tzv. fonotéce.

Dělení záznamu zvuku

• Mechanický (fonautograf, fonograf, gramofon)
• Magnetický (magnetofonový pásek)
• Optický (kinematografický film)
• Digitální (pásek, disk, pevná paměť)

Zvukové nosiče

Notový záznam

Nejstarší pochází ze 14. století před naším letopočtem a objeven byl na území starověkého státu Ugarit v Sýrii v 50.letech 20. století. Dešifrovala ho profesorka A.D. Kilmer z kalifornské univerzity o 20 let později. Notový zápis byl představitelem hudebního nosiče do poloviny 20.století. Poté se ke slovu dostala modernější média jako gramofonová deska a začínající magnetické nosiče.

Fonautograf

Byl první přístroj umožňující záznam zvukového vlnění (autor: francouzský tiskař a knihovník Édouard-Léon Scott de Martinville). Šlo spíše o obrazové zaznamenání zvuku než o zvuk jako takový. Dělo se tak pomocí tenké vrstvy směsi uhelného prášku a oleje naneseného na papír nebo sklo. Takto zaznamenaný zvuk nebylo možné reprodukovat.

Fonoválečky

První fonoválečky uvedl na trh Thomasem Alvou Edisonem v roce 1906 s nahrávkami newyorské Metropolitní opery. Z trhu je vytlačila gramofonová deska. Jejich výroba byla ukončena 1909

Fonograf

Soubor:N28562 - Fonograf - Edison - foto Dan Johansson.jpg

Fonograf

Thomas Alva Edison sestrojil první fonograf 1877. Skládal se z kovového válce se záznamovou vrstvou připevněného na vodorovné ose, a trychtýře s membránou pevně spojenou s jehlou dotýkající se záznamové vrstvy. Díky chvění membrány přenesenému na jehlu se vytvořila v záznamovém válci různě hluboká záznamová vrstva. Jehla pohybující se po různě vysoké záznamové vrstvě válečku nahoru a dolů pomocí rozechvělé membrány pak způsobovala reprodukci zvuku

Grafofon

Článek mezi fonografem a gramofonem. Autory byli Charles Sumner Tainter a Chichester Bell.

Gramofon

Přístroj pro záznam zvuku na plochý otáčející se kotouč, tedy gramofon si nechal v roce 1887 patentovat německý vynálezce Emile Berliner. Poprvé ho představil 16. května 1888 ve Filadelfii.Jeho první gramofonek na ruční pohon a jednostranně nahrané desky nevzbudili velký zájem už díky nízké kvalitě a papírové troubě či stetoskopickým sluchátkům. Považovány byli spíše za dětskou hračku. 1896 přišel Berliner s novým vylepšením gramofonem. Ten měl již motor s pérovým pohonem, s natahovacím pákovým mechanismem a odstředivý regulátor koordinující počet otáček. Místo sluchátek nebo papírové trouby tu byla trouba plechová. I tento spíš dětsky vyhlížející model byl inovován. Motor se uložil do čtvercového dubového krytu s větší troubou neboli ozvučnicí.

Gramofonové desky

Začátek historie gramodesky jakožto hudebního nosiče datujeme do roku 1894 kdy Berliner začíná v USA vyrábět gramofony a nahrávat desky. Původní rozměr jednostranných desek byl 17 cm, pak 25 cm a 30 cm. Až od roku 1904 měly desky oboustranný záznam. I vývoj materiálů prošel značnou změnou. Ta ovlivňovala jak fyzický vzhled tohoto nosiče, tak jeho vlastnosti. Z původního tvrdého vosku, tvrdého umělého materiálu tzv. šelaku, různých umělých pryskyřic, lakované tvrzené lepenky a modifikací asfaltu, po polyvinylchlorid. Desky se ztenčovaly a zvuk na nich zaznamenaný zlepšoval. V současné době se gramofonové desky těší znovu velké oblibě. Mnoho hudebních skupin vydává své album nejen na digitálních kompaktních discích ale i na LP deskách.

