Pojem osobnost. Organismus, osoba, osobnost

Pojmy osobnost, osoba a organismus

Osobnost

Osobnost je jedním z ústředních termínů psychologie a jejích praktických aplikací. Neexistuje jednotná a obecně přijímaná definice osobnosti, její povaha je z pozic různých teoretických i výzkumných přístupů vykládána značně odlišně. Téměř všeobecná shoda panuje pouze ohledně základních charakteristik, kterými lze osobnost vymezit:

• Jedinečnost, individualita a rozlišitelnost: osobnost člověka je vždy unikátní, výlučná, neopakovatelná a poznatelná jen studiem individuálních rozdílů, speciálních kvalit či konfigurací těchto kvalit, které odlišují jednoho člověka od druhého.
• Hypotetická struktura, organizace: osobnost je komplexní soustavou individuálních vlastností jedince (charakter, temperament, schopnosti, zájmy, …), která je alespoň částečně poznatelná v jedincově chování.
• Vývojový proces: osobnost coby vývojový proces podmíněný interakcemi biologických, psychologických a sociálních aspektů v životě člověka.
• Relativní stálost a stabilita napříč časem a situacemi: osobnost coby reprezentace těch rysů jedince, jež odpovídají konzistentním vzorcům jeho chování.

Osobnost je celkem duševního života člověka. Rozumíme jí kvalitativně nejvyšší úroveň interakční aktivity se zobrazující a řídící funkcí psychiky, psychických vlastností a zvláštností subjektu činnosti, které jej odlišují od ostatních.

Jednu z mnoha možných definic formuloval G.W. Allport, považovaný za jednoho ze zakladatelů psychologie osobnosti coby svébytné psychologické disciplíny, který osobnost chápal jako „dynamické uspořádání těch psychofyzických systémů jednotlivce, které určují jeho jedinečné přizpůsobování se prostředí“. Všímáme si, že Allport zdůrazňuje adaptabilní charakter osobnosti. W. Stern, jeden ze zakladatelů diferenciální psychologie, která měla na počátku 20. století zájem o individuální rozdíly mezi lidmi a jejich měření (v oblasti pracovní, pedagogické a forenzní psychologie), zdůraznil interakční charakter osobnosti ve smyslu neustálé výměny mezi vnitřními a vnějšími faktory, které na člověka působí.

Studiem osobnosti se zabývá obecná disciplína psychologie osobnosti. Předmětem psychologie osobnosti je především:

• Vývoj a utváření osobnosti: jak a kdy vzniká, jak funguje, jak se utváří ve vývoji.
• Struktura osobnosti: vnitřní uspořádání osobnosti z horizontálního či vertikálního hlediska. Pojetí uspořádání osobnosti se mezi jednotlivými autory často diametrálně odlišuje. V horizontálním hledisku uvažujeme o základních kategoriích psychických procesů, které se na stavbě osobnosti podílejí. H. Eysenck tak např. rozlišuje 4 základní sektory osobnosti – inteligenci, temperament, charakter a stavbu těla. Vertikální hledisko pracuje s představou „vrstev osobnosti“, které se utváří postupným vývojem. Patrně nejznámějším příkladem vertikálního přístupu je pojetí S. Freuda a členění osobnosti na Id – Ego – Superego.
• Dynamika osobnosti: otázka motivů, potřeb, hodnot a cílesměrnosti jednání.
• Vytváření modelů osobnosti a metod poznávání osobnosti v rámci psychodiagnostiky.

Náplň psychologie osobnosti lze lépe pochopit při vymezení vůči obecné psychologii. Obecná psychologie je disciplínou převážně nomotetickou. Systematicky se zabývá základními psychickými jevy a vlastnostmi. Analyzuje psychické procesy a stavy a jejich vzájemné souvislosti a zákonitosti. Hledá všeobecnou platnost a podstatu psychických mechanismů. Psychologie osobnosti je přístupem idiografickým v tom smyslu, že psychické jevy chápe jako neodmyslitelně spjaté s jejich nositelem, tj. se subjektem psychického života.

Osoba

Vymezení termínu osoba je v literatuře poměrně různorodé, často dochází k překrývání těchto pojmů a v dílech různých autorů se šíře pojmu osoba a osobnost značně odlišuje:

• Osobou lze rozumět jedince se všemi duševními a tělesnými stránkami (zatímco osobnost lze vnímat pouze jako duševní, resp. psychickou organizaci).
• Osoba jako nadřazený termín; osobnost coby označující psychologický termín téhož.
• Osoba coby vnější projev osobnosti (z lat. persona), její veřejné fungování v různých společenských rolích. Osobnost (z lat. personalitas) je vnitřní podstatou, „esencí“ člověka.
• Osoba coby termín zaměnitelný s osobností.

Organismus

Pojem organismus lze obdobně interpretovat vícero způsoby:

• V biologii a ekologii označení biologické entity se schopností reakce na vnější podněty, rozmnožování, růstu a stabilní existence, ekvivalent „formy života“.
• V užším pojetí medicínském soubor orgánových soustav a systémů lidského těla.
• V holistickém pojetí osobnosti německého psychiatra a neurologa Kurta Goldsteina (1878 – 1965) je termín organismus používán pro označení osobnosti. Dle Goldsteina je organismus / osobnost jednotným nedělitelným útvarem propojujícím tělesné a duševní elementy s jedinou motivační silou – pudovou tendencí, kterou nazývá sebeaktualizace.