Magnetofonové pásky

Materiál, ze kterého se páska vyráběla, se lišil. První exempláře byli z tenké celuloidové fólie. Záznam byl obvykle dvoustopý a ukládal se na jednu stranu pásky. V 60. Letech se začal používat záznam vícestopý. Nevýhody magnetonových pásek bylo snižování kvality v důsledku působení silnějšího magnetické pole, kvalita klesala i bez častého přehrávání, časté mechanické poškození, tepelné znehodnocení přímo v přístroji, změna záznamu až o půl tónu způsobený častým převíjením.

Magnetofonové kazety

Snaha výrobců o zamezení poškození magnetofonových pásek vedla ke vzniku magnet. Kazet. Přišla s nimi v roce 1958 společnost RCA. Uložila cívky do ploché plastové schránky tzv. RCA kazety. Tyto kazety nahradila novější varianta od firmy Philips tzv. MC kazeta nebo jednoduše audiokazeta. V 70. letech po mnohých inovacích se kazety staly hlavními hudebními nosiči.

Laserdisk

Plastový kotouč o průměru 30 cm s vrstvou hliníku na obou stranách uvedla v roce 1972 firma Philips a MCA. Podobal se magnetofonové desce, avšak byl poloprůhledný a původně určený pro záznam videa se zvukem.

Kompaktní disk (CD)

Roku 1982 ho ve spolupráci představily firmy Philips a Sony. Vycházel z Laserdisku – plochý kotouč s průměrem 12 cm s otvorem uprostřed. První zkušební nahrávka na něj pochází z roku 1981 – koncert Berlínské filharmonie. Prvním komerčním hudebním albem pak byla ABBA z roku 1982. Výhody CD byli bezesporu stálá kvalita nahrávky, nesnadné poškození, rychlejší a levnější výroba a finanční dostupnost. Kromě Audio CD vznikly další formáty např. CD-ROM, Video CD, Super Video CD nebo Photo CD. V 90. Letech 20.stol vznikly připisovatelné CD-R disky a přepisovatelné CD-RW.

DAT kazety

Vyvinula je v roce 1987 společnost Sony. Čím kvalitněji se na ně zvuk ukládal, tím kratší záznam bylo možné nahrát. Kapacita tedy byla od 90 min. po 6 hodin záznamu. Jejich největší využití bylo během let 1993 – 2003 v rozhlasových nebo divadelních studiích.

Digitální kompaktní kazety (DCC)

Snaha o zjednodušení a zkvalitnění záznamu oproti DAT kazetám se podařila roku 1992 společnosti Philips a Matsushita.

MiniDisk

Vynalezla firma Sony roku 1992. Bylo na ně možné uložit 74 až 80 min. stereofonního audio záznamu ale také počítačová data do velikosti 160 MB. Bylo z nich možné přehrávat jakoukoli část záznamu bez nutnosti přetáčení – díky technologii náhodného přístupu.

MP3

Můžeme říct, že se jedná pouze o datový soubor zaznamenaný na různých typech nosičích. Např. na CD, DVD, paměťové kartě, flash paměti nebo pevném disku.

Datová úložiště

Současný trend se přiklání, díky stále rychlejšímu a všudypřítomnému připojení k internetu, v šíření zvukových záznamu bez použití hudebních nosičů. Jejich prodejnost klesá a jsou nahrazovány datovými uložišti, webovými obchody s digitální hudbou, internetovými rádii nebo bezplatnými úložišti hudby.

Půjčování zvukových nosičů v knihovnách

Autorský zákon č. 121/2000 Sb.

Autorský zákon vymezuje základní pojmy a oblasti, které upravuje. Pro knihovny je důležitý především § 37 Knihovní licence . Pokud chce knihovna půjčovat zvukové záznamy (gramofonové desky, CD, magnetofonové pásky atd.) absenčně, smí tak učinit až po uplynutí 9 měsíců od jeho nákupu. Knihovna má povinnost oznámit Národní knihovně ČR skutečnost, že poskytuje službu půjčování zvukových záznamů. Pokud je za tyto služby vybírán poplatek, knihovna povinně odvádí 40% z celkově vybrané částky kolektivním správcům (OSA, DILIA, INTEGRAM).

Odkazy

Klíčová slova

Hudba, Zvuk, Záznam zvuku, Zvukové nosiče,