Historie pojetí a výzkumu osobnosti v psychologii

Psychologické pojetí osobnosti se utvářelo na bázi filozofické tradice a je nadále ovlivňováno a spoluutvářeno v dialogu přírodních a humanistických věd. Porozumění osobnosti a jejích dílčích komponent se kontinuálně utváří nejpozději od starověku. Rozsah tohoto článku neumožňuje zabývat se podrobněji teoriemi a přístupy „předpsychologického“ období, pro lepší porozumění utváření konceptu osobnosti napříč dějinami a v rámci psychologie coby samostatné disciplíny je však vhodná rámcová znalost dějin filozofie. R.B. Cattell, výzkumník v oblasti faktorové analýzy, rozlišil v historii pro didaktické účely tři stadia zkoumání osobnosti (1965):

• V dílech filozofů a literátů: tradice od presókratických filozofů po romantismus a pozitivismus 19. století.
• V pohledech psychiatrů: tradice E. Kraepelina, J. Charcota a především S. Freuda a jeho pokračovatelů. Příspěvky a teorie těchto autorů induktivně vyplývaly především z klinické práce s psychiatrickými pacienty.
• Ve faktorově-analytickém přístupu: autoři jako H. Eysenck, kteří usilují o výzkumem podepřené zmapování struktury osobnosti a jejích základních komponent.

Psychologie osobnosti se coby samostatná disciplína v rámci psychologické vědy etablovala v první polovině 20. století vydělením ze sociální psychologie. Mezi její zakladatele jsou řazeni G.W. Allport, který v roce 1937 vydal knihu Personality: A Psychological interpretation, ve které představil neobehavioristickou koncepci rysů, a dále H. Murray, který v roce 1938 vydal knihu Explorations in Personality. Psychologie osobnosti je jednou z teoretických psychologických disciplín (podobně jako psychologie obecná či vývojová). Navazuje na evropskou tradici diferenciální psychologie W. Sterna, která se rozvíjela na počátku 20. století v souvislosti se zájmem o měření individuálních rozdílů mezi lidmi především v pracovním a školním prostředí. Moderní psychologie osobnosti je úzce propojena s dispozičním, resp. faktorovým a rysovým přístupem k osobnosti.

Významným psychologickým koncepcím a teoriím osobnosti je věnován samostatný článek Přehled významných koncepcí osobnosti v psychologii.

Metody poznávání osobnosti

Osobnost, jak již bylo řečeno v úvodu tohoto článku, je pouze hypotetickou strukturou a organizačním principem různých složek psychického života člověka. Osobnost tudíž můžeme poznávat pouze nepřímo, usuzovat na ni z chování (projevů) jedince, jeho způsobů reagování v situacích atd.

K takovému poznávání osobnosti slouží psychodiagnostické nástroje. Vhodné využití psychodiagnostických testů silně závisí na kontextu, ve kterém jsou využívány. Diagnostické nástroje, které využíváme specificky k exploraci jedincovy osobnosti, nazýváme souhrnně testy osobnosti. Patří sem:

• Projektivní metody: základním principem projektivních testů je expozice jedince nejednoznačné situaci, přičemž je vyzván, aby ji určitým způsobem strukturoval dle svých preferencí a (většinou) ke svému postupu poskytl komentář. Předpokladem je, že člověk testovou situaci řeší originálním, pro sebe vlastním způsobem, ze kterého je možné usuzovat na určité osobnostní charakteristiky (dle zaměření metody). Projektivní metody lze členit na verbální (ROR, TAT), grafické (Kresba postavy) a manipulační (Lüscherův barvový test).
• Osobnostní dotazníky: nástroje, které pracují se subjektivním sebeposouzením vyšetřované osoby. Jedinec se vyjadřuje o svých vlastnostech, citech, postojích, názorech, zájmech, způsobech reagování v různých situací atd. Dle šíře záběru rozlišujeme jednodimenzionální (zaměřené pouze na jeden ohraničený aspekt osobnosti či rys) a multidimenzionální (zaměřené na komplex osobnostních aspektů, eventuálně osobnost jako celek) dotazníky.
• Objektivní testy osobnosti: principem těchto testů je zachycení kvantifikovatelných vzorců chování v testové situaci, která zdánlivě připomíná výkonovou úlohu. Při standardní výkonové úloze můžeme proto na osobnost usuzovat mj. z pečlivosti, frustrační tolerance, motivace atd. Mezi objektivní testy osobnosti se řadí například testy sugestibility nebo Porteusovy labyrinty.

V širším hledisku lze tvrdit, že všechny psychodiagnostické metody, tj. metody klinické (rozhovor, pozorování, anamnéza) a výkonové (výkonové testy inteligence a specifických schopností) přispívají k lepšímu porozumění osobnosti vyšetřovaného jedince.

Externí nepublikované zdroje

Informace v tomto článku vychází také z přednášek a prezentací PhDr. MUDR. Mgr. Radvana Bahbouha, Ph.D. v povinném předmětu "Psychologie osobnosti" na KPS FF UK.